Gallirea - Příspěvky uživatele

// Mobil sh*tpost, patrně přepíšu doma na pc

Ani si nepamatoval, kdy naposledy viděl tolik vlků dohromady. Byl si však jistý tím, že jeho společnost tu už jaksi není žádaná. Tak rád by se chtěl věnovat odrostlým vlčatům, kdyby jen mohl. Avšak podle ignorovance si spíše přišel k tomu názoru, že nejlepší bude nyní vlčice i zbytek smečky na chvíli opustit. Ne doslovně, tak tk nemyslel. Ale jít si trochu vyčistit hlavu. Taková plná společnost nebyla úplně jeho zábavou a náplní života. Podíval se tedy ještě jednou se smutným výrazem v tváři na svého kamaráda -Nicose. Nevadilo mu, že mu ukáže jen něco v okolí. Ale pokud bude mít chvíli čas být sám a zněnit si myšlenky, jde do toho. "Veď mě tedy," požádal ho a dal se do pohybu za ním. Nechal se od něj vést, neb on sám by útočiště snad nikdy nenašel.

>>> Sarumenské skalisko

Přišlo mu, že o více jeho pozornosti už ani jedna z vlčic nestojí. Byl trochu zklamaný, ale chápal to. Znal to moc dobře, že zrovna on je prostě takový vlk, který nemůže být dlouho středem pozornosti. Jistě je už nějak nudil, vzhledem nebo chováním. Bylo toho plno, co jistě udělal špatně a proto o něj více nejevily zájem. Ohlédnul se na Nicose, který jako by na tento moment čekal. Byl skoro celou dobu potichu a nyní, když už vše utichlo... Tak se teprve ozval. Byl smutný a zklamaný, ale stále tu měl jeho. Alespoň nějakého přítele, který je podporující. "Není proč tu rozvíjet něco dále, když najednou nudím," řekl mu. Zrzavý vlk mu jistě fandil nějak více, ale Shahirovi to přišlo, že je to stejně marná snaha. "Nicosi, klidně můžeme jít dál do toho úkrytu, co jsi původně chtěl. Třeba tam najdeme alespoň něco k jídlu," navrhnul. Hlad docela měl a lovit se mu už nic nechtělo. Přišlo mu to stejně zbytečné, lovil tolikrát a stále nebyl v téhle dovednosti zkušený. No, prostě vcelku zbytečná činnost pro něj. Navíc Maple řekla, že lov proběhl a mají loveckou skupinu už docela početnou. Takže Shahir doufal, že nějaké jídlo tam nechali i pro nového člena. "Nevím, jak ty, ale docela bych se najedl," řekl a sotva to dořekl, trochu nevhodně se mu ozval žaludek. Byla to trapná situace, ale už se trochu vzdálil od vlčic, takže si udělal ostudu maximálně u Zrzka.

Prosím mušle (600)

Když se Shahir vydal do hlubin podzimního lesa, jeho tlapy tiše dosedaly na měkký koberec ze spadaného listí. Vzduch byl chladný a prosycený vůní vlhkého mechu, dřeva a zralého ovoce. Kolem něj se les rozprostíral v paletě barev, která jako by pocházela z kouzelnické palety - rudá, zlatá, oranžová a bronzová se slévaly do nádherné symfonie. Tohle ve své domovině nezažíval. Ve městě zdaleka nikdy nerostlo tolik stromů, aby byly ulice pohlceny tolika listím. Zásadně je stejně vždy rozfoukal vítr po okolí. Miloval to. Byl tichý a klidný, protože mnoho zvířat se připravovalo na zimu a jen tiše procházelo stíny stromů. Bylo to období, kdy si mohl užívat svět sám pro sebe, naslouchat ševelení listů a občasnému vzdálenému krákání havranů, kteří kroužili nad korunami stromů. Věděl, že je však v bezpečí. Nehrozilo mu nějaké napadení od nich, havrani si pohrávali jen mezi sebou či s trochou potravy, kterou našel někdo z nich na zemi. On byl ještě živý a věděl, že je spíše straší on havrany. Zastavil se u malého potůčku, kde si v odrazu vody všiml svého obrazu. Jeho srst, obvykle klidná a nijak nevýrazná, působila pod zlatavým světlem slunce teple a hřejivě. Podzim byl jediným obdobím, kdy si připadal jako součást lesa, jeho nedílnou součástí. Napil se z chladivé vody a užíval si, jak mu tekutina proudí krkem, osvěžující a čistá. V dáli zaslechl šustění. Otočil hlavu a spatřil starého jelena, který stál u kraje mýtiny. Nevěděl, zda má šanci dostihnout tak mohutného zvířete, ale lov nebyl tím, co ho dnes přivádělo do lesa. Chtěl se jen dívat a procházet se, nasávat do sebe krásu tohoto pomíjivého času. Jelen ho pozoroval, ale pak klidně odešel, jako by pochopil, že i jemu nehrozí nebezpečí. Shahir dnes nepřišel jako predátor, ale jako tichý svědek krásy lesa. Který se tou nádherou chce velmi kochat a užívat každičkou chvíli v něm.
Pokračoval dál a zahlédl houštinu, kde rostly lesní plody - rudé bobule hlohu a ostružiny. Shahir si k nim přivoněl a opatrně si vzal do tlamy pár bobulí. Nebyly jeho hlavním zdrojem potravy, ale jejich kyselá chuť ho překvapila a příjemně osvěžila. I tohle patřilo k jeho podzimnímu rituálu. Byla to chvíle, kdy mohl ochutnávat plody přírody, které kolem něj volně rostly, než se zase vše zahalí pod bílý sníh. Který zas tolik rád neměl. Ukrýval tolik krásy pod sebe a blokoval ji až do skoro samotného konce zimy. Jak pokračoval hlouběji do lesa, začalo se stmívat. Nebe nabralo purpurový nádech a vítr se trochu zvedl, přinášející vůni dálky a zimního příslibu.
Došel na vrcholek kopce, odkud mohl pozorovat celý les. Měl to místo rád, protože mu poskytovalo klid a možnost dívat se na svět z výšky. Podzimní krajina mu ukazovala svoji krásu v plné kráse – byla to symfonie klidu, zabarvená lehkým smutkem nad tím, že vše brzy pomine, ale právě proto tak neodolatelná a jedinečná. V té výšce si přišel jako pánem krajiny, všude to měl kousek. Usedl, zvedl hlavu a zavyl do večerního ticha. Jeho hlas se nesl nad lesem, jako pozdrav přírodě, kterou tolik miloval. Byla to jeho chvíle, jeho podzim, jeho čas ve světě, který každoročně připomínal cyklický koloběh života, smrti a znovuzrození.
Pak se zvedl, otočil se a zmizel ve stínech lesa, kde listí tiše šustilo pod jeho kroky. Cítil, jak se svět kolem něj mění, jak se připravuje na zimu, ale v jeho srdci stále hořel plamen podzimní vášně pro přírodu, pro tento prchavý okamžik krásy, kterou zanechal za sebou na paletě lesa. Jde domů, za svou smečkou. Jistě na něj ještě čekají a s radostí jej přivítají. Má to tam rád. Snad i jeho rádi přivítají.

2. Alespoň třem vlčicím přinést libovolný dárek, ale pokaždé to bude jiná věc (2/3)

Obdarovaná vlčice vypadala docela překvapená a šťastná. Začala děkovat. "Opravdu není potřeba, abyste mi musela děkovat." Promluvil k ní. Na plno otázek od vlčice již dokázal odpovědět jeho zrzavý kamarád. Proto se tedy jen trochu pokus usmát i on na ni. Vypadala docela překvapeně i vděčně zároveň, takže jeho nápad plně vyšel. Měl z toho dobrý pocit, že mohl udělat radost někohomu dalšímu. A zároveň byl i rád, že má Nicose, který mu dost ušetřil vysvětlování a čas. Ne, že by si nevážil takové společnosti vlčic... Jen, rád by se prošel po okolí a zjistil, jak to tu také i vypadá uvnitř a kde si bude moci složit poté i tu svou hlavu. I tak věděl, že by přeci jen něco říct měl a ne jen tak tupě zírat. "Ano, Nicos je můj kamarád." Dodal k tomu ještě. Nyní všichni ví, že je tu i nový člen a nezná tu všechny. Škoda, že se mu ještě i nepředstavily. Jen ptát se na jejich jméno není zcela slušné. Proto raději pokračoval v tiché notě. Tohle ticho trochu přerušila jedna z mladých vlčic, ještě vlčátko. Ta mu nevadila, ale nevěděl, jak dobře umí odpovědět na to, že její maminku vidí úplně poprvé a není tak jejich otec. "Nee, opravdu nejsem Váš tatínek, vidím Vás i Vaši mámu úplně prvně," vysvětlil jí, když se k Nerisse trochu přikrčil. Věděl, jak s nimi jednat. Nemluvit nějak vzdělaně, prostě jen polopaticky. Neřekl ani půl slova, že by se mu jejich maminka nelíbila, ale ta vlčice zněla, že asi nějakého partnera už bude mít. Hlavně, když už má vlčata. Ta se přeci jen tak jednoduše neobjeví sama od sebe. Nevěděl nic o tom, jak vznikají, ale vlčice samotná je nevyrobí. Každopádně ta jedna vlčice vypadala docela zvědavě a zkoumala, co by mohla ještě. Jistě chtěla taky nějaký dáreček. "Copak? Maličkatá princezna by potřebovala také nějaký dárek, jako Vaše maminka?" Hádal a dumal nahlas. Možná měl pravdu a rozhlédnul se zase okolo sebe. Musel rychle hledat něco, co by šlo využít. Nemohl najít už žádný další nádherný kámen, ale trochu se oddálil od nich a hledal něco na stromech, co tu byly okolo. Měl i nyní nějaké to štěstí a na kůře jednoho z nich rostla dřevokazná houba. Měla i pěknou barvičku. A vypadala i, že nebude nijak nebezpečná. Postavil se na zadní tlapky, předními se opřel o strom a tuhle houbičku utrhnul. Radostně pak přiběhnul zpět k vlčeti, co si první myslelo, že je to její otec. Položil houbu před ni. "Nakonec jsem přeci jen objevil i něco pro Vás," řekl trochu šťastně i hrdě zároveň. Měl tolik radosti, že ji mohl předávat i dalším vlkům v okolí. "Víte, jak poznáte nejedlé houby od těch jedlých?" Zeptal se jí. "Tahle houba bude jedlá, i díky tvaru, již jsem jednu takovou podobnou kdysi jedl." Pousmál se. Když nebylo, co lovit, běžně jedl venku cokoliv jedlého našel, bobule, houby... Vyšlo to na stejno a nebylo to tolik náročné ulovit, jen si ukousnout to. Prohlížel si tu houbu. Byla taková kadeřavá, bílá s trochou růžové a trochu pošpiněná od mechu, jehličí a hlíny. Byla docela veliká a bylo překvapivé, že si jí nikdo takto nevšimnul. "její jméno neznám, ale pokud ji vyzkoušíte, neměl by být žádný problém."

2. Alespoň třem vlčicím přinést libovolný dárek, ale pokaždé to bude jiná věc (1/3)

<<< Tmavé smrčiny

A tak se nějak ocitl ve vedení. Nicos jej následoval. Ten zrzavý vlk měl vážně něco do sebe. Nejen, že mu jednoduše dokázal naleznout místo ve smečce, ale také ho bezpečně zde doprovodil. Měl na něj štěstí, že na něj narazil a byl za to tuze rád. "Vidíš, už nejsem ani tolik unaven!" Prohodil ještě než pořádně vyrazili. Opravdu. Shahirova únava zmizela jako rosa nad ránem. Najednou byla pryč a nevypadalo to, že by měl nějaké následky. Tím lepší pro něj. Byl překvapen, že opravdu ochránce smečky dokáže ochránit i pouhopouhého tuláka, který s jeho smečkou ještě neměl nic společného. Nicos řekl i něco o úkrytu, ale jej napadlo rovnou při tom nějak více poznat zbytek členů smečky a udělat si u nich dobré jméno. Nebo lepší než by měl rovnou jako úplně nový člen. Napadlo jej, že by mohl rozdat nějaké dárky. Nicosovi asi nic nového už nenajde. To, co má okolo krku bylo dostatečně pěkný na to, aby někdy nějakou vlčici klofnul. Ale třeba zde narazí na někoho, kdo by nějaký dar lépe ocenil. Ne, nemyslel to tak, že by ten zrzavý byl namyšlenější. Jen, není to vlčice. Proto by to vypadalo docela blbě. "Jak to vypadá u vás, tedy u nás, v úkrytu?" Zeptal se ho, zatímco pozoroval okolí. Rozhlížel se a přemýšlel, co by krásného mohl zde najít. Hlína nevypadala zrovna nejvíce úrodně, takže nemohl počítat s žádnou kytkou. Škoda... Ani nic takového rostlinného a pěkného neviděl. Sledoval i koruny stromů, zda něco zajímavého není na větvích. A v tom. Zakopnul. Díval se moc vysoko a nedával pozor, kde šlape. Oklepal se a hodil hnedka oko na zrzečka. "Jsem v pořádku!" Zavolal. Všimnul si, že pod jednou z tlapek, se mu cosi objevilo. Mělo to zajímavý tvar, barvu a podivně se to třpytilo. Nikdy nic takového neviděl. "Netušíš, co by to mohlo být?" Měl další otázku na něj. Jak moc velké může mít štěstí, že narazí na takový pěkný kámen přímo v hlíně. No, to neštěstí si vybral už tím, že prostě zakopnul a spadnul. Nyní by tento kámen mohl nějaké náhodné vlčici darovat! A pro jeho další štěstí, kousek odsud slyšel nějaké hlasy. To by mohlo být ono! Posbíral se tedy zpátky na nohy, vzal ten podivný kámen a poklusem se vydal k nim. Bylo zde plno vlků. Až tomu sám nemohl uvěřit. Při zjištění, že snad všechny jsou i vlčice, tak se uklonil před nimi. "Omlouvám se Vám za mou nezdvořivost, ale měl bych tu pro jednu z Vás dáreček." Omluvil se předem a vzal si znovu ten kamínek k sobě. Položil ho před vlčici, která měla klopené ouška, neb takového vlka s ušima nikdy neviděl. "Jmenuji se Shahir a děkovat mi vůbec nemusíte," navrhnul. Ani si nevšimnul, zda s ním tam stále je Nicos, nebo se někde drží více vzadu. Věnoval se plně těm krasavicím, co se tu před ním objevily. Byla tu i nějaká vlčátka. Takže se rozhlédnul, zda nebude mít něco zajímavého tady alespoň pro jedno další. Aby si to nemusely nijak závidět. Velice by jej mrzelo, kdyby si proti sobě tímto činem poslal nějakou z nich, protože ona nic na rozdíl od zbytku nedostala.

Ano, oba byli opravdu vystrašeni z toho slova a pojmenování dvounožců. Očividně se s nimi nesetkali dosavadně. I on sám s nimi osobně ne, ale měl plno záznamů a pamatoval si toho spoustu, od jiných a mnohem starých vlků. Kolik pravdy na tom všem je, neví. Nikdy se nad tím více nepozastavoval. I tak Maple řekla něco o tom, že už o nich kdysi slyšela. Kdežto Nicos byl jako opařený a nevěděl nic. Byl však rád, že jej přijmula jako člena bez potřeby nějakého ukazování dovedností. Skvělé bylo to, že umět lovit už nepotřebuje a hezky se z toho tedy vymotal. Měl alespoň štěstí to, že vyrůstal v početné rodině a v okolí nich bylo také plná kupa vlčat. Ta mu nedělala vůbec žádný problém. Trochu tedy nesedělo to, co říkala Isma, ale na tom už moc nezáleží. "Děkuji Vám mnohokrát," poděkoval jí za možnost stát se členem. Bylo to až překvapivě jednoduché a sám tomu moc nerozuměl, že to šlo tak hladce. Hledal v tom neustále nějaký ten háček, který se v tom musel schovávat. Ale nic nepřicházelo. Zdálo se mu to takové divné, ale nic nenamítal a nechal Maple s klidem odejít vyřešit jiného cizince. On tu stále měl někoho ze smečky, Nicose. Ten byl očividně také velmi důležitý, když s ním natolik jednoduše komunikovala právě ona. "Nicosi, chceš něco slyšet o těch dvounožcích?" Zeptal se svého zrzavého kolegu, či jak měl pojmenovat, že oba pochází nyní ze stejné smečky. Jistě to nějaký název má, ale ten ještě neznal. "Nechceš mě rovnou provést tady po okolí? Jistě najdeme něco pěkného, co by udělalo radost někomu dalšímu ze smečky." Navrhnul aktivitu pro ně oba. "Co takhle se vydat k úkrytu, o kterém Maple mluvili?"

>>> Sarumenský hvozd

Možná udělal nějaký dojem tím, že se spřátelil nějak s Nicosem. Podle toho, jak s ní jednal, tak nebude jen zcela obyčejným členem smečky. Jak to jen Maple nazývala? Přemýšlel a smažil si najít ve vzpomínkách odpověď. "Naopak, já o Vaší smečce slyšel, tak jsem se přišel ujistit, že je vše, jak se povídá." Vysvětlil to. Jeho parťák se zrzavou barvou se mezitím pomalu snad radoval, že bude mít nového kamaráda ve smečce. Podíval se na něj a opravdu byl takový radostný a úplně veselé povahy. Copak, že je tak stále vesel? Zeptal se sám sebe. Možná ho netrápily žádné starosti. A nebo má jen zcela lehký život plný radostí, které sdílí s okolím. Nevěděl a bylo mu trapný se zeptat. Takže mlčel a věnoval se spíše Maple. Nicos byl každopádně velmi hrdý na svou smečku, ještě, když Shahir povídal o tom, jak jsou skvělí. Jeho hrdost snad rostla a byl opravdu hrdý, jaké jméno po tomto kraji mají. Že jejich jméno nemizí někde na okraji lesa, ale šíří se až jinde do jiných smeček. Ale on toho moc o smečkách nevěděl, takže doufal, že se ho na něco více vlčice nezeptá. Asi by ji pak tento dobrý dojem brzo opustil. Přesto se na něco zeptala, jistě, mohla se zeptat. A zrovna trefila docela v pohodě otázky, na které uměl odpovědět bez problémů. "Neumím lovit, ale třeba se to naučím. Ale nevadí mi vlčata, pocházím z početné rodiny a-" trochu potichnul. Zase nechtěl zmínit něco o Kultu, ale hledal to správné slovo... "Smečka! Ta měla taky hodně členů. Takže to mi nedělá problém. Jen se bojím vody," řekl snad úplně narovinu. Proč skrývat to, čeho se bojí. Nyní jí snad nebude vysvětlovat, proč tomu tak je. Ale zkusit zeptat se musí. "Ale umím hledat i zajímavé věci! Třeba v domech a autech jsem doma našel plno věcí, co tam dvounozí nechali!" Řekl hrdě, švihnul ocasem, měl radost, že něco řekl o tom, co jako malý dělával. Jen mu nedošlo, že na něj budou oba dosti zírat, protože nevěděli, co jsou dvounozí, auta natož ten zbytek věcí...

Elis ještě povolila, tak se chci přihlásit ještě <3

1) Navštívit jednoho z bohů zde na Gall (1 bod)
2) Alespoň třem vlčicím přinést libovolný dárek, ale pokaždé to bude jiná věc (4 body)
3) Naučit nějaké vlče něco nového a užitečného (2 posty)(2 body)
4) Nějaké vlčici složit poezii a tu jí zarecitovat při západu slunce. (2 posty) (3 body)

"Buďte pozdraven tedy, Maple!" Pozdravil ji prvně a sehnul hlavu k zemi. "Já jsem Shahir," představil se poté. Byl rád, že tuhle alfu docela známé smečky měl možnost konečně potkat. Prohlížel si mezitím okolní situaci a nechal hlavně mluvit Nicose, kterého ona znala a vedli spolu diskuzi. Nechtěl je nějak více rušit, ale zajímalo ho to nenápadně, zda by se mohl teda opravdu přidat. A nebo taky bude muset něco splnit. U toho si znovu trochu nervozně zívnul, ale u toho hleděl na zem, takže snad nikoho nenapadlo, že je nějaký nevychovaný. Naopak, on je velmi moc slušný. Jeho zrzavý kamarád jej už do té doby stihnul i sám představit a sám trochu říct, co se děje. Ale většinu slov, co řešili jen mezi sebou, tak mu hned druhým uchem odcházelo z hlavy. Neměl touhu řešit jejich osobní situace. Od toho je to soukromí, která on umí respektovat. Zda jí odpoví na otázky? On jí? Na všechny, cokoliv si bude ta vlčice přát. Vyslechne si ji tuze rád a na všechno odpoví. "Samozřejmě, cokoliv Vás zajímá, tak Vám na to odpovím," odpověděl Maple. "Slyšel jsem od vlčice ze smečky kousek od sopky, že to tu máte pěkné a příjemné vlky, tak jsem to chtěl zkusit." Dovysvětlil, co přesně slyšel o Sarumenu. Mezitím se v okolí objevila ještě jedna bílá vlčice, se kterou Maple šla řešit své věci. A ještě pár dalších vlků, které zase poznával Nicos, tak ti odešli někde zase. Asi to budou členi smečky, hádal. Pokud mu vše vyjde, tak je později bude moci lépe poznat.

<<< Řeka Tenebrae

Řeka nebyla jeho velká radost, nenáviděl to, ale musel to nyní přežít. Třepal se jako ratlík, nebylo to vůbec mu příjemný, ale neřekl proti tomu půl slova. Přivíral i oči občasně, ale Nicos jej uklidnil tím, že to nebude dlouho trvat a budou tam. Ten kousek prostě brzo projdou a hotovo. Na břehu si povšimnul, že ten zrzavý najednou nějak vypadá zaujatě a rád. Takže se ohlédnul, co tam vyhledává. V dáli se nacházela nějaká vlčice a plno dalších. Přemýšlel, váhal, ale jist si nebyl. Je to ta jejich alfa? Kroutil nad tím hlavou. Nevěděl. Opravdu by si přál nějakou příručku, kde by zase objevil, co se kde nachází. Všechno je takové rozházené a chaotické. A navíc se začal trochu bát, nikdy nepotkal smečku, kterou by vedla vlčice. O to víc se musí lépe snažit. Podle volání Nicose však podchytil její jméno. Maple? Věděl ihned, že to je zajímavé jméno, ale přesto absolutně normální. Stále to vše byla krásná jména, každý se jmenoval jedinečně a nikdo si nebyl ani podobný. To je na tomhle kraji také krásný. Nejen ta nádherná krajina. Přesto nemohl nyní jen takto mlčet. "Ano, ano. O Sarumenu jsem slyšel plno dobrého," prohlásil trochu tiše. Naopak vyčkával, aby se mohl pozdravit té vlčici, pokud přijde k nim blíže. On byl trochu nyní zmoklý jako slepice. Avšak v ničem více mu to nebrání. Už si připravoval velká slova ve vykání o tom, jak ji rád poznává a potkává. Byl si jist jednou z mála věcí - ona bude jistě z toho Sarumenu také.

<<< Vřesový palouk (přes Kiërb)

Následoval ho, přeci jen tu správnou cestu vůbec neznal a neorientoval se. Byl stále jen pouhým poutníkem v tomto kraji. Nebyl tolik sžit se zdejší kulturou, natož znát cesty k jednotlivým smečkám. I když by tuze rád něco takového dokázal. Pomalým a trochu až loudavým krokem se pložil za Nicosem. Ten zrzavý cestu domů znát prostě musí. A tak se na něj i spolehl. No, když začal mluvit o tom, že nakonec přes vodu budou muset jít a ne okolo... Trochu se naštval, ale nechtěl jeho strach více nechat ovládat. Nemohl se zlobit na něj, on vede snad správně. A daň za to musí zaplatit Shahir. "Tak pokud jiná možnost není," byl trochu smutný, nechtělo se mu jít přes ni. Volil by možnost to raději celé obejít, ale ta tu nyní není. Hlavně, když šel tolik opatrně a skoro ho až jistil u toho. Zhluboka se nadechnul a se zadrženým dechem se pomalu dostával do vody. Měl i zacvaknuté zuby, aby s nimi o sebe neskřípal. Jen mu tikaly a lítaly oči do všech stran. I jeho srdeční tep zrychloval. "Už tam budeme?" Zeptal se ho skoro jako vlče. Zatímco procházel po dnu řeky.

>>> Tmavé smrčiny

"Chodit zvládnu," promluvil k němu, unavený se tedy cítil. Ale netvrdil o sobě, že by byl neschopen chůze. Přeci jen sem v nějakém stavu dokázal přijít, tak i dokáže odejít. Není tak neschopný, jen takový trapný. Možná jako by to třeba i hrál, ale on si byl jistý, že nic takového prostě nehraje a nemá rád lež. Nikdy by si to nevymýšlel pro něčí pozornost, protože on je rád mimo střed veškerého dění, raději je ten v davu, co snadno zmizí. Není nijak výrazný, možná jedině vzhledem. Že má zajímavou barvu mu bylo hnedka jasné, když nikoho podobného ještě nenašel, nikdo ještě nebyl tak bílý jako on. Zajímavé, ale tato země je prostě jiná. I tím, že tu nikdo své božstvo neoslavuje. To by u nich doma prostě neprošlo. Postavil se tedy na nohy a dal se pomalou chůzí za Nicosem, který vedl. "Okolo řeky to jde, ale v ní se mi chodit nechce," ano, musel znovu zmínit, že se panicky bojí vody a už jen očekával otázku od zrzavého - proč tomu tak je?

>>> Tenebrae ( přes Kierb)

Vypadalo to asi komicky, když mu nyní začal vyprávět, co vše slyšel o jeho smečce. Trochu se to podobalo nějakým drbům, ale nechtěl to vůbec takhle nějak prezentovat. Ano, opravdu mají hodně dobré jméno, když o té smečce mluví dokonce i jeho kamarádka, která je z úplně jiné smečky. Možná byl takový víceméně zmatený a to opravdu byl. "Máte, máte," odpověděl ještě jednou mu. Zase si zívnul. Prostě byl neustále unavený a nechápal, jak něco takového jednoduchého jakým je sezení, jej vyčerpává. Cítí se jako opravdu přežvýkaný od všech a celým stádem pošlapaný. Znovu se protáhnul. Podle toho, co viděl na Nicosovi, byl náležitě hrdý na svou smečku. Ještě, aby prostě nebyl. To není jen něco takového jako jeho rodné místo, ale tady ty smečky jsou něco úplně jiného. Má z nich úplně jiný pocit, i tím, že tohle území je prostě hezčí a zajímavější. Sice mu chybí nějaké auta a možnost schovat se do domu, ale vše zase vynahrazuje ta krásná krajina. "Ano, ano. Ukaž mi, kudy k ní tedy!" Pousmál se na ně. Chtěl prostě ukázat tu správnou cenu, chce se stát také členem smečky. Jen nyní mu zase padá jedno víčko a klesá hlava. Nesmím usnout! Zavrčel si pro sebe. Neměl rád tento pocit, ospalý je, ale spal už docela dlouho. Cítil se stále trapně.

Důvod jeho únavy stále nevěděl, mohlo to být to počasí, jak říkal ten zrzek. Ale moc tomu nevěřil, zažil větší mrazy a výkyvy počasí. Takže tohle ho nemohlo tak jednoduše sundat. Možná si s ním stále pohrává jen místní podnebí, když je tu stále nováčkem v této krajině. Příroda je zde vskutku nádherná, ale zda i to okolí mimo přírodu je tak příjemné pro jeho tělo... Nevěděl. "Možná i to počasí, nevím." Řekl jednoduše. Neměl potřebu to nějak více rozmazávat, jelikož prostě nevěděl a hádat se mu nechtělo. Střílet takto od boku... Neměl na to ani kousek energie. Zase mu trochu klesala hlava směrem k zemi, ale švihnul sebou, že se zase zvedla. Ale usmál se. Měl štěstí, narazil na někoho z té smečky, to je prostě dobrá zpráva! "Slyšel jsem o Sarumenu, vyprávěla mi o něm členka asi spřátelené smečky kousek od sopky," řekl, ale už mu zase padala ta víčka. Musel tedy vypadat dosti komicky, když se snažil, aby neusnul. On však měl hodně velkou radost, že se mu povedlo natrefit na někoho, kdo o té smečce ví dostatek infa, když je jejím členem. Pokud jich takových smeček není vícero. No, nevypadalo to tak. Sarumen musí být jistě jen jedna jediná smečka, společenství vlků na jihu, skoro na konci světa. To si pamatovalo. Isma je opravdu velice chytrým vlkem a má neskutečný přehled. "Těší mě tedy, Nicosi!" Prohlásil a musel si zívnout. Cítil se fakt mizerně, že něco takového vůbec řeší. Jen ho ta smečka zajímala. Asi zní troufale, ale chce vědět o té smečce více, než jen to, že mají tak složité přijímací řízení, že si o pomoc musela jedna vlčice žádat až u Ismy. "Já chci do smečky," moc tedy nevěděl, jak něco takového chodí, ale chtěl to. Neměl moc zkušeností s tím, pouze tutoriál od právě Ismy. A i ten asi nebyl dostatečný.

Převalil se na druhý bok a tím se i probudil. Nechápal, kde se najednou tolik unavil. Každopádně se dokázal pomalu znovu postavit na své všechny nohy. Oklepal se, aby ze sebe dostal všechen ten odpad a všimnul si, že stále tam stojí ten zrzavý. Copak na mě ještě vymyslí? Poskočilo mu hlavou, ale nijak zvídavě se neptal. Raději trochu mlčel a poslouchal, co všechno ještě vymyslí. "Nevím, co se stalo, že jsem tolik unavený..." Řekl na nabídku pomoci od jeho sourozence. Byl i rád, že vlci v těchto končinách mají své rodiny a jsou takto pospolu, jeho rodina... No, tak snad zbytek těch živých stále žijí a užívající si radost pod Hatiho vedením. Nebo to snad měli alespoň rychle za sebou, nerad by viděl zase někoho se více trápit než jeho sestřička, která se kvůli neochotě a aroganci rodičů musela utopit před zraky všech ve... smečce! Ano, takhle se to tady prý jmenuje. "Ale moc děkuji za nabídku pomoci!" Odvětil mu. Opravdu ten vlk měl nějak moc dobré srdce, že neodešel, i když dávno už mohl. Nic mu v tom nebránilo, jen asi jeho svědomí. Teprve nyní, když oba seděli, si všimnul, že má cosi zajímavého okolo krku. Zvláštní věc! Řekl si pro sebe jen, aby ještě ten zrzavý ho nijak nenechal na holičkách a opravdu se neotočil. Opravdu si cenil jeho zájmu, zde s ním přečkat. Jen si připadal hodně trapný tím, že nyní pomalu vždycky usne. Naštěstí díky trochu odpočinku měl snad trochu výhodu, že dokázal alespoň chvíli normálně reagovat. Už nebyl tak špatně na tom, jako když přišel. Snad mě jen něco neproklelo... Ale takové myšlenky nechal stranou. "Kdopak vůbec jste? Já jsem Shahir," představil se. Naštěstí to nebyla vlčice a nebyl tedy nějak nezdvořilý, když se zeptal. Jen ho to zajímalo, komu visí na vlásku jeho ochrana. "Nejste z nějaké smečky?" Napadlo ho se zeptat. Přeci jen... Hledal ten Sarumen a náhodou o té smečce třeba tento zrzek něco ví.