Příspěvky uživatele

< návrat zpět

L1

Sledoval si dál strom, to byla jeho velká zábava a kratochvíle. Nikdo by snad ani nevěřil, že nějaký vlk tak rád kouká na přírodu a různé rostliny. Ale Shahir je asi velkou výjimkou, co potvrzuje pravidlo. Takže mlčel a přemýšlel, jak by tomu stromu mohl udělat nějakou radost, aby se necítil tak osaměle. Do toho už všude po okolí napadl sníh a jeho z toho zábly tlapky. Sotva dokázal vydechnout, už se mu z tlamy dostal jen oblak, který se se brzy rozptýlil do okolního vzduchu. Pozoroval i tento úkaz, že úplně nevnímal jiné věci okolo sebe. Kousek od něj přišel vlk. A ten vlk začal mluvit, teprve až začal mluvit, tak si jej všimnul. Nastražil uši a otočil se směrem, odkud hlas přicházel. "Inu, každý strom je krásný už jen tím, že je strom." Řekl. Proto se mu každý strom líbil jinak, co kus, tak je přeci originál. Stejně tak vlci, každý je rozdílný a přesto stejní ve výsledku. Stačí se jen podívat na tu věc jinak. "Ahoj Jerry, já jsem Shahir. Copak tu vůbec děláš? Taky jsi ze Sumeranu?" Zeptal se a ani mu na okamžik nedošlo, že dokázal hezky poplést jméno své smečky. Krása, prosto dokonale reprezentativní kus.

Děkuji za akci! Prosím o kytičky a mušličky <3

25 květin a 10 mušlí?

//Děkuji moc za akci a bylo skvělý sledovat, co za odměnu i za postavu tam bude <3 Skvělý! (Bylo by možné mi hodit Mitsua do dm pro stažení? z kalendáře mi to nejde :D)

Poprosila bych na mé postavy tyhle odměny:

Mitsurugi
vymaxování 1 magie - Emoce
10 křišťálů
25 kytiček
50 drahokamů
magie od Smrti bez hvězd - Emoce
---
Shahir
vymaxování 1 magie - Vzduch
10 křišťálů
25 kytiček
50 mušlí
2 hvězdičky do magie - Oheň
50 drahokamů
magie od Smrti bez hvězd - Elektřina
---
Beleth
vymaxování 1 magie - Emoce
10 perel
10 křišťálů
25 kytiček
50 mušlí
2 hvězdičky do magie - Loutkař
50 drahokamů
magie od Smrti bez hvězd - Loutkař
2 hvězdičky do vlastností - síla

Přidáno.

Prosinec 2/10 ~ Lylwelin

Jeho cesta pokračovala dále, neměl zpoždění, ale rád se procházel jen tak. Sice by měl nejlépe prozkoumávat okolí své nové smečky, ale to nemění nic na tom, že nyní stále může chodit po území nikoho a přicházet na všechny krásy. Fauna i flora, jemu to bylo úplně jedno. Zimní krajina měla něco do sebe, plno toho sníh ukryl, ale také plno nového vytvořil. Hroudy sněhu vytvářely hezčí cestičku, kde by momentálně byla jen nějaká ušlapaná tráva s bahnem. Sníh mu pomalu popraskával při každém položení polštářku na něj, zanechával za sebou stopy. Nepozastavoval se nijak, pokračoval dál, přesto se stále kochal okolo sebe. Bylo to takové zvláštní, mít tolik svobody, ale zároveň mít domov a možnost, kde složit hlavu. Do jeho čenichu přivál pach a tím i blízkou přítomnost jiného vlka. Nebyl však cítit jako členi jeho smečky, takže moc nevěděl, co očekávat. Byla to však vlčice, takže se mohl zachovat zodpovědně a pomoci jí případně nějak. Přiklusal tedy směrem k ní. "Zdravím Vás," pozdravil ji. Měla zajímavou barvu, jako jíl s trochou sněhu a písku, trochu jako spadené podzimní listí. Takovou barvu ještě neviděl. Sklonil hlavu k zemi. "Nepotřebujete nějak pomoci? Přeci jen, touláte se tu tak sama. Nebojíte se?"

12. Zkus, jak dlouho vydržíš držet packu v ledové vodě

Bolo tiché lesné jazero, ktoré svojou zrkadlovou hladinou priťahovalo všetkých zvieracích obyvateľov okolitého lesa. Medzi nimi bol aj Shahir, ktorý sa vody bál. Príčina jeho strachu bola jednoduchá - kedysi, keď eště bol vlčatom, videl, ako sa vo vode utopila jeho sestra. Tento zážitok mu zostal v pamäti ako nočná mora. Pohľad na vodu mu neustále pripomínal jej utrpenie, jej tvár... A zúfalstvo, že jej nemôže nijako pomôcť.
Jedného dňa sa rozhodol čeliť svojmu strachu. Pristúpil k jazeru, ktorého hladina sa leskla v popoludňajšom slnku. Zaváhal, srdce mu búšilo. "Je to len voda," povedal si potichu, no jeho labky sa odmietali pohnúť. Bol ako kameň, ťažko dýchal a nedokázal sa poriadne pohnúť. Srdce mu bilo veľmi silno. Zhlboka sa nadýchol a opatrne ponoril jednu labku do vody. Bola ľadová! Cítil, ako mu brnie srsť a prechádza až do kostí. Inštinktívne chcel vytiahnuť labku, ale zostal stáť. Pomyslel na svoju sestru a na to, ako by chcela, aby prekonal svoj strach. Určite by naňho bola hrdá. "Ešte chvíľu," zašepkal si pre seba, keď jeho tlapa zostala vo vode. Chlad bol ostrý, ale postupne si naň zvykal. Začal si predstavovať, aké by to bolo, keby dokázal prekonať svoj strach z vody. S každou ďalšou sekundou jeho odhodlanie rástlo. Zavrel oči a vnímal pokoj jazera okolo seba. Keby sa mu podarilo prekonať strach z vody, necítil by sa taký zbytočný. Aj tak by jej to pravdepodobne život nevrátilo. Ľutoval, že sa s ňou nikdy nemohol stretnúť a vidieť ju rásť v silnú a nezávislú úžasnú vlčicu. Čas plynul a jeho telesná teplota sa vďaka vode, v ktorej mal stále labku, ochladila. Konečne sa trochu upokojil a vytiahol labku späť na breh. Vzdychol si pre seba, stále sa trochu triasol zimú a striasol si vodu z končatiny.

prosím o mušličky a květiny

25 mušlí, 20 květin a 2 perly!

25. Ochutnej padající sněhové vločky

1/10 ~ PROSINEC

Shahir se protáhnul mezi několika kmeny stromů, kterých tu v lese bylo plno. Země byla chladná a nehostinná, jako by jej krajina zde ani nechtěla vidět. Nebyla vůbec otevřená a pozitivní jako louka porostlá květinami. Byla prázdná. Na zemi bylo jen bláto, barevné listí. Občas nějaká zmrzlá tráva, která spíše byla výjimkou. Přišlo mu zajímavé, jak si dokáže příroda poradit s tolika úkazy. V jednom čase stromy kvetou a vše je takové veselé už od pohledu, poté květiny zmizí a plodí různé bobulky. I bobulky zmizí na zem nebo shnijí. A i tak strom roste dále. Nic jej v tomhle nerozhodí. Nakonec mu ještě opadají listy a uleví si tíze. Tohle se pak několikrát opakuje, rok po roku. Šílený, že to zjistil nedávno teprve. Nikdy mu to nepřišlo tak fascinující než procházka lesem. Jako mladý vlček si ničeho takového nevšimnul. A to od malička měl přírodu tolik rád. Nyní má tolik možností. Jak ten čas běží. Jeho kroky pokračovaly, nezastavoval se nijak. A najednou mu na čumák spadnula vločka. A hned vedle ní další a další. Otevřel tlamu, jeho zvědavost ho vedla k tomu, aby si okusil, jak chutná čerstvý sníh. A tak vyplazil jazyk, zavřel oči a mlčel. Užíval si tento pocit. Bylo to krásné. Přesto její chuť jej uklidnila. Naplnila jej něčím, co se jen těžko popisovalo. Byla to kombinace lásky, klidu a jen dobré nálady. Cítil přátelskou atmosféru, i když zde byl zcela sám. Jeho hlasivky stále nevydaly ani jeden zvuk, nehnuly se a on si jen užíval plnými doušky tuhle chvíli. Po chvíli zvednul hlavu k nebi a sledoval, jak každá vločka za druhou padá okolo něj i na jeho tělo. Kde se místy roztaje a jinde se už hromadí do kup.

Nastávalo obdobie, keď bolo veľa krás prírody ukrytých. Schované pod povlakom tej známej bielej farby. Nie, zima mu nijako neprekážala, hoci ju objavil spolu so snehom iba nedávno. Zdalo sa mu to úplne normálne. Aj keď to normálne nebolo. Ako mladý vlk nič také nepoznal. Zimu a chlad áno, ale nie niečo takéto. V meste sa nikdy žiaden sneh neobjavil, a to ani raz za celý ten čas. Nikdy o ňom nepočul ani od starších. Bolo zvláštne, že na tomto území sa sneh vyskytuje celkom bežne. A až teraz mal možnosť poriadne zažiť všetky krásy, ktoré tvoria ľad a snehová pokrývka. Nielenže za sebou zanechával viditeľné stopy, podobne ako v blate, a mohol tak zanechávať nejaké odkazy okrem smeru, ktorým šiel. Ale pochyboval, že by nejaký iný vlk odtiaľto vedel niečo prečítať. A on sám písať nevedel. Musel by sa o to len nejako pokúsiť. No nemyslel si, že by to bolo nádejné, a spisovateľ z neho asi nikdy nebude. Tiež bolo v tomto období veľmi ticho. Nebolo počuť žiadne spevavé vtáctvo. Akoby všetci vtáci stratili vnútornú radosť a držali minúty... Skôr teda dni ticha. Počuť bolo každý jeho krok po snehu, našťastie však zatiaľ neukĺzol. To praskanie bolo veľmi zaujímavé. Len mu trochu ťahalo na labky. Mrzli mu, a najradšej by si na ne zaobstaral nejakú ochranu. Kiežby sa aspoň na chvíľu trochu oteplilo... Želal si. Jeho veľmi chlpaté, husté telo vyzeralo skôr ako chlpatá guľa než vlk. Dúfal teda, že na jar po tomto hustej srsti ostane už len nejaká spomienka a kopa chlpov na zemi niekde pri kroví.

<<< Sarumenské skalisko (přes Sarumenský hvozd)

Jeho první kroky po chladné půdě jej lehce osvítilo vycházející slunce. Ale jinak nic moc zajímavého se venku nepřipravilo na to jej přepadnout. Hned u východu ucítil pach, kudy se jeho přítel dal, ale on dal raději na to, že se sám pokusí něco najít. Projít se po okolí, kde mu nic nehrozí. A kdyby hrozilo, přeběhne si jen hranice zpět a nikdo na něj nic nemůže. Tedy tak si myslel, že to funguje i tady. On jako vlče věděl, že kdokoliv živý vstoupí do města, tak živý už neodejde. To, že tato smečka se ničím takovým agresivním neřídí ještě neměl ani šanci poznat. Teprve se tu otrkával a zkoumal, co jak chodí. A ne aby se někoho hnedka vyptával. Jistě to brzy pochopí bez jakéhokoliv dotazu. Když se mezi tolika stromy dostal až na úplně holé místo, ani nechápal, jak něco takového může existovat tak blízko hustého lesa. Ta návaznost byla tak zvláštní, že mu to ani nepřišlo prostě reálné. Jako by byl v nějaké simulaci jen. Zima mu nijak nevadila, ale přeci jen byl raději za letní období, kdy to všude kvetlo a krajina je veselejší. Takhle si všimnul pouze uprostřed bahna, které místy bylo pokryté trochou trávy, jednoho stromu, který zde byl jako past na procházející. Jak to, že tu vydrží stát celou tu dobu takto samotný? Rozhlédnul se dokola. Není tu někdo, kdo by mu řekl, co za strom to je? A jak se stalo, že tu roste on sám jediný? Nechybí mu nějaká stromová společnost?

(100/366)

<<< Sarumenský hvozd

Jasně, že Nicose následoval. přišel k němu jako slepý k houslím a už se jej jen tak jednoduše nechtěl pustit. Měl štěstí mít kladný vztah k někomu, koho smečka více respektuje a je tím i výše v hierarchii. Výhoda to pro něj snad do budoucna i bude. Když vyšel do jeskynního doupěte, byl tím úplně fascinovaný, bylo tam plno věcí, které se mu možná ani najednou hodit nebudou. Hned kousek od vstupu si povšimnul hromady dřeva, které vypadalo velmi suše. Copak s tím množstvím dřeva asi dělají? Napadlo jej. Ani mu nedošlo, že i on už sem patří a tohle je jeho domov. Prostě si tím stále nebyl jist, že někde nově patří a sedí tam. Zrzek mu začal popisovat, co všechno zde ještě najde. Více místností, to znělo dobře. Celé to místo. Město v přírodě. Nádhera! "Máte... Tedy máme to tu pěkný," řekl mu jen, protože nebyl moc schopen slov. Oněměl tím, jak si prohlížel tu přírodu, co se tu skrývala. A s přírodou přichází i krása. Bly natolik v úžasu, že se ani nestihnul s ním rozloučit, když se vydal jeho přítel už ven. Nestihnul mu říci ani jen slova, pouze se ohlédl za sebe a on... Už tam nestál. Nevadí, Nicosi, já si tě najdu poté... Řekl si, protáhnul se. Napadlo jej vzít si trochu jídla, co se válelo na hromadě úplně na konci chodby. Doufal, že ho za to nikdo nezabije. A teprve s plným žaludkem i on vyšel ven.

>>> Mýtina (přes Sarumenský hvozd)

// Mobil sh*tpost, patrně přepíšu doma na pc

Ani si nepamatoval, kdy naposledy viděl tolik vlků dohromady. Byl si však jistý tím, že jeho společnost tu už jaksi není žádaná. Tak rád by se chtěl věnovat odrostlým vlčatům, kdyby jen mohl. Avšak podle ignorovance si spíše přišel k tomu názoru, že nejlepší bude nyní vlčice i zbytek smečky na chvíli opustit. Ne doslovně, tak tk nemyslel. Ale jít si trochu vyčistit hlavu. Taková plná společnost nebyla úplně jeho zábavou a náplní života. Podíval se tedy ještě jednou se smutným výrazem v tváři na svého kamaráda -Nicose. Nevadilo mu, že mu ukáže jen něco v okolí. Ale pokud bude mít chvíli čas být sám a zněnit si myšlenky, jde do toho. "Veď mě tedy," požádal ho a dal se do pohybu za ním. Nechal se od něj vést, neb on sám by útočiště snad nikdy nenašel.

>>> Sarumenské skalisko

Přišlo mu, že o více jeho pozornosti už ani jedna z vlčic nestojí. Byl trochu zklamaný, ale chápal to. Znal to moc dobře, že zrovna on je prostě takový vlk, který nemůže být dlouho středem pozornosti. Jistě je už nějak nudil, vzhledem nebo chováním. Bylo toho plno, co jistě udělal špatně a proto o něj více nejevily zájem. Ohlédnul se na Nicose, který jako by na tento moment čekal. Byl skoro celou dobu potichu a nyní, když už vše utichlo... Tak se teprve ozval. Byl smutný a zklamaný, ale stále tu měl jeho. Alespoň nějakého přítele, který je podporující. "Není proč tu rozvíjet něco dále, když najednou nudím," řekl mu. Zrzavý vlk mu jistě fandil nějak více, ale Shahirovi to přišlo, že je to stejně marná snaha. "Nicosi, klidně můžeme jít dál do toho úkrytu, co jsi původně chtěl. Třeba tam najdeme alespoň něco k jídlu," navrhnul. Hlad docela měl a lovit se mu už nic nechtělo. Přišlo mu to stejně zbytečné, lovil tolikrát a stále nebyl v téhle dovednosti zkušený. No, prostě vcelku zbytečná činnost pro něj. Navíc Maple řekla, že lov proběhl a mají loveckou skupinu už docela početnou. Takže Shahir doufal, že nějaké jídlo tam nechali i pro nového člena. "Nevím, jak ty, ale docela bych se najedl," řekl a sotva to dořekl, trochu nevhodně se mu ozval žaludek. Byla to trapná situace, ale už se trochu vzdálil od vlčic, takže si udělal ostudu maximálně u Zrzka.

Prosím mušle (600)

Když se Shahir vydal do hlubin podzimního lesa, jeho tlapy tiše dosedaly na měkký koberec ze spadaného listí. Vzduch byl chladný a prosycený vůní vlhkého mechu, dřeva a zralého ovoce. Kolem něj se les rozprostíral v paletě barev, která jako by pocházela z kouzelnické palety - rudá, zlatá, oranžová a bronzová se slévaly do nádherné symfonie. Tohle ve své domovině nezažíval. Ve městě zdaleka nikdy nerostlo tolik stromů, aby byly ulice pohlceny tolika listím. Zásadně je stejně vždy rozfoukal vítr po okolí. Miloval to. Byl tichý a klidný, protože mnoho zvířat se připravovalo na zimu a jen tiše procházelo stíny stromů. Bylo to období, kdy si mohl užívat svět sám pro sebe, naslouchat ševelení listů a občasnému vzdálenému krákání havranů, kteří kroužili nad korunami stromů. Věděl, že je však v bezpečí. Nehrozilo mu nějaké napadení od nich, havrani si pohrávali jen mezi sebou či s trochou potravy, kterou našel někdo z nich na zemi. On byl ještě živý a věděl, že je spíše straší on havrany. Zastavil se u malého potůčku, kde si v odrazu vody všiml svého obrazu. Jeho srst, obvykle klidná a nijak nevýrazná, působila pod zlatavým světlem slunce teple a hřejivě. Podzim byl jediným obdobím, kdy si připadal jako součást lesa, jeho nedílnou součástí. Napil se z chladivé vody a užíval si, jak mu tekutina proudí krkem, osvěžující a čistá. V dáli zaslechl šustění. Otočil hlavu a spatřil starého jelena, který stál u kraje mýtiny. Nevěděl, zda má šanci dostihnout tak mohutného zvířete, ale lov nebyl tím, co ho dnes přivádělo do lesa. Chtěl se jen dívat a procházet se, nasávat do sebe krásu tohoto pomíjivého času. Jelen ho pozoroval, ale pak klidně odešel, jako by pochopil, že i jemu nehrozí nebezpečí. Shahir dnes nepřišel jako predátor, ale jako tichý svědek krásy lesa. Který se tou nádherou chce velmi kochat a užívat každičkou chvíli v něm.
Pokračoval dál a zahlédl houštinu, kde rostly lesní plody - rudé bobule hlohu a ostružiny. Shahir si k nim přivoněl a opatrně si vzal do tlamy pár bobulí. Nebyly jeho hlavním zdrojem potravy, ale jejich kyselá chuť ho překvapila a příjemně osvěžila. I tohle patřilo k jeho podzimnímu rituálu. Byla to chvíle, kdy mohl ochutnávat plody přírody, které kolem něj volně rostly, než se zase vše zahalí pod bílý sníh. Který zas tolik rád neměl. Ukrýval tolik krásy pod sebe a blokoval ji až do skoro samotného konce zimy. Jak pokračoval hlouběji do lesa, začalo se stmívat. Nebe nabralo purpurový nádech a vítr se trochu zvedl, přinášející vůni dálky a zimního příslibu.
Došel na vrcholek kopce, odkud mohl pozorovat celý les. Měl to místo rád, protože mu poskytovalo klid a možnost dívat se na svět z výšky. Podzimní krajina mu ukazovala svoji krásu v plné kráse – byla to symfonie klidu, zabarvená lehkým smutkem nad tím, že vše brzy pomine, ale právě proto tak neodolatelná a jedinečná. V té výšce si přišel jako pánem krajiny, všude to měl kousek. Usedl, zvedl hlavu a zavyl do večerního ticha. Jeho hlas se nesl nad lesem, jako pozdrav přírodě, kterou tolik miloval. Byla to jeho chvíle, jeho podzim, jeho čas ve světě, který každoročně připomínal cyklický koloběh života, smrti a znovuzrození.
Pak se zvedl, otočil se a zmizel ve stínech lesa, kde listí tiše šustilo pod jeho kroky. Cítil, jak se svět kolem něj mění, jak se připravuje na zimu, ale v jeho srdci stále hořel plamen podzimní vášně pro přírodu, pro tento prchavý okamžik krásy, kterou zanechal za sebou na paletě lesa. Jde domů, za svou smečkou. Jistě na něj ještě čekají a s radostí jej přivítají. Má to tam rád. Snad i jeho rádi přivítají.

2. Alespoň třem vlčicím přinést libovolný dárek, ale pokaždé to bude jiná věc (2/3)


Obdarovaná vlčice vypadala docela překvapená a šťastná. Začala děkovat. "Opravdu není potřeba, abyste mi musela děkovat." Promluvil k ní. Na plno otázek od vlčice již dokázal odpovědět jeho zrzavý kamarád. Proto se tedy jen trochu pokus usmát i on na ni. Vypadala docela překvapeně i vděčně zároveň, takže jeho nápad plně vyšel. Měl z toho dobrý pocit, že mohl udělat radost někohomu dalšímu. A zároveň byl i rád, že má Nicose, který mu dost ušetřil vysvětlování a čas. Ne, že by si nevážil takové společnosti vlčic... Jen, rád by se prošel po okolí a zjistil, jak to tu také i vypadá uvnitř a kde si bude moci složit poté i tu svou hlavu. I tak věděl, že by přeci jen něco říct měl a ne jen tak tupě zírat. "Ano, Nicos je můj kamarád." Dodal k tomu ještě. Nyní všichni ví, že je tu i nový člen a nezná tu všechny. Škoda, že se mu ještě i nepředstavily. Jen ptát se na jejich jméno není zcela slušné. Proto raději pokračoval v tiché notě. Tohle ticho trochu přerušila jedna z mladých vlčic, ještě vlčátko. Ta mu nevadila, ale nevěděl, jak dobře umí odpovědět na to, že její maminku vidí úplně poprvé a není tak jejich otec. "Nee, opravdu nejsem Váš tatínek, vidím Vás i Vaši mámu úplně prvně," vysvětlil jí, když se k Nerisse trochu přikrčil. Věděl, jak s nimi jednat. Nemluvit nějak vzdělaně, prostě jen polopaticky. Neřekl ani půl slova, že by se mu jejich maminka nelíbila, ale ta vlčice zněla, že asi nějakého partnera už bude mít. Hlavně, když už má vlčata. Ta se přeci jen tak jednoduše neobjeví sama od sebe. Nevěděl nic o tom, jak vznikají, ale vlčice samotná je nevyrobí. Každopádně ta jedna vlčice vypadala docela zvědavě a zkoumala, co by mohla ještě. Jistě chtěla taky nějaký dáreček. "Copak? Maličkatá princezna by potřebovala také nějaký dárek, jako Vaše maminka?" Hádal a dumal nahlas. Možná měl pravdu a rozhlédnul se zase okolo sebe. Musel rychle hledat něco, co by šlo využít. Nemohl najít už žádný další nádherný kámen, ale trochu se oddálil od nich a hledal něco na stromech, co tu byly okolo. Měl i nyní nějaké to štěstí a na kůře jednoho z nich rostla dřevokazná houba. Měla i pěknou barvičku. A vypadala i, že nebude nijak nebezpečná. Postavil se na zadní tlapky, předními se opřel o strom a tuhle houbičku utrhnul. Radostně pak přiběhnul zpět k vlčeti, co si první myslelo, že je to její otec. Položil houbu před ni. "Nakonec jsem přeci jen objevil i něco pro Vás," řekl trochu šťastně i hrdě zároveň. Měl tolik radosti, že ji mohl předávat i dalším vlkům v okolí. "Víte, jak poznáte nejedlé houby od těch jedlých?" Zeptal se jí. "Tahle houba bude jedlá, i díky tvaru, již jsem jednu takovou podobnou kdysi jedl." Pousmál se. Když nebylo, co lovit, běžně jedl venku cokoliv jedlého našel, bobule, houby... Vyšlo to na stejno a nebylo to tolik náročné ulovit, jen si ukousnout to. Prohlížel si tu houbu. Byla taková kadeřavá, bílá s trochou růžové a trochu pošpiněná od mechu, jehličí a hlíny. Byla docela veliká a bylo překvapivé, že si jí nikdo takto nevšimnul. "její jméno neznám, ale pokud ji vyzkoušíte, neměl by být žádný problém."

2. Alespoň třem vlčicím přinést libovolný dárek, ale pokaždé to bude jiná věc (1/3)


<<< Tmavé smrčiny

A tak se nějak ocitl ve vedení. Nicos jej následoval. Ten zrzavý vlk měl vážně něco do sebe. Nejen, že mu jednoduše dokázal naleznout místo ve smečce, ale také ho bezpečně zde doprovodil. Měl na něj štěstí, že na něj narazil a byl za to tuze rád. "Vidíš, už nejsem ani tolik unaven!" Prohodil ještě než pořádně vyrazili. Opravdu. Shahirova únava zmizela jako rosa nad ránem. Najednou byla pryč a nevypadalo to, že by měl nějaké následky. Tím lepší pro něj. Byl překvapen, že opravdu ochránce smečky dokáže ochránit i pouhopouhého tuláka, který s jeho smečkou ještě neměl nic společného. Nicos řekl i něco o úkrytu, ale jej napadlo rovnou při tom nějak více poznat zbytek členů smečky a udělat si u nich dobré jméno. Nebo lepší než by měl rovnou jako úplně nový člen. Napadlo jej, že by mohl rozdat nějaké dárky. Nicosovi asi nic nového už nenajde. To, co má okolo krku bylo dostatečně pěkný na to, aby někdy nějakou vlčici klofnul. Ale třeba zde narazí na někoho, kdo by nějaký dar lépe ocenil. Ne, nemyslel to tak, že by ten zrzavý byl namyšlenější. Jen, není to vlčice. Proto by to vypadalo docela blbě. "Jak to vypadá u vás, tedy u nás, v úkrytu?" Zeptal se ho, zatímco pozoroval okolí. Rozhlížel se a přemýšlel, co by krásného mohl zde najít. Hlína nevypadala zrovna nejvíce úrodně, takže nemohl počítat s žádnou kytkou. Škoda... Ani nic takového rostlinného a pěkného neviděl. Sledoval i koruny stromů, zda něco zajímavého není na větvích. A v tom. Zakopnul. Díval se moc vysoko a nedával pozor, kde šlape. Oklepal se a hodil hnedka oko na zrzečka. "Jsem v pořádku!" Zavolal. Všimnul si, že pod jednou z tlapek, se mu cosi objevilo. Mělo to zajímavý tvar, barvu a podivně se to třpytilo. Nikdy nic takového neviděl. "Netušíš, co by to mohlo být?" Měl další otázku na něj. Jak moc velké může mít štěstí, že narazí na takový pěkný kámen přímo v hlíně. No, to neštěstí si vybral už tím, že prostě zakopnul a spadnul. Nyní by tento kámen mohl nějaké náhodné vlčici darovat! A pro jeho další štěstí, kousek odsud slyšel nějaké hlasy. To by mohlo být ono! Posbíral se tedy zpátky na nohy, vzal ten podivný kámen a poklusem se vydal k nim. Bylo zde plno vlků. Až tomu sám nemohl uvěřit. Při zjištění, že snad všechny jsou i vlčice, tak se uklonil před nimi. "Omlouvám se Vám za mou nezdvořivost, ale měl bych tu pro jednu z Vás dáreček." Omluvil se předem a vzal si znovu ten kamínek k sobě. Položil ho před vlčici, která měla klopené ouška, neb takového vlka s ušima nikdy neviděl. "Jmenuji se Shahir a děkovat mi vůbec nemusíte," navrhnul. Ani si nevšimnul, zda s ním tam stále je Nicos, nebo se někde drží více vzadu. Věnoval se plně těm krasavicím, co se tu před ním objevily. Byla tu i nějaká vlčátka. Takže se rozhlédnul, zda nebude mít něco zajímavého tady alespoň pro jedno další. Aby si to nemusely nijak závidět. Velice by jej mrzelo, kdyby si proti sobě tímto činem poslal nějakou z nich, protože ona nic na rozdíl od zbytku nedostala.