Gallirea - Příspěvky uživatele

VLA 7 (2/5)
Běh idk

<<< Staré meandry

Z okolí řeky podobné hadovi se konečně dostal, konečně si oddechnul, když si byl jistý, že zde na louce nenajde ani kapku vody. Tedy maximálně bláto, které zcela chápal a nevadí mu. Ale louka, to je pro něj to krásné místo, kde je živo i tajemno dohromady. Byl rád, že jeho přání o louce, se mu vyplnilo. Takže nyní by ještě se mohl někde objevit Tomáš a jeho banda vlčic, hnedka by to bylo ještě jednodušší. Zkusil se zeptat, třeba se ozve, ikdyž jej nikde nevidí. "Tomáši?" Zeptal se hlasitě po okolí. Ale ticho po jeho otázce jen následovalo. Mrzelo ho to, ale stále doufal, že bude mít možnost jej ještě někde najít. Chce už mu něco pořádného ulovit, ale... Asi stále není co, nebo... Mohl by zkusit utrhnout nějakou kytku a přinést ji. Brzy si to rozmyslel, prostě neví, jak daleko ještě musí jít pro něj. A kytky nejsou nesmrtelný, s nějakou uschnutou kytkou by moc dojem neudělal. Chce udělat dobrý dojem, když slíbil nějakou kořist, tak něco uloví. Jen v tomto kvítí se mu nic nechce. Jedině se tu tak natáhnout, odpočívat a nic nedělat. Ani sledovat motýly... Prostě, aby tu neusnul, musí jít jedině dál. Takže se rozhlédl a věděl, že vodou se mu moc nechce jít. Směr tedy byl jen jediný možný.

>>> Zlatavý les

VLA 6 (1/5)

<<< Pahorkatina dlouhých uší

Opustil tedy ty všechny brouky, co si užívali kamení v jeho cestě. Kdyby jen věděli, jak moc si zahrávají a riskují své životy. Mohli potkat někoho jiného než je Shahir, který by nebral nijak v úvahu jejich životy. Pouze tento vlček je takový jiný, až moc se zabývá tím, co si prožívají jiní a empaticky se do nich vcítí. To on umí. I ti obyčejní brouci mají přeci právo žít, proč by jim ho měl brát. No, nyní scházel kopce dolů a viděl tu řeku, točila se jako had. Už si říkal, zda to byla dobrá volba jít tudy, ale byla tu stále možnost jít jen okolo vody a ne přes vodu. Měl plán, tak přesně tak bude dodržovat. Voda vypadala dobře, lákala o napití, ale on něchtěl. Nemá ji rád a nebude ji mít rád snad nikdy. Okolo břehu se procházel a šel dál. Občas uviděl nějakého živočicha ve vodě, ale ty nezná úplně ještě, aby je dokázal určit. Místo toho jen šel, po hlíně i písku, občas zase nějaký ten kámen. Už bych chtěl nějakou louku... A mohl by si tam zase něco ulovit. Tomáši, kde vůbec nyní jsi?

>>> Louka vlčích máků

VLA 5/5

<<< Tajemná louka

Přílišně nudná rovina se mu měnila pod tlapkami v trochu vyšší kopečky. Inu, co taky čekal, když šel na druhou stranu od té velké vodní plochy. Plavat se mu vůbec nechce, to by raději i klidně zemřel. A hledat jinou cestu okolo taky není jeho úplný styl. Ale, jak se říká, moudřejší ustoupí. Takže šel raději na úplně druhou stranu. To mu přinášelo větší uklidnění, že třeba jde alespoň dobrým směrem. Jistě, že všechny cesty vedou k cíli, ale on by bral tu nejkratší, aby nemeškal zbytečně mnoho času. Mohl by správně počkat, zda je v pořádku i vlčí slečna, co s ním bludištěm také procházela, ale jak si mohl být jistý, že už dávno tu neprošla sama? Stopy tu nikde vidět nebyly, mohl už dávno přeplavat vodu a zmizet, bez rozloučení... Tak trochu jako on. Ale on potřebuje pomoci svému kamarádovi, záleží mu na něm. Zároveň i na ní... Je to zapeklité, přednost může bohužel dát jen jednomu. Přeskakoval opatrně mezi několika kameny, co se mu pletly pod nohy. Občas přes ně proběhl nějaký ten brouk, ale on tolik místní faunu nezná, aby poznal, o jaký druh se přesně jedná. Na žádného z nich však nešlápnul, protože by si sám pak vyčítal, že pouhým šlápnutím zničil život nějakému broučímu otci a udělal z jeho broučích dětí sirotky.

>>> Staré meandry

VLA 4/5

<<< Márylouka (portál)

Jak se z toho portálu pořádně dostal netušil, ale nyní byl vykopnut někde, kde to neznal. Ležel na zemi, kde rostla tráva, kousek v dáli viděl říčku. Tedy zatím hádal, že se jedná o řeku. Nevěděl přesně a nechtělo se mu ihned zvedat na nohy. Ale bude muset, nemůže se tu vyvalovat a očekávat, že mu cosi přistane do tlamy. Bude muset zase někde jít, hledat ten dobrý úlovek pro jeho přítele Tomáše, který mu slíbil. A on sliby plní, vždycky a na milion procent. Jen nyní tu leží v trávě, jako by vůbec nešlo o to, že by něco měl už dávno udělat. Nebo na mě už i Tomáš zapomenul? Váhal, ale není to nic, co by ho přerušilo v to postavit se na nohy. Zvednul se, protáhnul se. Jak dlouho spal nebo ležel? Těžko říct, ale nějakou dobu musel určitě být pryč. Co tedy jít zjistit, zda je Tomáš na tom stejném místě, pokud tam trefím? Dumal. Trochu znervorněl a zachvěl se mu žaludek, který se mu sevřel z toho, co vše zlého se mu mohlo udát za tu dobu, co na něj netrpělivě čekal. Měl být hnedka zpátky... A není... "Jde se!" Uletělo mu to nahlas, ale byl tu sám. Skvělý, prostě se jde.

>>> Pahorkatina dlouhých uší

VLA 3/5

Červenec 2/10 ~ Lia

Jeho samota byla přerušena něčí přítomností. Vycítil to, otevřel své přivřené oči, když se tak hezky slunil pod jednou ze vrostlých vrb. A kromě toho, šlo slyšet, jak někdo začal dosti zuřivě nadávat na léto. Jaký to opak oproti němu, který si plnými doušky užíval pěkné počasí a konečně lehčí kožich. Chvíli na to už byl ale nahozen trochou vody ze srsti pískové vlčice, která se přišla přímo před něj otřepat. Taky si vybrala přímo dokonalé místo, což musel uznat tedy. A taky měla dobrou mušku a trefu, kdekdo by jí mohl závidět. "Ale, copak se Vám stalo?" Zeptal se s ledovým klidem v hlase. Je schopen pomoci, pokud vlka cokoliv trápí a on nějak je schopen poradit s tím. Všechny problémy jsou řešitelné, ale tedy pokud chce vypnout takové skvělé počasí, to on bohužel neumí. A ani by nechtěl, copak se jí tak nelíbí na té kráse? Co je obklopuje všude okolo nich... "Mimochodem, přeji hezký den, pokud jej ještě nemáte." Pozdravil přeci jen, trochu neslušné pro něj. Zdravit až poté, co cosi už řekl. Trochu zpanikařil. Mám už se nyní začít omlouvat nebo? Zacvakal by zuby o sebe, ale nechtěl vypadat ještě více trapně.

VLA 2/5

Procházel tou nekonečnou chodbou, jako by se po jeho cestě naprosto změnila. Neměla konce, a on se strachem jen zrychloval každým krokem. Rychlá chůze brzy přešla ve zběsilý běh. "Sunstooooorm!" Volal na ni. Bál se, zda se někde neztratila. Chtěl jí pomoci, určitě se někdy uvěznila... A je to jen jeho chyba, když se tam blbě vrátil. Opět jeho velká chyba ho stála draze. Rozhlížel se po stěnách, nikde ani stopa nebo jen chlup po ní. Ztratila se snad ještě víc? I chvíli přemýšlel, zda se neztratil on spíše. Ale to nedávalo smysl... Cítil se jako prokletý, když se předním rozzářilo cosi svítivého. Oslepl na nějakou dobu, přivřel oči a jen se modlil ke všemu, aby ho to za jeho hříchy nezabilo na místě. Nezabilo. A nebyla to škoda. Kdyby uměl lépe číst, asi by si i přečetl ten vzkaz od někoho výše postaveného. Ale neuměl, takže vzkaz pro něj zůstal nepřečtený. Hluboce se nadechnul, zadržel dech, aby náhodou byl v bezpečí při cestování portálem. Nenapadlo ho nic jiného, než jím pomalu projít na druhou stranu. Jiná cesta ven nevedla, jak to vypadalo. Naposledy jen zavolal její jméno a pak... Už byl na jiném konci.

>>> Růžový portál (Tajemná louka)

VLA 1/5

Červenec 1/10 ~ Lia

Jeho cesta nabrala dalšího směru. Nyní mu přišlo, že snad neustále zde naráží na nějaké jezera, ale každé je něčím úplně jiné. Jednou jsou čistá, poté znečištěná. Ale ta čistá jsou pěknější, i když nemá rád vodu, musel uznat, že prostě krása křišťálově čisté hladiny je něco nepředstavitelného, jedinečného a dokonalého. Krása přírody je nekonečná a snad nikdy se nic v ní neopakuje. Každý je jedinečný, i vlci. Jsou zlí, i dobří... A do přírody prostě patří. Je zvláštní, jak vlček, co vyrostl v troskácha k přírodě nikdy neměl úplnou možnost se dostat, najednou může volně procházet i během dne po lese, loukách... Udělal dobře, že opustil domovinu. Tady pod jedním ze stromů, které rostly po břehu jezera, kde si slunný den užívaly hejna kachen i s mladými. Už je tedy ten správný čas!

Přihlašuji vlka: Mitsurugi, Shahir
Hlásím se do týmové výzvy: ano, oba

Bylo jednou jedno krásné ráno, když se bílý vlk jménem Shahir probudil ve svém pelíšku z travnatého porostu, který mu zdejší les nabízel. Měl nádhernou srst, která vypadala jako čerstvě napadaný sníh. rozhodl vydat na procházku po lese. Uslyšel slabé pípání při chůzi, skoro až na okraji lesa. Šel za zvukem a objevil malé ptačí mládě, které spadlo z hnízda. Mládě bylo bezbranné a vyděšené, jeho drobná křídla se třásla. Přiblížil se k němu. "Copak tu děláš, maličký?" Ale jakmile ze sebe vydal hlásku, mládě se vylekalo a pokusilo se vzlétnout. I když jeho let nebyl dokonalý, dokázalo se dostat zpátky do hnízda k mamince. Začal se cítit provinile, že mládě tak vyděsil. Pokračoval ve své procházce a za chvíli narazil na malé srnče, které se páslo na trávě. Srnče bylo krásné, jeho srst byla jemná a jeho oči byly velké a nevinné. Shahir se snažil být opatrný a tichý, ale když se přiblížil, srnče ho spatřilo a okamžitě se rozběhlo pryč, volající po své mámě. Povzdechl a pokračoval dál. Změnil trochu směr své chůze a vydal se hlouběji do lesa.
Brzy narazil na malé liščí mládě, které se hrabalo ve spadaném listí, jehličí, šišek a jiných kusů rostlin. Mládě bylo zvědavé a nevšímalo si, že se k němu nějaký vlk vůbec blíží. Bílý vlk se snažil se k němu ještě více přiblížit. Procházel opatrně mezi kmeny, kořeny a mechem. Ale nepovedlo se mu to a pod ní zašustila nějaká větev a listí. Toho se liščí mládě vylekalo, zakňučelo a uteklo do své nory, kde se ukrylo. Cítil čím dál tím víc osamělý. Všechna mláďata, která potkal, se ho bála a utíkala pryč. Chtěl jim jen říct, jak krásná a roztomilá jsou, ale pokaždé je vylekal. Rozhodl se jít k lesnímu jezírku, aby si odpočinul a promyslel, co udělat dál. Přestože měl strach z vody, přiblížil se ke břehu a sledoval svůj odraz na klidné hladině.
Najednou uslyšel slabé zakňučení. Otočil se a spatřil malé medvědí mládě, které stálo na opačném břehu jezírka. Mládě vypadalo ztraceně a zmateně. Shahir se rozhodl, že tentokrát nebude dělat hluk. Sedl si tiše na břeh a pozoroval mládě z dálky. Medvídě si ho všimlo, ale on se nehýbal a mládě se začalo cítit bezpečněji. Asi ho začalo ignorovat po nějaké době. Přesně, jak si myslel, když bude stát jako kámen, nikoho nebude děsit. Stál na místě, na druhém břehu, sledoval, jak se medvědí máma vyšla z lesa a přivedla své mládě zpátky k sobě. Ihned cítil teplo v srdci, když viděl, jak se mládě uvelebilo u své maminky. I on by rád objal svou mámu, kdyby měl tu šanci.
Toho dne si uvědomil, jak krásná a roztomilá je nevinnost mláďat. Uvědomil si, že v jejich očích je svět plný zázraků a dobrodružství, a jejich nevinnost je tím, co dělá svět tak krásným. Avšak stále stačí jen chvíle a cokoliv bezpečného se může stát riskantním. I taková malá mláďata se utíkají schovat do nejbližšího bezpečného místa. A tím pro ně je jejich matka. Chápal to, i on jako mladší byl zcela odkázán na svých rodičích či starších sourozencích. A sám? Nic by nedokázal. Z vycházky se vrátil s novým pohledem na svět. Rozhodl se, že se nebude snažit mláďata vystrašit, ale spíše je chránit a obdivovat z dálky. A tak se stal tichým strážcem lesa. Nyní bude sledoval mláďata jen z bezpečné vzdálenosti, obdivovat jejich krásu a učit se, jak být šťastný v jednoduchých věcech. A i když byl často sám, už se necítil osaměle, protože věděl, že krása a nevinnost mláďat ho budou vždy obklopovat. Vždyť nemůže přehlížet takovou krásu, co mu příroda nabízí.

ČERVEN 8 | HÁTI EÄ

Není kakabus, ani tohle slovo nezná, takže jím nemůže ani býti. Hlavu odhodil stranou. "Nejsem něco, co neznám." Odpověděl jí. Zase na něj vytáhla nějaká slova ze šuplíčku, kde nic nezná. Ale dobře, vezme na vědomí, že nestojí o to, aby jí vykal. Škoda, docela promarnila šanci a on bude bojovat s tím, aby to zvládl a nepřeskakovalo mu to. "Dobře." řekl k tomu jednoduše. Že to vyvrátila bylo jedině dobře, takovou osobnosti by naživo potkat nechtěl. Neb by z toho patrně nevyvázl živý. Hati a jeho kult... Úplně jiná liga než vlci, které doteď potkal. Její myšlenky se snažil nějak pochopit, zjistit, proč takto reaguje a dokáže jednou být hodně otravná, potom zase milá... Ale, neměl nápad, co by za tím mohlo stát. Takže jen trochu mlčel. Poté řekla zase něco o tom jeho kožichu... No, nesouhlasil s ní tak úplně. Ale zase by ona byla naštvaná, co vyvádí. "Ne, protože, jsem to řekl já. Majitel toho kožichu." Řekl si svoje. A bude si za tím i stát, pevně. "A vůbec, máš nějakou tu magii?" Už kdysi Wylan mu ukazoval ty svoje, třeba i ona nějaké má a ukáže mu, jak se s nimi může naučit pracovat.

ČERVEN 7 | HÁTI EÄ

"Nejsem uplakánek!" Namítal. Nic takového si nenechá líbit. Nikdo a už vůbec ne vlčice, co je skoro o polovinu menší než on. "Víte, já vykám všem vlčicím." Vysvětlil jí. Opravdu mu nebylo příjemné jim tykat, neb pro něj to je něco úplné jiného než jiní vlci. I ta Sunstorm se chovala divně, když jí vykal, ale snesla to. Jistě to asi úplné většině vadí, ale on je slušný a vychovaný. Nenabídla mu tykání, jen řekla, aby to nedělal. Ale pro něj to je něco úplně cizího, divného... Tak trochu změna. "Tak fajn, když to chcete vědět. Podobně jako Vy má i bůh, kterého má rodná smečka, rodina a země uctívala. Tradovalo se, že při nesplnění jeho proroctví se znovu objeví a potrestá všechny nevěřící." Vysvětlil jí. Ona už mezitím proběhla okolo něj a trádovala si to rovnou ke kmeni stromu. Skvělý, to 7plně v plánu neměl. "Myslel jsem nějak změnit barvu, ne vyhodit všechnu srst na okolní stromy..." On měl vlastně svou srst i docela rád.

ČERVEN 6 | HÁTI EÄ

Svraštil obličej dolů. Byl pako. Hnedka mu všechny dobré nápady odešly kdesi do dálky. Zase musel být ten smutný vlk, když to ona chtěla. Nezajímá se o něj, nestojí jí za nic. Cokoliv se snažil udělat, aby se trochu pousmála, změnila tón nebo styl... Bylo to špatně. Neměl by být v její společnosti, když ji tolik obtěžuje svou přítomností. Není asi natolik dobrý jako nějaká Proxima nebo Star, když jí stojí za tu zmínku. Odvrátil zrak. Snažil se k ní chovat nejpěkněji, jak jen mohl. Byl milý, zvořilý, dokonce i jí vykal. Ale to očividně ona nechce. Posmutněl v tváři. Chtěl alespoň chvíli být šťasten jako byla ona, když dováděla ve vodě. Jen mu to není přáno. Byl zklamán sám ze sebe. Jsem hloupý... Řekl si. "Tak trochu Vaše jméno. Stejné jako měl... To Vám ani nemůžu asi říct..." Dostal ze sebe. Nechtěl zde šířit víru, ve kterou nevěřil. Budovat kult okolo Hatiho se mu nechtělo. A ji by to stejně nezajímalo. Není dostatečně dobrý. "Nejsem ani hezky barevný, teda? Dobře, nejvyšší čas se té srsti zbavit." Že ji nepobavilo ani to, jak vypadalo jeho rodina... Dobře, asi není už vůbec dostatečný. Ona je ve všem lepší.

ČERVEN 5 | HÁTI EÄ

Její obavy zmizely. Začala se chovat trochu jinak. Divněji než do teď byla. Divná tedy byla od té doby, co si hrála ve vodě a on ji uviděl, ale teď to bylo ještě o to divnější. Uměla mluvit moc a nyní takovým smutnější tónem pokračovala. Trochu ji asi zaskočil, když se i on trochu uklidnil. A ona se tedy uklidnila ještě více. Občas úplně nechápe myšlenky a jejich pochody druhých, ale je to jejich věc, jak se chovají. Ale jak tedy chtěla. "Dobře, ale opravdu se mi nic nestalo a jsen v pořádku. Vždyť se podívejte." Pobídl ji. Ukázal, jak jeho nohy fungují, pohnul i ocasem, očima i hlavou. Prostě bez zdravotních problémů. Ale jeho strach tam v jeho těle byl. Malý, ale byl. Ale i tak si myslel, že to bude jen náhoda. Nevypadá, že by znala toho stejného boha, jaké má ona jméno. Pak začala mluvit o jeho vzhledu. Ano, není mu podobný, skvělý! "Co kus, to originál. Víte." Pousmál se. Moc mu to tedy nešlo komunikovat s vlčicemi, ikdyž se snažil. A nyní se ještě opřela do jeho vzhledu. Odfrknul si toho. "Moje matka měla křídla, otec rohy. Moje starší sestra měla tři oči. Takže proto vypadám, jak vypadám."

ČERVEN 4 | HÁTI EÄ

Jaká Proxima? Kdo to je? Mnoho otazek mu proběhlo hlavou, chtěl jen znát odpovědi na své otázky. Jemu se nic nestalo, jen. Se lekl a bojí se. Stále. "Nevím, kdo je Proxima." Řekl. Opravdu netuší, o kom se nyní baví. Měl ho snad nějaký vlk už před ní varovat? Nikoho, ale takového nezná. Nemá zdání, kdo by to mohl ani být. Možná se ještě nepotkali, čemuž asi nejvíce i věřil. Prostě nemůže znát všechny vlky tady. Až tolik jich nepotkal ještě. Ale věděl tedy odpověd na její otázku. Když neví, o jakého vlka jde, asi mu nikdo nic nemohl říct. Jednoduchý. Nic náročného na přemýšlení. "Ne, nic mi není. Omluvte mě," promluvil. Zněla, že má trochu obavy o jeho zdraví. Ale jemu nic není, opravdu. Jen. Trochu je šokovaný, že se někdo takhle jmenuje. Jistě za to nemůže. Ale... Mohla by být druhým příchodem toho Boha. Teď trochu váhal, zda je nějaký galán. Stále mu moc toho neřekla, jak se takový galán pozná. Jen prý nějaký Star jím je. Toho však taky nezná. Asi je z trochu jiného kraje. Vždyť ani jednoho z těch vlků, o kterých mluví, nezná a ani je nikdy nepotkal. Asi se Shahir pohybuje v jiném okruhu. Čas to napravit. "Omlouvám se, ale také nevím, kdo je Star. Abych mohl jasněji říct, zda jsem mu podobný a tím i já jsem galán nebo ne." Prohlásil. Jak se takový galán pozná? Je však překvapen, že ji před nimi varoval otec. Jsou to tedy zlí vlci? Asi. Přeci se nikdo nebraní dobrým vlkům? Nebo ano?