Gallirea - Příspěvky uživatele

LOS 4/5

Vlčice vypadala stále rozhozeně a vystrašeně. A nebylo proč. On jí přeci nijak neublíží a snaží se jí pomoci. Možná jedině tou svou rýmou, tak ji může vystrašit. Ale přeci nevypadá tak strašidelně, že by musela oněmět z jeho přítomnosti, ne? Utřel si opět sopel. Už aby to skončilo... Doufal, že se brzy uklidní a vše vysvětlí. Nemusí tu nijak panikařit, stačí klid a s klidem jde všechno vyřešit. Asi se nějak lépe nadechla, protože brzy začala vysvětlovat. To mu konečně stačilo, pomůže jí. Jen ještě musí pochopit, co vše se jí stalo a co ji tíží na srdci. Zatím však věděl, že se nějak ztratila a něco hledá. "Jen povídejte, jistě Vám pomohu najít tu správnou cestu," pobízel ji k tomu, aby se už nějak více vymáčkla. Mohl nyní jen hádat, co by to mohlo být. Ta slova, co však poté slyšel, neočekával. Myslel si tedy, že spíše ztratila nějakého kamaráda, ale podle toho, jak zněla smutně, tak se spíše zatoulala, tak daleko, že nevěděla, kudy se dostane domů. A to je vážné. "Bohužel jsem dosud o Borůvkové smečce ani neslyšel. Vy jste z ní?" Pokusil se trochu odvrátit pozornost. Třeba si díky vzpomínání na vše okolo smečky, připomene, kudy sem šla. Nebo podle popisu jí poradí, kudy by se mohla dát. Avšak jen pouhý název mu nic neříkal. Snažil se vzpomenout, co mu kdysi říkala Isma. Ale nic o takové smečce opravdu asi neslyšel. Věděl o té své a o Ismině. A Ismina se nejmenovala Borůvková, to si byl jistý. Nevoněla borůvkami, ale spíše mechem. "Nepamatujete si, kudy jste sem přišla?" Vyptával se dál. Rozhodně neměl v plánu házet flintu do žita, pomůže. Už se k tomu upsal a chce pomáhat. Bude to sice trochu náročnější, než očekával.

<<< Středozemní pláň (přes Esíčka)

Nabídni pomocnou tlapku vlkovi v nesnázích / odvděč se za poskytnutou pomoc

Cestování sebou neslo několik výhod i nevýhod. První výhodou bylo, že procházel jednotlivá místa a z každého si mohl přinést nějakou památku, dar či něco takového. U toho získával poznatky, jak okolní krajina vypadá a mohl tedy hodnotit bodově, zda se mu líbí či ne. Nevadila mu ani ta zima, jeho teplý a huňatý kožíšek se mu už několikrát osvěčil. Byl na něj zkrátka spolehnutí. Na jeho kožich sice padaly vločky, ale skoro ihned roztály. I tím, že byl stále v pohybu a jeho tělo hřálo. Netušil, co pod přikrývkou sněhu mohl najít. Zda to byla pouhá pláň či něco více? Těžko určit. Nerad by se v tom sněhu chtěl zbytečně hrabat. Stejně rostliny pod ním neuvidí pořádně. Nevýhdoou bylo to, že jej stále otravovat ten nepříjemný pocit plného čumáku. Měl by nejlépe brzo dorazit domů a vyležet to. Ale on stejně dal přednost tomu, aby se toulal. Jak skvělé, neměl v lásce zůstat na jendom místě, když byl volný a mohl se pohybovat. Cesta ubíhala a on se pomalu blížil domů. Ještě to však bude nějakou dobu trvat. Zastavila jej však nějaká společnost. Nebyl tu už nyní sám. V dáli se cosi hýbalo. A on se rozhodl, že se půjde podívat, kdo to je. Vypadalo to na lehce vystrašenou vlčici, neznal ji však. Přesto nabídnul pomoc, jako vždy. "Zdravím Vás, Vy jste se ztratila?" Začal se vyptávat. Trochu se o ni obával, kroužila tu okolo a asi něco hledala. "Nebo hledáte něco? Pomohu Vám klidně, jen řekněte." Začal se nabízet. Kdykoliv viděl někoho, kdo měl problémy, byl tu k ruce. A o to více ještě, když se jednalo o vlčice. Pomoci umí všem, je-li to v jeho možnostech. To si nevybíral podle pohlaví, ale vlčice jsou přeci jen zranitelnější a křehčí. Žádná si nezaslouží být v rozpacích. Úplně mu bylo jedno, že je nemocný.

<<< Sekvojový les (přes Roh hojnosti)

A tak byl opět osamocen. Jen on a k tomu jeho ucpaný čumák. Přemýšlel, kde vůbec k nějakému takovému onemocnění přišel. Na rozdíl od ní totiž do žádné chladné vody nespadnul, nikde neprochladnul a přesto se to stalo. Nechápal tomu, jak ale asi jej nějak dohnalo to jeho neštěstí. Ta smůla na jeho patách prostě navždy už zůstane přilepená a nezmizí. Což je docela škoda, měl nyní po setkání se Sněženkou docela dobrý pocit. Možná by se přesto neměl však dlouho toulat a jít se zase podívat do svého nového domova. Jak dlouho tam už nebyl? Od léta, to ještě rostliny byly v plné květu a nyní na ně napadnul pomalu znovu sníh. Není tedy moc stálý, spíše takový tulák. Což zrovna slyšet o někom, kdo několik let žil na jednom přímo určeném místě, kde se mohl pohybovat a vyrůstat, zní docela divně. A přesto tomu tak nyní je. Shahir objevoval přes hezké počasí okolní krásy přírody v zemi, kde se nyní bude ještě nějakou dobu objevovat. Neměl moc v plánu si balit kufry a jít o dům dál. A pokud se brzo dostane domů a do klidu... Tím rychleji se zbaví i té rýmy, která mu zhoršuje a zpomaluje cestu. Pořád zastavovat a utírat to. Ew, docela se mu i zvedal žaludek, když viděl, jak už ulepené nohy má.

>>> Travnatý oceán (přes Esíčka)

I přes to, jak nepříjemně mu po zdravotní stránce bylo, stále se snažil nic nedát pořádně najevo. Hlavně velmi nerad by stočil diskuzi na sebe, neb podle něj, prostě na tomhle nezáleželo. A raději se bude přehlížet a myslet jen na ostatní, než aby byl středem pozornosti. Sněženka byla příjemná společnice. Necítil se vedle ní nijak špatně, to vůbec ne. Viditelně z ní šla vidět její klidná povaha, kterou i se sebou přinášela na ostatní v okolí. Nebál se, že by mu cokoliv udělala. Byla nevinná a čistá jako čerstvě napadnutý sníh. Což se dost k jejímu jménu i hodilo. Skvělá náhoda. Pochvaly si cenil, moc často taková vlídná slova neslyší. I tím, že plno jiných maličkostí jiní přehlíží. "Děkuji," pomalu se začervenal. Moc neměl slov, jak lépe jí poděkovat za to. I ta milá slova o jeho věnečku přijmul a usmál se. Velmi ho těšilo, že někdo vidí podobně jako on, že příroda je krásná přirozeně. Najít někoho podobně smýšlejícího je jako výhra v loterii. Sněženka se trochu obávala o jeho zdraví. Nemusela se však vůbec bát. "Nebojte, ono to brzo samo přejde. Červ to rozhodně není," pokusil se ji uklidnit. Nebyl to jistě nejlepší pohled, když pořád popotahuje a několikrát si ten výtok utírá do kožichu. Naprosto by pochopil, kdyby nyní utekla někde dál a nechtěla to také chytit. Místo odchodu však se zeptala a trochu ho to zarazilo. "Jistě, můžeme být přátelé. V Sarumenu by se Vám jistě líbilo,..." Začal. Sněženka se však začala více usmívat a všímat okolních věcí. Jistě ji již nudil a naprosto to pochopil. Proto dále nepokračoval v povídání a bez zábran ji pustil, aby šla. Nepotřebuje zde nikoho násilím držet. Pokud chce zkoumat a zjišťovat nové poznatky, je nejvyšší čas. Až bude mít ona čas a osud to bude chtít, jejich cesty se opět setkají. Může to být dříve, ale stejně tak i později.

>>> Středozemní pláň (přes Roh hojnosti)

///mobilni bolest, budu potom opravovat

Jak se mu to povedlo netušil. Asi měl na chvíli na své straně štěstí. Určitě více než rozumu. Sněženka mu vyprávěla, jak se do vody vůbec dostala. Když ještě předtím mluvila o nedobrovolnosti, myslel si, že ji tak spíše někdo hodil. Nakonec to však bylo trochu jinak. Litoval jí, také neměl rád, když uklouznul, natož ještě někde do vody, kterou nenáviděl ještě více. "Ach, tak to mě mrzí." Řekl jí. Opravdu svou empatií sdílel tu bolest i chlad, který musel následoval. Až mu z toho proběhla po těle husí kůže. To je tak něpříjemný pocit snad pro všechny... "Příště bude potřeba být více opatrná." Podotknul ještě k tomu. Nemusela to již více vysvětlovat, sešlo se u ní neštěstí a to jí sedlo nahlavu. Ještě se ztrátou sourozence... Velmi nepříjemné. Sotva to domluvil, začal cítit podivný pocit v čumáku. Jako by dýchal jen částečně. Soci ho v něm blokovalo, aby se mohl nadechnout více. Bylo to zvláštní. Zkusil to ignorovat, ale ten nepříjemný pocit trval dále. Vlčice byla také překvapená z toho, co to vůbec věnec je. Usmál se, i přes nepříjemnosti. "To je z květin." Začal vysvětlovat. "Jednotlivé části jsou spleteny dohromady a díky tomu drží pevný tvar. Když se zakoukáte, uvidíte plno druhů květin ze zdejších luk." Opravdu jich měl na hlavě plno. Mohl by je i zkusit vyjmenovat, ale nikdy nedošel ke všem. To snad ani nešlo. Pak už ta jedna nosní dutina povolila. A neštěstí bylo zde. Z čumáku mu začal téct cosi a už se to snažil si otřít o tlapku. Cítil se špatně, trapně a celkově ponížen. Zrovna v blízkosti někoho... Vyptávala se, jak to udělal. Ale on jen začal posmrkovat. Jak jí měl jako říct, že neví? Popotahoval to, aby vůbec nemusel, ale zastavit to nešlo. Možná jen, kdyby si ucpal ty dutiny nějak? To znělo docela lákavě. Ale ne splnitelně, alespoň momentálně. "Asi jste to byl já? Nevím, jak." Nakonec ze sebe dostal. Taky ocenil trochu možnost se ohřát, bylo mu chladno.

Byl trochu uklidněn, že se jej nebojí. Ale nelíbilo se mu, že se tolik klepe. Vysvětlila mu i tohle. A on moc dobře věděl, proč nemá tak ráda vodu. V zimě v ní umí i vlci pořádně nachladnout. Přemýšlel, jak jí mohl tak pomoci proti chladu. "Copak Vás přimělo k tomu si zaplavat?" Zeptal se, zatímco vymýšlel, jak by jí nějak mol ulevit. Kéž by něco mohl vymyslet. Dumal nad tím. Nějak se ohřát by potřebovala... To věděl, ale jak to už udělat, tak to už ne. Sněženka však byla zvědavá a prohlížela si ho se zájmem. Asi mu to moc nevadilo, ale raději si drží svůj odstup od cizích. Zakoukala se na jeho ozdůbku na hlavě. Zvednul oči a podíval se také. Nic nového. Vše stále při starém. Ale ona už se ptala. "Nebolí to. A je to věnec." Vysvětlil jí. Nechápal, proč by to mělo vůbec bolet. Nikdy mu to ani nepřekáželo, nehýbalo se... Perfektně to drželo na svém místě. Kdybych tak uměl pořádně ovládat oheň... Znělo mu stále v hlavě. Neměl v plánu zapálit celý les okolo nich, ale jen ji trochu pomoci se ohřát. Zahleděl se na trs trávy kousek od nich. Soustředil se a přimhouřil oči. Hoř, hoř! Opakoval si v hlavě. Zda to pomůže? Kdoví. Slyšel tu cosi o vlcích, kteří dokáží pomocí tohohle se ohřívat a vyvolávat oheň, jak jen se jim zlíbí. Shahir však moc zkušený v tomhle nebyl. S jeho štěstím ještě omylem zapálí ocas Sněženky. K něčemu to však vedlo. Dokázal překvapivě okolo sebe oteplit vzduch. Sice asi jen o pár stupňů, ale i to se počítá. Sněženka tak sice necítila oteplení, jako kdyby bylo léto, ale příjemněji rozhodně.

Jeho klid a dumání přerušila přítomnost někoho. Už se nemusel zabývat tím, jaké změny mohou nastat, když se v jeho smečce změnila jedna z alf. Nicose znal, byl to jeho přítel, ale přesto. Nebude to znamenat, méně času a možností se s ním setkat jen tak obyčejně? Bude mít tolik povinností... Sám ani nevěděl, co vše s touto funkcí přichází. Ale znal, jak to chodilo, když jeho otec šéfoval celému Kultu. Byl někdo naprosto nedotknutelný. Tohle asi v případě zrzečka nebude, ale ten respekt, který získá... Kousek od něj stála vlčice. Pozdravila a poté se usadila vedle něj. Nečekala na nabídku, nic. Konala prostě sama. "Buďte pozdravena," opětovat pozdrav. Bylo to docela nehrubé, ale došla zrovna uprostřed myšlenky. Nedokázal se soustředit na vícero věcí zároveň. Je zástupcem typické samčí populace. Sledoval ji, klepala se. Tak se trochu od ní odsunul. "Nemusíte se mě bát," dodal k tomu. Jemu chladno nebylo. Již si zvyknul na zdejší klima, proto ani nepochopil, že se neklepe strachy, jako zimou. "Těší mě, Sněženko." Poděkoval jí za představení. "Já se jmenuji Shahir." Představil se i on. "Copak tu jste tak sama?" Nadnesl diskuzi.

<<< Mušličková pláž (přes Magický palouk)

Bylo ticho. Jen šlo slyšet jeho dýchání a kroky... Každý dopad jeho tlapek, který ho přibližoval k domovu. Nevadilo mu, že je sám. Raději býti o samotě než s takovými divnými vlky, kteří neměli pro násilí daleko. Neměl moc to štěstí, že by narazil zase na někoho vlídného a hodného, jakým je on. Prostě se mu takoví podobní vlci odpuzují. Stačil však záblesk a jeho absolutní vnitřní klid se změnil. Odněkud slyšel hlas Maple. Rozhlížel se, ale nikdo tu opodál nebyl. Proč ji slyším? Lehce panikařil, ale zároveň její hlas jej uklidňoval. Byla to přeci ona, která byla tou nejvyšší autoritou, kterou ve smečce měli. Měl z ní respekt, ne strach. Zastavil se. Jakoby jej po zádech přejel mráz. Nicos... Zopakoval si jeho jméno. Potřeboval to zpracovat, pochopit... V hlavě myslel na to, co se jí mohlo stát a proč si vybrala zrovna jej. Ale vlastně bez jakéhokoliv důvodu to nebylo a chápal ji. Ani nemusela říkat důvod, ale již jí rozuměl. Prostě se nějak rozhodla a bude to tak.
Potřeboval si to jen ujasnit. Měl by jí zpět domů a potkat se s ostatními. Probrat to. Promluvit si o tom. Ale byl tu sám. Cesta byla ještě daleká a on trochu i vysílen. Však chvíle odpočinku by mu ještě neměla, jak uškodit. Usadil se tedy pod stromem, stále mlčel. On ani nebyl důvod, proč by měl mluvit. Přeci tu byl sám, nebo snad ne?

prosím o 20 mušliček na Shahira + 2 květiny také na něj

Připsáno a děkuji za účast :>

Čisté šílenství bylo rázem ukončeno. Asi se dokázal dost dobře chovat a jeho vězení jim žádné dobré věci nepřinášelo. Takže se ho velmi rychle a jednoduše zbavili. Pro něj jedině dobře, mohl se nyní konečně dát zpět na cestu domů. Měl štěstí, že se mu nic hrozného nestalo. Očekával, že se možná ani nedožije rána nebo neodejde po svých. Že nyní mohl utíkat a být znovu volný jako pták bylo možná jedině dost velká shoda náhod a štěstí. A to dost možná poprvé se usmála štěstěna přímo na něj. Zachránila mu krk i reputaci. Nemusela zradit a zapřít kohokoliv ze svých známých, takže byl vesel. Poklusem se rozhodnul následovat směr zpět domů. Protože mu už dosti vyhládlo a jeho lovecký um je opravdu katastrofální. To si rychleji zláme všechny končetiny, než aby dokázal sám ulovit třeba i jen zajíce. V úkrytu jistě jejich zkušení lovci, o kterých mluvila Maple, něco uskladnili a on si něco vybere, co tam zbylo. A po cestě by si mohl najít už zase nějaké kusy bylinek, co by mohl umístit na výstavku. Moc už chtěl být doma a ani se mu moc nelíbilo, že musí jít zase tak dlouhou trasu. Ale co s tím může tak udělat. Nyní doufal, že se nikde neztratí a nesejde z cesty. Už je to docela dlouhá doba, co tudy šel. A takže měl nějaké ty obavy.

>>> Sekvojový les (přes Magický palouk)

Marry Nicos
Toho znám, to je můj kamarád, co mě přivedl sem do smečky! I díky němu žiju a mohu žít na takhle pěkném místě. Myslím si, že život s ním by byl plný dobrých zážitků a oba bychom si měli, co říct. I on jistě neměl lehké období, kdy byl vlče. A navíc jsem nyní slyšel, že naši smečku již vede. Takže, jak moc větší výhra v loterii by se mi musela stát v životě než tohle? Sice to není samice, kterou bych preferoval, ale z nabízených možností je nejvhodnější kandidát po můj bok. Takže, kdy že jdeme na první společné romantické setkání?

Kiss Vera Nina
Ano, mám rád vlčata. A každé vlčátko si zaslouží lásku. Jelikož nejsem žádný zvrhlík, bylo by to jen takhle jako normálně branné. Neberte to nijak jinak. Prostě jen rád rozdávám dobré pocity, když mohu. Šířit radost je to, co ocení každý. A pokud bych mohl udělat jí radost s tím, že dostane ode mě polibek na líc, tak to klidně rád udělám. Má ještě celý život před sebou a jistě by to také ocenila, kdyby měla nějaké láskyplné rodiče, jakým jsem já. Proto prosím přijmi místo nějakého fyzického dárku alespoň vzdušný polibek. Ačkoliv cokoliv, co zde k ní píšu, tak zní hůře a hůře, opravdu nemyslím nijak špatně. Vždyť já bych vlčeti nijak nikdy neublížil!

Kill Rigel
Prosím tě, neber to nijak zle. Taky jsem měl šedý a bílý kožich, jaký máš ty. Jen trochu jinak zbarvené oči a jinak tvarované odznaky. Ale na někoho to padnout muselo. Nejsem však někdo, kdo by to provedl. Spíše jsem musel někoho označit, kdo by to mohl být. A mezi svým kamarádem a vlčetem jsi to zrovna schytal ty. Nemám rád sobecké vlky, což ty podle všeho jsi. A ani pokud se ti nedá věřit, tak tě moc ve své blízkosti nechci. Já jsem klidný vlk a s někým impulzivnějším a koho emoce ovládají více než on je, tak prostě nedokážu dlouho vydržet. Věřím, že i ty to naprosto respektuješ a přijímáš.

F2: V3: Vydej se na místo a popiš, co najdeš. (Vlož 2 detaily, které naznačují přítomnost druhých vlků, ale nic konkrétního – např. otisk, rozhrabaný písek, zlomenou větev.)

"Tak se pojďme podívat!" Zavelel Admirál. A tak se i stalo. Společně s partou pár dalšími z posádky, asi sloužící jako ochranky pro případ nouze. Netrvalo to dlouho a dorazili na poslední místo toho, kde se nacházelo něco, co místní stalkeři zanechali. Kromě několika otisků, které se pomalu a jistě v písku rozpadávali, tak tu bylo i pár trsů chlupů. Jeden z nich se asi pokoušel o přítomných rostlinný porost podrbat, nebo něco takového dělal. Kromě toho se zde nacházelo i pár sudů, které se už rozpadávaly. Shahir odhadoval, že je sem nepřinesli ti, které hledají, ale voda. Věděl, že ona je dost silná a vlny jsou schopné přinést i to, co se dávno ztratilo v hlubinách. I proto tu vodu úplně v lásce neměl. Nechtěl taky zůstat někde poté na břehu a zůstat se tu rozpadat. Kromě toho si až nyní všimnul, že se na zemi nachází i několik zlomených větviček. Písek zde byl rozhrabán, ale to šlo i větrem zdůvodnit. Admirál si věci přeci jen prohlížel sám a osobně. Mlčel. Papoušek mu poskakoval na zádech a občas zakřičel. Do toho šlo slyšet typický zvuk moře, vlny, které si pohrávají s pískem a tvarují nový břeh. Shahirovi se to přestávalo líbit a už by se nejraději viděl přeci jen zpět doma, ve smečkovém úkrytu. "Co nyní budeme dělat?" Zeptal se možná docela hloupě, ale zajímalo ho to.

F2: V3: Řekni Zlompackovi, co se stalo. (Vlož do postu tři lži – ale nesmí být jasné, které to jsou.)

Shahir se vrátil do tábora s klidným výrazem, ale v očích mu to jiskřilo. Chaos, který předtím jen šeptal mezi stany a sudy, teď hučel jako příliv. Něco se změnilo. A Admirál to věděl. Jakmile ho spatřil, seskočil z barelu, na kterém seděl, a bez zbytečných slov pokynul packou. "Mluv," štěkl. V očích se mu žár plamen a jeho odvaha. "Viděl jsi někoho? Nebo něco?" Shahir se zastavil pár kroků od něj. Neuhýbal pohledem. To nikdy nedělal. "Viděl jsem je," řekl. "Dva vlky. Ne piráty. Měli tmavé pláště, jeden kulhal. Stáli na hřebeni, odkud je vidět na tábor. Ale nešli blíž. Jen pozorovali..." Ticho. Admirál neřekl nic. Jen čekal. Asi na lepší konstelaci hvězd. "Jeden měl jizvu přes čumák. Druhý měl na krku amulet – lesklý, z kovu. Myslím, že to byl znak smečky, ale nepoznal jsem ho. Neznám ho, ani jednoho." Shahir mluvil klidně, jako by popisoval počasí. "Mluvili spolu. Tiše. Jen pár slov. Myslím, že hledali někoho. Možná nás. Možná někoho jiného. Pak se otočili a zmizeli v lese. Nechali za sebou stopy, ale vítr je už skoro zahladil. Na místě bylo jen pár stop, které vedly do lesa." Jeho dohled se na něj jen podíval. Nic neříkal, věděl, že v tomhle má Shahir částečně pravdu, ale nic víc. I tak mu byl osud této bíločerné krysy jedno, jeho život stejně nemá cenu. Admirál přimhouřil oči. A Shahir dodal poslední větu: "Neviděli mě. Byl jsem dost daleko. A krytý. Nemají tušení, že víme, že tu byli." To už se mu více líbilo, kývl. A Shahir věděl, že mu dal přesně to, co chtěl slyšet. Pravdu. A něco navíc. Nyní jen, aby vše vyšlo podle plánu. Zahrával si s ohněm, takovým, jakým mu hořelo srdce od poslední návštěvu Života, aniž by o tom věděl.

F2: V2: Rozhodni se, jestli informace předáš Zlompackovi – nebo si ji necháš pro sebe. (Post napiš jako vnitřní monolog)

Co vlastně bude, až nalezne to, co hledá? Bude nějak odměněn, nebo i přes úspěch bude zavržen a odhozen jako kus hadru? Nebo se skutečně stane hrdinou, která dokázala pomoci mořským vlkům? Nejistota a strach. Neklid na duši a to vše v nekonečném koktejlu emocí, skvělá kombinace. Co když mu předá všechno, co viděl – ty dva vlky, jejich znak, jejich tichou řeč? Zlompacka by se možná zasmál, možná by jednal. Ale jednal by správně? Ten pirát nezná míru. Všechno, co se mu dostane do tlap, obrátí ve výhodu pro sebe. A pokud ti cizinci nejsou nepřátelé, ale jen poutníci, zvědové nebo dokonce spojenci… Pak by je Admirál roztrhal dřív, než by stihli vyslovit jediné slovo. Ale co když vlastně ani Admirál nic neudělá s nimi a chtěl se jen ujistit, že nejsou pak hrozbou? Zbaběle prostě vzal prvního nepotřebného, co mu přišel pod tlapu a hodil ho do toho. Co když hledají poklad, nebo něco horšího – mapu, kterou už Shahir viděl? Mlčet by znamenalo riskovat. Ale mluvit by znamenalo zradit možná i vlastní šanci. Zradit i vlastně sám sebe... Zlompacka mu nevěří. Řekl to jasně. Postradatelný. Krysa. Pokud mu Shahir něco dá, bude to jen další důvod ho využít. A pak zahodit... Ne. Zatím ne. Tu informaci si nechá. Musí zjistit víc. Musí pochopit, kdo ti vlci jsou, než se rozhodne, komu slouží. Umí se rozhodnout přeci sám! Nenechá za sebe rozhodovat, ne? A pokud se ukáže, že jsou hrozbou, pak bude mít v rukou něco, co může směnit. Ne za svobodu. Ale za respekt. Za postavení. Za možnost nebýt jen krysa. Zatím mlčí. A mlčení je jeho první skutečná zbraň. Ale za ty zkušenosti a změnu to stojí, ne?