Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Marry Nicos
Toho znám, to je můj kamarád, co mě přivedl sem do smečky! I díky němu žiju a mohu žít na takhle pěkném místě. Myslím si, že život s ním by byl plný dobrých zážitků a oba bychom si měli, co říct. I on jistě neměl lehké období, kdy byl vlče. A navíc jsem nyní slyšel, že naši smečku již vede. Takže, jak moc větší výhra v loterii by se mi musela stát v životě než tohle? Sice to není samice, kterou bych preferoval, ale z nabízených možností je nejvhodnější kandidát po můj bok. Takže, kdy že jdeme na první společné romantické setkání?

Kiss Vera Nina
Ano, mám rád vlčata. A každé vlčátko si zaslouží lásku. Jelikož nejsem žádný zvrhlík, bylo by to jen takhle jako normálně branné. Neberte to nijak jinak. Prostě jen rád rozdávám dobré pocity, když mohu. Šířit radost je to, co ocení každý. A pokud bych mohl udělat jí radost s tím, že dostane ode mě polibek na líc, tak to klidně rád udělám. Má ještě celý život před sebou a jistě by to také ocenila, kdyby měla nějaké láskyplné rodiče, jakým jsem já. Proto prosím přijmi místo nějakého fyzického dárku alespoň vzdušný polibek. Ačkoliv cokoliv, co zde k ní píšu, tak zní hůře a hůře, opravdu nemyslím nijak špatně. Vždyť já bych vlčeti nijak nikdy neublížil!

Kill Rigel
Prosím tě, neber to nijak zle. Taky jsem měl šedý a bílý kožich, jaký máš ty. Jen trochu jinak zbarvené oči a jinak tvarované odznaky. Ale na někoho to padnout muselo. Nejsem však někdo, kdo by to provedl. Spíše jsem musel někoho označit, kdo by to mohl být. A mezi svým kamarádem a vlčetem jsi to zrovna schytal ty. Nemám rád sobecké vlky, což ty podle všeho jsi. A ani pokud se ti nedá věřit, tak tě moc ve své blízkosti nechci. Já jsem klidný vlk a s někým impulzivnějším a koho emoce ovládají více než on je, tak prostě nedokážu dlouho vydržet. Věřím, že i ty to naprosto respektuješ a přijímáš.

F2: V3: Vydej se na místo a popiš, co najdeš. (Vlož 2 detaily, které naznačují přítomnost druhých vlků, ale nic konkrétního – např. otisk, rozhrabaný písek, zlomenou větev.)

"Tak se pojďme podívat!" Zavelel Admirál. A tak se i stalo. Společně s partou pár dalšími z posádky, asi sloužící jako ochranky pro případ nouze. Netrvalo to dlouho a dorazili na poslední místo toho, kde se nacházelo něco, co místní stalkeři zanechali. Kromě několika otisků, které se pomalu a jistě v písku rozpadávali, tak tu bylo i pár trsů chlupů. Jeden z nich se asi pokoušel o přítomných rostlinný porost podrbat, nebo něco takového dělal. Kromě toho se zde nacházelo i pár sudů, které se už rozpadávaly. Shahir odhadoval, že je sem nepřinesli ti, které hledají, ale voda. Věděl, že ona je dost silná a vlny jsou schopné přinést i to, co se dávno ztratilo v hlubinách. I proto tu vodu úplně v lásce neměl. Nechtěl taky zůstat někde poté na břehu a zůstat se tu rozpadat. Kromě toho si až nyní všimnul, že se na zemi nachází i několik zlomených větviček. Písek zde byl rozhrabán, ale to šlo i větrem zdůvodnit. Admirál si věci přeci jen prohlížel sám a osobně. Mlčel. Papoušek mu poskakoval na zádech a občas zakřičel. Do toho šlo slyšet typický zvuk moře, vlny, které si pohrávají s pískem a tvarují nový břeh. Shahirovi se to přestávalo líbit a už by se nejraději viděl přeci jen zpět doma, ve smečkovém úkrytu. "Co nyní budeme dělat?" Zeptal se možná docela hloupě, ale zajímalo ho to.

F2: V3: Řekni Zlompackovi, co se stalo. (Vlož do postu tři lži – ale nesmí být jasné, které to jsou.)

Shahir se vrátil do tábora s klidným výrazem, ale v očích mu to jiskřilo. Chaos, který předtím jen šeptal mezi stany a sudy, teď hučel jako příliv. Něco se změnilo. A Admirál to věděl. Jakmile ho spatřil, seskočil z barelu, na kterém seděl, a bez zbytečných slov pokynul packou. "Mluv," štěkl. V očích se mu žár plamen a jeho odvaha. "Viděl jsi někoho? Nebo něco?" Shahir se zastavil pár kroků od něj. Neuhýbal pohledem. To nikdy nedělal. "Viděl jsem je," řekl. "Dva vlky. Ne piráty. Měli tmavé pláště, jeden kulhal. Stáli na hřebeni, odkud je vidět na tábor. Ale nešli blíž. Jen pozorovali..." Ticho. Admirál neřekl nic. Jen čekal. Asi na lepší konstelaci hvězd. "Jeden měl jizvu přes čumák. Druhý měl na krku amulet – lesklý, z kovu. Myslím, že to byl znak smečky, ale nepoznal jsem ho. Neznám ho, ani jednoho." Shahir mluvil klidně, jako by popisoval počasí. "Mluvili spolu. Tiše. Jen pár slov. Myslím, že hledali někoho. Možná nás. Možná někoho jiného. Pak se otočili a zmizeli v lese. Nechali za sebou stopy, ale vítr je už skoro zahladil. Na místě bylo jen pár stop, které vedly do lesa." Jeho dohled se na něj jen podíval. Nic neříkal, věděl, že v tomhle má Shahir částečně pravdu, ale nic víc. I tak mu byl osud této bíločerné krysy jedno, jeho život stejně nemá cenu. Admirál přimhouřil oči. A Shahir dodal poslední větu: "Neviděli mě. Byl jsem dost daleko. A krytý. Nemají tušení, že víme, že tu byli." To už se mu více líbilo, kývl. A Shahir věděl, že mu dal přesně to, co chtěl slyšet. Pravdu. A něco navíc. Nyní jen, aby vše vyšlo podle plánu. Zahrával si s ohněm, takovým, jakým mu hořelo srdce od poslední návštěvu Života, aniž by o tom věděl.

F2: V2: Rozhodni se, jestli informace předáš Zlompackovi – nebo si ji necháš pro sebe. (Post napiš jako vnitřní monolog)

Co vlastně bude, až nalezne to, co hledá? Bude nějak odměněn, nebo i přes úspěch bude zavržen a odhozen jako kus hadru? Nebo se skutečně stane hrdinou, která dokázala pomoci mořským vlkům? Nejistota a strach. Neklid na duši a to vše v nekonečném koktejlu emocí, skvělá kombinace. Co když mu předá všechno, co viděl – ty dva vlky, jejich znak, jejich tichou řeč? Zlompacka by se možná zasmál, možná by jednal. Ale jednal by správně? Ten pirát nezná míru. Všechno, co se mu dostane do tlap, obrátí ve výhodu pro sebe. A pokud ti cizinci nejsou nepřátelé, ale jen poutníci, zvědové nebo dokonce spojenci… Pak by je Admirál roztrhal dřív, než by stihli vyslovit jediné slovo. Ale co když vlastně ani Admirál nic neudělá s nimi a chtěl se jen ujistit, že nejsou pak hrozbou? Zbaběle prostě vzal prvního nepotřebného, co mu přišel pod tlapu a hodil ho do toho. Co když hledají poklad, nebo něco horšího – mapu, kterou už Shahir viděl? Mlčet by znamenalo riskovat. Ale mluvit by znamenalo zradit možná i vlastní šanci. Zradit i vlastně sám sebe... Zlompacka mu nevěří. Řekl to jasně. Postradatelný. Krysa. Pokud mu Shahir něco dá, bude to jen další důvod ho využít. A pak zahodit... Ne. Zatím ne. Tu informaci si nechá. Musí zjistit víc. Musí pochopit, kdo ti vlci jsou, než se rozhodne, komu slouží. Umí se rozhodnout přeci sám! Nenechá za sebe rozhodovat, ne? A pokud se ukáže, že jsou hrozbou, pak bude mít v rukou něco, co může směnit. Ne za svobodu. Ale za respekt. Za postavení. Za možnost nebýt jen krysa. Zatím mlčí. A mlčení je jeho první skutečná zbraň. Ale za ty zkušenosti a změnu to stojí, ne?

// prosím mušle a křišťaly

Uznáno a připsáno.

F2: V2: Popiš, co přesně jsi viděl a jak tomu snažíš porozumět. (Každý odstavec napiš v jiném čase (minulost, přítomnost, budoucnost – použij všechny tři)

Shahir byl vypuštěn tedy ze svého vězení a vyslán. Netrvalo to nijak dlouho a po chvíli chůze se okolo něj tyto dvě postavy skutečně objevily. Byli to dva vlci. Schovávali se, využívali terénu a dokonale se maskovali. Ale jejich pach byl cítit, vlk vlka okolo sebe prostě najde. A to se snažili svůj pach jistě něčím překrýt. Neb nebyli cítit jako žádní jiné vlci dosud. Co tu tedy dělali? Nechápal. Pokusil se však k nim blíže dostat. A nebo to alespoň zkusit.
Pomalu se posunuje, tep mu skáče do vysokých hodnot. A srdce svírá strach. Shahir se bojí. Riskuje tímto svůj holý život a přesto neodmítal. Necouval, naopak. Šel blíže a blíže. Jeho vnitřní strach vidět ani nemusí být. Je to jen jeho vnitřní boj, který si skrývá hluboko v sobě samotném. O těch dvou vlcích toho moc neví. Nejsou to piráti, nejsou z jeho smečky. Tak, co tu jiného mohou hledat? Má moc otázek a trochu se nechce ptát rovnou. Odhaduje, že by je tím sám vystrašil. Takže si vybírá to, že je bude dosti nápadně sledovat. Patrně něco hledají. Mapu? Stopy po řádění pirátů? Jsou nakonec oni ti dobří? Nejsou to místní. Jsou to špehové – to je zřejmé. To jediné z toho sledování na ně sedí. Může jen a jen hádat, když se jich na nic neptá a mlčí. Napětí mezi stíny porostu, které jeho tělo ukrývají, houstne a Shahir ví, že každá chyba může být osudová. U toho všeho jeho parťák jen tiše sleduje, co Shahir vymýšlí a mlčí stejně jako on. Asi i on ví, že je v tento moment nejlepší nic neříkat a čekat.
Jakmile s tímto špehováním skončí, bude muset Admirálovi dát vědět. Řekne mu, že vlci nejsou náhodní pozorovatelé, co sledují a plánují. Admirál bude muset rozhodnout, zda se pustí do přímé konfrontace, nebo vyšle další průzkumníky. Shahir se pravděpodobně pokusí vystopovat jejich tábor, zjistit, odkud přišli a co přesně hledají. Pokud se mu podaří získat jejich důvěru, může se stát prostředníkem. Ale pokud ne, bude muset bojovat. A v tom boji už nepůjde jen o jeho život, nemyslí si, že by mu někdo z posádky byl ochoten pomoci. Přeci jen jejich členem se ani po tomto průzkumu nestane.

F2: V1: Vymysli plán, jak můžeš Zlompackovi pomoct proti neznámým vlkům. (Použij 3 přirovnání týkající se kostí nebo ptáků)

"Tak jak to uděláš?" Položil mu otázku Admirál. Jistě, byl stále uzavřen zaprvé v kleci a zadruhé, neřekl mu půl slova o tom, jak to udělá. Shahir se na něj podíval. On sám vlastně nevěděl. "Když mě pustíte, vše vysvětlím." To si ale asi už moc zahrával. "Ne, ven nepůjdeš, dokud neřekneš, co plánuješ. Nerad bych tu ještě mimo těchto naháněl utečenou další krysu. Která k tomu ví ještě plno informací navíc. Tihle jen čumí, ty jsi už mapu viděl." Dobře, souhlasil. Neznělo to vůbec nelogicky. Ten prašivý pirát měl v něčem pravdu. Opravdu nemohl jen tak ho pustit. A tak tedy Shahir začal prozrazovat svůj plán. "Jakmile budu venku, na pláži. Projdu si, co tam zanechali. Vystopuji je, najdu a pokusím se je zlikvidovat." Byl neklidný jako kos, co slyší první výstřel. Bál se. Obával se toho, že vlci, co se tu motají na pláži, tak budou více nebezpeční než sami piráti. Nebyl to moc dobrý plán, ale jediný, co mohl nabídnout. Pomoc nepotřeboval, obětuje se zcela sám. Admirál chvíli přemýšlel, nevydal ani hlásku. Mlčel jako hromada zapomenutých kostí pod podlahou. Dav se si o něčem šeptal. To, že byl potichu neznělo moc dobře. Teprve, když Admirál přikývl na jeho plán, tak už se dal do vypouštění jeho z vězení. "Tak se ukaž, kryso." Prohlásil těsně před tím, než se Shahir znovu mohl cítit volně. Konečně chápal přirovnání být volný jako pták, ještě z jiného úhlu pohledu. Nyní byl vypuštěn. Tak je čas i něco udělat.

F2: V1: Napiš, jak na tu nabídku reaguješ. (Použij minimálně dvě věty, které vyzní jako ironie nebo provokace – ale Zlompacku nenaštvi)

Nastal klid. Jako by strachem, co šel slyšet z hlasu Admirála, se všechno obyvatelstvo lodi uklidnilo a zalezlo. Přestali vlastně úplně se vším, co doteď dělali. Zůstali stát na místě. Asi vyčkávali, co se bude dít dále. A otočil se potom na Shahira. Ten se trochu také klepal jak osika, než se opovážil pořádně naslouchat. Těm slovům nerozuměl pořádně. Nějak mu to do sebe nešlo. Jak se mu může jen hodit? Kroutil by nad tím hlavou, ale nechtěl ho nijak naštvat. Naopak, možná to byla jeho jediná možnost. Mohl by pak klidně utéci pryč... Nebo naopak si nějak vyrobit reputaci u nich. Nebyl by pak jen pouhou krysou ze souše... "Tak vím, že lepšího už zde nenajdete." Pronesl. Kde vzal tolik odvahy, nevěděl. Ale nějaká chvilková se mu nyní jen a jen hodila. "Já vím, přesně, jak by šlo zjistit, co tu ten vlk pohledává. A taky tu znám plno vlků na ostrově." V obojím docela lhal, neznal tu skoro nikoho a komunikaci s vlky také dost dobře neovládal. Co mu ale jiného zbývalo, než se o to pokusit. Místo ukázky vnitřní slabosti se lehce usmíval. Admirál si ho prohlížel, poslouchal než se pro nějaká slova rozhodnul. "Tak vidím, že jsi nadšený, kryso. Jsi tu jediný, co by se mi na to hodil a je..." Rozhlédnul se Admirál po okolí. Všichni očekávali dosti to, že ho nějak vychválí. No, nestalo se tomu tak. "Postradatelný. Je mi jedno, zda u toho umřeš či ne. Ale toho cizího, co se nám tu motá, tak pošleš pryč." Zachechtal se. Těšil se na nějaký zápas tohohle bílého vlka, protože vypadal celou dobu jako padavka. Vždyť se nechal skoro dobrovolně zajmout. Shahir se nabízel jako vhodný kandidát. Jistě tu brzo bude na kusy a posádka bude mít alespoň, co jíst. Shahir se teda nabídnul a přijmul ji. Riskoval toho dost, ale vlastně nemá skoro, co ztratit.

F1: V3: Napiš, jak reaguješ na výkřik o nepříteli. (V každé větě použij sloveso, které naznačuje rychlý pohyb nebo akci.)


"Nepřítel na obzoru," vyprsknul někdo z lodi. Shahir díky tomuhle vyskočil na nohy a trhne hlavou ke dveřím klece, byl plný očekávání. Bez váhání se přikrčil a přiblížil se k mřížím, aby viděl, co se venku děje. Tam mezitím rozbíhal chaos. Všichni po palubě pobíhali jako splašení, někdo přetáčel děla, papoušek frnknul do vzduchu a co nejdále od toho všeho. Shahirovo srdce bušilo, div nevyskočilo z jeho těla, jeho adrenalin stoupal a s ním i strach o svůj holý život. Každopádně nemohl nijak klecí proskočit, jen tam sledoval a svými očky skákal z místa na místo. Nemohl se nijak zapojit, mohl sice poskakovat jedině na místě či po kleci, což nebylo k ničemu dobré. Avšak díky tomu chaosu se mu naskytla velmi nepředpokládaná situace, jen to stále nebylo na žádné utíkání na svobodu. Jeden trochu neopatrný člen pirátí posádky, když pospíchal z jedné strany lodi na druhou, tak lehce otočil kanon. To by nebylo nic strašného, kdyby díky tomu přetočení nenaradil do klece, kterou převrhnul. A v právě v té kleci, která najednou letěla o nějaký kus dále a zcela nekontrolovaně po palubě, se nacházel Shahir. Jeho žaludek se přetáčel, a kdyby jedl něco sytějšího, dávno by nahodil i sebe a nejen to místo jeho věznění. Shahir se tak hezky společně s klecí přesunul nechtěně na bok, díky nárazu se klec trochu rozbila. Pokusil se nově vniklou dírou proklouznout, ale nešlo to. Před klecí se znovu objevil admirál, ten se ta snad teleportoval, jelikož ho Shahir ani neviděl, že se nějak blíží. "Ale, ale, naše krysa by chtěla vzít nohy na ramena a trapácky uniknout?"

F1: V3: Popiš, jak vypadá mapa a co tě na ní zaujalo. (Použij alespoň dvě metafory, ale žádnou z nich nesmí obsahovat slovo „poklad“.)

Jeho dumání vyrušil smích admirála. Ten si už totiž něco naplánoval a radoval se z toho, že mu asi plán perfektně vychází. Ten přišel k jeho kleci, rozhlédnul se. Chvíli i koukal na Shahira, který v rohu klece seděl a vnitřně sám se sebou stále bojoval. Admirál několikrát naškrábal na jeho mříže. "Kryso, kryso. Žiješ ještě?" Uchechtnul se. Shahir jen zvednul hlavu. Co nyní si myslí, že bude dělat? Přemýšlel. "Máme tu plán, který by se ti mohl líbit jej slyšet." Na to se okolo klece, kde byl Shahir uvězněn, sešla celá posádka. I pár ještě úplně nových vlků, které ještě neviděl. Všichni vypadali strašně, neupraveně, zjizvení... Nebylo mu příjemné je sledovat. Hnusili se mu. Ale přesto hrál, že nějaký zájem o ten jejich plán má. Byla to totiž i nějaká možnost úniku pro něj. "Tady máme," ukázal vlk na mapu, kterou měli uschovanou a přinesl ji k Shahirovi k nahlédnutí. "Tady někde se nachází náš cíl. To největší a nejmocnější, díky kterému budeme moci ovládnout tento ostrov!" Všichni z posádky to slyšeli asi rádi. Radost totiž nikdo neskrýval. Shahir se nahnul. "Mohu nahlédnout?" Požádal. Admirál se na něj ohlédnul. "Ty, klidně. Ale nesahej na to." Dobrý, i když se toho nemohl dotknout, dost měl šanci se na něco podívat. Místa nepoznával. Bylo to nějako strašně potrhaného a nelogického. Z nějakého důvodu určité body, co na mapě dokázal rozluštit, tak neseděla. Psal nebo kreslil to někdo docela neznalý. Ten kus ošuntělého papíru nesloužil vůbec jako pavučina vzpomínek. Byly tam jen různé škrábance, které vedly ještě horší cestou. To, co by normálně šlo projít, tak se muselo zbytečně obcházet. Tedy pokud ta rudá čára značila cestu k jejich pokladu.. Poznal však několik zelených labyrintů, kudy již někdy procházel. Dokonce tam trochu asi hádal, že by tohle mohl být les, kde sídlí jeho smečka. To nejdůležitější, co však jej zaujalo na mapě bylo stále to, že to nějak nesedělo. Jestli to náhodou nebude obráceně? Shahir se podíval na admirála. "Máš to obráceně," odseknul. Admirál se nepřijemně otočil od něj a mapu skutečně otočil. Nějaké gesto provedl, než se otočil. "Výjimečně ti to vyšlo, kryso." Zabrblal si.

F1: V2: Zkus vymyslet, jak se dostat z téhle kaše. (Všechny věty piš s pocitem nejistoty a strachu.)

Seděl v kleci, všude to bylo vlhké a nepříjemné. Jako by tu již umřel kdosi před ním. Měl však štěstí, nebyl nikde ve vodě, pouze na ní. Mohl se mezi mřížemi dívat do dálky, ale naději nikde moc neviděl. Hlavu držel a sledoval pouze podlahu. Byl potichu, vnitřně bojoval sám se sebou. To je tím nejtěžším bojem, kterému se může kdokoliv postavit. Podlaha klece nevypadal o nic moc lépe než zbytek, netěsnilo to a popraskaná prkna k tomu taky nedodávala nic navíc. Nepříjemně se mu sedělo. Pokus se odsud už nedostanu... Nikdy nesplním ty své sliby... Začal dumat. Už nikdy s pomocí Jasnavy nedokáži nazdobit naši smečkovou jeskyni... To ho docela samo o sobě zamrzelo. I to, že si v takové těžké chvíli vzpomněl přímo na ni. Ta vlčice mu dala trochu naděje. Jen, k čemu mu bude tady? Je tu sám, nikdo známý na dosah. Když tady zemře hlady, už ho nikdo ani nikdy nenajde. Maple by byla zklamaná z toho, že přišla o nějakého člena smečky. Nicos by přišel o svého kamaráda... Už by nikdy nemohl zjistit něco nového o Zedovi... Když vlastně nad tím tak přemýšlel, měl plno věcí, co chce ještě splnit, než zemře. I tak se bojí, ani jeden z těch pirátů okolo něj nevypadal i jen na chvíli příjemně. Měl se raději držet Zeda, nestalo by se mu nic takového... Hodil na chvíli očko nahoru, rozhlížel se po okolí. Jak mě ukončí? Hodí mě jen do vody? Nechtěl na to ani myslet, ale co mu taky i zbývalo. Jeho chvíle slávy, kdy se velmi drze snažil vyjednávat, tak bylo u konce. A nyní? Je v lehkých depresích. Možná zkusím se prokousat mřížemi... Nebo se podhrabat dřevem... No, ani jedno z toho neznělo moc splnitelně.

F1: V2: Napiš dialog mezi tebou a Admirálem, kde zkoušíš vyjednávat nebo mu vzdorovat. (Použij otázky, rozkazy a krátké věty.)

Nekladl odpor. Následoval ho, ale hlavně nechtěl žádné problémy. Až teprve ho začali ostatní vlci svazovat, pochopil. Nyní to není žádná legrace, ale dosti vážná věc. Pálily ho uzly, ale Shahir zvedl hlavu. I když se mu tělo třáslo, v očích mu jiskřil odpor. Nechápal, odkud se vzalo takové rebelství. "Proč bych ti měl cokoli říkat?" Procedil skrz zuby. Hodně rychle pochopil, s kým může mít tu čest. Jistě tam oni v tom lesíku zanechali kosti svých předchozích obětí. A on dost možná skončí mezi nimi. Admirál přimhouřil oko. "A proč ne? Tvůj čas už stejně vypršel. Jsi k ničemu, kryso." Shahir věděl, co by měl říct. "Pokud mě zabiješ, nic nezískáš," odsekl Shahir. Snažil se ho trochu přimět přemýšlet jinak. Zmanipulovat ho ke spolupráci. "Zamysli se." Papoušek krátce zakrákal. Nesouhlasil. Admirál se uchechtl: "Diktuješ mi podmínky?" Rozesmálo se veškeré obecenstvo. Jen Shahir mlčel. "Ne. Ale nabízím možnost. Mluv se mnou. Rozumě se tobě hodí víc než násilí." Vlčí pirát se přiblížil, byl na dosah. Shahir slyšel jeho chraplavý dech. Již to nebyl žádný mládenec, jizvy po obličeji... Špička jeho drápu se otřela o Shahirovu čelist. "Tak mi řekni, jsi tu sám?" Shahir trhl hlavou. "Odpověz mi nejdřív ty. Co tu hledáte? Komu sloužíš?" Nesouhlasil, aby otázky pokládal on. Bránil se. Admirál se zasmál. "Rozkazy dávám já." Všichni v kabině okolo Shahira si z něj už dělali legraci. Sázeli se o to, kdy už dostane nějaký pořádný trest a vyhodí ho přes palubu. "Pak mi dej rozkaz pustit mě," pokusil se osvobodit. "To těžko," zavrčel pirát, ale váhání mu pohaslo na tváři. Shahir využil moment. "Nezískáš nic ze zlomené krysy. Potřebuješ někoho, kdo se hýbe. Myslí. Vyjednává. A to já mám!" Na okamžik bylo ticho, jen vítr hnal písek přes kámen. Admirál naklonil hlavu. Shahir se cítil na moment dobře. Kde vzal tolik odvahy? Nevěděl. Ale bojoval tu vyjednáváním on, s nimi i zároveň sám se sebou. "Máš drzou hubu, kryso. Ale něco mi říká, že tě ještě využijem." Špetka naděje. Neskončí jako oběd nyní. "Pak se mnou jednej," naléhal. Papoušek seskočil zpět na rameno, klidněji než předtím. Admirál ukázal zuby, tentokrát už bez posměchu. Cítil, že má trochu rozhozenou posádku, kteří jsou z něj jen a jen překvapeni. Musel to nějak napravit a ukázat opět svou temnou část. "Možná. Ale nejdřív… přemístěte ho. Do klece s výhledem. Budeme se na něj koukat, jak na exota."

F1: V1: 2. Popiš, jak jsi padl do zajetí. (V každé větě musí být alespoň jedno sloveso pohybu)

Shahir se potichu plahočil pískem, nechtěl, aby byl tak snad odhalený. Neušel ani nějakou velkou vzdálenost, kdy si povšimnul, že je již plně spatřen a sledován. U plavoucího objektu sice jen stál nějaký vlk, ale připadal mu zvláštní. I celkově ta věc, co plavala na hladině. Na lodí vlála plachta, kde se rýsovala v černé barvě bílý obraz - vlčí lebka! Shahir trochu zneklidnit při zjištění takového hrůzného faktu, uskočil. I díky tomu ho již nyní plně sledovalo oko toho vlka, i tak se prostě nijak nehnul. Shahir zůstal na místě, bál se, co se bude dít dále, jen se přikrčil a doufal. Může třeba zamířit jinam, vyhnout se mu... Ne, ani jedno z toho se nestalo a vlk si pro Shahira osobně dorazil. "Co tu pohledáváš, ty prašivá pozemská kryso? Budeš tu jen tak stát a doufat v milost? Mýlíš se!" Jeho protivníkovi po rameni přešlapoval papoušek, který měl plno pestrobarevných barev. Pak papoušek vzlétnul a přistál až na samotném Shahirovi. "Jsi moc šikovní, Pískomile. Takto vyznačit a obsadit nepřítele jsem tě učil moc dlouho. Jsem spokojen." Vlk se pomalu rozešel směrem ke Shahirovi. Smál se tak moc, že se zvuk všude rozléhal. Shahirovi se odrážel v jeho uších, div z něj již nezískal tinitus. Shahir se nijak nebránil, zůstal pasivní. Papoušek by na něm mohl i klidně tancovat než jen sedět. Nyní již prozrazený Shahir neměl v plánu se po tom ptákovi nijak vrhat, snažit se ho i jen setřást ze svých zad... Nic z toho v plánu neměl, on už by smířit s tím, že oběhnout jej nedokázal. Pirátí vlk se na něj podíval, papoušek se mu usadil zpět na místo. "Tak copak tu s tebou budeme dělat? Asi si už moc nepochodíš, když jsi se tak jednoduše vzdal." Vyčkal, dokud se Shahir znovu nepostavil na nohy. "Následuj mě, kryso!"A on zůstal uzavřen, Shahir již žádný další krok neudělá.

F1: V1: 1. Braň se! (Vlož do postu čtyři taktické pojmy např.: krytí, útok zezadu, ústup, moment překvapení)

<<< Zrádcův remízek (přes Magický palouk)

Strach příliš dlouho neměl. Z místa utekl velmi rychle a nyní dorazil opět na jemu již známou pláž. Opět cítil na tlapkách ten zvláštní povrch. Pomalu by se do něj i zabořoval a užíval by si tu zábavu v něm. Jenže jeho klid byl narušen. Z dálky se ozýval zvuk, šum. Na pláži vůbec neprobíhal žádný klidný den, spíše naopak. Bylo tu až moc děje najednou. Pocítil ten zvláštní pocit. Nechtěl utíkat, ale prozkoumat, o co jde. Takže mu přišlo nejvhodnější se ukrýt za něčím, kde by se mohl schovat celý. Bohužel na pláži příliš mnoho možností není, takže se potichu připlazil za asi největší písečnou dunu, co mu mohla oblast jen nabídnout. Ústup již neplánoval, zajímalo ho, co tam provádí ta podivná věc ve vodě. Mohlo by to být nebezpečné. A raději se obětuje on sám než, aby riskoval životy smečky nebo vlčat. Přemýšlel, jakým způsobem bude nejvýhodnější zajistit oblast. Jen tak ležet za pískem z něj hrdinu neudělá. A pokud by tu jen tak vyčkával, nepřítel by mohl zcela jednoduše na něj samotného přijít zezadu. On, který sleduje spíše situaci zepředu, by se tak neměl, jak ubránit tomuhle útoku. V mysli si mapoval celou situaci. Rozhodnul se k tomu, že se potichu pokusí přijít ještě blíže pomocí přesunu po straně území. Těsně po pobřeží a doufat, že jeho obchvat nikdo nezjistí. Byl dosti mazaný. Jen to úplně vyhráno neměl...

<<< Středozemní pláň (přes Roh hojnosti)

Nad hlavou mu mírně pohupovaly větve mladých stromů, které lemovaly cestu k lesíku. Klid. Ticho. A on. Dokonalá rovnováha. Když vstoupil pod stín stromů, nepatrně zrychlil. Cítil jiný pach, nebylo to od nikoho známého, ani vůbec pach vlka. Lesní porost nebyl hustý, ale měl jinou náladu než předchozí louka. Tady to vonělo příběhem. Jehličí, mech, trochu hniloby – vše dohromady tvořilo paletu klidu, která ho příjemně obklopila. Toto místo mělo příběh, které mohlo vyprávět. Procházel mezi stromy, sem tam se zastavil u podivné houby. I tyhle druhy rostlin by se rád jednou naučil rozpoznávat od sebe. Každá totiž vypadá jinak a jistě nějaká z nich musí být i jedlá! Ale u žádné zde moc dlouho nestál, chtěl jít jednoduše dál. Odhalit, co jiného se tu ještě ukrývá. Pak se před ním otevřel terén – nečekaně široká jáma, lemovaná kořeny a suchým listím. Přistoupil blíž, oči zkoumavé. Uvnitř byla spousta kostí. Suché, bílé, nahromaděné. Netušil, jak se tam dostaly. Vzduch nehlásil hrozbu, ale celá ta scéna působila chladně. Muselo se to stát již dávno, ne v nejbližší době. Ve vzduchu tu chyběly mouchy, co ke smrti patřily. Nic. Ticho a kosti tam jen ležely. Shahit ztuhl. Kosti nepůsobily nebezpečné, ale předávaly nějaké staré zprávy. Pozůstatky něčeho, co již proběhlo. Zlehka se otřásl a udělal pár kroků vzad. Nesnažil se rozluštit, co se tu odehrálo. Ne teď. Třeba jindy, nyní se spíše bál. Mohl si to někdo totiž nějak nárokovat. On by pak neměl možnost se nijak vyjádřit, odmlouvat... A vyhnout se tak problémům. Jediná možnost bylo odejít. A tak se otočil, lehce zamířil opačným směrem a pustil se zpět mezi stromy.

>>> Mušličková pláž (přes Magický palouk)