"Yureta yuganda sekai ni dan dan bokuwa."
Poklidný bílý vlk, který kdyby nebyl nevýrazné barvy, tak jej jistě i přehlédnete. Takto jednoduše by se dal popsat. Pro cizí by jistě byl silně nekomunikativním a tichým stvořením. Však pro své blízké je úplným opakem. Vyniká v tom, že je velice spolehlivým a upřímným. Nesedne tedy úplně všem, ale většině dobrosrdečných je velice milým společníkem do čehokoliv, nebojí se jim pomoci a je ochotný obětovat cokoliv, aby pomohl i zcela cizím. Nechce za to nic, jeho hřeje nejvíce ta samotná pomoc někomu na srdci a dostatečně mu zaplatí za jeho obětavost.
Má empatické vazby ke všem a všemu. Občas se zahledí do přírody a je fascinován tím, co vše dovede. Zajímá jej i magie a různé schopnosti, které vlci mohou mít. Rád získává informace o těchto věcech, i když je poté v životě už nikdy nepoužije. Jen zaujatě poslouchá ostatní o tom, jak objevili magii, a jak se v ní zlepšovali. Ví, že se tím přiučuje od zkušených a jednou tyto znalosti bude moci předat druhým. Pro případná tajemství lepšího vlka nenajdete, jelikož nikomu drby či jiné tajnosti nepředává. Nechává si to pro sebe a ani v nejtěžší chvíli nic neprozradí.
Není nijak nebezpečný, i když občas od pohledu může působit strach. Neublížil by nikomu, pokud by to neznamenalo ohrožení vlků, na kterých mu záleží. To rád ochrání všechny a sám sebe raději zmrzačí. Nic jej však nevykolejí. Je trochu tvrdohlavý a stojí si za svým názorem. Jeho klidná povaha na to už jen navazuje. Rozhodit nejde ani stresem a dokáže s ním vhodně pracovat.
Jedná se o tragického romantika, dokáže milovat nejen celý srdcem, ale celým svým tělem. Nedokáže se udržet, jde-li o někoho, pro koho má slabost. Avšak zase nemá potřebu nahánět všechny vlčice světa. Stačí jen jedna, které je naprosto věrný a ani na jinou nepomyslí. Bohužel, nikdy Shahirovi nic takového nepřálo. Nestalo se mu, aby se na něj usmálo štěstí a potýká se trochu se smůlou na vztahy. A k tomu je docela dosti důvěřivý, často ho někdo může vcelku jednoduše ranit. Na chyby své či cizí si však strašně dlouho pamatuje a jen tak snadno neodpouští. Avšak ke všem vlčicím se chová gentlemansky.
Jsou však přeci jen věci, co tolik v lásce nemá. Nemá rád vodu, opravdu nerad vstupuje do vody, kde musí plavat anebo mít jen vodu výše, než je bezpečná výška – pro něj pod jeho kotníky. Raději však řekne, že neumí plavat, což je tak trochu pravda. Také se nerad sluní a vystavuje přímo slunci. A to i klidně, když tolik nehřeje jako v letních obdobích. Zůstalo to po něj zakořeněné od jeho dětství, raději zůstává ve stínu.
Nikdy nic neudělal špatného, naopak musí čelit tomu, co si život proti němu připravil a postavil se tomu, jak nejlépe mohl.

„Stojí za to nebát se smrti, protože pak se neumíš bát ničeho.“
Když se nejvíce schylovalo k jeho narození, právě probíhala silná bouře. Postarší vlčice přesně věděla, co má dělat, jelikož již jednou vlčata měla. Její druh však nebyl k sehnání a pomalu se rozednívalo. Sluneční paprsky však nešly přes temná mračna spatřit. Měla tedy štěstí. Vinquist – jeho otec společně se staršími sourozenci momentálně byl zaneprázdněn lovem. Aveille našla úkryt v temné a chladné místnosti. Byla sama, ale věřila tomu, že ji všemocný Hati ochrání před všemi nástrahami. A pak už to začalo, ta konstantní bolest.
Ve smečce, kde se oba jeho rodiče narodili či se dobrovolně připojili, se totiž žije pod přísnými pravidly. Jednoduše se jejich smečka dá nazvat jen jako kult. Měli totiž naprosto striktně zakázáno se vystavit slunci a volně se pohybovat během dne. Jejich víra se tímto pravidlem hlavně řídila. Shodou okolností jeho otec je ve smečce tím nejvyšším – mesiášem a právě k němu promlouvá jejich Hati. A cokoliv Hati prohlásí, tím se zbytek smečky musí řídit. Smečka tak je k sobě naprosto věrná a naprosto poslouchají slova a myšlenky jejího vůdce. Naopak kdokoliv se otočí řády, všichni se mu postaví tváří v tvář a zrádci naprosto nikdy nepřežívají.
Shahir společně se svými třemi sourozenci se narodil do vcelku zajímavé rodiny. Jak k nim jen bude Hati přívětivý? To ukáže jen čas. Láska obou rodičů a jejich starších sourozenců je veliká a všechny novorozené věřící přijali. Pro přijetí víry však musí ještě projít zkouškou, aby je přijal i zbytek smečky a samotný Hati.
Postupně se vlčata snažila naučit chodit, mluvit a plno dalších důležitých povinností a činností spojené se životem nejen vlčete. Jejich otec je učil víře k Hatimu. Přesto ještě neprošli zkouškou, museli přijmout již nějaké základní znalosti, aby se před zbytkem smečky a samotným Hatim předvedli v tom nejlepší světle. Navíc se ve stejném období narodila ještě jedna vlčata – konkrétně jeden malý vlček a vlčice. Společně se svými o trochu mladšími vrstevníky skotačila a objevovala krásy území smečky. Smečka sídlila na dosti nebezpečném místě, ale přesto se vlčata snad nikdy nebála hrát si sama nebo kdekoliv. Naopak, prozkoumat už jako měsíční vlče opuštěné město po prazvláštní civilizaci bylo pro Shahira obří výhoda. Většinu noci tedy společně se svým bratrem Apolem dováděli. Taky k sobě měli nejblíže. Nejvíce si spolu rozuměli už jen tím, že se měli společně, co učit a napodobovat své starší bratry anebo sestry. Kdyby každý neměl jiné skvrny, určitě by si je cizí vlci i pletly, protože se naprosto kopírovali.
Když nastal další úplněk, přišel čas jejich zkoušky. Všech šest vlčat se srovnalo do řady vedle sebe na podivný kus dřeva, který visel několik metrů ve vzduchu. Nad zbytkem smečky tedy byli dostatečně vysoko a všechna byla osvícena svitem měsíce. Všichni věřící si je prohlíželi a byli netrpěliví, kdy už uvidí jejich schopnosti a zda jsou hodni víry a zájmu samotného Hatiho. Shahir samotný stál vedle Apola a po svém pravém boku stála trochu neklidná vrstevnice. Nebyla to jeho sestra, ale právě dcera jednoho z věřících. Její jméno bylo Dovahkii, tedy to si alespoň myslel on. Byla šedá, trochu jiná než zbytek jeho sourozenců nebo její bratr. A v tom svitu měsíce se mu velice zalíbila. Usmál se na ni a šedá vlčice si toho všimla a věnovala mu také svůj. On zhluboka oddechnul a zvýšil se mu srdeční tep.
„Drazí přítomní, stoupenci Hatiho,“ započal hovořit Shahirův otec. Všichni náhle utichli a nechali svého mesiáře hovořit.
„Dnes uvidíme, zda naši noví mladí jsou hodni Hatiho zájmu a dokáží mu obětovat kus svého života.“
Nastalo další ticho. Samotná vlčata nevěděla, co je čeká. Ale všichni starší toto již znají a sami už zažili. Ti, kteří se zde narodí, musí tento úkol splnit druhý úplněk od svého narození a mají to mnohem jednodušší. Kdežto starší vlci, kteří se dobrovolně přidají ke smečce i jen pouhým zablouděním, mají mnohem složitější podmínky. Narodit se zde tedy je určitá výhoda. Ale v Shahirovi tahle situace trochu posunula myšlení na novou kolej. Přestože je stále jen malým vlčetem, dokázal trochu věcí již pochopit a popřemýšlet nad nimi. Ale nemohl se nikoho zeptat, jelikož jeho otec je přeci ten ke komu všichni vzhlíží. Jak by asi vypadalo, kdyby jeho vlastní syn měl pochybnosti o víře, kterou káže? Z jeho myšlenek jej však vytáhnula současnost, kdy se za všemi vlčaty objevil černý vlk. Táhnul se jako stín, působil extrémně tajemně. Shahir i docela pochyboval, zda jej někdy vůbec potkal. Hádal, kdo by to tak mohl být, ale nikdo jej nenapadnul. Jej otec je však také tajemný a zná plno věcí, o kterých si může Shahir nechat jen zdát.
„Nechejme tedy na Hatim, zda jsou tato vlčata vhodná. Popravčí,“ oslovil vlka, který přesně věděl, co má udělat.
Až nyní při pohledu pod sebe si bílý vlček všimnul, že pod sebou nemá jen obyčejnou díru. Naopak v té díře cosi je. Snažil se svými maličkými očky zaměřit, co tam je. A potom mu to došlo – voda. Obyčejná voda tam byla. Však do hlavy mu nešlo s tím, co po nich otec tedy chce a co vůbec ten „popravce“ má za úkol. Nepřemýšlel dlouho, brzo již šlo na řadu první vlče. A napjatě sledoval, co se mu děje. Černý popravce vzal Aysel, nejstarší z nich a vznesl se s ním. Byl v úžasu. Ten vlk měl cosi podivného na těle, co mu umožňovalo se vznést a dostat se ještě výš než všichni ostatní byli. A za velkého křiku ji pustil. Postupně tak bral všechny, až přišel na řadu i Shahir. Chytil ho za krkem svými zuby a zvednul se. Ani Shahir neoněměl a křičel, přeci jen je to dvouměsíční vlče a má na to plný nárok. Jakmile se jeho tělo potopilo pod vodu, začal všemi končetinami kopat do stran a snažil se svou hlavu udržet nad hlavou. Několikrát se i loknul vody, ale chtěl se utopit, ještě ne. Začal tedy žádat Hatiho o pomoc. Nějak stíhal očima pokoukávat po několika dalších, ale nedokázal během tolika rychlých pohybů vnímat, zda se někdo skutečně netopí.
Přišlo mu to jako věčnost, když bojoval o svůj holý život. Ale potom uslyšel hlas svého otce, který oznámil, že tato vlčata jsou novými spasiteli. Postupně jej z vody zase vlk s křídly vytahoval. Až přišla řada i na něj, teprve se pomalu rozkoukával, co se vlastně stalo a zda to všichni zvládli. Rozhlížel se, jak jen mohl. Ale nedokázal najít svou nejmladší sestru.
„Kde je Aurora?“ Zeptal se Apola, na kterého narazil jako prvního, když začal pomalu zmatkovat.
Apolo moc nepromluvil, vypadal smutný a jen mu hlavou ukázal směrem do vody. Nechtěl tomu uvěřit a přiběhl zpátky na okraj díry. Několik dospělých vlků včetně jeho matky běželo jeho směrem, aby ho zastavili a znovu tam nespadnul. Očividně si dospělí mysleli, že je normální, když se tam někdo utopí. Ale on nechtěl přijít o svou sestřičku.
„Ne,“ zakřičel malý Shahir z plných plic. „Ne, moje sestra! Jen-„ Snažil se ještě jednou zakřičet, ale to už ho odtáhnul nějaký další vlk.
Odtáhnul jej až docela daleko, než jej konečně pustil. Oba tak přišli o ukončení ceremoniálu, ale dospělému to bylo tak trochu jedno. Nechtěl dopustit, aby tam vlče jejich mesiáše ještě jednou spadlo. Shahir byl však velice neposedný a snažil se mu utéct snad okamžitě, co jej pustil.
„Prosímtě, snad nechceš udělat svému otci ještě větší ztrapnění?“ Začal a přistoupnul mu ocas, aby už sebou jen mrskal, ale nikde mu neutekl. „Ta malá nebyla pro Hatiho dostatečně dobrá, proto jí nepomohl.“
On si to však nepohl připustit. Byla to jeho sestra, kterou měl vždycky ochraňovat. Proč by někdo, ke komu se má pravidelně modlit a přinášet oběti, chtěl, aby se jeho sestra utopila? Jak nemohla být dostatečně dobrá? Očividně tato situace jeho otce vzala. A nějakou dobu na to abdikoval ze své funkce, kde jej nahradil minulý popravčí. Otec se svými dětmi už tak často nemluvil a dokonce se jím vyhýbal, přestože se jednalo o ty jeho vyvolené. Ještě několikrát se Shahir i jako starší účastnil divák tohohle nechutného ceremiálu, který naprosto odsuzoval. Stále ve spánku měl noční můry, kde slyšel křik jeho sestry a děsily ho obrazy toho, jak se vždycky utopí. Vyhýbal se tomu místu a nerad hovořil s jinými věřícími o jejich bohovi. Neměl ho rád a nejraději by s touto vírou skončil. Ale přestat věřit by znamenalo smrt. Ale možná tu jedna možnost byla, jak zmizet.
A taky na to neustále myslel. Ovšem si nedokázal přiznat, jak moc se mu líbila ta Dovahkii. Už od jejich ceremoniálu na ni myslel, když měl tu možnost. Kdykoliv ji potkal, snažil se s ní pohovořit, co jen mohl a snažil se s ní trávit hodně času. A po nějakém času si toho všimla i ona. Možná toho chtěla jen využít, možná jej měla taky ráda. Rozhodně však s ním začala dobrovolně trávit čas. Sledovali spolu několik úplňků a společně žili v noci. Velice si rozuměli, že si z něj začal i Apolo utahovat. Se zbytkem sourozenců se moc nepotkával, jelikož postupný věkový rozdíl byl znát, několik z nich se dokonce více ještě upsalo víře a dali se na roli popravčího. Proto se s nimi ani moc stýkat nechtěl, když nadále a zcela dobrovolně nechávají umírat vlčata a jiné vlky, co řekli svůj názor proti Hatimu.
Až jednou při úplňku, kdy seděl po boku Dovahkii se mu ona otevřela. Prozradila mu, že by se ráda zbavila okovů týkající se náboženství a že jí velice přijde hloupé týrat jiné vlky, co s ní tak trochu souhlasí, jen protože nedokážou být potichu. On se jí zakoukal hluboce do očí, než promluvil. Pousmál se.
„Dovah, i já s tebou tento názor sdílím. Můžeme spolu utéct a už se nikdy nevrátit, co ty na to?“ Zeptal se jí, plný nadšení a radosti, že na to nebude sám a bude moci s někým společně utéct z města.
Věřil tomu, že by se nikomu z nich dvou nestalo. A kdyby něco hrozilo jí, obětoval by se pro ni. Až tak moc ji měl rád. Ona však byla chvíli potichu. Mlčeli oba a Shahir nervózně přehazoval své oči ze strany na stranu. Měl strach, co tedy ona řekne. Avšak místo odpovědi se zvedla a zamávala ocasem.
„Takže ráno vyjdeme,“ prohlásila. A už se chystala k odchodu do svého úkrytu.
„Ale to je světlo.“ Namítnul. Nechápal, proč by chtěla utíkat za dne, je to nebezpečné pro ně.
„Právě proto, nikdo nás neuvidí, když budou spát a bojí se za dne vykročit ze stínu.“
Pochopil to, a tak tedy i ráno udělali. Světlo mu však bylo velice nepříjemné na jeho oči. Ale oba to nějak zvládli a utekli ze města. Přestože minimálně Shahirovi přišlo divné, že je nikdo nenásleduje. Jen měl pocit, že je někdo sleduje. Hlavní věcí, co řešili však bylo to, že i za světla normálně dokáží chodit, dýchat a nerozpadnou se na kusy, jak jim od malého věku všichni tvrdili. Když uběhli nějaký kousek do lesa, museli si oddechnout. Usadili se a chvíli si povídali o tom, jak moc strašné to bylo, i když měli oba stejný názor. Měli oba radost, že utekli a zbavili se toho všeho. A nyní už museli jen utíkat hodně daleko, aby je nikdo nenašel a zpětně ještě nějak neroztrhal.
K jejich štěstí po nějaké době narazili na nějakého staršího vlka než byli oni a nějakou dobu cestovali s ním. Dovahkii si s ním rozuměl více než Shahir. Snažil se je něco i naučit, ale oba toho uměli už dost a tak jim jen trochu ukázal, jak funguje příroda, když jí tolik do této doby neviděli. Snažil se je i naučit plavat, ale to Shahir velice rychle odmítnul a nehodlal do vody ani šlápnout, pokud nějak jen nepršelo. Nechtěl od toho zážitku s Aurorou jakkoliv být ve vodě, pokud to opravdu není nutně. Nerad tedy lovil ryby a koupal se. I tak dokonale dokázal držet svou srst čistou bez pomoci velkého brodění.
Přátelství ve třech však nikdy nefunguje a nefungovalo ani jim. Nejen, že ten vlk Shahira moc v lásce neměl, ale také si vůbec nerozuměli. Snažili se pro dobro jejich společné kamarádky spolu vycházet, ale bylo to velice náročné. Jemu se na Shahirovi nelíbila jeho až moc klidná povaha a Shahirovi se zase nelíbila jeho cholerická povaha, kdy každou chvílí měnil svou náladu. Byli jako dva protiklady a rozhodně se nepřitahovali. Snaha však na obou stranách byla. Až dokud si prostě neřekli, že Shahira z tohle kamarádského troúhelníku nevyhodí. A kdo byl schopnější mu to říct, než jeho největší láska – Dovahkii. A tak mu tedy jednou z rána hnedka s radostí oznámila, aby zmizel a už ho ti dva nikdy neviděli. Mluvila o tom, jak velice jej nemá ráda a jak otravným vlkem je. Mluvila o tom, že kdyby zde zůstal ještě chvíli, pravděpodobně by to nepřežil ve zdraví.
Shahir jakožto zcela nekonfliktní vlk odešel. Neměl důvod se s nimi hádat, když byli v přesile. Mrzelo ho jen to, že se nyní nemá, kde vrátit. Nemá, kde jinde jít a nemá nikoho. Byl sám. Naprosto. Zde mu nemohl pomoci ani Hati nijak.