Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Castor bohužel již nestihl zareagovat. Zbytky smíchu utichly poté, co slimák (nebo spíše slimáčice?) opět promluvil. Sotva jsem stihla zvednout oči k té věci, svým tělem zatmavil poslední zbytky světla a pak jsem se ocitla pod hromadou něčeho zcela nechutného. Cítila jsem mdloby z nedostatku vzduchu a ještě v tu chvíli, když už jsem osvobozena lapala po dechu, měla jsem před očima mžitky. Matinka nás ale nešetřila a v zápětí mě opět dusil náhlý příval čehosi monstrózně odporného a já polykala. Bylo to zcela odporné a hned jak jsem cítila, že se mi hrdlo vyprazdňuje začala jsem to dávit. Pak jsem pohlédla na ostatní. Malé vlče pravděpodobně dle svého obvyklého režimu konzumovalo sliz jak nejrychleji mohlo, do té doby upíplý vlčík najednou jakoby vyměnil roli s šedavou, která naopak říkala věci, které jsem naprosto nechápala. Udělal ten sliz něco jim nebo jen mně? Podívala jsem se po bratrovi a zjistila, že ten už to asi vzdal, přestože šedá se jej snažila uklidnit. Nepamatuji si ho jako slabý charakter, zamručela jsem si pod vousky a zcela automaticky povolila magii myšlenek, abych případně mohla zachytit náznaky čehokoli, co by potencionálně mohlo být život ohrožující. Proč žádný vlk nemá solné magie? To bychom s touhle příšerkou byli hotovi hned. Věděla jsem, že musím něco dělat, ale za boha mě nenapadalo co. Na plže nefungovaly ostré předměty a trochu jsem se bála, že pokud bych jí chtěla zneškodnit magiemi, mohla by se ještě víc naštvat. Zároveň jsem se bála eskalace situace. A tak jsem udělala něco, co prostě fungovalo vždycky – všem vlkům jsem poslala malou ranku elektrickým proudem, jestli je to třeba probere. Samotnou mě to nestálo tolik energie, a slizovitá mokrá hmota byla přirozený vodič. Doufala jsem jen, že se výboj nedostane až k naší matince.
Sama jsem se pak rychle zvedla a popošla trochu blíže k vlčeti s tím druhým tělesně zdatným. Doufala jsem, že šedivá Castora přemluví, a u těchto dvou by zásah musel proběhnout rychleji.

>> Mahtae jih

Doběhla jsem na území, kudy jsem předtím se Starlingem rozhodně nešla, a už už jsem se obracela, že mi ani nestojí za to to tu prozkoumávat, když mě zaujaly dvě věci – jeden zvuk a jeden pach. Táhlé škemrání upoutalo mou pozornost natolik, že mi to nedalo a svižným krokem jsem doplula blíže. Odtamtud totiž bylo cítit také několik vlků, přičemž ten jeden mi byl čímsi povědomý.
S pocitem déja-vu jsem přiběhla tam, kde ostatní vlci stáli. Nejdříve jsem se podívala po nich. Srandovní napapkané vlče (alespoň někdo tady nestrádal!), s nahnědlým vlkem vzadu jakási vrčící šedivá – něco, a vlk se srstí do kaštanova. Po zádech mi při pohledu na něj prošel mráz a já jemně zamrkala, snažíc se přes tu tmu uvěřit neuvěřitelnému. Nasucho jsem polkla, než jsem se odvážila jej oslovit jménem, pod kterým jsem znala vlčecí verzi tohoto dávno dospělého vlka: „Castore?“
Když jsem to jméno vyslovila, jako by se celé mé bytí utvrdilo v tom, že některé věci jsou přeci jen možné, a jediné, co mě odradilo od přímého skoku a nadšeného uvítání, bylo další opakování onoho druhého zvuku. Hlava se mi na chvíli otočila k původci té věci a já zažila už tak padesátý šok za poslední týden. Před námi ležel obří slimák a očividně trpěl fantomovým mateřstvím. Vlče vědělo ihned, co si o tom myslet, a já bych nepochybně jindy okamžitě přitakala a živě se zajímala, ale teď toho na mě bylo opravdu trochu moc. Podívala jsem se zpět na svého bratra a kecla si na zem, s úsměvem odevzdaná realitě. Pocit štěstí, které samo sebe neočekávalo, spolu s absurdní vidinou slimáčího cosi ve mně během chvilky vyvolal záchvat smíchu, který by jistě doprovázely slzy, kdybych tedy brečet dokázala, což vzhledem k mé vlčí podstatě moc nešlo. "Castore?!" obrátila jsem se na svého bratříčka, podvědomě doufajíc, že on bude mít odpověď na všechny otázky, včetně těch, které mě nenapadají a jeho se týkají. Bylo to možná trochu hysterické, ale i to přešlo a já zjistila, že z toho smíchu sotva popadám dech.

//Omlouvám se, nevím co dělám, maturita doléhá

<< Ageron přes Dlouhou řeku

Přestože jsem běžela od moře ještě před chvílí, noc jakoby mi pletla nohy. Ačkoli jsem tušila, že jdu správným směrem, reálně jsem si nebyla vůbec ničím jistá. Nikdy bych neřekla, že mě noc začne iritovat. Možná jsem ji měla ráda jen za předpokladu, že po půl dni mě zase pohladí slunce. To, že nynější stav pomine, jsem ale nepřestala brát jako samozřejmost. Bylo mou životní zkušeností, že vše dobře dopadne, i když nechce.
Mé orientaci nepomáhalo ani to, že ve chvíli osamění se myšlenky na všechno, co se v posledním měsíci stalo, naplno rozběhly. Opravdu jsem nyní Starlingovou partnerkou? Nad tou představu se mi v hlavě zachmuřilo a tělo usmálo. Třeba budu také jednou mít vlčata. Jako Lennie a Savior. Starling se koneckonců zdál jako rodinný typ.

>> Kamenná pláž

Lennie se nenechala dvakrát pobízet a trochu mi vypověděla. Sama jsem o nějakých vlčatokradoucích vlcích neměla ani potuchy, ale rozhodla jsem se to nezmiňovat a pro jistotu jsem si to jméno zapsala do paměti. „Myslím, že na místě jako je Ragar vlčata nikdo ani hledat nebude,“ pousmála jsem se jen. Smečka jako taková tu také nebyla dlouho, bylo dost možné, že většina z nich o její existenci ani neví. Když poznamenala, že všechna vypadají jako Savior – aha, takže Savior! – upřímně jsem se rozesmála, konec konců to byla také jedna z prvních myšlenek, které při pohledu na ně napadla mě. „Třeba budou mít po tobě magie,“ vyslovila jsem nahlas svou myšlenku, jak jsem je tak pozorovala.
Tatínka jsme brzy dohnali. Byla s ním ještě jedna nedorostlá vlčice, která mi byla velmi povědomá, ale nedokázala jsem si ji zařadit. Že by to bylo jedno z těch našich vlčat? Opravdu vyrostla. S veselým máchnutím ocasu jsem kývla na pozdrav a obrátila se k Lennie: „Děkuji Lennie, ráda jsem tě viděla! Teď, když máš lepší ochránce, měla bych se vrátit za Starlingem a Matali. Zeptat se Faliona, kde je zbytek smečky.“ Savior vypadal dosti nabušeně a v lese by bylo stejně vetřelce sestřelit meteoritem docela těžké, přestože způsob zneškodnění to byl v jiných případech vysoce efektivní.
S tím jsem se vzdálila a opravdu nejdříve mířila do Ragaru, než jsem si se vzpomínkou na Starlinga uvědomila jedno velké pochybení. Nevzala jsem mu mušličku! Sice to na pláž byla trochu zacházka, ale stejně jsem původně myslela, že se s Lennie zdržím déle... A tak jsem po kraji Ageronu vyběhla opačným směrem.

>> přes Dlouhou řeku řeka Mahtäe - jih

// Hlásím Severku :D

>> Úkryt přes Ragar

Pokračovala jsem s Lennie opět z území a doufala, že se nedostaneme úplně daleko. Vlčata se už teď projevovala dost nevybíravě a já se ani neodvažovala pomyslet, jaké to s nimi bude, až trochu povyrostou. Zvláště pokud se od nich matinka vzdálí. Neohrožená se zdála až moc.
Rowena se držela stále u nás a myslela si své. Lennie se mě zeptala na Starlinga s Matali. „Vyběhla jsem rychleji z Ageronu a mířili sem, takže bychom je mohli potkat po cestě,“ odpověděla jsem věcně a mimoděk se začala víc soustředit na okolí, než na vlčata. A jako na zavolanou, mezi stromy se objevil Starling. Ocas se mi začal sám od sebe pohupovat ze strany na stranu a když si všiml vlčat, vzpomněla jsem si na ten vykulený výraz u řeky a musela se smát, přestože já se divila ještě víc. „Zrovna jsme si říkali, kde je jí konec, co?“ pohlédla jsem na něj s odevzdaným zasmáním. On mezitím vrátil přívěsek a když i to bylo hotovo, přišla jsem k němu a jemně do něj dloubla čenichem. „Za chvilku jsem zpět. Dej mi prosím pozor na Matali, ať neuteče! Spoléhám na tebe,“ špitla jsem, věnovala mu poslední úšklebek a pokračovala s Lennie.
Už už jsem se nadechovala, že se zeptám na otcovství jejích potomků, když se sama Lennie zeptala na mé bloudění v minulých měsících. „No, popravdě, hodně dlouhou dobu jsem byla nějak mimo. Najednou plesk a o ničem nevím. Probrala jsem se koncem zimy. Většina smečky byla v hrozném stavu, na Haruhi spadla lavina, jednu vlčici, Winter, jsem musela křísit, jak byla vyčerpaná, ale nakonec se z toho dostala docela rychle. S Falionem a Starlingem jsme je stahovali do úkrytu a pak jsme šli na lov do Sněžných, povedlo se nám najít kamzíka,“ přicházela kritická část příběhu a já se na chvilku odmlčela, „se Starlingem jsme se v horách chvilku zdrželi. Pak jsme šli k moři a po cestě zpět jsme narazili na Matali.“ Až mě překvapilo, jak málo komplikované ty události zněly. Zdálo se to jako věčnost. „No ale jak tak koukám, ty jsi měla víc napilno!“ zasmála jsem se a čekala, jestli mi to bude Lennie sama vypoví, nebo to z ní budu muset dolovat.

// manipulace povolena, přesun úkryt >> Ageron

<< Mahtäe přes Erynij

Matali se svěřila s podivnými pocity vůči Sanooke. „Zvláštní, to jo. Ale znáš to tady. Od těch fenků uvěřím všemu,“ mrskla jsem s lehce odevzdaným „co já vím“ pousmáním, na rozdíl od Starlinga, kterého to zřejmě šokovalo a jeho překvapený výraz byl tak roztomilý, že kdyby jej udržel ještě chvilku, neodolala bych pokušení si jej celý opět dávkou zulíbávání přivlastnit. Přemýšlí takhle Matali nad Falionem? Pohlédla jsem zkoumavě na svou přítelkyni, která ale všechny mé myšlenky tímto směrem rozcupovala otázkou, co že my dva. Pohlédla jsem na Starlinga, jestli by se třeba neměl k odpovědi, ale jeho pohled, shodou okolností ve stejné chvíli obrácený na mě, očividně nechával tuto úlohu mé maličkosti. S nervózním úšklebkem jsem od něj odvrátila pohled a o to zářivější úsměv věnovala Talce. Jsi velmi nenápadná v tajném dorozumívání se. Odkašlala jsem si a začla: „No, my jsme byli na lovu. Pak jsme si navzájem – zdrželi jsme se,“ zabodla jsem oči do země a pak do nebe, „a pak jsme se šli projít k moři. A teď jdeme domů.“ Zamrkala jsem nad svým výtvorem a otočila jsem se na Starlinga a věnovala mu jeden z mých nejúpěnlivějších výrazů. „Jak jí to mám říct?!“ vyslala jsem k němu zoufalou otázku, přestože mi docházelo, že tohle je na mně. Pak se ve mně probudila náhlá vlna odhodlání. „Totiž!“ zvolala jsem a upřela na ní oči. „Starling mi při tom zdržení řekl něco, co by –„ v nejlepším případě tobě jednou vyjevil Falion, a to, „co by bylo velmi šokující pro všechny členy smečky, i když tedy nevím. Každopádně jsme usoudili, že k sobě cítíme velmi vřelé city a že jsou možná trooochu moc silné na to, abychom mohli někde předstírat, že se vlastně nezbožňujeme, takže kdyby ses zeptala teď Starlinga, jestli má partnerku, doufám, že by odpověděl kladně a řekl by nějaké jméno, které by možná nebylo Severka, ale určitě by tím myslel mě.“ S notným zadostiučením, že tohle je venku, jsem věnovala oběma významný pohled. „Ale ještě jsem mu neřekla, že umím ovládat elektřinu. Možná by se do toho tolik nehrnul, jako vodní mág, ale tak ne že teď by to mohl vzít zpět,“ poznamenala jsem šeptem k Matali, tak, aby má slova zřetelně slyšel i Starling.
Již jsme se ale blížili k horám a já se rozhodla, že intrikářství by mělo teprve začít. „Půjdu se napřed podívat do úkrytu, jestli tam nezbylo trochu z toho kamzíka,“ pousmála jsem se na oba. „Dožeňte mě!“ Přátelsky jsem drcla do Matali a přiskočila k Starlingovi, usmívajíc se na jeho kukuč snad i ušima. „Budeš mi i tu chvilku chybět,“ přiznala jsem se mu v myšlenkách, důkladně mu olízla nos a pelášila vzhůru.

>> úkryt (přes Ragar)

Matali vypadala z našeho příchodu stejně nadšeně, což mi ještě dodalo chuť ji ukradnout druhé vlčici a hezky ji dovést do Ragaru. Znamenalo to ale zároveň konec lísání se ke Starlingovi? Začínalo mi pomalu docházet, že jsem v tomto ohledu vlastně dost mimo. Je potřeba něco takového zdůrazňovat? Nebylo by to celé trochu blbé? Normálně bych se jí ihned zeptala, co si o tom myslí, ale nyní jsem byla trochu spoutaná touhou nedostat Starlinga do trapné situace. Třeba se tě zeptá sama. Nebo to vyřeší Starling. Starling je zlatíčko. Třeba ví co dělat. Třeba v takové pozici už někdy byl?
Matali vyjádřila své nadšení i slovy a já se rozhodla už na zbytek nemyslet. „Ty mě také!“ zvolala jsem, mezitím co jsem si jí, stejně jako ona mě, prohlížela, „ale jsi pohublá! Jak si přežívala zimu? Určitě musíš mít hlad. Pojď s námi, nedávno jsme byli na lovu a určitě ještě něco zbylo. Falionovi to nebude vadit, zvířata už vylézají a potravy bude dost.“ I když Matali ve skutečnosti nevypadala nijak příšerně, jídlo byl skvělý způsob, jak jí nalákat do hor. To jméno jsem pronesla jaksi mimochodem, jméno alfy, ne jejího přislíbeného, a okamžitě jsem se otočila na Starlinga, aby si nemyslela, že na ní nějak významně pomrkávám. Ten mezitím Matali také vyzval k připojení se, s tím, že po cestě nám to může povědět, a vykročil. Vzala jsem ho za slovo a počala výslech, aby náhodou neměla Matali tendenci si něco rozmýšlet. „Jak jsi se tedy měla?“ usmála jsem se, mrskla ocasem a vykročila pár metrů za Starlingem.

>> Ageron přes Erynij

<< Bukový sráz (přes Jih Mahtaë)

Starling možná trochu sedl na lep mé předstírané světáckosti, soudě podle otázek, na které se ptal, a já mu rozhodně nehodlala jen tak prozradit, že toho vlastně nemám tolik za sebou, nebo alespoň zatím. Když se mě proto zeptal, jestli jsem dala dohromady víc vlků, neřekla jsem ani slovo a jen na něj významně mrkla. Konec konců, dát dohromady zarytou tulačku Talku s alfou smečky, a to na území, jako je Ragar, bude úspěch podobně velký, jako kdyby se mi povedlo scuknout 100 párečků, které by následně měly 400 vlčátek.
Potěšilo mě, že přišel trochu blíže. Přiznal, že Lennie neviděl už téměř od podzimu, takže věděl přibližně to samé, co já. Až v té chvíli jsem se pořádně zasoustředila na jeho ozdobičku a rozpoznala, že je to opravdu Lennie přívěsek. Na otázku, která mi ihned vyvstala na mysl, tedy jak k ní vůbec přišel, zodpověděl ještě v tu chvíli a já si trochu oddechla, protože jsem si nebyla jistá, jak se zeptat, aniž by to znělo stylem „žárlím na všechno co se v tvé minulosti pohlo,“ což samozřejmě vůbec nebyla pravda. Zmínil se ještě o Haruhi a já v odpověď jen zlehka kývla. „Haruhi mě nemá moc ráda. Když jsme se poprvé potkali, bylo tam více vlků a já ji zapomněla uctivě pozdravit! Tak třeba mi odpustí až zjistí, že jsem se podílela na lovu jejího oběda,“ zasmála jsem se nad tou vzpomínkou, přestože nynější stav Haruhi moc k smíchu nevybízel.
Starling po chvíli zpozorněl. S trochu nechápavým výrazem jsem pohlédla směrem, kam se nejspíš snažil zaostřit, a úžasem jsem na chvilku zastavila. Nemohla jsem tomu dobrou chvíli uvěřit. Starling přidal do kroku a mé nohy se samy rozběhly. „Tal! To je neuvěřitelné! Poznáváš mě? Tak ráda tě vidím!“ vychrlila jsem na ní a přiskočila do vody, abych jí mohla olíznout uši na pozdrav. Stála tu s ní ještě druhá vlčice. Instinktivně jsem se na chvilku zaměřila na barvu jejích očí, a když odpovídaly těm mým ve své stříbrnosti, otočila jsem se zpět na svou dávnou přítelkyni, spoléhajíc na to, že není ta neznámá stejně nedůtklivá jako někteří a nepokusí se mě zabít, když jí nebudu věnovat pozornost. „Zrovna se se Starlingem vracíme domů,“ objasnila jsem jí důvod naší přítomnosti. Oči mi svítily radostí – ale i očekáváním a trochu výzvou.

>> Divoká pláž přes Kamenný mys

Brzy se kolem nás shlukly stromy a přistihla jsem se, jak se trochu uvolňuji. Pláž byla přeci jen na místě ne příliš bezpečné místo. Nevěděla jsem, do jaké míry by si Starling poradil s takovou vlnou, rozdmýchanou větrem. Čí vůle by zvítězila.
Projevil zvědavost nad mým plánem a já se ani nestihla zarazit, než své rozhodnutí změnil. „To jsem ráda. Žádný plán totiž nemám!“ přiznala jsem upřímně, „všichni už vědí, že by se mi líbili spolu. Proto nesmím zasahovat moc okatě.“ Falion nebyl hloupý a Matali byla skvělá pozorovatelka. Věděla jsem, že dávat je dohromady jako naposledy by všechny mohlo odradit. „Stačí jí tam dovést a z dálky dohlížet, jestli jde vše podle plánu. Pak! Pak je ve správné chvíli ťuknout,“ zachechtala jsem se s jistým zadostiučením při té představě. Jen jsem doufala, že by se případné setkání nestalo při nějaké krizi. Nechtěla bych zavést Matali do Ragaru, který by byl vzhůru nohama.
„Nevíš, kdo všechno se teď v horách zdržuje? Už dlouho jsem neviděla Lennie, a vlastně ani tu Riveneth. Všichni musí být po zimě velmi zubožení,“ nadhodila jsem, zvědavá, jestli Starling má nějaké informace.

>> Mahtae (sever) (podél jižní části Mahtae)>>

Starlingovo vyjádření o tom, že má přítomnost v jeho hlavě by jej neobtěžovala, mě potěšila, přestože zároveň překvapila. Chvilku jsem sama se sebou musela polemizovat o tom, jak dobře se vlastně známe. Záměrně jsem neudělala očekávané – totiž okamžité napojení na proud jeho mysli - a s nemizejícím pousmáním neřekla nic o mých budoucích úmyslech.
Podpořil mě v myšlence rozehrát barvy i nad Ragarem. To, že si z mých barviček všichni sednou na zadek, mohla být do jisté míry pravda, na druhou stranu jsem si nedokázala představit, jak by to mohlo být užitečné. Jen ty víš, že to nikomu nic neudělá. S touto myšlenkou a rozhodnutím rozšiřovat mýtus o zkameňování při pohledu na má světla jsem se zvedla. „Má světýlka jsou až to poslední, co si Matali nesmí nechat ujít,“ poznamenala jsem se zasmáním a šibalsky mrkla na svého společníka. Měla jsem s ní jiné plány. „Veď.“ Pokračovala jsem za ním průrvou ve skále.

>> Bukový sráz přes Kamenný mys

Mám 10 bodů, poprosím rozdělit
4 body - 100 oblázků
5 bodů - 40 drahokamů
1 bod - 25 mušliček

Připojuji se k poděkování, přestože jsem toho nakonec moc nezvládla :D Skvělé oživení!

Převedeno ✔

// jo no, Severka se ani nedozvěděla, že jí má na starost :'DD chudák malá

„Nevím a ne,“ zasmála jsem se nad Starlingovými otázkami, „Sama jsem nepoznala, že by mi někdo četl myšlenky, takže to asi není poznat. Můžu to na tobě zkusit, jestli chceš…“ Věnovala jsem mu pohled ještě delší než obvykle, a dávala pozor, jestli ho takový nápad vyvede z míry. Domnívala jsem se o něm, že je spíše ten typ vlka, který si rád nechává své myšlenky pro sebe. Věděla jsem, že Matali by to určitě nesnášela. Byli si vlastně trochu podobní, i když Starling byl o něco výřečnější. A pak, byl to Starling, a třeba by se nechal... Zavrtěla jsem hlavou a skryla tak potměšilý výraz. Dovést ho k tomu, aby mi myšlenky říkal, bylo přeci jen lepší. Morálnější. A zábavnější.
Mou světelnou hrou se zdál fascinován. Křenila jsem se nad ním jak miminko a na jeho procítěný kompliment dokázala odpovědět jen důkladným olíznutím po čenichu. Byla jsem ráda, že se mu to líbí, a fakt, že se to opravdu zdá tak krásné i jemu, mě mým samým tetelením odpéroval od země. „Ani nevíš, jak mě to těší! Nechala bych se kvůli tomu Smrtí ještě padesátkrát ukamenovat,“ přiznala jsem bez ostychu a podívala se znovu na nebe a pak zpět na Starlinga. „Myslím, že nad Ragarem se budou vyjímat nádherně.“
Na plážičce se mi líbilo víc než jsem si byla schopná přiznat, ale na druhou stranu jsem tušila, že je potřeba se vrátit. Bylo tam ještě tolik věcí, které bylo potřeba zařídit. „Možná bychom pomalu měli jít zpět. Možná,“ zasmála jsem se nad svou vlastní váhavostí, „co myslíš?“ Rozhodla jsem se nakonec nechat téma otevřené.