Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Děkuju, děkuju

// Počkám na odpověď Falka a nacpu se k vám :D

>> řeka Mahtäe jih přes Dlouhou řeku

Vyběhla jsem stejnou cestou, jako jsem se před pár dny ubírala na jih, a na něco jako dáreček pro Starlinga už jsem neměla ani pomyšlení. Na kraji lesa jsem zavětřila. Lennie a její bandě už zbyla jen lehounká vůně, a já doufala, že jsou v pořádku. Sama jsem okamžitě vykročila vzhůru k horám.
Dělo se toho najednou opravdu moc. Nyní, pár kilometrů od místa, kde jsem jej potkala, se mi zdálo setkání s bratrem spíše jako sen, než skutečnost. Bylo to moc krásných věcí v jednu chvíli. Skoro jsem se bála, co všechno mě čeká v Ragaru. Třeba už mám druhou alfu! Rozhodla jsem se ale být alespoň trochu realistická. Ne zas moc, ale trochu. Kdyby to byla pravda, neměla bych žádnou zábavu.
Svah se začal zvedat a já cítila, jak mi těžknou nohy. Dlouhá noc i boj se slimákem mě vyčerpaly. V bříšku mi začínalo kručet. Představa nalezení nějakého hezkého návrší s výhledem, známým kožíškem po boku a sluníčkem, které by mi zahřívalo srst, mi ale opět rozkmitala nohy. Těšila jsem se domů.

>> Ragar

Několikrát jsem veřejně prohlašovala, že o druhý char nemám zájem a asi ani nikdy mít nebudu, nicméně, časy se mění a já s nimi, a ucházím se tedy o druhý slot! :D
Účet Severky je na Gallireie registrován od 3. 8. 2013. Mně bylo v té době dvanáct, chystala jsem se do sekundy na tom samém gymnáziu, na kterém jsem teď odmaturovala, a fakt, že se mi přes jednu několikaletou pauzu mezi lety 2015/16 – 18 ten účet udržet už snad samo o sobě něco vypovídá. Ta pauza nebyla náhodná, bylo to v době, kdy se mnoho věcí v mém životě měnilo, a především jsem se měnila já. Když mi Haruhi na podzim 2018 napsala, jestli bych se nechtěla vrátit do hry, rozhodla jsem se to zkusit, a teď, přes rok a půl poté, už nevím, jak bych jí za ten impuls více poděkovala.
Nikdy jsem nebyla velký fretkař (přestože o deštivých víkendech k tomu mám silné tendence). V reálu mám stále co dělat a mám ráda ve hře své vlastní proměnlivé tempo,, ale na kopance vždy reaguji a velkými výpadky chuti po hře opravdu netrpím. Za ten rok a půl byla jediná větší přestávka teď v zimě, která ale byla předpokládaná a hlášená, a i při ní jsem se občas přihlásila, abych koukla, co se na té milované Gallireie děje. I přesto, že se moc nepodílím na organizaci neherních akcí, svou ochotu věnovat čas našemu kolektivu a zušlechťovat herní prostředí jsem doufám prokázala, ať už svou účastí v oněch akcích, discordovým aktivismem či šmudláním všemožných vzhledů a podobných vylomenin.
Severku jako postavu jsem vytvářela ještě v oněch dvanácti letech a ona za tu dobu nedoznala převelkých změn, i když můj styl hraní se samozřejmě mění a ona částečně s ním. Severka není můj vlčí dvojník a hra za ní pro mě rozhodně není ta nepřirozenější věc na světě, ale je to srdcovka a baví mě s ní lézt morousům na nervy. Nicméně pořád se nemůžu zbavit chuti hrát za povahu komplikovanější, s více odstíny. Věřím, že tato nutkání bych si mohla skvěle vybít právě na druhém charakteru, a to právě teď! Zároveň bych ráda zabrala jedno z těch nadělení po zásahu Amorka… :)

Děkuji admin týmu za jejich obětavou práci, nápady, elán... A zvážení mé žádosti o druhý charakter. Moc hezky prosím.

Zabírám.

Tak tedy beru, doufám, že stihnu :D

Pověděl mi, že jeho smečka sídlí v Asgaardském lese, a já se chvilku zamyslela. „Takže znáš Etneyie,“ konstatovala jsem a zvedla k němu oči, jestli mi mou domněnku potvrdí. Castor ale už se v tu chvíli zajímal o můj přívěsek a já se zaculila, docela potěšená, že se o něj všichni tolik zajímají. „Spadl na mě z nebe. Mám jej už docela dlouho. Myslím, že je to meteorit, dar od vlčích bohů!“ upřesnila jsem původ své ozdůbky. Mimoděk jsem přitom prohlédla Castora, jestli náhodou něco podobného také nevlastní, ale ničeho jsem si nevšimla, přestože bych sama ráda déle vyzvídala.
Když Castor zmínil, že musím mít určitě mnoho známých, pousmála se se trochu smutněji. „S většinou vlků trávím nějaký čas, a pak je již nikdy nepotkám,“ přiznala jsem. Byla to smutná pravda, kvůli které jsem si zvykla dávat pozor, kdy koho a kde opouštím. Připomnělo mi to smečku a já si uvědomila, že minimálně Starling se po mně už musí shánět. Castor měl očividně stejné myšlenky. „Pouze tři. Dvě vlčata se k nám zatoulala. Ale je to již nějaká doba, z obou budou brzo dospělé slečny,“ objasnila jsem ještě počet vlčat ve smečce a věnovala mu vděčný úsměv po jeho přání. Když zmínil, že by se měl již vrátit, kývla jsem na srozuměnou a vstala. „Také bych měla zamířit zpět,“ povzdechla jsem a pohlédla mu do zlatavých očí. Zajímalo by mě, jestli se u něj projevila nějaká magie. „Budu ráda, pokud mě někdy přijdeš navštívit! A kdybych měla cestu kolem, stavím se,“ navrhla jsem a prohlédla řeku, kde by bylo nejjednodušší jí překročit. Tušila jsem, že budu muset odejít, ale i proto, že jsem si před chvilkou připomněla nástrahu takových shledání, bylo to o to těžší. Co ale musí být, musí být. „Opatruj se, bratříčku!“ věnovala jsem mu poslední úsměv a zlehka vyběhla na sever, rozhodnuta se neotáčet.

>> Ageron přes Dlouhou řeku

Castor projevoval určitou opatrnost a já hltala každé slovo. Vděčně jsem se usmála při jeho prosbě o opatrnost. „Kde vůbec sídlí tvoje smečka?“ tázala jsem se, uvědomujíc si, že tahle otázka ještě nepadla. Bylo možné, že jsme celou dobu měli společné známé. Byli jsme si podobni snad jen stavbou těla, ale ani ta nebyla nijak neobvyklá u jiných vlků, a bylo mi spíše překvapující, kdyby si nás někdo spojil.
Podivil se mému plánu ohledně alfy – nebo spíše existenci tohoto plánu. Nedivila jsem se tomu, konec konců to asi nebylo obvyklé hobby. Významně jsem zastříhala ušima. „No, dohazovačkou bych se přímo nenazvala. Znali se už předtím, než jsem přišla já! Jsem pouze psychická podpora,“ ujistila jsem jej, ale můj úsměv prozrazoval, že jsem možná trochu skromná. Sama jsem si za tím ale teď stála! Věřila jsem v magičnost chemie, která mezi nimi šuměla, i když možná ne tolik Talčině sebedůvěře. Ta se ale dala zvýšit, či suplovat.
Zavrtěla jsem hlavou, když Castor zmínil vlčata. Každé vlče si na starosti vzal jeden z členů a když jsem jednou vkročila mezi Sheyu a Cynthiu, ani jedna z toho nebyla nadšená. „Myslím, že mě budou mít spíš na hraní a trhání. I když věřím, že bych je byla schopná ubránit!“ zamyslela jsem se. Svou další otázkou ťal do mého velkého dilematu a já se přistihla v zamyšleném mlčení. „No, nejsme spolu zas tak dlouho,“ připustila jsem nakonec, „možná, až tahle vyrostou. Je to velká zodpovědnost, taková vlčata!“ Sama jsem skoro nevěřila, že nad něčím jako vlastními vlčaty reálně uvažuji.

„Věřím, že dobrý byl! Byli jsme ve složité situaci, s každým to muselo něco udělat,“ pousmála jsem se nad jeho poznámkou o našem bělavém bratrovi, ale dále jsem to už nechtěla rozvádět. Castor se často zamýšlel, a ve mně jeho nepřítomný pohled vyvolává slabé déja-vu a bolestné vzpomínky na dobu, když jsme všichni byli ještě vlčata. V jeho přítomnosti se ve mně probouzelo to, co bylo celé ty roky pohřbeno, nebo aspoň utlumeno. Sourozenecká sounáležitost, jakási něha, zvědavost a radost z poznávání - ale i vlčecí nejistota. „Velmi dávno,“ zasmála jsem se nad jeho snad i jen řečnickou otázkou, upírajíc na něj oči, když se zvedal a šel si sednout ke mně. Pohled na mého bratra jako kdyby mi připomněl můj vlastní věk. Nikdy jsem si tak palčivě neuvědomila, že jsem dospěla, a že tohle dospění se odehrálo již před nějakou dobou.
Castor se nenechal oblbnout mými růžovými brýlemi a podotkl, že v horách to přeci jen takový med nemusí být. Pokývla jsem, koneckonců to byla pravda: „Musíš vědět kam šlapat. Pak budeš v pořádku, ale tuto zimu jsem měli pár ošklivých úrazů. Mně to nevadí, v lese bych zakopávala častěji než na těch prudkých úbočích.“ Znala jsem málo vlků, kteří by to měli stejně, ale pro mě to prostě platilo. Pod listím je tolik nástrah. Kámen prostě je. Sice občas kluzký, ale jeden přesně ví, na co šlape. Nepřekvapilo mě ani, že vnímal osamocenost Falka jako problém. Nenechala jsem ho ale na pochybách o svých úmyslech a s potutelným úsměvem přitakala: „Zcela souhlasím! Věř, že na tom pracuji. Budeme mít skvělou druhou Alfu co nevidět.“ Pokoušela jsem se znít sebejistě, přestože jistotu jsem v tomhle ohledu sotva měla. Ale víra hory přenáší! Zvlášť když Castor věděl jen to, co jsem mu o mé kandidátce řekla, takže nic.
Rozhovor byl poté opět stočen ke mně, a to přesně k tomu, na co jsem nechtěla být tázána, přestože jsem se na to ptala jako první. Zoufalým výrazem ale reagoval předtím už on, takže na mě zbylo jen důležitě mrknout a svou roztržitost vyplašit rychlým máchnutím ocasu. „Mám partnera! Jmenuje se Starling, člen mé smečky,“ přiznala jsem a sama si až v tu chvíli uvědomila, že něco jako početí vlastních mláďat se stává reálnou možností. Tohle uvědomění mě docela vyvedlo z rovnováhy, a já chvilku váhala, jestli sama znám odpověď na otázku svého mateřství. „Do Ragaru se zatoulal tuším dvě. Nedávno se narodila další tři, je jich všude plno,“ reagovala jsem na jeho poznámku o vlčatech. Neměla jsem nejmenší nutkání nově narozená vlčata před bratrem skrývat.

Castor naslouchal trpělivě. Všiml si mé váhavosti ohledně matky a při jeho uklidňujících slovech jsem se nemohla než vděčně usmát. Byl vždy tak citlivý galantní vlk? Bellatrix neviděl, a já na to jen kývla, rozhodnutá se o ní nadále nezmiňovat. Co oči nevidí, co srdce nebolí, a kdybych jí zde sama znovu nepotkala, možná by mi osudy sestřičky nikdy nepřišly tolikrát na mysl. Rozdmýchávat je v bratrovi by nemělo o nic pozitivnější efekt.
On se zmínil o Arcturovi a já opět zpozorněla. „To je opravdu škoda! Měl vždy vůdcovský talent, ale vždy jsem věřila, že bude schopen být zároveň laskavý,“ povzdechla jsem si zlehka nad jeho slovy, „už je to ale opravdu dávno.“ Mžourala jsem do sluníčka a začínala se mi navracet pohoda. Naposledy jsem se protočila ve vodě, abych ze sebe dostala poslední zbytky slizu, a vylezla na břeh. Tam jsem se rázně otřepala a následně dosti ledabylým způsobem ulehla. „V horách je krásně. V zimě dost chladno, ale v létě se zas nepaříš! Sníh bývá v létě jen úplně ve výškách. Trochu mi to připomíná domov, ale žije tam docela dost kamzíků a jiných horských zvířat, takže o potravu obvykle není nouze. Alfou je Falion, zatím sám. Je to dobrá duše! Vážně nekonfliktní,“ reagovala jsem na jeho otázku popisem Ragaru v těch nejmilejších barvách. To místo pro mě už bylo definitivně domovem a fakt, že tam během zimy několik vlků málem zahynulo ať už kvůli zimě, hladu či lavinám, jakoby ustoupil do pozadí. Vždyť i v lese na vlka může spadnout strom, ne? Sám Castor poté přiznal, že si také našel smečku, a já nemohla být raději.
Mé další otázky jej už ale očividně zarazily a já chvilku přemýšlela, jestli jsem náhodou neťala do živého. „Samozřejmě že není obvyklé mít v našem věku vnoučata. Aspoň doufám! Ale zdá se mi, že v poslední době se to tu vlčaty jen hemží. Nerada bych byla něčí tetou, aniž bych si toho byla vědoma!“ zkoušela jsem vymanévrovat z nepříjemné otázky a pro jistotu se celou dobu smála. Bylo to vážně legrační!

>> Kamenná pláž

Už je možnost vyráchat se ve vodě a umýt ze sebe ten příšerný nános slizu ve mně vyvolávala nadšení, to ale bylo ještě znásobeno ve chvíli, kdy jsem na obzoru zpozorovala vycházející slunce. Ocas se mi samovolně začal pohupovat ze strany na stranu a já šťastná jak blecha pokukovala po bráškovi, který si způsobně čistil srst. „Myslím, že se zimou to nebude tak špatné! Podívej, slunce konečně vychází. S mokrou srstí nám jistě pomůže!“ ubezpečila jsem jej a jedním skokem se ocitla v řece. Voda na sliz fungovala lépe jak cokoli jiného a já si s klidnou myslí počínala medit, jaký je to krásný den, než se mě Castor zeptal na tu další otázku. Ocitla jsem se opět v realitě svého života jako celku. Kývla jsem a chvilku tápala ve vzpomínkách, dost dlouho na to, aby se můj spokojený výraz zneutralizoval do něčeho docela nečitelného. „Byla jsem u mamky, když umírala,“ začala jsem, „brzy zemřela. Tím jsem se ve skalách ocitla sama, všichni byli hledat nová loviště. Popravdě jsem nevěřila, že se někdo vrátí, takže jsem odešla.“ Na tuhle část příběhu jsem nebyla moc pyšná. Nikdy jsem neztrácela víru! A jestli se v tu jednu chvíli, co jsem si to dovolila, nakonec vše obrátilo, smečka se vrátila a našla území opuštěné až na mrtvolu své bývalé alfy, nevrhalo to na mě dobré světlo. Nechala jsem území napospas jiným.
To ale nebylo všechno, co jsem mohla Castorovi říct o našich příbuzných a mé rodině. „Tady na Gallireie jsem kdysi potkala Bellatrix!“ rozhodla jsem se jej s obnovenou veselostí informovat, „možná jsi ji také potkal? Bohužel o ní už pár let nemám žádné zprávy. Sama jsem byla dlouhou dobu docela mimo. Jako bych upadla do dlouhého spánku. Když jsem se probudila, už po ní nebylo ani stopy.“ S tou poslední informací má pozitivní energie opět trochu polevila. „Byla jsem dlouho tulákem, nakonec jsem se přidala do Ragarské smečky, v horách kousek od Sněžných. Je to docela vzrušující!“ začala jsem se opět křenit a jakýsi hlásek v hlavě mě varoval, jestli těch změn v náladě nebylo možná trochu moc. Čas změnit téma. „No a co ty? Před jakou dobou si se sem dostal? Koho jsi potkal? Máš nějakou smečku? Potomky? Partnerku? Vnoučata?“ obrátila jsem a upírala na něj svá zvědavá, trochu škádlivá očka.

// Přidávám se k děkování za skvělou akci a za bájo tempo!

Pro slimáčici bylo naše rozhořčení už asi poslední kapka. S podivným neklidem jsem pozorovala, jak se její tělo nafukovalo před posledním výbuchem slizu. Byla jsem opět obšťastněna várkou lepkavé kašičky, ale tentokrát mi to tolik nevadilo – možná proto, že už byla poslední. A také hezky hřála. Na chvíli pocítila osten lítosti, že se naše matka prostě nemohla změnit na obyčejného slimáka a odlézt někam do trávy, kde by spokojeně dožila svůj slimáčí život. Ale jen na chvíli.
Pohlédla jsem na své kdysisestry, kdysibratra a bratra. Zdálo se, že se jim vrátily poslední kapky rozumu, vlče brzy odběhlo a za ním Rumpl. Šedá se též vytratila, vracejíc se k svojí předchozí nehostinné poloze. Castor měl plné ruce práce s čištěním se, nicméně bez valných výsledků, a když nadhodil řeku, okamžitě jsem kývla na souhlas. Noha zatím nevypadala rozhodnutá se ode mne znovu vzdálit, a tak jsem s trochou nejistoty vykročila za bratrem, na rozdíl od něj naprosto lhostejná vůči slimáčkům všude kolem, efektivně zabitých mými výboji. Elektřina je stejně děsná magie, pozasmála jsem se vlastnímu barbarství v duchu a už se nemohla dočkat doteku studené vody.

>> Mahtäe Jih

Myšlenky i smysly se mi znovu rozběhly až ve chvíli, kdy se slimáčice s nářkem rozhodla nás opět pustit. Zprudka jsem zvedla hlavu a rozhlédla se, stále trochu zmatená. Castor již byl pravděpodobně zcela při smyslech, a já bych mu už už věnovala děkovný úsměv, kdybych kousek za ním nespatřila svou nohu. Všechny obličejové svaly mi zkameněly, když na mě má končetina promluvila. Chvilku jsem pozorovala, jak si to ke mně mašíruje. Teď definitivně šílím zas já. „Já… já tebe taky! Pojď ke mně!“ vysoukala jsem ze sebe nakonec trochu nepřítomně a pohlédla opět na Castora a na zbytek vlků. Překvapilo mě zjištění, že Rumpl ani Cvalda nejsou v sobě, ale hromadně šlapou po slimáčcích.
Nejistě jsem si stoupla na zbylé tři nohy, doufajíc, že jsem na tu poslední byla dostatečně hodná a že se rozhodne vrátit tam, kam patří. Představa života v Ragaru na třech nohách se mi vůbec nelíbila. Chudák Starling by se musel starat o takového mrzáka, brečela jsem v duchu a představa, že bych takto zkomplikovala život svým milovaným, mě vážně dopálila. „Ty škrndo! Že se nestydíš! Styď se! Tohle mi udělat?!“ připojila jsem se k hromadnému obořování se obří slimáčici. Můj vztek nezlepšovali malí slimáčci, které jsem na rozdíl od svých spolutrpitelů nemohla bez nohy zašlapávat, a tak jsem jim alespoň trhala vnitřní soustavy elektrickými výboji.

Zdálo se, že všichni začínají mít v hlavě trochu méně jasno. Vlče se utrhlo na slimáčici, Rumpl nereagoval na můj křik a jen tam tak zmateně stál. Koho se mi ale podařilo vytrhnout z deliria byl můj bratr. Úleva, kterou jsem pocítila při pohledu na jeho přibližující se siluetu, sama o sobě jakoby zmírnila bolest. „Ne… Neumřeme!“ přitakala jsem na jeho přesvědčování, doufajíc, že si to ještě nerozmyslí, ačkoli nyní už se zdál podivně při smyslech. Počasí se ještě zhoršilo. Už jen sluchem jsem vnímala, jak Castor volá na zbytek ohledně reparace mé chybějící končetiny, a šedá mu odpovídá něco jako láska pro všechny. Chápala jsem její argumentaci, koneckonců sama jsem byla podobného názoru, ale to, jestli má toto pravidlo nějaké hranice a jestli je odříznutí nohy za touto hranicí, už jsem nedokázala posoudit zcela objektivním způsobem, a tak jsem jen ležela a zoufale se usmívala.
Slimáčice také očividně souhlasila, rozhodla se tedy pro další útok – tedy láskyplné obejmutí. Už mi to bylo docela jedno. Jen jsem odevzdaně vzdychla, když se na mě svalil sliz. V bezvědomí alespoň nebudu muset snášet bolest.

Netrvalo dlouho, abych se sama mohla přesvědčit, že můj plán rozhodně nefungoval tak dobře, jako obvykle. Naše drahá maminka pro jistotu vyvolala ještě jedno stvoření, ze kterého se nejen zvedal žaludek, ale i vstávaly všechny chlupy. Dostatečně to zaměstnalo cvaldu, ale zvíře za chvíli odletělo Castorovým směrem a rychlý vhled do jeho myšlenek mě přesvědčil, že to je přesně to, co můj bratr zamýšlel. A elektrická rána? To snad ani nemohlo být horší. Minimálně Rumpla to vážně dopálilo.
Stalo se něco, co se mi opravdu nestávalo často – začala jsem si připadat opravdu zoufale. Castor už se díval kamsi do hlubin, vlče mohlo nyní začít žrát všechny ostatní, dělila mě možná tak minuta nutnosti čelit čelnímu útoku dost většího a silnějšího Rumpla a třebaže šedá zatím neprojevovala touho někoho z nás zabít, tušila jsem, že není zcela na mé straně.
A pak se slimák obrátil ke mně. Uvytržení jsem pozorovala, jak se otevřelo nebe a co jen padlo, padlo i na mě. Skrz slejvák jsem sotva rozeznávala obrysy okolí. A pak bolest. Příšerná, brutální bolest. Vyjekla jsem překvapením a otočila se, jen proto, abych na místě jedné ze svých nohou spatřila pouze pahýl. Je konec. Zírala jsem střídavě na nohu a na slimáčici, snažíc se pochopit, co se právě stalo, ale pro bolest jsem nedokázala spojit myšlenku. Castor se chce zabít… Rumpl tě chce zabít… Chceš být mrtvá, nebo živá bez nohy? Starlingu, já ti dám, jsem tu jen kvůli tobě! „Castore!“ zaječela jsem, propůjčujíc do síly hlasu všechnu svou bolest, „chci umřít s tebou! Dotáhni mě k tomu pitomému útesu!“ Rozhodla jsem se čelit absurditě absurditou a doufala, že Castorovi táhnutím k útesu přidám alespoň pár minut života navíc. „A ty!“ tentokrát jsem směřovala svůj řev k Rumplovi, „to jsem byla já!“ Třeba Castora přemohou bratrské city. To, že šedá reagovala na můj problémek s končetinami dosti nelibě, jsem už sotva vnímala. Před očima se mi začalo stmívat. Bolest byla nesnesitelná.