Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// pozdrav Asgaaru (2/5)

<< Bobří ostrov (přes Mahtäe)

Cupitala jsem se Starlingem po boku za podivnou dvojicí a kdykoli se vlček na nás otočil, opětovala jsem mu úsměv. Newlin měl pořád co říci a možná i proto mě trošku překvapilo, když na mě Amny stranou promluvila. Klasická otázka! „No, zima je tam šílená! Bez magií, se kterými jsou někteří členi schopni ohřát vzduch v úkrytu, by to bylo snad neproveditelné,“ přiznala jsem hned se smíchem, „ale já to mám ráda! Tady v nížině se zas pečeš v létě, to máme v horách příjemně.“ Mohla jsem zmínit i to, že členi se neboří do sněhu, ale tuto informaci jsem si prozatím chtěla nechat pro sebe. Pohlédla jsem na ni, jestli bude chtít něco upřesnit, a všimla jsem si, že má velmi zvláštní barvu očí. Jako kdyby měla ovládat iluze, ale tak trochu si to to přebarvování na poslední chvíli rozmyslelo. „Poslyš, po jaké magii máš zbarvené oči? Nikdy jsem žádné takové neviděla,“ vypálila jsem s vědomím, že když mi nebude chtít odpovědět, nutit jí nebudu. Nebo si to zjistím sama. Vlčice vypadala opravdu plaše a já bojovala mezi úsudkem moc jí nedráždit na jedné straně a touhou lehce jí poškádlit na druhé, protože na to se zdála jako ideální oběť. Chudinka.
Samotná jsem neměla moc tucha, kam nás vedou, a možná u proto mě překvapilo, že jsme se dostali na hranice území smečky. Tohle musí být Asgaar! Uvědomila jsem, zachycujíc vzdálený Castorův pach. Před námi se brzy objevil černý vlk, se stříbrnýma očima, a já se ani nestihla nadechnout, než mu Newlin vyklopil první poslední. Ačkoli naše situace nebyla fakticky úplně k smíchu, cukaly se mi koutky. Jen jsem nevěděla, jestli kvůli reakci Newlinově, Amnesie nebo kontrastu těch dvou. „Zdravím! Jsem Castorova sestra. Chtěla jsem mu představit tady svého partnera, Starlinga,“ upřesnila jsem pak alfě s kývnutím na Starlinga, aby měl jasno. Ne že by se po takové záplavě jmen mohl zplést.

// území 3/5

Starling se své role zhostil zcela dokonale a já mohla jen spokojeně mrsknout ocasem, jak to znělo dobře. První promluvila vlčice s flíčky, která vypadala bůhví proč (no jo vlastně, vždyť nás nezná) docela stydlivě, nebo nedůvěřivě, ale zatím jsem se nerozhodla, které z toho spíš, protože neřekla nic moc jiného. Stydlivost jsem usoudila poté, co promluvil její společník, a při jeho nadšeném projevu jsem začala považovat za zázrak, že Amnesii se povedlo promluvit dříve. Nicméně jeho drive byl osvěžující! Ocas se mi pohupoval v pravidelném rytmu, když nám vyprávěl o své smečce a o svých plánech na lov hnědoušků, čímž nejspíš myslel tedy bizony, jak se později ukázalo, a s přitakáním jsem kývla, když si vzpomněl na Nym a Faliona. Když nás na lov hnědoušků pozval, nejdříve jsem koukla po vlčici, která z toho asi nebyla stejně nadšená, a pak na Starlinga, který si o tom už musel myslet své. Ve čtyřech bychom s bizonem trochu práce měli, na druhou stranu to byla rozhodně mnohem větší pochoutka než ryby. „No, máme to při cestě!“ rozhodla jsem se pro odpověď zahrnující ano i ne a vykročila za prapodivnou dvojicí.
Kolem nás se prořítilo několik vlků, ale vzhledem k tomu, že se žádný nezdržel, rozhodla jsem se je tak úplně nevnímat.

>> Asgaar

<< Řeka Mahtae sever
// Smečky 1/5

Starling už dále nerozváděl otázku svých sourozenců, tedy až na otázku po těch mých. „Nás bylo pět! Docela dost. Tady jsem potkala dva. Má sestra, Bellatrix, se asi ztratila. Mám jí moc ráda. Nebo jsem jí měla moc ráda… A Castor, z Asgaarské smečky,“ upřesnila jsem. Pojmenovat po Bellatrix případnou dceru se zdálo jako zajímavý nápad, i když jsem si nebyla úplně jistá, jestli mohu pojmenovat dítě po někom, kdo ještě žije. Jestli žije. I kdyby žila, asi by to nevadilo, ne? Radši jsem se zamyslela znovu nad Castorem. Doufala jsem, že jej v Asgaaru zastihneme. Chtěla jsem jej především představit Starlingovi, a třeba se ho i zeptat na problematiku jmen pro vlčata.
Starlingovi možnost jejich vysokého počtu překvapivě nevadila a já jen vykulila oči nad představou, jaké by to bylo udržet takovou jednotku v šachu alespoň do okruhu dvou metrů. Pak se ale řeč přesunula zpět na jména. „Pár nápadů bych měla,“ usmála jsem se tajnůstkářsky na jeho otázku a radši to dál nerozváděla, protože jsme došli na ostrov a já ucítila, že zde nejsme zdaleka jediní. „Nepřijdeme pozdravit?“ navrhla jsem a sama nebojácně po pachu vykročila směrem k neznámým. Brzy jsem spatřila dvojici, vlka a vlčici – šedý a s černým hřbetem. Byla jsem si docela jistá, že jsem je nikdy dřív poblíž neviděla. „Zdravím! Doufám, že nerušíme,“ promluvila jsem nahlas už z dálky a pro jistotu nešla přímo k nim. Zbytek jsem nechala na Starlingovi, rozeném vyjednavači. Tedy aspoň pro tuto chvíli.

<< Lesík topolů přes Vodopády

Starling připomněl, že odrostlá Lenniečata by mohla mít i svou problematickou stránku. To nešlo vyvrátit. Z těch pár okamžiků, které jsem s nimi trávila, se zdála dosti čiperná. „To ano, ale mohla by je na druhou stranu spoustě věcem naučit,“ podotkla jsem, sama sebe přesvědčujíc o tom, že by to mohla být i dobrá věc. Nebyla jsem si tím tak úplně jistá. I Starlinga jsem svou další otázkou vyvedla ze zamyšlení. Jeho odpověď nebyla zas tak příznivá, na druhou stranu, když se to tak vezme, čím víc vlčat, tím víc radosti… Že? Bohužel jsem asi nestačila zamaskovat otázku dost rychle, protože se zeptal na nevyhnutelné a já se nervózně zasmála. „No, jen jsem přemýšlela, kolik… budou mít tet a strýců,“ vykličkovala jsem trochu a sama se otřepala nad tou odpovědí. Kdo ví, kolik se jim mohlo nyní po Gallireie potulovat.
Vůbec mě nepřekvapilo, že Falion by naší rodinu podpořil. „Je opravdu pohodář, co?“ zasmála jsem se tomu zlehka. Falion rozhodně nebyl vlk, kterého by si jeden představil jako přísnou, nekompromisní alfu, ale možná i to jsem si na něm cenila nejvíc. Nevěřila jsem na moc zlého, a moc mě nenapadalo, jak by se mohla přátelskost někomu špatně odvděčit. Když Starling zmínil, že by chtěl kluka a holčičku, myšlenky se mi vrátily zpět k předchozímu směru a já skoro vyprskla smíchy. „Aby to nebyly dvě holčičky a dva kluci,“ povzdechla jsem si, „ale souhlasím! Pojmenovala bych je po hvězdách. Nebo po někom? Po někom, kdo se jmenoval jako hvězda…“ Vzpomněla jsem si na Bellatrix. Kdo ví, kde je jí konec.

>> Bobří ostrov

// Území 2/5

<< Armanské hory

Doběhla jsem na území, kterého jsem si nikdy předtím nevšimla. Pod nohama mi to kvákalo a slunce skrz stromy příjemně hřálo. Byla to po takové zimě skvělá změna, i když jsem tušila, že pokud se dostaneme na pláně, touha vrátit se domů bude posílená tím úžehem, kterým dost možná budeme trpět.
Když se Starling zeptal, jestli si druhou otázku může nechat na později, zatvářila jsem se velmi zamyšleně. Nakonec jsem na něj jen významně mrkla a neřekla nic. Hodit se mi bude souhlas i nesouhlas. Když ale vyslovil svou otázku, nezadržela jsem úsměv. Nebylo těžké předvídat, že na to svede řeč, vlastně to byla jen otázka času, ale v hloubi duše se mi líbilo, že tak trochu říká, po čem toužím, aby říkal. „Víš, chtěla! Zvlášť, když bych měla záruku tak milujícího otce, jakým bys určitě byl,“ začala jsem, „jen moc nevím, kdy na to bude nejlepší čas. Možná, až povyrostou Lennie vlčata, přestože jsou taková svébytná jednotka v rámci celé smečky.“ Když se to vzalo kolem a kolem, smečka měla víceméně na starosti pět vlčat, což bylo v tuto chvíli dost. A já si moc nebyla jistá, jaké jsou mé reprodukční schopnosti. Co kdyby se jich narodilo pět?! Já jsem byla taky z pětičlenného vrhu… Nebo to bylo otcem? „Starlingu, kolik máš vlastně sourozenců?“ vypadlo ze mě dřív, než jsem se stihla zastavit, doufajíc, že Starling neuhodne směr, ze kterého tahle otázka přišla. „Ehm… A co jsi mu tedy řekl? Jsem zvědavá! Chtěl by si ty také… děti?“ upřela jsem na něj zvědavé oči, o to naléhavěji, že jsem se nechtěla dále zabývat myšlenkami nad praktickou stránkou věci.

>> řeka Mahtäe přes Vodopády

//Území 1/5

<< Ragar přes Ageron

Starling mluvil velmi chápavě a já z toho byla celá nesvá. Nikdy jsem si moc nepřipouštěla, že by určitá událost mohla citelně zasáhnout do mé nátury, a trochu jsem to předpokládala i u ostatních. Jako kdybych díky němu získávala jakýsi vhled do druhých.
Když se sám Starling rozpovídal, ani jsem nedutala. To, co vyprávěl, bylo úplně mimo veškerou mou životní zkušenost. Jakoby to znásobilo mé pocity z jeho odpovědi na mou část příběhu. Když domluvil, ještě chvilku jsem byla ticho. „Jestli budeš chtít, ráda ti pomůžu přeplnit hlavu příjemnějšími vzpomínkami,“ pousmála jsem se, „ale nemyslím si, že je co si vyčítat. Co by kdyby už nehraje roli. V situaci, do které jsi se dostal, ses zachoval statečněji než většina. A nezlomil tě!“ Podívala jsem se na něj s odhodláním nenechat ho rozporovat mi. On byl možná sám v sobě nejistý, ale já v něj věřila na sto procent. „Odpouštění je přeceňované. Často to nejde. Jen se nenechat tou křivdou pohltit,“ vzdychla jsem. Viděla jsem jej opět v novém světle. „Děkuji, že jsi mi to řekl,“ poděkovala jsem nakonec.
Pomalu jsme se vzdalovali z Ragaru a já jen přemýšlela, kam se vydáme dál. „Jestli chceš, mohu ti za nepříjemnosti s posledním dnem spojené splnit jedno přání nebo zodpovědět dvě otázky! Jako kouzelná víla. Nebo i tři, podle toho, jaké budou ty první,“ navrhla jsem pro odlehčení atmosféry. Sama jsem na něj měla pár otázek, které se mohly a nemusely týkat toho, o čem mluvil s Falionem. A času na rozpravy jsme měli habaděj.

>> Lesík topolů

Nesouhlasně jsem zamlaskala, když Starling řekl, že by souhlasil s menší kvalitou jeho srsti. Nicméně potom sám začal, co jej vlastně vyvedlo z míry. Znělo to buď nejistě, nebo vyhýbavě, a já se nemohla moc rozhodnout, co z toho to bylo.
„Jizvy jsou v tomhle nemilosrdné, co? Jsou na tvém těle nadosmrti jako připomínky obvykle hrozných okamžiků. Byla jsem vždycky trochu rozlícená, že něco podobného se ti na těle neobjeví, když jsi šťastný! Můžeš pak říkat – podívej, tuhle mám z té doby, co jsem byla se Starlingem ve Sněžných horách,“ uvažovala jsem nahlas. „Když jsem měla jeden… incident,“ při té vzpomínce jsem se lehce zachvěla, ale byla jsem rozhodnutá to přeci jen zmínit, „spálily se mi skoro všechny chlupy na těle. Trvalo několik let, než se má srst srovnala. Rostla fakt divně, někde dlouhá, někde krátká, v zimě jsem mrzla, a hlavně to bylo hned vidět! Každý se na mě podíval a musel myslet na co, co hrozného se mi muselo stát, že vypadám jak vypadám. A přitom to byl jeden moment kdysi dávno.“ Má srst nyní byla doopravdy vlastně zotavená, samozřejmě až na to rameno, kam mě to stvoření tenkrát trefilo. „Nejhorší ale je, že pak nad tím sám přemýšlíš stejně! Potkala jsem několik vlků s magií ohně, kteří byli fakt poměrně milí, a já chtěla zapomenout na všechno to, ale to rameno ne a ne přestat pálit, kdykoli byli poblíž, jako kdyby mě varovalo, zmiz, zmiz, i když jsem vlastně nechtěla!“ mluvila jsem rychleji a rychleji, a s poslední větou jako kdyby mi uklouzlo trochu té frustrace. Hleděla jsem pár vteřin do prázdna, než jsem se vrátila do reality. Oklepala jsem se a pohlédla na Starlinga, s neurčitým úsměvem. „No… alespoň vypadáme drsně, co.“ Ačkoli vtip, nedokázala jsem potlačit určitou hořkost. Kdybych tenkrát byla o kilometr vedle, nemusela bych žádné fobie řešit.
„Bolelo to hrozně, už nikdy nechci přijít o nohu,“ pousmála jsem se nad jeho otázkou ohledně nohy a doufala, že k tomu opravdu nebudu nikdy nucena. Na jeho návrh jsem kývla. „Snad nás nikdo nesežere. A vyrazila bych hned. Jen to povím Falionovi,“ rozhodla jsem. Jemně jsem ještě olízla Starlingovi čumák a sedla si. Pomocí magie myšlenek jsem Falionovi poslala krátké „Půjdeme se Starlingem na chvíli z hor. Brzy jsme zpět.“ Trochu se mi zatočila hlava. Dlouho jsem si neodpočala. „Po cestě bych si něco ulovila, třeba rybu,“ navrhla jsem ještě a pomalu vykročila k hranicím. „Nechtěla bych čelit naštvané alfě s prázdným žaludkem a motajícíma se nohama!“

>> Armanské hory přes Ageron

Napětí, které ve mně celá situace vyvolala, jako by s prvním Starlingovým krokem směrem ke mně zmizelo. „Prosímtě, jaké kažení,“ zahuhňala jsem, zavrtávajíc se do srsti na jeho zátylku. Bylo to opravdu krásné. Zmínil jakousi Etnoušovu narážku a já se lehounce zamračila. „Říkal ti, že má stříbrnější srst než ty? Nebo že modré oči jsou méně zajímavé než hloubka jeho zlatých?“ předstírala jsem šok a schválně se od Starlinga odtáhla, abych se mu mohla „nevěřícně“ podívat do očí. „Skandál. Opravdu neomluvitelné,“ zavrtěla jsem hlavou a opět se mu zavrtala do srsti. Vlastně mě velmi zajímalo, na co se asi Etney Starlinga zeptal, že ho to tak ranilo, na druhou stranu jsem věděla, že na podobné otázky budou i lepší momenty. Starling mě pak vyzval, abych mu pověděla o své cestě, a já tedy na nic nečekala. Posadila jsem se tak, abych viděla, kdyby k nám někdo přicházel zespodu, a začla: „No, nejdřív jsem byla doprovodit Lennie a vlčata do Ageronu. Jsou dlouho pryč, mimochodem, zase někde štrádují… No každopádně jsem se pak rozhodla, že bych ti mohla zkusit najít tu mušličku. Šla jsem přes Kamennou pláž, a tam se začali dít věci. Byla tam obrovská slimáčice, která do nás nacpala sliz a všichni ostatní vlci se pak začali chovat fakt pochybně. Já jsem byla docela při smyslech, ale ona mi pak uřízla nohu!“ abych zdůraznila plot twist, odmlčela jsem se a významně koukla po svém partnerovi, abych mu zabránila v možných pochybách. „Nakonec jsme jí zabili. Moje noha ke mně přiskákala na zpět. Ale co je důležitější, jedním z těch vlků, kteří se mnou přemáhali tu slimáčici, byl můj bratr! Zjistila jsem, že je tu už docela dlouho, je členem Asgaarské smečky. Jmenuje se Castor,“ pousmála jsem se nad tou vzpomínkou, „musím vás někdy představit.“
Doufala jsem, že si z mého povídání Starling neodnese jen to, že jsem možná byla taky pomatená. Chodící noha je vážně příšerná věc k uvěření.

Falion víceméně přitakal na mou poznámku o magiích, i když žádné konkrétní nejmenoval. Věděla jsem přirozeně o větru, tušila jsem oheň, který zapaloval v zimě v úkrytu, uměl létat… Měla jsem chuť vyzvídat dál, ale bylo mi jasné, že tohle není úplně ideální příležitost, minimálně dokud je u nás Etney. Ten se mezitím velmi zdlouhavě loučil a já vyškrábala poslední zbytky shovívavosti, abych mu jemně opětovala vřelý dotek tlapkou a vyprovodila ho z úsměvem. Když jsem ale pozorovala, jak šedý obrys mizí v dáli, neodpustila jsem si táhlý úlevný výdech. „Věřila jsem, že se za tu dobu třeba trochu změnil,“ pousmála jsem se na Matali, „ale zdá se mi, že je to ještě horší.“
Z početné skupinky jsme tu vlastně zbyli čtyři. Tedy vlastně tři. Etnoušovi nepatřil jediný šedý kožich, který se vzdaloval. Starling. Scéna, které tu byl svědkem, a chování našeho dávného přítele mu rozhodně nemohly přivodit nijak pozitivní myšlenky. Neváhala jsem ani vteřinu. „Omlouvám se, ale obávám se, že můj partner potřebuje trochu psychickou vzpruhu,“ kývla jsem na svou alfu, věnovala krátký pohled Matali a upalovala za Starlingem. To, že tím nechávám ty dva samotné, mi v tu chvíli vůbec nepřišlo na mysl.
Starlinga jsem dohnala po chvilce běhu do kopce. „Starlingu!“ zavolala jsem na něj, trochu zadýchaná, a zastavila se. Netušila jsem, co se mu mohlo hnát hlavou. Pro jistotu jsem zůstala stát na místě, nesnažila se jej povalit a zulíbat ani nic podobného. „Takového sis ho asi nepředstavoval, že?“ pousmála jsem se na něj, rozhodnutá udržet tón konverzace co nejlehčí. „Musel ti připadat nesnesitelný! Popravdě si o něm sama myslím, že je nesnesitelný. Je to složité,“ vydechla jsem a pokukovala, jestli si bude chtít o samotném případu Etney promluvit. Já samotná vlastně nevěděla, jestli by to k něčemu bylo. Nevěděla jsem, co všechno může v citlivém stvoření jako je můj partner takové chování probudit. Palčivě na mě doléhalo, že Starlinga vlastně moc neznám. „Jestli chceš být sám, ráda odejdu. Teda ne ráda, budu určitě odcházet nerada, ale budu se snažit respektovat, že chceš být sám. Totiž, chceš být sám? Můžu ti povědět, co se všechno stalo, když jsem odběhla. Ale nemusím mluvit. Mluv ty! Vyzpovídej se mi. Pokud se mi chceš vyzpovídat. Chápu, pokud se mi nechceš vyzpovídat, totiž, rozhodně se mu nemusíš vyzpovídávat,“ cítila jsem, že se začínám do toho všeho zamotávat. Dívala jsem se na něj a přemáhala mě zvláštní něha, potřebovala jsem něco dělat, co by mu opět vykouzlilo úsměv, cokoliv! Byla jsem z té nutnosti celá napjatá a prozrazoval mě minimálně ten neklidný pohled a občasné mrsknutí ocasem. Kdy se ze mě tohle stalo?

Vlk na mne neútočil, což se dalo považovat za pozitivní věc. „Ano, smečka tu je. No, magie. Myslíš, že smečkové území jako je toto, potřebuje k ochraně ještě magii? Každý vlk, který to tu nezná, může zjistit, že složitější než přes jakoukoli magii je nezapadnout do jedné ze zdejších propastí,“ zasmála jsem se. Najednou jsem měla chuť ho poděsit. Smát se jeho strachu. Byla jsem to já? „Ale když o tom mluvíš…“ Na chvilku jsem zavřela oči. Kousek od Donathiana dopadl na zem maličký meteorit. Lehce zasyčel, jak se jeho rozpálený povrch dotkl studené země. „Magie, které chrání mě, chrání i toto území. Další by ti mohl přistát v kožichu…“ nadhodila jsem. Z hlasu bylo poznat, že výhrůžku rozhodně nemyslím vážně, ale mé schopnosti viděl a co bylo nyní vtipem, se rychle mohlo obrátit ve fakt. "Nyní se vzdálím. Jestli tě za pět minut stále ucítím na území, víš, co můžeš čekat," rozhodla jsem se věc považovat za ukončenou. Měla jsem co dělat jinde. S tichou výzvou jsem se mu ještě pár vteřin dívala do očí (ano, jsou stříbrné, a vím, na co myslíš), a poté se na místě otočila a odběhla.
K mé původní skupince jsem se dostala ve chvíli, kdy Etney oslovoval Faliona a Matali ohledně magií. Co s nimi všichni poslední dobou mají? Věděla jsem, že Matali není s magiemi úplně zadobře, rozhodla jsem se tedy podpořit Etníka ve směřování dotazu na naší alfu. "Falione, zrovna tebe jsem se na to vždy chtěla zeptat. Zdá se mi, že máš v malíku snad všechny," usmála jsem se a zvědavě na něj upřela očka. Etney se navíc už loučil. "Ráda jsem tě viděla, Etneyi. Někdy vás přijdu navštívit!" slíbila jsem, v hloubi duše doufajíc, že svou návštěvu už nebude moc prodlužovat.

// Snad to takhle bude stačit. Rychlopost z mobilu, omlouvám se, jestli jsem něco vynechala

// O Donathiana se starám, pořadí zůstává stejné

Najednou jsem ucítila cizí pach. Za boha jsem nechtěla, aby se snad Falion vzdálil z místa, kde je. „Postarám se o něj,“ oznámila jsem své alfě a omluvně kývla na Etnouše, „hned jsem zpátky.“ Rozeběhla jsem se k hranicím. Svítalo a já cítila, že den bude teplý. Napadlo mě, že bych se možná po Etneyiho odchodu mohla se Starlingem uvelebit k jedné z horských tůněk, přestože zdejší klima nikdy nebylo horké na to, aby se muselo pravidelně zavlažovat.
Brzy jsem si všimla vlka, kvůli kterému jsem se musela přihnat od svých přátel. Měl velmi podivné zbarvení a vypadal dost vyděšeně. Začalo mi ho být líto, na druhou stranu ne dost na to, abych to s ním debatovala. „Zdravím,“ promluvila jsem již z dálky a vřele se usmála, jestli by mu to třeba trochu nepomohlo, „jak jsi možná poznal, dostal jsi se na území smečky, pokud tedy nepřemýšlíš o připojení se, budu tě muset požádat, abys odešel.“ Chtěla jsem znít přísně, ale moc mi to nešlo. „Ne, že bys měl na výběr,“ dodala jsem tedy aspoň s neurčitým úsměvem. Jakási škodolibá část ve mně se zachichotala.

Matali nebyla z Etnoušova výlevu a odpověděla mu docela stručně, což jemu nejspíše moc nevadilo, protože většinu povídání zastal sám. Navíc jeho chování vůči Starlingovi nebylo zrovna příkladné a když jsem uslyšela tiché zavrčení, v mně samotné jako by to vyvolalo vlnu nevole, pocitu do té doby málo prožívaného. Navíc jsem byla opravdu rozpolcená! Etníka jsem měla jistým způsobem ráda, věděla jsem, že je sice extrémně otravný, ale ve své podstatě chce i pro nás to nejlepší, jen má o tom, co je nejlepší, trochu zkreslenou představu. Na druhou stranu, pokud osočoval mého partnera, osočoval tím i mě, a to mi bylo dosti proti srsti. Připadala jsem si chycená mezi pozornost vyžadujícím princátkem a mým partnerem, kterému občasný omluvný pohled nemohl být dost. Potřebovala jsem mu toho tolik říct!
Etney mezitím již povídal na mou otázku a já pokud možno zúčastněně přikyvovala a případně se zděšeně smála větám, které se mi zdály přes čáru. „Tak to ti gratuluji. Mně Falion nedávno povýšil také na deltu, naší RAGARSKÉ smečky. Nevím, čím jsem si to zasloužila, nejsem moc dobrá v plnění smečkových povinností, tak dlouho jsem v žádné nebyla! Je to velká zodpovědnost,“ sdělila jsem mu s důrazem na správnou výslovnost názvu našeho území, doufajíc, že porozumí i takto nepřímé opravě. Schválně jsem se moc nerozpovídala, abych mohla nechat prostor Matali. Třeba by jí tak přímá otázka osvětlila něco o sobě samé!
Starling se mezitím bavil s Falionem a když jsem zaslechla útržek Falionovi otázky, okamžitě jsem ztuhla, ale zastavila jsem nutkání otočit se a do konverzace zasáhnout. Byla jsem na Starlingovu odpověď snad ještě zvědavější, a věděla jsem, že když si bude myslet, že neposlouchám, vyjeví třeba víc, než by z ohleduplnosti vůči mě řekl, kdybych se ho zeptala sama.

Černá vlčice se mi představila a řekla, že patří k Etneyovi, což pro mě tedy nebylo nic nového. Způsobně jsem kývla a i vzhledem k tomu, že se brzy vzdálila, jsem se už její maličkostí více nezabývala. Srdíčko mi opět tlouklo s větší vervou, když jsem byla ve Starlingově blízkosti, a všechno se tak nějak skládalo hezky dohromady. Etney se na mě okamžitě vrhl a já se vesele smála jeho láskyplnému výlevu. „No jo! Vždyť dobrý! Krásný. Také tě ráda vidím!“ ujišťovala jsem ho, nenápadně se snažíc dostat z jeho medvědího sevření, a když se mi v určitých momentech povedlo vzhlédnout ke Starlingovi, věnovala jsem mu napůl omluvný a napůl odevzdaný úsměv. Etneyho pak ale upoutal příchod Matali. Zdálo se, že ztratil všechnu svou předchozí rezervovanost, a já se sotva vstátá ocitla opět na zemi v jednom chumlu chlupů s Matali i ním. Jako za starých časů. Až na to že ne.
Etney se začal blýskat na Matali, možná i proto, že já se k němu ihned nepřihnala. Začala jsem být na pozoru. Byl skvělý v ňuchňání se, ale asi ne úplně ideální adept na vybouzení Falionovi žárlivosti. Ne že bych chtěla aby Falion žárlil. Ale kdyby se Etney moc věnoval Matali, nemohl by se jí pak věnovat nikdo jiný.
Když hlavní vlna radosti přešla, začal se nás alespoň ihned vyptávat a já na chvilku koukla po své kamarádce, jak na to celé vlastně reaguje. Pak jsem se sama ujala slova: „Etney, ty si ale úplně ignoroval mou otázku! Nejdřív nám musíš povědět, co se dělo s tebou.“ Rozhodla jsem se jej trochu poškádlit, upozornila jsem jej tedy zaprvé na mravní nedostatek, ale nezapomněla jsem tuto výtku doprovodit srdečným úsměvem. „Byl jsi na cestách, nebo spíše ve smečce? Už ses stal alfou?“ doufala jsem, že mezitím, co mi bude odpovídat, stihne si Matali s Falionem třeba vyměnit pár slov. Nebo pohledů. Nahodila jsem neutrální nadšený výraz, potlačila zahihňání a nezapomněla se zařadit zpět tam, kam jsem patřila - tedy po bok Starlinga, zařazujíc jej pocitově do našeho rozhovoru.

<< Ageron

Když jsem konečně vystoupala na hranice území, zastavila jsem se a krátce zavyla, abych dala na vědomí svou přítomnost. Poté jsem nadzvedla jsem nos, abych sama zjistila, koho můžu na území očekávat, a zaznamenala jsem nejen našeho alfu a Starlinga, ale i Saviora s vlčaty a dva další pachy, přičemž jeden z nich mi byl velmi dobře znám. Zatetelila jsem se, jak hory krásně žijí a že všichni jsou tu, a s dvakrát větší chutí jsem vyběhla směrem ke své alfě, partnerovi a dávnému příteli.
Vnitřně jsem si oddechla, když jsem je všechny spatřila. Bylo něco uklidňujícího na vědomí, že i přes mou krátkou nepřítomnost opravdu zůstali zde, a že tu jsou, a že je nemusím hledat. „Zdravím vespolek!“ smála jsem se již z dálky. Měla jsem skvělou náladu. Kývla jsem na Faliona a dlouhý pohled věnovala Starlingovi, ke kterému jsem se nakonec zařadila a na pozdrav mu olízla čelist. „Nebudeš věřit, co se mi stalo!“ špitla jsem k němu s myšlenkou na velké události týkající se slimáčic a pak se konečně otočila na Etníka. Byla s ním vlčice, která minimálně podle pachu mohla být jeho sestra a která mi byla docela povědomá, jako bych ji viděla někdy uprostřed zimy spát v našem úkrytu s jistým Fiérem, který nám pak pomohl lovit. „Etney! Dlouho jsem tě neviděla! Copak děláš tady v horách?“ začala jsem s vyzvídáním a upírala na něj přátelská očka. Byla jsem zvědavá, co mi šedavý vlček poví, a hlavně, jestli třeba trochu dal na mé rady a pokusil se být civilnější. Ne že by tomu výrazy mých spolusmečkovníků odpovídaly.

// Moc děkuji! Zvlášť v tak silné konkurenci si vážím vaší přízně :3 :D A gratuluji dalším umístěním!