Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Potichu jsem se zachichotala nad Ileniinou odpovědí a jemně drcla do Starlinga, kterému to očividně dělalo těžkou hlavu. Začínala jsem chápat, že jejich vztah bude ještě téma. Byli vážně složití, a Ilenia očividně nebyla tak mentálně vyrovnaná, jako Starling. Nebo byl on možná jen lepší v předstírání emoční vyrovnanosti.
Lennie nám vysvětlila taktiku a já s úsměvem kývla, přestože svou pozicí v tom celém jsem si nebyla úplně jistá. Ale byla jsem se Starlingem, se kterým jsem už jednou lov zažila. Asnad bude stačit ho svým během jen unavit do chvíle, než na něj Lennie, Starling, či jakýkoli jiný vlk s větší silou skočí.
Najednou se mezi námi objevila ještě Sheya. Překvapilo mě, jak veliká už byla. Všichni rostou tak rychle. Cynthia se jí ale hned ujala a já nepředpokládala, že by se sama od sebe připojila k nám, otočila jsem se tedy opět na naší skupinku a byla připravena následovat Lennie směrem, který vybere.

//nicneříkající rychlopost, může další, omlouvám se, trable

Lennie nic moc neokecávala. Galtavar byl na lov v něčem rozhodně šikovnější než Sněžné, zvlášť v takovém počtu, a i kdyby se mi to nezdálo, asi bych neodmlouvala, tak jsem se jen pousmála a vykročila ve skupince směrem z hor.
Starling mě ujistil, že je vše v pořádku, a představil mě své sestře. Měla jsem neodbytný pocit, že jsem ji jednou už viděla, a nemohla jsem než nemyslet na dýni při pohledu na její šedavý kožíšek. Neřekla ani slovo a podivně si mě změřila pohledem. Jakože… Ochranitelská sestřička? Nebo to jen zkouší? Možná nemá ráda černé kožichy? Pohled jsem jí oplatila s zářivým úsměvem a spiklenecky jsem na ní mrkla, jako kdybychom mezi sebou měly nějakou tajnou úmluvu o přátelství, přestože to jsme rozhodně neměly, ale tak třeba jí to vyvede z míry. „Ráda tě poznávám,“ připojila jsem ještě zcela bezelstně, aby naše seznámení nebylo pouze v těchto podivných neverbálních posuncích. O opravdu jsem ji ráda poznávala.
Sunula jsem se z kopce po boku Starlinga a poslouchala žvatlání, kterého ale moc nebylo. I proto jsem se otočila na vlče, které se zeptalo, jestli jdeme na velkou pláň. „Ano, přesně tam,“ přitakala jsem, zvědavá, jestli se mě vlče nelekne a jestli si mě vůbec dobře pamatuje. Byla opravdu maličká, co jsem je viděla naposled.

>> V. Galtavar přes Jedlový pás

„Starling? Je v pořádku! Doufám, že někde poblíž?“ zaculila jsem se trochu nejistá, protože jsem neměla nejmenšího tucha, kde ta moje polovička zrovinka vězí. „Lovu se samozřejmě ráda zúčastním, i když tedy nevím, jestli jsem reálně něčeho schopna. Musím asi trénovat!“ zasmála jsem se. Ačkoli jsem měla již pár lovů za sebou, rozhodně bych žádné zvíře nemohla srazit zemi. Nebyla jsem na to stavěná.
Brzy ke mně již dolehlo vytí. „Vidíš, dřív, než sis myslel,“ mrkla jsem na Faliona a zaposlouchala se do hlasů své smečky. Věděla jsem, že na Faliona nemusím čekat, protože stejně radši cestuje vzduchem, a tak jsem se okamžitě sebrala a zamířila si to dolů.
Již z dálky jsem si všimla šedavého kožichu svého partnera. Okamžitě se to ve mně začalo tetelit a já se s naprostou samozřejmostí zařadila vedle něj. „Zdravím vespolek!“ pozdravila jsem přítomné a kývla na Lennie. Vidět tolik členů smečky pohromadě ve mě vyvolalo skoro nepatřičný pocit. Bylo tu jedno z Lennie vlčat, Savior, Cynthia s Ilenií. Po očku jsem koukla na Starlinga a jemně mu olízla bradu na přivítanou. „Omlouvám se, nějak jsem si pospala,“ špitla jsem, abych případně nerušila Lennie, kdyby nám chtěla vysvětlit nějakou strategii.

Ragarské pohoří rozhodně nebylo prázdné. Až mě překvapilo, kolik vlků mám na dohled nebo je bylo možné po čichu rozpoznat. Starling mezi nimi nebyl. Přepadl mě podivný strach. Měla ses vzbudit dříve. Možná bys ho dostihla. Kde teď asi je. Můžeš jen doufat, že se sem vrátí. Dokonce jsem zaznamenala i nějaká z Lennie vlčat a Saviora. Skoro už jsem nevěřila, že je tu spatřím! Je to dobrá věc.
Rozhodla jsem se ale ke skupince nezapojovat, ale zamířila jsem blíže k hranicím, tam, kde jsem tušila našeho alfu. Ranní sluníčko mi svítilo pod nohy a já se těšila z pocitu, jak si mi běží lehce a nohy se nemotají. Když už jsem ho spatřila za pár skalkami, rovnou jsem vykřikla: „Falione!“ a celá tetelící se k němu doběhla. „Vidím, že pilně značíš,“ pousmála jsem se a polkla. Byla jsem trochu udýchaná. „Je něco, co bych mohla udělat? Vypadáš ustaraně,“ zajímala jsem se. Neměla jsem úplně mnoho prostředků k zušlechťování hor nebo Falionovi duše, ale na druhou stranu jsem si říkala, že kdyby bylo něco potřeba, on už by mohl vědět jak.

Počet bodů: 5
Směnárna: 25 drahokamů

Starling svolil ke svému zotročení mnou a já mu děkovně olízla čumák, když odcházel. Ani jsem se ale nestačila rozhlédnout, kde máme asi Faliona s Matali, a už byl zpět. „To bylo rychlé,“ usmála jsem se, brzy mi ale stačil vysvětlit důvody návratu. Bylo dobré, že jen naše přítomnost dokáže někoho trochu postrašit.
Pak už se vydal k úkrytu a já mu byla těsně v patách. „Na tuhle chvíli čekám věčnost!“ vzdychla jsem, energičtější už jen díky představě odpočinku v domácím brlohu, „budu spát minimálně dva dny, z toho všeho. Snad to tu Falion zvládne. Všichni členové jsou bůhví kde.“ Opravdu jsem v lese dlouho nikoho necítila. Taková Lennie se o vlčata očividně moc nebála. Nemohla tu být od té doby, co je jako měsíční vyvedla z úkrytu. Na druhou stranu, možná prostě nechtěla být na přítěž. Musela se cítit tak provinile! Falion se pravděpodobně dověděl o vlčatech ve velmi pozdním stadiu březosti a jestli byl ochoten je včetně onoho nového partnera přijmout, nedivila bych se, kdyby si Lennie připadala až moc dlužna na to, aby tu byly v Ragaru ještě všem na starosti. Samotnou by mě to asi fakt rozlítilo! Nebo ne? Byla jsem ale moc unavená na to, abych přemýšlela, jestli je vyrůstání mimo smečku dobrá, nebo špatná věc. Třeba jindy.

>> Úkryt

<< Záp. Galtavar přes Ageron

Když jsem konečně překročila hranice smečky, už se smrákalo. Udýchaná jsem se otočila na Starlinga. "Musím se sebou něco dělat," zasmála jsem se. Opravdu jsem nějak ztrácela síly, ale věděla jsem, že nějak s tím naložit budu moci až po určitém zotavení.
Do nosu se mi doneslo hned několik pachů. Kromě Faliona a Matali to byla skupinka tuláků. Chvilku jsem přemýšlela. Bylo nutné je jít zkontrolovat, na druhou stranu, kdyby se třeba rozhodli úplně nerespektovat cokoli, co jim vmetu, stejně bych v tomhle stavu neměla k dispozici moc donucovacích prostředků. Co mi zbývalo? "Starlingu? Myslíš, že bys jim mohl jít nějak naznačit, že vykecávat je možné i jinde než na území smečky?" obrátila jsem se na svého partnera, doufajíc, že hodit odpovědnost na něj nebude zas tak velký prohřešek vůči naší lásce či vztahu či dobrým mravům. "Ale můžu být opodál. Něco děsivého ze sebe ještě vymáčknu," ubezpečila jsem se a ubezpečila jsem jej. Přeci jen byli tři.

<< VG přes VVJ

Přes druhou část pláně jsem už opravdu upalovala. Nebylo tu ani zvíře, ale lilo tak, že jsem byla spíš díky dlouholeté zkušenosti schopná neškobrtnout při každém skoku. Zvlášť, když jsem se ze stejného důvodu pořád ohlížela po svém partnerovi. „Škoda, že nesdílím její smysl pro humor,“ zasmála jsem se nad jeho poznámkou. Vlastně to byla docela legrační situace. Čí že to byl nápad běžet v tomhle počasí přes pláně? Můj? Asi bylo potřeba se někdy zamyslet nad svým zdravým rozumem.
Starling navrhl, že bychom se doma mohli pořádně vyspat. „Máš ty nejlepší nápady na světě,“ vydechla jsem únavou, „Už ani nevidím, jak se mi chce spát.“ Nutila jsem se do každého dalšího skoku. Ještě že les už byl nadohled, a když jsme se dostali mezi stromy a terén začal stoupat, napnula jsem poslední síly.

>> Ragarské pohoří přes Ageron

>> Vyhlídka přes středozemku

To počasí bylo opravdu příšerné. Bylo dusno a já cítila, jak špatně se mi dýchá. Na planině nás navíc nic nechránilo. Bouřky jsem se nebála, ale když jsem si všimla prvních ledových koulí, musela jsem uznat, že budeme mít ještě co dělat, abychom došli do Raharu ve zdraví. "Zima ne, ale bojím se, co by udělala rána do hlavy jednou z těhle věcí! Pokud by se ti v bezvědomí nezdálo nic hezkého, bude to jen bolet," podotkla jsem a zrychlila krok. Byla jsem už dost unavená a dokonce jsem si uvědomila, jak se mi trochu pletou nohy. "Nevím čím to je. Příroda se asi fakt nudí," poznamenala jsem při pohledu na krásnou louku, vesele zmasakrovanou deštěm a kroupami. "Musíme být rychlí." Neovládala jsem žádnou užitečnou magii, která by nás snad od povětrnostních vlivů mohla ochránit. Jediné, na co se dalo spoléhat, bylo štěstí a rychlý krok.
A tak jsem běžela, jen občas se ohlížejíc, jestli mám stále Starlinga u sebe a jestli mu jedna z těch věcí neprorazila lebku. To by mi scházelo.

>> Záp. Galt. přes VVJ

Hlasuji pro září: 4., 5., 18., 19., 25., 26.

Starling mi svými slovy připomněl onu dvojici. „Úplně bych na ně zapomněla!“ zasmála jsem se. „Možná bychom se přeci jen měli vrátit do Ragaru. Nechtěla bych, aby Matali měla pocit, že jsem jí tam s výmluvou na společná témata jen tak nechala,“ přiznala jsem se. Bylo to možná trochu neobvyklé – předtím jsem se za své intence ohledně jejich vztahu moc nestyděla – ale nyní jsem byla ochotná přiznat, že je potřeba jiné taktiky. Navíc, zpozorovala jsem na sobě jistou únavu. Cítila jsem, že se prostě potřebuju vyspat.
Přikývla jsem, když Starling mluvil o nutnosti najít úkryt. Déšť vystřídala hrozná teplota. „To počasí je děsné. V Ragaru bude příjemně,“ přitakala jsem. „Snad tam naše alfa a Matali ještě budou.“
Krásné bylo, že v dálce bylo naše hory vidět. Vyhlídka byla přeci jen krásné místo. Ale přeci jen, po tom roce na našem území si vlk trochu zvykne. Vyrazila jsem tedy rovnou čarou, domů.

>> VG přes Středozemku

<< Asgaar

Starling souhlasil. Na mou otázku ohledně sestry odpověděl záporně. Začínala mě tahle Ilenie víc a víc zajímat. Sezení a brblání mi nebylo nejbližší, ale když se nám nepovedlo sehnat Castora, alespoň s jedním sourozencem jsme jeden druhého mohli seznámit. „Musíš nás seznámit! Třeba jí potkáme po cestě,“ navrhla jsem tedy a doufala, že naše úspěšnost bude zázračnější než teď.
To, že jsem byla na cizím smečkovém území docela napjatá, jsem si uvědomila až ve chvíli, co jsem jej opustila. Vyhlídka asi nebylo nejlepší místo pro pokračování v našich toulkách. Stále trochu mrholilo a přes tmu a mraky bylo prd vidět, jen tu více foukalo. Já měla ráda vítr, a měla jsem vlastně ráda i déšť, ale jejich kombinace mě bodala do kožíšku a Starling možná nesdílel mé favority. „Možná bychom se měli vrátit do Ragaru,“ povzdechla jsem si nad tím nadělením, „nebo máš nějaké místo, které bys rád navštívil?“
Sama jsem si tím nebyla jistá. Cosi mě táhlo dolů, na jih. Něco s podobnými schopnostmi jako Smrt, u nějž jsem ale nikdy nebyla a otázkou bylo, jestli chci být. Možná byl čas to zkusit? Nebo je ještě brzy?

Září celé kromě 11. - 13. a 21. 22. ...cca

Prahaaaa

Vlk se nám představil jako Arcanus. Víceméně nám zakázal vstupovat hlouběji do lesa a když jsem se tak na něj podívala, řekla jsem si, že poslechnout ho bude jedno z mých moudřejších rozhodnutí. Pak mi sdělil, že Castor v lese není. Bez náznaku nějakého zklamání jsem kývla: „Děkuji, bylo by skvělé, kdybyste mu to vyřídil.“ Snad na to nezapomene.
Newlin se pak s námi najednou začal loučit. Ač trochu překvapená, vzhledem k tomu, že jsem se sama docela těšila na maso hnědoušků, s úsměvem jsem mu odpověděla na pozdrav a když se oba vzdálili, podívala jsem se opět na Starlinga. „No, tak co my?“ zasmála jsem se, nejistá, co by teď s námi mělo být. "Možná tedy nějaká ta ryba? Můžeme se jít projít na Vyhlídku a něco vymyslet. Nechtěla bych tu nikoho zbytečně znervózňovat,“ navrhla jsem ještě a vzhlédla, přestože mezi stromy jsem viděla kulový. Tohle bylo na Ragaru dobrý. Vlk viděl dostatečně vysoko nad sebe, pod sebe i kolem, žádné schovávání. Nejrychlejší cesta na Vyhlídku by sice vedla přímo středem území, vyšla jsem ale radši opravdu po kraji. „Tvoje sestra je v nějaké smečce?“ obrátila jsem se na svého partnera. Třeba bychom u ní měli větší štěstí.

>> Vyhlídka