Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Všimla jsem si, že smečkové území se začínalo plnit. Dva vlci pravděpodobně odešli, ale brzy jsem zavětřila jiného cizince. K tomu všemu se z hor ozývalo vytí, které mi chvilku trvalo si zařadit. Savior? On tu ještě je? Byla pravda, že nepřišel společně s Lennie. Že by měl ještě nějaké nevyřízené účty? O to složitějším se ukázalo pak odpovědět na Winter otázku ohledně členů. „No, jsem tu já se Starlingem, Cynthia, asi už i Ilenia, to jsou čtyři… Sheya, zatoulané vlče, ale dlouho jsem ji neviděla. Byla tu Nym, ale ta už je asi také pryč. Takže! Je nás dle mých výpočtů i s Falionem… šest!“ pokusila jsem se to nějak shrnout. Nebyl to nijak závratný počet, to se muselo uznat. „Chtělo by to nějaké oživení, vlčata nebo tak…“ hlas mi klesl, když jsem si uvědomila, že se mě takové rozrůstání týká mnohem více, než jsem si přiznávala. Kdybych se mohla červenat, stalo by se to právě teď. Trochu zrozpačitělá tím směrem myšlenek jsem s úsměvem kývala, když mě Winter přesvědčila o své intenci zůstat v Ragaru. Byla by dobrá pečovate - nech toho.
„No, chtěla jsem se totiž podívat za Životem. Už dlouho tu cestu odkládám. Teď před zimou by mi přišlo dobrý tam jít,“ vysvětlila jsem nakonec, jaký výlet mám na mysli. Bylo by to dobrý, abys pak třeba mohla chránit svoje děti, že- „No tak můžeme jen kouknout po Falovi a vyrazit!“ s rozzářeným úsměvem jsem se začala rozhlížet, kde křídlatec vězí.

Winter vypadala trochu nesvá z mého přivítání, ale já se nehodlala omezovat ve vyjadřování pozitivních emocí, a tak jsem zářila přesně tak, jak se mi to jen zdálo příhodné. Navíc, i ona se rychle osmělila. Její odpovědi na mé vyptávání mě zaujaly, byly mi velmi povědomé. Kolikrát sis tohle prožila ty. „Jo, také se mi to párkrát stalo. Usneš a buch, najednou je o týden víc?“ zasmála jsem se, přestože to možná mohlo značit nemilé věci o našem fyzickém zdraví. Ale žijem, ne? „Lennie a Savior, no, je pravda, že jsi se tu s nimi asi nepotkala. Lennie byla jedna z prvních členek smečky, ale pak si našla Saviora, je takový trochu sešlý už, no a byli hodně spolu a pak měli vlčata a pak tu moc nebyli a teď tu už nejsou vůbec, takže je to vlastně asi jedno,“ „objasnila“ jsem situaci s odcházejícími vlky, zdržujíc se detailů. Takhle shrnuté do jedné věty to nevyznívalo vůbec tak komplikovaně, jako to v reálu bylo. Bylo? Každopádně, Winter mě ujistila, že smečku nechce opouštět, a já si v duchu i fakticky oddychla. Nemohla jsem zabránit pocitu, že její odchod by byl další skobičkou do naší smečkové rakvičky. „To moc ráda slyším,“ přesvědčila jsem, „budeš chtít promluvit s Falionem? Mohly bychom třeba na malý výletík, abys rozpohybovala svalstvo!“ To, že jsem měla naplánovaný cíl, jsem zatím nesdělovala. To, že by chtěla zůstat na území smečky, by bylo naprosto pochopitelné, ale na druhou stranu, přes zimu se tak dobře cestovat nedá a já potřebovala využít pár posledních týdnů, kde jsem měla jistotu přežitelného počasí. A seznámit se lépe s jiným členem smečky, než byl Falion a Starling, bylo čím dál naléhavějším nutkáním.

Sirius, předtím celý hrdý, jak maminku nepotřebuje, se jí okamžitě začal vtírat a já se jen bezděčně usmála, ačkoli jsem ho trochu podezírala z jakési vypočítavosti. Lennie také nevypadala, že by ho chtěla okamžitě uzemnit nebo nechat tady. Měla ale jinou novinku. Jen se mi úsměv pomalu vytratil z tváře a já kývla. Asi to ani nemělo cenu komentovat. Na druhou stranu mi to bylo líto – vlčata byly skvělým oživením a Lennie byla jedna z prvních členů smečky. Vždyť i když se tenkráte na pár měsíců ztratila, nakonec se vrátila a Falion ji opět přijal. Leccos se nejspíše za ten rok změnilo, a mně nezbývalo než to respektovat, když ne chápat.
Když odešli, s lehkým povzdechem jsem nasála vzduch. Starling v lese pořád nebyl. Kousek opodál byla Cynthia a cítila jsem i dva neznámé pachy, když jsem je ale vnímala, z nějakého důvodu jsem si vzpomněla na Fiéra a jak s námi tenkrát v zimě lovil kamzíky. I teď už se počasí zhoršovalo. Jaká bude asi tahle zima?
Zabraná ve vzpomínkách a úvahách jsem se vrátila do reality, až když mě kdosi oslovil. Trhla jsem sebou a pohlédla na příchozí. „Winter?!“ zvolala jsem překvapeně, hned jak jsem poznala bílou vlčici, a okamžitě se mi tvář roztáhla do úsměvu. „Winter! Nezmizela jsi! Tak ráda tě vidím!“ přitočila jsem se k ní a lehce jí olízla tvář, samou radostí div ne začala poskakovat. Před rokem bys poskakovala. Jsi stará! „Copak se dělo? Byla jsi někde konkrétně? Budeš stále ve smečce? Lennie se Saviorem a vlčaty odchází,“ zavalila jsem jí otázkami a informacemi, nejistá, co chci vlastně vědět dřív. „Falion bude mít radost,“ dodala jsem ještě, přesvědčená o pravdivosti svých slov. Každá tlapka pomocná před zimou se hodí.

// Hlasuji pro Vosí hnízdo!

Heather získala 2 body, tedy 15 oblázků. Děkuji ^^

Začínala jsem myšlenkami trochu utíkat od Siriuse. Starling se pořád nevracel z Galtavaru a přestože jsem neměla nejmenší podezření, že by se mu mohlo dít něco zlého, důvod pro zdržení mít musel a má zvědavost, co to bylo, narůstala. Třeba se zná s tím vlkem, který pomohl zachránit Alastora, napadlo mě. Odešla jsi sama téměř okamžitě. Sama jsem nebyla se Starlingem dlouhou dobu o samotě a docházelo mi, že mi to velmi chybí.
Zavazujíc se sama sobě k tomu, že ho pak co nejdříve vyhledám, jsem se začala opět soustředit na Siriuse. „Alastor s námi byl na lovu. Určitě ti bude mít co vyprávět,“ odpověděla jsem mu alespoň na část té otázky, protože ohledně Roweny jsem na tom byla dost podobně. Až na to, že ty nejsi její bratr.
Rozpovídal se potom i o Pánovi a já si zkoušela ve vzpomínkách zařadit, koho tím asi myslí. Něco se mi zdálo povědomé na vlkovi, který byl rozpůlený, ale nemohla jsem mu přijít na jméno. Nebo jsem si ho s někým pletla?
„Odnášet tě nikam nebudu. Navíc, podívej, támhle máš mámu,“ upozornila jsem jej, když se kousek od nás mihla Lennie, cítíc šanci na vyvlečení se z patové situace, do které se mohl znuděný Sirius proměnit, „pojď, předám tě. A můžeš jí říct všechno, co jsi zatím nestihl.“ Jedním pohybem jsem byla na nohách, koukla po Siriusovi, jestli mne následuje (což bylo konec konců nejisté), a lehkým krokem docupkala k Lennie. „Vedu ti syna,“ oznámila jsem jí stručně s přátelským úšklebkem, „moc hezky jsme si pokecali.“ Ano, když jsem to tak říkala nahlas, došlo mi, že to vlastně bylo fakt zábavné. Aspoň v nějakém smyslu toho slova.

Vlče vypadalo zklamaně mým přístupem k vlkům, se kterými jsem si nesedla. Byli vlci, se kterými jsem si nesedla? Tahle myšlenka se mi chvilku honila hlavou, hned vedle toho, která se zaobírala způsobem vysvětlení nevědomých urážek. Navíc, Alastor vypadal velmi jistý v tom, že se svých „slovíček“ nevzdá. A já mu je vlastně nechtěla brát. Mohla jsem? „Neboj, nebudu,“ zasmála jsem se, když už skoro natahoval moldánky. Nebo to jsem si aspoň představovala, že ten pyšný nosík nahoru znamená. Chudák, je tak citlivý.
Pokračoval nějakými žblebty o Lennie a Saviorovi a já se jen usmívala, zarážela a zase usmívala, podle toho, jak moc divný bylo to, co říkal, ale už jsem si docela zvykala, takže jsem se tomu vlastně spíš smála, protože to konec konců bylo děsně srandovní a smát se tomu se zdálo lepší než se nad tím zhrozovat, protože na to už stejně bylo pozdě. „Musíte se navzájem opravdu milovat,“ vzdechla jsem, trochu zvědavá, jestli tohle slovíčko někdy Sirius slyšel.
Když se rozvalil na zem celý nacpaný, trochu jsem zatoužila po tom, aby usnul, ale na druhou stranu se opravdu nezdálo, že by vlče mělo nějak málo energie. „No, můžeme tu ještě chvilku odpočívat a můžeš mi povyprávět o těch svých kamarádech,“ významně jsem na něj mrkla, protože to by bylo vážně super, prosím jen mě nikam netahej, „nebo se můžeme nějak jít podívat. Ale věřím, že jsi velmi zcestovalý. Ale třeba se můžeme projít po Ragarských horách! Určitě jsi tam dlouuho nebyl. A je to tam moc krásné.“ Byla jsem si docela jistá, že tohle není nejlepší způsob, jak Siriuse pro něco nadchnout, na druhou stranu, opravdu jsem nevěděla, jakými jinými slovy popsat Ragar tak, aby se zdálo jako dobrý nápad tam jít.

To, jakým způsobem se naučil Sirius myslet, se mi zdálo jako čím dál pochybnější byznys, protože minimálně na mou otázku ohledně původu názorů o mamince odpověděl úplně nelogicky. S pozdviženými nadočnicovými oblouky jsem se tomu zakřenila a radši to nechala být. Stejně se rozpovídal hned zas o něčem jiném. „A jak jsi to zjišťoval?“ zajímala jsem se a skoro se nemohla dočkat, co mi na to to vlče řekne. Cuchta zní skvěle. Nicméně pak chtěl něco podobného i po mně. „Takovými slovy myslíš nadávky? To já nevedu, urazit někoho můžeš i míň průhledně, mnohem hezčeji, ne?“ pokusila jsem se z toho vymotat s nejasnou úspěšností. Nevěděla jsem, jestli je tohle nějaká verze výchovy, která povede k lepšímu Siriovi, protože urazit někoho tak, aby to nepochopil, je pořád trochu níže na škále korektnosti než nikoho neurážet, ale tohle vlče fungovalo fakt, no, jinak. Bude vůbec chápat koncept – „Víš doufám, co znamená, když někoho urazíš,“ obrátila jsem se na něj najednou trochu vážněji, abych dala najevo důležitost jeho odpovědi, přestože to vlastně bylo dost jedno. Možná jsem spíš chtěla vědět, jestli to na něj funguje.
Po mé lichotce nastala záplava řeči, přesně, jak jsem předpokládala, a dokud jsem si nezačala spojovat, co říká, mohla jsem si úlevně oddechnout. Pak se to ale stalo. „Tvoje máma?! Jen to n-„ Severko! „Jen to nepřeháněj, Lennie tě určitě uvítá s otevřenou náručí! Když jí řekneš všechna ta hezká slova, která ses naučil, a řekneš je tak plynně.“ Pohlédla jsem mu do očí a kývala hlavou, abych podpořila svůj argument. „A táta, ten, no…“ netušila jsem vůbec nic o Saviorovi, jen to, že jeho partnerka je Lennie, což bylo asi hodně vypovídající? Bála jsem se, že se vlče bude dál vyptávat, naštěstí jsme brzy dorazili k úlovku. Uslyšela jsem z dáli i Saviorovo vytí, měla jsem tedy hlídání tohohle oficiálně na starost. Sirius se začal zakusovat do všeho možného a já se zcela bez nejmenšího pokusu nějak to skrýt smála. „Je dobré že jsi tak nevybíravý,“ pochválila jsem ho poté, co si tak mocně krkl.

Vlče začalo projevovat jistý entuziasmus a já nemohla než být ráda, protože takové vlče nikam nezdrhá a obecně je s ním lepší pořízení, ne? A navíc bylo opravdu šarmantní. „Megera? A to o sobě řekla ona, někdo jiný, nebo je to tvůj vlastní závěr?“ zajímala jsem se, odhodlaná brát malé vlče jak jen smrtelně vážně to půjde, protože za takového stavu z toho je pobavení pro oba. Z jeho další otázky už se mi maličko svraštilo obočí. To je rétorika! Podivila jsem se v duchu. Divila jsem se? „Ano, jsem samice,“ přesvědčila jsem tak mimoděk a okamžitě pokračovala, odhodlaná se na pohlavních otázkách nezaseknout, „moc hezky mluvíš. Docela plynně. Vůbec nešišláš.“ Trochu jsem doufala, že pochvala jeho verbálního projevu ho povede ještě k větší výřečnosti co nejkultivovanějším způsobem. Co byl ale podle Siriuse ten kultivovaný způsob, to jsem ještě musela zjistit.
Brzy jsem ucítila, že alespoň Falion již dorazil. Vlče se mezitím vydalo na druhou stranu a já, přesvědčená o jeho touze po jídle, ho jen lehce upozornila: „Druhým směrem, Falion už tu je, budeš mít dokonce na výběr.“ Sama jsem se svižným krokem vydala napřed, tak, aby mě Sirius neměl problém dohnat a držet si mě na dohled.
(//poloha kořisti je fakt problematická, tak asi tohle, snad v pohodě)
Brzy jsem došla k losovi, kterého Falion pomohl dotáhnout. Obrátila jsem se na Siriuse. „Tak pojď, nadlab se,“ vyzvala jsem ho s lehkým úsměvem a zvědavě sledovala, do čeho se vlče zakousne.

Sirius opáčil, že si mě nepamatuje, a já jsem se nenápadně pousmála. Výraz v jeho tváři se měnil každou vteřinou a já odolávala nutkání podívat se na myšlenky, které se mu honí hlavou, když ho nutí k takovým grimasám. Nakonec se ustálil na něčem hrdém a asi sebevědomém, a já si trochu oddechla, že je to asi spíš pozitivní věc. Na mou otázku odpověděl zcela nonšalantně a já se zasmála, i když to bylo přeci jen divný. Třeba svou lásku vyjadřuje tím, že ostatním nadává. I když nevím, co by to tím pádem znamenalo pro Faliona… „To je milé že jsi takový poslušný syn,“ pochválila jsem ho s jemňoulinkým nádechem ironie, ale jinak tváříc se zcela vážně, „ale tak občas si můžeš dovolit trochu rebelit, ne? Třeba jí přijít na oči, i když nechce.“ Byla jsem pro podněcování Lennie vlčat k jakýmkoli dobrým nepravostem.
Vlčík okamžitě začal reagovat na mou zmínku o jídle. „Přijdou, tak jim pojďme naproti,“ přesvědčila jsem, zcela imunní vůči pohledu, kterým si asi chtěl něco vyprosit, a nasála vzduch, jestli už není zbytek smečky mezi stromy. Nezdálo se, ale doufala jsem, že brzy přijdou, a Faliona jsem zanechala s losem vlastně už v lese.

<< Západní Galtavar

Když jsme doběhli do lesa, ponechala jsem losa na starost Falionovi a vyběhla do lesa napřed. Moje uši totiž ihned zaznamenaly jakési… vytí, nebo něco, co ho mělo připomínat. Z toho tónu jasně šlo o vlče a pokud se jednalo o nějaké cizí, zdálo se lepší, aby na něj nenastoupila ihned celá smečka. Hned, co jsem ho zahlédla, mi však bylo jasné, že tohle vlče je vše jen ne cizí. Ten co s námi tak úspěšně lovil byl Alastor, takže tohle je… „Siriusi?“ oslovila jsem ho, hned co mě měl na dohled. Byl celý vypjatý, na druhou stranu minimálně na čumáčku docela sedřený. „Jsem Severka, pamatuješ si mě?“ připomněla jsem se mu, přestože to už bylo asi jedno. Viděla jsem je pořádně naposledy, když byli opravdu maličcí. Opravdu v Ragaru moc času netrávili. Zrovna v létě, kdy je tam nejpříjemněji.
Zběžně jsem si ho prohlédla. Ale kde jen mohl on teď být? Vypadá hrozně. „Kde ses toulal? Nebo jsi tu čekal, až se rodiče vrátí z lovu?“ zeptala jsem se ho, a při druhé otázce s lehkým úsměvem „podezřívavě“ povytáhla obočí, protože mi bylo jasné, že je to spíše vyloučená možnost. „Brzy všichni dorazí s masem, pokud máš hlad,“ dodala jsem ještě, protože se to zdálo jako přesně ten kus informace, která by mu zabránila otočit se a kamsi zase utíkat. A tenhle si asi jen tak něco sám ještě neuloví.

Letmo jsem se podívala na druhou skupinku. Jejich úlovek byl již také poražen, ale brzy jsem si všimla všeho toho šrumce. Pak kolem prosvištěla Lennie. To, že se tak pobitá dokázala takhle rozsvištět, neznamenalo nic dobrého, a já se poplašeně ohlédla na Starlinga. „Co se děje?“ hlesla jsem, přes bláto a losy neschopná zahlédnout přesně, co se děje. Že by některé z vlčat? Vzpomněla jsem si na Sheyu a malého Alastora. Celá druhá skupina se proplétala mezi stádem k Lennie. Proč nepoužijí magie? Trochu rozhořčená jsem se pokusila dostat elektřinu k Lennie a udělat kolem ní pole, které by alespoň trochu zabránilo losům běhat přes ní, ale nepovedlo se. Přeběhl mi mráz po zádech. „Nemohu ovládat své magie,“ řekla jsem nahlas myšlenku, která mi v tu chvíli došla. Jak mám tedy pomoci?
S hrůzu jsem si uvědomila, že bez těch magií jsem vlastně bezbranná. Snažit se dostat do stáda by je ještě více vyplašilo. Nemohla jsem dělat vůbec nic. Celá strnulá jsem pozorovala, jak se skupinka pomalu formuje, a hned jak se od stáda losů oddělila, vyběhla jsem k nim. Všichni byli od bahna a potlučení. Lennie, která vypadala bezkonkurečně nejhůř, ale Savior to měl už pod palce, rozhodla jsem se tedy nezasahovat přímo a doběhla zpět k naší kořisti, kterou již páral Falion. Sama jsem rychle zhltala pár kousků, abych zaplašila nejakutnější hlad, chytla losa za nohu a s Falionem ji táhla do Ageronu.

>> Ageron

Netrvalo dlouho, než se před námi poprvé mihla Lennie. Bláto mi zastřelo pohled a já začala prskat, jen abych pak spatřila, že už na losici není. Dost mě to polekalo, ale strach jsem okamžitě zahnala do pozadí. Adrenalííííííííín! Křičela jsem si pro sebe v duchu, jestli mi to třeba pomůže ještě nějakou kapku nedostatkového hormonu vyždímat, a prodloužila jsem skoky.
Naštěstí Lennie se nějakým zázrakem povedlo nás dohnat a ve chvíli, kdy skočila na losici, jsem cítila, že máme vyhráno. Starling ji okamžitě následoval, a když jsem viděla, že se mu podařilo zakousnout do krku, posledním hopem jsem vyskočila losici na zadek, abych strhla i její zadní, odrážecí nohy.
Brzy byla na zemi a když jsem cítila, jak její svaly ochabují, s velký výdechem jsem se zvedla a oklepala se. Byli jsme všichni úplně od bláta. Samotná jsem cítila krásnou úlevu. Byl to velký kus! „Výborná!“ přitakala jsem Starlingovi a podívala se vděčně na Lennie. „Jsi v pořádku? Musela jsi dost blbě spadnout,“ zajímala jsem se, zběžně si jí prohlížejíc. Kdyby měla zlomenou nohu, přes vrstvu bláta bych to neviděla.

Zdravím vespolek!
Jelikož už i vysokoškolákům „začal“ semestr, určitě nevíte co dělat dřív, takže můžete třeba udělat nejprve neherní akci, kterou jsem si pro vás připravila!

Jelikož mnoho z nás je doma, akci můžeme pojmout jako malý zjišťovák, co všechno tam vlastně máme.
Vaším úkolem je totiž vytvořit jakýsi „Starter pack“ vašeho charakteru (samozřejmě toho Ragarského).
V čem to spočívá?
Prohrabejte se svou skříní, knihovnami, komodami, a zkuste vytvořit jednak "outfit", a jednak nějaký základní set věcí, které by váš vlk měl jako člověk pořád u sebe, nebo které by ho charakterizovaly. Fantazii se klade jen jedna mez - musí se jednat o něco, co reálně máte, tedy nemůžete stahovat obrázky z internetu. Ale může to být například oblečení vašich mužských příbuzných či přítelů (ale zároveň pohlaví vašeho vlka nutně nemusí odpovídat oblečení, které je danému pohlaví konvenčně připisováno).
To vše můžete vyfotit na sobě (fotek může být i více, pokud potřebujete třeba detailní pohled na vymakané líčení, nebo na jeho absenci), nebo je samozřejmě možné vše jednoduše rozložit na nějakou plochu a vyfotit to jen tak (jen prosím aby nějak bylo poznat, co je co), podmínkou účasti rozhodně není ukazovat svůj obličej či tělo spoluhráčům, stejně tak to může mít na sobě někdo jiný, najde-li se dobrovolník, pokud je splněno výše uvedené pravidlo.
Dále můžete připojit krátké či delší vysvětlivky, proč jste co vybrali (má letní šaty, protože nemá ráda zimu. Má pohorky, protože ráda lozí po horách. Ta červená rtěnka není červená rtěnka, ale krev nepřátel).
O vítězi rozhodně hlasování členů smečky (na discordu či fb skupině)!

Na vymýšlení máte přes dva týdny, do půlnoci 31. října. V následujících dnech poté proběhne hlasování. Vaše výtvory prosím mně do vzkazu s předmětem AKCE! :)

Sotva jsme se se Starlingem a Lennie vzdálili, už jsem slyšela Saviorovo znamení. Stádo se rychle rozběhlo. Věnovala jsem poslední pohled Lennie a okamžitě se s Starlingem po boku rozběhla za losicí. „Zprava půjdu já, ať máš zdravé oko u ní,“ křikla jsem ještě na svého partnera, když jsem si uvědomila háček v Lennie rozložení, a doufala, že když se budu tvářit dost cílevědomě při zařazení na tu druhou stranu, pochopí to i v případě, že tohle nezaslechne. Co asi vidí Starling, když má jedno oko, povzdechla jsem si v duchu. Sama jsem přes déšť a bahno, které během stříkalo všude kolem, viděla velmi málo.
Snažila jsem se držet losici víceméně po boku, maličko vzadu, tak, aby neměnila trajektorii, ale pořád byla nucena běžet. Dech se mi zrychloval, vítr mě štípal do boku, a já, přestože vlastně čerstvě vyspaná, cítila, jak mi nohy brzy zpomalují. Naštěstí, to samé platilo i o naší kořisti. „Lennie, pospěš!“ promluvila jsem do duše hlavní lovkyni a kývla na Starlinga, jestli je připraven.