Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Opětovala jsem Starlingovi povzbudivý úsměv, když přiznal, že jsem byla důvodem jeho odchodu ze smečkového území. Jeho výraz se ale brzy změnil. Bylo z něj cítit jakési napětí a má předtucha se naplnila, když konečně promluvil. Kousky se mi začaly skládat dohromady. Chvilku jsem mlčela, vstřebávala, co právě řekl, a snažila se nevnímat ten zkoumavý pohled, kterým mě probodával. „Byla jsem u Života,“ začala jsem opatrně, „říkal podivné věci. O všemožných příkořích, které nás čekají.“ Pohlédla jsem mu do očí způsobem, který nenabízel žádné plané naděje. Rostla ve mně jistota, že s Ragarem je to opravdu tak, jak se domníváme.
Pohled na ztrápeného Starlinga mi ale trhal srdce, a já, jistá, že musím něco dělat, jsem mu z ničeho nic vrazila aspoň jednu povzbudivou pusu. „Můžeme se tam vrátit, obhlédnout situaci, domluvit se na postupu,“ navrhla jsem s úsměvem. Útěk do praktičnosti! „Třeba se ukáže, že se mýlíme. A pokud ne, uvidíme co dál. Spolu něco vymyslíme, ne?“ V Ragaru byla ještě nějaká vlčata, a bůhví, kde jsou nyní ta. Třeba by to věděl někdo z členů – okamžitě jsem si vzpomněla na Cynthiu. Jako beta přece musela vědět, co se stalo.

Stála jsem tam obklopená Starlingovou vůní a rostlo ve mně přesvědčení, že ani ta nejkrásnější noční obloha se nevyrovná tomuhle pocitu. Bylo ve mně najednou tolik něhy, že bych mohla samým štěstím puknout. Má smečka byla daleko, ale já měla pocit, že už jsem dávno docestovala. Starling byl tou jedinou konečnou destinací. Vrněla bych blahem. Jen takhle, na vrcholku uprostřed světa, v jeho náručí, to by bylo jediné místo, kde bych byla ochotná strávit zbytek života a skonat, aniž bych se musela jednou hnout.
Možná i intenzita té radosti ze shledání mi dovolila na hezkou chvilku nemyslet na nic jiného a jen si jeho přítomnost užívat, ale další věci mně brzy začaly trhat do hlavy. „Ty mně taky,“ pousmála jsem se mu do srsti a nakonec jsem velmi pomalu a velmi nerada odtáhla hlavu, abych se mu mohla podívat do očí. Odolala jsem touze vrátit hlavu zpět na místo, kde před chvílí byla, a schválně otevřela tlamu dřív než z ní vypadl zvuk, abych si v tom zabránila. „Co ty tu? Já byla na cestě do Ragaru, chtěla jsem…“ co jsi chtěla? „vracela jsem se za tebou. Je všechno v pořádku?“ vybalila jsem nejzákladnější otázky a sedla si, pořád v jeho bezprostřední blízkosti.

<< Kaskády

Známý pach ke mně dolehl hned jak stromy zmizely. Nadšením jsem skoro vykřikla a moje lážo plážo výletová chůze se proměnila v zběsilé sápání se klidně tím nejprudším terénem, jen abych už tam byla. U něho. Nemohla jsem uvěřit, že jsme se potkali už zde, zrovna teď, a zrovna tady! Došlo mi, jak dlouho jsem ho neviděla, necítila, nebyla s ním, a jen z uvědomění si té doby se mi udělalo trochu úzko, které ale jen podporovalo dojetí, které jsem najednou cítila. „Starlingu!“ zavolala jsem na něj, úplně zadýchaná a chraplákem, hned jak jsem spatřila první záblesk jeho stříbrného kožíšku. Terén se naštěstí srovnal, a já pelášila sprintem až k němu, odhodlaná zabořit hlavu do té srsti, i kdyby mě to stálo život. Pár metrů od něj jsem zpomalila, zastavila. Zjev mého partnera, jen tak poklidně sedícího na vrcholku hory, mě dokázal znejistit v otázce, co všechno je ještě realita, a co už ne. Chvilku jsem tam mohla jen stát, hledět mu do těch studánkových očí a nebýt schopná se toho nabažit. Pak se celé mé tělo pohnulo a já se k němu konečně s úlevným, šťastným vzdychnutím přitiskla. Kdybych mohla, asi bych brečela štěstím. „Starlingu,“ špitla jsem, jako kdyby to bylo to nejhlubší vyznání, užívajíc si zvuk toho slova. A své privilegium jej vyslovit.

<< Ježčí mýtina přes Mahar

Skoro instinktivně jsem se pustila do kopce, jakmile se terén pode mnou začal svažovat. Močály, které jsem musela velmi pomalu a obezřetně obejít, vystřídaly velké kameny, prostředí o poznání familiárnější, a já si dovolila zrychlit, trochu klouzajíc po vlhkých kamenech. Až skoro u pramene jsem zpomalila a došla až k vodě, abych se mohla napít. Studenou vodu jsem cítila v jícnu až do břicha a jemně mě při tom počitku zamrazilo. Nemohla jsem se neusmát z takové malé radosti. Jeden ledový doušek měl sílu zachránit snad celý svět, pokud je dobře načasován.
Pohlédla jsem nad sebe a chvilku váhala, než jsem se definitivně rozhodla zamířit až na vrchol kopce. Slunce mělo zapadat a já toužila prohlédnout si Gallireu pod sněhem, dokud má tu čest nám znepříjemňovat život.

>> Vyhlídka

<< Narrské vršky

Přestože ve vzduchu už bylo trochu cítit jaro, sníh na zemi stále zůstával, a já měla brzy chuť sama sebe napomenout, že dělám tak školácké chyby, jako je cestování přes pláně. Sníh byl těžký a mě už po pár desítek metrech bolely nohy z toho brodění. I když přítomnost Života byla nabita energií a já se kupodivu cítila svěží. Ano, mé tělo bylo v něčem trochu jiné – svaly se zdály pevnější, srst narostlá hezky rovnoměrně, lesklejší. Jizva na pleci nezmizela úplně, ale poprvé jsem si všimla, že na těch místech rostou malé chloupky.
V hlavě jsem si přehrávala vše, co Život řekl. Svírala mě nepříjemná předtucha, ale pořád jsem někde v hloubi duše věřila, že mě tím spíš jen zkoušel. Ale může bytost jako on jen plkat? Při jedné návštěvě, možná za Život, říci kromě něčeho smysluplného i pár vět totálně prázdných? Nebyla jsem si jistá, a proti tomu byl jen jeden lék – prostě to zjistit sama.

>> Kaskády přes Mahar

// Objednávka

ID - V01/Rychlost/3*
ID - V01/Obratnost/1*
ID - V04/Starling/vytrvalost/2*
ID - V04/Flynn/Taktika lovu/2*
…dohromady 4×15 + 40 = 100 květin

ID - M05/Oheň 20 mušliček, 200 květin
ID - B01/Hvězda na čele, stříbrozlatá. Spálenina mizí. Naceněno Savior 40 květin, 285 oblázků
Omlazení o 5 let – 50 křišťálů, 50 oblázků

Dohromady: 340 květin, 20 mušliček, 50 křišťálů, 335 oblázků

<< Narrské kopce

Procházela jsem mlhou, občas míjeje menší skalní útvary. Stezka byla vyšlapaná a přestože vrstva sněhu byla i tady značná, brodila jsem se jí docela úspěšně. Slyšela jsem pod vrstvou sněhu zurčení potůčku, ale byl to jediný zvuk, který jsem byla schopná zaznamenat – podobně jako u Smrti, kde přítomnost magie jako kdyby přehlušila všechny další vjemy a uzurpovala si mé smysly pro sebe.
Netrvalo dlouho, než se reliéf krajiny rozšířil a já si všimla jakéhosi mostu. Nejistě jsem se rozhlédla. Červený písek barvil sníh dorůžova. Mám jít dál? Chci jít dál? Bylo tohle vůbec nutné? Představa chůze po takové věci by mě lákala spíše za jiného počasí, na druhou stranu, kdo by to pro… Proč to vlastně dělám?
Ozvěna mi odpověděla na vlastní povzdech. Věděla jsem, proč tu jsem, a co chci, a zároveň jsem nemohla myslet na nic jiného, než chvíli, kdy se zase vrátím domů. Nadechnu se horského vzduchu. Uvidím Starlingův úsměv, oplatím mu ho a zabořím nos do jeho srsti.
„Konečně jsi přišla,“ ozvalo se za mnou a já, trochu polekaná, se rychle otočila. Nával magie byl jak pěst do nosu, a já chvilku zůstala jen zírat na to podivuhodné stvoření, které stálo přede mnou. Vzduch kolem něj jako by pulzoval nadpřirozenou silou, ne však hrozivou, jaká obklopovala Starou zříceninu, naopak – takhle byla klidná, tišivá, a čím déle jsem tam stála a nechala ji dostávat se mi pod kůži, tím mlhavější byly všechny ty touhy po domovu, které mě táhly zpět a krmily mé pochybnosti. Ať jsem se dívala jak chtěla, barva jeho kožichu byla nepostižitelná. „Ano,“ pousmála jsem se a pohleděla do studní, kterými byly jeho oči. Život se posadil, stále se mi ale zdál větší, než jsem kdy byla nebo mohla být. „Čekal jsem na Tebe. Zasloužíš si mé dary, více než mnoho jiných,“ jeho hlas byl bručivý, příjemný, a já se v něm pomalu ale jistě začala utápět, „a Tvá duše je křehká. Je potřeba zocelit staré rány, Severko.“ Přesně jsem věděla, co myslí, a i když by takové vzpomínky obvykle doprovázel záchvěv, tentokrát se to nestalo. Ano, jestli jsem opravdu něco chtěla, jedinou věc, kterou mi Život mohl poskytnout, byl to lék na ten svíravý strach. „Už se nechci bát,“ přesvědčila jsem. Stvoření naproti mně zavrtělo hlavou. I ten nesouhlas byl jako balzám. „Nemohu Tě ho zbavit. Jediný, kdo má tu moc, jsi Ty sama,“ zaznělo v mých uších a já nasucho polkla, „ale mohu Ti pomoci. Nasměrovat Tě.“ Zvedla jsem k němu hlavu a beze slova přikývla. Bylo to potřeba. Pro Starlinga. Pro ty další. Život pokračoval: „Ovládni svůj strach a překonáš ho.“ To bylo od něj trochu klišovité, rozhodla jsem se to ale moc nevnímat a opětovala jsem mu úsměv, i když trochu méně kouzelný.
Životův zevnějšek mi něčím říkal, že zima se chýlí ke konci. Rampouchy, které mu sem tam rostly z kožichu, odtávaly. Jak dlouho tu prodlévám? Bylo potřeba se dostat k věci. „Potřebuji být silnější. Umět se postarat o druhé,“ vydechla jsem, trochu nejistá, i přes ten všeobklopující dojem, že na tomto místě mi nic nebude odepřeno a nic se nemůže stát. Ať řeknu cokoliv, bude to v pořádku. Usmál se na mě, vřele, chápavě, a já věděla, že mi rozumí. „Víš, že nemám důvod ti tvá přání nesplnit,“ odpověděl. Já si vzpomněla na Smrt, jak mě minule málem zabila, když jsem se opovážila žádat moc. Moc, které mi poté stejně dala. Čím se platí Životu? „Zasloužíš si štěstí, Severko. Čeká tě ještě mnohé příkoří, ale nesmíš polevit, nesmíš přestat milovat. Pamatuj si na má slova,“ zazněl jeho hlas ještě jednou. Zdálo se, jako by mluvil o něčem konkrétním, nedokázala jsem však odhadnout, co se mohlo stát. Životu se platí časem. „Jsem hotová s příkořím. Nic už nebude příkoří,“ pohlédla jsem na vlčí stvoření přede mnou rozhodně. Je potřeba stokrát opakovat co už víme, ale já také vím, že miluji a že být šťastný je důsledek rozhodnutí spíš než shoda okolností. Šťastná jsem byla tady. Ale milovala jsem jen pár věcí na světě, a ty tu nebyly. Byla tu láska – ale proti poutu k vlku mimo Narrské vrchy byla jak vánek na pobřeží, který se snaží vyrovnat se vichřici. A ta vane jiným směrem. „Musím jít,“ oznámila jsem sama sobě, slova mimoděk dirigujíc k Životu. Kývl a usmál se. Věděl to? „Prosím.“
Ještě na pár vteřin jsem na něj upřela oči. Chtěla jsem si zapamatovat to místo, místo, na které bude potřeba myslet ve chvílích slabosti. Mým nohám se nechtělo hnout se, ale stačilo zamyslet se nad modrýma očima, abych je začala pomalu klást jednu za druhou. Nesměla jsem se zdržovat zbytečně. „Děkuji,“ uklonila jsem se Životu, ohlédla naposledy na písečný most (dozvíš se, co se za ním někdy skrývá?) a pomalu odcházela. Přítomnost magie slábla, ale pocit bezpečí zůstával. Doufala jsem, že mně je tak neopustí. Energie bude ještě potřeba hodně. Teď se jen dostat domů.

>> Ježčí mýtina přes Narrské kopce

Také se loučím a přeji Ti hodně štěstí v čemkoli, do čeho se v budoucnosti pustíš :)
Severku bude rozpad Ragaru mrzet, jak jen může vlčici, pro kterou je slovo "hory" slovu "domov" synonymem.
Děkuji, že mohla být i přes mou často kolísající aktivitu součástí smečky ♥

//editFal: Moc děkuju, Severko. Spolu se Starlingem jste byli úžasný horský pár.

// Loterie 1

<< Kopretinová louka

Terén se konečně začal zvedat. Jako kdybychom se právě nebavily o zimě. Všude byl sníh a já jen doufala, že je to třeba jen taková mezihra. Ne že by sníh nebyl super! Ale všechno má svou míru. Navíc tady ho bylo fakt hodně, a to jsme byly na jihu. Jak to musí vypadat v Ragaru? Musíš se s Winter vrátit co nejdříve.
„Smrt sídlí kousek od Ragaru, shodou okolností. Je moc milá,“ zasmála jsem se, když Winter poznamenala, že nikdy neměla tu čest, „myslím, že z tebe nebude pravý Gallirean, pokud se s ní neseznámíš.“ Ano, za tím jsem si docela stála. I když měla jsem právo takovou věc říkat, když jsem sama nepoznala Život?
Teď jsem k tomu ale měla blízko. Vlastně to bylo nevyhnutelné. Zastavila jsem se mezi skalkami a obrátila se k Winter. „Moc děkuji za doprovod. Nevím, jak dlouho tam zůstanu… Klidně můžeš jít napřed, nebudu ti to vyčítat,“ usmála jsem se na ni povzbudivě. Samozřejmě že by se mi líbilo vědět, že na mě někdo pod skalisky čeká. Ale opravdu přituhovalo. Třeba bychom se pak do Ragaru ani nemusely dostat. Když jsem domluvila, nezbývalo než se zhluboka nadechnout a otočit k nitru kopců. V celém těle už jsem cítila náboj magie, dýchala na mě a já se nemohla než pousmát.

>> Vrchol Narrských kopců

Měsíce plynou, Severka podléhá entropii… A máme tu vyhlášení!
Outfitové miniakce se účastnili tři spolusmečkovníci, a to Rowena, Starling a Cynthia! Protože mi přišlo zbytečné hlasovat při takto komorní účasti, rozhodla jsem se oba obdarovat rovným dílem... A to nádhernými 10 květinami a 5 křišťály!
Kulíte oči nad takovou štědrou odměnou? Nezoufejte, ještě není všem dnům konec… Pro nové členy i ty staré totiž exkluzivně akci prodlužujeme až do 21. února! O všech výtvorech pak budeme hlasovat společně.

Děkuji zúčastněným a ještě jednou přikládám zadání :)

Vaším úkolem je totiž vytvořit jakýsi „Starter pack“ vašeho charakteru (samozřejmě toho Ragarského).
V čem to spočívá?
Prohrabejte se svou skříní, knihovnami, komodami, a zkuste vytvořit jednak "outfit", a jednak nějaký základní set věcí, které by váš vlk měl jako člověk pořád u sebe, nebo které by ho charakterizovaly. Fantazii se klade jen jedna mez - musí se jednat o něco, co reálně máte, tedy nemůžete stahovat obrázky z internetu. Ale může to být například oblečení vašich mužských příbuzných či přítelů (ale zároveň pohlaví vašeho vlka nutně nemusí odpovídat oblečení, které je danému pohlaví konvenčně připisováno).
To vše můžete vyfotit na sobě (fotek může být i více, pokud potřebujete třeba detailní pohled na vymakané líčení, nebo na jeho absenci), nebo je samozřejmě možné vše jednoduše rozložit na nějakou plochu a vyfotit to jen tak (jen prosím aby nějak bylo poznat, co je co), podmínkou účasti rozhodně není ukazovat svůj obličej či tělo spoluhráčům, stejně tak to může mít na sobě někdo jiný, najde-li se dobrovolník, pokud je splněno výše uvedené pravidlo.
Dále můžete připojit krátké či delší vysvětlivky, proč jste co vybrali (má letní šaty, protože nemá ráda zimu. Má pohorky, protože ráda lozí po horách. Ta červená rtěnka není červená rtěnka, ale krev nepřátel).

Severka: a, a, c, f, b, b, d, e, e, f, d, a, a, b, c, a, a, a, a, b, b, b
Jednoznačnou volbou mi u tebe vychází Mechová smečka, vyhnout by se tvé tlapky měli Borůvce a Sarumenu.

Heather: b, c, e, c, e, f, a, f, b, a, a, b, c, c, d, e, b, a, b, b, a, b
Vidím rovnou dvě smečky ve své věštecké kouli. Borůvková smečka a Mechová smečka. Rozhodně by ses neměla dávat na tuláckou dráhu, tam pro tebe nic příjemného není.

<< Náhorka přes Středozemku

Slušně přituhovalo. A nejen to – sotva jsem viděla na krok. Mlha smíšená s vločkami snad to nejhorší, co jednoho může potkat na putování s čistě bílou vlčicí. Naštěstí Winter se mě držela, a tak jsem těšila z dojmu její blízkosti spíš než z nějakých reálných zrakových vjemů, které by to potvrzovaly. „Popravdě si nejsem jistá vůbec ničím, co se jeho povahy týče. Snad mi to řekne sám. Pokud nebude jako Smrt. S tou bych své zkušenosti radši neměla…“ moje poslední setkání se smrtí rozhodně nebyl žádný highlight. Dokonce bych řekla že spíš naopak. Kdože mě dotáhl do Ragaru?
Winter odpověděla záporně na mou otázku ohledně původu smečky, ze které byla, a já jen kývla. Nezdálo se mi, že by jí bylo nějak komfortní o tom mluvit. Nicméně, usmála jsem se směrem, kde jsem očekávala, že stojí, a pokračovala v chůzi, dosti zpomalené. Chtěla jsem se ale co nejrychleji dostat z luk, kde se nebylo kam schovat. Dojít k Životu před zimou se totiž očividně úplně nepovedlo. „Než se vrátíme, bude Ragar zabarikádovaný sněhem. Doufám, že to tentokrát nebude tak extrémní, jako minulá zima,“ povzdechla jsem si. Na druhou stranu, smečka byla teď mnohem lépe připravená. A já taky.

>> Narrské kopce přes Tenebrae

<< Dlouhá řeka přes Kamenku

S tmou se ještě více ochladilo a já začínala trošku litovat, že jsme s výletem nepočkali do rána. Na druhou stranu, věděla jsem, že čím dříve vyrazíme, tím dříve se i vrátíme, a Winter snad nemohla být citlivá na zimu, ne? Vypadala jak sněžný vlk! Zapsala jsem si do hlavy, že se jí na to musím zeptat.
V tu chvíli se ale zajímala o cestu k Životu. „Obávám se, že je to až za Ohnivým jezerem,“ povzdechla jsem si, chvilku si měříc pláň před námi, než jsem vykročila přímo do chřtánu zimy, beze stromů, které by alespoň trochu chránily před nejhoršími vlivy. Šla jsem svižně, ale tak, abychom stále mohly udržovat konverzaci. „Sama jsem jej přímo nikdy nenavštívila. Byla jsem mnohokrát poblíž, na poušti…“ vybavili se mi fenci a já se zachechtala nad tou vzpomínkou. Nechtěla jsem ale na to moc otáčet konverzaci, obrátila jsem se tedy na Winter. „Winter, pověz, pocházíš odněkud z hor? Víš co, podle zbarvení a tak bych to do tebe řekla!“ nadhodila jsem otázku, o které jsem předtím už přemýšlela. Až teď mi došlo, že má stříbrné oči. Jak dobře asi svou magii ovládá?

>> Kopretinová louka přes Středozemku

<< Ageron přes Dlouhou řeku

Winter se za Falionem nakonec opravdu pustila. Doběhla jsem až na hranice, naposledy se ohlédla a pustila se podél řeky na jih. Cítila jsem, že vzduch je opravdu studenější a po chvilce mi z nebe přišlo jasné znamení, že zima opravdu přichází – vločky. Byly vážně rozmilé! Ačkoli v Ragaru bylo potřeba se zimy obávat, zvlášť v tak skrovném počtu, měla jsem radost z nových možností a toho, že se zas budu muset prodírat závějemi. Na to byly jen dobré vzpomínky.
Když se řeka vedoucí z hor napojila na tu širší, zastavila jsem se, rozhodnutá chvíli počkat, jestli se Winter objeví. A opravdu, po nějaké chvíli mě dostihla. „Tak co, jak to vzal? Určitě musí být rád,“ usmála jsem se na ní a zvedla se, připravená na další běh. Nohy se mi cukaly nedočkavostí jen při té představě. Lov byl vyčerpávající, ale nic nebylo milejší než tohle dlouhé přebíhání. „Připravena?“ ujistila jsem se, mrskla ocasem a pokračovala dál.

>> Náhorní plošina přes Kamennou pláž

Přikývla jsem, když Winter poznamenala, že nás je málo, ale nemohli jsme nad tím jen pokrčit rameny. Méně je někdy více! „Já Cynthiu taky moc neznám,“ zasmála jsem se nad jejím povzdechnutím, protože mi přišlo fakt vtipné, že je to pravda, „Sheya je vlče, přišla s ní. Fiér, no, toho jsem od lovu neviděla. Vlastně si nemyslím, že by se kdy do smečky přidal, spíš tu tak přechodnou dobu pobýval,“ pokusila jsem se nějak osvětlit situaci ohledně osudů všech po tom našem bájném lovu. A zastavila myšlenku, že je to dlouho a že jsem stará.
Vydala jsem se pomalu směrem, kde se dle mého čichu nacházel Falion, a když byli na dohled, zastavila jsem se. „Chtěla bys někdy svá vlčata?“ opáčila jsem, zvědavá, co mi poví. Když nad tím tak přemýšlím, Winter není zabraná… Je tichá, to byla Matali taky. Sice nemá ten hnědý kožíšek, ale bílá působí fakt dobře, zvlášť na horského vlka… A s Matali je to přeci jen asi mrtvé… „Falion je tamhle, tak jestli chceš, můžeš mu povědět, že tě beru na výlet. Nebo si s ním promluvit až se vrátíme, bude víc času si povědět detaily a třeba se víc poznat,“ navrhla jsem, sledujíc z dáli skupinku. „Počkám na tebe u řeky.“ Trochu potměšile jsem se na ni usmála, obrátila se a lehkým krokem vyrazila vstříc Životu.

>> Mahtaë jih přes Dlouhou řeku