Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Můj menší výbuch mi nečekaně pomohl - opět jsem si připadala trochu klidnější. Dlouze jsem se nadechla a s výdechem pomalu uvolnila. Mysl jsem měla ostřejší, což mě donutilo více přemýšlet. Ghost se očividně trochu nudil. Nebo možná na něco čekal. To platilo asi pro oba. V jednu chvíli se na mě trochu usmál - postřehla jsem to a zvedla koutky, ale pořád se tvářila docela neutrálně.
Zamumlal něco na odpověď a já nastražila uši, aby mi ani slovo neuniklo. Myslím, že kdybych to neudělala, poslední věta by mi unikla. Nad těmi slovy jsem se zachechtala. "No, s tím se dá vždy něco dělat, ne?" nadhodila jsem. V duchu jsem si poznamenala, že mé obavy asi nebyly plané - s tím lovením to bude bez někoho dalšího trochu fuška. Zaregistrovala jsem, jak se Ghost rozhlíží, a tak jsem sama zpozorněla. Ani jsem nepotřebovala jeho následující varování, abych se ujistila, že má proč. Zvedla jsem trochu čenich a nasála pach. Hned, jak jsem jí opět sklonila, na tváři se mi objevil zamyšlený a trochu nevěřícný výraz, a s tím stejným jsem se obrátila na Ghosta. To není možné. Musím se plést. Znovu jsem nasála vzduch a tiše si odfrkla.
I přes to, že jsem se nyní v hlavě věnovala trochu jiné záhadě, jsem vnímala Ghostovu otázku. Při tom dodatku jsem se na něj obrátila s tázavým pohledem. "Black Night. To je zajímavé. Zklamu tě, netrefil ses," pousmála jsem se nad tou představou a podívala se na něj trochu vážněji, "můžeš zkusit hádat znova." Věnovala jsem mu poslední vyzývavý pohled a obrátila se opět k lesu. Ten pach mi připadal neskutečně známý. Povědomý. Byl cítit po dešti a slídě, dvou věcí, které v mé rodné smečce nikdy nechyběly. V tváři se mi míhaly výrazy jak na běžícím páse - tu ustaranost, údiv, strach. Byl to nával emocí, které jsem pociťovala vždy, když jsem se setkala s něčím známým. Tentokráte jsem zároveň cítila, jak mi pod nohama velmi slabounce praská elektřina. Obrátila jsem se na Ghosta s pevným pohledem, ale neříkala jsem nic. Mohlo mu už dávno dojít, že mě onen "vetřelec" uvádí trochu do rozpaků. Ale také si toho vůbec nemusel všimnout.

Začínala jsem si stále pronikavěji uvědomovat, že tohle nikam nevede. Ryby jíst nebude - to mi řekl - ale další otázky pravděpodobně ignoroval, až na tu ohledně vytrvalosti. Sám trochu zavrčel, asi aby mi dal najevo, že se mu ty otázky nelíbí. A já mám s touhle informací něco vymyslet.
Řekl mi svoje jméno a já si ho pokusila zapamatovat s kladným významem. Ignorovala jsem jakékoli pohledy, které vysílal. Nebylo mi to pra nic k užitku. Trochu zoufale jsem se rozesmála, ale znělo to spíše jak kuckání. "No, to by jsme měli! Výborně, zvedni se a jdeme teda něco ulovit, pokud máš doopravdy velký hlad," pronesla jsem trochu ironicky a s úšklebkem jsem vyrazila mezi stromy. Doopravdy jsem netušila, zdali mě bude následovat, a trochu vyděšeně jsem si uvědomila, že je mi to vlastně úplně šumák. Zastavila jsem se až kousíček od řeky, asi tři sta metrů od místa, kde jsem stála předtím, a ani se neobtěžovala s ohlížením. "Možná by bylo fajn počkat, než se sem něco přijde napít," poznamenala jsem a sedla si. Bylo mi jedno, jestli mě Ghost slyší nebo ne, nebo jestli u mě vůbec je. Absolutně jsem přestala řešit všechno, co se týkalo úspěchu lovu, a nesoustředila se vůbec na nic.
Pozorovala jsem řeku a snažila se s přihlouplým úsměvem přijít na to, co dělám, ale nějak mi to nešlo. Čekala jsem, jestli něco přijde - a k tomu jedinému jsem zatím přistupovala s rozumem.

// Trochu krátké, omlouvám se.

Cit.

Cit je sourozenec Života a Smrti, jejich levá i pravá ruka. Kdyby nebylo něj, nebyla by ani Smrt, ani Život, a celé bytí vlků by začínalo nádechem a nádechem pouze končilo. Je průhledný, protože srst city neukazuje, ale jeho šedé oči jsou pronikavé a podmanivé. Nemá povahu - je to shluk citů, a ty všem nakonec stačí. Jeho územím je celá Gallirea a jeho úkol je ukázat těm všem bytostem to, co již mohli ztratit.

Vlk vypadal pořád úplně stejně. Tvářil se mrzutě, za což jsem se mu nedivila, ale jinak nic. Jen stál a stál. V duchu jsem se nad tím zamračila, protože mi to připadalo trochu zvláštní. Sama jsem se stále lehce usmívala a z očí nechávala čišet přemýšlivost - jak by také ne, když jediný, kdo zde něco vymýšlel, jsem byla já.
Náhlá změna výrazu po vyslovení mé otázky mě trochu překvapila, ale nic jsem nedala znát. Zatím jsem hrála nevšímavou, a musela jsem to ještě chvíli vydržet. Každopádně mi i přes zjevný a pro mě nepochopitelný odpor k otázce trochu úsečně odpověděl, a to mi stačilo. Nic moc. No, to je skvělé. Nyní jsem doopravdy netušila, jak jinak než pastí nebo dlouhým nadháněním něco ulovit, a jeho zjevná neochota k lovu mi moc nepomáhala.
Přesto jsem se na něj pokusila maličko odevzdaně usmát, když dodal jistou drobnost. "Myslím, že pokud se nepoužije magie, máme ještě možnost kořist uhnat, jeden nahnat a druhý zabít nebo vyhrabat po lese díry a doufat, že zakopne. Možná by bylo lepší jít někam, kde je více zvěře. Nebo k řece a zkusit ulovit rybu," přemítala jsem nahlas a sledovala, jak na to bude reagovat. Stále jsem přitom přemýšlela. "Vydržíš běžet dlouho? A rychle? A dobře lovit? Případně, jak velkou máš sílu, jsi těžký?" vyplavila jsem po chvilkové odmlce salvu otázek a dále přemítala. Doopravdy by bylo mnohem lepší jít někam jinam, kde by mohlo žít i něco většího. Ale dokázali by jsme to ulovit jen dva?
Znovu jsem si toho černobílého vlka prohlédla. Napadlo mě, že někdo by vyslovené otázky rozpoznal jen z postavy a proporcí, ale já jsem z toho nevyčetla absolutně nic. Má hezčí srst než já. No, asi ho v životě nic nepodpálilo. Nebo nezapálilo. S ohněm... Na pleci mě začalo štípat a já se proti své vůli zachvěla. Zatracená spálenina.
Neměla jsem pocit, že by se chytil ani v jiných ohledech, a tak jsem si sedla a probodla ho zvědavým pohledem. "A kdybys byl tak laskav, mohl bys mi k tomu všemu prozradit i svoje jméno? Zatím mi úspěšně uniká," zasmála jsem se, trochu kysele. Jako otázku do větru jsem to ale neříkala a doufala jsem, že to bylo poznat.

Vlk reagoval docela klidně na to, co jsem mu právě řekla. Jistou poznámku měl, ale já jsem se na ní rozhodla nebrat ohled. Stačilo mi se jen dívat a přemýšlet. Když mu zakručelo v břiše, nastražila jsem uši (spíše pro vlastní účely, než abych dala najevo, že jsem si toho všimla) a vyčkávala, jestli na to nějak nereaguje.
Když se zmínil o tom, že si půjde něco ulovit, ještě více jsem zpozorněla. Usmála jsem se představě, jak po nocích loví v tomhle lesíku zvěř, ještě sám, ale úsměv brzy zmizel. Ptal se mě na jistou otázku a já najednou netušila, co mu mám odpovědět.
"No, když jsem tu byla naposledy, padal sníh," zamyslela jsem se a pomalu se začala zvedat. Poté jsem seskočila ze stromu a také si prohlédla terén. "Dokázala bych tu běžet jako o závod a nespadnout do vyčerpání, ale poslední dobou běhám neustále," pokračovala jsem, mezitím co jsem si ho poočku změřila, "ale ty nevypadáš na velkého lovce." Cosi mi říkalo, že to ví i on, a již dávno jsem se naučila tomu "cosi" naslouchat. Možná, že právě to mi zbarvuje oči stříbrem. Při přemýšlení nad magií jsem se však dostala k věci, která mě předtím nenapadla. Usmála jsem se a podívala na toho vlka. "Ovládáš svoji magii dobře?" zeptala jsem se zvědavě, ale tak, aby bylo jasné, že to není otázka do větru, a že mám jistý plán. "Víš, jak to myslím. Můžeme si nějakou zvěř počkat, nebo jí nahnat do pasti. K tomu nemusíme běhat, nebo ne oba," vysvětlila jsem pro jistotu a podívala se na nebe. Stejně se brzy rozední, takže by to bylo jen na jeho ochotě se hýbat. Sama sebe jsem začínala překvapovat, jak k té věci začínám přistupovat. Sama jsem nejedla kdovíjak dlouho, ale nějak jsem na to nestíhala myslet. A tenhle vlk (nechtělo by to přezdívku, když se k jménu asi nedostane?) nevypadá moc štědře. Co ty víš, vynadala jsem si za pochyby a přemýšlela, jak by se to mohlo udělat.

Když se pode mnou začínalo ozývat brumlání a štrachání, proti své vůli jsem se usmála a maličko naklonila, abych viděla vlka co nejdříve. Trvalo mu na můj vkus docela dlouho, než se ze svého útočiště vyškrabal, ale zpětně mi došlo, že já bych na tom nebyla o nic lépe.
V mžiku se doopravdy vyhrabal z pod stromu vlk. Nejdříve se nadechl, podíval kamsi do dáli a usmál. Zvědavě jsem natočila hlavu na stranu. Poté se však otočil na mě a po úsměvu nebylo v jeho tváři ani památky. Otázku, kterou jsem víceméně čekala, vyslovil méně ostře, než jsem předpokládala, ale milé to nebylo.
Zatvářila jsem se maličko překvapeně. V duši mě začalo hlodat podezření, že má výmluva asi nebude to pravé ořechové, ale nedávala jsem to najevo. "Myslím, že jsem tě nemohla moc dobře šmírovat, když nevidím pod sebe," podotkla jsem neutrálně, ale dávala si velký pozor, aby to nezaznělo vysměvačně. Co bych na tobě taky viděla. "Nevěděla jsem, co ten černý pruh chlupů je, a tak jsem chtěla počkat, než to vyleze," pokračovala jsem, "ale výsledek rozhodně není tak zajímavý, jak jsem čekala."
Pohledem jsem zabloudila k jeho očím, které na mě křičely svou zelenou barvu. Kdesi hluboko jsem si oddechla. Pak jsem si vzpomněla na svou magii elektřiny. Co když oheň ovládají skoro všichni? I těch se budeš bát? Zamyslela jsem se a dále ho pozorovala zkoumavým pohledem, který jsem nasadila po odpovědi na otázku.

// Šakalí pahorkatina

Doběhla jsem do lesíka ve spěchu, ale hned, jak jsem se ocitla mezi stromy, jsem věděla, odkud tohle místo znám. Stromy byly stejně bílé, zem tenkrát pokrývala vrstva sněhu a z nebe padaly ledové květiny. Teď tu rostla tráva a mech, na břízkách bylo listí a slunce vykreslovalo na zemi podivuhodné tvary. Usmála jsem se. Vždyť tady jsem potkala Darkallaina, ne?
Procházela jsem dál lesem, který byl částečně jednotvárný. Přesto hezký. Zaujal mě spadlý strom, pod kterým byla díra - připomněl mi místo pod kamenem, kde jsem spala já. Obešla jsem ho, chtěla jít dál - ale koutkem oka jsem zahlédla něco, co mi do přírody okolí nesedělo. Zastavila jsem se, otočila tím směrem a spatřila to znovu. Z pod stromu byla částečně vidět srst. Třeba je to vlk, napadlo mě a já se usmála. Nebo taky medvěd.
Zaujalo mě to však dost na to, abych se přiblížila. Někdo tam ležel - bylo to viditelné zblízka mnohem lépe. Dobré místo, suché a schované. Již od chvíle, kdy jsem si uvědomila, že to je něco živého, jsem se to rozhodla nebudit. Chvilku mě přemáhalo nutkání se otočit a odejít, ale neudělala jsem to. Napadalo mě totiž něco lepšího. Vlk - či co to bylo - tam ležel docela poklidně. Ale asi spal i dlouho, takže se možná brzy probudí.
Vyskočila jsem tedy ladně na padlý kmen, opatrně po něm došla nad místo, kde to leželo, lehla si a přední packy svěsila dolů. Možná, že až se probudí, bude s tím větší sranda.

// Řeka Midiam

Běžela jsem klusem dále a dále, bez okolků na okolí. Už se pomalu rozjasňovalo - slyšela jsem zběsilou ranní árii ptactva, ozývající se částečně z dálky od lesa, a nad pohořím nade mnou jsem pozorovala tenkou čáru vycházejícího slunce. Bylo krásně a mokrá srst se mi rychle sušila. Vzpomněla jsem si na ten malý trik s elektřinou a musela jsem se usmát. Možná, že to neumím výborně, zamyslela jsem se a připomněla si tak Smrt, ale umím to dobře. Dobře.
Mezi kameny a malými pahorky mi začínalo docházet, že jsem tady už jednou byla. I jsem tady s někým mluvila. Jak se jmenoval... Suerte, ne? A pak ještě jeden další vlk. Ani jsem nezjistila jeho jméno. Vrátila jsem se ve vzpomínkách do dřívějška a proti své vůli se musela usmát. Kdo ví, kde teď jsou.
Netrvalo dlouho, a spatřila jsem lesík. Byl mi něčím povědomý - marně jsem ale pátrala po tom, proč. Každopádně, jeho už z té dálky viditelná vzdušnost a krása mě donutily se tam jít alespoň podívat, takže jsem rozhodným krokem vyrazila k němu.

// Křišťálový lesík

// Vyhlídka

K řece jsem dorazila asi po hodinovém sestupu z Vyhlídky, který však stačil na to, aby se úplně setmělo. Ihned, jak jsem spatřila třpytit se její hladinu mezi stromy, trochu jsem zrychlila, takže na břehu jsem byla tak za půl minuty.
Blaženě jsem ponořila přední tlapky do vody, nadechla se a dlouze se napila. Na vodě se třpytily hvězdy a já po chvíli skoro automaticky zvedla hlavu k obloze. Samozřejmě, hvězdy, ale co mě nejvíce zaujalo, byl měsíc - nádherný, kulatý jak krůpěj rosy, svítil do dáli a jeho matná zář prostupovala celé okolí. Nechtěla jsem na něj zírat tak dlouho, ale zároveň jsem nedokázala odtrhnout oči. Povedlo se mi to asi až po pěti minutách, kdy jsem skoro ztratila pojem o světě.
Protože jsem nechtěla, aby mě znovu ten úžas přepadl, rozhodla jsem se přemýšlet o věcech, které bych měla udělat. První, která mě napadla, byla koupel. Rázně jsem tedy udělala dva kroky do vody, ale poté se - kdo ví, proč - zarazila. Pod hladinou se míhaly stíny. Jeden, druhý. Nebylo jich moc, ale pro mě to znamenalo jistý důvod k obavám. Pokusila jsem se udělat tedy jedinou věc, která mě v tu chvíli napadla - na chvíli jsem se soustředila a pustila do vody výboj elektřiny. Pár stínů nedaleko mě ztuhlo. Asi mi to stačilo, protože jsem se rychle ponořila, párkrát otočila a rychle se škrábala zpět. Následně se oklepala, sama pro sebe se ušklíbla, a vyrazila od řeky.

// Šakalí pahorkatina

Neměla jsem žádný sen. Ani jsem se tomu nedivila. Ve chvíli, kdy jsem otevřela oči a začala naplno vnímat vlhkost kolem sebe, jsem zažívala podivně ledový klid. Co nejrychleji jsem se vysoukala ze svého úkrytu a rozespale se doškrábala na nedaleký vrchol vyhlídky.
Když jsem běžela nahoru mezi polozavřenými květinami, byla jsem si stoprocentně jistá, že je ráno. Teď, když jsem byla nahoře a Gallirea byla přede mnou jako na dlani, netušila jsem, jak jsem se mohla tak zmýlit. Nebe bylo u Západu krvavě rudé, jak ho zbarvovalo zapadající slunce. U všech existujících bohů, spala jsem celý den. Polekala jsem se trochu, ale vzápětí jsem se uklidnila myšlenkou, že jsem o moc ani nepřišla. Takhle to snad bylo ještě hezčí. V dálce jsem viděla kopce a zelené louky, řeky červené zapadajícím sluncem a jezera, třpytící se na pozadí zeleně jak popadané rubíny. S tlamou lehce pootevřenou jsem se rozhlížela na všechny strany. Jednou se podívám na každé to místo, které tady vidím, slíbila jsem si v duchu. A jestli ne, nikdy si neodpočinu.
Po chvilce se mi konečně podařilo odtrhnout oči od scenérie a já se začala rozhlížet, kam bych měla jít teď. Možností najednou bylo spousty a já jsem konečně měla cíl.
Nakonec jsem se rozhodla pro řeku, která se klikatila kdesi pod Vyhlídkou. Po ní bych se mohla dostat k jezeru, a pak dál, až kdovíkam.
Rychle, tak, abych si to náhodou ještě nerozmyslela, jsem začala zbíhat kopec dolů a slastně si přitom protahovala proleželé a od běhu bolavé svaly. Možná, že by ani menší koupel v budoucnu neuškodila.

//Řeka Midiam

// Východní hvozd

Cestou na vrchol Vyhlídky jsem zažívala něco úžasně děsivého. Kdesi pode mnou dýchala propadlina svým zatuchlým dechem, který jsem pořád cítila i na takovou vzdálenost, a nade mnou byly jen skály a skály. Cesta byla příkrá a téměř neschůdná - věděla jsem, že je jen málo vlků, kteří by ten sráz zdolali. Šlo se mi těžce, ale z výšky jsem neměla strach a můj krok byl jako vždy jistý a neomylný. Párkrát jsem se zastavila, abych mohla zhodnotit terén a vymyslet další dráhu mého výstupu, ale vždy jsem nějakou našla. Chvílemi jsem kdesi na nebi zahlédla sokola, jak pomalou krouží a trpělivě vyčkává na svojí kořist.
Ve chvíli, kdy jsem dokázala spatřit možný konec kopce, jsem už byla pěkně vysoko. Trochu se setmělo - na západní straně se mraky začínaly zbarvovat matně dočervena. Domyslela jsem si, že tam nahoře musí být někdy nádherný západ slunce - kdo ví, třeba bych tam na něj mohla počkat. Vyšplhala jsem ještě kousek výš, že už mi zbývalo jen pár skoků, a konečně jsem se dostala na méně svažitý terén.
A jako se den rychle mění v noc, i zde byla proměna viditelná na první pohled. V šeru večera jsem spatřila spousty nádherných rostlin, které již pomalu zavíraly svá květenství (možná i kvůli dešti, napadlo mě) a mírnější svah se táhl ještě o něco dál. Pomalu - tak, abych žádnou s těch skvostných děl přírody neponičila - jsem opět popošla kousek výše. Na vrcholku jsem byla za chvilku - tam už žádné květiny nerostly. Pršelo silněji než předtím, takže jsem na dálku viděla hůře, ale i tak jsem rozpoznala lesy a louky táhnoucí se kdesi v dálce, sem tam protkané pablesky říčního stříbra.
Rozhodla jsem se, že bych zde někde mohla počkat a možná přenocovat. Třeba s ránem bude počasí lepší. Ovšem když jsem se rozhlédla kolem sebe, žádné ani maličko kryté místo jsem nenacházela. Jen horský hřeben, holý jak má spálenina. Pokusila jsem se zapojit hlavu a vzápětí si usmyslela, že bych se měla kousek vrátit. Třeba najdu místo pod nějakým kamenem nebo převisem, kde bude sucho. Ráno bych si také mohla ulovit nějakého kamzíka nebo hlodavce. Nad tím jsem se slastně pousmála. Nebyl to možná nápad nejlepší, ale rozhodně přijatelnější, než se opět klátit dolů do lesa.
Spěšně jsem proběhla mezi zvonky, a bez sebemenšího strachu jsem seskočila na nejbližší kámen. Rychle jsem se rozhlédla, jestli nemám štěstí hned napoprvé, ale neměla jsem - a tak jsem seběhla ještě asi o metr a situaci opakovala. Usmálo se na mě štěstí - asi pět metrů od mého stanoviště jsem spatřila kámen, který byl nápadně nahnutý dolů. Přeběhla jsem k němu a jala se obhlížení. Kámen byl velký a celkem plochý, ale země pod ním byla svažitá. Protože jsem tušila, že nic lepšího nenajdu, pokusila jsem se vyhloubit pod ním menší díru, ze které bych nevypadávala, a následně do ní ulehla. Prostor to byl vlhký a malý, ale určitě suchý a to jsem potřebovala. Položila jsem si hlavu na vyhrabanou hlínu, přivřela oči a s myšlenkou jak se odsud asi dostanu? jsem pokojně usla.

Vlčice nereagovala. I když mě to maličko zarazilo, přehlédla jsem to a pomalu se vzdálila.
I když mi podle šedého nebe došlo, že asi prší, kožich jsem měla díky hustému porostu celkem suchý. Když jsem se nad tím zamyslela, napadlo mě, že by mi ani ten mokrý kožich nevadil, ale mimo déšť neustávala také zima, která neustále zabodávala své jehličky do mé nerovnoměrné letní srsti. Nad pomyšlením, že už se to bude jen horšit, jsem se otřepala.
Věc, které jsem si ale také nemohla nevšimnout, byl podivný odér, který se s mým pohybem k západu stále zmocňoval, tak, že mi to přišlo až skoro nepřirozené. Vál z toho směru lehký vánek, který mne šlehal po bocích. Ale nebyl to vánek lehký a svobodný, jako když běžíte - spíše těžký, zatuchlý a smrdutý. Samozřejmě se mi ani trochu nezamlouval, ale rozhodla jsem se, že bych se mohla dostat minimálně k jeho zdroji - protože něco takového jsem ještě v životě necítila. Zrychlila jsem krok do běhu, začala se soustředit na pohyb a mířila stále stejným směrem. Les kolem mne se nápadně zvedal - se skrývanou radostí jsem si uvědomila, že se v něm objevují kameny a menší skalky. Srovnala jsem směr, abych běžela částečně po serpentině, a ještě s větší vervou přidala do kroku.
Brzy jsem cítila zatuchlost a zimu mnohem více než předtím, a (snad instinktivně?) si začala dávat větší pozor na cestu. Brzy jsem viděla další les podivně z dálky - a pak jsem spatřila obrovskou díru a o překot zastavila u jejího kraje.
Něco takového jsem v životě neviděla. Byla to rokle - ale mnohem větší a hlubší, než jakou jsem kdy spatřila. Její stěny byly příkré a když jsem se nahnula, nejen že jsem neviděla na dno, ale zároveň jsem pocítila na tvářích onen chlad a zatuchlost, která je snad jen v podzemí. Nikdy jsem neměla strach z výšek, ani maličký, ale tohle ve mně vyvolávalo nervozitu. Podívala jsem se doprava - rokle tam pokračovala dál, až mizela někde ve stromech, kam jsem nedohlédla, a nalevo jsem si všimla příkrého, skalnatého svahu až někam velmi vysoko. Poodstoupila jsem kousek od rokliny, a ani chvíli nepřemýšlela, kam se vydat. Skončila jsem svůj pochod serpentinou, zamířila jsem přímo nahoru a smála se, když jsem byla poprvé nucena po kamenech skákat.

// Vyhlídka

// Východní Galtavar

Spokojeně jsem si vykračovala ve stínu stromů. Nebyly jako v Jedlovém pásu, nepůsobily ponuře - jen spousty vysokých, listnatých stromů, které propouštěly mnoho světla. Byla jsem za to víceméně ráda, protože už dlouho mi něco říkalo, že se jehličnatým stromům budu nějakou dobu vyhýbat.
Po chvilce docela bezproblémové chůze jsem však uslyšela hlasy. Ne moc zřetelně, ale tón mě dokázal zaujmout dost na to, abych se nad tím pozastavila. Bez přemýšlení, co to vlastně dělám, jsem se tiše přikradla blíže. Vál protivítr, což mi situaci mnohem více ulehčilo. Minimálně mě nebude snadné při tom prvním pokusu o špehování tak lehké ucítit.
Přistihla jsem se, jak zatajuji dech a stříhám ušima po sebemenším zvuku. Našlapovala jsem šikovně jen na místa, kde nebylo listí, a schovávala se do stínů, abych nebyla vidět. Usmívala jsem se, protože mě to bavilo. Vlastně... To byl pro mě úplně jiný styl vzrušení. Když jsem se přiblížila dost, abych je zřetelně slyšela, zarazila jsem se. Jeden vlk, na kterém jsem zaznamenala podobný styl pruhování na zádech, jako mám já - až na to, že ho měl ve zcela jiné barvě, právě na můj vkus docela slušnou rychlostí kmital pryč. Připadalo mi to jako vhodná příležitost.
Vystoupila jsem s neutrální tváři ze svého úkrytu (byl dál, takže to mohlo dost dobře vypadat, že jsem tam vůbec nebyla), obešla dva stromy a objevila se asi dva metry na pravé straně před vlkem. Tedy, vlčicí, jak jsem na druhý pohled poznala. Zkoumavě jsem se jí podívala do očí - byly zelené, což ve mně vyvolalo příjemnou vlnu klidu. Na chvilku. Zazubila jsem se na ni a podívala směrem, kterým upláchl hnědý vlk. "Co jsi mu řekla, že tak rychle pláchl?" zeptala jsem se s jí s úsměvem, bez žádného projevu strachu. Možná, že jsem v nynější situaci mohla působit jak bezdomovec - otrhaná, s ošklivou srstí, polosuchou, polomokrou, ale snažila jsem se na to nebrat ohled. Komu záleží dneska na vzhledu, když má vlčice úsměv na tváři?

// VVJ

Jak jsem klopýtala dál a dál od jezera a pokoušela se popadnout dech, déšť pomalu ustával. Myslím, že jsem to nebyla schopna vnímat, až do té doby, kdy mě sluníčko začalo na již uschlé srsti skoro pálit. Z ramene mi do těla vystřelovala šílená bolest a bohužel mi nebylo s to ujít, že vodou rozleptaná spálenina mi nyní stejně jako srst zaschla a začíná praskat. Tiše jsem si pro sebe zasténala nad vidinou opětovného hojení. Jak je tohle vůbec možné? povzdechla jsem si a opět se rozeběhla. Radši nemyslet.
Po planině se mi nicméně běželo dobře. I když byla také trochu nerovná a zrádná, kolem mě se rozprostírala spíše jako záplava lučních květin. To bylo úžasně příjemné.
Tak, že mi bylo skoro líto, když jsem ze záplavy květin vyběhla. Les byl už jen kousek přede mnou. Na chvilku jsem zapřemýšlela, proč tam nyní vlastně jdu, když se udělalo pěkně. Zastavila jsem se a otočila zpět, pohledem do velké pláně, kterou jsem přešla. Slunce pražilo. Některé trávy byly po dnech vedra a bouřek úplně suché. Slunce mě pálilo po těle a rozlévalo mi horko do nohou a po hřbetě. Ušklíbla jsem se, zasmála a otočila se zpět k lesu. To počasí.

//Východní hvozd

// Západní Galtavar

Byla už noc a cítila jsem, jak mi srstí profukuje vítr. To mi připadalo příjemné. Vlastně jsem si ten vítr po tolika dnech vedra moc užívala. A když začalo i trochu pršet, připadala jsem si už absolutně vedle a bezhlavě se rozběhla kamsi donekonečna. Slabý déšť se ale začal měnit v pořádný liják a vítr se zvedal a vířil mi kolem těla v nekonečných spirálách síly, která mi brala půdu pod nohama a házela mnou pár decimetrů do stran. Můj vytrvalostní běh se proměnil v zběsilý nevymanévrovatelný útěk po trávě na břehu jezera, u nějž jsem jen letmo pozorovala skupinky vlků. Začínala jsem mít pocit, že vítr mi už srst nečechrá - no, ne že by čechral, ono čechrat mou tvz. srst, aneb chomáče černých chlupů různého obsahu, povrchu a délky, je docela oříšek - ale spíše trhá a cupuje. Myšlenka na to, že bych mohla o svou srst opět přijít, mě ovšem nenadchla o nic víc a já se urputně rozběhla k tmavému proužku, který jsem skrz liány vody byla schopna rozpoznat, a ještě jsem zrychlila. V překladu, snažila jsem se zakopávat o vlastní nohy o něco méně.
Možná, že by se mi to i povedlo, nebýt například faktu, že jsem začínala rozpoznávat vlky u jezera, a dalšího, že se ve mně strhlo dilema, jestli za nimi mám běžet, nebo ne. Pohled na jezero, které ovšem ve větru vypadalo více než neklidně, byl ale dosti ujišťující. Párkrát jsem zakopla, zavrčela a rozeběhla se směrem do možného klidu.

// Východní Galtavar