Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Andante poznamenal něco o chuti masa. Teprve v tu chvíli mi došlo, že jsem jí vlastně jedla poprvé. "Jo, vždyť je to šelma. Kapr je ryba, to je takové rybníkové, pak ptáci, jako krocan, to je také něco jiného, ale šelma... Vážně si připadám jako kanibal," zasmála jsem se.
Všimla jsem si, jak Andante pohlédl ke svým nohám. Měl na nich zvláštní ponožky. Ten znak mne velmi zaujal, protože byly úplně jiné, než ty moje. Byly vysoké a dlouhé jak celý advent, kdežto ty moje krátké a velmi málo vidět. Měl hezkou srst, vypadal docela chlupatě. Na rozdíl ode mne. Zaznamenala jsem, jak se na mne podivně dívá, zkoumavě, jako na cukroví, které by slupl. Ach ano. Měla jsem celou dobu pravdu. Je to kanibal.
Ležérně jsem si přesedla z místa na místo a zívla. Jedl tu lišku už opravdu dlouho, a s těmi kostmi si dával pořádně na čas. Každou žvýkal tak dlouho, jako kdyby se snažil spořádat celý starý okoralý perník a ukousl si trochu moc. Když jsem však přišla s magií myšlenek, ustal a vrhnul se na mě.
Podstatu toho činu jsem vážně nechápala a jediné, co jsem v žasu stihla udělat, bylo posunutí a vyheknutí pár nesmyslných citoslovců. Pár vteřin na to jsem se již válela v blátě a očekávala útok. Ten ale naštěstí nenastal, a tak jsem se po chvíli octla pod Andantem, který prohlásil něco o vánočce.
He?
Chvilku mi trvalo, než přišel pocit ztrapnění a totálního šoku. Jak se může někdo tvářit na párek zabahněných vlků? Nohy se mi rozkmitaly, ale jelikož jsem ležela na zádech, povedlo se mi pouze dostat na Andanteho ještě větší vrstvu bahna. Nebyla jsem schopná myslet, a asi proto se hned po šoku dostavila panika. Začala jsem sebou kmitat na všechny strany, snažíc se ho ze mne dostat. Mám pocit, že badlo i pár elektrických šoků, ale tak slabých a krátkých, jak jen to zděšení dovede. "Za co pro bohy živé i mrtvé tohle bylo, dutá hlavo?! Vážně vypadám tak nebezpečně, že mě musíš pro jistotu rovnou zabít, než ti něco udělám? Pomozte, já tě vážně nechápu!" pištěla jsem na něj nejdřív vztekle a pak se smíchem. Doopravdy jsem se rozesmála. Dívala jsem se na něj jako na blázna, který se právě dostal na vrchol své nemoci, ale smála jsem se upřímně a s jakousi jiskrou.
Jen kdyby to nebylo tak komické.

Když jsem tak dojedla a přenechala jídlo Andantemu (a všem těm bohům), neušla mi jakási změna v jeho chování. Když sám jedl lišku, celou dobu jsem na něj upírala oči a vděčně se usmívala, ale v hlavě mi běžel úplně jiný příběh.
Nedávala jsem to najevo, ale střádala jsem a hodnotila každý sebemenší pohled, který mi věnoval. Bylo jich víc než dost. Choval se, jako kdyby mu ode mne něco hrozilo, nějaké skryté nebezpečí. Cítila jsem z něj podivnou zmatenost, která tam předtím nebyla, jako kdyby si najednou nebyl jistý. Začínala jsem být možná trochu zvědavá, když jsem se rozhodla vynaložit trošku z mé nově nabrané energie do lehkého nakouknutí skrze jeho myšlenky. Nešlo to zas tak úžasně, jak jsem od sebe sama předpokládala, ale stačilo mi pár útržků na to, abych si jistou pravdu uvědomila. Nemohla jsem si pomoci a lehce zlomyslně se ušklíbla, jen tak, aby si toho nemusel všimnout.
Musím působit tak nebezpečně a tajemně... Skoro mne to mrzí.
Když Dante dojedl, znovu jsem se na něj zazubila. "Mimochodem, děkuji za pohoštění. Vážím si toho, i když teď asi nezním přesvědčivě," promluvím zatím mimo téma trochu nevinným tónem, a nadále sleduji tu jeho maličkost. Chvilku počkám, než si to nechá projít hlavou (a snažím se celou dobu působit upřímně) a nechám oči porozhlédnout se po okolí. Uvědomím si, že sníh taje. A není mi zima. Maličko znejistím a začnu se rozhlížet více, ale nikde nevidím změnu od toho, co se děje. Sluneční paprsky se před svým západem odráží od kapek vody, ještě před chvílí pokojně usídlených na větvích ve své sněhové podobě.
Očima se se silou vůle donutím podívat opět na Danteho a zaujmu zvědavý výraz. "Vlastníš magii myšlenek, že? Někdy se to díky ní v hlavě trochu motá," poznamenám rádoby mimochodem a opět stočím pohled k rozmrzajícímu sněhu. Po srsti mi putují pramínky rozmrzlého sněhu, a vytváří zajímavou kresbu podle toho, kterou srstí se jim prodírá nejlépe. Začnu si připadat ještě více vypelichaná a nezpůsobná než obvykle.

Uklidnila jsem se. Ano, doopravdy se mi to povedlo. Cítila jsem, jak mi srdce bije pomaleji a pomaleji, a dýchám pravidelně a pravidelněji.
Ten vlk se mne otázal na vtipnou věc a opět mě oslovil slečno. Usmála jsem se. Od ucha k uchu, ale usmála. Nádech, výdech. Nádech... Výdech. Zvedla jsem se ze sněhu, který už mě začínal jemně studit do zadních partií, a popošla blíž, aby liška byla mezi námi. Znovu jsem se mu podívala do očí, ušklíbla se a pustila se do lišky. Když myslíš, že je dobrý nápad nechat mě jíst první...
Když jsem již byla celkem dost ponořena do jídla (Nikdy by jste neřekli, že liščí maso chutná takhle. Vážně mi připadalo, že jím vlka nebo něco jemu podobného, a to jsem vlka nikdy neochutnala. Nebo mám ten pocit.), udeřila do mne však další Danteova otázka. Myslím, že jí prohodil jako běžnou věc, ale mne to donutilo zvednout hlavu od lišky a tázavě se na něho podívat.
Co to, u všech hvězd, znamená 'vykat'?
Z jeho další věty jsem ale usoudila, že to znamená ten způsob řeči (Jak mohl tak rychle přijít na to, čemu se směji?), a tak jsem prostě kývla. "Jo, mám pocit, že mi nemusíš vykat. Říkej mi Severko. S-E-V-E-R-K-O. Sev," přiblížila jsem mu to. Jen aby to teď nebylo ještě horší. Mezi slovy jsem soustavně pojídala lišku, než nezbylo pár kusů masa a většina vnitřností, které jsem se rozhodla obětovat Bohům lesa a nebe, Životu, Smrti, hvězdám, k nalezení svých ztracených příbuzných a Dantemu. Pečlivě jsem se olízla, usmála a kývla na znamení, že může jíst. Mé bříško bylo nyní plné a já cítila, jak se mi po celém těle rozlévá energie blaženosti.

"No, souhvězdí ne, je to hvězda," poopravila jsem šedého a lehce se zašklebila nad tak zásadní chybou. Souhvězdí Severky... A to vypadá docela chytře, zapochybovala jsem nad ním v duchu, ale dala si dobrý pozor, aby to na mně nebylo vidět.
Na mou reakci ohledně lišky reagoval docela klidně. Vzal ji před sebe, vysvětlil mi něco o pravidle přírody a rozpáral ji, načež se mne ještě zeptal, co bych z těch skvělých lahůdek chtěla.
Ten vlk mi někoho hrozně moc připomínal. ne tolik chováním, ale mluvou. Mluvil vytříbeně a uctivě, jako kdyby se bavil se samou královnou, a já měla sto chutí mu to stejnou oplatit. Pořád jsem si ale nedokázala to s někým spojit. Přesto to bylo tak vtipné. Zvedaly se mi koutky při každém slovu, které pronesl, ne proto, že by mi dělalo radost, ale kvůli tomu tónu, kvůli tomu slovu a tomu způsobu, kterým ho řekl. Jak tak vznešeně mluvil nad tou zabitou liškou, silou jsem se snažila nezačít smát nebo alespoň pochechtávat. Cítila jsem, jak začínám vrtět ocasem. Až po Vás, krásná Severko.
Rychle jsem sklopila hlavu a začala ještě více vrtět ocasem, ale nepomohlo to. Bez kontroly jsem začala produkovat zvuky veselí a pobavenosti, smála jsem se a nemohla si pomoci. Podívala jsem se na něj, pořád s tím nekontrolovatelným úsměvem, pár kroků couvala a nakonec si kecla do sněhu, ale můj smích to nezastavilo.
"Ty, no... Ty," vysoukala jsem ze sebe mezi smíchem (vždyť já si doopravdy nezapamatovala ani to jméno), "není ti trochu blbé jíst lišku, když je to prakticky také šelma? Jako, myslím, nikdy jsem nejedla lišku, ale -" krásná Severka, nezářivější ze zářivých, by to možná mohla zkusit, co? Znovu se začnu smát.
Jsi tak ošklivá, sebestředná a zraňující, Severko. Jak se vůbec můžeš někomu takhle posmívat? Vždyť si to ani nemusí uvědomit. Přijde mu to normální, a to není hezké, jak se směješ. Pokusím se svůj smích zadržet zuřivým zatřepáním hlavou a po této proceduře věnuji kanibalovi 'vše už je v pořádku' úsměv. "Začni ty. Radši ty. Po mně by ti už nic nezbylo."

Z děsivého uvědomění mě probudil čísi hlas. Zamrkám a pouze hlavu otočím k tomu, co se na mne rozhodlo promluvit. Šedobílý vlk se mi představil a také se mě zeptal na jméno, ale já na něj v tu chvíli dokázala jen s přihlouplým úsměvem zírat. Nebo jsem možná jen zírala na něco za ním.
Trvalo mi ještě dobrých pár minut, než mi s plnou platností jeho slova doputovala do příslušné součásti mozku, ale hned v tu chvíli jsem se mu byla schopná již přítomně zadívat do očí. Měl je šedé a pronikavé, stejně jako já, což ve mně vyvolalo jakousi zvědavost. "Jo. Ach tak," zakoktala jsem rychle, než jsem přišla na něco jiného, "to bys asi znát mohl, he."
Oči mi zabloudí kamsi do daleka a já se v duchu opět utvrdím v tom, že poslední dobou maličko odbíhám z reality. Jak se vlastně jmenoval?
"Já, no, jak to říct, mám mnoho jmen," začnu a pokusím se usmát (výsledná grimasa vypadá pravděpodobně více než zmateně), "jmenuji se Severka, nebo alespoň myslím, a..." nasucho polknu a zadívám se mu do očí, ve kterých se už snad začne rodit ta jiskřička vykutálenosti, "rozhodně nejsem krásná, lichotníku." Poslední větu dořeknu už s větší jistotou a s úsměvem na vlka vypláznu jazyk, načež si protáhnu všechny čtyři nohy a zkusmo popojdu dopředu. Zdá se, že funguje.
Náhle pocítím prázdnotu v břiše a nenápadně si změřím onoho vlka, ale nevypadá o nic více masitě než já, takže nouzový kanibalismus radši zavrhnu. Všimnu si však, že s sebou táhne něco zrzavého. Naprosto očividně na to začnu zírat, a mé vykulené oči se ještě rozšíří, když mi dojde, že to je liška. Zděšeně začnu očima těkat mezi jí a vlkem a nervózně se pousměji. "Ty... Nehodláš tu lišku jíst, že ne?" zeptám se nevěřícně a nevědomky začnu kroutit hlavou.

// Západní Galtavar

Když jsem zadýchaná a unavená doběhla do lesa, vítr ustal. Lehce jsem vydechla a pomalu pokračovala hlouběji. A jak se můj dech klidnil, pomalu jsem si začínala uvědomovat nějakou tu bolest.
Děsila mne. Došlo mi, že i když dýchám pravidelně, cítím každý nádech jako mírný tak v hrudníku. Nohy se mi maličko motaly, ale snažila jsem se věřit, že to je určitě jen z toho rychlého běhu a větru. Popošla jsem ještě kousek a ulehla pod jedním z obrovských stromů. Byla mi zima. Má srst mne hřála jen trochu na krku a na hřbetě, jinde byla krátká nebo moc jemná na to, aby hřála. Nestihla mi narůst dostatečná podsada, protože sama srst ještě pořád roste. Nikdo mi nemůže pomoci. Bellatrix jsem naivně opustila, jen abych ztratila i ty, s kterými jsem pobývala. Nikdo jiný neexistuje.
Bezmoc a osamocení mne na chvíli naprosto znehybněly a jediné, co jsem dokázala udělat, bylo tiché zakňučení.
A myslím, že to mne nakonec i probralo. Trochu zděšeně nad vlastním chováním jsem se zvedla na nohy a rychle se rozběhla do neznámého směru, oči vykulené a upřené před sebe.
Severko, z tebe se stala ale fňukna.
Možná maličko děsivým způsobem jsem se zasmála a rozběhla se ještě rychleji, ale poté se opět zastavila. Vážně jsem děsivá.

Bellatrixina soutěž - 1 lístek
Koulovačka - 1 lístek
Dohromady: 2 lístky

(je vůbec potřeba sem tak úžasné skóre psát? :P)

// Řeka Mahtaë

Když jsem doběhla na pláň, k vlastními zděšení jsem zjistila, že Falion zde není. Nebo nebyl. Donutilo mě to se zastavit a pořádně rozhlédnout.
Kde jsem zase byla takovou dobu...
Zima mne bodala do kožichu, který byl pořád narostlý na zimní jen z části, a okolí bylo bílé. Na srst mi dopadaly vločky a tvořily na ní jemný bílý povlak, který se ve vteřině násobil. Pořádně jsem zamrkala, ale mé oči byly pořád trochu vyvalené a překvapený výraz jsem nemohla ovládat.
Začala jsem se neovladatelně třást. Doopravdy byla zima. Ve chvíli, kdy jsem si to uvědomila, se mé nohy samovolně odhodlaly k pohybu a já se přistihla, jak co nejvíce zašitá do vlastní srsti cupitám k nejbližšímu zelenému pruhu. Jo, v té chvíli jsem si připadala opravdu zvláštně. Vlastně jsem ani netušila, že umím něco jako instinktivní pohyby či jednání. No, očividně se vlk nikdy nepřestane učit.
Ale jak se tmavě zelený pás blížil, s vlastní vůlí jsem zrychlovala a zrychlovala. Byla zima a možná je jedno, která z nás si to vymyslela (a kde mě napadlo tohle?). Po chvilce už jsem uháněla co nejvíce to šlo, běžela rychleji a rychleji, dokud jsem už víc ani nemohla a pořádně cítila jen to, jak mé na kost promrzlé tlapky bubnují o sněhem pokrytou zem a slyšela pouze svůj zrychlený dech a svištění studeného větru.

// Cedrový háj

1. Bellatrix
2. Falion
3. Darkallain
4. Ghost
5. Takki
6. Meinere
7. Savior
8. Ainesson
9. Vločka
10. Kurai

// Křišťálový lesík

Svižně jsem pokračovala za Falionem. Brzy mne dohnal Ghost, a postupně i předběhl a zařadil se vedle vedoucího vlka. Pomalu mi začínalo docházet, kam míří. Za dobu, co jsem se sem dostala, tam zavítám již potřetí nebo počtvrté. Nad Falionovým rozhodnutím jsem zapochybovala. Určitě tam bude zvěř, ale pokud je Ghost takový mizerný lovec, jako o sobě říká, jak se vypořádáme s něčím tak velkým na tak zrádném povrchu? Já sama nebudu mít problém - ale dokážeme-li všichni bez hrozby zranění běžet po tom povrchu, to mi bylo záhadou. Maličko jsem zrychlila, ale postupně mi docházelo, že Faliona určitě nedohoním. Zdálo se mi dokonce, že zrychluje a zpomaluje podle toho, jak běžíme rychle. Tvářil se neurčitě. Skoro, jako by se nás bál. Nad tou myšlenkou se mi pozvedly koutky v maličko zlomyslném úšklebku. Proč jsou vlci tak podezřívaví...
Běžela jsem stále svižně, a soustředila se na okolí. Zde jsem byla také. Opět to samé kolečko. Jak jsem běžela podél řeky, všimla jsem si místa, kde jsem onehdy lovila rybu. Jedla jsem vůbec od té doby? Asi ne. Ach bože, musím být jak kostlivec. Nohy uběhané, žaludek prázdný, čistá, ale ošklivá srst. Škrábance od ostružin.
Ještě více jsem zrychlila, abych tím dohnala Faliona k ještě větší rychlosti, a v duchu se zasmála představě, že přilétneme do Galtavaru utahaní, a ještě s lovem před sebou. Svět musí být krásný.

// Západní Galtavar

Hnědý vlk na má slova nereagoval nijak přehnaně (což mě docela potěšilo), a i své jméno mi nakonec sdělil. Usmála jsem se, protože to bylo věc, kterou jsem potřebovala vědět, a dále se mu nijak zvláště nevěnovala.
Ghost, který se mezitím očividně již probudil, omluvil svou duševní nepřítomnost pár slovy a já na ně jen nepřítomně kývla. On i Ghost souhlasili s mým názorem o nutnosti přesunutí do jiného území. Zpětně jsem si uvědomila, že to mohlo znít dokonce chytře, a nevěřícně si sama pro sebe zakroutila hlavou, spíše nenápadně. Něco vážného se se mnou děje.
Bylo položena otázka a možném lovišti. Ihned mě napadl Galtavar, ale připomněla jsem si, jak je daleko, a tak jsem zatím mlčela. Slova se ujal Falion a říkal cosi o řekách, Velkém jezeru a loukám okolo něj. Usilovně jsem nad tím přemítala, protože opravdu Velké jezero jsem zde někde už naprosto jistě viděla, ale nějak mi nemohlo docvaknout, kde by asi mohlo býti. Někde u Galtavaru?
Falion každopádně již vykročil. Maličko nerozhodně jsem přelétla pohledem ke Ghostovi a zpět k odbíhajícími Falionovi, ale nakonec jsem se podobnou rychlostí rozběhla také. Nakonec, pokud to tu dobře zná, nemám důvod ho nenásledovat. Pokusila jsem se tedy sledovat tu hnědou šmouhou, a pomalu nabírala na rychlosti.

// Řeka Mahtaë (přes Medvědí řeku)

Ghost asi také nechtěl odpovídat, ale přehlížela jsem to. Našlapovala jsem lehce a jemně, aby údery mých tlapek o zem byly co nejvíce měkké, a soustředila se na okolí. Hnědý vlk si cosi zamumlal. Pohlédla jsem na něj zvědavě, ale spíše jen letmo. Vypadal přinejmenším zahloubaně.
Zrak jsem opět stočila ke krajině okolo a tiše se nořila do zvuků lesa. Bylo docela teplo, za což jsem děkovala všemu možnému, ale parno rozhodně ne. Pomalu se blíží zima, napadlo mě. Tyhle noci budou vzácnější a vzácnější.
Z mého vlastního přemýšlení mě vytrhl hlas, od kterého bych to nečekala. Hnědý vlk na mne kývl a zeptal se mě na jméno. Při té formulaci se mi zvedly koutky. Třeba se snaží být zdvořilý. Nechtěla jsem, aby se mi podobné myšlenky odrazily na výrazu, ale stalo se to. "Nesmíš. Je totiž přísně tajné," zachechtala jsem se možná moc škodolibě a pohledem přelétla na Ghosta. Pak jsem se zaměřila opět na hnědého. "Jmenuji se Severka, jako ta hvězda na obloze," prohlásila jsem, a dávala si záležet na tom, aby odpověď vyzněla stejným tónem jako otázka, "a vím, že tvé jméno by mi také nerado uteklo. Pokud tedy není přísně tajné."
Poslední větu jsem si zašeptala spíše pro sebe.
Hnědý se poté vyjádřil o tom, že bychom mohli zvládnout i nějaké větší zvíře, když jsme tři. Přikývla jsem. "Už jsem na to myslela také. Muselo by se ale asi vyjít z lesíka, protože tady nic velkého nebude. Nebo to předpokládám," souhlasila jsem s ním a čekala, jestli se k tomu Ghost také přidá. Nakonec, byla to asi jediná možnost, jak nasytit všechny tři z nás, pokud se budou všichni rozhodnuti dělit. Touhle částí jsem si totiž nebyl vůbec jistá.

Bellatrix mi odpověděla trochu zmateně a odběhla. Nyní jsem se doopravdy měla chuť zmrzačit, protože s něčím takovým jsem nepočítala. Ale ona očividně také ne. Z poslední myšlenkou jsem se pokusila zaměřit co nejvíce na ty její, pokusit se alespoň trošku zjistit, co se jí honilo hlavou. I když mi Smrt magii posílila (nebo to alespoň tvrdila), pořád to pro mě bylo těžké. Slyšela jsem maličký útržek. Nic mi neříkal, ale usadil se mi v duši spolu se špatným svědomím, které mi neustále napovídalo, že jsem neudělala vůbec správné rozhodnutí.
Očima jsem se vrátila k dvojici vlků. Ghost byl očividně rád, že jsem svůj názor nezměnila, a s úsměvem mi oznámil, že je rád, že držím slovo. Nazval mě prapodivným názvem, nad čímž jsem trochu zamrkala. Jakmile skončí, budu se mu pravděpodobně muset představit taky.
Ghost se nyní ptal na pomoc i toho hnědého vlka, který souhlasil. Sama jsem zakývala a úsměvem skryla úšklebek, který se mi svědomí pokusilo vyloudit na tvář. Bylo mi jasné, že do příštího setkání s Bellatrix si budu muset dávat obzvláště velký pozor na grimasy.
Když už jsem se hodlala ozvat ohledně mého jména, hnědý vlk se nás zeptal na otázku ohledně této země. Zapřemýšlela jsem. Tušila jsem to jméno, vždyť já jsem to jméno možná i věděla - ale zatím jsem se rozhodla mlčet. Zajímalo mě, co odpoví Ghost, a jestli něco vůbec tuší.
Vzpomněla jsem si na Vyhlídku, odkud byla vidět ta země skoro celá. V hlavě jsem si znovu představila ten obraz a nevědomky se začala usmívat. Ze snění jsem se ale rychle vytrhla a rozhlédla po okolí. Zatím jsem nechtěla říkat žádné návrhy, dokud se neozve Ghost - pokud se tedy ozve, takže jsem jen šla a rozhlížela se po nějakém náznaku zvěře.

Bellatrix mě také vítala srdečně, za což jsem byla i ráda. Její první slova se mi zdála trochu úsečná a roztržitá. Asi potřebovala postrčit.
Poté se však zeptala Ghosta na otázku, která mi skoro nepřipadala vhodná. Vrhla jsem po ní zamračený pohled, ale jen do té míry, aby bylo jasné, že s ní pouze nesouhlasím. Ghost už spakoval i druhého vlka a pomalu odcházeli někam jinam, ale já jsem se dala do pohybu také. Vrhla jsem rychlý pohled na Bellatrix, trochu omluvný, trochu tvrdohlavý. Nebudu si s ní povídat, dokud nebudu chtít.
Poklusem jsem se dostala před Ghosta a druhého vlka a zastavila před nimi, abych jim viděla do očí. "Počkat. Řekla jsem, že s tebou půjdu něco ulovit, a já na svém rozhodnutí trvám. Sám jsi říkal, že s lovením na tom nejsi moc dobře," pronesla jsem ke Ghostovi rozhodně. Věděla jsem, že prozrazení tohoto možná trochu ostudného faktu ho může urazit, ale brala jsem to jako cenu za pokus. Měla jsem hlad, a to sousto jsem si nehodlala nechat ujít. Podívala jsem se na druhého vlka. Svým trochu chladným a neemočním chováním mi připomínal jeho nynějšího společníka, ale kdo ví, možná to byl jen dojem. Pravděpodobně však na lov nemyslel, a tak jsem se opět odvrátila zrak.
Ten nyní zaznamenával možnou polohu Bellatrix a já měla co dělat, abych si nezačala nadávat. Věděla jsem, že by po mně všechno chtěla vyprávět. A tohle jen záminka, jak se té řeči vyhnout. Připustila jsem si, že to asi bude pravda.
Přesto jsem se pořád tvářila jistá svou věcí a v očích jsem měla tvrdohlavost a klid. Možná, že to byla trochu nevěrohodná maska po přivítání z Bellatrix, kdy jsem se možná trochu přestala ovládat (proč já se vlastně ovládám?), ale přehlížela jsem to s tím, že pokud umím náladu měnit rychle, není o čem diskutovat. Přesto jsem však poočku sledovala béžovou vlčici a její reakci. Soustředila jsem se na ty tři bytosti snad více, než jsem se kdy pokoušela prohlédnout jednu, ale necítila jsem nic.

Ghost se mým pobídnutím zjevně nezabýval. V dané situaci mi to bylo úplně jedno - ať mi říká jak chce - takže jsem tomu nevěnovala ani sebemenší zmínku nebo třeba nápovědu. Mé nastražené uši totiž zaznamenaly další zvuk a vlčice, která se schovávala za kamenem, vykoukla ven.
Myslím, že v tu chvíli začalo pršet. Nebo myslím, protože první Bellatrixin pohled směřoval na mou spáleninu, a možná i na srst, která byla sice čistá, ale pořád špatně narostlá a ošklivá. Cítila jsem, jak se mi to rameno vlhkostí rozleptává, a tak jsem se vší silou pokoušela podívat do jejích očí. Zarazily mě. Už nebyly zářivě žluté, jako ty, do kterých jsem se dívala celé dětství, ale podivně okrovo-hnědé. Vždyť i ty moje jsou nyní jak tekuté stříbro, připomněla jsem si a vteřinku uvažovala, jak na ně bude má drahá sestra reagovat. Prohlížela jsem si každý její chlup, postavu, nos i čumák - vše tak atletické a typické pro moje pokolení, a na tvář se mi začal drát větší a větší úsměv. Ocas mi už také vypovídal službu, veškerá hraná vážnost a přemýšlivost, které jsem si poslední týdny udržovala, zmizela jak ranní rosa na poledním slunci. Vrtěla jsem ocasem jak splašená, snažila se v duchu udržet jistou sebeúctu před skoro cizím Ghostem, ale nepovedlo se mi to. Asi po půl minutě, která se mi zdála jak dvě vteřiny, se mé tělo nekontrolovatelně vrhlo proti krémové kouli jemných, řídkých chlupů. Možná jsem kníkla i její jméno, ale jistá si tím nejsem. Ve vteřině jsem do ní vrazila a začala poskakovat všude kolem jak na pérku, protože přesně pro tohle byly moje silné nohy stvořeny. "Bellatrix! Pro všechny hvězdy, myslela jsem, že už tě neuvidím!" jančila jsem a olizovala jí tváře, načež jsem se zase roztančila kolem, ladně, ale přesto s neskrývaným nadšením. Pohledem jsem zabloudila ke Ghostovi (kdo ví, jak ten teď bude reagovat), ale dokázala jsem se jen ještě více zazubit a opět otočit na Bellatrix. Cítila jsem, jak se ve mně hromadí energie, přímo bublá a rozplývá se při tak dobré náladě. Nechala jsem jí jen volně plynout, dávala jsem jí do všeho, co mě napadlo, a dále pořád dokola poskakovala jak laň.
Když jsem se konečně maličko uklidnila, pár kamínků v okolí bylo možná trochu zelektrizováno, ale já se cítila dostatečně vyšťaveně, abych mluvila s klidem. Obrátila jsem se tedy s lehkým úsměvem na Ghosta. "Ghoste, ten tvůj šmírák je má sestra Bellatrix," vysvětlila jsem na jeden nádech. Sledování máme asi v krvi.
Když jsem zaslechla zřetelný pozdrav, obrátila jsem se po jeho zvuku celkem klidně. Stál tam vlk, hlinitě hnědý, a tvářil se jak kus ledu. Usmála jsem se na něj jak na sluníčko, protože jiné reakce jsem asi nebyla schopná, a čekala, jestli se nějak srozumitelněji vyjádří někdo jiný než vlčice, která právě díky své naprosto nezvládnuté magii učinila trošku nebezpečnými asi tucet kamenů v blízkosti. No, snad na ně nikdo nešlápne.