Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlkovo vysvětlení o původu jeho barvy mě trochu zmátlo. Vzhledem k náznaku ironie v jeho hlase jsem se však rozhodla nezeptat, jestli náhodou právě neskončila zima a jestli tedy není trochu mimo časovou osu. Zdál se mi všeobecně trochu zdecimovaný. Když se nakonec ještě doplnil otázkou, doopravdy jsem měla pocit, že tomuhle vlkovi muselo něco hodně zkazit náladu. Sluníčkový úsměv jsem mu mezitím oplatila v opravdu nefalšované podobě a přitakala: "Jo, hrozně ti to sluší." V mém hlase možná byl kousek pravdy a i kousek ironie, takže si z toho mohlo okolí odnést trochu smíšené pocity.
Clawdia se pak, přesně podle mého očekávání, ujala slova. Při její první otázce jsem zpozorněla, protože případná odpověď by se mi jako vedoucí výpravy vážně hodila (jak dlouho bych byla schopná zastírat, že o poloze moře nemám nejmenší ponětí, jsem totiž nedokázala odhadnout) a když Meinere odpověděl, jeho slova jsem si tučnou čarou vryla do paměti. Druhá otázka z Clawdiina směru však obsahovala právě to, co jsem chtěla slyšet. "U moře se dá lovit? Ryby... Jo, jasně, ryby. Když se ale loví špatně, nebylo by lepší třeba sníst něco z břehu? I když k moři se toho asi moc napít nechodí, co?" zauvažovala jsem nahlas v odpovědi a poté si dopřála chvilku přemýšlivého ticha. Nějak jsem si nedokázala představit, že se dá lovit živá ryba z vody, ale Meinere vypadal jako více zkušenější vlk než já, takže jsem to neříkala nahlas. Ta představa mě ale trochu trápila a těžko se mi skrývalo, že nápad chytat rybu v moři mi nepřijde zrovna jako ukázkový příklad zdařilého lovu.

Vlk k nám po chvíli doopravdy přišel. Pořád si u toho něco brumlal a já se tomu pořád ještě musela trochu šklebit. Clawdia se ovšem ihned ujala slova (což nás asi obě zachránilo) a představila se. Co víc, představila i mě. Ano, a to dokázalo v mé mysli vyvolat hotový hurikán protikladných názorů, protože nejen že jsem přišla o svou drahocennou anonymitu, ale především i o možnost si jí ještě chvíli udržet a Smrt ví kolik dalších věcí bych pak mohla udělat! Na oplátku za tuto službu jsem věnovala Clawdie jeden pořádně smrtící pohled a nadále se věnovala nově příchozímu. Vypadal trochu mimo nás, ale nějak jsem se mu nechtěla hrabat v myšlenkách nebo o něm zjišťovat. Rozhodla jsem se přece vzít Danteho za slovo. Není to slušné.
Vypadalo to ale, že on mě poznal. Zopakoval moje jméno (však já to té Claw jednou oplatím) a poté dokázal vyjmenovat dvě situace kdy mě potkal. Chvilku jsem si ho měřila pohledem, než mi svitlo. "Jo, jasně, ty jsi ten vlk co... Nevypadal si trochu jinak?" přeruším sama sebe náhlou myšlenkou. Jeho zevnějšek se opravdu děsivě dost změnil. Zdál se zuboženější než předtím. Světlejší. A také barevnější. Když dodal poznámku o tom, jaká je škoda se seznámit s mým jménem až teď, měla jsem co dělat, abych mu nahlas nedala za pravdu. Jo, je to vážně škoda. Rozhodnu se zatím neřešit, že sama jeho jméno neznám - může se v tom třeba také vyžívat - a slovo radši přenechám Clawdie. Kdo ví, kdy bych zase něco řekla.

Clawdia si očividně nemyslela, že vlka s magií ohně uhasíš vodou. Ne, že by mi tím překazila nějaký záložní plán. To vůbec ne. Odpověď mě tak nemohla ani zklamat, rozhodně ne tak, jak se jí to povedlo, a proto jsem se jen souhlasně usmála a potlačila jakékoliv známky opětovné frustrace. Poslední dobou se frustruji nějak často.
Veškeré mé myšlenky jsem ale byla donucena opět nasměrovat do reality poté, co Clawdia upozornila na jakéhosi tvora blížícího se k nám. Tázavě jsem se na ní zahleděla a obhlédla tu pustou pláň, a opravdu - naším směrem si to mašírovalo jakési černobílé stvoření. Řekněme že kvůli sluníčku jsem začala mhouřit oči, abych na to lépe viděla. Byl zvláštní, ale něčím mi ten zjev připadal povědomý. Nezaujal mě ani tak jeho vzhled polovic bílá polovic černá, jako spíše způsob, jakým šel. Ne, že by se třeba kolébal, ale slyšela jsem ho vzdáleně mumlat a pohyboval ušima. Netušila jsem proč, ale rozesmálo mě to. "Líbí se mi," promluvila jsem směrem ke Claw a trochu se zašklebila, aby bylo poznat, že to nemyslím moc vážně, "ale vážně jsi si jistá, že je to vlk? Vypadá spíš jak medvěd." Což samozřejmě nevypadal, ale jako přirovnání jsem to zhodnotila kladně. Zvedla jsem hlavu ke sluníčku a udělala na něj co nejpovedenější grimasu, jakou jsem dokázala, připomínajíc mu, že teď za to může. "I když ono je to asi tím děsivě pálícím ranním sluníčkem," dodám přesvědčivým tónem nahlas a nohou si zase začnu hrát s kamením, očima napjatě sledujíc vlka, kdy se mu povede nás zaregistrovat.

// Řeka Midiam

Když se dostanu od řeky a před sebou konečně uvidím planinu, nadšením štěknu a vyrazím rychleji. Nebe nade mnou se konečně začne vyjasňovat a slunce roztáhne své jemné paprsky, což mě zvláštně potěší a dodá novou energii. Na chvíli se mi dokonce zdá, že cítím někoho dobře známého - ale všechny iluze se s poryvem větru ztratí.
Mimo jiné se mi však naskytne i pohled na právě dosažené území. Naoko zkušeně začnu prohlížet tu jednolitou hnědou barvu a rozpraskanou půdu, ale ve skutečnosti mám spíše pocit, že jestli se tady dá něco pořádného ulovit, tak je to úžeh. Pro uvolnění části frustrace ťuknou jednou tlapkou do nejbližšího kamene, dokud neodletí o pár metrů dál. To je asi jediné, co by se tady dalo dělat. Když se nad tím tak zamyslím... Ne, že by to byla úplná nuda. Doběhnu si zpět k odkopnutému kameni a zkusím do něj strčit tak, aby doletěl ke Clawdie. K překvapení celé mé maličkosti vyletí i docela vysoko, nad čímž se sebejistě usměji, každopádně však naprosto jiným směrem, než jsem měla v úmyslu. Původně. Zazubím se na Clawdiu, abych jí ujistila, že tohle mi vážně jde a že ten kamínek letěl přesně tam, kam jsem chtěla a přesná jsem tak, že bych s tím mohla trefovat dravce, načež opět vykročím trochu hlouběji do té pustiny, abych jí zastavila od případných otázek.
Tam se znovu otočím, a chvilka na rozmyšlení otázky mi trvá jen pár vteřin. "Podívej se, Clawdio... Co se stane, když hodíš vlka s magií ohně do vody? Neuhasne?"

Clawdia vypadala z nápadu jít k moři stejně nadšená, jako já. Když jsem se tak na ní podívala, skoro jsem tomu nemohla uvěřit - mám vedle sebe vlčici s magií ohně a nevykazuji téměř žádné známky strachu. I tohle je pokrok, usměji se sama nad sebou a vytáhnu tlapku z vody.
Když však navrhne, že by jsme si měly třeba ulovit nějakou rybu, spustí se ve mně alarm. Všechen obrovský hlad, který byl dosud záhadně přehlušen, se opět vrátí, a já dokážu tak maximálně vydat silný kručivý zvuk. Přesto se mi však představa lovení v téhle studené tmavé vodě zrovna nezamlouvá.
"Já už jsem nejedla... Hmm, tak čtyři dny. Ale nemyslíš, že by bylo třeba lepší zkusit co nejrychleji doběhnout někam na louku, kde by mohla být vysoká zvěř? Ve dvou by jsme byly schopné ulovit i něco většího," navrhnu a od vody se pro jistotu vzdálím. Zasměji se nad její další otázkou. "Kdo ví. Ale také by se to dalo zjistit, ne?" Představa lovu uprostřed obrovské masy vody mne zároveň děsí i přitahuje, ale s tím se podělit nerozhodnu. Radši se pokusím dostat Clawdiu co nejdál od realizace nápadu s lovením ryb v téhle ropové vodě a pomalu vykročím podél řeky směrem od vrcholu Vyhlídky. "Žádné nadbytečné močení kožichů," prohlásím opět hlasem průvodce po jeskynním komplexu, "jde se na výpravu k nekonečné modři!" A s tímto výkřikem pokračuji dál, víceméně nehledíc na to, jestli se mnou Clawdia nebude souhlasit.

// Středozemní pláň

// Vyhlídka

Po chvilce chůze se dostaneme k jakési řece. Nemůžu si pomoci, ihned se mi začne nějakým způsobem líbit. Všude okolo ní leží kameny, na jejím dnu jsou kameny, všude jsou kameny, a kameny - kameny já ráda. Noc obarvila vodu na temně tmavě modrou a vše je položené v záhadném šeru a lehoučký opar nad vodou mi přijde absolutně kouzelný. Zazubím se Clawdiiným směrem a znovu si pořádně obhlédnu okolí. "Šla bych asi podél řeky, dokud se nedostaneme z lesa. Myslím, že někde na volném prostranství už by jsme vůni soli mohly zachytit," navrhnu, mezitím co přijdu blíže k vodě a ponořím do ní packy. Zdá se podivně studená, každopádně pohled na vlastní packu, která se potápí do tmavé vody, mě fascinuje, takže pokračuji. Připomene mi to tu úžasnou situaci s tankerem a ropou, kterou jsem nedávno prodělala.
Něco mi však říká, že vlézt do té vody by asi nebyl nejlepší nápad, takže po dostatečném vynadívání (asi jsem se u toho i trochu potutelně usmívala) zvednu hlavu a vyhledám očima Clawdiu. "Co myslíš?" zeptám se.

Trošku jsem se zachvěla nad představou vlčice, která trénuje svou magii ohně. Chvilku jsem se zamyslela nad tím, jestli bych třeba mohla trénovat i svou elektřinu, ale rozhodla jsem se to nechat zase někdy napotom. Jednu magii jí prozradí oči, ale tu druhou třeba nikdy nepozná.
Při letmém sledování jsem si všimla, že prohlédla tu částečnou nerozhodnost a asi jí to i zarmoutilo. Připadala jsem si více a více jako ta nejhorší vlčice pod sluncem. Uslyšela jsem z jejího směru i tiché zakňučení a podívala se na ní s trochu teatrálně tázavým výrazem, ale částečně i má magie mi napověděla, že tohle možná nebylo úplně kvůli mně.
Z neznámého důvodu mi to připomene Danteho a jeho strach z ubližování druhým svou magií. A zvláštní je, že když jsem se v tu chvíli na Clawdiu podívala, měla jsem takový zvláštní pocit... Viny? Až jsem se musela oklepat. Přesto jsem si však nemohla pomoci a věnovala Clawdie jeden krátký, ale významný pohled.
"Ani nebyla. No, ale je to dobrý nápad, ne?" prohlásila jsem a začala lehce pohazovat ocasem. Když jsem nad tím popřemýšlela, jediná věc, ve které jsem se zatím koupala, byla řeka. Ne, že by řeka nebyla fajn, ale moře... To musí být něco úplně jiného. Znovu se podívám na Claw a lehce se zahihňám. "Výprava tímto nechť započne! Jdeš vedle mě a ne za mnou, dodržuješ směr a dávej si pozor, protože to bude jízda!" oznámím hlasem průvodce po jeskynním komplexu a vykročím směrem, kde odhaduji polohu jihu.

// Řeka Midiam

Clawdia vypadala, že má s vlky jako já zkušenosti. Nad mými slovy se lehce smála a vysvětlila mi, že její magie se nemusím bát. Ne, že by mě to přesvědčilo, ale zaujalo mne to, že na horko ještě nikdo neumřel. Pravdivost té informace jsem sice nedokázala odhadnout, ale začínala mě hlodat zvědavost. "Ty umíš dělat horko?" plácla jsem první otázku a upřela oči do oblasti jejího nosu, protože i přes všechno to ujišťování jsem si očima nebyla zrovna jistá.
Když se mne Clawdia zeptala, zda-li bych jí nechtěla provést a ukázat. Usmála jsem se té dobré příležitosti, i když by to znamenalo poznat tuhle červenookou vlčici ještě trochu více. Bohužel jsem si nebyla jistá, jestli se mi ta představa líbí, nebo ne.
Každopádně to byla dobrá šance se znovu na něco zeptat. "No, dá se říci, že znám," odpovím nejdříve a trochu směleji pokračuji, "spíše krajinu než vlky. Co ty? Ty tu asi nejsi moc dlouho, že ne?" Zkusím podnítit jeden z důvodů toho, že na mě má takový zvláštní požadavek. "Mám pocit, že tohle je to nejhezčí místo, ale je tu spoustu dalších krás a všeho. Lesíky, jezera, a když se podíváš odtud, vidíš třeba takovou květinovou louku. Tam jsem ještě nebyla, ale vždycky jsem se tam chtěla podívat. Myslela jsem, že obejdu všechna území, které odsud vidím. Zatím mám prozkoumané spíše všechno na sever odtud, ale chtěla bych se podívat i na jih, jestli tu třeba není moře..." trochu se zasním a když mi to dojde, zmlknu a usměji se na Clawdiu tím co nejpoutavějším šklebem, aby třeba ihned zapomněla na to, co jsem právě řekla.

Možná jsem se v jistých ohledech přecenila, protože po chvilce jsem sama sebe zastihla, jak s otevřenýma očima podřimuji. Zamrkala jsem, abych vyhnala z očí ospalost, ale ve chvíli, kdy už jsem chtěla zvednout hlavu, oklepat se nebo se líně protáhnout, mne zarazil hlas. Zněl mile a zněl, jak to říct, jako vlčice. Trochu zvědavě jsem zvedla oči. Přede mnou stála bílá vlčice, tvářila se tak nějak přívětivě a hleděla na mne. Bohužel, tma mi nezabránila v tom, abych si všimla jejích červených očí.
Všechny mé smysly byly rázem v pohotovosti. Vyskočila jsem na nohy tak prudce, že mi chvilku trvalo, než jsem stoprocentně udržela rovnováhu a malátně klopýtala vzad. Zděšeně jsem na ní civěla a nechávala se hypnotizovat tím pohledem. Připomínají mi Darkallaina, uvědomila jsem si a s tou myšlenkou se trochu uklidnila. Ten nebyl zlý. Třeba by mohla být i ona v pořádku. Ze strnulé pozice jsem se pokusila dostat do něčeho trochu uvolněnějšího. Ne, že by to vypadalo o něco méně zoufale. Ale myšlenky se mi rozběhly a já překonala prvotní šok bez toho, aniž bych rychlostí světla odsprintovala a zastavila až někde na Galtavaru. Možná i proto jsem se odvážila Clawdie trochu nabourat do hlavy a zkusit odhadnout, jestli si už něco nenaplánovala. Šlo to překvapivě lehce, až jsem se trochu podivila. Jasně jsem viděla všechno, co nad čím dosud přemýšlela i dělala, a ve chvíli, kdy se mi podařilo dostat až někam, kde jsem vážně být nechtěla, jsem se trochu překvapeně vrátila zpět. Osud zase udeřil.
Jistota, že to se mnou myslí dobře, však překonala část toho povrchového strachu. Tušila, že se jí budu bát, a přesto na mě promluvila. Bylo mi jí až líto. Nasadila jsem tedy trochu omluvný úsměv a s vypětím všech sil došla těch pár kroků k ní. "Ehm... Ahoj, Clawdio. Jak sis jistě všimla, jakože sis všimla, vím, že sis všimla, no, to je jedno... já se jmenuju jako hvězda," šíleně jsem koktala a zároveň netušila co říkám, za což jsem si v hlavě pořádně zanadávala, "hehe, hvězdy dnes nesvítí, že? Jsem Severka, vlastně tě docela ráda poznávám." Polkla jsem. "Omlouvám se, mám z tebe strach," uvědomila jsem jí, načež mi došlo co jsem řekla a rychle dodala: "Vlastně ne z tebe, ale z červených očí. Ém, tvé magie." Proč jí to vlastně říkám? Přešlápla jsem a znovu se na ní trochu bezmocně podívala. A teď v klidu. "Radši se ti do nich nebudu dívat."

// Řeka Mahtäe

Má nálada se společně s příkrostí terénu rapidně zvedá a ve chvíli, kdy musím párkrát skočit, mi už vůbec nic nechybí. Ozvěna hladu, která dosud trápila mé útroby po celé dny, jako by ustoupila do pozadí a na chvilku mne nechala užívat si tu nádhernou chvíli provoněnou větrem a pískem z kamení. I když kvůli dovršením noci se viditelnost o dost zhorší, rozhodnu se téměř nezpomalovat a zkusit se dostat až na vrchol co v nejkratším časovém úseku.
I přes veškerou snahu mi ale chvilku trvá, než se na vrchol dostanu. Tam už si ale připadám absolutně v pořádku. Trochu fouká a na místech, kde má srst pořád není dostatečně dorostlá, jsem zasáhnuta nečekanou zimou. Popravdě, po bližším pohledu mé nadšení tímto místem trochu opadne. Kvůli tmě nevidím nic, je tu zima a mraky zakrývají měsíc, co víc, z těch mraků ani neprší. Natož, aby hřmělo. A všechny ty famózní nápady právě přišly vniveč. Trochu zklamaně ještě jednou obejdu co největší prostor, odkud bych mohla něco vidět, a po neúspěchu si jednoduše vlezu do velkého koláče horských květin. Všechny mají zavřené květy, ale z blízka vypadají hezky, takže si do nich spokojeně lehnu a v hlavě se mi pomalu zrodí úsudek, že by bylo lepší počkat do rána a na vše se podívat při lepším světle.
Spát se mi však nechce a květinky trochu štípají do břicha ( přece bych se ale nezvedla), takže prostě nechám oči otevřené, uši nastražené a dávám pozor, jestli se náhodou neobjeví mezi květy světluška, která by se třeba dala vyhnat z bezpečí a nechat unášet větrem, mezitím co bych za ní já nadšeně pádila.

// Cedrový háj

Už už bych nadšením vtrhla do vody a rozplavala se na druhý břeh, kdyby mne nezastavil obraz docela silného proudu. To mou rozohněnou náladu trochu zchladí. Trochu dost.
Dokud nedostanu další famózní nápad.
Vzpomenu si, jak jsem tu tuhle chytla docela dobrou rybu v zátočině, a ihned se mi začne v hlavě vybavovat obrys krajiny, kterou má řeka trochu níže. Tam je určitě mnohem klidnější! S novou nadějí začnu pelášit trochu níže po proudu, dokud neujdu docela slušný kus cesty. Až se podivím, jak se mé očekávání naplnilo. Voda tu byla doopravdy mnohem klidnější, a co více, čistá.
Je načase změnit stereotypy. S úsměvem, takovým, jak nejvíc se vlk může usmát, do ní pomalu vklouznu a začnu se prodírat na druhý břeh, mezitím co ze mne teče krásný hnědý proud vody. Kdybych měla problémy s plaváním, možná bych si připadala trochu jako potápějící se tanker, ze kterého vytéká ropa a mění azurové moře na ošklivou černou břečku. Když se vynořím na druhé straně, má srst je sice pořád nestejně narostlá a ošklivá, každopádně úžasně čistá a lesklá na místech, kde je na lesklost dostatečně dlouhá a hebká. Co více, mé bílé tlapky jsou bílé a proužky na nohou též. Spokojená sama se sebou se ještě chvíli probrodím mělčinou, pokoušejíc se najít nějaké ryby, ale brzy toho nechám, protože na míle daleko nevidím ani tu nejmenší rybičku. Opatrně vylezu, abych si čistou srst a bílé tlapky znovu neumazala od blátivého břehu, rázně se oklepu a nyní už stoprocentně sebevědomá se rozklušu ke svému cíli, tyčícímu se nade mnou v tak lákavé výšce čišící vzpomínkami.

// Vyhlídka

Oklepala jsem se a zvedla oči k nebi. Vypadalo to, že začne pršet, a to mně z neznámého důvodu trošku nadchlo. Možná bych ze sebe mohla smýt všechno to bláto. Jen kdybych byla někde výš a viditelná. Lépe řečeno - kdybych nebyla uprostřed lesa. Maličko významně se podívám po Dantovi a popojdu pár kroků, abych lépe viděla skrz koruny stromů. Začínalo se stmívat, takže pokud se chceme dostat z lesa bez úhony, chtělo by to zrychlit. A to tempem. Znovu se na Danteho otočím. Jestli chce něco řešit, bude to muset počkat.
Opatrným klusem se rozběhnu přes les a v nastávajícím šeru si začnu dávat dobrý pozor na kameny a kořeny, kterých se tu pojednou začalo zdát nějak víc. Směr začnu situovat více k místu, kde by podle mého (i když příšerného) smyslu pro orientaci měla být řeka, jež by mohla ještě lépe smít všechny vrstvy bláta, které jsem na sebe tak šikovně nabalila.
A jak tak přemýšlím o řece, dostanu absolutně famózní nápad.
Tak famózní, že nadskočím a k řece vyběhnu tryskem, nehledíc na malé mezery mezi stromy. Kdyby byla bouřka, dalo by se toho spousta zkusit. Hehe. Taková spousta. Spousta. Sousta... Najednou se opět ozve břicho v náhlém popudu. Mám hlad. Avšak to mne nezadrží a já se, kdybych uměla výskat, tak s výskáním, rozeběhnu ze stromů až k řece.

// Řeka Mahtäe

Prkna (36)
30 prken - 1* do Myšlenek
6 prken - 6 safírů

Hřebíky (21)
10 hřebíků - 1* do taktiky lovu
10 hřebíků - 1* do obratnosti
1 hřebík - 1 pomněnka

Trubky (16)
10 trubek - 1* do Myšlenek - Andante
1 trubka - 1* do síly - Darkallain
2 trubky - 2* do taktiky lovu - Castor
2 trubky - 2* do síly - Scrooty
1 trubka - 1* do rychlosti - Bellatrix

Instantní sníh (11)
10 sněhů - 15 mušliček
1 sníh - 5 pomněnek

Šrouby (6)
5 šroubů - 1* do Myšlenek
1 šroub - 1* do rychlosti

Mléko (5)
4 litry mléka - 2* do Myšlenek
1 litr mléka - 1 křišťál

Celkem
4* do Myšlenek
1* do taktiky lovu
1* do obratnosti
1* do rychlosti
6 safírů
6 pomněnek
15 mušliček
1 křišťál

Andante - 1* do magie Myšlenek
Darkallain - 1* do síly
Scrooty - 2* do síly
Castor - 2* do taktiky lovu
Bellatrix - 1* do rychlosti

I když jsem se tím podivným způsobem vymotala z pod Andanteho, nepokusil se po mne znovu vrhnout, a pouze si sedl. Připadal mi trochu podrážděný z toho bláta a špíny, ale nedávala jsem tomu žádnou větší váhu. Mne osobně to bláto bylo úplně jedno, možná, že se mi to dokonce líbilo. Na vzhledu mi to pravděpodobně neubralo (však ani nepřidalo), bylo zvláštní nebýt chvíli jen v odstínech šedé a nakonec bláto je velmi, velmi zajímavá věc.
Andante vypadal, jako by nad něčím po mé otázce váhal, ale ve chvíli, kdy už jsem chtěla něco říci, mi začal vysvětlovat své důvody k oné zmatenosti.
Možná ani netušil, jak mne ta slova zasáhla. Nedala jsem nic najevo, pořád se tvářila stejně (nebo se o to alespoň pokusila), ale najednou jsem měla hlavou plnou myšlenek. Při letmém pohledu na Andanteho jsem si umínila, že pro jednou poruším své pravidlo a budu je říkat nahlas. "Popravdě, Dante, nikdy mne nenapadlo nad tím takhle přemýšlet. Páni, nevím, nad čím mám teď přemýšlet. Osobně jsem tu magii téměř nepoužívala, dokud mi díky jisté vlčici nezesílila, a i teď se na ní spoléhám, jen pokud mi to přijde vhodné. Asi jde o způsob užívání. Pokud něčemu nerozumíš, není lepší se podívat, jak to myslí ten druhý? Možná jim čteš soukromí, ale je to lepší, než pokud bys je poté zranil slovy, která by mohla vše ještě zhoršit. Je špatné, když ti jde o zábavu, ale nemyslím si, že by ti to mělo býti líto. Také se mi to stávalo, ale myslím, že to časem zmizí, nebo se to určitě naučíš ovládat. Nejsem žádný expert, ale myslím, že tahle magie by se neměla skrývat a rozhodně ne nenávidět, protože mně jednou bude pomáhat pochopit věci, které pochopit musím a potřebuji," rozpovídám se, ale snažím se také, aby to nějak vyznělo. Možná, že si tu takhle povídám spíš pro sebe. Může být doopravdy magie myšlenek... Zlá?
Zvednu se na všechny čtyři a důkladně se oklepu, abych ze sebe dostala co nejvíce tekutého bláta, a poté si opět sednu. "Možná, že tak nad tím přemýšlím jen já. Ty nevypadáš zle, Andante, jen trochu..." proti své vůli se začnu smát.

Andante se situaci začal smát. Ne, že by mne to úplně zarazilo, ale překvapilo určitě, protože do teď jsem u něj podobný způsob chování nezpozorovala. Vysvětlil mi své důvody a smál se znovu, ale já v mžiku nechala svůj výraz zchladnout. Co nejobratněji jsem se vykroutila z pod jeho tíhy (dokud si na to nedával pozor), podepřela se předníma nohama a otočila k němu. V tomto podivné polosedě pololeže jsem mohla vypadat více než prazvláštně, ale rozhodla jsem se to ignorovat, protože můj zjev sám o sobě prazvláštně působí. "Zpět k otázce. Děsí tě snad tvá vlastní magie, že na mne musíš útočit, kdykoli vyslovím její název? Určitě jí máš. Když se ti podívám do očí, vidím v nich rtuť a stříbro. Mám je přece stejné," nenechám se ovládnout situací a zkoumavým pohledem se mu začnu zabodávat do očí.
Všimnu si, že mezitím se již setmělo, ale teplo neustává. Začínalo mne dokonce přemáhat vedro na místech srsti, která byla hustá a dlouhá. To byla hlavní nevýhoda faktoru vypelichanosti a nerovnoměrně narostlé, ošklivé srsti. Dostane mne to trochu do nostalgie, a já začnu mimoděk vzpomínat, kdy mi bylo po celém těle stejně teplo a kdy mi bylo všude stejně zima. To už je tak dlouho... Přirovnalo by se to ke slunečním skvrnám.
Někdy si celá připadám jako sluneční skvrna.
Mezitím, co se nějak zahloubám do myšlenek, mi pohled pomalu zabloudí od Danteho kamsi za obzor k dalekým lesům, horám a měsíci. To mi opět připomene domov, což mi připomene, jak jsem nedávno pobývala na vyhlídce, a spala pod kamenem. Tímto způsobem se vlastně sama myšlenkově absolutně vzdálím od nynějšího problému, ovšem toto zahloubání se na mne neprojeví nijak jinak, než nepřítomným pohledem.