Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ani jsem nemusela moc dlouho přemýšlet nad tím, do jaké jsem se to přimíchala ošemetné situace. Znala jsem Andanteho. Ale takhle ne. Zdál se vyděšený a vzteklý zároveň, a to obě směrem k či z mé sestry. Sledovala jsem to všechno trochu nechápavě, ale po mých slovech jako by v Dantem něco prasklo a on vyběhl z jeskyně, přenechávajíc nám salvu silného větru.
S překvapením mrkáním jsem zírala směrem, kterým se osvobodil, absolutně netušíc, co se právě stalo. Nadechla jsem se, připravená zeptat se na to všechno Bellatrix, ale ta mě přerušila. Nejistě jsem se usmála. "No, vlastně jsem říkala -" V tu chvíli přišla ke mně a přátelsky se ke mě přitiskla. Nebo objala. Přitiskla svou hlavu k mému krku. Doufala jsem, že se nedostane až k té spálenině. Není to vlastně jedno? "Jo, taky jsi mi chyběla," zamumlala jsem do její srsti a šťastně, stejně jako s úlevou, jsem si oddechla.
Možná proto mě její další zabrblání opařilo více, než mělo. Trochu jsem ztuhla. Jako jedinou nápovědu pro vhodnou odpověď jsem ale našla ve své magii, a tak jsem trochu provinile porušila svůj slib a zkusila se podívat do Bellatrixiny mysli. Kdo by to řekl, další překvapení. Rozrušeně jsem zastříhala ušima. Tak nic, jdeš naostro. "No, popravdě jsem se po tobě sháněla. Utekla jsem z poloviny rozhovoru s Dantem. Často utíkám z debat, co? Moc mi nejdou," svěřila jsem se a trochu se přitom zasmála. Zároveň mi to pročistilo hlavu. O krok jsem poodstoupila a sedla si na zem.
"Což mi připomíná! Jistý vlk mi řekl, že máš smečku! A právě teď jsi Andanteho donutila utéct tryskem kvůli zmínce o čtyřech magiích! Čtyřech?! Možná jsi starší, možná taky ne, to si nepamatuju, ale nemusíš být ve všem lepší, abys věděla! A nejdeme hledat toho Andanteho? Nechci, aby si mě zafixoval s touhle příhodou. Mimochodem, proč je tvoje hlava prázdná?" vypálila jsem na ní salvu slov naoko naštvaným tónem, přičemž jsem se celou dobu usmívala. Možná ani tohle nebylo nutné, Bellatrix většinu tónů mého hlasu znala. Tenhle nebyl nazlobený, nebo ne moc. Tak akorát. Mávala jsem nadšeně ocasem, sem a tam, a snažila se zase nepovalit Bellatrix a nezničit její krásnou srst, a vůbec nebýt tak jak na pružince. Ta vnitřní snaha byla určitě vidět, ale její odpovědi mě zajímaly jako nic jiného.

// Řeka Mahtäe (přes Šakalí pahorkatinu)

Když jsem tehdy vylezla z řeky a ohlédla se, jen abych viděla Meinerovu odcházející siluetu, možná jsem netušila, že najít jeskyně nebude v praxi ani z poloviny tak snadné, jako jsem předpokládala. Mířila jsem pořád od řeky směrem nahoru, dokud skaliska nevystřídaly stromy, a snažila se okem zaznamenat jakoukoli díru do země, skálu, jeskyni, něco. Po Trixiném pachu nebylo ani stopy, a to moji situaci nijak nezlehčovalo. Hledala jsem místo, o kterém jsem ani nevěděla, že existuje. S přibývajícím časem od počátku mého pátrání se stupňovala především frustrace a asi po hodině bloumání mezi stromy jsem už nějak automaticky zastala názor, že je mi to všechno jedno. Vyšplhala jsem se na nejbližší pahorek a s zaduněním si kecla.
V tu chvíli to pode mnou charakteristicky zadunělo, křuplo a celá má maličkost byla během vteřiny tak o pět metrů níže. Chvilku jsem si nebyla jistá, jestli mám mít radost nebo panikařit. Jeskyně byla celkem světlá a ve stropě jsem byla schopna zpozorovat malé otvory, které vpouštěly světlo na hladinu maličkého potůčku a zvláštních podzemních útvarů, ale ty rozhodně nemohly být dostatečně blízko na to, abych po nich vylezla zpět na povrch. Pocit omezené svobody pohybu mě znepokojil.
To ale trvalo jen do chvíle, kdy mě praštila do nosu dobře známá vůně. A nejen to. Ještě jedna, stejně dobře známá. Obě byly tak silné a intenzivní, že jsem ihned vyskočila na nohy a oklepala za sebe všechen prach a hlínu, která spadla se mnou. Trvalo jen chvilku ticha, než jsem byla schopna rozpoznat i hlasy a to už jsem hledala nejbližší cestu, kudy bych mohla pach následovat. S rychlejšími kroky jsem cítila, jak se mi zvyšuje adrenalin, jak zrychleně dýchám. Ani jsem si neuvědomila, že začínám běžet, nehledě na možné výmoly a nebezpečné změny směru a výšku stropu.
A pak, jako když skočíte do ledové vody, jsem se ocitla v jeskyňce. Byla jsem pořád částečně "ve zdi" a na tu se necelý metr ode mne tisknul Andante a z očí mi planula zvláštní směsice citů. Bleskurychle jsem se otočila za hlasem, který mu vyhrožoval magiemi. Kdo by to mohl být jiný než ty, Bellatrix. Využila jsem možného momentu překvapení, které mohl díky mé černé barvě nastat, a svoji mlčenlivost přerušila až po chvilkovém zamyšlení, schválně přehnaně zaraženým hlasem: "Tak počkat, ty těch magií máš víc?"
Jestli si mě předtím Andante nevšiml, tak mu mohlo mé náhlé zjevení doopravdy sebrat poslední známky ovládání. Svým způsobem jsem byla docela dost blízko a on, stejně jako celá atmosféra toho prostoru, se zdál napjatý. Nikdy jsem neměla napětí ráda. Podle všeho šlo o magie a na Danteho jsem vzpomínala jako na přemýšlivého vlka, především nad tímto tématem. Radši jsem se nepokoušela přemýšlet nad tím, jak nad tím uvažuje Bellatrix.

Z nějakého důvodu jsem po vyslovení své otázky nedokázala nadále vnímat to prostředí, které jsem se předtím rozhodla pozorovat. A ve chvíli, kdy zopakoval můj popis, hlasem, ve kterém jsem možná i zaslechla jistou naději, že ji už někdy potkal, veškeré snahy o další prohlížení terénu jsem vzdala a dívala se na něho možná až trochu moc upjatým pohledem, očekávajíc jakýkoli zvuk z jeho směru.
Když ale přišel, chvilku jsem na něho stejně dokázala jen zírat. Bellatrix si našla smečku? Tak ta je hustá! To jí musím... Říct asi ne... Co bych proboha na to měla říct? Chvilku jsem jen s nepřítomným úsměvem kývala na Meinera. Pak se rozesmála a začala si stejně bez cíle pobíhat kolem, možná abych uvolnila to chvilkové vypětí, které jsem cítila. Bylo to zvláštní. Připadala jsem si za ní šťastná, ale zároveň netušila, co to znamená. Dokázala bych se ještě podívat na noční oblohu, kdyby to bylo jako člen smečky? Zauvažovala jsem. Svým způsobem jsem tomu nedávala moc šancí. Ale navěky tulákem... Možná jsem její rozhodnutí chápala. V každém případě mě to utvrdilo v pocitu, že ji musím najít.
Otočila jsem se na Meinera. "Děkuju moc. Pravděpodobně už tam nebude, ale alespoň mám nějaký počáteční bod, v tom hledání," vyjádřila jsem svůj vděk a lehce se otočila možným směrem. Pravděpodobně u Vyhlídky. "Jestli chceš jít se mnou, můžeš, ale poběžím rychle," ušklíbla jsem se lehce, "jestli ne, tak je to asi sbohem. Nezakopávej moc." Částečně jsem tohle rozloučení ani moc neprožívala. Nějak jsem si byla jistá, že mrzouti mi moc chybět nebudou, ale zároveň mi to přišlo smutné, protože mrzouti nechybí nikomu. Prostě se opatruj. Teď jdu hledat někoho jiného. Naposledy jsem se na něj zazubila, odběhla kousek dál a začala se brodit přes řeku.

// Zrcadlové jeskyně (přes Šakalí pahorkatinu)

Možná mě i trochu překvapilo, když se Clawdia zvedla. Ona vážně jde pryč, došlo mi, ale dokázala jsem na ní jen lehce zmateně zírat. Poděkovala Meinerovi (na což bych já stoprocentně zapomněla), a poté se otočila ke mně. Trochu se mi sevřel hrudník. Měla jsem zvláštní chuť jí nabídnout, jestli by se třeba nevydala po stopách Bellatrix se mnou, a však šanci jsem propásla, Clawdia se rozloučila a pomalu odcházela pryč, mávajíc ocasem na pozdrav. Nech slunce svítit na svou cestu ve dne a hvězdy v noci, Claw.
Když mi zmizela z dohledu, s povzdechnutím jsem se zvedla. Když už jsem se dostala do fáze vybírání směru, vyrušil mě hlas. Meinere. Musím přiznat, že jsem sebou trochu trhla, protože do té chvíle jsem byla přesvědčená, že odešel. Tuto ztrátu koncentrace jsem zamaskovala rychlým zatřepáním přední tlapky, jakoby mě do ní něco bodlo, a na chvilku nechala proběhnout po mém výrazu lehký náznak bolesti. Na jeho otázce jsem nenašla nic podezřelého, a tak jsem jednoduše vytasila s pravdou. "Bellatrix. Taková béžová vlčice s hnědými a bílými znaky," zkusím ji co nejjednodušeji popsat. Čím více jsem na ní vzpomínala, tím větší jsem měla pocit, že jsem udělala něco vážně hodně špatného, něco, co by správná ségra nikdy udělat neměla. Natož sestra Trix. Jak jsem ji znala, teď musí být buď docela naštvaná, nebo smutná, nebo možná docela v pohodě... Přemítala jsem, jestli to vůbec chci zjistit a jaké to ponese následky.
Pro rozptýlení myšlenek jsem opět začala přemýšlet na směrem mé budoucí cesty a Meinereho víceméně nevnímala. Nakonec mi to ale nedalo. "Potkal si jí někde? Netuším, kde by mohla být," přiznám, ale jinak prostě pořád koukám kolem a snažím se zachytit sebemenší zbytek její přítomnosti. Neúspěch mě možná i trochu naštve. Jestli umí vlci s magií myšlenek vyhledat své bratry a sestry pomocí silného odrazu, tuhle schopnost nemáš, ubezpečím se trochu bezradně. Nemám ponětí, co vlastně dál.

Na Clawdiinu otázku jsem chvíli musela přemýšlet. "No, prakticky ne. Jednou se mi povedlo chytit rybu, která byla uvízlá na mělčině, ale tomu bych nepřikládala žádný význam. Šlo mi to dobře, co?" zašklebila jsem a labužnicky se olízla. Všichni jsme nějak dojídali a mně samotné se nabízela otázka, co teď. Tu nevyslovenou otázku nakonec řekla nahlas až Clawdia.
Ten nápad mě z nějakého důvodu zasáhl. Meinerovi to bylo pravděpodobně jedno, protože pouze oznámil směr svého putování, ale já chvíli zaváhala. "No... Já nevím. Ráda bych našla jistou vlčici. Jednu dobu se mi zdálo, že by nemusela být tak daleko odsud," přiznám se a pomalu se překulím a zvednu na nohy. Očima obhlédnu okolí a poté zavadím pohledem o Clawdiu. "Chyběli by jste mi," pronesu s ironickým tónem v hlase, ale tak, aby bylo poznatelné, že částečně to myslím i vážně. Konec konců, Clawdia je historicky první červenooký, které se nebojím. Víceméně.

// Omlouvám se za krátký příspěvek, dnes už nemůžu napsat. Hrajte beze mě, pokud chcete, manipulace oboum povolena :)

Clawdia se přiblížila k vodě jako druhá. Připadalo mi, že ví, co dělá, takže jsem se jí ihned jala po očku pozorovat. Nejdříve jsem si myslela, že na to půjde nějak chytře - třeba bude číhat a pak jen srazí jednu rybu. A asi proto se mé nenápadné pozorování změnilo ve výraz šoku poté, co do vody skočila, pocákala docela dost velkou plochu včetně mě a následně vyšla z vody s rybou v tlamě. Dokázala jsem jen zírat na to, jak si začala spokojeně pochutnávat na rybě a ještě se mi omluvila. Nevěřícně jsem stočila pohled zpět k vodnímu toku. Neříkejte mi, že to vážně funguje takhle. To je přece... Možná by mi to někdy přišlo směšné, ale teď jsem takový útok opravdu nečekala.
Jedním okem jsem ale zahlédla Meinera, který se také blížil k vodě. To upoutalo mojí pozornost - choval se mnohem rozvážněji. Chvilku čekal, poté tiše chňapl a hned už byl také na břehu a kousek od Clawdii se začal ládovat čerstvým masem.
A teď jsi na řadě ty.
Trochu nejistě jsem popošla ještě dále do vody, rozhodnutá zkombinovat způsob Clawdii a Meinera. Lososi plavali skoro všude kolem mě, a proto ani nebylo těžké se na jednoho zmatenějšího zaměřit. Chvilku jsem čekala, a jakmile ho proud lehce strhl ke mně, chňapla jsem po něm tlamou a skoro překvapená vlastní rychlostí ihned ucítila jeho tělíčko mezi zuby. Ihned jsem co nejvíce stiskla čelisti, aby mi nevypadl, a co nejrychleji vyběhla na břeh. Vítězoslavně jsem se uvelebila vedle Clawdii a zakousla se do lososa. Jak se můj prázdný žaludek začal po tak dlouhé době plnit, začala jsem se cítit opravdu blaženě. Dojedla jsem rychle a poté, co už zbyla jen páteř, si jen spokojeně zamručela a přivřela oči.

Vypadalo to, že Clawdia nemá nic proti mnou voleném směru, za což jsem si trochu oddechla. Zdála se i přes prázdný žaludek v dobré náladě a to jakýmsi způsobem zvedlo i tu mojí, i když předtím ani ona nebyla na bodu mrazu. Meinere se držel kousek za námi, a i když bych ho možná měla radši někde jinde než za zády, nijak speciálně jsem to zatím neřešila. Když mě na to ale Clawdia upozornila, ještě jsem si ze zvědavosti stihla přečíst kousek její následující myšlenky (věta, co řekla nahlas, mi totiž přišla docela podezřelá) a jejím následkem jsem se začala nezadržitelně chechtat. Meinere jí pravděpodobně také slyšel a trochu vztekle na sebe upozornil, což mé narůstající chichotání ještě posílilo. Možná jsem v tu chvíli mohla vypadat docela zvláštně, protože mluvená věta sama o sobě ani vtipná nebyla a Meine vlastně také ne. Smála jsem se prakticky bez důvodu. To se ale stává. Je hezké se smát, ne? Zazubila jsem se na Clawdiu a následně pokračovala v prohlížení řeky, jako kdybych právě nic neudělala.
Jak jsem po chvíli koukání zjistila, řeka už rozhodně nebyla tak prudká, jako předtím. Na některých místech bych se do ní možná i odvážila vlézt. Významně jsem po Clawdie i Meinerovi hodila pohledem, zastavila se a přišla blíže k řece. "Tady už by se něco dalo ulovit, ne?" ujistila jsem se, ale na odpověď nečekala. Proti proudu pořád skákaly ty ryby, které Clawdia pojmenovala jako lososy. Nepředpokládala jsem, že něco takového ulovím, ale přiblížila jsem se k vodě tak blízko, že se mi přední tlapky máčely v mělčině, a s výrazem lovce jsem pozorovala růžová tělíčka, skákající přes peřeje. Neměla jsem nejmenší ponětí, jak se loví skákající ryby, ale odvodila jsem si, že pokud zná Clawdia lososy, musí znát i způsob, kterým se chytají. Protože jestli ne, tak naše poslední šance je rychlostně zaostávající Meinere. Ne, že by si mohl vést hůře, jak já.

// Mušličková pláž (přes Středozemní pláň)

Klusala jsem pořád tak deset metrů za Claw po suché pustině a přemýšlela, jestli to nebyla ona, kdo dostal úžeh. Kdysi jsem slýchávala o vlcích, kteří měli z horka vidiny - třeba se jim zdálo, že naproti běží stádo koní nebo rozzuřená vlčí smečka. Pokud měla Clawdia žízeň a nic neřekla, třeba se jí mohla zjevit řeka, nebo něco takového.
Po pár minutách běhu jsem ale doopravdy začínala zaznamenávat zvuky vody. Daleké šumění a burácení - ano, určitě jsem něco slyšela. Clawdia pravděpodobně také něco zaslechla, protože oznámila, že už jsme skoro tam. Ještě více jsem zrychlila, abych jí dohnala. U řeky však byla dříve, než já a všimla jsem si, že při pohledu na hladinu její výraz maličko zchladl. Doběhla jsem ji a podívala se také.
Když jsem viděla rozčeřené vlny a odhadla možnou rychlost vody, pohlédla jsem na Clawdiu a z nějakého důvodu se začala smát. Byla to skoro ironie. "Tak já ti nevím, Claw," promluvila jsem, pořád se smíchem, "ale mám pocit, že zrovna tady toho moc neulovíme." Clawdia mezitím přiběhla k břehu, a její tvář se zase trochu prozářila. Pojmenovala jakési zvíře a hned vyslovila docela rozumný návrh. Několikrát jsem přikývla. "Výborný nápad!" už se sama začala otáčet směrem, odkud řeka tekla, pak mi ale došlo, že můj směr se trochu liší od návrhu Clawdie, a stejně zmateně jsem se po ní podívala. "Hmm, šla bych proti proudu," ihned začnu vysvětlovat, "řeka se tam třeba trochu zúží a zklidní. Obvykle to tak bývá." Já jsem přece nakonec vedoucí výpravy. Rozejdu se, nyní už jistá svou nohou, proti proudu, a hezky si začnu prohlížet tok. Párkrát z něho opravdu cosi vyskočí a na chvíli to zaujme mou pozornost. Otočím se na Clawdiu. "Ehm, Claw, to skákající... To je losos?" ujistím se a chvilku to jen pozoruji. Tohle se bude vážně skvěle chytat...

Brzy se u nás objevila Clawdia. Co nejsluníčkověji jsem se na ní usmála, ale asi se mi to nepovedlo. Můj výraz byl možná ještě docela dost zastíněn obrazem někoho, kdo se právě probudil. Asi zaslechla mou otázku, protože navrhla řeku, kterou viděla po cestě. Zkoušela jsem si vybavit suchou planinu, na které jsem před chvílí byla. Skoro jsem si byla jistá tím, že řeka by na takovém místě být ani nemohla - ale když to Clawdia tvrdila, proč jí nevěřit. Voda by mohla být možná vítaná, a to nejen jako osvěžení, ale jako zdroj pitné vody. Pořád jsem cítila na jazyku tu ostrou, nepříjemnou chuť slané tekutiny moře. Lov na ryby se mi možná zase tolik nezamlouval. Jak jsem nad tím přemýšlela, už je to vážně hodně dlouho, co jsem měla vysokou, tak dlouho, že už si to ani nepamatuji. Ryby... Stejně zajímavé jídlo. Vůbec nemají žádnou chuť, ale třeba tihle cestují až kamsi jen kvůli nim. Pro sebe jsem se maličko zašklebila. Co se dá dělat.
Naposledy jsem zívla, pořádně se oklepala a podívala na Claw a Meinera. "Tak jo, jde se na ryby. Výpravu nevedu," shrnula jsem a nečitelně se usmála. Clawdia už mezitím vyběhla a Meinere jí následoval. Usoudila jsem, že teď se budu muset pohnout i já, takže jsem párkrát jen prohrábla packou v moři a rozběhla z písku na břeh. Ve chvíli, kdy už se pode mnou začínal měnit povrch, jsem se ještě jednou otočila a rozhlédla se po moři. Věnovala jsem mu lehký úsměv. Sbohem, moře. Jednou se na tebe zase přijdu podívat, slíbila jsem si v duchu, se vzdychnutím se otočila a rychle vyběhla za Clawdiou a Meinem, než se mi ztratí z dohledu.

// Medvědí řeka (přes Středozemní pláň)

Oba dva se mnou v názoru na hvězdy souhlasili. A kdo by nesouhlasil? Usmívala jsem se a pořád dívala na oblohu, dokud Clawdia nepromluvila a já se na ní nemusela podívat. "Možná by to bylo lepší," souhlasila jsem a zívla, jak na mě také šlo spaní. Claw už vedle mě podřimovala a Meinere vypadal také docela ospale. Usoudila jsem, že spánek by nedopadl zase tak špatně ani pro mě.
"Severka náhodou je hvězda," ujistím ještě před uložením ke spánku Meinera, "kdyby nebyla, přece bych se tak nemohla jmenovat." Poslední větu dodám už se zavřenýma očima. Cítím sice osten hladu, ale když myslíte na spánek, nikdy se vám nepovede úplně vyhnout únavě. Brzy jsem se přistihla, jak už lehounce klimbám a v myšlenkách se mi otáčí nad hlavou obloha.

Jakmile jsem zas nabyla vědomí, pomalu jsem otevřela oči a maličko malátně se překulila na jednu stranu, celou dobu hluboce zývajíc. Když jsem se zase dokutálela na břicho, podařilo se mi malátně zvednout a zamžourat do sluníčka, počemž následovalo rychlé obhlédnutí okolí. Meinere vypadal vzhůru. Nepřítomně jsem se na něj usmála. "Tak co... Kam se tedy jde na snídani?" vysoukala jsem ze sebe a pro jistotu si sedla, abych neztratila rovnováhu.

Na ten obzor jsem zírala asi tak dlouho, dokud bylo něco vidět. Když jsem se poté probrala z toho chvilkového omámení, z neznámého důvodu mi vodu už omývala tlapky a já si trochu se zděšením uvědomila, že břeh moře docela postoupil. Z rozladění jsem se docela slušnou rychlostí dostala na nohy a doklusala ke Clawdie, která si povídala s Meinerem. Z kousku rozhovoru, který se mi podařilo zaslechnout, jsem se dozvěděla, že Clawdia si toho všimla také. Ptala se na to Meinera, ale jeho odpověď mi přišla trochu nezajímavá, takže jsem tomu více nevěnovala pozornost. Stoupající moře mě však přeci jen trochu děsilo, a tak jsem se rozhodla sednout k nim, do bezpečné vzdálenosti od vln. Slunce a odlesky v něm nyní vystřídaly bílé tečky - a když jsem se podívala na nebe, nemohla jsem se neusmát. Po celém obzoru byly rozesety hvězdy, viděla jsem i ty nejmenší a nezapadlejší, stejně jako ty jasné.
Byla vidět Severka. Kdesi daleko, kousek nad obzorem, jsem tušila Bellatrix. Dívala jsem se na ty hvězdy a s každou, kterou jsem dokázala pojmenovat, se mi pojil nějaký vlk. Bylo jich tam tolik, všude okolo. Ve hvězdách je unikátnost naší smečky, vzpomněla jsem si na mámina slova, ať jsi kdekoliv a kdokoliv, jsme s tebou. Živí, mrtví. Navždy, stačí se podívat na nebe. Schválně jsem se zkusila podívat po Capelle. Po obloze jsem se ale dívala s trpkým nádechem, protože má matka se narodila v zimě. Capella v létě nevychází. Musela jsem na chvíli sklopit hlavu a zadívat se do země. V ten moment jsem snad ani nevnímala přítomnost Meinera a Clawdii - teď jsem tu byla jen já a má rodina. Dívá se někde daleko Trix také na hvězdy? A co ostatní? Žijí ještě na téhle zemi? Uvidím je třeba i jinde než na nebi?
Má nálada se začínala měnit na silně melancholickou a pravděpodobně to bylo poznat i na mém zamyšleném výrazu s očima k nebi, který jsem si však rychle uvědomila. Usmála jsem se na Clawdiu a na Meinera a jen prohlásila: "Hvězdy jsou dnes opravdu velmi krásné."
Pro každého z nás to mohlo znamenat něco jiného. Já možná nemyslela jen hvězdy.

Naštěstí jsem to nebyla jen já, komu moře trochu zlepšilo náladu. Clawdia, i když trochu opatrněji, také začala nejdříve se zkoumáním něčeho na písku a nakonec skončila za mnou do vody. Vykřikla při tom větu, které dokázala trošku vzbudit mojí zvýšenou pozornost, ale jakmile jsem poznala, že její kožich je celý od vody, uklidnila jsem se tím, že by jí trvalo déle, než by ho zapálila.
Pohledem jsem mezitím zkontrolovala polohu Meinera. Nevypadal ani z poloviny tak nadšený, jako já nebo Clawdia, spíše mi přišlo, že tu nádheru ani moc nevnímal. Tichý hlásek uvnitř mě nabádal, abych ho třeba zkusila vyslýchat nebo třeba nějakým způsobem polila vodou, mohl by se přinejmenším trochu naštvat a i to je lepší stav, než to, co z něho vyzařovalo nyní. Ale pro tuto možnost jsem se nerozhodla a ve chvíli, kdy na mě zavolala Clawdia, jsem už nad tím vůbec nepřemýšlela.
Když jsem k ní doběhla, ukazovala mi něco krásného a lesklého, a prý že z toho šumí moře. Zvědavě jsem si to přihrabala k sobě a po jejím vzoru k tomu přiložila ucho. A přesně jak říkala, zněl z toho zvláštní šumivý zvuk, připomínající vodu ve všech směrech. Ježila se mi srst z toho, jak byl ten zvuk hezký. Usmála jsem se na Clawdiu a poté se důkladně oklepala, aby všechna sůl zmizela z mé srsti. Poté mě však znovu zaujalo moře a obzor na ním. Slunce začínalo zapadat, a jeho přibývající červená barva se začala odrážet ve vlnách. "Clawdio, dívej! To slunce, s tím mořem!" nahlas jsem upozornila, aby to třeba hned nezmizelo a ona to nepropásla. Byla jsem sotva schopná se hýbat z toho poznání, a jen jsem očima pozorovala slunce a hladinu, ve které se odráželo.

// Od zítra do neděle jsem pryč a tohle je asi poslední příspěvek za dnešek, takže se omlouvám a případně hrajte bez Severky :)

// Středozemní pláň

Clawdia s mou odpovědí pravděpodobně nebyla spokojena. Nebo tak alespoň zněla. Do hlavy se mu znovu vloudila myšlenka o hašení naštvaných vlků s magií ohně pomocí mořské vody, a z nějakého důvodu jsem měla pocit, že pokud budu s Clawdiou budu tímhle stylem jednat dále, mohla by ta situace docela lehce nastat. Tím, že byla vnímavější, mi začínala kazit plány a celé dění, které jsem chtěla zahrát, což mě na ní fascinovalo. I když mi řekla něco o svých flecích, ten tón jsem byla schopná rozpoznat a možná i proto jsem se lehce vzdálila. Ať říká co chce, musíš se mít na pozoru, zopakuji si pravidlo v hlavě. Nikdy nevíš, kdo ten druhý doopravdy je.
Pak se mi ale povede dohnat Meinera a celý svět se v tu chvíli změní.
Moře je něco neskutečného. Táhlo zleva doprava a bylo všude, kam jsem byla schopná vidět, obrovská vodní plocha zelenomodré barvy. Její povrch se lehce vlnil a házel odlesky. Podívala jsem se blíže na mělčinu a viděla krásný jemný písek. Chvilku jsem dokázala jen stát a zírat, ale potom se mé nadšení vydralo na povrch. Nehledíc na předešlou náladu Clawdii jsem k ní sprintem přiběhla a začala kolem ní skákat dokolečka. "Claw! Claw! Claw! Pojď tam, tam! To je absolutně neuvěřitelně famózní!" Podívej se na to!" snažila jsem se jí co nejrychleji sdělit mé prvotní pocity, dokud mě afekt jásotu neodpálil zpět na pobřeží. Bleskurychle jsem se dostala na pobřeží a jedním mohutným skokem sebou plácla do vody. Ihned, jak se mi povedlo najít pod nohama dno, jsem si dopřála pořádný doušek. A v tu chvíli jsem asi znovu umřela. Sůl, na kterou má tlama nikdy nebyla zvyklá, mě zasáhla v takovém měřítku, že jsem to málem neunesla. Ihned jsem začala kýchat a snažila se co nejlépe vybublat tu vodu, ale když to nepomáhalo a já pomalu viděla hvězdičky před očima, rozběhla jsem se zpět na břeh a zakousla se do prvního trsu trávy, který jsem našla. Kupodivu to pomohlo a já si s úsměvem oddechla. Chvíle klidu ale ve vteřině skončila a já jsem přistihla sama sebe, jak zase nadšeně skáču kolem Clawdii. "Pojď tam! Rychle! Uhasím tvůj věčný žár!" smála jsem se a po rychlém kolečku zase vběhla do vody, kde jsem se opět začala cachtat a válet. Sůl mě zvláštně svědila v srsti a kdykoliv se mi kapka dostala do očí, pálilo to. Sluníčkově jsem se usmála na Meinera, o němž jsem si byla naprosto jistá, že dumá nad tím, jak jsem byla schopná vypít tu vodu, a poté ihned zase na moře okolo mě a všechnu tu nádheru, která mě obklopovala. V tu chvíli jsem si připadala neskutečně mimo, ale zároveň vážně šťastná, a to byl jeden z těch nejlepších pocitů, který se dá zažít.

Meinere sice ještě měl nějaké námitky, ale poté, co jsem si ho zkusila představit obklopeného vlčaty a láskyplně obstarávajícího partnerku, trochu jsem nevěděla, co to vlastně zkouším. Ne, že by mi k tomu postu neseděl, ale ta vlčata... Co by vlastně měla za barvu? Blankytno-fialovou s příměsí žluté? Radši nemyslet. Ještě více jsem prodloužila krok, abych definitivně dohnala Clawdiu, a nasadila spokojený výraz vlka na výletě. Něco mě donutilo zamyslet se, proč se tak vlastně tvářím, a na co všechno jsem zapomněla - ale to se samozřejmě nedává najevo. V obranně proti myšlenkám jsem začala lehce pohazovat ocasem a oči mhouřila do sluníčka.
Clawdiina otázka mě málem zastihla nepřipravenou. Chvíli jsem na ní zírala s nechápavým výrazem (co to vlastně chce, abych jí tu začal vyprávět své životní trable?), ale poté, hned co jsem si urovnala myšlenky, se můj pohled změnil spíše na překvapený. "Chceš mě poznat? Ale vždyť to je jednoduché!" začnu se soucitným tónem, ale poté přecházím spíše do toho obvyklého, "mě poznáš jednoduše. Mám takovou hódně tmavě šedou srst a bílý flek na čele, podívej," ukážu jí čelo a zazubím se. "To rozpoznáš všude, nikdo jiný to nemá!" ujistím ji ještě. Radši jí ale nedám prostor pro opravu mého "špatného" vysvětlení. "A co ty? Máš červené oči a bílou srst, a co ještě? Nějaké fleky?" optám se zvědavě a bedlivě pozoruji, jestli mi odpoví.
Na jednu chvilku se otočím, jestli spatřím Meinera, ale ten už na své předchozí pozici není. Zmateně se začnu rozhlížet, ale pak ho zmerčím a usměji se. "Hej, počkej!" štěknu za ním a zrychlím krok, aby nám neutekl.

// Mušličková pláž

Všechny odpovědi, které mi byly nabídnuty, naznačovaly jediné - u moře se toho moc lovit nedá. Můj žaludek nevypadal jako by vlastnil nějaké specifické preference o tom, co by se do něj mělo dostat (po několika dnech bez jídla jsem se mu vlastně ani nedivila, spíše obdivovala jeho otužilost), takže jsem odpověď na Clawdiinu otázku o rybách radši nechala bez odpovědi. "Hlavně ať je to jídlo co nejdřív, nebo brzo začnu jíst trávu," zamumlám si spíše pro sebe, možná abych stimulovala svůj trávicí trakt správnou zápornou motivací pro větší výkon.
Ještě jednou jsem se pro jistotu rozhlédla po pláni. Ne, tady se vážně neuloví nic. Když jsem se lépe podívala na zem, tu a tam jsem spatřila malé díry do země, pravděpodobně hlodavčí - a i když se nedalo říct, že jsem neměla náladu na hrabání, trvalo by mi to přeci jen docela dlouho. Meinerovu otázku jsem v té chvíli brala skoro jako návrh. Když jsem si tak představila Clawdiu utíkající před mými tesáky a snažící se mě odstrašit horkem (i když kdo ví, jestli mi nelhala) a z druhé strany Meinera a jeho výraz, kdybych se na něj znenadání vrhla, nemohla jsem si pomoci a trošku samolibě se zašklebila. "To je třetí cesta," odpověděla jsem mu pořád s lehkou zlomyslností v hlase, ale ve chvíli, kdy jsem začala uvažovat nad potenciální chutí vlčího masa, jsem se radši honem začala soustředit na něco jiného.
Clawdia se mezitím stihla už trochu vzdálit a štěkla na nás, ať jdeme. Meinere z toho byl trochu vykolejený. Zasmála jsem se. "No, jestli si myslíš, že já nebo ona známe cestu, tak jsi vedle," upozornila jsem ho, "to znamená, že ti nic jiného nezbývá. Nemluvím o tom, že by ses mohl najíst." S poslední větou jsem přidala trochu na hlase, aby si uvědomil tu krásnou možnost a s tím jsem, ignorujíc kručení v břiše, vykročila za Clawdiou.