Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Opáčil něco o tom, že i přes svůj dlouhý pobyt na tomto území nikoho nepotkal. Uznávala jsem, že to je docela lehké, přestože tady žije celkem dost bytostí. Z nějakého důvodu mě to donutilo rozpomenout se na časy, kdy jsem byla prakticky pořád sama, chodíc z jednoho místa na druhé absolutně bezcílně, hledajíc přátele, které jsem neměla. Usmála jsem se nad tou představou. No, minimálně teď je tu někdo, z koho může být případný zdroj zábavy, ne? Vypadal dost normálně na to, aby mi na pár věcí skočil, ale to třeba později.
Jeho otázka přišla jako blesk z čistého nebe, ale jelikož blesky mi už úplně proti srsti nejsou, vyrovnala jsem se s tím bez nejmenšího vnějšího projevu. Nechala jsem si dost času k promyšlení odpovědi, ale zase ne tolik, aby to vypadalo nápadně či podezřele. "No, popravdě, musím se přiznat, že to není jizva, ale spálenina. Nejsem si jistá, jestli je to úplně to samé, víš, no, obojí je úraz," kecala jsem chvilku, co mě napadlo, ale odmlčela jsem se při bližším pohledu na to, jak nedočkavě vypadal. Nedokázala jsem si domyslet, co ho provlka nutí být takhle napjatým, takže jsem si dovolila lehkou pomoc od magie a už mi bylo vše jasné.
Usmála jsem se, okatě si ho prohlédla, tak, že by se z toho dalo pochopit na co narážím, a jemně otočila konverzaci směrem k němu: "No, ale ty máš na sobě jizev spousty, že? Nebudu moc osobní, když se zeptám, co se ti stalo?"
Byla jsem si jistá, že to bude fungovat. Pro něj a nakonec i pro mě. Ti, co se nebojí mluvit o sobě, jsou vždycky svolnější k seznámení.

Vlk na mě budil podobný dojem, jako již pár vlků předtím. Zdál se na rozdíl od většiny celkem hovorný, což mi bylo docela milé, ale zároveň jsem z něj žádnou hlubší povahu necítila. Na má slova soucitně přitakal, což mě donutilo k mdlému úsměvu, ale jeho další otázka mi spíše připadala, jako by se rozhodl prověřit moje schopnosti v nějakém širším rozměru, když jsem ten užší nezvládla. Nebo jako kdyby znal odpověď, jako kdyby si chtěl vyzkoušet...
"Myslíš jako v Galliree?" rychle jsem přerušila gradování mé paranoidní mysli ještě ve chvíli, kdy je šance, že nad tím přestanu bádat. "Jako pak nevím. Dýcháme vzduch? Žijeme na světě? Trávě? V lesích? Sněhu?" rozvíjela jsem myšlenku dál, aby na to zas tak nezabíhal. "Proč se vůbec ptáš? Ty to nevíš?" klevetila jsem dál, pořád v krátkých otázkách, aby si moc nevšímal toho, že odbíhám od tématu. Zdálo se, že nebude mít problém mi nic říci, a i kdyby nechtěl, jisté věci si o něm můžu zjistit sama. Když mi tohle došlo, uvědomila jsem si, že ta paranoia byla vlastně úplně neoprávněná, protože jsem si jeho pravý záměr mohla zjistit už předtím, ale z nějakého důvodu jsem to neudělala. Andante se mi v hlavě pořád objevoval jak andílek a šeptal do ouška to tiché nedělej to, které mi bohatě stačilo na to, abych se přinejmenším zamyslela, jestli je doopravdy správné to udělat. V duchu jsem si sama pro sebe naštvaně zavrčela. Zrovna, když už můžu konečně vidět všechno.

Zrovna jsem si tak seděla ve směsi bláta, sněhu a hnědé trávy, usmívala se tam, kam zapadalo slunce, a snažila se nepřemýšlet nad tím, jak šíleně mokré mé pozadí je, když jsem uslyšela nějaké zvuky. Znělo to velmi zvláštně, ve chvíli, kdy jsem nad tím nepřemýšlela, ale jelikož nějaké to přiřazení zvuku ke zdroji vám v hlavě prostě proběhne, došlo mi, že slyším vzdálené čvachtání. Někdo sem jde. Zůstaň klidná.
Bez sebemenšího pohnutí hlavou jsem zaměřila zrak tím směrem. Protože to bylo hodně na kraji mého zorného pole, byl můj výhled dost rozostřený, ale rozpoznala jsem, že to stvoření je pravděpodobně vlk a že stojí na místě.
No tak počkat, on se na mě dívá? Ono... On si mě prohlíží! Pozoruje! Vždyť nedělám vůbec nic divného! Jen... Jo, sedím uprostřed louky, ani se nehnu, přemýšlím nad svým mokrým... Tak počkat, na tohle přece nemyslím!
Z nutkání nahlas sama sobě vynadat za nepovolené myšlenky mě vytrhl právě ten vlk, který to způsobil, a to tím, že promluvil. Nečekané. Pořád byl docela daleko na smysluplnou konverzaci, ale byla jsem schopná ho slyšet. Otočila jsem na něho hlavu, a když jsem zjistila, že z takové vzdálenosti si ho moc neprohlédnu, jsem se svižně zvedla a došla blíže k němu. Jak jsem se přiblížila, všimla jsem si, že všude po těle má jizvy. Automaticky jsem se zkusila sama sebe zeptat, jestli vážně vypadá jako takový rváč, a jestli náhodou není nebezpečné se k němu přibližovat, ale zavrhla jsem tu možnost docela rychle. Promluvil docela mile, ne?
Trvalo asi dvě minuty, než mi došlo, že bych se na něj měla přestat dívat a odpovědět, a tak jsem zrak zvedla k jeho očím a otevřela tlamu, připravená promluvit. Byly bledě modré. Ta barva mne trochu děsila. "Jo, jasně, eh," začala jsem koktat, "ahoj, neznámý. Zeptat se můžeš," navrátila se mi sebejistota a zvedla jsem hlavu, abych měla oči na úrovni té jeho, i když se mi to moc nedařilo - zdál se vyšší než já. "Můžeš se zeptat, ale bude ti to k ničemu. Znám tu hodně míst, ale nemám nejmenší ponětí, co je tohle," usmála jsem se trochu bezmocně. Nesnaží se tě zabít, Seví. Je to na dobré cestě, ubezpečila jsem se a jen si ho dál poočku prohlížela. Měl vážně hodně jizev...

// Řeka Mahtaë

Když jsem byla s Bellatrix, připadala jsem si vždycky bezstarostně. A teď, když se vydala jiným směrem, všechnu tu bezstarostnost vzala sebou, takže jediné, co mi po ní zbylo, byla nadměrně dobrá nálada a nutkání udělat něco vážně ošklivého někomu extrémně nevinnému.
Všechno by psychicky nezabralo nic, dalo by se říct, že bez výčitek (když jeden zachrání vlka před utopením, tak si přece může dovolit dělat něco špatného, ne?), avšak jak se dalo čekat, má nynější lokace s tím nějak nesouhlasila.
Byla jsem si jistá, že tuhle louku jsem ještě nikdy nenavštívila, už jenom proto, že něco takového by mi z paměti jen tak nezmizelo. Sníh, který se z nějakého důvodu rozhodl začít tát, měnil to, co byla na podzim pravděpodobně nádherná tráva, v odporné hnědé vlasce. Vzdorně jsem v té břečce ťápala a rozstříkávala všude kolem sebe kusy špinavého sněhu, doufajíc, že mě sebevědomí donutí držet se na nohou a nespadnout či si úmyslně nesednout do toho, v čem se nyní koupaly mé končetiny. Zastavila jsem se teprve, když mi došlo, že kolem mě je už prakticky jen ta louka. Musela jsi dojít až do středu, vyjádřila jsem sama sobě obdiv kdesi v myšlenkách a rozhlédla se. Všude to bylo prakticky stejné. Sníh, sníh, voda, a hnědé skvrny na všech stranách, kam jsem se jen podívala.
To bude dobré. Nepanikař, Severko. Nepanikař. Hezky si tu někde sedneš a budeš čekat na jaro, dobře?
Stejně jsem věděla, že se tomu nedá zabránit. Našla jsem si co nejčistěji vypadající kus sněhu, odkašlala si a jemně na něj položila své pozadí a ocas si srovnala hezky okolo nohou. Tak. Přijď si pro mně, oblevo. Seděla jsem bez hnutí, najednou bez nápadů, a jen se usmívala do sluníčka. Jako kdyby tohle nebylo normální.

Ten vlk na mě reagoval další sprškou nadávek (ten pocit déja-vu se mi z neznámého důvodu pořád nedal pokoj - vážně jsem ho v životě nepotkala?), každopádně nakonec se otočil a co možná neladněji odešel. Možná, že tou elegancí to zachránil. Hned jak se vzdálil, úplně jsem přeslechla veškeré Trixiny poznámky jen díky výbuchu podivně sarkasticko-zlomyslného smíchu. Opětovala jsem pohled Bellatrix a také se mírně zašklebila. "Hehe. Pokud se příště pokusí co nejrychleji zmizet, vyhrávám sázku a budeš mi půl roku lovit jídlo," upozornila jsem jí, aniž bych si byla vědoma jakéhokoliv smyslu věty, kterou jsem v tu chvíli pronesla. Na její poznámku o utopení jsem jen vyplázla jazyk, aby viděla, že jsem to nebrala až tak vážně. "Až příště uvidím vlka se topit, určitě ho chvilku budu držet u dna, než se ho pokusím vytáhnout," ujistila jsem jí. Z nějakého důvodu mi ale z celého incidentu bylo trochu špatně. Ten vlk nebyl dobrý cíl, i když jediný, který jsme byly schopné najít. "Byl divnej," konstatovala jsem nakonec. Nějak jsem přestala mít chuť to rozebírat.
Bellin další návrh mě nadchl mnohem víc. "Třeba potkáme. Tentokrát by jsme si mohli hrát na něco jiného, nebo se třeba snažit tvářit nevinně. Možná by stačilo se prostě jen chovat tak, jako se chováme normálně," ušklíbla jsem se lehce. Napadalo mě tolik vlků, které bych chtěla znovu potkat a místa, kam se podívat.
Bellatrix se nijak neujímala vedení, takže vlk, který první udělal krok z daného místa, jsem byla já. Usmála jsem se na Bellatrix, popoběhla k řece a začala se jí úspěšně brodit. Byla sice zima, ale já už stejně mokrá byla. Když se namočí i ona, alespoň budeme dvě.

// Západní louky

Poté, co jsem dotáhla vlka na břeh, jsem se na chvilku odhodlala k pohledu na Bellatrix. Už jsem věděla, že bude zklamaná, ale i tak jsem se najednou začala cítit trochu provinile. Osobně jsem pro to možná neměla důvod - zachránila jsem vlka a to je správné - ale ten možná umírněnější výraz mě u Bellatrix možná ještě více zděsil, než kdyby se tvářila přesně tak, jak jsem předpokládala, že se cítí. Měla jsem částečně chuť se jí i omluvit, ale byla jsem si zároveň jistá tím, že ten tón kterým by to vyznělo by jí mohl ještě více naštvat. A právě proto jsem jen s lehce sklopenou hlavou mlčela.
Mezitím vlk začal žvatlat.
S lehce nakloněnou hlavou jsem si vyslechla vše o tom, jak jsme šílené a vražedné a děsivé a jak se ho snažíme zabít. Dobře. Omlouvám se, že jsem tě nenechala utonout, ty prašivej pse. Nějak se mi objevil ve výrazu úsměv. "Těší mě," pronesla jsem co možná nejvíc sarkasticky a co nejusilovněji držela v pohledu nyní už docela děsivě vypadající úsměv. Naštval mě. Jak jsem nad tím přemýšlela, vážně mě naštval. Už jsem se pomalu odhodlávala k pořádně hlasitému útoku na toho prašivce, když mě stačila předhonit Bellatrix. Upozornila na sebe, a pak asi něco udělala a pak prostě s naprostým klidem vyjádřila pohrdání nad jeho chováním. Já jsem ho jen propalovala pohledem. Pořád mě ten vlk hodně naštval a já měla co dělat, abych se na něj znovu nevrhla, tentokráte s naprosto jinými plány, než předtím, když byl ve vodě. Trixie mi jen připomněla, co něm říkala. Ten nucený úsměv se ještě rozšířil a já si stoupla, přibližujíc se k vlkovi. Bellatrix mu udělala asi něco hodně špatného, ale mně to bylo docela jedno. Když jsem byla dostatečně blízko, vyskočila jsem, pokusila se ho chňapnout za co nejvíce srsti za krkem a pořádně trhla, už vlastně naprosto neřešíc, jestli jsem ho trefila nebo ne, i když pokud se nějak nehnul, byla jsem si jistá svým úspěchem. "Zmiz," Výhružně jsem zavrčela a přiložila uši k hlavě. Ani jsem nevěděla, kde se ten vztek bere. "Okamžitě odsud zmiz než ti protrhnu hrdlo!"

Ty reakce! Mé myšlení mělo co dělat, aby neexplodovalo v salvách neřízeného šílenství, kterou mi tahle zvrácená sranda nabízela. Ten vlk byl jako stvořený pro naši akci. Ten znechucený hlas, kterým mluvil, celý byl tak dokonale upřímný, že jsem dokázala skrýt cukání koutky jen tak, že jsem začala více slinit a nechala to probíhat jako součást nemoci.
Vlk začal couvat, nakonec odběhl k vodě a napil se. Jakoby mu to mělo pomoci. Samozřejmě jsem se k němu pořád přibližovala. Couval před námi oběma, couval a couval a pak zmizel pod vodou a já, dokud jsem si byla jistá, že nic neuslyší, krátce vyprskla smíchy. Trix se na mě s poťouchlým výrazem otočila a já jí to oplatila úšklebkem. Pak si zase nasadila tu masku a podívala se na vlka. Při pohledu na něj se mi trochu sevřelo srdce - nevypadalo to, že by si byl úplně jistý svou lokací. Popravdě, jo, jak tak klesal níž a níž, bylo mi jasné, že ta věc, přestože nám proklíná potomky, neumí plavat. Opět jsem slyšela ďábelský smích kdesi v mé hlavě. Já umím plavat. A naučím to i své potomky, chudáku. Ty tu skončíš pod vodou a nikdo tě nikdy nevyloví.
Samozřejmě, že jsem v té vteřině nad takovou věcí jen přemýšlela. I když Bellatrix vypadala, jako by se chtěla s tím vlkem ještě hádat, já jsem neovládajíc své tělo skočila do vody, chytla vlka za kůži na krku a (i když byl děsivě těžký) ho pomalu začala táhnout ke břehu. Nebyl moc daleko od břehu, takže jsem ho vytáhnout na mělčinu ještě dokázala, ale cítila jsem se přinejmenším vyčerpaně. Zbylá síla mi ale stačila tak na to, abych se nad něj výhružně postavila a začít mu vrčet těsně u hlavy.
A samozřejmě trochu provinile přemýšlet nad tím, jak tohle Bellatrix zakecá.

Absolutně jsem se chytla v momentě i roli. Bellatrix byla vážně skvělým způsobem vyděšená a když jsem jí kousla do ucha, někde uvnitř jsem i já byla zmatená způsobem, jakým kašlala. Pak však geniálně naposledy vykřikla o pomoc, začala slintat (jak to udělala? Já se kvůli tomu musela namočit) a zvedala se ze země. Mohla být skoro stejně dobrá, jako já. I když já měla samozřejmě těžší roli.
A také mi docházely nápady. Vlk vypadal vcelku zmateně, pak znechuceně a pak možná i vyděšeně. Začal nás odhánět a sám odskočil ještě dál, jako kdyby jsme opravdu byly nakažené. V hlavě se mi rozduněl ďábelský smích. Bellatrix, částečně tak řešíc moje problémy s nedostatkem inspirace, po mě skočila a sama mi ohryzala ucho. Hodila jsem na ní vražedný pohled a párkrát chňapla po jejích končetinách, ale pak se i ona otočila na vlka a pomalu se začínala přibližovat. Z jediného pohledu na jeho napjaté tělo jsem vycítila, že v nejkratší chvíli by chtěl zdrhnout, takže jsem začala znovu vrčet, brumlat a pomalu, zlověstně a co nejvíce krvežíznivě ho obcházet z druhé strany. Když jsem se na něj dívala, někoho mi docela dost připomínal. To, jak mluvil trochu nadřazeně. Hnědá srst. Pořád jsem si to však nemohla zařadit, a tak jsem nad tím jednoduše přestala myslet. Myšlenky mu číst nechci a jednou se to třeba dovím.
Když vlk tvořil vrchol pravého úhlu mezi mnou a Bellatrix, zastavila jsem se, upřela na něj oči a také se začala přibližovat. Už dávno mi všechna voda z tlamy vytekla, takže jsem prostě vyplazovala jazyk, chlemtala a celkově se snažila zvýšit reprodukci slin, aniž bych tím narušila vzhled nemocné vlčice. Nechtěla jsem úplně čekat, až po něm skočí Bellatrix - spíše jsem vyčkávala na jeho reakci. Ať bude jakákoliv, těšila jsem se.

// Zrcadlové jeskyně

Po nějaké chvíli jsem už byla schopná rozpoznat ve vzduchu pach známé řeky. V hlavě se mi začaly rojit vzpomínky, i když krátké a útržkovité. Tuhle oblast jsem rozhodně nepoznávala, ale byla jsem si jistá, že jsem tudy musela již párkrát jít. Nevěděla jsem, jestli to samé platilo i o Bellatrix, ale vypadala, jako by měla tuto destinaci již vybranou. Běžela docela rychlým tempem, jako by nechtěla, abych se dostala před ní, a v jednu chvíli jsem i slyšela, jak si něco píská. Měla jsem chuť se zasmát, ale zase jsem nechtěla nikoho upozorňovat na naší přítomnost, takže mi nezbývalo nic jiného než se jejímu zpěvu culit potichu.
Byla jsem tedy trochu ztracená v myšlenkách, když Trixie prudce zastavila - a jen skvělý postřeh mě zachránil od střetu s jejím pozadím. O vlásek jsem se mu vyhnula, zapotácela se a zastavila tak dva metry před ní. Pohotově mě upozornila na společnost a začala vysvětlovat svůj plán. Bylo vesměs docela dobrý, ale než jsem stačila něco namítnout, s děsivou rychlostí se na mne ušklíbla a vyrazila do akce. Zírání s povytaženými chomáčky mi zabralo asi dvě vteřiny. Pak jsem se, chtě nechtě, vydala krátkým obloukem blíž k řece. Proč já musím být vždycky za tu retardovanou...
Jakmile jsem se dostala co nejblíže k břehu, rychle jsem obhlédla, kam až se dostala Trix (zrovna narazila do onoho chudáka a začala něco nesouvisle ječet), a sama vyrazila. Napodobila jsem co nejrychlejší běh s zamotanýma nohama, jako bych právě vstala. Doběhla jsem pár metrů k řece, během pohybu vpřed namočila čumák do vody, nabrala ji i do tlamy a celou dobu zmateně vrčela. Pak, když už mi mezi zuby voda protékala dost realisticky, jsem ostře a bleskově zvedla hlavu a upřela oči na vlka a Bellatrix. V hlavě jsem vybuchovala smíchy. Bellatrix to hrála vážně skvěle. Te její výraz bych jí vážně uvěřila. Sama jsem se chvilku jen s velmi děsivým výrazem dívala jejich směrem - a pak vyrazila. Ze stoje do trysku, to byla moje parketa. Během chvilinky jsem byla u nich a přesně jak naplánováno, skočila jsem mohutným skokem a dopadla na Bellatrix, kousajíc jí - jak jinak - do ucha. Pak (jakože jsem pod vlivem nemoci méně pohyblivá) jsem naoko spadla z jejího hřbetu, překulila se a znovu je probodávala očima, pomaličku se blížíc a s dunivým vrčením.
Nemohla jsem si pomoci, hrozně se mi to líbilo.

Začínala jsem přemýšlet. Trochu moc přemýšlet. Jak jsem tak ležela na zádech, náhlá změna polohy ve mně asi vyvolala jakýsi mozkový převrat a já měla najednou hlavu plnou nevyřčených otázek. Přistihla jsem se tak nuceně přemýšlet asi ve stejnou chvíli, jako se to povedlo Bellatrix. Rázně vyskočila a začala mluvit o věku a vdovách. Že by někoho potkala? A kolik nám vlastně je? 4? 5? 9? Nemám ani představu.
Trixie mě mezitím začala burcovat k pohybu a energii, a já se na ní zazubila. Když jinak nedáš... Chvilku mi trvalo, než jsem se překulila na břicho a potom si stoupla, ale brzy jsem již stála po boku Belly a stejně jako ona se pnula do výše. "Ano! Och ano!" provolávala jsem a přidávala i něco jako "Ať žije nevědomost!" Bellatrix mezitím kroužila po jeskyni, a tak jsem se snažila štěkat a dělala jí hudební doprovod. Pak se dometla až k východu, urážlivě mě oslovila a vypařila se. "Hmm, nejsi náhodou starší než já?" zeptala jsem se zvědavě do ticha a vojenským krokem vyrazila za ní. Miluju starou dobrou partu.
A tímto nechť se zhouba klidu rozpěje po pláních gallireiských...
Když jsem se dostala z jeskyně, ihned jsem zrychlila do běhu. Bellatrix disponovala stejnou obratností v těžko dostupných oblastech a na to jsem si trošku odvykla. Utíkala mi. Jen počkej, náhodný kolemjdoucí. Chvilku počkej, a třeba jí doženu a budeme mít pré.

// Řeka Mahtaë

Možná jsem Bellatrix salvou otázek zmátla ještě více než ona mě předtím. Podvědomě jsem cítila, jak je vykolejená. Napadlo mě, jestli jsem toho na ní nevyvalila trochu moc, jestli bylo vůbec všechno v pořádku. Začínalo mě více a více štvát, že jí nemůžu číst myšlenky, a zároveň jsem byla zmatená tím, jak je ta schopnost pro mě najednou nepostradatelná, a jak jsem na ní začala spoléhat. Vůbec se mi to nelíbilo. Trix v jednu chvíli štěkla něco, co mi přišlo úplně od tématu, a bylo znát, jak přemýšlí. Trochu jsem se zamračila.
Když pak začala vyprávět o tom, co se stalo, mrak na mé tváři se ještě ztmavil. Bellatrix říkala, že všechno bylo v pořádku, ale já podvědomě tušila, že být nemohlo. Capella zemřela, ztratila jsem se já. Nevlastní otec byl už starší a nikdo si ho příliš nevážil. Arc by to všechno mohl dát do pořádku, ale byla jsem si jistá, že jeho stylem se musel odehrát nějaký převrat. Nechtěla jsem si ale přiznat, že by Trixie mohla lhát. Nejsem tvoje malá sestřička, Belli. Možná mi říkáš pravdu, zníš tak, ale mám z toho divný pocit. Věříš ve mě? Ptala jsem se jí skoro nevědomky v duchu, mezitím co jsem na ní upírala pohled a snažila se zjistit, jestli říká pravdu. Vypadala klidně, nemluvila kostrbatě. Ale, ke Smrti, Bellatrix, já to vím. Něco se teď s tebou děje. Zapomněla jsi? Jaký moc vnímavý vlček jsem byla? Poznám to. Když však domluvila, jen jsem otočila hlavu ke stropu. Chvilku jsem přemýšlela.
"Hmm. Představa, jak jsi ty ztracená v těch skalách, ve kterých jsi byla celé své dětství, je směšná." Možná jsem to pronesla trochu moc sarkasticky a rýpavě. "Každopádně jsem vážně ráda, že jsi teď tady. Ať se stalo cokoli, zpět se už nikdy nevrátíme, ani jedna z nás," smetla jsem nakonec co nejrychleji tu jízlivost něčím odlehčeným.
"Jsem tu už docela dlouho, ale moc vlků jsem nepotkala. Možná bych se měla hnout z místa, třeba si najít smečku. V tomhle tě obdivuji, Bellatrix. Přijde mi, že nemáš v tomto ohledu vůbec žádný strach... Já jsem stále částečně ztracená v minulosti. Jak je možné od ní tak rychle upustit?" nadhodila jsem jiné téma, které mi stejně trochu hloubalo hlavou už delší dobu. Vážně jsem chtěla upustit od předchozího tématu, i když ne úplně převratně. Měla jsem pocit, že na Trixinu snahu vše mi povědět jsem reagovala možná až moc zaujatě.

Bellatrix pravděpodobně držela otázku své smečky v hlavě trochu déle, než já. Jak jsem jí ale tak poslouchala mluvit o tom, že bych se tam mohla podívat, hlava se mi otáčela v nesouhlasném gestu. "Zatím ne. Ještě jsme toho spoustu neviděly," upozornila jsem na co možná nejpovzbudivější fakt k dalšímu odloučení od smrkové tlupy. Když nakonec sama zapřela ten nápad, jen jsem se na ní zazubila a zamávala ocasem.
Pak přišel ten okamžik s mým kouzlem. A protože to vážně bylo kouzlo, Bellatrix se tvářila patřičně okouzleně. Nebo to možná byla zaraženost. Pak se ale začala uchechtávat, protestovat, a já najednou měla pocit, že tohle byl vážně dobrý nápad. Když se smála už fakt hodně, jednoduše jsem jí pustila a začala se sama culit a válet na zemi. "Hehe... Ty jen tak někde nenajdeš. Rostou na Vyhlídce, přestože tam houby růst nemůžou, a jsou tááák dobrý... Chutnají trochu jako ryby. Lososi. Určitě to bude z nich... Ale dají se těžko chytit..." drmolila jsem si spíše pro sebe než pro ni a křenila se směrem ke stropu. To je vtipný. Jsem nějaká vážně divná. Jestli je to těma lososama, chtěla bych teď vidět Meinera. Ta představa byla tak divná, že jsem si nemohla pomoct a znovu, velmi krátce, vyprskla smíchy. Ještě že jí nenapadlo se zeptat, jestli je to všechno.
Bellatrix si po chvilce ale vážně odkašlala a já k ní zvědavě natočila hlavu. Ta otázka mne hned vrátila do reality. Všechno to bylo svým způsobem tak dávno, ale jakmile se mě na to zeptala, ona, tím hlasem, jaksi... Mi samotné došel hlas. Chvilku jsem pohybovala tlamou naprázdno, slova mi nešla vyslovit. "Ne. Poslední, koho jsem viděla, kromě tebe, byla máma." V duši bych si snad i zatleskala. Tohle kromě Bellatrix už nikdo neuslyší. V hrdle jsem měla najednou sucho a končetiny, nyní kvůli mé poloze směřující ke stropu, se zdály šíleně těžké. Cítila jsem váhu té dálky, kterou jsem uběhla. Přestože tenkrát mi to všechno bylo...
Zatřepala jsem hlavou a opět stočila pohled na Trixie.
"Co se stalo potom? Když jste se vrátili? Kdo se stal Alfou? Asi Arci, co?" začala jsem pokládat otázky, jak už bylo u mě zvykem. "Vlastně mu to přeji... Měl na to povahu. A sílu, dost síly..." dodala jsem tišeji. "Nevím vůbec nic. Nestíhala jsem to řešit. Celé tělo jsem měla popálené a to je to jediné, co si pamatuji z té doby." Svým způsobem jsem říkala pravdu. Fyzická bolest bylo to hlavní, co jsem si pamatovala.

Moc děkuji za skvělou akci!
Hvězdičku jak jinak než do magie elektřiny, dále budu sebestředná a vzhled si prosím nechám udělat pro sebe :)
A gratuluji všem, všechny výtvory byly vážně úžasné :)

Na mé otázky ohledně smečky odpověděla Bellatrix s jistou dávkou nadšení. Popsala mi ty stromy a atmosféru a na chvilku vypadala, jakoby se tam duší vrátila a čichala tu pravděpodobně úžasnou vůni jehličí. Pro jistotu jsem rychle kývala a na otázku ohledně té vůně jen spěšně odpověděla: "Ne." Maličko jsem se bála toho, co v zápalu zasnění Bellatrix čichá doopravdy. Ale vypadala při pomyšlení na smečku šťastně (pokud tedy myslela na smečku, to jsem já, obdařena tak nepoužitelnou magií, samozřejmě nemohla vědět) a tím vlastně dodala veselí i mně.
Pak přišla otázka, která mi rychle smazala úsměv z tlamy, jen proto, aby ho vystřídala ještě zářivější verze, která samozřejmě měla za účel překrýt moje uvědomění o tom, že tu sarkastickou část vychloubání jsem neřekla nahlas. Hlubokým hlasem jsem se zachechotala a šibalsky pohlédla Bellatrix do očí, pak na tlapky a zpět. Horečně jsem přemýšlela. Pak se mi sekl mozek, já měla v hlavě prázdno, a tak jsem prostě vycenila zuby, chňapla Bellatrix za ucho dokud to nečekala a začala lomcovat hlavou ze strany na stranu, skákat a předstíraně trhat, majíc její ucho jako právě vybranou kořist. Pochopitelně jsem jí nedržela nijak pevně, ale v tu chvíli mě to začalo tak záhadným způsobem bavit, že jsem si nemohla pomoct a prostě pokračovala. Chvilku jsem to ucho cumlala, pak jsem začala rychle couvat, snažíc se Bellatrix táhnout za sebou, pak jsem rychle změnila směr, opřela se jí předními tlapkami o krk a jala se opět okusovat obě uši. V jeden moment jsem rychle pustila její ucho a skočila po jejím ocasu, který jsem samozřejmě netrefila. Samovolně jsem se překulila a nakonec zůstala napolo rozpláclá - napolo sedíc na zemi a trefená nekonečným záchvatem smíchu.
Nějak nechtěl přestat. Podívala jsem se na Trixie, pořád uculená. "No to by si zatraceně měla," ubezpečila jsem jí a rychle jsem zastavila sama sebe před dalším náletem na její ucho, neschopná však zastavit další slavu smíchu.
Tenhle je nejlepší. Proč se já pro všechny tlapky vlastně směju?

Na Bellatrixina slova jsem reagovala jen nepřítomným kýváním. Měla pravdu. Nikdy mi nepřišlo, že by to doopravdy mohlo být až tak dlouho. Skoro, jako kdybych celou tu dobu prospala. Všechna moje předchozí seznámení a příhody byly jako jeden sen, který se mlhavě ztrácí. Věděla jsem, že obvykle moc nevnímám, ale jak jsem vzpomínala, že až takhle...
Trix se pak zmínila o smečce a to mě zaujalo. Na chvilku jsem se zaposlouchala. Nemohla jsem si pomoci, musela jsem pochybovat. "A jaká je to smečka? Je v lese? Proč jsi se tam přidala?" nejistě jsem proložila její vyprávění. "Svítí tam hvězdy?" Nechtěla jsem jí připadat nijak sentimentálně, ale nemohla jsem si pomoci, musela jsem to říct. Přemýšlela jsem, jestli třeba pro Bellatrix už přestaly být důležité.
Ta mi mezitím vysvětlila princip své magie a prázdné hlavy. To mě trochu namíchlo. "A co mám jako dělat teď? Koukat na tebe?" zasmála jsem se s viditelnou stopou toho zklamání. Vyplázlý jazyk jsem jí oplatila stejnou mincí. "Však ty ještě uvidíš, co se tvá ségra naučila! Je to vážně hodně!" přesvědčila jsem jí a povýšeně pohodila hlavou. Určitě je toho hodně. Vážně moc...
Vzhledem k její odpovědi jsem se rozhodla Danteho tedy nechat o samotě. Bylo to ode mne špatné, ale nakonec, já mu asi rozhodně nepomůžu. Teď bys spíše měla pomáhat sama sobě. Bellatrix mě začala zasypávat svojí dávkou otázek a i když bych radši slyšela její příhody, musela jsem se tak nějak podělit o všechno, co se stalo. "Prakticky nic. Moc si to všechno nepamatuji. Ten vlk se jmenoval Meinere, byla jsem s ním a Clawdiou u moře. To je vlčice s magií ohně. To si z ní pamatuji asi nejlíp. Naháněla mi strach, ale je vážně celkem fajn! No..." lehce jsem se ztratila ve vyprávění a chvilku pohybovala tlamou naprázdno, "předtím nic moc. Byla jsem na Vyhlídce, chtěla jsem projít celou Gallireu. Nějak mi to nevyšlo. Pak najít ještě pár lidí, které bych potřebovala potkat," začínala jsem se z vyprávění dostávat do přemýšlení nahlas. "Já jsem pořád bez smečky, partnera, ničeho. Jsi má zatím jediná rodina, Bellatrix," zašklebila jsem se, ale nevydrželo mi to dlouho. Bellatrix by přece mohla vědět, co se stalo s naší smečkou, poté, co jsem odešla. Byla jedna z těch, které tenkrát...
Zavrtěla jsem hlavou a usmála se na ní. Moc jsem nad věcmi přemýšlela. Byla jsem ráda, že jí zase vidím.