Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Moc se omlouvám, vůbec jsem si nevšimla postu Perenelle Zahraji tu otázku příště :)

>> Ostrůvky

Po doskákání na pevninu jsem musela uznat, že jsem opravdu trochu vyčerpaná. Celé to putování mě dosti zmohlo, a ještě ta zima! Bylo to tu lepší než na tom ostrůvku, ale má jemná, řídká srst mě příliš před sněhem a mrazem neohřála, zima mi byla furt. A tenhle palouk, to byla ta bžunda. Vždyť vypadal úplně stejně, jako ten ostrůvek, a i jako ta pláž, jen u něj byl les. Ta zima opravdu vůbec není kreativní! Chmuřila jsem se. Kdyby se to aspoň třpytilo! Tohle bylo opravdu ničemné. "Matali," otočila jsem se, doufajíc, že mě hnědá vlčice s krásným hlasem následuje, "není ti taky trochu zima? Mně pořádná!" Nemohla jsem si pomoct od krátkého postěžování, a tahle hnědá vlčice mi začínala být docela sympatická, tak proč si nepostěžovat. Co by se s tím dalo dělat? Roztržitě jsem hrabala packou ve sněhu, přemýšlejíc, jestli s touhle studivou hmotou může být nějaká zábava. Sníh se ale jen lenivě rozpouštěl pod teplem mého těla a studil ještě více.
A pak se mi v hlavě zrodil nápad.
Celá opětovně nabitá jeho přítomností jsem nejdřív ohlédla za sebe, jestli se blíží onen stříbřitý princ. "Hej, pane veličenstvo, pojď blíž!" zaštěkala jsem na něj, neschopná ale zakrýt svůj potměšilý výraz. Nechala jsem se pohltit tou myšlenkou, a jen chudáka Etneyho lákala: "Našla jsem něco úžasného. To musíš vidět! Je to hned tady, jak stojím! Chráním to tělem, abys to mohl spatřit svýma božskýma očima!" Velmi věrohodně jsem občas hleděla mezi své přední tlapky, jako bych sama byla omámená tou úžasnou neexistencí. Pojď, no pojď!

>> Mušličková pláž

Konečně jsem doskákala na něco, co už se opravdu podobalo ostrovu. Bylo to velké, ploché a bílé a přišlo mi to svrchovaně nudné, na druhou stranu na druhý pohled jsem v tom začínala vidět jakousi minimalisticko poezii. Usmála jsem se a doťapkala na místo, které už bylo opravdu bezpečné. Až tady jsem se otočila zpět na Etneyho a pořádně se na něj zubila, nedělajíc si z jeho vztekání vůbec nic. Vlastně něco jo, a to pořádnou švandu. "Stejně jí kritizuješ kožíšek jen proto, že je zajímavější než ten tvůj," opáčila jsem se sebevědomím výrazem, jakože ho mám prokouknutého a otočila jsem se zpět na Matali a jen se zazubila. "No nevím jak vám, ale mně se to tu na ten první pohled líbí. Ale zas je to tak krásný... Nemohla tu projít ani tlapka!" prohlásila jsem, uvědomujíc si během řeči, jak bezchybná je pokrývka sněhu. Ani chybička, ani kousíček odvátý! Jen tichá jednoduchost, čistá běloba. Chvilku nad tím vzdychajíc, začínal na mě doléhat ale i jiný vjem. Asi kvůli plochosti území mi vítr zatínal drápy hluboko pod kožich a mně opravdu začínala být zima. Hooodně. Začala jsem trošku poskakovat, abych se ohřála, ale nakonec jsem už nemohla dál vydržet. "Nevím jak vám, ale docela mě ta krása umořuje," špitla jsem, zvedajíc střídavě tlapky, aby mě nestudily. "Je to hezký, ale já mizím!"
Rozběhla jsem se zpátky ke kamenům a jala se dál skákat z jednoho na druhý. Nesnažila jsem se dostat zpět na pláž, mířila jsem tak, jak mě tlapky vedly a kudy byla cesta nejschůdnější. Však ono mě to někam dovede.

>> Magický palouk

<< Les ztracených duší

Slaná vůně moře byla po nějaké době moc silná na to, abych ji už necítila. Stačilo se k moři přiblížit, a už mi čechral ten slabý slaný vánek srst a ta vlivem soli drsněla a poštipávala. Cítila jsem, jak se mi vlhkost zažírá pod kůži. Kdybys tak měla ten kožíšek hustší... Nicméně, vše bylo pod sněhem a celý výjev pláže působil opravdu netradičně. Bylo to fascinující, a tak jsem se pokusila vytěsnit tělesnou nepohodlnost a rozkoukávala jsem se na všechny strany, skoro si nevšimnouc, že Etney začal něco vykládat.
Asi se mu pláž taky líbila, ale využil sněhové pokrývky spíš k tomu, aby nám řekl zase nějakou dokonalost, která se ho týká. Začal se válet po zemi s tím, že je to zvyk a že dělá anděla. Bylo to k popukání. "Pane králi, takovouhle vlčotinu bych do vás neřekla," řehtala jsem se, a když už to vypadalo, že se z toho záchvatu dostanu, vyskočil Etney a svůdně se položil na Matali. To mě skoro položilo. "Pro Vlčíška, tohle si schovej někam do nory!" Chudák Tal! Jen něco hekla, ale když jí Etnouš konečně pustil, udělala toho andělíčka taky a vypadala z toho opravdu nadšeně. Tak, že jsem opravdu vážně začala přemýšlet nad tím, že bych to taky zkusila. Njedřív jsem ale doběhla k jejímu výtvoru a znalecky ho obhlédla. "Moc pěkné. Ten Etneyho je proti tvému úplně trapnej," přesvědčila jsem jí a šibalsky mrkla na šedivého, čekajíc, jak zhodnotí můj vkus.
To se ale najednou i Matali rozpovídala o zvycích své smečky. Dnešek je plný překvapení! Na půl s nevěřícným úžasem a na půl fascinovaně jsem sledovala, jak se jala výt libé zvuky roztodivných melodií, které jí nejspíše naučili dávno za vlčích let její předkové. Musela jsem si z toho sednout. "Je to pěkný. Tyjo. Tomu se říká zpěv?" ptala jsem se stále s tím poplašeným výrazem. "Zní to dobře, ale ty jsi zas taková ladná a elegantní, to je jasný, že ti to půjde," doplnila jsem rychle, "to není jen tak pro každýho vlka." Zkusila jsem vzpomenout, jestli byl někdo v naší smečce takto nadaný. Možná matka? Vše bylo v mlze. Jen vzpomínka na Bellatrix, stejně jasná jako její srst, mi protančila v myšlenkách, vzdalujíc se stejně rychle, jako se objevila. Najednou jsem tím byla hrozně dojatá. A právě v tomto stavu dojetí jsem si povšimla, že se u nás objevila jakási další vlčice. Měla krásný kožíšek, ale co mě upoutalo nejvíce, byl nádherný vlčí mák za ouškem. Zářil v bílé záplavě sněhu. A právě tato vlčice také pověděla jakýsi zvyk, který dělala se svými sourozenci, a asi kvůli mému dojetí to znělo úžasně nostalgicky a posmutněle. Kdyby vlci mohli brečet, asi by se mi to právě dělo. "To je fakt krásný, jak tu všichni říkáte ti krásný osobní příhody," rozfňukala jsem se, ale stále s trochu přitroublým úsměvem. "A já vám nemůžu nic taky sdělit, protože si nepamatuju, že bychom tam doma měli sníh. Umím je skákat," kývala jsem směrem k nové vlčici, aby mě poslouchala. "A ty máš ještě tak nádherný vlčí mák, to já snad nevydržím!" Celá nějak v zajetí dojmů se rychle vyskočila a doběhla co nejblíže k moři. Sledovala jsem obzor, ale najednou mě upoutala jakási bílá místečka. Ostrovy?"Ostrovy!" zakřičela jsem zcela nadšená za sebe. "Musíme tam jít! Etney! Matali! Vlčí máku!" začala jsem freneticky pobíhat po břehu. Voda musela být studená. Rychle jsem se rozhlížela, kudy kam, když najednou jsem spatřila, že se k nim vine jakási kamenná řada. Kameny vypadaly velmi kluzce, ale konec konců, na kluzkých kamenech jsem se narodila. "Za mnou!" Vyštěkla jsem a s lehkostí, ale přitom stále obezřetností začala skákat směrem k ostrůvkům.

>> Ostrůvky

Jitřní slunce bylo skoro na obloze, když jsem cupitala podivnou krajinou. Jaká to podivná oblast! Jinovatka ji celou pokryla jako poleva na dobře upečeném dortu. Jen jsem si tak šla a rozšlapávala tu jinovatku, když mi v tu ránu spadl přímo před nos, světě div se, bobek! "Jak nechutné!" ječela jsem v tu ránu a bylo mi skoro šoufl. Jaké to nepřístojnosti! Jak si mám tohle vysvětlit? Jaký holomek?! Jala jsem se rozhlížet, který podivín mi takhle hází před nos bobky. Jak se tak ale divám a dívám, najednou zírám. "Jak je to možné?! Jakpak by to mohl být... Je to ale jisté! Jak jinak by to mohlo být! Je tam yetti!"
Jednotvárně barevná silueta stála opodál, zahalena v mlze a sněhu. Jak já jsem se najednou bála! Jistě, že jsem se otočila a utíkala, co jiného bych měla dělat? Jizvy na mém těle najednou jako by nebyly, bolest žádná, zdrhala jsem a zdrhala.
Jak to tak ale bývá když vlk běží daleko, prostředí se začalo měnit. Jalovce najednou byly všude! Jejich tenké větvičky mi překážely v cestě. Jeden jalovec byl najednou přímo přede mnou. Již nebylo možno ho přeskočit, a tak jsem se honem skrčila a... "Jau!" Jakýsi rampouch trčící z jalovce mě škrábl do zad ukrutnou silou. Jak to bolelo! Jakmile jsem vypadla zpod jalovce, schoulila jsem se a naříkala. Jitřila jsem se tam takto docela dlouhou dobu, dokud, co se nestalo, cítím podivný chlad na čenichu. Jako kdyby na něj něco kapalo. Jak jsem ale koukla nahoru, zděsila jsem se ještě víc. Jevil se tam obrovský sob, a z čumáku mu kapaly nudle! Jala jsem se opět zdrhat, řičela jsem a křičela a seč mi síly stačily, utíkala jsem co nejdál pryč.

<< Náhorní plošina

Přiběhla jsem mezi stromy a stále sledovala Etneyho a Matali před sebou. Schválně jsem nezpomalila, abych mohla kličkovat mezi stromy co největší rychlostí a užívat si volnosti pohybu. Jak krásně se běželo! Les mi nekladl ani tolik překážek, málokdy jsem narazila na místo, kde jsem na poslední chvíli musela došlápnout trochu jinam, než jak mi vycházel krok. Tímto tempem jsme se brzy dostali doprostřed lesa. Tam byl běh o poznání těžší. Etney pak v jednu chvíli zastavil. Okomentoval okolí velmi pochvalovačně, ale pak se opět pomalu vydal dál. Trochu roztržitě jsem se podívala kolem sebe. V soumraku jsem sotva spatřovala obrysy stromů okolo. Na druhou stranu to bylo fascinující! Les vypadal opravdu hrůzostrašně. Jako by z nějakého koutu hned měla vyběhnout nějaká ta příšera!
Zasmála jsem se nad tou představou a rozběhla se dál. I když Etney prohlašoval, že cítí mořský vánek, moje smysly byly asi nějaké otupělé, cítila jsem jen jehličí. Ale vypadal si ostatně jistý sám sebou a jestli je to budoucí vládce Gallirei, tak asi chlapák ví, kde nějaké to moře je, tak jsem mu věřila a uháněla dál.

>> Mušličková pláž

//omlouvám se za délku i časové prodlevy. Mám toho nějak moc

Celá trochu tumpachová,
koukala jsem na vlka.
Já, bez srsti, drkotavá,
kdo tohleto uvnímá?!

Etney jako vyměněný,
nabízel prostředí změny.
Že prý dokud zima je,
v lese on se ohřeje!

A ta hnědá, co je zticha,
ta mu říká, že je pro -
A já, chudák bez kulicha,
co mi zbývá, říkám "Jo..."

Pak se k moři podíváme,
přec jen je to nápad dobrý.
A v zimě, to je, Vlčí pane,
taky nápad krále hodný!

Nad tím vlkem nepřemýšlím,
vždyť je divná povaha,
iluze ho přece mátla,
mozek nač já namáhat.

A tak za dvojicí zdrhám,
doufaje, dostatečně,
sněhu prášek kolem vrhám,
takhle běžet já chci věčně!

Křičím na ně "počkejte!"
a smíchem se zalykám,
pádíc, to mi povídejte!
Větší radost? Tu neznám!

>> Les ztracených duší

// Odepíšu co nejdřív, snad ještě dnes večer, mám teď víkend dvě desetihodinové směny na brigádě, tak nestíhám
Omlouvám se!

Celé to setkání se mi nějak hroutilo pod tlapami. Etney očividně vůbec nechtěl přiznat nebo pochopit, že je jiným než se zdá a že vlastně za to ani nemůže, a místo toho, aby se postavil mé pravdě čelem, se začal psát hnědé vlčice na svoje drápky. Horší jen nějaká princezna! Ti vlci dneska myslí jen na vzhled, povzdechla jsem si. Matali obecně byla také taková podivně nijaká. Jen tam stála, na otázku onoho iluzorního pobudu odpověděla nějakou neutrální "nevím." Ani na můj návrh nereagovala! Jen mi poděkovala za informace o Smrti. To od ní bylo opravdu hezké, ale v tu chvíli mě to už moc nezajímalo. Chtěla jsem se trochu hnout, proběhnout. Ale ona vypadala tak melancholicky!
"Já se ti opravdu omlouvám," zkusila jsem to jinak s co nejsoucitnějším výrazem, "chápu, že je to těžké. Ale já bych se opravdu chtěla podívat k moři, na tu slanou vodu, ochutnat jí a radovat se. Jestli máš nějaké strašné vzpomínky na vodu, to mě mrzí, že ti to jako vyvolávám!" Postupovala jsem opravdu opatrně, abych jí náhodou nepřivedla nějakou újmu. Třeba by mohla dostat nějaký psychický šok! Snažila jsem se tedy tvářit co nejpovzbudivěji. Třeba vykvete! Mého nápadu se ale už předtím chytl ten stříbrný chlup a vypadal velmi nadšeně, svými slovy úplně přebíjejíc mé soustředění na Matali. Každopádně mě docela potěšil. "No, vidíš! Třeba se ještě dokážeš udržet trochu v realitě," zazubila jsem se na něj, docela potěšená, že mluví k věci. Třeba ta halucinace není voděodolná! Moře by mu mohlo vrátit vhled do reality. "Jen teda opravdu nevím, kudy tam jít. Zas tak prošlé to tu nemám. Napadá vás cesta?" směřovala jsem nyní otázku k oběma najednou, doufajíc, že se Matali třeba probere ze své zamlklosti a dozvím se i něco užitečnějšího, než že Etney je nejúžasnější.

Čím víc Etney mluvil, tím míň se mi zamlouval. Bylo mi opravdu divné, kde se v tom šedém tělíčku vzalo z ničeho nic tolik sebevědomí. Je nemocný? Třeba má nějakou psychickou poruchu. Nebo arogantním chováním zakrývá pocity méněcennosti. Nebo měl těžké dětství. Nebo špatnou výchovu. Kdo ví. Každopádně mě zase uráží! Proč to pro Vlčíška dělá? Vždyť to není pěkné! Mračila jsem se na něj co možná nejvíc dotčeně, zároveň s očividnou teatrálností.
"Hele, Etney, já se tě nechci dotknout jo, ale ty mi přijdeš trochu v nepořádku. Chápu že máme každý svůj vkus, ale ty si fakt hroznej vlk, objektivně," poznamenala jsem s velmi vážnou tváří, "a to jsem ještě hodná. Taky bych mohla říct, že jsi fakt arogantní suverén a že se chováš jak rozmazlené vlče. Ale já to neřeknu, protože si upřímně myslím, že na tebe nějaký silný vlk uvalil nějakou hodně silnou iluzi, nějaký vlčí iluzorní mág, a proto si o sobě myslíš že jsi nejlepší a že nemáš blechy, ale ty máš blechy určitě a mně je tě vlastně hrozně líto." Najednou mi to všechno začalo dávat smysl, tak, jak jsem to říkala! Obrátila jsem se soucitně hnědou vlčku. "Matali, fakt tě lituju, jestli si s tímhle vlkem musela trávit tolik času. Ale zároveň je to obdivuhodný. A ještě něco, Smrt je fakt hrozná babice, babice nepříjemná, baba! Nechodila bych tam dokud to není nezbytně nutný. A tohohle vůbec neber v potaz, je to chudák, někdo s ním bez jeho vědomí manipuluje aby si myslel, že jít ke Smrti je dobrý nápad," obrátila jsem se k ní, docela tiše stojící a nás pozorující. "Já bych třeba vůbec neřešila nějaký kamínky, jen se tak šla rozhlédnout dál, třeba se podívat někam, kde jsem ještě nebyla, třeba k moři nebo nějak tak, no nebylo by to lepší?" navrhla jsem jí s mrknutím a vzrůstajícím zájem, a možná bych už Etneyho úplně vytěsnila, kdyby nezačal navrhovat cestu za nějakými obdivujícími se mu vlčicemi. Ty existují? Ignorovala jsem ho, otočila se nadšeně zpět k Matali a pokračovala. "Protože já třeba fakt chci ochutnat mořskou vodu. Prý je jiná než ta z potoka," opáčila jsem ještě s velkým zaujetím pro věc. No dokážeš si to představit? Je prý ochucená!

Žila jsem v domnění, že za svůj nedlouhý život jsem poznala již mnoho druhů nabubřelých vlků, ale tohle, to bylo něco naprosto nového. Ne, že by byl nějak zlý nebo poroučivý ( i když co já vím), ale ta lehkost bytí, se kterou pronášel všechna svá ctnostná i nectnostná slova, mě úspěšně rozesmívala. Mluvil tak vznešeně o všech těch svých ctitelkách a budoucích smečkách a nedůležitých sestrách! "Trůn? To je paráda," smála jsem se na celé kolo. Kdyby vlci mohli brečet smíchy, asi by se mi to právě dělo. "A jaký že vlčice? Třeba nějaké znám," spěšně jsem dodala s pobaveným výrazem a čekala, co z tohohle případu vypadne. Famózní! S tímhle vlkem se jeden nenudí. Najednou mě začal obcházet a tak koukavě si mě prohlížel. Rozesmálo mě to ještě víc. "Ty si číslo! Počkej, zaujmu pózu," chechtala jsem se a schválně se propínala tak, aby vynikla má fakt bídná srst a štíhlé nohy byly pokud možno co nejkostnatější.
Ta druhá vlčice nás mezitím sledovala celá nějaká uzavřená a mouchy snězte si mě, na Etneyho sotva pípla když říkal to s tím putováním a tvářila se, jakoby byla opravdu ráda, že jsem převzala hovor. A to já ráda! Etney zrovna začal vysvětlovat to s tou číslovkou a vypadal tou otázkou trochu pohoršen, nicméně vysvětlil to docela přesvědčivě. Na to jak se ale tváří by mě nenapadlo že "a to ti neubírá na inteligenci když špatně skloňuješ jména?" Vyhrkla jsem a pokračovala než to stihla chytřejší část mě zastavit, "vždyť sis mě tak zaujatě prohlížel, to snad vypadám jako nějakej samec? Se teď cítím fakt dost uražená! Vždyť Severka ti svítí celý život nad očima a ty ani nevyskloňuješ správně jak se to říká? A proč je jako špatně jmenovat se jako někdo?! Si beru osobně, chundeláči nechundelatej! Prej alfa!" Poslední věty už jsem vyloženě štěkala a snažila se být co nejvíc rozlítostněná. Zuřivě jsem mávala ocasem a už ani nevnímala tu trapnou věc s veverkama. Srstí mi nějak samovolně probleskávaly jiskřičky a nejspíše muselo být cítit moje vyumělkované napětí i na nich. Hrozný! Vlkodot! Pak ve mně celá vlna náhlé naštvanosti pominula a já plynule přešla z vrčení zas do smíchu. Ten byl ale utnut větou té druhé vlčice, Matali. "Ke Smrti?!" zopakovala jsem vyjeveně. "Blázni! Tam bych být váma ani nepláchla. Hrozně nepříjemná baba, a jak je drahá! A vůbec, bydlí na takovym fakt děsivym místě a obecně," zkritizovala jsem jejich záměr s upřímnou účastí. Pak jsem se obrátila zpět na Etneyho s úmyslem mu to pořádně dát sežrat, trápit tady nevinné vlčice. "To byl zas tvůj nápad, viď ty ničemo? Ke Smrti, to jsou mi vlčetiny," zavrtěla jsem hlavou. "To si jděte sami, tam já nemám co k čemu," opáčila jsem a sedla si na znamení toho, že já teda zůstávám zde.

Jak jsem si tak řečnila, skoro jsem si neuvědomila, že ten šedý vlk také něco říká. Vůbec jsem nevěděla co, ale radši jsem přestala mluvit, kdyby to náhodou bylo něco důležitého. Měla by ses vzchopit. Žij mezi živými! Měla jsem opravdu hroznou chuť dál si užívat toho probuzení a vlahého vánku a mokré kluzké trávy a obecně blaženého rozpoložení. Ten vlk měl ale očividně co říct, a co já bych pro jiná stvoření neudělala, zavřela jsem tedy způsobně tlamičku a naslouchala.
Zeptal se mě na jméno a co tu dělám, a pak že on je Etney první a že jako alfa a tahleta hnědá je Matali a jsou kamarádi. Podle výrazu té druhé vlčice jsem si nebyla tak úplně jistá, do jaké míry si to tenhle pacholek přibarvuje. Nezdáli se mi jako extra výborní přátelé. Ale byl vtipný, tenhle Etney. Etney první. Budoucí alfa! Až mě to rozesmálo, upřímně. "Těší mě, slovutný Etney. Jsi zde znám? V životě jsem o tobě neslyšela. A to že nežiju krátce! Ale dobrá alfa nemusí být nutně známá alfa. I když ty vlastně nejsi alfa, co? A to jako už máš číslo když nejsi nic?" z veselého tónu jsem během mluvy zvážněla. Chudák. Asi to nemá lehký. Ale celý ten název mě dosti fascinoval. "Teda já jsem nikdy neslyšela o tom, že by se vlci číslovali. K čemu je to dobré?" vyzvídala jsem a snažila se tvářit nechápavě. Ne že bych se přetvářela, fakt jsem nechápala, co si myslí že znamená, když řekne Etney I. a ne prostě Etney. Bych taky mohla být Severka IV. a tvářit se poš! Jé, Severka. "Jo a jmenuju se Severka. Ale klidně mi říkej jinak," mrkla jsem laškovně a naráz se začala zvonivě smát. Krása! "A zrovna teď si užívám života. Dobrý co?"
Etney byl ale konec konců nejspíš velmi milé stvoření. Nabídl mi, abych s ním a tou Matali šla s nimi na cesty. To je hezké. Byl asi opravdu velmi přátelský a společenský, že mě jen tak pozval. Většina vlků si dneska hraje na nedostupné. "Tyjo, fakt díky. Ale kam putujete? To přece k ničemu není, jen tak se flákat po loukách," podotkla jsem a zaujatě čekala na odpověď. Celé mi to přišlo krajně k usmátí. Co si dělala posledních pět let svého života, ty jedna. Jestli to náhodou nebylo flákání se po loukách!

<< Západní louky

Na nebi již svítilo slunce, když jsem doběhla na další travnatou pláň. Tahle byla tedy o poznání větší a méně zábavná než ta, ze které jsem na ni přiběhla, nicméně, když jsem se při vstupu na ni zastavila a po chvilce soustředění na vjemy z okolí zkusila zachytit nějakou vlčí myšlenku (//Matali), byla jsem úspěšná. Jakás vlčice právě nejspíš prožívala lehce rozpačité seznámení. Skvělé! Dokonalé! Už jsem ani nestihla v samé euforii přemýšlet nad tím, jaké je štěstí, že už má tento pocit navozen a nemusí ho prožít od začátku čistě kvůli mně. S hlavou v pejru jsem sprintovala vpřed, než jsem zachytila vlčí pach a kurz lehce poupravila směrem k nim. Už jsem je viděla! Dvojice vlků, jeden hnědavý a druhý podivně došeda, ten šedý sedící a ta hnědá proti němu nějak nejistě stála. Možná mi hlavou proběhlo něco jako "mohla bys maličko zpomalit" nebo "nemusela bys tam hned vlítnout," ale poslyšte, já viděla živé tvory! Slyšela jsem z dálky, jak mluví, a v tu chvíli jsem prostě mluvila taky. Musela promluvit taky. Mohla jsem být ještě dobrých sto metrů od nich, když se mi tlama pustila na špacír a já začala nesmyslně štěkat. "Vy! Vy! Ahooooj! Zdravím vás! Vidíte mě? Já vás vidíííím! Vidím vás tak ráááda! Halóóó!" Tráva, nad kterou jsem se v zběsilém běhu skoro vznášela, vypadala na slunci značně kluzce. "Ach, jak to jen vysvětlit! Milovaní! Přátelé! Drazí! Ach, co říct, já -" Pomalu ale jistě mi docházel dech. Ale také už jsem byla skoro u nich. Vždyť já jsem u nich! Začala jsem prudce zpomalovat. Tráva opravdu klouzala. Potácela jsem se, tělo bylo jednou z těch fyzikálních sil postrkované dopředu a nohy chtěly stát a já se najednou valila a pak se zničeho nic znovu ocitla na nohou, jen o poznání špinavější. No, a světě div se, byla jsem hned u nich. Bylo to záměrné! Opravdu mistrovské přiblížení.
Můj ocas začal naprosto nekontrolovaně lítat ze strany na stranu a já se dosti udýchaná nadšeně zubila na dva vlky. "Zdravím -" sliny se mi draly do tlamy, polkla jsem, stále překotně dýchajíc, "omlouvám se, že ruším konverzaci. Ale já vás tak ráda vidím. Fakt. Je to neuvěřitelný." Zpětně mi začalo docházet, že ten podivný pádokotrmelec mi zkazil záměr nadšeně po nich skočit. Nebo je to takhle lepší? Najednou mě pojala divná rozpačitost. Trochu nesměle jsem si sedla a začala dýchat rychleji, abych to dohnala. Koukala jsem z jednoho na druhého. Nebo z jedné na druhého. A pak zpátky. Připadala jsem si trapně. Trapně! Ty nedužice! To je kvůli tobě! Mně to bylo hned jasné! "Už jsem v pořádku. Je mi teď trochu trapně, ale je to jen proto, že téhle," kývla jsem směrem k hnědé, "je taky určitě fakt trapně. Teda hádám." Zkusila jsem to svést na tu velmi mile vypadající hnědou vlčici. Vypadá fakt mile. "Nechci tě tím nějak obviňovat nebo tak! Jen je to prostě kvůli tobě. Připadám si teď trochu trapně. Ale pořád jsem hrozně ráda že vás vidím. Nemluvila jsem s někým hooooodně dlouho totiž, já, já asi spala? Nevím co jsem dělala. Ale teď si s vámi můžu povídat, to je fakt super. Těší mě," snažila jsem se o co nejpotěšenější grimasu, aby bylo naprosto jasné, jak moc potěšená jsem. Snažila jsem se moc nemyslet na to, co jsem právě udělala nebo řekla, jen si užívat to, že mohu mluvit a někdo to snad poslouchá. "Fakt mě překvapilo že je ten podzim, to je skvělý období, jak pořád prší a tak. No ne? A navíc teď je fakt pěkně, jen tahle pláň je taková lehce nudná. Žije tu vůbec něco? Unudit se k smrti, bydlet tu. Zas tráva nemusí být tak špatná, hezky se v ní spí, když je jí dost a pampelišek, no, ty smrdí, co, i když tu nejsou," žvatlala jsem a měla upřímnou radost z toho, že vydávám nějaké zvuky. To co jsem říkala nemohlo být asi moc zachytitelné, jak se má pozornost zcela upoutávala k blaženosti z mluvení spíš než k mluvení jako takovému, ale to už nebyl můj problém k vyřešení.
Všechno se mi najednou zbarvilo do růžova a dvojice se zdála jako ti nejpozornější posluchači.

Počkej, cože, hvězdy?
Očka, doteď jen lehce mžourající nad sebe, se v mžiku otevřela dokořán. Hvězdy? Vidím hvězdy! A měsíc! Znenadání jsem si uvědomila, že ležím na zádech, nožky komicky pokrčené nad tělem a uslintanou tlamu dokořán. Mým tělem probíhaly krátké, příjemné proudy života a já jsem cítila, jak se ve mně probouzí každý maličký nerv, vše, na tu krátkou chvíli jsem byla v slastném opojení bolesti i slasti, stoprocentní živosti, jasu a bylo to tak nádherné.
Pak se tělo začalo uklidňovat. První vlna živosti opadla, má mysl se začala vracet zpět do reality. Lehké štípnutí na rameni. Tak ta se nezhojila. A pak hrozná bolest v zádech, přeleželost, mrtvý tah. Těžce jsem se překulila na bok a pak velmi nejistě postavila na nohy. Třásly se pod váhou mého těla. Vše mě bolelo a byla jsem naprosto dezorientovaná.
Co se stalo?
Podívala jsem se vzhůru. Na nebi byly hvězdy a studený vítr čechral můj pomačkaný kožíšek. Stála jsem uprostřed louky, měkká, už zvadlá tráva mi hladila tlapky. Nasála jsem vzduch a hluboce vydechla. Byl podzim, vzduch i tady voněl spadaným listím, byl zároveň čerstvý, studený, lehce mě štípal svými studenými zoubky pod kožíšek. Rázem jsem byla probuzenější, myšlenky pomalu naskakovaly.
Co se stalo?
Matně jsem si vzpomněla na vlka jménem Kieran a podivný hřejivý pocit při konverzaci s ním. V tom mžiku jsem si uvědomila, že se to muselo stát opravdu velmi dávno. On byl pryč, ten čas byl pryč, i ten hřejivý cit zmizel ve chvíli, kdy jsem si na něj vzpomněla - na rozlehlé louce jsem stála sama se svými vzpomínkami. Podivná záležitost, tenhle život.
Nevím, co se stalo. Nevzpomínám si. Všechny mé vzpomínky byly v mlze, zachytávala jsem jen obrysy postav, pachy, útržky vět. Záleží na tom? Zavrtěla jsem hlavou a nenápadně poskočila. Napjaté svaly se uvolnily, po těle se mi rozlila energie, netrpělivá pohybu. Všechno se ti časem vybaví. Teď je čas se opravdu probudit! Zmírala jsem najednou touhou po společnosti, touhou promluvit s živou duší a nechat se aspoň maličko přiblížit k nějakému obrázku doby, ve které jsem se octla, ale taky touhou běžet, rozpohybovat rozespalé tělo a ucítit, jak mě ten podzimní vítr šlehá do boků. Udělala jsem první krok, a pak další a další, mé nohy získávaly opět jistotu, během chvilky jsem už klusala a pak běžela o závod, nadšená z nenadálého pohybu, svobody, života. Ta radost! Přesně tak, jak jsem doufala. Nade mnou zářily hvězdy, měsíc odrážel stříbro mé srsti a já cítila další návaly energie. Nádherné! A teď na jih! V dálce jsem viděla řeku, zamířila jsem tam. Doufaje, že za ní mne čeká víc než jen další pustá pláň.

>> Náhorní plošina

Když jsem objasnila typ svého několik let starého zranění, na Kieranovi se dalo maličko poznat rozladění a zaplácal to takovou omluvnou větou, nad kterou jsem se musela maličko pousmát. Připomnělo mi to bráchu, měl vážně hodně podobný syndrom, jen si vzpomenout, který to byl. Nebo to byl úplně někdo jiný? Nebo jsem si tu podobnost jen vymyslela... "Jo, to jsi teda zpackal," pronesla jsem nepřítomně. Ne, ta to rozhodně nebyla. Ten čas ale letí...
Kdyby Kieran znovu nepromluvil, asi bych se do reality už nevrátila (byla to tak fascinující myšlenka). On ale ke svému vlastnímu štěstí navrhl v jedné větě tolik příběhů a má hlava byla najednou zase plna jím a jeho přítomností. S jedním z mých nejpříjemnějších úsměvů jsem se uvelebila v trávě, absolutně zapomínajíc na předtím stále zvažovanou hrozbu z jeho strany, a vyzývavě se na něj zašklebila. "Tak se předveď, vypravěči. Jsem náročná posluchačka, nezapomínej, ale pokud jde o zábavu kvalitní, můžu poslouchat celé dny." Zvláště, pokud jde o tebe, doplnilo mě v mysli něco záhadného a hřejivého.
Ten pocit byl velmi příjemný a velmi uspokojující a já mu nerozuměla ani v nejmenším. Po mně teď chtěl jen Kieranova slova a já přistihla sama sebe usmyslovat si, že je získám. Ty slova. Ty příběhy. Budu vědět všechno a on nebude vědět nic a všechno bude tak, jak jsem chtěla, protože tak to bude jemu i mně vyhovovat. Nebo mu možná také řeknu pár příběhů...
Teď jsme oba byli natěšení, a on byl jediný, kdo mohl ty tužby ukojit. Nechtěla jsem ho přerušit pobídnutím, jen jsem seděla, připravená hltat každé slovo...