Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< VVJ přes Mahtaë (sever)

Byla jsem přesvědčená, že ten puch jde z ní, i když ona se k tomu stavěla trochu jinak. Lépe řečeno, asi nic nezaznamenala. „Asi je to jako když se říká, že vlk necítí své vlastní prdy,“ pokývla jsem shovívavě, přestože trochu s poťouchlým úsměvem, „i když tedy já si osobně myslím, že své vlastní prdy cítíš.“ Tasa sama dle všeho neměla nejmenšího tucha o tom, o čem je a není vhodné co říkat nebo si myslet, a mě tím pádem ulehčovala situaci, protože jsem nad tím tolik nemusela přemýšlet taky. Potřebovala jsem dostat myšlenky od starlinga a sebe zas k němu, a čím víc budou moje poznámky vlčici štvát a mě její reakce bavit, tím rychleji se obojí povede.
Nepřekvapivě nechápala, proč bych jí nemohla říkat Tášo, a já jen odevzdaně vzdychla, rozhodnutá už se k tomu nevracet. Navíc, vlčici asi trochu namíchla moje poznámka, že jsem se starlingem chtěla mít vlčata. „Tě to nějak rozrušuje ne? Klídek, byl to jeho nápad,“ pokusila jsem se zlehčit atmosféru s vžitým stoicismem a pokračovala za ní, už spíš ze setrvačnosti. Co mi zbývalo? Ne, že bych měla kam jít.

>> šakalí pahorkatina přeš med. Ř.

<< Aina

Začalo krápat a já s úsměvem nastavila dešti nos. V tom parnu to bylo i příjemné, dokud můj čich nezaznamenal podivný odér, bezpochyby linoucí se z mé průvodkyně. „Zajímavý puch. To je přirozené, nebo pro to používáš nějaké speciální prostředky?“ tázala jsem se a pro jistotu dělala, že můj zrak něco velmi zaujalo na druhé straně, abych mohla mít lehce otočenou hlavu.
Bylo už taky čím dál jistější, že takhle vlčice mě za starlingem nevede, otázkou však bylo, kam teda. Chce mě dotáhnout do své sluje a pak zabít? Nebylo to nepravděpodobné. „Není trochu blbý, že ostatním neříkáš jejich jménem, ale tobě se musí říkat Taso? Kde je pak vesmírná rovnováha?“ pokračovala jsem v podrývání celé té čárka věci, protože na takové přezdívky už jsem si připadala docela stará. I když šance, že tuhle vlčici zajímá nějaká férovost nebo vesmírná rovnováha, byla nejspíš fakt malá, pokud nějaká.
Mé otázky ale Tasu nejspíše trochu dopalovaly, protože se do mě trochu opřela. Zahihňala jsem se. „Ne, nechtěla jsem ho zabít, ale založit s ním smečku a mít děti,“ objasnila jsem jí situaci s povzdechem a pousmáním. Dost blbý že se ztratil, co? Taky bych nechtěla. Pokračovala jsem za ní.

>> Mahtae jih

<< šopka

Vlčice se představila jako Tasa a já spíš sama pro sebe kývla. Zkomolujíc starlingovo jméno pak potvrdila, že to byl určitě opravdu on. Aha? Zrychlila jsem krok, abych jí šlapala po boku. „Myslela jsem, že jen šel kolem,“ nadhodila jsem zvesela a pohlédla Tase do očí, zvědavá, jestli mě bude přesvědčovat. Přišlo mi zvláštní, aby se starling někomu na potkání představil a šel zas dál. „A ne, neříkej mi Tečko. Když už tak čárko, tečka je hrozný,“ naoko rozmrzele jsem jí nevyhověla, „můžu já tobě říkat Tášo? Jde to líp od tlamy.“ Pořád jsem si nebyla jistá, jestli je dobrý nápad vlčici popichovat, ale potřebovala jsem myšlenky odtrhnout od vlka s modrýma očima. Ona byla opravdu podivná – to, jak se pohybovala, co říkala v jakém sledu, jak byla ušpiněná. Já nebyla nejčistotnější vlčice pod sluncem, to ani náhodou, ale proti ní jsem byla kráska i pár měsíců po mém lesopožárovém incidentu. Při té vzpomínce jsem se mimoděk trochu zachvěla, Taša mě však brzo dostala zpátky na zem. „Nic nehledal, styděl se a odběhl,“ opravila jsem ji, když začala zas o mém partnerovi. Tohle už bylo docela velké sousto, ale pořád nebylo úplně nemožné, aby tahle konverzace mezi nimi proběhla. Zas jsem se dostala z úkrytu velmi brzo! Za tu dobu nemohl stihnout utéct a ještě se vykecávat s touhle podivínkou. „A jdeme teda za ním, jo? Co říkal potom?“ s předstíranou zvědavostí jsem se dožadovala bližších informací, „a jsi si jistá, že to byl on? Byl opravdu šedý? Jakou barvu měly jeho oči?“ Na tváři mi hrál pobavený úsměv. Moc jsem nevěděla, kam to všechno vedu, ale byla to příležitost si jeho oči představit, a to mě zahřálo u srdíčka. I když ne tolik, jako když jsem je viděla ve skutečnosti.

>> VVJ

Fakt, že s trojicí vlků něco spíše není v pořádku, než je, jsem si potvrdila, když se jedna z nich ujala slova. Své zaraženosti jsem dávala ve výrazu tváře volný průchod, a ačkoli se má pozornost upjala hlavně na šedou, která se mnou právě hovořila, po očku jsem sledovala i reakci těch druhých. Nicméně, na mou otázku odpověděla šedá kladně a já byla dost zoufalá na to, abych na takovou nabídku přistoupila. Mohla jsem starlinga ztratit ve více nepříhodné chvíli? Bylo potřeba mu tolik vysvětlit. „Díky,“ pousmála jsem se na ní a v duchu se přemlouvala k vyčkání, co se týče použití magie na ověření jejích intencí. Zároveň už jsem se ale tolik nebála – dávno jsem nebyla ta neschopná, slabá vlčice, která musela spoléhat na rychlé nohy a dobrou intuici, případně čtení myšlenek pro rozpoznání cizích záměrů. Na její pobídnutí jsem reagovala jen pokývnutím a následovala ji. „Jmenuji se severka, vlku, kterého hledám, se říkalo starling,“ představila jsem se v prvním pokusu o navázání konverzace, když jsme od dvojice byly už více vzdáleny. Doufala jsem, že prapodivnost jejich skupinky byla třeba více situační, než osobní, a že z šedé bude třeba dobrá společnice, i když takhle na venek působila jako docela ocelová dáma.

>> Aina

>> Neprobádaný les přes Východní úkryt

Po cestě do úkrytu jsem si až pozdě uvědomila, že někde v uličkách vedoucích do útrob největší skrýše jsem ztratila starlinga. Úplně najednou. V šeru a tmě se mi jeho šedý kožíšek vytratil z dohledu, stačila chvilka nepozornosti. Byla jsem přesvědčená, že ho hned zase najdu, jen co vylezu ven, bude tam na mě někde čekat - ale nešlo to zcela bez námahy, nahlodávala mě nejistota. Až moc vlků mě už opustilo, bez návratu, a každá minuta, kdy jsem je neměla po svém boku, byla z podstaty naplněna vzdálenou úzkostí, že se třeba už neshledáme. Navíc teď! Z úkrytu jsem vyběhla pod alespoň od pohledu známým vrcholem sopky a okamžitě zavětřila. Do nosu mě štípal pach síry. Ne však starlinga. Matně jsem ale rozeznala, že tu nejsem sama, a vydala jsem se tedy alespoň k nyní přítomným. Mohl tudy proběhnout, a pokud ano, určitě si jej všimli.
Když jsem ale trojici vlků rozeznávala blíže, trochu jsem se musela zarazit. Jednoho z nich jsem určitě znala, odněkud, někdy, byl půlený. Byl to ten, co jsem ho z Bellatri(cc) lákala do řeky? Ne, to byl jiný. Jsem tak stará? Kvůli němu bych se ale nezastavovala, šlo o jednu z dalších dvou vlčic. Měla jednak křídla, což pro mě vzhledem k známosti s Falionem nebylo nijak šokující, trochu alarmující bylo špíš to, že byla v opravdu zbědovaném stavu. To jí takhle nabančila smrt, než jí splnila přání létat? Chodí se s takovými přáními vůbec ke smrti? Povzdechla jsem si. Co já pro toho starlinga neudělám? S lehkým odkašláním jsem se přiblížila. „Zdravím, nerada ruším váš soukromý dýchánek, ale nepodařilo se něco podobného náhodou před chvílí takovému šedobílému vlkovi? Ztratila jsem ho po cestě do úkrytu,“ objasnila jsem s klidným úsměvem a postojem, který jasně naznačoval, že se nehodlám zdržovat. Po očku jsem sledovala černobílého – pořád jsem nemohla přijít na to, odkud ten kožich znám.

Neměla jsem ponětí, kde se ve mně tolik láska najednou vzalo, ale očividně tu byly. Úplně nejneskutečnější se ale zdálo, jak moc oboustranný ten cit je. Jako kdybychom byli na jedné vlně. Když Starling řekl, že to cítí naprosto stejně, zasmála jsem se, ne proto, že by mi to přišlo vtipné, nebo protože by mě takové přiznání potěšilo. Už jsem to věděla. Říkalo to úplně všechno ostatní na něm.
Jeho dotek ale prozrazoval i něco, co ve slovech zatím nepronesl, něco mnohem divočejšího. S úsměvem a nadzviženým obočím jsem potočila hlavu, když navrhl, ať zmizíme někam, kde není tolik vidět. Jeho pohled se změnil. Byl zastřenější. Ha! „Ty nestoudníče!“ zasmála jsem se a vrátila mu žďuch, o poznání hravějším způsobem. Bylo mi jasné, o co jde, ale oplodnit jsem se teda ještě nehodlala nechat. Jestli mám být zodpovědná matka, tak od začátku! Nechtěla jsem Starlinga na druhou stranu zklamat, zvolila jsem tedy cestu nejmenšího odporu – oddalovat. A podbízet. „Co bys se mnou chtěl dělat v takovém úkrytu?“ zeptala jsem se s přehnanou nevinností, která prozrazovala maximálně to, jak jasná mi je odpověď. Co by mi na to vůbec mohl říci? „Jen si nemysli, že když s tebou do něj půjdu, tak z toho něco bude,“ zafrněla jsem se, a hned na to mu vlepila hezky dlouhou pusu, než jsem se zase trochu odtáhla, celou dobu očima zavěšená na těch jeho. A pokračovala jsem do stínu jeskyně. Nebojácně.

>> Východní úkryt

Jsem pro Prahu a víkend, ideálně nějaký červencový, v srpnu mohu jen první a poslední víkend, zatím :) Jsem pro park, napadá mě Divoká Šárka, kde je i pár legálních ohnišť a obecně víc přírody a míň lidí. Ale i na Petříně je bombasticky! Mohu případně ubytovat někoho hodně přespolního.

<< Galtavar přes Ainu

Starling zmínil svého bráchu, ale ze způsobu, kterým ho zmínil, jsem vytušila, že ten vztah bude problematický. Povzbudivě jsem se na něj usmála, abych dala najevo, že až bude chtít, může o tom se mnou mluvit, ale bylo asi správné, že nezačal. Bylo nám krásně a ani jeden jsme nechtěli tu chvíli ničím ničit. Jeho další slova mě zaujala a já podiveně zavrtěla hlavou, když zmínil místo, kde se dají potkat duše vlků. „Nikdy jsem o tom místě neslyšela,“ přiznala jsem a zauvažovala, jestli bych takové místo chtěla navštívit. Možná někdy. Ale nostalgie mi zas tak moc blízká nebyla.
Pokračovali jsme do lesa, do kterého jsem nejspíše nikdy předtím nevkročila. Kamení mě donutilo alespoň trochu zvolnit krok, čehož využil Starling. Přistálo na mě několik pus, a já se se zastavením otočila. Najednou jako kdybych měla závrať. Celým tělem se mi prohnalo mravenčení, nohy byly lehoučké jak pírko, ale zároveň se jimi nedalo hnout z místa. Poslouchala jsem jeho krásný hlas, pronášející ještě líbeznější slova, a zdálo se mi, jako kdyby nic na světě nemohlo v tu chvíli být silnější než můj cit pro něj. Žádné existující slovo nebylo z to popsat, a já chvilku jen hleděla do jeho očí, a zdálo se mi, jako kdyby v tu chvíli mohl jen z pohledu vyčíst moje myšlenky, stejně jako já mohla fakticky číst jeho myšlenky, a byly to myšlenky souhlasné a samou láskou odevzdané. Dělej si se mnou co chceš, miluji tě! „Také nechci nic odkládat, Starlingu,“ vzdychla jsem procítěně, vychutnávajíc si, jak jeho jméno zní řečené nahlas, „sebemalebnější krajina se nevyrovná kráse pohledu do tvých očí, nikde není příjemněji než v tvé náruči, a jestli je jedna věc, kterou si přeji, tak abychom zůstali spolu do konce dní. Nechci čekat na nic, chci tě celého.“ Nevěděla jsem, odkud se to bralo, ale věděla jsem, že je to všechno přesně tak, jak to uvnitř cítím.

<< Ragar přes Jedlový pás

Na volném prostranství galtavarské pláně se dýchalo o poznání lehčeji a já zvolnila krok, aby bylo možné mluvit, aniž bych u toho byla zadýchaná. Starlingovi se nápad procestovat zemi líbil. Nebyla jsem si jistá, jestli by opravdu bylo možné pořádat rodinné výletíky na krásná místa, pokud bychom měli na starosti třeba i pár vlků navíc – ale bylo to nejvíce o důvěře, a já věřila. Nějak se to vše zvládne. Sama jsem potkala za svůj život zde již pár vlků, většinu jsem ale viděla jednou a pak již déle ne. Bylo by určitě skvělé potkat nějakou starou známou. Teď se mi zdálo, že všichni, které jsem znala, byli nenávratně pryč. „Máš někoho, koho bys rád navštívil?“ nadnesla jsem a sama si na tu otázku snažila v hlavě odpovědět. Šance, že znovu potkám Matali, se zdála každým týdnem menší, i když mi pořád zůstávala jiskřička naděje. Věděla jsem, kde bydlí Etney, po cestě jsem ale ztratila Winter a její osud mi nebyl úplně lhostejný. A pak Lennie a její vlčata. Neviděla jsem je opravdu dlouho. Musí už být dospělá.A co teprve Sheya… Zbyla vůbec v Ragaru nějaká vlčata? Ani jsem netušila, kolik těch věcí mám chuť hodit za hlavu, hodit za hlavu a tak nějak začít odznovu.
Zastavila jsem se a z náhlého popudu pohlédla na Starlinga, jeho jizvičku kolem oka, flíčky kolem nosu a do těch modrých, vlídných očí. Cítila jsem zvláštní vlnu něhy, a také to, že jsem z toho všeho už vůbec neměla strach. „Už teď se těším,“ pousmála jsem se, nespecifikujíc, na co všechno vlastně, a jemně mu olízla čenich. Bylo to přeci jen trochu moc otevřené prostranství. Znovu jsem se otočila a popoběhla trochu rychleji, mezi stromy.

>> Neprobádaný les přes Ainu

Vlčice očividně neměla tendenci se mi ani představit, a její vlče vypadalo skoro stejně lhostejně, jako ona. Vychovává si ji k svému obrazu. To, co jsem jí sdělila, ji očividně vůbec nezasáhlo, a já chvilku přemýšlela, proč jsem tedy vlastně chodila. Neočekávala tu snad někoho známého? Koho osud by ji zajímal? Celou situaci si navíc i přes ten příšerný pach Smrti vykládala zcela špatně, a mé rozčarování nad tím, že předpokládá jako rozpad smečky vzhledem k rázu smečky takový nesmysl, prozradilo naštěstí jen trochu pozdvižené obočí. Nechtěla jsem ji moc provokovat. Beze slova jsem kývla, když oznámila, že se tedy mají k odchodu, a ještě chvilku pozorovala jejich šedé kožichy.
Za mnou se pak ozval známý hlas a já okamžitě pookřála. „Omlouvám se, že jsem na tebe nepočkala,“ olízla jsem mu čenich. „Souhlasím s odchodem, než tím načichneme,“ ušklíbla jsem se v odpovědi, riskujíc, jestli bylo na nadnesený tón trochu moc brzo. Starling byl v mnohém emočně vyspělejší než já, a právě v momentech, kdy bylo potřeba setrvávat v určitém emočním stavu, byť nepříjemném, jsem cítila, že únik do vtípečků není úplně geniální taktika.
Ne že bych si mohla pomoct. S lehkým povzdechem jsem se ujala vedení vyrazila z kopce. „Být tulákem je vlastně příležitost, ne? Můžeme podniknout vše, co již v mateřském zápřahu nebude možné,“ nadhodila jsem s úsměvem. Samotnou mě nenapadalo tolik věcí, které bych radši podnikala bez vlčat než s vlčaty, ale tak jeden nikdy neví. Třeba Starling překvapí nějakým bucket listem.

>> ZG přes Jedláč

Starling (překvapivě) souhlasil s tím, že by bylo možné se usadit někde v nížině, a já si znovu nechala v hlavě vykouzlit tu představu. Samozřejmě to bylo něco úplně jiného, než na co jsem byla zvyklá tady a i ještě předtím, než jsem na Gallireu vůbec přišla. Musí to být alespoň blízko nějakému kopci, pousmála jsem se a zvedla oči k vrcholkům hor. Občas se sem budeš muset chodit podívat, jen tak z nostalgie. Ulovit kamzíka.
Pach Smrti byl ale silný, možná až moc na to, aby představa takových návratů byla naplněna zcela pozitivními pocity. „Snad jsou všichni v pořádku. Setkání se Smrtí nebývají příjemná, když se naštve,“ nechala jsem Starlinga položit mi hlavu na rameno a svou mu přitiskla mezi uši, vydechujíc do jeho srsti. Upřímně jsem věřila tomu, že se nic nestalo – konec konců, nebyla tu cítit žádná mrtvola nebo tak – ale šance, že se něco stát mohlo, nebyla zas tak malá. Uvědomila jsem si, že teď už nechci moc víc než dostat se odsud co nejdříve pryč. Vyslovit návrh k odchodu mi však zhatilo vytí. Zaposlouchala jsem se do toho tónu, který mi byl zcela neznámý. „Jdem tam?“ odtáhla jsem se od svého partnera, usmála se a nečekajíc na odpověď svižným poklusem vyrazila směrem, odkud se táhlo.
Brzy jsem spatřila šedou vlčici, provázenou vlčetem (//?, případně ne). Zastavila jsem se pár metrů od ní, trochu zchlazená obláčkem autority, který jako kdyby se z ní linul. A taky z těch očí. Cítila jsem, jak mi na zádech vstávají chlupy. Drž se, drž se. „Zdravím,“ pokusila jsem se o další úsměv, „jsem Severka, bývalá členka Ragarské smečky. Nebo spíše členka bývalé Ragarské smečky,“ představila jsem se a na vteřinku z ní odtrhla oči, abych se podívala, jestli mě Starling následuje, „jestli někoho hledáte, obávám se, že kromě mě a mého partnera Starlinga marně.“ Ráda bych vlčici vysvětlila, co se tu stalo, sama jsem si však nebyla jistá, jestli by pak taková odpověď byla pravdou. Ačkoli jsem se dokázala udržet na místě a ten boj s tendencí otočit se na patě a zdrhnout prozrazovaly jen mé naježené chlupy, od nějakého vtipkování jsem byla stále hodně daleko. Navíc, měla sebou vlče. Mámy jsou nejhorší.

<< Záp. Galt.

Starling na mě chrlil povzbudivá slova a já nedokázala zadržet smích. Zvlášť kvůli té poznámce, že pohlídat pár vlčat musí být hračka. O tom jsem věděla svoje. Nechala jsem si vyprávět, že vlčata hlídal ve své původní smečce, a když domluvil, vlepila jsem mu vděčnou pusu. „Na celé Gallireie nežije lepší adept na otce, než jsi ty,“ doplnila jsem jeho promluvu a myslela to tak upřímně, že mě to samotnou zaskočilo. Měla jsem ho v tu chvíli snad raději než kdy předtím. Cítila jsem se tou láskou naplněná až po okraj, skoro výbušně. Možná byl opravdu čas ji sublimovat i do něčeho jiného.
Sám navrhl, že se mu vždy líbil Ageron, ale já nemohla než souhlasit s důvodem, pro který ho zase vyloučil. Ta pachuť by zde pořád byla. „Vždy jsem chtěla mít domov v horách, ale myslím, že i jiné krásné místo by mě přesvědčilo. Bylo by to i lepší kvůli shánění potravy, kdyby nás bylo méně,“ uvažovala jsem nahlas. Sama jsem nebyla nijak zdatná lovkyně, takže tento problém jsem musela vnímat maličko palčivěji.
Když jsme dorazili k hranicím hor, nebouchlo mě do nosu přesně to, co jsem si představovala. „Smrt tady byla zcela určitě,“ potvrdila jsem Starlingovu domněnku. Napadlo mě, že by možná bylo vhodné podívat se do úkrytu, ale nebyla jsem si tím vlastně moc jistá. Na území každopádně nebylo cítit ani nohu. Pohlédla jsem na Starlinga, tázavě, nevěda, co si z toho vlastně mám odnést za dojem. "Asi... asi je opravdu po všem."

<< VG přes VVJ

Starling naštěstí nijak zvlášť nevnímal mou nervozitu nad celou tou myšlenkou, což mě jí paradoxně trochu zbavilo. Rozhodně ale ne úplně. Vždyť jsme právě mluvili o tom, jak těžká taková pozice je. Mluvili jsme vůbec o tom samém? Stačili bychom na takovou věc vůbec jen dva? Starling se nechal unášet a jeho přítomnost a nálada byla extrémně nakažlivá. Přistihla jsem se ale trochu v pochybách.
„To by bylo opravdu krásné,“ přitakala jsem zcela upřímně (protože ta představa krásná byla, zvlášť, když ve mně byla vyvolána ve stejnou chvíli, kdy se ke mně tiskl), „ale stačíme na to? Znáš to tady. Dějí se divné věci… Nevím, jestli bych nás dokázala chránit.“ Nás, nás všechny. Byli jsme v tom samozřejmě spolu, ale stejně to je náročné. Asi by záleželo na případném počtu. Můžu to ale ovlivnit? Kolik že jsem měla sourozenců, 4? Ta představa mě trochu zděsila a já si nebyla jistá, jestli chci, aby se toho Starling chytil. Na druhou stranu…
Z myšlenek mě vytrhla mokrá pusa a já se při pohledu do těch modrých očí pousmála. Tohle bylo ještě stejně daleko. „Spoustu míst. Možná ti je i ukážu,“ odpověděla jsem s šibalským úsměvem a stříhla ušima. „Ty?“

>> Ragar přes J. p.

<< Vyhlídka přes Propadlinu

Nemohla jsem se Starlingem nesouhlasit ohledně toho, že to Falionovo zmizení bylo prostě náhlé. A bylo opravdu zvláštní, že by to bylo tak z ničeho nic – pokud se to tedy vůbec stalo. Povzbudivě jsem jej žďuchla do ramene. „Uvidíme, co najdeme v horách. Můžeme přinejhorším obhlédnout úkryty a zkontrolovat, jak výrazné jsou hranice,“ odložila jsem věcně starosti na později a za chůze párkrát mrskla ocasem, „nevěřím, že by to nechal jen tak.“
Jeho další slova byla trefou do černého a já se skoro lekla, že se za tu dobu, co jsme se neviděli, naučil číst myšlenky. Na to jsem v tomhle vztahu byla expert já! S náhlým návalem nervozity jsem se pousmála. Bylo potřeba ještě něco říkat? Otevřela jsem tlamu, ale nevyšel z ní ani zvuk. Proč ti přestane hlas sloužit vždycky ve chvíli, kdy by bylo zrovna potřeba něco říct, a jindy nedokážeš mlčet? Zároveň mě opravdu těšilo, že Starling přemáhá své optimistické já, abych byla veselejší… „Myslíš jako… Jen my dva?“ vysoukala jsem se sebe s trochu nucenou nadneseností a skoro se z té otázky zastyděla. Pod vší tou srstí bych byla červená jak rajče. Ale ta představa byla sladší než med. „Totiž, bylo by to opravdu krásný,“ přitakala jsem.

>> Záp. Galt. přes VVJ

Starling přesně věděl, co jsem celou průpovídkou o Životovi naznačovala, a mně nezbývalo než souhlasně kývnout, když to řekl nahlas. „Byl celý takový divný,“ povzdychla jsem si a pousmála se. Teď, když jsem byla pryč z toho šálivého místa, mi jeho slova připadala čím dál víc legrační. Prej cokoliv budeš chtít zvládneš. Hehe. Musela jsem zavrtět hlavou a pohlédnout opět na Starlinga, abych se náhodou nezačala chichotat. Byl fakt zkroušený a to fungovalo jako studená sprcha.
Nicméně souhlasil s mým plánem a já vycenila zuby v širokém úsměvu. „Myslím, že budou v pořádku. Rowena bude se Saviorem, a nevím o dalších o tolik menších,“ pokusila jsem se jeho obavy trochu rozptýlit a zařadila se vedle něj, cestou domů. Měla jsem chuť mu povyprávět ty heslíčka, kterými mě obdařil Život, ale nebyla jsem si jistá jejich reálnou vtipností. Navíc sám Starling nadhodil jiné téma, příhodnější, a já zas nechtěla utíkat. Nemohla jsem s ním nesouhlasit, na druhou stranu, nepřipadalo mi to ani tolik divné. „Pokud bych byla Falion s těmi jeho křídly a chtěla zmizet, asi bych to udělala přesně takhle,“ pousmála jsem se trochu smutně na svého partnera. „Ne všichni členi ho brali jako vlka na svém místě. Ale už jen to, že se rozhodl mít smečku na tak nehostinném, krásném území, a sám… Být alfou nemůže být jednoduché,“ pokračovala jsem v artikulování svých myšlenek. Čím víc jsem o tom spekulovala, tím pravdivější se mi celá ta záležitost o rozpadu Ragaru zdála. Jako kdybych až v tu chvíli někde hluboko pocítila tu ztrátu. „Chybělo by mi to. Mít nějakou rodinu,“ zamumlala jsem, skoro neslyšně, a nejistě pohlédla na Starlinga. Nesmíš nad tím přemýšlet. Zrychlila jsem krok.

>> V. Galtavar přes Propadlinu