Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Možná jsem neměla Etnouše tolik chválit. Taky mě to mohlo po všech těch zkušenostech napadnout! Jeho chvástání jsem ale pro celou tu dobrou náladu a vlastně i oprávněnost té chvály přešla jedním "bože ten se nezmění" pohledem na Tal a pobaveně sledovala, jak se naparuje. Nakonec se ale uklidnil, složil na zem a dokonce se ke mně i přitulil! Vlastně mi to ale nevadilo, měl teplý kožíšek a já neměla nic proti tulení.
"Víš on měl u toho jezera nějaký slabý chvilky, takže mu teď asi supluju mámu," špitla jsem ještě směrem k Matali, aby jí nenapadla nějaká nepatřičná myšlenka. Nechtěla jsem ale Etnouška probudit, spal tak sladce a já si opravdu začínala připadat jak maminka - mluvila jsem opravdu tiše. Když pak vyřknula tu potrhlou myšlenku, že by ani neodpočívala, trochu mě to rozohnilo. Přece nenechám chudinku Matali, aby mě hlídala, mezitím co se pokojně flákám! "Nemusíš hlídat, kdyby někdo přišel, dám mu co proto," ubezpečila jsem jí, "navíc, koukni na to počasí, kdo by se teď staral o nějaké jiné vlky? Všichni už jsou dávno zalezlí." Své přesvědčování jsem doprovázela horlivým přikyvováním, abych ztvrdila účelnost svých slov. "A kdyby si přece jen někdo troufnul, myslím, že by stačila jedna poznámka tohohle princátka, aby se co nejrychleji odklidil," se smíchem jsem kývla k šedivé kouli mezi námi. Doufala jsem, že se Matali opravdu nechá přesvědčit, a pokusila jsem se i co nejvíc uskromnit a přimáčknout ke stěně, aby si mohla pohodlně lehnout. Ještě jednou jsem na jí věnovala srdečný a trochu prosebný pohled, aby si jakože lehla taky. "Vždyť si viděla, docela dobře ovládám magii elektřiny. Kdyby se nás někdo snažil napadnout, veř, že skončí hůř než naježený Etney!" doufala jsem, že tento argument jí opravdu přesvědčí. Nebo vlastně... "Když si nelehneš, skončíš hůř než naježený Etney!" štěkla jsem na ní znenadání, jakoby výhružně, ale hned na to se začala smát. Chudák malá! "Je to v klídku," smích jsem nechala dozvonit, s škádlivým úšklebkem se zazubila na Matali a pak už jsem odvrátila unavené oči. Schoulila jsem se do menšího klubíčka, nechávajíc Etnouše, aby mě nadále využíval jako polštář - a já jeho jako peřinu, a začala spokojeně a pokojně podřimovat.

>> VVJ (přes Východní Galtavar)

Nikdo z jiné říše nikdy nepozná tu radost, jakou má vlk, když konečně probrodí metrové závěje v šílených mrazech a dostane se pod přátelskou ochranu větví! Pomalu houstnoucí hvozd kolem mne mě uváděl do extatické nálady. Vítr už se do mého promrzlého tělíčka tolik neopíral a sněhu ubylo - držel se na větvích, a přestože mi tím hrozil nepříjemnou sprškou, stačilo mi, že se jím nemusím prodírat, nedobrovolně ho konzumovat nebo se trápit jeho ledovými drápky, které mne štípaly na za ta léta stále nezhojeném rameni. Hopkala jsem za Etnoušem a zářivě se zubila.
Ten mezitím ale asi trošku zrychlil a já ho najednou ztratila z dohledu. "To s námi nemohl vydržet," zasmála jsem se, běžíc stále stejným směrem, jako kdybych si byla úplně jistá, kam jdu (což jsem nebyla). Matali ale vypadala jako obvykle klidně, tak jsem se nenechala zahanbit a pokračovala lesem dál, nejistotu jsem na sobě nedala znát. Pak už jsem slyšela Etneyho zavytí, to mě všechny nejistoty zbavilo, já vyběhla a během chvilky jsme byly u něj. Nadšen stál u krásného starého a hlavně dutého stromu. "No vidíš Etney! Ty si šikulka!" pochválila jsem ho a sledovala, jak se Matali snaží vtěsnat k němu. Sedl si tak blbě doprostřed, kam se mám vejít? "Etnouši, to sis musel sednout tak blbě doprostřed?" s úsměvem jsem ho naoko pokárala a vtěsnala se k nim, do škvírky, co mi tam Matali nechala. "Aspoň k něčemu mi je ta vychrtlost," uchichtla jsem se přitom nad sebou. Připadala jsem si jak sardinka. Ale ve stromě bylo hezky, nebylo tu mokro a po větru z venku ani vidu. Blaženě jsem se oklepala (nepochybně přitom Etneyho zasahujíc) a s potěšeným mlasknutím jsem si lehla na bříško a přední tlapky složila pod sebe, abych si je zahřála. Ocas jsem pak ovinula kolem nich. Co víc si přát? "Tohle se ti povedlo, Etney," pochválila jsem ho pro jistotu ještě jednou, doufajíc, že se mu tím aspoň zlepší nálada.

Mezi chroupáním dobroučkého kachního masíčka jsem hodila očko po Etneym, jak to dopadlo s ním. Vypadal nejdřív trochu zaraženě, ale nakonec se i jemu povedlo jednu kachýnku chytit a s typickým etneyovským brbláním si ji ke mně přinesl a pustil se do ní též. Jak stačilo málo k dobré náladě! Celá blažená jsem mžourala do sluníčka, které se na obloze objevilo. Kdyby si trochu hřálo, bylo by to úplně ideální! Slunce bylo ale nejspíš zrovinka hodně líné. Nehřálo ani v nejmenším a i přes plný žaludek jsem byla promrzlejší a promrzlejší.
Aspoň že Etney vypadal o něco spokojeněji, než předtím. Byl napapaný. Radostná z jeho dobré nálady jsem ho poslouchala trochu jedním uchem tam, druhým ven, ale zase se zájmem pak pozorovala okolní krajinu. Přišlo mi, jako bych ji viděla poprvé. Hlad a únava předtím nasadily na mé oči černé brýle, přes které byla jakákoli krása krajiny neviditelná. Na obdivování krajinných divů mi ale nezbylo moc času, drahý Etney měl totiž jiné plány. Trochu nepřítomně jsem sledovala, jak se zvedl. "Cooooo?" hlesla jsem nechápavě, sledujíc, jak se ta šedá chlupatá koule vzdaluje. "Počkej!" začala jsem se mátožně zvedat, jen aby mě pak hned znovu povalil poryv větru. "To je mi vítr... Je takový..." kýchla jsem, celá naježená. Silný! Už už jsem se chtěla zvednout a rozejít, když mě zastavil známý hlas. "Matali?!" nadšeně jsem vyskočila, až kolem mě začal vířit sníh. "Zdravím! Matali! Etney mi zdrhá!" oznámila jsem jí překotně a hlavou ukazovala jeho směrem. "Poběž! Ach, Matali! Jak tě ráda vidím!" Konečně nebudu na to vlčisko samotinká! Rozpohybovala jsem své tělo, které se zvláštním způsobem začalo brodit za Etneym. "To je mi počasí!" konstatovala jsem přitom, míříc větu na Matali. Přestože jsem byla velmi limitována povětrnostními podmínkami, měla jsem přesně náladu na vedení konverzace. Kdyby jen ten vlk tak nespěchal!

>> Východní hvozd (přes Východní Galtavar)

Už jsem skoro začínala věřit, že je pro toho vlčka ještě šance! Můj optimismus byl zase téměř ten tam, hned jak Etney otevřel tlamu. Má vůbec cenu se mu to snažit vysvětlit? Vždyť ten vlk je padlý na hlavu! Zasmála jsem se své důvěřivosti. "A co tě dělá lepším než oni?" zkusila jsem to naposled už docela odevzdaně. "Vůbec by ses neměl divit, že tě nikdo nechválí, když jsi na všechny jen ošklivej," spíš jsem zamumlala, říkajíc si, jestli mi opět připomene, že on ale jen říká pravdu. Bylo mi ho furt trochu líto, ale na druhou stranu se choval fakt příšerně. Jak jsem byla bez života, ztratilo to i svou vtipnost, celé to potýkání se s ním bylo už jen unavující. Kdyby se tu objevil nějaký normální vlk, mluvící, pokud možno s nějakým králíčkem v tlamě, ochotný se dělit a bez poruchy osobnosti, to bych ho milovala! Tenhle šedivák na tom byl dost špatně. Jeho lítost nad kachničkami mě spíš ještě víc popudila, než aby podpořila nějakou víru v mravní bytí tohohle trdla. "Je jim zima, ale když je nechytíš, budeš mít hlad! To je příroda, že umřou!" upozornila jsem ho příkře a docela otráveně přitom sledovala, jak chudák Etnoušek s kručivým břichem skáče do rákosí, aniž by vyplašil jediného tvorečka. Vypadal opravdu nešťastně. Než se mi v hlavě stačilo srovnat, jestli je to víc vtipné nebo smutné, vyvalila se ta šedá koule ven a zcela odevzdaně se mi zabořila do hrudi. "Ty puberťáku!" vydechla jsem, zcela konsternovaná situací. Nic už mi nedávalo smysl. Kdyby se teď z nebe snesla Smrt a řekla mi, že jsem její miláček, neměla bych nejmenší problém uvěřit, že se to opravdu děje. Nedokázala jsem se ani pohnout, jak přikovaná (nebo spíš přimrzlá) jsem tam seděla na ledu, neschopná jakkoli pohybově reagovat na tíhu toho vlčího těla, které se ke mně lísalo. Co je den? Co je noc? Co je život? Co je smrt? Co se tu pro Vlčíška právě teď děje? Shlížela jsem na šedivce s pootevřenou tlamou, duchem nepřítomna. Etney měl jediné štěstí, že mě z tohohle stavu nakonec vytrhlo vlastní tělo, jak jinak než podobně hlasitým kručením v břiše. Jinak bych asi takhle zírala ještě dobrých pár hodin. Ten zvuk a bolest nenaplněného žaludku mě ale přinutil jednat. A rázně!
"Nefňukej! A to si říkáš král?! Ještě se o tebe musí starší vlčice starat! Tak se vrať ke smečce, k mámě a tátovi, když si připadáš sám, já to tady řešit nebudu! A vůbec!" odtáhla jsem se od něj a zvedla se na všechny čtyři, abych se mohla pořádně oklepat. "Hlavu vzhůru! Teď dávej pozor, já prošmejdím to rákosí a ty chytneš všechno, co z něho vyleze. A pak zkusíme najít nějaký úkryt, abychom se schovali do teplíčka, jo?" když si jednou velká, tak se chovej jako velká! Z posledních sil jsem se donutila aspoň předstírat fyzickou svěžest, a tak jsem takovou podivnou vrávoravě-ráznou chůzí doťapkala k rákosí, kousek dál, než byl Etney. "Připrav se!" sykla jsem po něm, abych hned vše nevyplašila, ale zároveň nabudila šedáčka k vitalitě.
A hurá do akce! S hlasitým štěknutím jsem hupsla do rákosí, a hned jak jsem cítila, že mám zas něco pod tlapkami, jsem se znovu odrazila a dopadla trochu dál. Celá naprosto obklopená sněhem jsem se pak začala rozvalovat a kutálet rákosím, lámajíc ho, abych vyplašila vše, co by se pod ním mohlo skrývat, a hned jsem zas byla na nohou a skočila o kousek dále, vyjíc, štěkajíc, ňafajíc a obecně s co největší grácíí a hlukem. Využila trochu té síly, která v mých nohou po všem tom vytrvalém běhu a poskakování zůstala, a chtěla jsem se jí zbavit do poslední kapičky. Až když jsem nějakým omylem přistála zpět na ledu, venku z rákosí, upřel se můj soustředěný pohled k zasněžené hladině, zda-li přeci jen něco nevyběhlo. A ono vyběhlo! Pár rozespalých kachen se opravdu brodilo sněhem, snažíc se rozevřít promrzlá křídla k úletu. "ETNEY!" zaječela jsem, šílená náhlou vidinou kořisti. "Chyť je! Chyť je!" sama jsem pádlovala sněhem, snažíc se dohnat aspoň nějakou tu opozdilou chudinku. "To je kráááásáá! Chyť je!" naposledy jsem se odrazila a s tlamou otevřenou a napůl plnou sněhu jsem skočila po té nejbližší. Pak už jen podivný tlak a teplo v zubech, s nárazem mého tělíčka do ledu se mi ale skoro vyprostila. Ne! Zoufale jsem po kachničce chňapla, srazila ji packou, a chudinku už trochu zmrzačenou zcela instinktivně cvakla do zubů. Pak už jen teplá krev. Blaženě jsem zavrčela a naprosto nevnímajíc, zda-li byl Etney podobně úspěšný, jsem začala hltat teplé maso.

Etney byl opravdu v něčem trošičku jinačí. Co to s ním udělá, když nemá obecenstvo! Pousmála jsem se a pozorovala, jak se boří ve sněhu. Přestože už mi rozhodně pár let bylo, zdál se mi teď opravdu jako takové malé vlčátko, které je potřeba naučit ještě spoustu věcí.
"No tak to, že se ti nelíbí ještě neznamená, že mu to musíš vyčítat," opáčila jsem opatrně na jeho slova, tryskající hněvem a výčitkou. "Je to věc vkusu! Ten má každý jiný. Mně se třeba hnědá srst moc líbí. Je taková chundelatá a vypadá teploučce, radost pohledět! To že se tě nelíbí neznamená, že je opravdu ošklivá, nebo že když se mi opravdu líbí tak že jí to dělá hezkou..." začínala jsem se trochu ztrácet, "no prostě na světě nejsou věci od toho, abychom jen posuzovali jejich hodnotu." Začínalo by mít víc a víc jasné, v čem bude problém tohohle ňoumínka. Nějak mě to vědomí rozveselilo. Chudák měl asi ve všem zmatek. "Ne všechno se točí kolem tebe, mladý muži!" dala jsem si pozor, aby sdělení znělo jasně a čistě. "Se nedivím, že se cítíš furt někým uražený. Vždyť Matali je třeba jen stydlivá, a toho vlka znala předtím, tak už svou stydlivost překonala a mohla se s ním úplně normálně bavit! A vůbec, s tebou to nemusí mít nic společného! A i kdyby, jestli chceš, aby tě vlci měli rádi, nech si svoje nepěkné poznatky pro sebe, to nikomu k ničemu nejsou," v duchu jsem se sama divila, kde se ze mě takové moudro bere. Vyloženě neseverkovské! "Zato chválu slyší každý rád."
Opravdu jsem doufala, že si ten Etney dá říct. Nejradši bych, aby se to vůbec nemuselo řešit a my byli najedení a spokojení někde v teplíčku. Proto mě docela potěšil jeho další návrh. Polemiku o rybách jsem se rozhodla nevnímat, místo toho jsem ale vyřkla svůj kachní nápad: "No Etney, je to dobrý nápad, ale zas tady žije i něco jiného ne? Třeba kachny! Určitě se teď třesou někde pod závějemi a nemohou ven. Stačilo by je jen vyhrabat a rychle kousnout! Určitě budou třeba tamhle, v rákosí!" Začala jsem se brodit sněhem k ledu. Tam jsem opatrně začala klást pacičky jednu za druhou, blížíc se k nejbližším trsům suchého rákosí, schovaného pod sněhem a obrostlého ledovými střípky. Vypadalo to krásně, ale já se nemohla kochat. Musela jsem lovit! Nastavila jsem čumáček a nasávala vzduch, jestli třeba nějakou neucítím, ale prudký, štiplavý vítr mě od nějakého vystrkování jemné nosí kůže rychle odradil. "Pojď! Zkus tam skočit a já po nich budu skákat, jak se vyplaší!" štěkla jsem na Etnouše. Snad budou dostatečně rozespalé.

>> Východní Galtavar

Už ani poklusávání nebylo schopné mě maličko prohřát. Zatímco jsem předběhla Etneyho a vedla nás k jezeru, docházelo mi, že můj fyzický stav je opravdu špatný. Nemohla jsem se přestat klepat. A zdálo se, jako by zima byla stále tužší.
Zastavila jsem teprve až pár desítek metrů od břehu jezera, už zamrzlého a pokrytého tenkou vrstvou sněhu. Až tam jsem se otočila na Etneyho. Vztekal se šíleným způsobem. Bylo mi ho trošičku líto, ale opravdu jsem nevěděla, co s tím. "A copak jsem se tě nezastala? Kdyby mě nebylo, nemusel si ani vyváznout takhle v pořádku, jako se to nakonec stalo!" upozornila jsem ho a dávala jsem si pozor na to, aby se mi ani trochu nezachvěl hlas. "Kdyby si vždycky nepřiběhl a nezačal hned trousit urážky, kam je jen vtěsnáš, mohlo všechno proběhnout v klidu a míru," nemohla jsem nedodat. Kdo jen mohl takhle zanedbat výchovu toho trdla? Většina naštvanosti byla už dávno pryč. Za to nutkání pochopit tohohle vlčka bylo silnější. Možná... Kdyby ses jen krapet podívala... Zavrtěla jsem hlavou, abych takovou myšlenku zahnala. Jen v krajním případě! Takové věci se dělají jen pokud již nezbývá jiná možnost. "A proč jsi tak naštvaný?" zkusila jsem opatrně nadhodit téma, "proč jim teda říkáš takové ošklivé věci, když nechceš, aby na tebe byli zlí? Co děláš ty, když tě někdo urazí, velebíš je?"
Opravdu jsem nevěděla, jak mám něco takového říct. Ale možná i kvůli klidu a samotě, která s příchodem k tak klidné přírodní scenérii nastala, ve mně opět zvítězila touha vše zkusit po dobrém a víra, že s každým se dá mluvit. I třeba s Etneym.
Mezitím jsem upírala pohled na jezero. Nebyly tu vždycky kachny? Ty neodlétají, ne? Nad tou představou se mi hned začaly sbíhat sliny. Určitě se schovávají někde pod rákosím. Nemuselo by být těžké je překvapit. Nechtěla jsem ale zatím nic navrhovat. Konec konců, probírala jsem s Etnoušem vážnou věc!

Etney vypadal velmi rozrušeně. Bylo to celkem vtipné. Tak nějak odpovídal všem těm svým známým a zdálo se, že by nejradši byl na kilometry daleko. Výsostně mě to bavilo, ale měla jsem opravdu hlad a jediné co jsem po něm chtěla bylo, aby konečně zvedl tu svou prďulku a pomohl mi vyhrabat aspoň nějaké to zvířátko ze zimního spánku, abychom jej mohli zamordovat a sníst. Otázka, kterou na mě potom vytasil, mě tedy pochopitelně lehce zklamala. "Jak ulovím? Ty si pakáž! O čem se tu celou dobu bavíme?! Já nemám sílu ani na štěknutí, natož té tvé výsosti něco ulovit!" utrhla jsem se na něj. Normálně bych to asi neudělala, ale byla jsem opravdu unavená a jeho iluzorní bytí mi začínalo lézt na nervy. "Ty mi něco ulovíš, jako správný velký vlk!" Rozhodla jsem se útočit na jeho ješitnost. "Nebo to snad nedokážeš?"
Jestli ho nemůžu k něčemu přinutit přes podrývání jeho ega a autority, pak už ničím. Dost dobře by ale mohlo to samé zapříčinit i můj totální neúspěch. Než jsem ale stihla domyslet, jak to trdlo ještě navodit na lovicí náladu, byl ten Etney už zase zaujatý něčím jiným. Všiml si totiž toho, jak Matali vesele rozprávěla s tím hnědým vlkem, mně velmi povědomým. Jak on se jmenoval... Nějak na F... Etney se do něj začal okamžitě navážet. Už zase, protočila jsem očima. Pokolikáté už zachraňuju tomu šedákovi kožich? Přiskočila jsem blíž, připravena zachraňovat situaci. "Samozřejmě že NE, Etney, je to nádherná ozdůbka a skvěle se mu hodí k srsti. Je velmi vkusná!" kývala jsem na F-vlka, trošičku se snažíc zatlačit Etneyho za mě. "A nežárli, nech nějakou vlčici i ostatním," počínala jsem se úspěšně vžívat do role přísné matky, neodpustíc si ale šibalské mrknutí na Matali. Má dobrý vkus! Nesmím dovolit tomuhle vlkovi, aby jí zkazil takovou partii. Zavázala jsem se v duchu, směřujíc pozornost zpět na Etneyho. Toho už to ale nejspíš nebavilo a znovu se poptával po lovu. Dokonalost! "Samozřejmě Etnoušku, odcházíme, jdeš mi něco ulovit. Hodný kluk! No! Alou! Jde se!" využila jsem skvělé situace a tlapkou ho popostrkovala před sebe, dál od Matali s hnědým vlkem. Svědomí mě ale zastavilo dřív, než bych úplně zmizela. Bleskurychle jsem přiskočila zpět k Matali, oblízla jí, řekla své: "Měj se, Matalinko! Ráda jsem tě poznala!" celá dojatá jsem na ni pohlédla. "Vyklidím tohohle ňoumu. Hodně štěstí, soustřeď se, je to štramák!" Svůj apel jsem pronesla sice spíše nahlas než šeptem, ale tvářila jsem se přitom velmi důvěrně. Znovu jsem jí oblízla, zazubila se a jedním skokem byla zas u Etnouše. "No, jdeme! Hurá na lov!" pobízela jsem ho, seč mi síly stačily, vzdalujíc se od skupinky co to jen šlo.

>> VVJ

Drahý Etney nás opět dostal do pěkně prekérní situace. A jestli nebyla prekérní, tak byla rozhodně moc složitá na mou unavenou dušičku. Vlk, kam se podíváš, a všichni se navzájem zdraví, olizují, pošťuchují nebo uráží. Zůstala jsem pro jistotu sedět, snažíc se pochopit, co se děje. Vlčice, která evidentně přišla s takovým hnědým vlkem, který mi byl hodně povědomý, byla nejspíše nějak příbuzná s Etneym či co, protože ho mateřsky napomínala, co si to vede za harém. Chvilku mi došlo, že já jsem vlastně součástí tohoto myšlenkového konstruktu, ale byla jsem moc zmohlá během. Předstírat vzteklou scénu, cože mě to slučuje s tímhle nemožným podivínem, na to jsem už fakt neměůa - a tak jsem se radši jen smála. Vlčici pak stejně zaměstnalo víc zdravení se s nějakou další vlčí dvojicí, tak jsem to nechala být.
Nechala jsem být i otázku dalšího béžového vlka, který propěl nějakou řečnickou otázku na nás. Byla vlastně myšlená hlavně na Etneyho, ale než jsem stihla otevřít tlamu, přehlušila ho ještě další vlčice. Ta se do Etnouše opřela ještě víc, zmíníc přitom, že je vlastně jeho sestra (chudák malá), načež oba odběhli. Zdálo se to docela logické, napnula jsem tedy síly a pohlédla na Matali, doufajíc, že její stoický klid přinese trochu rovnováhy do všeho toho chaosu. Ta ale zrovinka zapřádala rozhovor s oním hnědým vlkem, jako by byli staří přátelé.
Zbýval už jen Etney. "Etney!" štěkla jsem, věříc, že to vzbudí jeho pozornost, "máš tedy stále tu lovící ambici, nebo se budeme živit sněhem?" Po očku jsem přitom koukala, jestli se třeba lovu nechytne jiný z přítomných. Vlastně jsem v to dost doufala. Jít lovit ve svém stavu, ještě ke všemu s Etneym, to vlastně znamenalo docela jistý neúspěch.

>> řeka Mahtaë

Jeden by si myslel, že když vlk před pár minutami osloví úplně cizího vlka s prosbou o jídlo a ještě stihne ukázat, jak padlý na hlavu je, nebude mít nutkání udělat to znovu, ale to očividně nebyl případ našeho Etneyho. Jen to tentokrát nebyla jedna ubohoučká vlčice, ale rovnou tři! K vlčímu pánu! Etney! Znovu jsem tedy přidala krok, znovu doběhla ke skupině, znovu začala žblebtat mezi výdechy a nádechy dřív, než mi to stačilo myslet. "Já se za něj moc omlouvám! Je postižen těžkou psychickou chorobou!" Dlouze jsem vydechla a snažila se olíznout si co nejvíce slin, deroucích se mi mezi zoubky ven z tlamy. Musela jsem vypadat opravdu hrozně, mokrá, zpocená, udýchaná, a ještě chycena s tímhle pobudou. Mohlo to být horší? Koukla jsem se z vlka na vlka. Všichni vypadali tak majestátně!

// Matali, Lylwelin, Etney

Zlatavá vlčice to nesla docela blbě, ale Etney byl zas Etney. Choval se jak pán. "Vždyť mě ani nemáš za vlčici!" poznamenala jsem naoko nabubřele, ale popravdě mi to bylo jedno. Chtěla jsem spát. A předtím jíst. To, že Etney zas někam mazal, bylo vlastně celkem v pohodě, protože tam by nějaké to jídlo mohlo třeba opravdu být. Nebo potenciální jídlo. Můžu vůbec říct jídlo? Mazala jsem za šedivákem, zcela odevzdaná. "Matali, mám hlad!" štěkla jsem na ní, zcela zoufalá. Zdálo se mi, jako by bylo velmi pozdě večer, ale přitom bylo poledne, asi!
Matali mezitím tak nějak váhavě odpověděla, že něco menšího snad zvládne. Začínalo mi docházet, že jde spíš o to, aby nám to něco menšího nesnědl ten velký šedivý chlupatec, který asi nemá úplně problém s upřednostňováním sebe před ostatními. "Kdyžtak musíme zastavit Etneyho a všechno mu sežrat!" Křikla jsem rychle po ní, utíkajíc za šedivcem.

>> Východní Galtavar

>> Náhorní plošina

Řeka, ke které jsme doběhli, mi byla velmi povědomá. Nelovila jsem tu kdysi dávno? Rybu nebo tak? A nebylo to tady, jak jsme s Trix napadly toho divnýho černýho vlka? Bylo to celé takové rozmazané. Co ale nebylo rozmazané byl pohled na Etneyho, který opět neomaleně volá na nějakou vlčici, co se tu vyskytovala, nazývá mě svou slečnou a ptá se jí na jídlo. Ty podivíne, nemluv na ní! Přiběhla jsem rychle k nim. Ta vlčice vypadala dost nesvá a na Etneyho se celkem utrhla a nějaký zajíc. Než Etney mohl víc říct, vtěsnala jsem se do rozhovoru. "Neposlouchej ho, on je trochu vyšinutej! O zajíce se neboj, ty jsou stejně moc rychlí! A díky!" vymlela jsem nějakým způsobem ze sebe, celá udýchaná a uslintaná. "Jsi fakt moc hodná, že nám to říkáš, ze mě by byl tímhle stylem za chvíli kanibal," doplnila jsem se, aby bylo jasné, že jsem opravdu vděčná.
"Matali, cítíš se na lov?" otočila jsem se pro jistotu ještě na ní. Etney hladem mluvil nesmysly a já asi zas mluvila i co jsem si chtěla jen myslet, takže reálně byla ona naše jediná šance na kus žvance. "Nikdy jsem ti nepoděkovala, jak krásně tohle trdlo zvládáš!" poděkovala jsem pro jistotu i jí, kývajíc směrem k Etneymu, aby bylo jasné, že myslím jeho. Opravdu jsem plácala nesmysly, ale snažila jsem se usmívat.

>> Magický palouk

Upalovala jsem za Etneym a Matali. Terén byl velmi roztodivný a já byla unavená, tak se mi trochu pletly nožky. Ale rozhodla jsem se vydržet, takže jsem musela! Nejdřív ten sráz tak nějak klesal a probíhali jsem podivným údolím, pak terén zas stoupal a já se dost zadýchala. Etney se v předu pořád něco mlel, ale pořádně jsem ho zaslechla, až když se na chvilku zastavil. Zastavila jsem též a při té příležitosti mi došlo, že jsme tu před pár dny byli. Etney mluvil a nejdřív jako by mi četl myšlenky, a pak jako kdyby najednou zas ne. "No, si chudáček malej ale to je jedno, vždyť právě jsi přiznal, že máš i nějaké ty slabé stránky, třeba z tebe ještě něco bude," mlela jsem pantem bez nejmenšího přemýšlení o tom, co vlastně říkám, zcela monotónně, jako kdybych popisovala krajinu. Na té by toho bylo k popsání... Etney pak začal ještě nadávat na svou sestru a to já popravdě moc neřešila. Měla jsem velký hlad a velkou chuť spát. "Jestli se najím, usnu."
Řekla jsem to nahlas?
Matali nás ubezpečila, že tu jídlo nebude, a tak jsem nad tím tak zavrtěla ušima. "Asi musíme zkusit vodu," napadlo mě, ale to už Etney i Matali běželi zas kamsi dodaleka. Co tohle je za třeštidla... Kroutila jsem nad nima hlavou, klusajíc v jejich sněhových stopách.

>> řeka Mahtaë

Nějak se mi všechno motalo dohromady. Etney měl asi velký hlad, protože furt dorážel, abychom už běželi, a Matali na tom očividně byla dost podobně, jako já. Byla jsem opravdu unavená, dovolila jsem si tedy na chvíli vypnout. Sedla jsem si hezky pozadím do sněhu, vyplázla jazyk, abych na něj chytala tekutiny, a jen vnímala, jak se Etneyho "co si řikalaaaaa" ztrácelo kamsi do daleka.
Chvilku jsem tak civěla do blba, myslela na letní bouřky, třešňové háje a vůni pampelišek. Bylo to krásné. Běhala jsem v představách po stráních, válela se mezi včelkami. Chňapala po zlatém kožíšku zmizelé sestřičky a vzpomínala na brášky, a na maminku, na všechny, které dost možná neuvidím... A pak mě opět vtrhl do reality stejný nervozní hlas, který mě do toho snění uklimbal. "Vlčišmarjá! No tak Jdeméééé!" zavila jsem na šedivého zesnabudiče, ale to on už kamsi pádil. Co to děláš? "Počkej, já mám hlad!" vzpamatovala jsem se rychle a běžela za Etneym a Matali, která se k němu přidala, seč mi síly stačily.

>> Náhorní plošina (přes Údolí morény)

Všechna má naděje v Etneyho přízeň padla zhruba za deset vteřin po tom, co jsem v ní ještě po uskutečnění onoho kousku celým srdcem věřila. Přestože má uličnická kariéra byla plná snad ještě ostudnějších činů, než zelektrizování jednoho sebezahleděnce (třeba tenkrát ten vtípek s Bellatrix, no to bylo něco), vyvolal zdaleka tu nejkrásnější reakci. S lahodnou slastí jsem sledovala přeměnu Etneyho výrazu z nevěřícného šoku k absolutnímu pohoršení a zcela nepokrytě přiznávám, byla to slast veliká. Nechala jsem se bez odporu povalit na zem, zcela se soustředíc na vztekem šíleného Etneyho. Možná, že mě v tu chvíli maličko popadla pochyba, jestli náhodou nejsem v situaci krajně nebezpečné, ale na druhou stranu mě i za cenu dalšího velkého vyčerpání nějaký ten výboj jistil. Nerozhodná tedy moc, jak se vlastně sama mám tvářit, jsem se dál jen přitrouble smála a nadšeně vnímala pestrost Etneyho nadávek. Má tak vytříbené vyjadřování! Kéž bych mohla slyšet více jeho nadávek! Snila jsem si sama pro sebe, zatímco už docela uklidněný Etney začal urovnávat svůj srst důkladným válením.
Už už jsem se ho chystala upozadit a věnovat se vlčicím, ale zvedl se a okamžitě mě zasypal výčitkami. Sice už vypadal při smyslech, celé mě to ale trochu zarazilo. Vlastně mě ani nenapadlo, že bych nějaké výčitky mohla mít. Něco na tom bylo. Koukla jsem se po něm trochu posmutněle. Zas na druhou stranu, "vždyť ty si o mně řekl," nasadila jsem stejně vyčítavý výraz, hned jak mi to prolétlo hlavou, "ty si o mně řekl, že, že..." s popotáhnutím přišlo obvinění, "že jsem mimo vlčice!" Načež jsem zvedla uraženě nosík a popošla k modrovlčce, reagujíc na její otázku a Etneyho ignorujíc. "No, třeba je! To by opravdu bylo krásný," přitakala jsem jí s lehkým úsměvem, ale její druhá otázka mě zastihla lehoučce nepřipravenou. No, to sis zavařila. "Tak vlčí bohové, třeba jaro, podzim, zima..." zkoušela jsem vařit z vody a dbala na sebejistý výraz, "i když to jsou spíš roční období. Ale to si my jen myslíme. Doopravdy to jsou bohové..." No, radši už mlč. Vlčice (jak se Vlčiši jmenovala? Musela jsem to přeslechnout) naštěstí začala mluvit o jídle a já s nenápadným kýchnutím poslouchala. Navrhla jakousi blízkou lokaci, kde by se měla vyskytovat prasata. Dřív než jsem stihla otevřít tlamu, celý jako vyměněný Etney se začal rozplývat nad tím, jak prasata miluje a jak je chce jíst a prasata a prasata. Koukala jsem na něj dost nechápavě. "On je fakt trochu narušenej ne? Neměl by být naštván?" špitla jsem směrem k vlčicím a po očku dál sledovala toho furianta. Nápad, který ho tak rozrušil, mi moc lákavý nepřipadal. Přestože představa kančího masa byla lákavá, věděla jsem, že s kanci je těžké pořízení. Jsou silní a rychlí a stačí špatný pohyb, aby byl vlk z ničeho nic rozpárán. Mohla bych je tak maximálně nadhánět, a to vzhledem ke svému stavu by taky mohlo být problémové. A nějaké zabíjení? To by nepřipadalo v úvahu...

Modrá vlčice vypadala v jednu chvíli velmi zaujata mým krásným přívěškem. I Etney byl z něj trochu pryč, i když ten spíš ve špatném slova smyslu. Oni možná oba, ale já jsem se moc tetelila blahem nad tím, že se jím konečně můžu někomu pochlubit, abych si takové drobnosti všimla. "Krásný, že?" zazubila jsem se na modrou, sama zabořujíc hlavu nahoru nějak tak, abych ten neforemný kousek kamene viděla i já. Samozřejmě jsem se pustila do vysvětlování: "Je z dalekého vesmíru! Spadl mi z nebe přímo před nos. Hvězdný dar od velkých vlčích bohů. Jako já!" Mrkala jsem i po Etneym, užívajíc si vlastnění něčeho tak krásného, zatímco on chudák má jen ten svůj kožich. Ne že bych byla ráda za to, že jsem víc než on, takové móresy jsem snad od nich ještě nechytala! Nebo možná trochu. Bylo to opravdu trochu nakažlivé.
Pak jsem se ale opět začala soustředit na něco jiného. Etney se totiž začal úspěšně chytat do mé pasti. Byla jsem z toho duševně celá pryč, vůbec jsem nevěděla, jestli se mi můj malý trik opravdu povede, ale naoko jsem zachovávala relativně vážnou tvář. Hlavně to nepřehnat! V poslední chvíli před velkým činem jsem si povšimla, že Matali stojí velmi blízko a asi by se mohla také stát obětí, ale již nebylo cesty zpět, to jsem ponechala Osudu. A jak se Etney přiblížil, bleskurychle jsem k němu přiskočila, dotkla se svým čumákem jeho - a soustředíc zbytky sil na tento úkon mu poslala vlhkým čenichem slabou elektrickou ránu. Ta se mokrým kožíškem proputovala po celém těle až k špičce ocasu. Nemohlo to moc bolet, ale vzhledem k promokřenosti nás všech mohl cítit toho šimrání i na těch neroztodivnějších zákoutích těla. Ale co bylo nejdůležitější, naježilo mu to chlupy. "Teď máš ten nejkrásnější kožíšek!" smála jsem se z celé věci tak nadšeně, že jsem tu poznámku vyslovila jako tu nejupřímnější lichotku. Bylo to skvělé! Sice již opravdu vyčerpaná z magie a povětrnostních podmínek, nemohla jsem nepřestat pobaveně vrtět ocasem a mezi nádechy se zubit na Etneyho. "Za to bys mi mohl opatřit nějakou tu potravu. Udělala jsem pro tebe opravdu hodně," přesvědčovala jsem ho koulejícíma očima, sedajíc si přitom na zem. Vůbec mi nepřipadalo možné, že by z toho nemohl být podobně nadšený jako já.