Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Loterie 15

"Jsem loajální! A soudržná... V rámci možností, opravdu!" zazubila jsem se na Faliona. Zároveň na mě trochu začala dosedat závažnost toho, co jsem si právě lehkomyslně vypovídala. Smečka. Co všechno to vlastně znamená?
Nějaký ten význam mi začal přicházet na mysl, když bábinka Haruhi otevřela tlamičku. Její odpověď mě trochu přimrazila na místě. "Cože?" uklouzlo mi, než jsem stihla zaklapnout úžasem otevřenou tlamu. Už už bych něco začala namítat, když začala vychvalovat nějakou Lauru, která je to největší sluníčko a ona ji miluje a Falion ji zná a chce ji přivést. Vyděšeně jsem po něm koukla. Sice Haruhi přitakal, ale zas tak odvázaný se mi nezdál. Trochu se mi ulevilo, přesto jsem ale tuto vlčici začala vnímat jako potenciální hrozbu. Co kdyby jí přivedla? Matali by určitě byla moc velkorysá na to, aby za své city bojovala! A tahle stará dáma mě ještě osočuje, že chci štěstí naší alfy! A to může být jen jedna jediná hnědavá vlčice! "Proč jste na mne tak ošklivá? Já vám tu Lauru neberu, určitě je krásná a milá... Chci jen aby bylo všem dobře a vy mi tu nadáváte, jako kdybych mohla za zkázu světa!" začala jsem natahovat moldánky a celkově se tvářila velmi sklíčeně a smutně. Kam to v téhle smečce dotáhnu? Ošetřovatele senilních stařenek? Docela mě to vyvedlo z míry a bezstarostnosti. Jak se tohle jenom stalo?
Aspoň Lennie se zdála jako docela klidná vlčice. Taková normální. Odpověděla na mé otázky věcně a suše, nechala jsem tedy Lennie Lennie a přiblížila se k jelenu. Utrhla jsem si tolik masa, kolik mi stačilo (což bylo poměrně maličko), poodešla jsem kousek dál a rychle jej snědla. Maso bylo už docela studené, ale s plným žaludkem se mi všechno hned lépe neslo. Koukla jsem po Matali, která stále mluvila s Falem. Kolem něj se teď motali snad všichni. Chudák toho bude mít ještě dost na skousnutí! Tolik pozornosti!
Místo kousek od centra dění mi prozatím vyhovovalo. Sedla jsem si, stočila ocas přes tlapky a usmívala se na Tal a celkově na všechno okolo. Jen ta stará baba mě trošku rozesmutňovala. Opravdu jsem si přála, abychom spolu vycházely. Ale dobře jsem si uvědomovala, že mé přání je v tuto chvíli docela bezvýznamné a moje skutky taktéž - dokud nebude chtít ona, nic se nestane.
A pak přiběhl červenavý vlk, hlásíc, že vše je označkované. Zaujal mě. Vypadal také docela staře. Že by to byl ten její Sayap? Další člen smečky? Třeba to s ním bude lepší! Už už jsem se chystala vyskočit a jít se představit, ale pak jsem spatřila záblesk rudých očí a všechen můj pohyb byl zastaven. On je ve smečce? Ty praštěná! Jak ses mohla přidat do smečky, kde je někdo takový? Začala jsem se chvět. Věděla jsem, že kdybych se pokusila trochu pohnout, utekla bych. Můžu tu zůstat? Jak jen se s tím vyrovnat? Seděla jsem tam jak přimrazená a bezradně koukala před sebe.

// Díky za počkání

// Loterie 14

Falion byl z našeho příchodu trochu méně nadšen, než jsem očekávala. Ne že by nebyl nadšen vůbec, ale vzhledem k vybájenému vztahu k Matali jsem čekala nějakou emotivnější reakci. Takhle to bylo skoro jako kdyby přišly dvě další náhodné vlčice. Ale ani já jsem si nemohla nevšimnout trochu delšího pohledu, který Matali věnoval. Ještě to není ztracené! Potutelně jsem se zahihňala a dloubla nenápadně tlapkou do Tal, abych dala najevo, že jsem si toho všimla. Kabrňák!
"Takže smečka vzniká? A můžu být členem? Prosím?" přesměrovala jsem svou pozornost zpět na praktické záležitosti a oddala se myšlenkám na smečku. Fakt jsem nevěděla, jak se takový alfa o členství prosí, nebo jestli se vůbec prosí, ale Falion to nejspíš taky nevěděl a tak jsem využívala našeho nevědění a tvářila se, že vím. Při jeho zmínce o prvních členech jsem zvrátila zrak na onu šedavou vlčici, která se na nás tak nějak divně dívala. Neříkala něco? Ušlo mi to? Zdála se taková chladná a důstojná... Pak se jí Matali začala omlouvat a mně najednou začalo vše naskakovat. Jak péro jsem k ní přiskočila. "Já se hrozně omlouvám, vůbec jsem nechtěla vás přehlédnout nebo nedej vlku ignorovat! Jen jsem byla opravdu nadšená z těch hor a že tu je Falion, on je kamarád mé kamarádky, téhle," nosíkem jsem funěla směrem k Tal, načež jsem počala šeptat, "ono je to pro ní důležitý teď! Jde o blaho a dobro!" A lásku! Úplně jsem zapomněla, že by mohlo zaznít moje jméno, byla jsem moc koncentrovaná na to, aby mne tato vlčice pochopila. Nechtěla jsem vypadat nevychovaně, no to teda ne!
Hned jsem ale zas obrátila zrak zpět na Faliona, který mluvil o jelenu. V tu chvíli jsem si uvědomila přítomnost i dalších dvou vlčic, jedna byla taková hrozně divně flekatá a ta druhá měla na krku něco opravdu epesního, jako já, a ještě k tomu mi přistála v hlavě myšlenka, že jelen je fakt dobrá věc a že bych si ho možná i dala. A jak se všichni začali pohybovat a u toho zarytě mlčet, přiskočila jsem tedy k té vlčici s přívěskem (//Lennie) a zazubila jsem se na ní. "Máš fakt krásnou věc na krku! Co to je? Jak si k tomu přišla? Mě by to hrozně zajímalo! Na mě tohle spadlo z nebe, nevím, jak to probíhá u jiných!" vyptávala jsem se a za chůze se snažila rozpoznat detaily její ozdůbky. "A to jsi sama skolila jelena?!" tato otázka už zněla více do ztracena, všimla jsem si totiž, ze kousek od nás Matali konverzuje s Falionem a začala jsem poslouchat, co to říkají a jestli to třeba není něco pikantního. Nic jsem ale nezachytila, tak jsem upřela pohled zpět na tu chudinku. "A jak se vlastně jmenuješ?"

Budou bonusy za vlčí témata? :D

//Loterie 13

>> Jedlový pás

Byla jsem zcela okouzlená. Tolik sněhu! A skalky! Té krásy! Neschopná dbát nepřízně počasí jsem nasávala vzduch. Cítila jsem toho tolik, štiplavou vodu, pár vlků, ale šlo mi hlavně o tu nezaměnitelnou vůni, vůni hor. Čerstvá, svěží, čistá víc než všechen ten čerstvě napadaný sníh okolo. Jak já tu vůni milovala! Nadšeně jsem koukla po Tal. Té se ale v hlavě už asi motal někdo jiný. "To je skvělé! Takže teď jsme na území smečky?" celé mě to na chvilku zneklidnilo. Smečka? Na tak krásném místě? Smečka? "Ale Matali, proč si vždycky vlci zakládají smečky na těch nejhezčích místech? Teď se do ní budeme muset zkusit dostat, jinak tu nebudu moct zůstat," konstatovala jsem trochu smutně. Ale byl vůbec důvod ke smutku? Byla jsem tulák skoro pět let! Bez domova, bez jistoty. A teď? Znovu jsem upřela zrak na krajinu. Viděla jsem sice především jen sníh, ale ta vůně... Copak jinak by mi měl vonět domov? Není vlastně smečka na tomto území tou nejnádhernější náhodou? "Matali, počkej!" vyštěkla jsem nadšeně a pelášila za už odcházející Matali. Chvilička příjemného běhu a už jsem spatřovala obrysy cizích vlků. V tom mi začalo všechno docházet. Vždyť toho vlka znám! A to jméno! Na F! To je přece Falion! Tak se jmenoval! Vždyť já se je snažila dát dohromady! Nadšeně jsem přiskočila k Falovi a Tal. Fal. Tal. Fatál! Fatální láska! Celá budoucnost, kde bych uprosila Faliona k vesmírné lásce k Matali, která by pak byla alfou a všichni jsme se navzájem měli rádi, se mi jevila před očima a já civěla na Faliona jak na božího posla. Byla jsem na to všechno připravená jak na nic v životě. "Zdravém Falione, ty jsi tu chtěl založit smečku, to mi říkala Matali," žblebtala jsem, naprosto neschopná z přebytku energie mluvit souvisle. Měla jsem původně v plánu být diskrétní a nechat ty dva, ať si užijí slast z opětovného shledání, ale nevydržela jsem to. "Založ ji, udělej to, prosím, prosím! Tohle je tak nádherné místo. Jestli tu bude smečka, nemůžu jinak než chtít být její součástí! Zůstala bych tu navěky!" zasypala jsem ho slovy a vroucně se usmívala. V stříbrných očích se mi blýskalo nadšení a upřímnost. Můžu já jinak!

// Loterie 12
<< VVj

Sněhu mezi stromy ubylo - za to přibyla úzkost. Tmavé smrky ve mně vyvolaly vzpomínky, které si žádný vlk nevybavuje rád. Ale sama jsem si přitom uvědomovala, že za ní jednou půjdu i podruhé. Risk je zisk, a u Smrti to platí dvojnásob. Zasmála jsem se nad Talinou otázkou. "Ano, byla!" přitakala jsem, "no, podívej! Mé oči jsou stříbrné, ale Etnouška jsem trefila elektrickým šokem. To jsem vždycky chtěla umět! A navíc má vrozená magie byla hodně slabá." Chtít po Smrti magii elektřiny byl tenkrát docela spontánní nápad, ale později se rozhodně vyplatil. "Bylo to dost o hlavu a stálo mě to hodně, ale jsem za to ráda," doplnila jsem proto ještě povzbudivě, navíc jsem poznala na Matali jakousi tíseň. "Teď je moje první magie na prvotřídní úrovni! A elektřina by na tom rozhodně mohla být hůř!" Vůbec jsem neměla nutkání uvědomit si, že to by ji mohlo dost dobře ještě víc vyděsit. Ahoj, jsem Severka a nedělá mi problém se ti nabourat do hlavy, zjistit co si myslíš a dozvědět se všechno o tvé minulosti! No... Ale co. Svou magii jsem nepoužívala nikdy jen tak pro zábavu (co se myšlenek týče, že), a co by se tahle vlčice měla bát. Andíleček! Stejně by mi její myšlenky k ničemu nebyly.
Po chvíli šlapání konečně začala cesta stoupat, stromy řídly a před námi se v mracích tanula skaliska. Celá jsem při tom pohledu zjihla. "Matali, já miluju hory!" vydechla jsem, a div štěstím nebrečíc jsem vyskočila kupředu. Nádherné! Nemohla jsem se dočkat toho výhledu, těch úbočí, roztomilých skalniček. A jak krásné to tam musí být na jaře! Jako kdybych se vracela domů.

>> Ragarské pohoří

// Loterie 11

<< Narvinij

Hned jak jsme vylezli z lesa, vrstva sněhu opět nabyla nebývalých šířek a výšek. Moc se tím nešlo prodírat! Byla jsem ráda, že se Matali ujala vedení a já mohla tak nějak využívat cestičky, kterou vyšlapala. Koho to napadlo jít v tomhle do hor? Celý ten nápad byl šílený, ale ve své podstatě se mi líbil. Tak dlouho jsem nebyla v horách! Někde vysoko! Chybělo mi to, vyšší nadmořská výška mi dodávala pocit jistoty a klidu. Jen kdyby nebyl ten sníh.
Přiběhli jsem k jezeru. Po mém nedávném lovu s Etnouškem to nebylo ani stopy, vše zavál vítr. Existovalo to už jen v mých vzpomínkách, a nejspíš i v jeho, pokud je tedy v samém vzteku na mě nevytěsnil. A pak ta krátká konverzace, slabost. A neúspěch. Trdlo jedno! Snad mu někdo dá zavyučenou, posteskla jsem si v duchu. Krátce jsem pak koukla po Tal. "Ano, jsem si docela jistá, že tudy se jde ke Smrti. Je to opravdu děsivá babice! To bych jó musela něco chtít, abych se za ní šla zas podívat," přitakala jsem na její otázku a otřásla se při vzpomínce na paní Smrt. "Doufám, že mě neslyší! Ale je fakt hrozitánská! A dneska k ní fakt nejdu." Schválně jsem zrychlila a zařadila se Matali po bok. "A Matali, odkud ty znáš toho vlka co ti říkal o horách? Je to tvůj přítel?" začala jsem nenápadně vyzvídat, aby řeč nestála. Přátelsky, samozřejmě. Ale zajímalo mě to - co to je za vlka, že na něj tolik dá!

>> Jedlový pás (přes Galtavar)

//Loterie 10

>> V Hvozd

Chvilku jsem si opravdu myslela, že je se vším hledáním konec. Matali jsem nikde neviděla, a když jsem se otočila, nebylo tam ani Etneyho. Kde je ten blázínek? Přece se neztratil! Na chvilku jsem zastavila a čekala, jestli mě náhodou nedohoní. Nic. Povzdech.
Zavrtěla jsem hlavou a rozběhla se dál. Matně jsem skrze štiplavý vítr vnímala Matalin pach, následovala jsem ho. A pak jsem ji i slyšela! "Tady!" začala jsem poštěkávat a pádila k místu, odkud se hlas ozýval. Vypadala opravdu potěšená, že mě vidí. Já nedokázala skrýt určitou rozpačitost. Tak dlouho jsme byli skupina! Najednou jako by na Etneyho nezbyla ani myšlenka. "Etney běžel za mnou... Chtěl se asi omluvit. Musel mě ztratit," hlesla jsem posmutněle, já na něj nezapomněla. "Ale myslím, že to bude dobrý. Třeba se vrátí domů. A třeba pak bude i rozumnější!" hlesla jsem mezi dechem. Matali vypadala, jako by si to všechno v hlavě nějak srovnala. Po očku jsem pozorovala, jestli za její veselostí nepůjde rozpoznat něco dalšího, co se třeba chce skrýt. Ale nejspíš tam nic nebylo.
Její návrh mě maličko překvapil. "Hory? Tam bude ještě víc sněhu než tady!" podotkla jsem se zasmáním. Ne že by mi sníh vadil. Trochu blbě se v něm chodí a tak, ale pořád je moc krásný! "Ale proč ne! Mám ráda hory! Vlastně mám hory ráda moc!" zazubila jsem se a začala mávat ocasem. "Žádné omluvy, žádné výčitky! Výprava nechť započne!" byla jsem jak ta lidská postava revolucionářky, co se právě dobývá Bastilu a Bastila byly tyhle Matalininy hory. Hory! Hurá! Vyběhla jsem za Matali a udržovala majorskou chůzi.

>> Okolo Kierb k VVJ

// Loterie 9

Závažnost situace na mě dolehla až ve chvíli, kdy mi v tlamě přistála sprška sněhu od odcházejícího Etneyho. Konsternovaně jsem poslouchala, jak nadává na falešnost vlků, zvířat a celkově mluví jak nějaký vlčí Oněgin. Trošičku mě to zchladilo. Koukla jsem po Matali, co na to ona, jestli třeba nemá nějakou příhodnější reakci, než mé tupé zírání. Vypadala zničeně. A najednou se začala zvedat. "Ne, počkej!" vykřikla jsem, hned co se zvedla, ale marně, Matali už pelášila pryč. Z vteřiny na vteřinu jsem tu najednou byla úplně, ale úplně sama. Co se to tu stalo, Osude?! Hekticky jsem koukala směrem, kudy odešel Etney, a zpět na směr, kudy se právě vzdalovala Matali. A k tomu ta zima! Co já teď?
Musela jsem jednat rychle. Etneyho stopy byly furt dobře viditelné, tak jsem se s co největším úsilím po nich začala prodírat sněhem. "Etney! Blázínku! Etnouši!" štěkala jsem do větru, nechápajíc, co to vlastně dělám. Trvalo docela dlouhi, než jsem podle slabého pachu poznala, že je blízko. Když jsem spatřila šedavé obrysy vlka, přiskákala jsem co nejblíž. "Etney!" ocitla jsem se v tu ránu před ním. Chudák! Celý uslzený tam ležel, skoro mi ho bylo líto. "Etnoušku, vidíš, jak to dopadá, když si taková hromada sebezbožňování! Víš, kde je Matali? Celá smutná odešla! Třeba chtěla být tvoje kamarádka, a teď je hrozně lítostivá a myslí si, že za to může jen ona sama! Pojď, přestaň naříkat, musíme za ní!" zavalila jsem ho informacemi, o jejichž pravdě jsem tolik nepřemýšlela. Ale což o to! "Tak pojď! Tady nemůžeš zůstat!" začala jsem ho vytrvale dloubat čumákem do boku. "Jdeme!" Otočila jsem se a začala pelášit směrem, ze kterého jsem přišla. Stopy byly hluboké, takže stále viditelné, a to mě zachránilo od naprostého ztracení. Terén byl špatný, ale má vůle byla větší a já se vytrvale pokračovala, nezaváhajíc. Ani u naší bývalé schovky jsem se nezastavila, jen po ní krátce loupla pohledem. Pak se otočila za sebe, jestli mě Etney následuje, přes samý vítr jsem neviděla nic a tak to nechala a běžela tedy dál, doufajíc, že Matali ještě doženeme.

// Narvinijský les

// Loterie 8

Etney byl najednou úplně jak vyměněný. Podrážděný, naštvaný. Koukala jsem dost nevěřícně na to, jak mě nabubřele poučoval o paradoxech sexuální orientace. Byla jsem skoro naštvaná! "Bellatrix je moje sestra, ty preclíku!" štěkla jsem na něj s mírným zavrčením. Samozřejmě to nemohl vědět, ale stejně, takhle vyvádět? Já mu dám! Nasadila jsem co nejpřesnější kopii jeho výrazu, jakou jsem svedla, a karikovala jeho hlas: "Říkám partnera tak myslím vlka ne, ty tydýte jeden!" Fuj! Hrozný vlk. Ještě že Matali je taková famózní! Koukala na mě tak mile a přívětivě. A jak hezky nesla mou podporu! Hned jak mi vyslovila slova díků, a asi i důvěry, přitulila jsem se k ní ještě blíž, celá tím vším rozrušená a opojená. "Oooo! Děkuju! Děkuju!" hlesla jsem, bylo to jak kdybych zrovna vyhrála cenu za lovce roku a stála před nastoupenou smečkou na kameni a všichni mi uctivě vyli. Naprosté oslnění. Až na to že tohle nebyl kámen, ale malá kotlinka, a nebyla tu smečka, ale jen Matali. A nevyhrála jsem cenu lovce roku. Ale třeba jsem přeci jen něco vyhrála... S vlčecím nadšením jsem propichovala Matali pohledem a stříhala ušima. Ach! Třeba si myslí, že jsme kamarádky! Ach!
Chvilku jsem dovolila si jen tak užívat vlčí přátelství lísáním se k hnědavoučké Matalinině srsti, než jsem znovu stočila pohled k Etnouškovi. Mlčel. Asi uražen. Možná malilililičko provokativně jsem se na něj zazubila. "Tak co? Pokračování nebude?" dožadovala jsem se, s laškovným pohazováním ocasem. Ten bude táák naštvaný! To je švanda!

// Loterie 7

"Pro Vlčíška promiň, promiň, promiň!" zaječela jsem úzkostně, plynule přecházejíc do smíchu, když se Etnoušek rozkošně rozvztekal. Bylo to famózní! S tlamou rozesmátou od ucha k uchu jsem poslouchala, co mi to vymyslí za pokračování. A bylo to překvapivě dobré na to, že jsem ho těsně předtím urazila!
Každopádně, nechala jsem si chvilku na rozmyšlenou. "No... Chtěla bych znovu vidět Bellatrix! zaprvé," první přání bylo jasné, ale další dvě... "Pak bych asi chtěla najít věčnou lásku a založit si smečku! Na tom nejepesnějším místě! To se ale počítá za jedna, to spolu úzce souvisí, takže to je druhé!" teď jsem se opravdu tvrdě zamýšlela, "a pak asi bych chtěla abych uměla vyčistit oblohu, když je v noci zataženo." Aspoň jedno musí být blbost, jinak nebudu věrohodná. Úplně jsem čekala, že mě teď hrozně sundá a stane se pravý opak všech mých přání. Achjo.
Pohled jsem stočila k Matali. Její otázka byla mnohem víc na tělo, úplně se mi zatajil dech, když jí Etnouš vyslovil. "Takové osobní..." hlesla jsem nevěřícně a pozorně sledovala, co na to Matali řekne. Její odpověď mě ale úplně zdecimovala. "Matalinko! To ne! Nebuď smutná! Já jsem tady!" hned jsem k ní přiskočila a začala ji oblizovat, "to je hrozně smutný! Ale neboj, na tom jsme všichni tuláci stejně! Mně taky umřela máma!" To jsem skoro nechtěla říct, ale v kontextu to vlastně neznělo nijak podivně. Nehledě na to, že jsem neměla vůbec páru, jestli Matalinina máma je mrtvá nebo živá nebo kdo to vůbec je. "Až budeš smutná, jsem tu pro tebe!" kulila jsem na ní svá stříbrem protkaná očka a přilísala se co nejblíže. Tvářila jsem se opravdu srdceryvně. Přestože byla pravda, že většina tuláků na tom opravdu byla stejně (proč by to taky jinak byli tuláci), jakýsi cit pro individuální příběh ve mně pořád zůstal silný. I když to navenek muselo vypadat dost teatrálně, opravdu jsem chtěla, aby tahle vlčice byla někde doma.

// Loterie 6

Konverzační linka mimo příběh se začínala podobat spíše hádce o to, kdo je čí rodič, než cokoliv jiného. Všem to ale bylo jasné, záměrně jsem tedy stále ignorovala vše, co by mě předtím popouzelo a soustředila se na vytříbenou kritiku Etnouškova projevu příběhového. Zjištění a praktikování toho, že Etney není zas tak špatný, pokud nevnímáte půlku toho, co říká, bylo po všech stránkách pozitivní.
Začal vyprávět pokračování mého příběhu. Zastříhala jsem ušima. "Tak jestli tam jsou ošklivé věci, tak to přece není prázdnota..." špitla jsem nejdřív s provokativním smíchem. "A navíc tak nevypadá ráj. Je to prostě louka kde je hodně jídla," poznamenala jsem ještě, "a taky to je jasný, samozřejmě že k tomu starému vlkovi půjdu!" Etnouškovy vyprávěcí schopnosti jsou fakt mizerné! Koukla jsem po Matali, jestli má stejný názor. Ta si zrovna měla poradit s nějakým broukem či co to mělo být, ale aspoň to bylo méně jasné. Pohled jsem vrátila zpět na Etneyho. Vypadal tak sebejistě a nabubřele! Musela jsem se tomu zjevu smát. A smála jsem se vlastně celé té situaci. Bylo to famózní.

// Loterie 5

Jak jsem tak stále sledovala Etnouškův výraz, probouzela se ve mně maličká pochyba, jestli byl opravdu dobrý nápad ho nechat vyprávět. Jestli třeba s tím vyprávěním někdy skončí. Vypadal zcela pohlcen pozorností a dokonalostí vlastních slov, až jsem přestávala věřit v dobrý konec. S autoritativním hlasem, který jsme mu nepřímo dovolily užívat, mě opět "uzemnil" a pokračoval v štěbetání.
Štěkla jsem hned jak dořekl poslední slovo: "Jak nicota když tam jsou cesty? Dokonce dvě? Takže jako tma a dvě cesty? To si mohl říct rovnou." Chtěla jsem ho vyburcovat k co nejlepšímu vypravěčskému výkonu (když už teda bude trvat do nekonečna), pronesla jsem tedy nejdřív svoje výhrady. "A jak já se mám vůbec rozhodnout? Chtěla bych modrou, protože tak barevná je moje krásná stužka, ale i bílou, protože zářivě bílé jsou hvězdy," pronesla jsem procítěně své vnitřní dilema. "I když počkej, hvězdy jsou spíš stříbrné. Tak modrou! Modrou jako nebesa! M jako obloha!"
Chudák Matali postoupila ve svém příběhu do trošku meznější situace. Celá vypadala tak nějak úplně vedle z toho, že se vůbec nachází v takovéto realitě, hraje podivnou hru v podivném stromě s ještě podivnějšími vlky. Tak jsem na její odpověď aspoň povzbudivě kývla, aby měla podporu. "Já bych to taky nesežrala," ubezpečila jsem ji s přátelským zakýváním. Byla pořád taková neosmělená, musela jsem s tím něco dělat. Prozatím jsem ale nechala situaci situací, protáhla si ještě jednou tlapky a znovu koukla na Etnouše, co si na nás dál vymyslí.

Etneyho odpověď na mou otázku ohledně matky mě upřímně rozesmála. Možná to bylo uvědoměním, že její podivnost už mě ale vůbec nezarazila. Holt asi pro nějaké poznání není jiná cesta, než se s ní potencionálně setkat. By mě zajímalo, jak by popsal cizímu vlkovi třeba mě a Tal. Radši nad tím nepřemýšlet.
To už ale začal ještě po nějakém svém žbrblání (už jsem na to vůbec nebrala zřetel) vyprávět. S úsměvem jsem sledovala, jak nám s nadšením zadává úkoly.
Když odvyprávěl můj příběh, chvilku jsem se odmlčela. Dělala jsem, že přemýšlím, ale pak už mě to nebavilo a hned jsem začala blebtat: "No, já bych po něm asi skočila a zkusila ho zakousnout. Sob, co se vlka nebojí, je lehká kořist! A sobí maso je výborné!" Nebyla to sice ani jedna z možností, které mi Etney nabízel, ale fantazii se meze nekladou a já měla za to, že tohle byl fakt dobrý nápad. Pozornost jsem ale hned potom přesměrovala k Matali a jejímu příběhu. Matali odpověděla tak nějak, jak jsem si představovala, že by Matali na podobnou věc odpověděla. V tu mě ale ovládla jakási nespokojenost. "Matali má mnohem zajímavější příběh!" postěžovala jsem si a pohodila hlavičkou, jakože jsem fakt uražená. Ne že bych byla, spíš mě zajímalo, jestli se mě Etney pokusí uzemnit, nebo mi to všechno vrátí na pokračování příběhu mého. Tak jsem stále předváděla a čekala, co nám na to řekne.

Tulivý tuleň se přituloval ještě blíž. Nevadilo mi to až do poznámky o ohni, kterou měl. V mysli mě najednou zaplavil pach kouře a spálené kůže, a bolest spálené kůže, bolest, bolest. Severko! Celé mé tělo se znatelně zachvělo a úsměv z tváře na setinku vteřiny zmizel. Toho si možná Etney všimnout nemusel, ale vzhledem k tomu, jak byl na mě namáčklý, mu asi mé náhlé ztuhnutí neušlo. Doufala jsem však, že se to přeci jen nestalo, a trošičku plaše jsem se na něj zazubila. "Vždyť je tu teplo i bez ohně," namítla jsem co nejbezstarostnějším hlasem a pro jistotu odvrátila zrak.
Etney se naštěstí zcela nadšeně chytil mého herního návrhu. Už patřičně uvolněnější jsem pozorovala, jak samou radostí začal cvičit a koupal se v nabídnuté pozornosti. "Povídej," pobídla jsem ho se zasmáním a celá netrpělivá čekala, co to z něj zas vypadne. To už ale kralevic nadšeně žvatlal o svých úžasných rodičích a já celou dobu zápolila s nutkáním se zase chechtat. "Co ti mamka udělala, že nepobrala žádný schopnosti?" ujelo mi to nakonec. Žertovně jsem pokukovala, co mi na to odpoví. Určitě za to může hnědka, napadlo mě a ještě jsem se tomu začala víc chichotat. Koukla jsem ještě zběžně po Matali, chudinka se asi moc nevyspala, když jí tu tak řveme. Vzhůru byla, ale tak nějak se usmívala a to mi stačilo. Vrátila jsem zraky zpět na Etnouše. "No dobře, ale Matali se bude účastnit taky, jo? Ať taky vždycky řekne, co by udělala, protože jinak chudinka nepromluví," navrhla jsem ještě malou změnu k jeho návrhu s povídáním a vyplázla na ní jazyk. Nám neunikneš!

// Loterie 3

Z podřimování byl během chvíle tvrdý spánek. Ze samé unavenosti jsem ani nesnila, a když už jsem začínala nabírat vědomí, bylo to velmi pomalé. Chvíli jsem dál jen ležela se zavřenýma očima, nechtějíc se hned tak probudit, ale nakonec jsem zvedla hlavu, chvilku mžourajíc do světla odraženého od bíla okolo. Venku byla opravdu zima. Ani v naší skrýši nebylo nejlépe, ale pořád se to dalo přežít. Výhled ven byl ale neúprosný. Ani za nic bych do té činy nevystrčila nos. Koukla jsem na Etnouše, který byl očividně také při vědomí. Matali mně očividně uposlechla, ležela a také nejspíš spala.
"Venku je tak... Poeticky," poznamenala jsem po chvilce tišším hlasem, abych dala šedivákovi najevo, že jsem již vzhůru, "asi tu budeme muset ještě chvilku počkat." To mě trochu štvalo. Nožky bych si potřebovala protáhnout, vyspalá a plná energie jsem toužila po pohybu. "Napadá tě, jak bychom se mohli zabavit?" zeptala jsem se, nemíříc otázku přímo na ani jednoho. "Třeba nějaká hra, nebo vyprávění!" Doufala jsem, že se toho nechytne tím svým špatným koncem. Maličko jsem se zamyslela, a pak otočila hlavu na Etneyho. "Kde si vůbec vyrůstal? Patříš k nějaké smečce, ne?" Kdo tak zanedbal tvou výchovu k pokoře? Třeba se chytne a něco nám poodhalí. Aspoň bychom ho lépe pochopily. Zívla jsem natáhla tlapky před sebe, abych je aspoň trochu protáhla, ale hned jsem je zas stáhla zpět. Už zebaly.

// Loterie 2