Příspěvky uživatele

< návrat zpět

>> Medvědí řeka (přes Mahtäe)

Matali odpověď mě malilinkato zarazila, ale nedala jsem to na sobě znát. Prý že nejde jen o něj! "A to je problém? Setkávat se s dalšími vlky? Já to nechápu, co bys jim chtěla dělat?" nechala jsem do ztracena znít další tupou otázku. Opravdu se snažila! S neurčitým výrazem jsem poslouchala, jak o něm mluví jako o příteli a jak je jí to vlastně všechno jedno. Nezdálo se mi to. Neměla jsem ráda takové rozpory! A ona byla tak rozhodná.
Nechala jsem všechno její ujišťování chvíli bez odpovědi. Až v lese, jehož porost mi začal již docela dobře připomínat nový domov, jsem opět zpomalila. Pokračovala jsem pomalým krokem a počkala, než mě Matali dohoní. Svéhlavička!
"A proč by tam něco nemohlo být?" potutelně jsem se na ni usmála. Když už nic jiného, nasadím jí do hlavy brouka, čepýřince. S letmým mávnutím ohonem jsem opět přidala do kroku.

>> Ageron přes Armanské hory

Odebrání 1* z vlastnosti - taktika lovu
120 oblázků do inventáře :)

>> Ohnivé jezero (přes Středozemku)

Skoro se mi nechtělo uvěřit, když jsem po chvilce spatřila hnědavý kožíšek. Matali! Živá a zdravá. Koukala jsem na ní skoro vyjeveně a ona na mě vlastně taky. Chvilku jsem tak zůstala. Musela jsem si s ní vážně promluvit, ale na druhou stranu bylo opravdu potřeba doběhnout zpět do hor!
Rozhodla jsem se to rozdělit. Kývla jsem na ni a rozběhla se pomalým klusem k řece, kde jsem zas zastavila a ohlédla se na ni. "Tal," promluvila jsem vlídně, ale sledovala ji pevným pohledem, jak jsem jen dokázala. Co se to se mnou děje? "Tal, já chápu, že smečka je pro tebe možná děsivá představa. Ale to není jen smečka. Je to i jeden konkrétní okřídlený vlk, nemyslíš?" opáčila jsem a pozorně jsem do ní zavrtávala pohled, "takových jako on není dost na to, abych ses ho vzdala jen kvůli nějakým svým komplexům!" Chtěla jsem, aby pochopila, že teď říkám něco opravdu důležitého. Něco opravdu z hlubiny mého nitra k ní promlouvalo a pro mne samou to byl ten nejzvláštnější pocit. Dupla jsem packou do měkké trávy, jako bych chtěla zdůraznit důležitost toho tvrzení. Opravdu jsem měla pravdu! Cítila jsem právo na své straně. Ale na celé straně! Ne jen mé osobní sobecké právo. Usmála jsem na na ni. "Navíc! Láska vlka teprve osvobodí! Je to svoboda! Vzlet!" teď už jsem možná trochu plácala, ale myslela jsem to fakt upřímně. Ne že bych měla nějakou osobní zkušenost, ale určitě to tak bylo! Ta smečková láska třeba... Třeba s Haruhi... Nasucho jsem polkla a povzbudivě na tu chudinku čučela. Tak moc bych chtěla, aby to pochopila!
"A když ne ty, tak si ho podmaní jiná vlčice!" vytáhla jsem (skoro)poslední trumf a nakrčila ramena. "S tím by se nedalo nic dělat. Ale máš čas na rozmyšlenou..."
Pořádně jsem vydechla a pomalu se otočila, rozvážně hopkajíc směrem od řeky. Schválně jsem nechala Matali pozadu, beze slova. Třeba tohle zabere...

>> přes Mahtäe Erynij

>> Ohnivé jezero

K podivně zbarvenému jezeru jsem doběhla v omámení. Zdálo se mi, že jsem se mlhou plížila celé dny. Ale já byla neústupnější než ona neprostupná. Teď je třeba vrátit se do reality. A v té se právě pohybuje osud dvou hnědých vlků, kteří prostě patří k sobě! "Matali!" zavyla jsem a usilovně se rozhlížela, jestli neuvidím její krásný kožíšek, "Pojď! Musíme domů." Poslední větu jsem spíše zašeptala než vykřikla, spíše pro sebe, než kohokoli jiného. Tajné přání.
Matali se neozývala. Třeba tě předběhla, napadlo mě a usuzujíc, že jiná možnost asi není (pokud tedy nezkejsla někde v temnotách mlhy, z čímž bych bohužel asi neměla co dělat), jsem rozhoupala tělo a lehce klusala dál, stále vnímajíc, jestli se náhodou někde hnědavá vlčice neozve. Opravdu jsem ji nechtěla ztratit z dohledu. Co kdyby se náhodou nechtěla vrátit do hor!

>> Medvědí řeka přes Středozemní pláň

// A ještě míň červenookých

Mám 11 lístků.

2 lístky do kola štěstí
9 lístků do kola odvážných.

Děkuju

// Lot. 22
<< Středozemní plán (přes Ohnivé jezero)

Nadšeně jsem běžela dopředu a hltala metry pod tlapkami. Proběhnout kolem vody zabralo mžik, já nehleděla doprava ani doleva, utíkala do neznáma - a najednou se ocitla v mlze. Přimrazila mě k zemi. Po onom takřka letu, kterým jsem se sem dostala, to byl velký kontrast. Možná až moc velký. Mlha se mi lísala na tlapky, hladila po hřbetě a našeptávala do oušek - lezla do uší, do očí, pokukovala po mé spálenině, divila se jí. Jako by mě chtěla zhltnout. Nebo už se jí to opravdu povedlo, já byla hluboko v jejích útrobách a bylo otázkou času, za jak dlouho se v ní celá rozpustím a budu také pokukovat po vlcích, kteří jsem nešťastnou náhodou zabloudí.
Chtěla jsem zavolat Matali, ale bála jsem se, že pokud otevřu tlamu, podívá se mlha tam i hlouběji. Nasucho jsem polkla. Vždyť je to sen... Opatrnými kroky jsem se rozešla dopředu. Pak přešla z kroku do klusu, a pak jsem utíkala jak šílená, zoufalý úprk, pryč, pryč, pryč.
A najednou mlha zmizela a já stála u velkého, nádherného stromu. Jestli byla mlha peklo, tohle byl ráj. Najednou jako kdybych se vznášela. Přešla mě zima, úzkost, obavy, okouzleně jsem se blížila k mohutnému kmeni té majestátné rostliny, jak vedená jakousi nezvyklou silou. Přiblížila jsem se co nejvíc to šlo. Spletité kořeny mne oklopovaly, tvořily schovávanky a zákoutí. Jak romantické místo! Záblesk jakéhosi toužení. Pousmála jsem se sama nad sebou. Slečno! Ale copak by už nebyl čas? A co mě to vůbec napadá za myšlenky? Usadila jsem se ke kořenům a pohlédla do koruny. Co si o tom myslíš ty? Nějaké místo? Pak se mi vybavil Ragar. Vždyť ty ho máš. Tak náhle... Najednou je místo, kam se vrátíš. Ke komu se vrátíš. Najednou jako kdyby mi s celou naléhavostí došlo, na co jsem Falionovi kývla. Falionovi. Ten vlk teď bude jeden z nejdůležitějších v mém životě. Stejně jako ta babička a její rudooký partner... Můj závazek k nim je stvrzen. Nesmím jej přetrhnout, nesmím je zklamat.
Zvedla jsem se zpod koruny a rozhodným krokem se vydala zpět do mlhy.

>> Ohnivé jezero
-------------------------------------------------------
OBJEDNÁVKA

93 bodů za kalendář
5 bodů Morfoakce
5 bodů Faliakce
22 bodů příspěvky
= 125 bodů

Všechny body na oblázky... 125 x 15 = 1875 oblázků
Za 1100 oblázků 11 lístků.
775 oblázků do inventáře.

Snad je to vše v pořádku :)

// Lot. 21
>> řeka Mahtae

Zpomalila jsem až když kolem mě byla jen čistá pokrývka sněhu, daleko od lesů. Zamžourala jsem do sluníčka. Jak je to nádherné! Po krátkém otočení jsem viděla i Matali. Došlo mi, že jsem se vůči ní možná chovala docela bezohledně. Nechala jsem ji doběhnout mě a omluvně jsem se na ni usmála.
"To víš že vím! Tam, kde jsem ještě nikdy nebyla!" ubezpečila jsem ji s dalším úsměvem, když se ujišťovala, jestli opravdu znám cestu. Jak může pochybovat! Cesta je tam kam tě srdce vede. Vesele jsem mrskla ocasem a opět rozpohybovala tělo k dalšímu pohybu.
Opravdu jsem šla tam, kde jsem ještě za celý svůj pobyt na Gallireie nebyla. Od čeho by to také měla být výpravná cesta, že. Změnila jsem kurz na jihovýchod a přidala do kroku. "Tak poběž! Ať to stihnem!" vyštěkla jsem radostně za sebe a vyplázla na hnědavou jazyk. "Falion se určitě nemůže dočkat, až tě bude mít zpátky!"
Doufala jsem, že se neurazila. Ale co by. Já už utíkala vstříc neznámým končinám...

>> přes Ohnivé jezero k Osamělému stromu

//Lot 20
>> Jedlový pás (přes Erynij)

Když jsem dobíhala k voňavé řece, byla už jsem značně daleko před Tal. "Poběž!" křikla jsem na ní ve spěchu, ale neotáčejíc se. Běh mě pohltil. O co více jsem byla schopná si jej užívat, vědouc, že se mám kam z cest vrátit! A počasí jako by to vědělo též. Furt byla docela zima, ale slunce zářilo a já si připadala, jako bych zářila s ním. Byla jsem šťastná. Můj let byl o to svobodnější, že jsem měla v Ragaru najednou pevnou zem, od které se bylo možné odrazit.
Opravdu jsem ani trochu nevnímala, jestli za mnou Matali běží. Všechno nějak ustoupilo do pozadí tomu nádhernému pocitu, který jsem v onen okamžik měla. Občas jsem se přiblížila k řece, abych mohla nasát její sladký pach, a pak jsem se zas poklusem vrátila na pevnější zem. Na jednom místě nebylo možné odolat, i přes zimu jsem namočila tlapky do průzračné vody, ale hned začaly studit, vytáhla jsem je. Svět je tak krásný!
Doběhla jsem až k přítoku. Tušila jsem, kam míří, zatočila jsem tedy a pustila se dál podél něj, po chvilce se zas odpojujíc, pryč do strání...

>> přes Mědvědí řeku na Středozemní pláň

// Lot. 19
<< Ragar

Hupkala jsem si dolů z hor a už mezi prvními jedlemi mi to bylo trochu líto. Opravdu to bylo krásné místo! Věděla jsem, že i kdyby tam se mnou žil kdokoli, musím se tam vrátit. Hory jsou velké. Nemusela bych vlastně s některými členy ani komunikovat, vystačila bych si sama, hlídala hranice... Vše jde když se chce! Ale doufala jsem i v Haruhinu dobrou stránku. Třeba mi ji někdy ukáže.
Matali vypadala velmi přesvědčeně o vlastní pravdě. Přikývla jsem. "To je pravda. Ale má to i nevýhody. Nikde není doma, nemusíš mít nutně na koho se spolehnout. Ale chápu to!" opáčila jsem, pokračujíc ale v běhu. Měla jsem najednou tolik energie! "Uděláme z toho extra procházku! Projdeme celou Gallireu v rekordním čase!" ubezpečila jsem ji zvesela a uháněla dál. A pak si vezmeš Faliona a budeme jedna šťastná rodina!

>> přes Erynij k Mahtäe

Většina smečky stále zůstávala v úkrytu. Pečlivě jsem si prohlédla vchod do tohoto doupěte. Byl velmi, velmi dobře schovaný, Falion měl pravdu když říkal, že bychom ho sami nejspíš nenašli. Usmála jsem se na Matali. "Jo, o tom nepochybuji," přitakala jsem vesele, když zmínila možnost budoucího urovnání vztahů. Babičky jsou přece jako počasí, když to nejvíc je potřeba, tak jsou zrovna ošklivé, ale když máš špatnou náladu, může se z nich stát ta nejkrásnější stránka dne.
Musela jsem se mračit nad tím, co řekla poté. "A to s tím nechceš nic dělat? Jen to tak nechat být?" opáčila jsem. Opravdu se mi to nezdálo. Vždyť překážky jsou od toho, aby se překonávaly, ne? Ona mi tu přizná, že jí před tlapkami stojí propast, ale bojí se skočit. "Vždyť tě musí zžírat zůstat psychicky na jednom místě!" zvolala jsem, dokončujíc tak svou úvahu nahlas a zpříma na ní pohlédla. Ale ta už měla plnou hlavu vymetání stop. Mě se nezbavíš, holka, zasmála jsem se sama pro sebe. "To víš že tě doprovodím. A klidně můžeme dál. Vždyť před usazením musím ještě něco oběhnout!" chechtala jsem se, šťouchla do ní a předběhla chudinkou hnědou vlčku. A udělám vše proto, aby ses vrátila se mnou.

>> Jedlový pás

// Loterie 17

Byla jsem ráda, že Falion vzal mé doznání s klidem a prakticky. Opravdu se hodí na alfu, proběhlo mi hlavou, zatímco jsem na něj s trochu stydlivým úsměvem hleděla. Hned mu přidělávám starosti! To bude ještě nějaká doba, než si odpracuji vše, co se za tak krátkou dobu natropilo. Bylo to malililinkato mrzuté. Zvlášť ta babizna, to fakt nemusela. Odfrkla jsem si při té myšlence a svá magii prozrazující očka upřela zpět na Faliona. "Jo, to mi ani nemusíš nabízet," chechtala jsem se upřímně při návrhu, abych se mu prozatím vyhýbala. Zcela bez problému! Na rozdíl od další vyslovené věty. Užasla jsem. To byla otázka nebo oznamovací věta? Než jsem si však stihla rozmyslet, jestli začít nesouhlasně spíš žblebtat nebo zvolit ostřejší metodu, Falion velmi sebevědomě vyřkl svá slova důvěry ve mě a odťapal za Sayapem. Tak to se stalo. Konsternovaně jsem se obrátila na Tal.
Její slova mě trochu překvapila. "Jak že nejsi?" uklouzlo mi a pohlédla na ni zkoumavým pohledem. Bylo mi zcela jasné, že za tím není jen nějaká osobní touha po nevázanosti. Co ta vlčice vlastně zažila? Stěží jsem potlačila nutkání to zjistit pomocí magie. Možná by to bylo jednodušší, ale u vlků, ke kterým jsem se cítila blíž, se mi to příčilo. U těch je potřeba něco slyšet pouze vyřknuté nahlas, s pevným pohledem z očí do očí. Trochu zamyšlená jsem ji nechala, ať domluví s Falionem. I on je slabší než tamto!
Její další otázka mě pak samozřejmě maličko vyvedla z rovnováhy. Poznala jsem ale, že pouštět se teď a tady do debat ohledně jejích intimčo problémů není úplně nejvhodnější. "Zatím nic moc!" přiznala jsem tedy bez otálení a vesele se zazubila. "Jedna starší dáma si na mě rozhodla vylít všechny křivdy, které se na ní vlci za její dlouhý život dopustili, její partner má oči stejně rudé jako kožich a další dvě jsou jako myšky!" mluvila jsem dost potichu na to, aby mě Haruhi neslyšela (slyší vůbec ještě dobře?), ale po celou promluvu jsem se usmívala. Zas tak moc hrozné nebylo nic. "Ale líbí se mi Falion a Ragarské pohoří. Je to krásné místo," ubezpečila jsem jí hned i o těch kladných stránkách. Mou pozornost pak upoutal právě Falion, který hlásal, že nám ukáže úkryt, načež rozmáchl záda a vzletěl. Docela jsem zírala. Zůstalo mi to i poté, co jsem se samovolně začala se skupinou pohybovat. Došli jsem až k jakémusi převisu a vlci postupně začali vcházet dovnitř. Matali se zastavila. Využila jsem situace, nepokračovala dovnitř a koukla na ni. Povzbudivě. "Tal, považuješ se za vlčici spoutanou minulými událostmi?" vrhla jsem na ni s nepřílišnou vážností trošku abstraktnější myšlenku. Stačil by jí ale pohled do mých očí, aby chápala, že vlastně není vůbec abstraktní a myslím ji velmi vážně. Pak jsem ale zjihla. "Chápu, že se třeba necítíš připravená nebo máš ráda nevázanost nebo tak," pousmála jsem se, "ale přemýšlej nad tím, prosím. Myslím, že Falion by v nikom neměl větší oporu." Opravdu jsem chtěla, aby to celé vyznělo zcela vážně, ale při poslední větě jsem nedokázala zadržet šibalské pousmání. Jen ji nevylekat.

// Odepíšu zítra večer :)

// Loterie 16

Má domněnka se potvrdila. Haruhi nám představila Sayapa a já neznatelně kývla na pozdrav. Sayap vypadal klidně a rozvážně. Není nebezpečný! Zvykni si na něj. Teď s tím stejně nemůžeš už nic udělat. Přesvědčovala jsem sama sebe. Stále jsem se ale chvěla. Je to vůbec možné? Vždyť už je to dávno minulost! Jen ta spálenina mi zůstala. To jsem snad zapomněla na všechny ty červenooké, kteří mě nechtěli zabít na první dobrou? Claw? Darkallaina? Vzchop se, Severko!
Z přemýšlení mě vytrhl Falionův hlas. Přesunula jsem na něj svůj vzdálený pohled. "Já..." Mám mu to říct? Měl by to vědět. Je to alfa, jak bys tomu chtěla pomoci jinak? "Víš, Falione, já nemám úplně dobré zkušenosti s vlky s červenýma očima," špitla jsem, stále jedním okem sledujíc Sayapa. "Mám z nich docela velký strach. Co myslíš, šlo by se toho nějak zbavit?" Sayap mluvil na svou partnerku, přísným tónem. Třeba se tě zastává, problesklo mi hlavou. Nemohl by být on ten, kdo ti může pomoci? S povzdechem jsem se pousmála na Faliona.
Snažíc se dostat své tělo z transu jsem s přemáháním odtrhla oči od červenavého kožichu a koukla po Tal. Trochu mě mátla. Přestože se stále bavila s Falionem, nevypadalo to, že by se nějak více integrovala do vznikající smečky. Musí se to projednat! Velmi pomalu a s kontrolou jsem k ní přišla a zazubila se. Možná trochu nuceně. "Tal, ty tu snad nezůstaneš? Se mnou, s Falionem?" zeptala jsem se a se vší prostotou na ni upřela očka. Bylo by mi líto, kdyby odešla! Všechny krásné plány by byly pokažené. Žádnou vlčici bych neměla jako alfu raději! Netušila jsem, proč by zrovna ona nechtěla zůstat. A zároveň jsem nabývala rozhodnutí, že udělám vše proto, aby se členkou Ragaru stala. Ať to klidně potrvá roky! Jednou ta chvíle nastane. Opět jsem se posadila, abych si znemožnila úprk kdyby náhodou Sayap udělal nějaký prudký pohyb, a s vyčkáváním na ni hleděla.

// Omlouvám se, že je to takové celé hektické. Teď už zdržovat nebudu, všechny hory mám za sebou :D

// Do dvanácti odepíšu, omlouvám se!