Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Opravdu jsem dlouho nepotkala tak stydlivého vlka. Ne že by třeba Matali nebyla stydlivá, ale tohle bylo opravdu velké! Ale já přece vždy měla ráda výzvy, ne? Vlčice sotva co špitla a já jsem byla rozhodnutá vytěžit z jejích slovíček úplně všechno. Přišlo mi skoro roztomilé to pípnutí, kterým se snažila mě uvědomit o tom, že nerada mluví o svých hloubáních. "Tím jsi mi o sobě řekla víc, než kdybys mi řekla, co se ti honilo hlavou," vyzněla má okamžitá myšlenka mimoděk nahlas a já se tomu chtě nechtě smála. Ta chudinka z toho musela mít trauma, že si dělám šprýmy. Řekla mi ovšem svoje jméno a to mě donutilo věřit v její skrytý zájem o konverzaci. Cítila jsem zároveň, že opravdu stačí málo k tomu, aby mé škodolibé pohnutky vyhrály a já jí koukla do vědomí. Zatím jen vědomí.
Chvilku bylo ticho, po vyslovení svého jména jsem na ni jen s úsměvem kývla - i když to bylo fakt krásné jméno - a nechala mezi námi chvilku viset ticho, které jsem si užívala stejnou měrou jako konverzaci. Užívala stejnou měrou jako ona nejspíš trpěla. Nicméně, vlčice mě poté sama obdařila informací a má tlama se roztáhla do úsměvu ještě dříve, než jsem si stihla uvědomit, co to vlastně říká. "A co ti udělali ostatní vlci, že je tak nemáš ráda?" zeptala jsem se v dalším poryvu smíchu. Možnost, že jsem ji právě mohla velmi ranit, byla přehlušena kuriózností toho faktu. Bylo to opravdu srandovní! Vlčátko, skoro jsem k ní cítila soucit. "Ale neboj, já chápu že někteří nemáme rádi některé specifické živočišné druhy. Znala jsem třeba spoustu vlků, co nemohou vystát ryby! No chápeš to? Nebo medvědů. Tolik vlků se bojí medvědů! Jako ne že bych to nechápala, oni jsou docela děsiví..." cítila jsem, jak se můj monolog začíná zvrhávat, "ale aspoň že tedy nemáš ráda jen ostatní vlky. Mít rád sám sebe je důležité!" Tolik vlků zasažených minulostí, ve všech možných oblastech. Vždyť ty taky nemáš ráda ohnivé oči? Udělali ti ti další kdy něco?
Její další otázku jsem si v samém zahloubání uvědomila až po pár vteřinách, co byla řečena. "To je meteorit. Spadl z nebe," vykoktala jsem, nevědouc, co vlastně chce zjistit. Měla jsem chuť říct, že je to známka mé schopnosti házet z nebe meteority, ale aby to byla pravda, musela bych se setkat s jednou velmi nepříjemnou osobností...
A bylo zaděláno na brouka v hlavě.

Přemýšlela jsem, jestli vypadám děsivě. Možná ano - koneckonců jsem sama sebe nespatřila již docela dlouhou dobu. Reakce té vlčice tomu možná trochu napovídala. Nebo mě jen nerada viděla? Nedokázala jsem posoudit, zaznamenala jsem ale po pozdravu její pohled na svém kožichu a vzhledem k tomu, že nenásledoval útěk, to určitě nemohlo být zas tak strašné. Nicméně, vlčice mi odpověděla a dokonce se pak asi po nějakém odhodlávání zmohla na otázku. Zasmála jsem se. "Jsi tu nová? No to je mi náhoda! Každopádně je mi ctí, a vítám Tě v zemi zvané Gallirea. Právě se nacházíš na území hor, kterým se říká Sněžné, nedaleko odtud jsou hory Ragarské, kde sídlí Ragarská smečka, jejíž jsem členem," rozpovídala jsem se, usuzujíc, že je vhodné příchozí varovat před blízkým smečkovým územím, "Gallireu odsud můžeš vidět jako na dlani, rozprostírá se všude pod tebou. Musím říct, že jsou tu i mnohem méně nehostinná místa!" Chtěla jsem vyznít co nejvíce přátelsky, doufajíc, že to nejspíše zdrženlivou vlčici rozmluví. Zároveň mě čím dál více lákalo popustit uzdu magii. Byla by tak ideální cíl, svou nemluvností... Třeba její myšlenky kypí fantazií! Myšlenku jsem zase hned zahnala. Zatím nebudu otvírat žádné hlavy zbytečně. Až jak se vyjeví.
"Mimochodem mé jméno je Severka. Potuluji se tu již nějakou dobu. A docela by mě zajímalo, nad čím jsi zahloubaná!" povzbudivě jsem se na mladičkou vlčici zubila. Přišlo mi vhodné říci své pravé jméno, vzhledem k tomu, že jsem první, koho zde potkala. Zároveň jsem si v tu chvíli uvědomila, že jsem tu opravdu již nějakou dobu, a když vidím tuto vlčici, která je přeci jen dospělá, zdá se mi jako mladice. Samu mě nikdy ani nenapadlo, že bych mohla být starší než tří let (popravdě mi asi tři roky stále jsou...), ale roky zkušeností a toulání se jakoby najednou vylily kbelík studené vody na hlavu ztřeštěného vlčete, ne nutně ho uklidňujíc, ale důrazně dávajíc najevo svou přítomnost. Mimoděk jsem si vzpomněla na Haruhi. A jakási touha být s ní zadobře...

// Jen upozornění, spíš dopředu - jsem si docela jistá tím, že Rain nemůže rozpoznat, zda-li čte Severka její myšlenky či nikoli - určitě ne vzhledem k Severčině úrovni magie a k tomu, že Rain ovládá magii vody :)

<< Ragar

Až moc pozdě jsem si uvědomila, jak daleko mě vůně skalisek dotáhla. Byla jsem daleko z Ragaru, sotva jsem cítila matnou vůni hranic teritoria, které nyní bylo mým domovem. Sotva jsem si uvědomovala, že ta ragarská stopa putuje dál se mnou, nesmazatelný pach smečky, i když rozpoznatelné jen pro ty, kterým byl objasněn původ této vůně. Nesla jsem si ji teď sebou kamkoli jsem šla.
Přesvědčena, že jsem nyní na chvilku sama, hluboce jsem se nadechla a uvolnila vše, co jsem v přítomnosti jiných vlků z celého zbytku taktu držela na uzdě. Do země jsem vpustila pár jisker, jako bych chtěla zkontrolovat, zda-li magie stále funguje, ale především jsem popustila uzdu magii mně nejvrozenější a nechala ji rozplynout se do okolí.
A právě to mě vytrhlo z nevědomosti, mé myšlenky narazily na cizí vědomí a já je již skoro instinktivně stáhla dříve, než jsem stačila přečíst jednu myšlenku. Nebo bys to neměla dělat? Jednou se to nezblázní, ne? Rozhodnuta čelit dilematům v sobě jsem se pustila dál, již brzy zachycujíc stopu vlčice. Zrychlila jsem tempo a již brzy ji i viděla. Nevypadala nijak nebezpečně, tak jsem si pustila hubu na špacír. Ostatně jako vždycky. "Zdravím dámo!" teatrálně jsem se uklonila a obdařila neznámou zářivým úsměvem. "Doufám, že neruším vaše zahloubání! Ale nemohla jsem nepominout vaši přítomnost!"

Ťapala jsem po horách a nebyla zatížena ani nejmenší výčitkou. Jo, možná jsem byla trošišišišičku moc nápadná, ale tak na druhou stranu, proč ne? Aspoň jim udělám jasno! A sama jsem si to vlastně ulehčila. Stačí mi tu jen tak trajdat a hlídat před zlovolnými zlovlky a podobnými zhoubnými bytostmi.
A Ragary jsou tak velké! A nádherné. Slunce svítilo na bělostné vrcholky a mně stačilo pár vteřin na úplné zapomenutí jak záměru zkontrolovat zvířecí stezky, tak starání se o správný vývoj vztahu všech bytostí jím obývaných. Musela jsem se toulat opravdu dlouho a daleko, protože za chvíli jsem spatřila vrcholky ještě vyšší a majestátnější. Byly na můj vkus už opravdu krkolomné, ale věděla jsem, co jsou zač. Sněžné hory. Poznala jsem vás někdy blíže? Jak omámená vůní nebezpečí a sněhových srázů jsem klouzala výše. Neměla bych jim propadnout. Neměla bych jim tak rychle propadnout...

>> Sněžné hory

Falionova slova o opouštění smečky jsem si pomalu zapsala do paměti. Byla jsem ráda, že jeho přístup k členům je střízlivý. Opravdu to byl vlk, který na svůj post stihl dozrát, který si nic nenalhává, ale není ani laxní. S účastným pohledem jsem pokývala hlavou, když mluvil, celá vděčná, že zrovna zde může kralovat taková rozumná alfa. I z jeho další odpovědi jsem měla radost. "Krkolomné trasy jsou přesně pro mě!" zazubila jsem se a při té myšlence už jsem se viděla někde daleko na horských úbočích. "Alpaku jsem snad nikdy neměla," zapřemýšlela jsem nahlas, vlastně ani neočekávajíc nějakou návaznost v rozhovoru.
Ten totiž nyní Falion zaměřil na Matali. Poukázal přesně na to, co jsem se snažila mermomocí vytěsnit ze svého sluníčkového pohledu na nynější situaci, ale co bylo ještě horší, myslel, že by to mohla vylepšit jeho nepřítomnost. Okamžitě jsem zasáhla: "Fale, myslím, že bude lepší, když si s Matali popovídáš ty sám. Hlavně o smečce. Možná že bys jí dokázal vysvětlit mnohem víc než já. Jsem špatný vciťovatel!" Dávala jsem si velký pozor, aby to neznělo nějak "chci vás hrdličky nechat o samotě ve vaší bezmezné zamilovanosti", ale aby můj tón byl přesně tak jasný a upřímný, jako bylo moje sdělení. "Jsi alfa k založení smečky musela vést dlouhá cesta. Třeba zjistíte, že s mnoha pocity máte stejné zkušenosti. Konec konců, já už jsem myšlenkami stejně u kamzíků. Půjdu to mezitím prozkoumat!" prohlásila jsem na stvrzení, kývla s úsměvem na Matali a s lehkým švihnutím ocasu obrátila pohled do výšky, k úbočím. "Cítím volání skalisek!" a lehkým klusem jsem se vznášela k výškám, dokud jsem neztratila Faliona s Matali z dohledu.

Bylo zvláštní, jak se může takové místo rychle vyvlčit. O toulání se oné manželské dvojice mimo svět se zmínil Falion trochu smutně. Nebo se mi to jenom zdálo? Sama jsem se donutila aspoň zamlčet nějakou veselou poznámku nad jejich nepřítomností a jediné, co mě prozrazovalo, byl stále přítomný úsměv. Ne, že by mi to nebylo blbé, chudák Falion by teď ještě měl řešit, že se mu členky smečky nepohodly. "No, třeba než se vrátí, zapomene, že jí vlastně štvu!" pokusila jsem se celou konverzaci alespoň odlehčit. Byl v tom zároveň velký kus pravdy. Ta vlčice byla fakt stará, tolik nových dobrodružství by mohlo zastínit vzpomínku na mě, tedy pokud nebyla dostatečně traumatická. U stařeckých chorob vždy vypadává krátkodobá paměť první...
Vzdálené zavytí mě vytrhlo z myšlenek. "Aha, takže asi právě odešla. Škoda! Seznámení se mnou tu očividně bývají pro vlky velmi hraničními zážitky, třeba by se zrovna mohla definitivně rozhodnout..." zasmála jsem se stále trochu myslíc na princeznu babču. Matali se pak ptala na Faliona na počet vlků ve smečce a mně se u toho zdála velmi cudná a roztomilá. Jak jsem na ni hleděla, napadla mě otázka. "A Falione, kam se tady vlastně chodí na lov? Hádám, že tu jsou kamzíci. Máš vyhlédnuté nějaké jejich oblíbené úbočí?" vyptávala jsem se, doufajíc, že Matali se lovu chytne. Zároveň mi došlo, jak dlouho jsem neměla kamzíčí maso. A to jsem na něm prakticky vyrostla!

Došlo mi, že můj plán na permanentní udržení Matali na území Ragarských hor má jednu výraznou slabinu, a tou je právě Matali. Má vražednost, vyvolaná její opětovnou poznámkou o brzkém odchodu, byla vtělena do velmi nepříjemné grimasy a já musela co nejrychleji naoko kýchnout, abych se tohoto výrazu zbavila. Naštěstí Falion, jak jinak, zachránil situaci. A kdyby jen to. Navedl ji na nějakou jejich asi nedořešenou konverzaci z minula a mně se u toho zdál jeho výraz více než potutelný. "Nedořešené záležitosti jsou jako balvany na zádech, musí se jich vlk zbavit co nejdříve!" přitakala jsem vesele. "A i kdyby bylo mimo Ragar, nebojte, já ho pohlídám!" s vypjatou hrudí a ocasem vzhůru na znamení mé (i když neexistující) síly jsem jen čekala na Falionův souhlas.
Ten mě pak informoval o dvou nových členech. Takže sameček jo? A je to taky kmet? Zdálo se, že ani jeden se teď na území nevyskytuje, což byla docela škoda. Vyskytuje se tu vůbec někdo kromě nás? "A kde je ta postarší dvojice?" doptala jsem se s ne příliš pozitivním zaujetím a rozhlédla se. Trochu na mne padla úzkost. Hlídat celý Ragar opravdu není práce pro jednoho vlka.
Každopádně mě potěšila i ona zpráva o vlčici na přechodnou dobu. Koukla jsem přitom významně na Matali, aby si uvědomila možnost takového postavení, ale co víc, byla to i příležitost nechat je o samotě. "A je ta Riveneth někde v horách? Ráda bych se s ní seznámila," usmála jsem se snad potísícáté na Faliona a už se viděla někde daleko, nechávajíc jaro dělat své.

// Odpovím v neděli, jsme na chalupě bez počítače a sotva s internetem. Omlouvám se :)

Děkuji ^^
Co se týče postavení Severky... čím výš, tím líp Ne, vzhledem k jejím extra schopnostem bych to viděla spíš na nějakého oficiálního náladopozvedače :D

Docela mě překvapilo, jak malá byla vlnka, kterou Matali vytvořila. Sice studěla, ale žádná sláva! O to to bylo roztomilejší. Podezřívavě jsem na ni přimhouřila oči. "Stejně se jen děláš! Ale neboj, já tvé schopnosti odhalím!" zubila jsem se na ní a vědoucně pokývávala hlavou, abych umocnila představu, že jsem ji vlastně prokoukla.
Z mého návrhu se jednou vypravit za Etnoušem byla docela nadšená, skoro jako by neslyšela to "jednou", v budoucnosti. Jeden by řekl možná až moc. Vypadalo to, že se tu už opravdu nechce zdržovat, a vzápětí to slovy potvrdila. Párkrát jsem naprázdno otevřela tlamu a začala se zachmuřovat, neboť jsem opravdu vůbec netušila, jak ji tu udržet ještě alespoň pár dní. Naštěstí stála náhoda na mé straně, ozvalo se hlasité zavytí a po chvilce jsem již viděla huňatou hnědou šmouhu přicházejícího alfy.
Vše bylo hned růžové. Potutelně jsem mrkla na Tal a vyšla kousek Falionovi vstříc. "Falione, zdravím! Jsem zpět a mám tu sebou Tal. Je ještě hezčí a šikovnější než předtím!" smála jsem se a přiskočila zpět k ní, šťouchajíc ji do boku. "Stalo se zde mezitím něco? Přišel někdo nový? Nebo někdo odešel?" zajímala jsem se zároveň, více čí méně skrytě doufajíc, že by to ta šílená babizna už mohla mít za sebou. Opravdu jsem si přála, aby chudinka už měla pokoj od strastí pozemského světa, který je tak zlý a nekompromisní... Ne že bych si přála její smrt, to ne! Na tu myšlenku jsem se vlastně ani nesoustředila. Chtěla jsem jen hezky prolnout Matalino božství s světskými záležitostmi.

// mám čekat na Riveneth? :)

// Já mám vymyšleno připraveno! Zítra pošlu z počítače :D

Byla jsem rozradostněná ze zprávy, že si Matali celou věc s členstvím ještě promyslí. Znamenalo to, že moje nátlaky přeci jen trochu zafungovaly. I proto jsem se rozhodla, že na ní teď chvilku nebudu žádný další nátlak vyvíjet. Jen kdyby přišel ten Falion! Hned by bylo jiné notování.
Ale i takhle to bylo dobré. Matali zřejmě mohla mít dobrou náladu. "Tak ať se vlk s magií vody předvede!" zasmála jsem se se na ni vyzývavě, když mi vesele vynadala za tu spršku. Byla jsem docela zvědavá, na jaké úrovni Matali svou magii ovládá, nebo jestli má ještě nějaké. Stoupla jsem si a zaujala pozici tygr. "Pojď do mě!" Dokud nebudou šlehat plameny...
Matalina narážka na našeho geniálního společného známého mne upřímně rozesmála. "Ten jich za tu dobu musel potkat!" chechtala jsem se a zkoušela si představit, jak na tu jeho nešťastnou povahu všemožní vlci reagují a nereagují. Ale věděla jsem i o jakési jeho křehké stránce a trochu jsem doufala, že třeba za tu dobu zahrála nějaká Etneyiho autorita i na tuto strunu, a že třeba bude zase o trochu jinačí, než byl, když jsme ho tak nešťastně ztratily. "Říkám si, že se za ním stejně někdy budeme muset vypravit. Jednou. Třeba bude jako vyměněný! Dala bys mi na to šanci?" Nechala jsem svou mysl zaznít nahlas. Sama jsem tomu docela věřila, ale zas Etney...

<< Ageron

Netrvalo dlouho a vysoké, statné stromy Ageronu se změnily na zakrslotiny a já v čím dál kamenitější džungli boroviček začala najednou dýchat jaksi volněji. Všude kolem mě se klikatily potůčky od roztávajícího sněhu, neústupně si rozrážejíc cestu malými kamínky. Usmála jsem se tomu a k jednomu se shýbla, hltajíc svěží horskou vodu. Pak jsem hlavu naopak zvedla a krátce zavyla, abych dala najevo svůj příchod. Až pak jsem se otočila k Matali. "No, a vem si, já se bojím ohně! Když vidím vlka s červenýma očima, mám chuť prchat. A ve smečce je už teď jeden! To bude teprve haprovat!" najednou mi to celé přišlo vlastně docela vtipné. Co to vlastně řešíme? Vždyť voda je studená! Srdečně jsem se počala smát. "A vůbec, cenu! Máš cenu jen tím, že jsi moje kamarádka!" zvesela jsem vlnila ocasem a vyplázla na ní jazyk. Ať si to vyloží. "To jsou nesmysly přece! Pesimistko!" Pro zdůraznění veselosti situace jsem po ní cákla vodu z jednoho čůrku. Opravdu, byl tak studený! Opojená situací jsem se z ničeho nic přistihla, jak se válím po kamínkách, vodových potůčkách a borovicovém jehličí a neovladatelně se chechtám. Cítila jsem se báječně, opravdu skvostně! Tohle je domov?
Na mysl mi opravdu nepřišlo, že by se Matali mohla cítit mým "zlehčováním" třeba uražená. Najednou se mi zdálo, že ať udělám cokoliv, tahle vlčice to se mnou bude muset vydržet, protože už zažila snad všechno. Nemotorně jsem se zas postavila na nohy. Nevypadalo to, že by někdo přicházel, rozhodla jsem se tedy změnit téma, kdyby náhodou chtěla pryč. "Co asi dělá Etney," nadhodila jsem s šibalským pokouknutím a pohodlně se usadila kousek dál, kde bylo větší sucho. "Kolik ošklivých kožíšků od té doby potkal!"

<< Erynijský les přes Armanské hory

Zastavila jsem až ve chvíli, kdy jsme se opět dostaly mezi stromy. Lehce jsem oddechovala. Sníh, který už pomalu roztával, nechával vyniknout malé ostrůvky tmavého, vodou nacucaného mechu. Věřila bych, že tu v létě musí být tolik nádherného hmyzu! Ale na ten teď byla ještě moc zima, a tak jsem v tmavém lese s Matali byla sama. Byla už opravdu noc, všude byla tma a měsíc nevypadal, že by se zpoza mraků hodlal ukázat. Bylo to vlastně docela děsivé. Podívala jsem se na svou cestovní družku, jestli je tu opravdu se mnou.
Její odpověď mě trochu zklamala. "Proč by o tebe neměl nikdo stát? Jen proto, že jsi tichá? To bych mohla říct taky! Jakože mě nikdo nechce, jsem moc hlasitá!" zasmála jsem se. Matali vypadala čím dál více zasmušile, a já jí zas nechtěla dohnat do depresí svým neustálým vyptáváním, zvolila jsem strategii odlehčená konverzace. Na to jsem ještě nějaký takt měla! "Navíc myslím, že svou cenu získáš až když ve smečce přebýváš," rozhodla jsem se ještě hrát na notu smečky, zdála se mi totiž maličko přípustnější, než Falion jako takový, "a třeba by tě Falion vzal na zkoušku. A uvidí se," šilhala jsem po ní, protože jsem nic moc neviděla. Nejdřív smečka, láska až pak.
Popravdě už jsem se nemohla dočkat hor. Možná proto, že tam není tolik hrozně vysokých stromů, které jsou sice krásné, ale ve tmě děsivé a není přes ně vidět nebe a hvězdy. A tak jsem se povzbudivě usmála na Matali, otočila a začala pomalu ale jistě stoupat.

>> Ragarské pohoří