Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Jedlový pás

Jedle se přede mnou po takové době opět rozestoupily. Pohled na podivnou, čistou záři mramoru, nyní protkaného podivnými nerosty, zarostlého a zdivočelého, evokoval jakousi metaforu pro celé tohle místo. Kdysi nejspíše majestátní, dokonalá stavba, a její možná změna poté, co se do jejích útrob nastěhovala smrt. Teda vlastně - Smrt. A s ní i mnoho nových návštěvníků, mezi které jsem se nyní opět řadila i já. Již bylo zbytečné zabraňovat vzpomínkám na ni, teď nastal čas, kdy by naopak každá jiná mohla být osudná.
Mé myšlenky se už nějakou dobu pohybovaly v kruzích, stále dokola, poháněny nervozitou. Vytvářely podivné napětí, jakoby jim již prostor mé hlavy byl moc malý a chtěly se vydrat ven, ale byly drženy uvnitř, svou přemíru energie musely vyrovnávat rychlostí. A zrychlovaly se každým krokem blíže ke zřícenině, tepaly společně se zvukem mých tlapek na vyleštěné podlaze, vzdouvaly se, neutichaly.
Soustředila jsem se na vizuál svého okolí, doufajíc, že to chaos v hlavě alespoň odsune do pozadí. Tím zřetelnější jakoby byl lesk drahokamů ve stěnách, ale celé se to ale zdálo moc snové, s mrknutím oka tam již květina, která vteřinu předtím zaměstnávala mé oči, nebyla. Všudypřítomná tenze zostřovala objekt pozornosti, ale vše ostatní jako by bylo ve tmě, tmě, která ale nebyla mrtvá, protože uši stále slyšely a přes všechen řev v mé hlavě se občas ozvalo jejich "Pozor! Pozor..." Třesení hlavou pomáhalo jen když jsem tou hlavou třásla. Naštvané myšlenky mi to pak o to víc vyčítaly. Záhadou jsem se ale přece dostala až k zelenému ohni. Tady jsem tě potkala minule, viď? Ačkoli alarmy v mé hlavě houkaly naplno, vykročila jsem dál, musela jsem. Zde nebyla. Věděla jsem, že se sem třeba znovu nemusím podívat - a dvojjakost tohoto místa mě fascinovala, přitahovala, odpuzovala, ale především si mě již dávno podmanila a já si nemohla odpustit i podívat se trochu dál, na trochu více diamantů ve zdech, na pár dalších podivných rostlin, které se živily zdejším mramorem. Místnost, do které jsem z příchozí haly vstoupila, byla nádherná a já omámená pokračovala skrz ní. Vědomí jakoby se najednou rozprostřelo do všech stran. Vnímala jsem každý záchvěv vzduchu, a cítila jsem ji, její přítomnost. Cítila jsem ji všude. Dýchala mi za krk. Všimla jsem si malých schodů, s krátkým ohlédnutím jsem k nim přistoupila a položila tlapku na první příčku.
"No tak to už je moc."
Naježil se mi snad každý chloupek na těle a já se octla během vteřiny tak metr od schodiště. Škvírou ve stropě si mě měřily dva zelené uhlíky. Všechno, co se mi ještě chvilku předtím prohánělo v hlavě, jakoby při jejím prvním slově strachy zmizelo do nejposlednějšího kouta nevědomí a já měla v hlavě prázdno, pusto. Dokázala jsem jen sledovat, jak se uhlíky pohybují a Smrt pomalu schází schodiště, po kterém jsem zrovinka hodlala vstoupit výše. "Jak ses opovážila dojít až sem?!" Hypnotizovala mě. Nebyla jsem schopná slova. "To ti to jednou nestačilo? Máš snad zas nějakou pitomou prosbu?!" zašklebila se a já začala couvat. Stále mi kráčela vstříc. Klopýtala jsem, kámen jakoby najednou klouzal. Srdce mi bušilo až v krku. "Já..." víš, "No?!" "Vždyť Vy víte vše, ne?" zakoktala jsem, ale způsob, jakým Smrt zalapala po dechu, ze mě vyrazil další větu okamžitě: "Já mám spoustu kamenů! Nastřádala jsem si je za ty dlouhé roky! Krásné! Třpytivé! Blyštivé!" To ji trochu uklidnilo? Zasvítily jí oči. Určitě... Nebo to tak minimálně vypadalo. "Nepředpokládám, že mi je dáš jen tak, co?! Vždyť já moc dobře vím co chceš!" utrhla se na mě, ale jakýsi chtivý svit v jejích očích už zůstal. "Já... Vždy když byla malá, víte, na severu byly ty nádherné úkazy na obloze..." "Je mi to jasný. Naprosto jasný! To tě přijde draho slečinko!" Ani nemusela doříct větu, začala jsem předkládat kameny.
"Víc! Víc!"
Bez nejmenší známky odporu jsem pokračovala. Až když jsem skoro cítila to uspokojení ze vzduchu (však zřícenina jakoby splynula s ní, s jejím vědomím), přestala jsem. Krátce jsem k ní zvedla oči. "Výborně! Máš mít co chceš. A teď vystřel!" zavrčela a já v tu ránu věděla, že tohle nemůže dopadnout dobře. Ale znovu jsem sem jít nechtěla, jen to ne. Nasucho jsem polkla a ještě trochu couvla. Dobře to dopadne. Máš dost."Víš, já bych chtěla ještě něco..." vysypala jsem před ní téměř vše, co jsem měla. Smrt byla ohromena. Bohužel ne těmi kameny. "No to snad nemyslíš vážně," procedila mezi zuby a já zděšeně kníkla. "Stejně, jako můj přívěsek spadl z nebe!" doplnila jsem linii, stejně to nemůže být horší, které by se mohla chytnout, už v půlce věty vědouc, že vyřknout to byla chyba mého života. Smrt rychlým pohybem shrábla všechno moje (bývalé) jmění. "Poslala jsem tě pryč! Jak se opovažuješ po mně pak ještě něco chtít!" zdálo se mi, že celá budova zahřměla. Odněkud spadl kámen. Couvala jsem dvakrát rychleji a dvakrát více mi to i klouzalo. "Ty chceš umět házet kameny! Tady máš ty svoje kameny!" Bylo moc pozdě uvědomit si význam jejích slov. Slyšela jsem jen ránu a pak palčivou bolest na zadním boku. "Zmiz! Okamžitě!" Další, sprška kamínků se na mě sesypala jak vosy. A další. Cítila jsem v tlamě krev. Nenechala jsem se dvakrát pobízet. Těsně jsem se vyhnula další palbě suti, větší kámen mi ale stihl podrazit motající se nohy. Ostrá, palčivá bolest. Zoufale jsem se domotala ven z objektu. Ze vstupu se na mě dívala Smrt. Nezdála se mi úplně provinilá, na druhou stranu z ní byl cítit jakýsi závan domněnky, že jsem dala přeci jen více, než to stálo. Ale mně se v té chvíli koneckonců nezdálo už nic. Cítila jsem, že za chvíli ztratím vědomí, kulhala jsem tedy co nejrychleji pryč, zadržujíc v tlamě kulminující se krev, rozhodnutá vyplivnout ji až z jejího zorného pole. Jinak umřu teď a tady. Její výkřik, "Zkus si pak znovu vyvolat blesk, ty chytračko!" jsem zaslechla dá se říci náhodou. Podivná světlá chvilka vědomí. Ani jsem v té chvíli nepřemýšlela nad tím, co to asi znamená. Mé tělo obklopila příjemná temnota jedlí. Podobná té, do které se hroutilo mé vědomí.

>> Jedlový pás

>> VVj přes Z. Galtavar

Přitakala jsem Tal. "Doufám, že nevyženou." Byl by to hezký výlet, jednou.
Pokračovala jsem mezi jedle. Nervozita mnou cloumala jak jen mohla. S teď už naprosto neskrývanou rozčileností jsem se zastavila. Věnovala jsem Tal chabý úsměv. "Děkuji, budu se snažit." Moc dobře jsem znala cestu, a moc dobře jsem znala nebezpečí, kterému se vystavuji. Otázka, zda-li to stojí za to, jsem už nechtěla pokládat za relevantní. Rozhodnutí padlo, rozhodnutí padlo.
"Tady se naše cesty tedy rozchází. Moc děkuji, že jsi mne doprovodila. Za chvíli se snad uvidíme," povzbudivě jsem se na ni usmála. Chvilku jsem tam zůstala stát, vydechla, odtrhla oči od těch Mataliných studánkových a obrátila se směrem ke středu lesa. Ke zřícenině. A pomalu vyšla, snažíc se dýchat co nejvíc klidně.

>> Stará zřícenina

>> Východní hvozd přes Vých. Galt.

Matali opravila mou domněnku, že naše eskapády s Etnoušem se děly v Narviniji. Opravdu to bylo tady? Zasmála jsem se nad svou zapomnětlivostí. "Občas se mi po něm trochu stýská," přiznala jsem Matali s úsměvem. "Zajímalo by mě, jak se asi má! Jednou ho v té jeho Asgaarské smečce musíme navštívit." Nevěděla jsem úplně, zda-li jsou podobné "návštěvy" vůbec uskutečnitelné (zvlášť když jsem technicky člen jiné smečky), ale představa, že šedavého znovu uvidím, ve mně vyvolávala přinejmenším příjemnou nostalgii.
Kolem jezera jsem pomalým klusem proběhla bez nejmenšího zájmu o to, co se děje. Nějací dva vlci v dálce byli v tuto chvíli jako neviditelní. Myšlenky mi zase začaly kroužit kolem jedné jediné problematiky a já cítila, jak se mi na zádech ježí srst. Koukla jsem po své společnici.
"Děkuji," věnovala jsem jí vděčný úsměv, když přijala můj návrh. To, že jej přijala s jakýmsi oddechnutím, jsem si poznamenala do pomyslného hlavového bločku. Musím se jí na to někdy zeptat. V lepší moment. "Když jsem tam byla naposledy, vyhověla mi, i když to tedy bylo opravdu děsivé. Tak doufám, že mé přání nějak nezkomolí," dodala jsem trochu ze strachu, aby se po takové návštěvě nebála Matali i mě. Když se vlk bojí magie, není pak logické, že se bude mít na pozoru i před jejími uživateli? Radši nemyslet. Rozhodná nedat najevo svou počínající nervozitu jsem zrychlila krok.

>> Jedlový pás přes Západní Galtavar

Lennie se nakonec zvedla a vyjádřila definitivně svůj záměr jít do Narvinije. Bylo to zajímavé. I takhle zraněná a nemůže odolat volání vzpomínek, krve. S tichým vzdychnutím jsem jí věnovala úsměv. Narvinij, Narvinij... "Tal, není to ten les, kde jsme se schovávali s Etneym v tom stromě? Nebo to bylo tady?" nedalo mi a zeptala jsem se. Jako by to bylo dnes. Kdepak je tomu vlčisku konec! Jak ráda bych viděla, co z něj Osud za tu dobu stihl vytřískat.
Lennie mi věnovala ještě jednu otázku a já rozhodně kývla. Domů. Cestou domů. "Ano Lennie. Již jsem se odhodlala," přitakala jsem s krátkým zasmáním. Taková babice, a co na ní potřebuju odhodlání! Sledovala jsem, jak se ta myšlenkářka zvedá a odchází. Chvilku jsem zůstala v klidu, jen sledovala barevnou vlčici, jak se vzdaluje. Bůhví co všechno budu mít za sebou, až jí zase uvidím!
Trochu prudce jsem obrátila pohled zpět na Matali. Cítila jsem opět jakési vnitřní pochyby, strach. Nesměla jsem je nechat zvítězit, rozhodnutí padlo. To jsem věděla. Teď to mít jen co nejrychleji za sebou. "Tal, jak říkala Lennie, rozhodla jsem se, že je čas se opět stavit za Smrtí. Chápu, že tam se mnou nepůjdeš, ale byla bych ráda, abys na mě počkala v Ragaru. Pokud by vše vyšlo, chtěla bych, abys byla mezi prvními, kteří to spatří," povzbudivě jsem se na ni usmála. Tušila jsem, že k magii má nejspíš velkou averzi, doufala jsem tedy, že tohle pro ni bude přijatelná varianta. V Ragaru by se navíc mohl nacházet i někdo, s kým by ten čas mohla trávit mnohem lépe. Musela jsem se nad tou představou zasmát. "Jdeme?" šťouchla jsem do ní vesele a pomalu vykročila. Vstříc Smrti.

>> přes Východní Galtavar k VVJ

Reakce Lennie mně maličko rozladila. Zdála se mi pořád ještě trochu v ději předchozích dní, které musely být velmi děsivé. Vypadalo to, že má najednou trauma ze všeho.
"Asi bude nejlepší nemluvit, viď," pousmála jsem se, když postupně návrhly zamítla s větším či menším polekáním. Nechala jsem tedy Lennie být Lennie, sobě jsem zakázala jakkoliv upravovat okolí a kecla jsem si k nejbližšímu stromu. "Odpočiň si tedy," vzdechla jsem a koukla po Matali. Její odpověď na mou otázku ohledně magie mě nikterak nepřekvapila, ona z toho ale vypadala nebývale sklíčeně. "Myslím, že i pro nemagické vlky je tu místo. Vždyť se podívej, jak to někdy dopadá, když je jí příliš," kývla jsem směrem k Lennie. Matali mi opravdu byla o to sympatičtější, jeden se s ní nemusel o nic moc strachovat, bůhví co by mu udělala kdyby jí vlk naštval. Její výraz mě ubezpečoval o pravdivosti jejích slov. Bylo mi líto, že se za to stydí.
"Nicméně, chtěla by sis někdy magii vytrénovat?" nadhodila jsem proto otázku. Sama jsem si přitom uvědomovala, jak moc se má magie stala součástí mé osobnosti. A co bych byla bez ní, toť otázka! Nikdy mě nenapadlo, že by někteří vlci mohli mít s používáním magie problémy. Jiní než ti stříbroocí.

Po chvilce se vedle mě zjevila Matali. Vděčně jsem se na ni usmála. Nemůže to mít lehké s neustálým dobíháním! I ona vypadala při pohledu na Lennie dosti šokovaně. Ta se mezitím pokusila trochu odlehčit situaci. Ale už jen výboj, který mi poslala, stačil na vyvolání jistoty, že se nemá moc pod kontrolou. "Kdybych já tak uměla léčit, Lennie!" vzdychla jsem a posadila se. "Řekni, jak ti mohu pomoci. Jídlo? Trochu vody? Láskyplnou společnost?" vymýšlela jsem, snaživá vykroutit se ze své nicnemohoucnosti. "Nechceš radši do Ragaru? V úkrytu by se ti odpočívalo lépe," navrhla jsem a spočinula na ní úpěnlivým pohledem. Nervózně jsem mávala ocasem. "Matali, neznáš nějakého léčitele? Nebo na jaké úrovni jsi schopna užít svou magii? Vykouzlila bys studánku?" směřovala jsem otázky zas na druhou vlčici, když jsem si spojila její studánkové oči s možnou magií. Víc a víc mi docházelo, jak jsme tu vlastně všemu napospas. "Ty kouzla, to je samá destrukce!" Nevydržela jsem sedět. Celá nesvá jsem tedy počala aspoň odklízet z Lenniina okolí větvičky a ušlapávat listí. Nesnášela jsem takovou bezmocnost! "Jen si řekni. Mé schopnosti jsou tvé!" povzbudila jsem zraněnou s starostlivým úsměvem. Nic nešlo podle plánu.

<< Kiërb

Hned, jak vůně lesa přebila vůni řeky, jsem se zarazila. Bylo tu něco velmi povědomého! Zastavila jsem se a dlouze nasála vzduch. Lennie? Nemohla jsem tomu uvěřit. Nemožné. Opatrným krokem jsem se v šeru klestila lesem a pokračovala dál po pachu. Nemohla jsem uvěřit, dokud neuvidím, a to mohlo být vzhledem k denní době velmi brzy. Ale takový zázrak je potřeba si vychutnat. Až po chvilce jsem mezi stromy spatřila odlesk bílé srsti a zcela konsternovaná jsem zůstala stát asi dvacet metrů od schoulené vlčice. Opravdu je to ona. Plíživě jsem se přiblížila, tiše, jak jsem velmi dobře uměla... Asi sedm metrů od Lennie jsem zemí poslala velmi slabý elektrický výboj a nechala jsem ho doputovat až k ní, aby si mě všimla. Pak jsem se začala smát. To bylo moc! "Lennie! Jsi mi osudem!" řehtala jsem se a přiblížila se k ní s jistým záměrem jí pořádně zlechtat. Bližší pohled na ni ale zmrazil můj smích i pohyb. "Lennie, co se stalo?" hlesla jsem, prohlížejíc si čůrku krve v kožichu. "Vždyť jsi zraněná!"

<< Jezevčí les přes Zarostlý les

Brzy jsem doběhla k říčce. Její svěží vůně mě na chvíli vytrhla z myšlenek na Smrt a já pomaloučku doťapkala do jejího koryta. Uvítaná houfy hmyzu jsem namočila všechny čtyři tlapky, sklonila se a začala hltavě pít. Zacházející slunce tvořilo kolem řeky zvláštní přítmí a hřmění z oblohy mě obohacovalo o podivnou, vzrušující energii. I když začínala být větší zima, zpocená z pouště jsem si nakonec do říčky lehla celá a nechala se proudem omývat. Jaká slast! Cítila jsem jemné proudy a zdálo se mi, že Kiérb ze mě smívá všechny starosti.
Nechtělo se mi ven. Ale hlas povinnosti musí zavelet, pokud má vlk nějaký cíl. Pomalu jsem se zvedla, vychutnávajíc si každý mililitr vody, který mě svlažil, a vyšla opět na kraj koryta. Z jemného vánku jsem se trochu klepala, bylo mi chladno, ale ta zima byla slastná. Spokojeně jsem zamlaskala. Všechno bude... Pokračovala jsem dál, uvolněněji. Nebylo přece kam spěchat. Raději načerpat síly.

>> Východní hvozd

<< Tekutý písek (Kaňon řeky)

V lesíku už jsem nabrala docela na rychlosti. Rychlý klus už jsem zautomatizovala, nohy šlapaly samy. Ani jsem se neohlížela, jestli za mnou Matali běží. Sama jsem měla plnou hlavu toho, kam se chystám. Nepřísahala sis tenkrát, že se za ní už nikdy nepodíváš? Usmála jsem se sama nad sebou. Žila bys bez těch schopností stejně dobře jako nyní, slyšela jsem svůj vlastní hlas a musela jsem mu dát trochu za pravdu! Ale touha umět něco vyjimečného, svého, ta byla tak silná! Silnější než strach. Nežádám moc, a mám čím platit... Ponořená v myšlenkách jsem si najednou uvědomila, že stojím. Že by mi tělo dávalo znamení? Ale blbost. Vše něco stojí! Právě tohle je zkouška, zda-li si opravdu zasloužím co chci. Kdo by se bál Smrti? Život je silnější! Koukla jsem za sebe, jestli hnědá běží, a i když nebyla v dohledu, pokračovala jsem. Však jí stejným směrem netáhne jen naše přátelství.

>> přes Zarostlý les řeka Kiërb

Má kouzla fungovala. A skvěle! Fenek dostával zavyučenou. A pak se země rozestoupila, všechno se najednou událo tak rychle. Obří fenek vzal ty záškodníky a byl velmi milý. Jak zvláštní, že z dětí těch nejslušnějších vyrostou takoví případi! Odolávala jsem tendenci litovat ho, protože byl furt pánem nad pískem a to je co závidět, ne litovat. Trochu znaveně jsem se nad tím pousmála, když zmizel. Kdo kdy k tomuhle za Život doputuje. V tu ke mně přiběhla Lennie, celá uspěchaná mi pověděla něco o mých záměrech a utekla. Zmateně jsem zamrkala a koukla po Matali. "To je nadělení!" zasmála jsem se a přišla blíže ke známé. Všechna ta kouzla, měla jsem toho už docela dost. Ale jaký je to pocit, být všemocná! I když i nade mnou by nejspíš stál nějaký větší mocný fenek, co by mi nakonec zatnul tipec. Zatřásla jsem se nad tou představou a radši se obrátila zpět na problémy zcela nemagické. "Tak co, doprovodíš mě zas kousek domů?" šibalsky jsem na ni mrkla. Tolikrát jsem si slibovala, že tam budu déle, a vždycky se octnu na druhé straně Gallirei. Tentokrát, tentokrát musím! Mám jim co ukázat... Drcla jsem přátelsky do Tal ramenem a rozběhla se.

>> Jezevčí les přes Kaňon řeky

// Chtěla jsem zkusit, jaké je to být avantgardním umělcem a využívat proudu asociací ve své próze. Takhle večer víš co :D

Šlo by teoreticky udělat nějakou mapku či popis, kde jsou...? Prosím prosím? Našla jsem tak dvě a hrozně mě to zajímá :DDD Nebo livestream klikání na mapu

Skupina A, Nox, Lennie, Severka, Matali, Ashe, Calum

Sesmar nám naši hru podezřele baštil. Poté, co okřikl šikující se Lennie pluk, se velmi mile obrátil k nám. Bylo velmi těžké držet si svou roli, když tak vyprávěl opravdu uvědoměle... A pak se stalo nemožné. Nabídlo mi svoje žezlo, ono letělo vzduchem - A co mám jako vlastně teď dělat s tou věcí? Celé jsem to plánovala tak nějak k tomuto bodu, ale fakt, že se to opravdu povedlo, mě zastihl nepřipravenou. Nebude v tom nějaká léčka? Horečně jsem přemýšlela, netušíc, zlomky vteřiny.
Naštěstí cizí emoce rozhodly za můj rozum. Ani jsem ještě nestihla chytit žezlo do tlamy, Nox se nějak naštval a se zajímavými výkřiky skočil po fenkovi, než jsem stačila vůbec smyslově zaznamenávat. Hned po něm následovala černobílá koule, Lennie, která se opřela do Noxe a tahala ho od Sesmara. Možná bylo dobré ještě chvíli vydržet hrát, napadlo mě. Teď už je stejně pozdě. Do akce!
Chňapla jsem žezlo a jen se rychle otočila na Tal. "Ustupte!" vyštěkla jsem mezi zuby a mávla směrem na tu zakrslou lišku. "Čáry máry klec! Pořádná! Z nerezu! Malé mezírky, ať nevyklouzne, parchant! Abrakadabra!" nevěděla jsem, jak se čaruje, ale tohle se mi zdálo dosti věrohodné. Asi to úplně nevedlo k okamžitému zneškodnění oběti, ale tak aspoň nám to dá čas. Většina z nás stejně nejspíš ovládá nějaké magie, kdyžtak ho zrasíme těmi. Rychle jsem ještě začala kroužit žezlem v tlamě všude kolem sebe. "A pod nás dřevo! Čáry máry! Ať se nepropadneme! Nebo kámen! Kamenné lávky!" popisovala jsem žezlu své představy. Jen ať to ta tyč nezkomolí! "Sesmare, jsi génius! Díky tobě mohu opět čarovat! Ó díky!" smála jsem se, trochu se dusíc vlastními slinami, jak jsem furt držela tu věc mezi zuby, a mávala žezlem kolem dokola. "Květiny! Stromy! Vítr! Nebe! Červi! Ptáci! Rajčata, vajíčka! Vemte si ho! Zničte ho!"

// žůžo!

// Takže teď Severka může opravdu vyčarovat... cokoliv?