Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zprudka jsem otevřela oči a rozhlédla se. Na mém kožíšku byla notná vrstva sněhu, a jak jsem se z ní pomalu vyhrabávala, zjišťovala jsem, že to možná nebylo úplně vhodné. Byla opravdu zima! Ještě že napadl ten sníh, udržel mě alespoň částečně v únosné teplotě, uvědomila jsem si s lehkým znepokojením. Kolem už samozřejmě nikdo nebyl. Měla bys přestat takhle zničehonic umírat, napomenula jsem se, mžourajíc do padajícího sněhu. Noc ještě zhoršovala bezútěšnost situace, usoudila jsem, že jediná rozumná věc, kterou nyní mohu udělat, je okamžitě se odebrat do úkrytu. Doufám, že tam všichni budou, zazoufala jsem si, když jsem si vzpomněla na osudy mých spolusmečkovníků. Alespoň Lennie, Starling, kdokoli. Nepřála jsem si nic jiného, než vlídné slovo blízkého vlka.

>> Úkryt

// To kouzelné slůvko tam je nejdřív... :)

//~Edit Sav.: Je to myslene zo srandy, vôbec nebol úmysel rýpať. :)) Mne je to defakto jedno, nepotrebujem písať, ale koľko vám potom zaberie ten lov, ja viem, že ma toho hráčka teraz strašne moc a plne to rešpektujem.

Odpověď šedavé vlčice mě lehce překvapila. No jo, vždyť to vlastně může. Vzhledem k mému postavení naprosto všedního člena smečky jsem ale nějak tápala po odpovědi, která by byla nazvatelná „vhodnou“. Její přímočará otázka mne tedy na těch pár vteřin vyvedla z míry ještě víc.
Spása se ale doslova snesla z nebe a kde se vzal, tu se vzal, Falion. A ne sám. Měl sebou vlče. Vlče. Konsternovaně jsem zírala střídavě na Faliona a na toho malého jezevce. Nemůže být Matali, vždyť je šedé, přemítala jsem, trochu nesvá. Neměla jsem nic proti tomu vlčeti, ale že by mi o něm Falion neřekl? Koho tu mám ještě hlídat? Příchozí tuláky, dvě bábušky, Starlinga, jeho vztah, a ještě k tomu vlče? To bylo trochu moc. S povzdechnutím jsem se otočila na nejaktuálnější problém, totiž příchozí. Vlčice se mezitím představila jako Cynthia a mně to znělo celé čím dál více pofidérní. Lennie si nás s tim hnědákem z dáli pozorovala, pod nohama se to batolilo, a tahle, ona to brala tak děsně vážně. Celou tu smečkovou věc. Aspoň jsem se už nemusela já tvářit distingovaně. „Zdravím Falione. Jak vidíš, máme to pod kontrolou!“ zazubila jsem se na svého alfu a nenápadně koukla po novačce, jestli mě bude chtít prásknout či ne. Prubířský kámen nových členů.

>> Západní Galtavar přes Jedlový pás

Čím více strmější byl kopec, po kterém jsem se drala domů, tím rychlejší byl můj krok. Znovu to žilo. Vyběhla jsem na nejbližší skalní výčnělek, krátce zavyla a nasála pachy. To mi trochu zarazilo tipec. Byla to Lennie, ale s ní něco, co jsem nepoznávala, a navíc odjinud ještě další vlčice. Tu jsem taky neznala! Takže jí budu muset jít pozdravit. Lennie je asi zaneprázdněná s tím druhým.
Skoro nervózně jsem tedy vyběhla směrem, odkud se pach nesl, odhodlaná splnit své smečkové povinnosti na jedničku a dát té nevítané návštěvě co proto.
Již z dálky jsem si všimla toho černého kožichu. Zpomalila jsem a tak deset metrů od ní zastavila, zřetelně tak, aby mne mohla spatřit. Fialkové oči. „Zdravím!“ pozdravila jsem ji zvesela, až poté si uvědomujíc, že mám vlastně být drsná ochránkyně území. Pokusila jsem se tedy svůj výraz co nejvíc zvážnit a započala jsem promluvu: „Věřím, že jsi si toho vědoma, ale stejně ti musím s politováním oznámit, že tyto hory jsou územím smečky a tulákům není dovoleno na její území vstoupit,“ tvař se vážně, tvař se vážně, tvař se vážně, „pokud tedy nemáš jiné plány, odejdi.“ Dobře ty. Zvládlas to. Fal by tě za tohle povýšil. Fakt dobrý. Byla jsi drsná. Bůhví, jak to vypadalo doopravdy.

<< Neprobádaný les přes Ainu

Krajina se opravdu změnila. Z dálky jsem viděla mdlou barvu listů, jejichž zašlou slávu připomínal už jen sem tam spadlý lístek. Slunce sice svítilo, ale ani jeho veškerá snaha trochu krajinu rozveselit nebyla ničemu platná. Pomalým klusem, tak, abych nevyčerpala síly, ale zároveň chtíc být co nejdřív doma, jsem probíhala Galtavarem. Užívala jsem si teplý vánek – věděla jsem, že se s ním možná dlouhou dobu znovu nesetkám. Bůhví, jestli v Ragaru už nenapadl sníh.
Doufala jsem, že tam nějakého smečkaře potkám. Začalo se mi skoro stýskat. Kde je taková Matali s Falionem? Co když už je třeba mezi nimi vše dovedeno do zdárného konce a já přijdu a budu mít novou, skvělou, krásnou a hnědou alfu? Ta představa mi sama o sobě zrychlila krok. Jen abych tam už byla!

>> Ragar přes Jedlový pás

Vlk, který přicapal s Lennie, mnou byl očividně zaujat. S lehkým úšklebkem jsem si vyslechla jeho tokání a vzhledem k tomu, že si na všechny otázky vlastně sám odpovídal, jsem se tomu zezačátku jen zvesela chichotala. Než jsem ale stihla zareagovat slovně, začalo se něco dít. Něco náramně divného. Všichni se začli měnit, i já se začala měnit, vše se měnilo a tak nějak protahovalo a odhmotňovalo a já pocítila obrovskou touhu lovit a pak obrovskou bolest hlavy, a pak tmu.

Oči se mi otevřely do úplně jiné reality. Musela jsem tu ležet dny, uvědomila jsem si trochu zděšeně. Ale na druhou stranu, byla jsem opravdu odpočatá. Až jsem se musela divit. Bolest z návštěvy u smrti byla skoro ta tam, nožky byly vlastně v pořádku. Zlehka jsem se zvedla. Všichni byli pryč, včetně Starlinga, Lennie. S povzdechem jsem tedy vykročila zpět. Hory volají.

>> přes Ainu Západní Galtavar

//Moc děkuji! Je to pro mě velkou ctí i závazkem, věřím, že si to s Nym hezky užijem
Ačkoli to se mnou po zbytek podzimu nebude s aktivitou žádná sláva, budu minimálně pro to dělat co budu moct :) Gratuluji i všem ostatním, a ještě jednou děkuju!

<< Aina

Do toho lesa jsem přibíhala s naprosto čistou myslí a jasným výhledem na věc. Podivností bylo dnes dost, je čas si klidně zapadnout do jakéhosi menšího lesa, možná hledat Tal, užívat si milou společnost, odpočívat po těžké námaze. Nic extra. Normální život.
S úsměvem jsem se občas obrátila na Starlinga. Byla jsem opravdu v místech, které mé smysly dosud neměly tu čest poznat, a právě proto jsem se snažila dívat se a poslouchat a cítit s prostředím, co nejvíce to jde. Možná proto mi netrvalo dlouho zaznamenat, že ani tady něco nehraje. Že klídek opravdu nebude.
Nejdříve to bylo to podivné bučení. Slyšela jsem to jednou, zatřepala nad tím hlavou, podruhé, nestálo to za řeč, potřetí už to bylo fakt divný. "Mám slyšiny nebo to vnímáš taky?" zeptala jsem se Starlinga již s menší rozpačitostí. "Asi by to stálo za to prozkoumat?" nadhodila jsem odlehčeně, stočíc trochu směr k zdroji zvuku. Pak jsem zaznamenala ty pachy. "Je tu Lennie, a ne sama," pronesla jsem nevěřícně. Ano, byli tu další dva vlci. Už to znamenalo, že je malér. Zrychlila jsem krok, obratně proplouvajíc mezi větvičkami. "Ještě aby byl někde klid!" zasmála jsem se bezděčně tomu všemu a oběhla poslední kopeček, za kterým se mi naskytla opravdu zvláštní podívaná.
Opravdu tam stála Lennie, s hnědavým vlkem a šedavou vlčicí. No, což o ně. Všichni stáli v blízkosti obrovské, blikající oranžové tykvovité čemsi. Vyjeveně jsem tu věc pozorovala, až teď si uvědomujíc, že přesně ona vydává to hrozné hučení. S pokusem o úsměv jsem se obrátila na Lennie: "Drahá? Nevíš, co se tady děje?" Poočku jsem si prohlédla zbylé osazenstvo. No to bude úlet.

>> Jedlový pás

Starling svou odpověď už skoro nestihl do říci. Brzy jsem cítila, jak se mne chytl podobným způsobem, a už jsme letěli. Zoufalá se zavřenýma očima jsem byla schopná vnímat až ve chvíli, kdy jsme jak jedna propletená chlupatá koule dopadli na zem a chvilku se kutáleli, než jsem povolila sevření a náš útvar se rozpadl. Zůstala jsem, jak jsem dopadla, široce rozkročená na měkké zemi a prudce dýchala, neschopná víc než koukat do země. Až po chvíli jsem koukla po Starlingovi, zcela konsternovaná. "Gratuluji k přežití," rozesmála jsem se, stále spíš nevěřícně, než cokoli jiného. "A moc se omlouvám, že jsem tě tak chytla. Snad ti to nebylo až tak nepříjemné!" dodala jsem, pomalu se zvedajíc, "máš opravdu měkkoučkou srst." " To jsem si spíše špitla pod vousky. Ne, že bych se styděla to říct nahlas! "Ale jestli tohle bude normální stav, tak se asi stěhuju. Co se tady poslední dobou neděje," lamentovala jsem s úsměvem a naoko nazlobeně štěkla do nebe. "Světe, neblázni!" poučila jsem oblohu a koukla zpět na mého společníka, celá napumpovaná tím adrenalinem. "Jestli Tal sebralo tohle, tak může být kdekoliv. Ostatně jako my. Neznáš to tu?" vzdechl jsem a rozhlédla se. Kousek od nás tekla řeka. Až sem jsem ale cítila, jak páchne. Nic příjemného. "Možná bychom se měli posunout pryč. Nějak výš, dál. Aby náhodou nepřišlo další."
Opravdu se mi to tu nezdálo. Usmála jsem se pobízivě na Starlinga, otočila se a pokračovala dál.

>> Neprobádaný les

>> úkryt (Ragar)

Moc jsem nepochopila Starlingovu poznámku o běhajících veselých vlcích. Jakože by to bylo špatně? Uvažovala jsem, vzhledem k mému obvyklém projevu s nejistým výrazem ve tváři, ale pak mě Starling označil za možného přinašeče štěstí do jeho života a já jsem horlivě přikývla: "Jojo, co jinýho bych dělala!" Co jiného bych taky dělala.
Nicméně, už při prvních krocích mezi jedle jsem poznala, že něco není v pořádku. Silný vítr proudil mezi jedlemi, všechny jakoby vtahujíc do sebe. Cítila jsem okamžitě tu samou sílu, děsivě mě vtahujíc kamsi do hlubin lesa. "Starlingu?!" vykřikla jsem napůl nadšená, napůl vyděšená. To dobrodrůžo přišlo trochu dřív, než bych si ho úplně plánovala. "Co to je? Mám se tomu poddat?" smála jsem se s viditelným děsem a nejistotou. Ne že bych nad tím mohla mít kontrolu. Packy mi pomalu povolovaly, vtahovalo mě to do sebe. "Nesmíme se rozdělit!" houkla jsem ještě jedinou věc, kterou jsem si byla jistá, tentokrát s neskrývanou rozrušeností. Vítr byl silnější a silnější, a já už pozorovala mezi stromy podivný vířící objekt, který se nezadržitelně blížil k nám. Neudržíme se. Pohltí nás to. Z posledních sil jsem skočila po svém společníkovi, jemně se zakousla do volné kůže za krkem, za kterou ho kdysi mohla nosit maminka, cítím zároveň, jak se skokem definitivně ztrácím půdu pod nohama. "Drž se!" zamumlala jsem skrz srst, chytla se packama a už jen zavřela oči, doufajíc, že mi Starling nevyklouzne a že třeba tohle oba přežijeme...

>> Aina (přes Záp. Galtavar)

Jsem také pro Prahu a také bych váhala, kdyby to byl prosinec. Jestli to třeba nenechat na únor, až budou mít všichni po zkouškovém :) Ale zas termín, který vyhovuje všem, se nikdy nenajde :D Každopádně listopad pro mě ideální.

Také moc děkuji za skvělu akci!
Všechny body bych poprosila na křišťály, tedy 360 bodů - 36 křišťálů :)

// Děkuju, věřím, že můj slogan přiláká mnoho nových členů :DD
Jinak jsem rozhodně pro - s neherními akcemi je to se mnou teď složité, ale pro herní jsem pro všemi deseti, i když to asi nebude žádné prázdninové spamování :)

Jo, a jsem též pro messenger :) Na discord chodím jednou za měsíc :D

Starling i Falion vypadali docela nadšeni z mého nápadu. Tetetila jsem se z toho blahem a na všechno horlivě přikyvovala. "Všichni to vyzkoušíme! V ten nejmrazivější den," přitakala jsem a už jsem skoro cítila pohlazení teplé vody v kožíšku. Falion by nás pak jen vysušil a bylo by. Nebo si to zařídit v úkrytu...
Tomu už jsme se ostatně blížili na dohled. Přestože chůze jsem byla schopná docela dobře, přeci jen se mi při pohledu na vodopád docela ulevilo. Už je kousek a bude klid. Na Falionovu otázku jsem nechala nejdříve odpovědět Starlinga, pozorně naslouchajíc. Vzbudilo to ve mně trochu větší obavy o Lennie. Opravdu si kvůli mě přitížila...
"Zavolala jsem je pomocí myšlenek. Naštěstí se k nim dostala i skrz les," doplnila jsem ještě Starlinga a usmála se unavenýma očima na oba dva. Už jsem se viděla v teple nějaké krásné nory. Vždyť se tam vlastně jdu podívat poprvé, uvědomila jsem si s pousmáním. O to více s radostí jsem oba vlky do úkrytu následovala.

>> Stříbřitý převis

//omlouvám se, nestíhám

Moc mě potěšilo, že celá ta situace trochu zlepšila Falionův názor na Lennie. "Snad to bude příjemná promluva!" povzdechla jsem a s vděčným úsměvem na to konstatování kývla. Při jeho další poznámce o alfách jsem se rozesmála. "Falione, to radši neříkej dvakrát!" hihňala jsem se možná trochu moc uličnicky. Přesto jsem za jeho slova byla vděčná. Alfa k pohledání!
Rozhodla jsem se nakonec jít sama, sama se sebou dohodnuta, že rozpohybování bude určitě nejlepší způsob regenerace. Pomoc jsme nakonec stejně dostali všichni. Nechávajíc se ovívat teplým vánkem jsem věnovala Falionovi vděčný úsměv. Starling tím však vypadal ještě více zaujatý. Asi neovládá svoji magii nijak bravurně. "Starlingu, musíš se taky naučit ohřívat vodu. Představ si ty horké lázně v horských jezírkách za krutých zim! Za to by stála i návštěva Smrti," zasnila jsem se trochu během pokusu drahého šedivce poškádlit. "Nebo tu je nějaké takové samo od sebe?" otočila jsem se ještě na Faliona, až v tu chvíli si uvědomujíc, že to není zcela nepravděpodobné. Zvláště teď, když se léto chýlilo ke konci, to byl nápad k pomyšlení. Ale donutit kvůli tomu Starlinga k riskování podobného ublížení na zdraví? Za nic na světě! Zatřepala jsem hlavou, až se mi zatočila. Ty myšlenky jsou poslední dobou roztoulané...