Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Starling mi vysvětlil situaci ohledně své sestry. Musí být docela ostrá, připustila jsem si, přestože se mi to stále zdálo celé nějaké podezřelé. Zároveň mě odradil od návrhu k jejímu křížovému výslechu, jen co se ukáže. V duchu jsem sice tuto možnost nevyloučila, ale zároveň mi bylo jasné, že kdyby takové setkání proběhlo, Starling by pravděpodobně byl u toho, aby zasáhl.
Mými dalšími slovy se zdál tak nadšen, až jsem zaváhala, jestli nepřeinterpretoval odpověď. Každopádně fakt, že jeho přítomnost byla pozitivem i pro mě, nejen pro jeho sestru, byl pravdivý, a tak jsem se jen zvesela zazubila. „No, obávám se, že zářit nebudeme dlouho, jestli tahle zima potrvá,“ dodala jsem ještě, z nějakého důvodu nucená utišit pnutí, které jsem v hlavě cítila. Jeho další poznámka o tom, že moje magie bude určitě okouzlující, tomu moc nepomohla. Bylo to divné. Samozřejmě by měla být okouzlující. Ale slyšet to takhle narovinu bylo jako být usvědčena z toho, že okouzlující být chci. Chci být okouzlující? Roztržitě jsem zamrkala.
Mimoděk se mi v zorném poli objevil béžový vlček, který si nejdříve povídal s Winter a po chvíli vykročil pryč s větou jdu napřed. Trochu jsem znervózněla. Dost dobře je mohl jen vyplašit a nebylo by z toho nic. Kývla jsem na Starlinga. „Těším se tak moc, že bych radši rovnou šla,“ povzdechla jsem si a koukla na Falka, který ale cosi řešil s nějakou vlčicí, která se tu objevila z čista jasna a vydávala hlasité skřehotavé zvuky.
Na chvilku jsem se zamyslela a pak zvýšeným hlasem houkla na naší drahou alfu: „Falione, my půjdeme napřed, ano?“ Béžováčka jsem radši nespouštěla z očí. „Winter, jsi připravená?“ usmála jsem se ještě na naší novou členku, a pomalu vyšla za béžovým, odhodlaná ho přibrzdit, hned jak bude potřeba.

Starlingovo vyprávění o tom, co jsem u dýně zmeškala, znělo dost bizarně. Je pravda, že třeba ti fenci byli na podobné úrovni, ale přeci jen jsem se musela vždycky znovu zasmát tomu, co je tady všechno možné. „Abych řekla pravdu, nevím! Možná se to se mnou celé nějak zmrazilo,“ ubezpečila jsem jej, když jsem zpozorovala, jak se zhrozil nad mým ztrácejícím se vědomím. Děje se ti to tak často, že se nad tím ani nepozastavíš.
S notnou dávkou nervozity jsem očekávala odpověď na svou otázku. Starlinga jsem zaskočila asi podobně, jako jsem zaskočila sama sebe. Jeho odpověď jsem hltala se smíšenými pocity. „To ti nevěřím. Naštvat a zklamat, to snad ani neumíš, ne?“ usmála jsem se povzbudivě, „jestli mi ji někdy představíš, tak si to s ní vyřídím. Navíc, jsi tady, a to samo o sobě je pozitivum!“ Co bych dala za to vidět jednoho z bráchů, to snad ani nebylo vyslovitelné. Už to, že jsem mohla alespoň nějakou dobu trávit zde s Bellatrix, byla jedna z těch nejlepších věcí, které se mi mohly v životě stát. Ta vzpomínka mě na chvíli vytrhla z pojmu o realitě, ale jakmile Starling začal o tom, že byl sám u Smrti, zpozorněla jsem. „Vážně? A víš jaká magie to je?“ zeptala jsem se, zvědavě naklánějíc hlavu. Tohle bylo vždycky zajímavé téma. Doufám, že to není čtení myšlenek.To bychom skončili rychle. Sama jsem se zatím nechtěla moc chlubit. Přeci jen, mohlo by to poškodit první dojem, až budou jednou použity. „No, měla jsem hodně kamínků a říkala jsem si, že by možná bylo dobré naučit se něčemu novému a jedinečnému...“ odpověděla jsem s potutelným úsměvem, aby bylo jasné, že je to moje velké tajemství.

Ani jsme se nenadály a už se k nám blížila pořádná tlupa vlků. Už z dálky jsem slyšela volání Starlinga a bezděčně jsem začala vrtět ocasem. Vypadal velmi potěšen, že mě vidí. Uvědomila jsem si, že jsem potěšena tím, že je potěšen, že mě vidí. Přešlápla jsem a nechala se zavalit dotazy. „U dýně! Vůbec nevím, co se tam stalo. Když jsem se probrala, nikdo už jste tam nebyl!“ zasmála jsem se při té představě, přestože tenkrát to tak vtipné úplně nebylo, vlastně to bylo spíš smutné, ale nyní se mi to zdálo veselé. „Byla jsem jak ve snu. Až na tu zastávku u Smrti,“ posteskla jsem si, zároveň si uvědomujíc, že jsem možná řekla víc, než jsem původně chtěla. Starling se představil Winter, celý omlouvačný a odprošující. Opravdový gentleman. Všichni vlci tu byli takoví uctiví a slušní. „No a co ty? Kde ses všude toulal?“ nadhodila jsem zlehka, „kolika vlčicím si stihl zlomit srdce?“
Ani jsem nevěřila, co mi to vyklouzlo z tlamy, navíc s zcela autentickým škádlivým úsměvem. Vyjeveně jsem zamrkala a nadechla se, abych stihla rychle něco dodat, sama nejistá tím, co to nakonec bude, ale s nadějí, že to zlepší konotaci celého projevu: „Ale ne, ani mi neodpovídej, vím že jsi odpovědný a nehraješ si se srdci poblouzněných vlčic.“ Ještě že je tu tolik sněhu. Nemusíš se zahrabávat až úplně do země.

Winter vypadala opravdu vděčná. A já byla také, líbilo se mi, že smečka už se opravdu rozrostla o tolik zajímavých osobností. Navíc Winter měla rozhodně nejlepší maskování. Byla by z ní skvělá ochránkyně. I ona nakonec kývla na nabídku podílení se na shánění potravy. Vypadala, že si je tím rozhodnutím jistá.
Falion už se mezitím otáčel. „Dobrá, počkáme,“ odpověděla jsem mu ještě a pohlédla opět na Winter. „Nejsi mi nic dlužna!“ věnovala jsem jí zubatý úsměv. „A jestli se na lov necítíš, opravdu nemusíš jít! Hlavně se šetři. Sil ještě bude třeba,“ doplnila jsem, když už byl Falion z doslechu, „ale chápu, že se ti nechtělo odmítnout podílet se na lovu jako první věc po přijetí do smečky.“ Asi bych v její situaci reagovala stejně. Na druhou stranu, tahle zima byla v něčem nesnesitelnější než ty předchozí. Bylo opravdu důležité rozmýšlet, co je ještě nutné riskovat, a to, že smečka sídlila na jednom z nejvyšších bodů Gallirei, to ještě komplikovalo.

Winter Falionovi odpověděla, že by se ráda přidala do smečky, čímž mě tedy nijak nepřekvapila, ale zároveň jsem za to byla docela ráda. Přeci jen vypadala docela klidně. Trochu mi připomínala Matali. Co, to mě ovšem překvapilo více, byla Falionova odpověď. Přestože u mě to nebylo jiné, bylo zvláštní vidět, že je ochoten ji přijmout i v takto nevlídné době. Docela to na mě udělalo dojem, a já se vesel obrátila na Winter: „Vítám tě ve smečce!“
Nestihla jsem ale v rozpacích z toho všeho být dlouho. Falion mi navrhl lov, což bylo přesně to, co jsem očekávala, a já s úsměvem kývla. „Mileráda se po nich s tebou podívám,“ dodala jsem a koukla po Winter, která dostala obdobnou nabídku. I když pro její vlastní dobro by možná bylo žádoucí jít se na chvilku schovat. „Možná by se rád připojil i Starling. Mohlo by mu to také vyhnat chmury z hlavy,“ nadhodila jsem Falionovi, když jsem si vzpomněla na šedivce. Minimálně když k nám běžel od Haruhi, vypadal víceméně kondici, i když to mohl být i adrenalin. Nebo příšerný strach. Ale co lepšího je na pročištění hlavy než úspěšný lov? A co je horšího k pročištění hlavy než neúspěšný lov?

I vlčice si vzpomněla, že Faliona zná. Přestože jsem si pohrávala s myšlenkou, že Faliona vlastně znát nemusí a jen dělá, že ano, protože si to pamatuje on, letmo jsem koukla po Falovi, když se zmínila o hledání vlčice. Co to asi mohlo být za vlčici? Nepochybně to už muselo být velmi dávno. Matali to být nemohla. Na druhou stranu hledání jiného vlka byla jedna z těch nejčastějších aktivit, kvůli kterým se tu kdokoli hýbal z území na území, takže to třeba mohla jen nadhodit a zrovinka se trefila či ne. Falionova odpověď koneckonců byla kladná, ale nijak více se toho neúčastnil.
Falion vyzvídal od Winter, pročpak přišla, a já se mlčky začala rozhlížet po okolí, abych nebyla explicitně součástí konverzace, ale byla tam, kdyby bylo něco třeba. Nechtěla jsem zase uhánět do úkrytu, přeci jen by mě tam čekala jen banda hladových vlků a vlčat, pro které bych nemohla nic udělat, což je koneckonců hrozný pocit. Mohl by jí donutit něco nám ulovit jako zkoušku, napadlo mě, ale byla to představa vlastně úsměvná. I když na druhou stranu, hlad i v tom nejzuboženějším tvorovi dokáže vyvolat sílu, o které nevěděl, že jí má. A když se to tak vezme, kdybych se u toho nachomýtla, třeba bych mohla při lovu zkusit, jak moc štědrá byla Smrt naposledy, co jsem u ní byla. Při té představě jsem skoro nedočkavě mrskla ocasem a pohlédla na Faliona, věnujíc mu úsměv plný očekávání.

Potěšilo mě, že Winter byla přinejmenším ochotná vydat se se mnou hlouběji do hor po svých, přestože se svým stavem bych jí bez problému uvěřila i opak. Chvilku jsem přemýšlela, jestli by bylo vhodné dovést jí až k úkrytu. Kdyby se Falion rozhodl ji nepřijmout, mohlo by se její povědomí o poloze našeho brlohu stát přinejmenším nepříjemností. Ale fakt, že vchod do úkrytu byl maskován tak dobře, že bylo vlastně přirozenější ho přehlédnout, než všimnout si jeho existence, mě nakonec dovedl k závěru, že minimálně přiblížit se k němu rozhodně nebude nebezpečné. Kývla jsem na ni a už už se chtěla vydat daným směrem, když se nám v tu chvíli snesl za zády Falion.
„Falione,“ usmála jsem se vděčně, ráda, že končí má odpovědnost za kohokoliv kdekoliv. Navíc Falion vypadal, že Winter zná, což byla další ještě veselejší okolnost v těchto časech plných chaosu a všeho. „Našla jsem ji tu ležet v bezvědomí, ale nakonec se naštěstí probrala,“ informovala jsem Faliona zběžně a věnovala Winter vřelý úsměv.
Měla jsem sto chutí zeptat se Faliona na Haruhi, ale prozatím jsem se rozhodla tuto otázku odložit. Falion mi to nepochybně řekne, až bude čas. Navíc se zdál velmi klidný a vyrovnaný, jako obvykle, spokojila jsem se tedy s domněnkou, že pokud by byla mrtvá, vypadala by naše drahá alfa zklesleji. Takhle už nepochybně musí být v úkrytu.

Všechna má snaha se nakonec neukázala marná. S rostoucím nadšením jsem sledovala, jak se pomalu začíná probírat. Chudák vypadala velmi dezorientovaně. „Nevím, co se stalo, ale už je to v pořádku. Musela jsi ztratit vědomí,“ informovala jsem ji laskavě a pohlédla do jejích stříbřitých oček. No, alespoň mi to může někdy vrátit. Představila se mi, já rychle polkla odpověď „Já vím“, a místo toho horlivě pokývla. „Jmenuji se Severka. Jsem členkou Ragarské smečky, stejně jako Riveneth,“ představila jsem se a letmo si tu chudinku prohlédla. Zmocňovala se mě lítost. „Předpokládám, že tu nejsi proto, abys zneškodnila alfu, sežrala všechny zásoby a srovnala hory se zemí,“ zasmála jsem se a přešlápla, „každopádně mou povinností je tě buď vypakovat nebo dovést za alfou. Zvládneš chodit sama?“ Doufala jsem, že odpoví kladně. Asi by šlo ji nějak podpírat, teoreticky i nést, ale sama jsem si uvědomovala nutnost sebe samu udržet v kondici. I kdyby chtěla zásoby vyrabovat, teď, pokud se o zbytek postarala Cynthia s Sheyou, už by ani nebylo moc co, a velmi pravděpodobně se na shánění potravy budu muset podílet. Snad už je Falion v úkrytu. Teoreticky jsem mohla zkusit poslat mu vzkaz v myšlenkách, ale na druhou stranu nechat tu vlčici samotnou nepřipadalo v úvahu, ať už kvůli tomu, že nepatří do smečky, tak kvůli tomu, že by mohla každou chvíli znovu zkolabovat.

Pomalu jsme se opravdu dostali až k úkrytu. "Děkuji," kývla jsem už jen na Cynthiu. Při její poslední otázce jsem se lehce zachmuřila. Nejsem si jistá, ale měla by, nechala jsem svá poslední slova zaznít do její hlavy, než jsem myšlenkové propojení přerušila. Hned, jak obě zmizely v úkrytu, jsem vykročila směrem k neznámému příchozímu. Rozhodla jsem se, že tentokráte to bude muset být vše naprosto profesionální.
Dostat se k původci vytí bylo ale mnohem těžší, než jsem předpokládala. Sice již svítalo a já alespoň měla lepší ponětí o tom, co se kolem děje, ale studený vítr mě stále zábl. Nakonec i spojení s Cynthií nebylo jen tak. Ve své podstatě jsem byla slabá.
To, že teď to je celé teprve k ničemu, mi došlo, když jsem na nového příchozího spíše šlápla, než abych jej z vesela přivítala. Bělostná vlčice tam ležela na zemi, v bezvědomí, očividně zcela bez energie. Vítr přes ni pomalu hnal sníh. Tak, nádhera. Okamžitě jsem začala bezvládné tělíčko hrabat ven. Můžu jí vzít do úkrytu? Co když bude nebezpečná? Horečně jsem přemýšela. „Vstávejte!“ trochu beznadějně jsem jí packou poslala slabý elektrický náboj, doufajíc, že jí to trochu nahodí. Nezdálo se. Samozřejmě, že bylo jedno řešení. Ale co kdyby se opravdu chtěla přidat do smečky? Jak bych to potom přiznala? S povzdechem jsem se rozhlédla. A máš jinou možnost? Falion se Starlingem měli jiné starosti, Cynthia také, ostatní byli bůhvíkde.
Posadila jsem se hned u vlčice a dotkla se jí čenichem, doufajíc, že to třeba sníží obtížnost úkolu. Soustředěně jsem potom využila své magie a zapátrala v jejích vzpomínkách. Hned, jak jsem se dostala k Riveneth, jsem spojení přerušila. Není nebezpečná, nemůže být. Okamžitě jsem cítila účinek použití magie. Odpustíš mi, viď že ano. Znovu jsem šťouchla do jejího bělostného kožíšku. Původně jsem přemýšlela o jejím přesunutí k úkrytu, ale nyní jsem sama potřebovala čas, než se mi přestanou třást nohy. „Winter, vstávej,“ šťouchala jsem do ní jemně, doufajíc, že se to třeba ještě podaří.

S povzdechem jsem pokračovala dál sněhem. Vypadalo to na velmi příjemnou noc. Chudák Cynthia měla asi všeho dost, každopádně s malým stvořením si očividně rozuměla a ono bylo ochotno ji následovat. Ani jsem si nedokázala představit, jaké by to bylo, kdyby úkryt byl třeba ještě o sto metrů dál.
Pozorně jsem zachytávala Cynthii myšlenky. Nejdřív Nym, teď tahle, není těch bezprizorních vlčat poslední dobou nějak moc? Zasmála jsem se, ale mělo to trochu kyselý nádech. Opravdu to byl zvláštní úkaz. Zvlášť v takovém nečasu. Bylo opravdu podivné, že se vůbec dostaly až sem nahoru živá.
Pak jsem zaslechla další zavytí, opět neznámého tónu. Tentokrát jsem se musela zasmát nahlas. „To snad není možné!“ Rozhodla jsem se ale, že možná bude lepší dovést Cynthiu opravdu až k úkrytu. Pokud možno s povzbudivým úsměvem jsem se na ně otočila a pokračovala dál.

Vlče opravdu nebylo moc nadšené z toho, že jsem jej popadla, ale v napětí situace jsem nepovolovala stisk. Na urovnání vztahů bude čas jindy. Až když jsem zaznamenala Cynthiino nadávání, rozhodla jsem se jí pustit, ne ani tak proto, že bych se vzdala svého rozhodnutí dotáhnout je k úkrytu, ale abych mohla odpovědět nahlas. „Vyděšené vlče se z toho sebere, mrtvé už ne. Před chvílí přišel Starling s tím, že Haruhi zavalila lavina. Vzhledem k tomu, kolik tu je sněhu, se kdykoli může spustit další a vyhrabávat vás tu by možná byla bžunda, ale stejně bych to radši nedělala,“ opáčila jsem s takovou rozhodností, až jsem se sama divila, a pohledem přitom sledovala i vlče, aby mě náhodou nezapomnělo poslouchat. Bude vědět, co to je lavina? Nějak jsem byla myšlenkami úplně jinde. Možná bych pak měla jít za Falem a Starlingem. Každá tlapka je v takové situaci dobrá, uvažovala jsem, pozorujíc přikulhávající Cynthiu.
Když jsem ale tu černošici tak pozorovala, bylo těžké rozhodnout, jestli je opravdu moudré je nechat samotné, přestože v hlavě jí to očividně pálilo víc než dost. Teď hlavně pojďte, vyříkáme si to jindy, pobídla jsem ji v myšlenkách a jemně se pousmála. Hned jsem ale vykročila rozhodně dál. Vlče, jak že jí to nazvala, Sheya?, jsem nechala, ať jde po svých. V duchu jsem se zaříkala, že hned jak k tomu bude příležitost, vyprosím si u vyšší moci magii vzduchu. Cokoliv, co by mohlo rozpustit sníh nebo oteplit vzduch, se zdálo jako dar z nebes.

Opětovala jsem Falionovi úsměv. „Čeho bych litovala? V nížinách je nuda. V horách je doma. Vždy bylo v horách doma,“ povzdechla jsem si nad jeho otázkou. Skoro mě překvapila, přišlo mi úplně nemyslitelné, že by něco jako vyšší zeměpisná poloha, strmé skály a sníh po většinu roku mohly být nějakým důvodem k lítosti. „Navíc, takovou alfu v nížině nenajdu!“ zašklebila jsem se ještě s šibalským pomrknutím. Ale pak už jsem sledovala blížící se postavu, ze které se vyklubal Starling.
Jeho překotný pozdrav a informace, kterou nesl, mi ani nedovolila nějak přemýšlet nad tím, jaké emoce ve mně jeho zjev vyvolává a jestli to je či není problém. Vykulila jsem oči a bezradně koukla na Faliona. Snad umí i léčit. Tomu už mezitím rostla křídla. Museli jednat rychle. Zároveň bylo slyšet druhé zavití a vzdálené volání. „Falione, běžte pomoci Haruhi, postarám se o Cynthii a jejího společníka,“ rozhodně jsem prohlásila a už se rozhlížela tím směrem, „dostanu je sem nebo až k úkrytu, počkáme na vás.“ Rychle, než bych měla čas si to rozmyslet, jsem vběhla do tmy k pomalu se rýsující siluetě.
Černavá vlčice nebyla daleko. Vypadala opravdu zuboženě, ale co víc, měla sebou vlče. Opravdové děťátko. „Cynthio!“ zavolala jsem už z dálky. „Jsi v pořádku? Jsem Severka, delta této smečky, pamatuješ si mě, že,“ to zní opravdu dobře, „co se stalo?“ Podívala jsem se na malé klubíčko, které táhla sebou. To je nadělení. „Pojď, musíme vás dostat k úkrytu. Postaráme se o vás,“ zoufale jsem dloubala bokem do jejího boku, snažíc se jí dodat energii, i kdyby to mělo být vztekem, co na ní tak šmatám. Pak jsem se otočila na vlčátko, s vědomím, že nemám moc času na přemlouvání. „Ahoj, maličká. Neboj se. Vezmu tě do bezpečí, ano? Už to bude dobré,“ pozdravila jsem malou slečnu, jemně jí počechrala srst a hned jí vzala do zubů, než by si mohla rozmyslet nějaké vzpouzení se. Rychlým, jistým krokem jsem s ní vyběhla k úkrytu, po očku sledujíc, jestli jde Cynthia za námi. Cynthio, kdyby něco, stačí si to jen pomyslet a já budu vědět, jo? Trochu riskantně jsem promluvila Cynthii do hlavy, doufajíc, že kdyby měla něco extra proti, odpálkuje mě hned.

//A kašle správně do rukávu?

Trochu vyjeveně jsem koukala, co se to z Faliona sune za informaci. „A…ha!“ zasmála jsem se, když se s tou větnou hříčkou skončil, ale hned jsem zvážněla. „Falione, děkuji, ale opravdu jsi si tím rozhodnutím jistý?“ nadhodila jsem trochu opatrně, „věřím že ano, ale pokud to tak má být, nenuť mě hlídat hranice! S tou černavou jsem to opravdu nezvládla.“ Vzpomněla jsem si na svou poslední akci „cizinec v Ragaru“. To bylo fiasko. „Každopádně se budu snažit tě nezklamat,“ ubezpečila jsem jej, sama se přitom k něčemu takovému v duchu zavazujíc.
Hned jak Falion začal výt, připojila jsem se. Tón se nesl horami dlouho. Pocítila jsem zvláštní zamrazení. Jeden tón ze dvou hlasů. Bylo to velmi kolektivní, až jsem znervózněla. Pohlédla jsem na Faliona, jestli třeba nezaznamenal podobné pocity. Ten mi už potvrzoval že by možná bylo dobré něco ulovit. Neměla jsem moc chuti se někde hnát za zvířaty, ale kývla jsem. „Uvidíme, kdo všechno se objeví a v jakém budou stavu,“ odpověděla jsem a děkovným úsměvem, trochu doufajíc, že mezi příchozími bude lepší lovec než já. Což by nakonec rozhodně nemuselo být těžké.
Falion měl k dohledávání vlků mnohem lepší předpoklady než já, a jeho informace mě potěšila. Starling, to jméno mě probralo z myšlenkové letargie podobně jako předtím Matali. Co se s ním asi dělo. Naposledy jsme se viděli, kdy… S tou dýní? Vzpomínalo se mi přetěžko a já už si jen přála, aby tu všichni byli. Při Falionově otázce jsem znovu zvedla nos. Ačkoli bych ho ráda vytáhla z nejistoty, musela jsem zavrtět hlavou: „Nevím, opravdu. Není mi ani nijak povědomá.“

<< úkryt

Opatrně jsem vylezla z úkrytu. Opravdu byla menší zima, ale nebe stále černé a ani hvězda. Začínala jsem si připadat opět netrpělivě. Tak ráda bych jim tu magii ukázala. Jen kdyby se vyjasnilo! Takhle budu muset zase čekat celý den. Opravdu nemilé. Zasmála jsem se tomu a otočila na Falka, který, vylézaje z úkrytu, jako by si najednou na něco vzpomněl. Oooo! Zvědavě pootočená hlava jako by potvrzovala mé zaujetí. „Miluju milé novinky!“ zazubila jsem se na něj a čekala, co z něho vyleze. Třeba se dal dohromady s Matali a chce mi to říct. Kde je vůbec Matali? Neviděla jsem jí, zdá se to roky, svitlo mi a při té představě jsem se trochu zachmuřila, nechtěla jsem ale zatím na nic ptát. Třeba to opravdu bude ono, Tal čeká za stromem a pak jen vyskočí a budeme jedna velká šťastná rodina. Smečka. Smečka, ne rodina. Ale rodina taky.
Pro jistotu jsem ještě nasáhla vzduch a chvilku se rozhlížela horách, kontrastně bílých proti černému nebi. Podivuhodný úkaz, uznale jsem si pokývala hlavou nad nápady matky přírody. Cítila jsem hned několik pachů, ale těžko se mi rozlišovaly. „Nesvoláme radši všechny k sobě? To počasí se může kdykoli obrátit, bylo by lepší zůstat v blízkosti úkrytu, nemyslíš? I když je pravda, že zásoby se tenčí,“ uvědomila jsem si krapet provinile, když mi došlo, kolik jsem toho před pěti minutami zblajzla. No, snad kamzíci budou stejně hladoví jak my a vylezou.