Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Falion s Fiérem už táhli náš úlovek pryč. Sama jsem byla docela najedená a bylo mi jasné, že tenhle kamzík dosyta nenaplní ani tu půlku smečky, co tam čeká, nijak jsem se tedy do uždibování nehrnula.
Starling se usmíval nad mými starostmi, ale stejně bylo očividné, že ho rána bolí. "To by tak scházelo, aby z toho byly trvalé následky. Už teď to vypadá s tvou hlavou dost nahlavu," smála jsem se docela bezelstně, doufajíc, že mu můžu alespoň zlepšit náladu.
Starling hned začal o oné sněhové události, a já zpozorněla. „To je opravdu zvláštní! Třeba ti tu magii opravdu přinesly hory,“ vyslovila jsem jednu z hypotéz a pokoutně se rozhlédla, jako kdyby mi na to skaliska mohla přikývnout, „každopádně to bylo efektní.“ Pousmála jsem se nad opětovnou představou toho momentu a věnovala Starlingovi opravdu uznalé pokývání. Brzy jsme osaměli a já na svého společníka pohlédla, jestli je nechce následovat. Zůstal ale sedět a tak jsem zůstala taky. Proč by ne.
On se pak začal zajímat o mě a kdybych to uměla, rozpačitě se přitom culím. Jeho pocity jsem alesdílela. Byl to opravdu nevšední zážitek. Po všech těch rybách a zajících, které jsem za poslední roky konzumovala. „Ale kdeže. Doběhnu si co chci, ale nikdy bych nedokázala takové zvíře svalit k zemi. Bez tebe,“ Severko, „jeden bez druhého bychom byli všichni nahraní. Je to kouzlo spolupráce!“ Překvapeně jsem zamrkala sama nad svou vytáčivostí. Naštěstí Starling už pozoroval oblohu a já tušila, že pronese něco krásného o počasí a budu zas nohama pevně na zemi. Chaos zmizí.
Nebylo tomu úplně tak. Hvězdy, jejichž krásu obdivoval, už pomalu mizely se svítáním, a já se zasmála nad specifičností jeho otázky. Roztomilé hvězdičce na čele? „Ne, všichni mají jména po hvězdách. Celá smečka měla,“ upřesnila jsem, sledujíc, jak sluníčko prozařuje mraky. „Ale chtěla bych se radši jmenovat Jitřenka. Je to mnohem poetičtější!“ myšlenka mi vyklouzla z úst, když mé oči vzhlédly k poslední jasné hvězdě na obloze. Letmo jsem na něj pohlédla. Měl taková studánková očka, nebylo to fér. Oko za oko. „Po čem jsi pojmenovaný ty?“

Starling s Fiérem vyběhli a já je napjatě sledovala, nevědomky trochu zpomalujíc. Viděla jsem ale možná až moc věcí najednou na to, abych je byla schopná pobrat. On běží po sněhu? Úžasem jsem téměř zastavila, bedlivě sledujíc, jak se Starling zlehka odrazil od lehounké pokrývky, do které já byla do půlky nohou zapadlá. Vůbec jsem to nechápala. Že by mu Smrt udělila zrovna takovouhle magii, to se mi nechtělo věřit. Ale opravdu to bylo efektní. Vyskočil – a bum. Tu ránu jsem skoro cítila taky. Okamžitě mě to odpérovalo z místa a já se rozběhla za kamzíkem, přestože i Starling se nevzpamatovával dlouho. Vlastně jsem si tím posledním výbojem energie jen zaručila pohled zblízka na to, jak je kamzík povalen a zbaven života.
Během chvilky už Fiér začal organizovat a Falion všechny chválil za dobrou práci. Já jen zděšeně přiskočila k hrdinovi dne, který se omlouval, jak to mohlo být špatné kdyby. Trdlo. „Starlingu, jsi v pořádku? Ten kamzík ti dal pořádnou šlupku!“ optávala jsem se, čenichajíc mu kolem hlavy. Rozhodně tam měl krev, ale krev byla i všude kolem. „A vysvětli mi, jak je možné, že si běžel po sněhu!“

Falion nakonec nemusel ani nic vysvětlovat. Vykročil s Winter pryč a já zjistila, že všechny postranní myšlenky se ztratily ve víru adrenalinu. S lehkým úsměvem jsem následovala Fiéra a po pár metrech se od něj vzdálila, abych byla ke zvířeti více bokem a uvolnila manévrovací prostor i Starlingovi. Bylo mi jasné, že s mou tělesnou konstitucí bych kamzíka rozhodně neporazila, ale Starling i Fiér na tom byli rozhodně silově lépe. Kdyby se mi povedlo zvíře trochu zpomalit nebo alespoň zmást tak, že se k němu dostanou dost blízko, nebude pro ně těžké dostat ho na zem.
Než jsem ale stačila cokoliv dalšího rozmyslet, kamzík se rozběhl. Během pár vteřin byl u nás a já se přistihla, jak běžím s ním, co mi nohy stačí. Opodál jsem spatřila Faliona, jak nabíhá zvířeti z druhé strany. „Starlingu, Fiére, na něj!“ pobídla jsem své spolulovce v myšlenkách. Snažila jsem se Kamzíka držet co nejblíže tak, aby nemohl udělat žádný únikový manévr mým směrem. Naštěstí ani jemu se neběželo ve sněhu nijak dobře, a přeci jen už se tu plahočil trochu déle než my. Brzy se vyčerpá, začne zpomalovat. Doufala jsem, že lov bude mít rychlý průběh. Přestože jsem věřila Fiérovi a Starlingovi, že kamzíka skolí, v mysli už jsem se začínala soustředit na možný zásah magie. Stačila by jedna dobře mířená střela.

// v pohodě, nejsem nějak ambiciózní :DD

Lidé ale byli schopni potraviny upravit geneticky tak, aby byly plodnější, kácení se tak zastavilo.

Ale i oni museli brzy zapomenout na své trable. Lidé potřebovali mnohem víc rostlinné stravy, farmáři se vrhli do práce. A jak zpívá Čenský, "dělání, dělání, všechny smutky zahání..."

I s tím si lidé poradili. Rozhodli se, že bude mít víc dětí, aby si spolu sourozenci mohli hrát. Žrádlo pro pejska nebo pro miminko, to takový finanční rozdíl nebyl...

Empatie a vřelost ale postupně vítězí. Mladí se hlásí k dobrovolnictví a pomáhají těm, kteří mají beze svých psích pomahačů problémy....

Ale vojáci umírali všude. Politici se tedy rozhodli, že je ve všeobecném zájmu udržet mír a všechny národy a náboženství se místo bojování navzájem utěšovali.

Hlásím Severku :)

Vědci přestali provádět svoje pokusy v utajení a vyvinuli látky, které zakázané substance identifikují.

<< Ragar

Vlček vypadal velmi čiperně. Přistihla jsem se, jak si úlevně oddechuji, když nás doběhl Falion a okamžitě převzal velení. Jej musel nepochybně respektovat, konec konců, bylo hlavně na Falionovi, jak velký podíl z úlovku dostane. Falionovo rozdělení na skupinky mi ale docela vyhovovalo. S tím čiperou, jak že mu říkal, Fiér? jsem viděla naději, že nejvíce namáhavá součást lovu bude držet tohle trdlo zpátky. Usmála jsem se na Starlinga, neskrývaje radost, že lov můžeme absolvovat spolu. Ta představa byla z nějakého důvodu velmi lákavá, čímsi mě přitahovala myšlenka sdílet spolu to vypětí sil, adrenalin. Musí být krásné vidět, když loví, když je soustředěný. Přistihla jsem si, jak si ho potutelně prohlížím. Počkej, co?
Oklepala jsem se, zoufalá sama nad sebou, a pohlédla na Faliona, jakože poslouchám, přestože chaos v hlavě byl obnoven. Prober se, mladá dámo! „Dobře. Jaký je plán? Máme jim nadběhnout?“ usmála jsem se na Faliona, stále s notnou dávkou roztržitosti. Doufala jsem, že to nebude poznat. Vlk, kterým cloumá adrenalin, přece musí vypadat podobně jako vlk, kterým cloumá… Nervozita. Ano, přestaň být nervózní. Je to jen Star-lov. Lov.

Lidé, kteří měli ze zvířat fobii, si o to více užívali nové životní podmínky.

Lidé věděli, že nemají na světě tolik času, takže přestali prokrastinovat a začali si plnit svoje sny.

Lidi zjišťují, že veganství jim umožňuje získat dostatek živin, aniž by k tomu zvířata potřebovali.

Všichni už se pomalu vydali za námi. S úsměvem jsem se občas otočila na Starlinga. Možná, že kdyby nebylo mé vlastní zmatenosti, všimla bych si jeho zaraženosti, ale zdálo se mi spíše, že už se soustředí na něco jiného. Stejně to ale bylo trochu podivné a já cítila, že se vše začíná dít jaksi mimoděk. Usmívala jsem se, šlapala, ale myšlenky byly úplně jinde. Kde ale bylo to jinde? Samozřejmě, chtěla jsem se soustředit na lov, ale ani to moc nešlo. Byla jsem zmatená. Všechno, co mi kdo kdy v minulosti povídal, se překřikovalo navzájem, jen proto, aby nakonec zmizeli.
Zhluboka jsem oddechla. Nenech si zmotat hlavu. O co jde. Naposledy jsem se rozhlédla po svých společnících a vyběhla rychleji. Dlouhými skoky, s každým odrazem nechajíc vtíravou myšlenku odplout do větru.

>> Sněžné hory