Příspěvky uživatele

< návrat zpět

>> Třešeň přes Asgaar, asi

Při vstupu na smečkové území mě do nosu okamžitě pláclo mnoho pachů, ať už ten označující hranice, nebo slabý závan přítomnosti určitého počtu vlků. Bylo tu živo. Aspoň v nějaké smečce je. Zdálky jsem viděla vlčici, kterou mi Nori představil jako Baghý, a vyřkl nahlas to, čeho jsem si právě v té chvíli všimla – jejích křídel. Bodlo mě u srdce. Jak je to možné? To mají všechny alfy křídla? Nebo všechny... Pohlédla jsem trochu nejistě na Noriho a zpět na postavu před námi. Čeká ji podobný osud?
Od chmurných myšlenek mě odtáhly Noriho instrukce. Úkryt byla jedna z věcí, které mi dokázaly zvednout náladu, hlavně s představou teplé kožešiny a ideálně i žvance. Pohlédla jsem mu přímo do očí, poprvé od našeho setkání s jakousi větší vnitřní přítomností. „Moc děkuju, Nori,“ pousmála jsem se na něj unaveně, ale to, že má vděčnost je nyní upřímná, bylo znát velmi jasně. S hlubokým nádechem a výdechem jsem mezitím šla směrem, který mi můj společník vytyčil. Velmi pomalu a opatrně. Muselo být okamžitě jasné, že nejsem odtud, a to poslední, co jsem chtěla, bylo dostat se s někým do potyčky. Pohybovala jsem se tedy s hlavou skloněnou a co možná nejpasivnějším postojem. Ve chvíli, když už jsem se blížila k útvaru, který evokoval vstup do úkrytu, jsem uslyšela známý hlas znovu. Už jsem se nad tím oslovením ani nepozastavila. „Myslím, že jsem trefila, ne?“ zeptala jsem se s jakýmsi dětinským očekáváním pochvaly. Zároveň jsem ale tušila, že Nori teď je volán k mnoha jiným povinnostem. „Chvíli se tam uchýlím, jestli to je v pořádku. Mohl bys o mě říci i jiným členům smečky? Nerada bych způsobila nějaký povyk z infiltrace,“ poprosila jsem jej ještě s už i docela poťouchlým úsměvem, mrskla ocasem a (tentokrát už ne tak energicky) vešla do úkrytu, rozhodnutá pořádně dlouho spát.

>> úkryt

<< Třešeň (Střed.)

Během únavné chůze mi už začaly v hlavě rotovat možnosti dalšího postupu. Tím, že jsem se Norimu pravdivě představila, jsem ztratila možnost změnit před smečkou svou identitu, nebo ji alespoň skrývat. Koneckonců jsem nevěděla, jestli to bude možné – pořád bylo pravděpodobné, že někdo ze smečky mě zná nebo o mě v kontextu Ragaru slyšel, a celý podnik skrývání byl příliš riskantní. Co bylo ale třeba vyjevovat o těch dalších věcech? Pohlédla jsem na Noriho zádel, jak si vykračoval přede mnou, a s povzdechem jsem musela konstatovat, že mi asi nezbývá moc víc než improvizace.
Nori na mou odpověď reagoval sérií otázek, která mě docela překvapila, protože dávala docela jasně najevo, že s magiemi nemá moc zkušeností. Ale má rohy... Takže se musel potkat s jedním z nich, ne? Nemohly mu narůst jen tak. Byla jsem tu dost dlouho na to, abych věděla, že ačkoli se tu děje mnoho zvláštních úkazů, nic se nestane jen pro nic za nic. Vždy za tím někdo stojí. Každopádně celá jeho neznalost mi dávala trochu navrch a taky byla příležitostí se definitivně odvrátit od té přechozí otázky. „Myslíš jako tu, podle které jsou zbarvené moje oči?“ zeptala jsem se s potutelným pousmáním, „z používání té bych opravdu neomdlela. Je mi druhou přirozeností.“ To samozřejmě nebyla úplně tak pravda, ale ovládala jsem ji velmi dobře a dle všeho Nori neměl vůbec tušení, co stříbrné oči značí. A já se jen tetelila nad představou jeho výrazu, až si to někdy uvědomí.
Navíc, moje otázka naoplátku měla efekt ještě větší, než v který jsem doufala. Vše šlo podle plánu a já jsem neměla nejmenší důvod se v tom ještě nerochňat. „Snědl si nějakou kouzelnou kytku? A pak ti narostly rohy, nebo ses zamiloval? Co je nechutné, láska? Mluvíš trochu z cesty, jsi v pořádku?“ vyslovovala jsem velmi pomalu, zřetelně a na slovech „zamiloval“ a „láska“ s patřičným důrazem, zvědavě ho pozorujíc. Samotnou mě trochu mrazilo, když jsem to vyslovovala – možná bylo trochu znát, že i přes primární účel jej popichovat je ptát se ho na takové věci trochu sebetrýznění. Všechno mi ho bude připomínat.
Nad jeho pokusem vrátit konverzaci zpět ke mně jsem se jen smutně pousmála. „Ne, nenaštval, to opravdu ne,“ odpověděla jsem o poznání tišeji a s pohledem upřeným dopředu, nechtějíce se mi podívat do očí. „Už tam budem?“

>> Borůvka (přes hranice Asgaaru)

Znovu jsem se ušklíbla nad Noriho odpovědí, ale ta poznámka o kanibalech v něm asi vyvolala nějakou komplikovanější myšlenku, protože podobně pohotovou odpověď jsem nedostala. Nebo to snad byla vzpomínka? Jiní experti? To mě docela zajímalo, ale Nori už se zdál více zaměstnán myšlenkou na rychlý odchod odsud – a já koneckonců taky. Asi vteřinu jsem sledovala, jak se zvedá, než mi došlo, že bych s tím měla začít taky, neb jinak tu budeme do jara, a o dost méně ladně (kde je ta lehkost, se kterou jsem se celý život proháněla po skaliskách?) se též dostala na nohy. Oplatila jsem Norimu pohled. Jsem připravená. „V rámci možností.“
Muselo se mu nechat, že byl ohleduplný. Šel velmi pomalu a já za ním začínala s každým krokem cítit větší jistotu, ačkoli jsem byla pořád velmi slabá. Ticho, které nás chvilku doprovázelo, však netrvalo věčně. Nori se na mě obrátil a já zvedla oči v sloup, když navrhl, že budeme hrát hru, asi tu poslední věc, na kterou bych měla náladu. Vůbec mě nepřekvapilo, že nečekal na můj souhlas, a já byla okamžitě vystavena otázce. Trochu jsem přidala do kroku, zařadila se vedle něj a vypočítavě si ho změřila pohledem. „Trochu jsem to přehnala s magií,“ odpověděla jsem tónem, který vyjadřoval kromě odpovědi i to, že to nebyla dobrá otázka. Pousmála jsem se, než mi tvář zase zchladla. „Byl si někdy v životě zamilovaný? Jako do jiného tvora. A souvisí to s těmi rohy?“ chtěla jsem zamezit doptávání a nejlepší zbraň proti tomu bylo pokračovat ve hře. Asi se daly vymyslet i jiné věci – ale ten vlk mě ve své podstatě opravdu nezajímal, i když se zdálo, že má zábavné odpovědi na nejrůznější věci. A mě docela lákalo vidět ho vyvedeného z míry.

>> řeka Midiam (Středozemní pláň)

Nori samozřejmě nenechal bez povšimnutí a bez poznámky moje extrémně nenápadné zírání na jeho hlavu, při jeho nabídce k doteku jsem se nad tou představou trochu štítivě ušklíbla, zavrtěla hlavou a pro jistotu poodstoupila od jeho ochotně se naklánějící hlavy, kdyby se náhodou rozhodl to nenechat jen na mně. Ještě bych se k tomu přilepila nebo něco. Ne, že by mi to přišlo vyloženě odporné, ale ten vlk, bylo na něm něco - prostě jsem neměla chuť mu vycházet vstříc. Zdál se jistý si svou převahou moc i bez toho (i když jí nepochybně měl), a já cítila nutnost udržet si odstup, jak jen to půjde.
Na mou otázku ohledně jídla odpověděl záporně a na mně muselo být znát jisté zklamání. Můj předchozí dojem z něj přitvrzovala další jeho poznámka. "A žereš vlčice v doslovném, nebo přeneseném slova smyslu?" otázala jsem se s jistou nonšalantností a sledovala, jak se hrabe v kožichu za hlavou. Přivedl tím mou mysl zpět k fyzičnu. Pokusila jsem se zastavit třas v nohách. Nesvědí mě něco? Bylo mi to nějak ukradené. Všechno mi bylo nejak nějak ukradené. A tenhle vlk? Ten mi byl ze všech nejukradenější.
"O chuť stopovat tu moc nejde, že," zachechtala jsem se (ale nebyl to smích štěstí ani pobavení), sledujíc, jak hluboko jsou naše tlapky zabořené ve sněhu, "ale jestli nejsou v tvé smečce taky kanibalové, jsem pro." Odmlčela jsem se, přemýšlejíc nad možným rizikem. "Nebo jsem možná pro, i kdyby to kanibalové byli. Klidně mě sežerte," povzdechla jsem si. Snad jen ne v tom přeneseném slova smyslu. Ani jsem se neobtěžovala zeptat, kde ta smečka je nebo kdo je alfou, přestože šance, že se s někým ze smečky budu znát, nebyla malá. Ale Gallirea se rozrostla a já se dlouho věnovala Ragaru. Kdo ví, jaké všemožné tendence se mezitím rozmohly.

Probodávání vlka pohledem jako pokusu vrátit svou mysl alespoň trochu do přítomnosti fungovalo dobře, až na to, že mi právě díky tomu začínalo docházet, jak nervózní a zmatený je. Chovám se tak nevypočitatelně? Bylo mi popravdě jedno, co si o mě tohle stvoření myslí, ale zas jsem někde v koutku duše cítila, že mi ta občasná opatrnost, se kterou na mě mluví, není příjemná. Na mou otázku reagoval podobně zmateně, ale mě už se začínalo pomalu spojovat, co tím myslí. Jo, to byl záměr. Chtěla jsem se zabít, víš?
S tou myšlenkou jsem si ale uvědomila, že z tohohle záměru spíš sešlo. Rozhodně sešlo v přítomnosti tohohle, jo, Noriho! Neznatelně jsem kývla, nově zaujatá rohy, které se mu třpytily na hlavě. Jak to, že jsem si jich předtím nevšimla? Grandiózní. To mu narostlo za trest? „Severka.“ od rohů jsem na chvilku pohled svezla k jeho očím, ale brzy mi zas sklouzly zpět. Je to k něčemu dobré? Dokázal by na to napíchnout nějaké jídlo? Nebo nějakého násilníka? Jak těžké to je? Nebolí ho z toho hlava?
Má pozornost byla celkově poznamenaná vyčerpáním a jakási selektivní pozornost toho byla projevem. Pohyby, i ty, co spočívaly třeba jen v drobném úklonu hlavy, byly pomalé a těžké, a periferní vidění jako kdyby to už vzdalo. Abych udržela myšlenku, bylo potřeba se soustředit čistě a jen na ni. Cítila jsem, jak je to horší. Stačil by jeden opravdu rychlý, energický pohyb, a možná bych byla zas mimo.
Zpod rohů se ale ozval hlas a já byla vytržena ze stavu, kdy byla všechna moje pozornost upnutá na magické odznaky. Trochu víc přítomně jsem lehce zavrtěla hlavou.
Hlad? No, asi jsem měla hlad. Neměla jsem sílu. Možná, že kdybych se najedla, šlo by něco dělat. „Nevím. Asi mám hlad. Ty máš nějaké jídlo?“ otázala jsem se už trochu víc zvědavě a míň zoufale, i když teda v kontrastu s mým nesouhlasným posunkem. Bylo mi jasné, co by takové shánění jídla znamenalo. Totiž, pohyb. Povzdechla jsem si. „A kam bych jako měla jít?“ doplnila jsem ještě. Rozhlížejíc se. Nohy se mi při té otázce začaly trochu klepat. Ne tolik vyčerpáním jako tím, že já neměla kam. Kdybych tu ležela, neschopná pohybu, kam by mě měl vzít? Ragar už není a Starling... Tady měl být domov. Ale to už očividně neplatí. Kam tedy teď? „Ty jsi z nějaké smečky?“ položila jsem mu první trochu smysluplnou otázku, mezitím, co jsem si začala prohlížet les kolem.

Možná, že kdybych byla v trochu méně zoufalém stavu, smála bych se vlkovu vtípku. Nebo bych možná byla naštvaná. Taky bych prostě mohla utéci, protože jeho reakce nevypovídala o rytířském charakteru, který by nikdy nevyužil situace, ve které jsem byla. Možná, možná něco, ale já byla moc zamotaná do hlasů ve své hlavě na to, abych byla schopna vnímat i jiné věci. Jeho hlas ke mně doléhal jaksi z dálky, bylo těžké jej vnímat přes řev události, kterou jsem měla za sebou.
Ale zároveň jsem si mezi nádechy začínala uvědomovat, že on je důležité pojítko pro realitu. Bod, který intereagoval a od kterého jsem se mohla odrazit zpátky do přítomného okamžiku. Horečnatě jsem přemýšlela. Na co se to ptal?
"Jak to myslíš, v pořádku?" zamračila jsem se, ale muselo být poznat, že pointa otázky mi opravdu uniká. Chápala jsem každé slovo samostatně, ale jejich význam jako celku mi unikal. Slzy se mi ale pořád draly do očí. "Jak se vůbec jmenuješ?" obrátila jsem se na něj prudce. Ta otázka byla vyslovena se zoufalstvím situaci náležícím. Možná jsem měla zakřičet spíš "chyť mě" nebo "dávej pozor", což by možná odpovídalo tónu. Neříkal mi to jméno už? Probodávala jsem ho pohledem predátora, který chytil kořist a nemá v plánu jí pustit. Nebo někoho, kdo se na poslední chvíli chytil větve a snaží se dosáhnout i druhou rukou. Možná v tom bylo trochu obojí.

Vlk obhájil svou přítomnost docela pochopitelně, ale já jsem za to prostě ne a ne být ráda. Kdyby tu nebyl, třeba bych tu už nebyla ani já. Představa smrti a shledání s ním byla pořád příjemnější než jakékoli setrvávání na téhle zemi. Všechno přece musí jednou skončit. I můj život. To, že jsem teď nevypadala jako stařenka, bylo konec konců také nepřirozené.
Můj pokus o postavení opravdu vyústil v ztrátu vědomí, a ta se po nějaké době proměnila ve spánek. Z něj jsem se opět začala probouzet až s novým dnem. Tentokráte trochu stáleji. Se spánkem jsem posílila. Cítila jsem teplo cizího těla, hřejivého jak topení, a v polospánku jsem se bezelstně tulila blíže, jako kdyby to tělo patřilo právě tomu, s kým jsem takhle donedávna spávala bok po boku.
Až v moment, kdy mé myšlení dospělo do nějakého kontinuálního proudu, se ve mně probudilo jakési uvědomění a já v návalu absurdní naděje prudce zvedla hlavu. Můj pohled se střetl jen s na pár centimetry vzdálenou tváří vlka, které jsem jaktěživa neviděla. Chvilku jsem na něj jen zírala, zmatená, nechápavá, ztracená. Jasně že to není on, je přece mrtvý. Zamrkala jsem. No tohle je trapas. Byla jsem velmi, velmi blízko, přesně tak, jako bych ležela vedle svého dlouholetého partnera. To se ale teď opravdu nedělo. „Ty jsi ten, kdo mě včera křísil, viď?“ začala jsem se rozpomínat. Můj hlas zněl o poznání chraplavěji než normálně. „Díky že ses obtěžoval,“ zvítězila ve mně jako první potřeba nějaké vděčnosti. Ale ty jsi nechtěla přežít. Na chvilku jsem se odmlčela. „I když vlastně nevím, jestli jsem opravdu vděčná. Mohla jsem být dávno šťastně mrtvá a místo toho tu teď musím přemýšlet, jak se vyvlíknout z toho, že jsem se tu s tebou spala, v domnění, že jsi… že js– že nejsi…“ nejdřív trochu ironicky pronesená slova postupně zvážněla, než mi uvízla v hrdle. Toužila jsem zmizet. Všechna ta marnost vyplouvala na povrch, drala se do mých očí a svalů a já se chvěla, i když mi bylo perfektně teplo. Nedokázala jsem to zastavit a má hrůza z toho, jak zranitelná a vydaná napospas tomuto naprostému cizincovi jsem, to ještě zhoršovala. Zoufale jsem donutila své tělo se zvednout a udělala jsem pár kroků dál, zády k němu, kde jsem si zase vrávoravě sedla. Nádech, výdech. Slzy se mi draly do očí a cítila jsem silnou bolest na hrudi, jako kdyby se mé srdce propadalo samo do sebe.

Obklopovala mě tma. Necítila jsem nic, únava mi nedovolila vnímat štiplavý mrazík, bolavý žaludek ani zlomené srdce. Koupala jsem se v té nicotě a s každou vteřinou se nořila hlouběji a hlouběji, k místu, ze kterého už nebude možné dostat se zpět na hladinu. Těšila jsem se, až ho překročím. Doufala jsem, že se to stane, a že pak třeba budu navěky v té tmavé nicotě. O kolik krásnější by byla, než realita bez něj?
Osud ale málokdy dělal to, co jsem chtěla, i když to nyní bylo snad i v souladu s jeho předchozími záměry. V jednu chvíli se mé vědomí zaseklo někde mezi bdělostí a spánkem, jako kdyby nemělo sílu procitnout úplně, ale chtělo se vyvarovat druhého extrému. Na této hladině se drželo několik desítek minut, možná hodin, možná dní, a já se nejdřív snad naštvaně, později smířlivěji, snažila dostat jej zpět k té nicotě.
Pak se ozval zvláštní jekot a mé oči se jak na zavolání přiotevřely. Nikdy jsem si nepřála nic více, než v tu chvíli cítit rozhořčení, má únava však odmítla vynaložit i tu nejmenší setinku energie na změnění stavu mé psychiky z něčeho jiného, než byla naprostá rezignace. Původce toho zvuku mi byl naprosto neznámý, ale můj život mu, zdálo se, nebyl lhostejný, což silně kontrastovalo s mým pohledem na věc. Co mu na tom záleží, jestli jsem mrtvá nebo nejsem? Stejně tu nikdo není, takže mu o kožich nejde. Moji přátelé jsou pryč. Nikdo by se mu nepomstil, kdyby mě zabil.
Nechtělo se mi hýbat. Možná, že kdybych se pohnula, zas bych omdlela. Lákavá představa! Tenhle sled myšlenek jako motivace bohatě stačil. Svému tělu navzdory jsem se pomalu pokusila nadzvednout alespoň na přední tlapky. Třásla jsem se jak osika, ale ještě předtím, než jsem sebou opravdu plácla na zem v šťastném bezvědomí, podařilo se mi obrátit na vlka s velice výmluvným pohledem. Magor.

<< Ježčí mýtina přes Mahar

Byla jsem vyčerpaná, velmi vyčerpaná, ale pořád jsem si uvědomovala, že ne dost. Běh mě nikdy nevyčerpá natolik, abych… abych –
Běžela jsem bezcílně, ale les kolem mě zavoněl, jako kdyby mě chtěl upozornit na svou přítomnost. Poznávajíce tu vůni, úlekem zkoprněla. Pohlédla jsem na světlou kúru stromů, ozářenou měsíčním světlem, téměř popadané listí. Vzlykla jsem, jednou. Nenáviděla jsem svoje tělo, nenáviděla jsem ho proto, že mě zavedlo zrovna sem, sem, kam jsem měla přijít s někým a konečně žít, žít šťastně, cele, v něčem, co nebylo závislé na někom jiném. Kromě něj.
Pohlédla jsem ke svým nohám, zabláceným a bolavým. Třásly se, ale ne dost. Pořád žily. Naše životy byly závislé jeden na druhým. On je pryč. Proč bych tady měla být stále já? Bez něj.
Cítila jsem, jak začínám dýchat přerývaně. Cítila jsem slzy deroucí se do očí. „NE!“ vykřikla jsem rozlíceně a z nebe vyšlehl blesk, zasahujíce blízkou třešeň. Podlomily se mi nohy a já se usmála. Kůra třešně zčernala, bylo slyšet praskání, než se pomalu v místě zásahu kmen zlomil. Nezbyl na ní už ani list. Ale stále žije. Škoda! Měla jsem chuť potrestat tohle místo, potrestat ho za všechno, co pro mě mohlo znamenat. Zničit každý strom, dokud z lesa nezbude jen popel.
Z nebe vyšlehl další blesk, jeho dráhu jsem však již nebyla schopna ovládnout. Kéž by celé tohle místo zapálil. Viděla jsem rozmazaně. Už jsem byla skoro u cíle. Ne během. To, co tě porazí, bude mimo tělo, mimo mysl.
Jestli byl na obloze jediný mráček, zmizel. Místo něj nad lesem začaly šlehat dlouhé, barevné, jasné pruhy, mihotající se v tanci severní písně. Byly nad celým lesem a zůstaly tam poměrně dlouho. Polární záře osvětlovala i mé tělo, propadající se do hlubin něčeho, o čem jsem pevně doufala, že bude smrt.

<< Jezevec přes Eso

Nohy se mi podlamovaly, ale já nepřestávala běžet. Rychle. Studený vzduch mě štípal v plicích a já měla pocit, že se každou chvíli udusím – ta představa byla slastná a nutila mě ještě zrychlit s každým protestem mé dýchací soustavy.
Nevnímala jsem moc, jakým směrem se ubírám. Nezáleželo na tom. Na jakém místě asi zemřel? Za jakých okolností? Zabil jej někdo? S každou myšlenkou jsem nabírala na rychlosti, než tělo zvolilo novou strategii v boji proti mé mysli, a já se zastavila v záchvatu kašle. Stála jsem dlouho a doufala, že mi kašlem pukne tělo a já se rozpadnu. Cítila jsem krev - ale nebyla to dostatečně bolestivá rána na to, aby mě potěšila. Nebo si ten život vzal sám? Švihla jsem ocasem, prudce, abych alespoň nějak zaměstnávala svoje zastavené tělo. Není to vůbec důležité. Nezáleží na tom, jak se to stalo. Je prostě pryč, je pryč, navždy pryč. Zas jsem se rozeběhla. A ty, ty bys měla být taky.

>> přes Mahar Třešňový háj

<< Jezevčí les

Světélko se zdálo pořád stejně daleko, v jednu chvíli jsem se ale ocitla na místě, které se zbytku lesa vymykalo. Byla tu jemná, stříbřitá tráva, a nade mnou se listy rozestoupily, tvoříc malou mýtinku. Stříbřitá tráva kvetla, přestože už byl zcela jistě podzim, a její maličké fialkové kvítky dodávaly místu na roztomilosti. Nemohla jsem si však nevšimnout, že tráva byla na mnoha místech sešlapaná, a že tu bylo naprosté ticho, až na jeden detail – hlasité chrochtání, které se rychle přibližovalo. Chvilku jsem zmateně mžourala do tmy, co to proboha je za stvoření, než se přede mnou vyloupl jezevec. Leknutím jsem nadskočila a on se pousmál, podezřele známým tónem.
On se mě nebojí? Zvláštní. Dá se jezevčí maso jíst? Všechny ty myšlenky se rozplynuly, když promluvil. Z jeho slov jsem byla tumpachová. Mluvit s někým, kdo je po smrti? Neváhala jsem ani chvilku o tom, že jeho nabídka je skutečná. Chtěla jsem to ale? Zabloudila jsem do vzpomínek. Mnoho mých známých, příbuzných, bylo již po smrti. Co by mi asi teď řekli? Byli by spokojení s tím, jak žiji? Jaká jsem, do koho jsem vyrostla? Pohlédla jsem nejistě na jezevce a kývla. Matka by mi mohla pomoci s výběrem jmen pro vlčat. Můj táta… Nikdy jsem jej nepoznala. Co by asi řekl své dceři?
Jezevec kývl a já pozorovala, jak se jeho tělo kolébá pryč. Sama jsem postoupila o pár kroků doprostřed mýtinky a zavřela oči. Kdo se za mnou přijde podívat? Co mi poví?
„Severko,“ozvalo se a mně ztuhla všechna krev v žilách. Tenhle hlas bych poznala kdekoli, jakkoli zastřený, jakkoli pozměněný. Nebyl to medový hlas mé matky, ani nikoho z mých sourozenců. Byl přímo přede mnou, ale já se neodvažovala otevřít oči. Můžu mluvit jen s mrtvými, ne? Tak co tu… Jen s mrtvými! Zemřelými, mimo tenhle svět. On přece není… Chlad vystřídala horkost. To nemůže být on, ne? To nemůže být on. Není to možné. Zmizel jen na chvilku, nemůže to být on. Nemůže, nemůže, nemůže… Otevřela jsem oči a dívala se přímo do dvou studánek, se stejnou jizvou, stejným černým čumákem. Stejným měkkým, milujícím pohledem. Byl v nich klid, naprostý klid, klid někoho, kdo už se nemusí bát ničeho na tomto světě. Zalapala jsem po dechu.
Chvilku bylo ticho, ale pak se ozval znovu. „Omlouvám se. Byla jsi světlem celého mého života a zasloužíš si víc, než jsem já,“ ano, měl jeho hlas, stejný hlas, jen trochu vzdálený, jako kdyby mluvil odněkud zdaleka, opravdu z daleka, jako kdyby mluvil ze smrti. Rozklepaly se mi nohy a já se svezla k zemi, podpíraje se jen předníma nohama. Proč tu stojí? Proč na mě mluví? Jak to, že je na druhé straně? Zamrkala jsem a podívala se ještě jednou. Ano, byl to on, bílá noha, černé uši, modré oči, ta huňatá, hebká srst, tvář, kterou jsem zvykla vídat těsně u té své. Chvilku jsem na něj jen upřeně hleděla, snažíc se poskládat si do dohromady. Takže je mrtvý. Přišel se ti ze záhrobí omluvit. Život by ti řekl to samé. Na chvilku zmizel, ale něco se stalo a on zemřel. Už tu není a nebude. Zjevil se ti odtamtud, nejde to vrátit zpět. Je mrtvý. Je mrtvý...
Starling tam pořád stál a díval se na mě svým mírným pohledem. Chtělo se mi zvracet. Musela jsem pryč. Musela jsem… Všechno bylo v mlze. „Jdi, prosím, jdi…“ zajíkala jsem se a při těch slovech mi došel dech. Nezdálo se, že by ho ještě něco bolelo. Měl stále ten samý úsměv, chápavý, milující. „Sbohem, Severko. Miluji tě a vždy jsem miloval,“ ozvalo se, ale já už se nedívala. Cítila jsem jen, jak se přibližuje – nevydával žádný jiný zvuk než hlas, ale jeho přítomnost byla tady všude – a s jedním jemným, ledovým dotekem na mém čele se rozplynul.
Nádech. Výdech. Nádech…
Byla mi zima. Cítila jsem, jak se mi rozlévá od čela až do morku kostí, a s ní smrt. Kéž bych byla opravdu taky tak studená. Opatrně jsem se zvedla, stále rozklepaná, a polkla, abych zahnala stále přetrvávající nutkání zvracet. Slyšela jsem zase kolébavou chůzi jezevce, ale nemohla jsem slyšet už ani slovo, od nikoho, nikdy, nikde, nikdy, nikdy...
Nečekala jsem na vyzvání, otočila se a běžela. Jak nejrychleji to šlo. Pryč. Nevnímala jsem už nic. Uběhnout se k smrti.

>> přes Eso Ježčí mýtina

<< Mahar

Listnatý les, mezi jehož stromy jsem se po chvíli objevila, byl celý zahalen v mlze, která mu dodávala tajemnou, nepředvídatelnou atmosféru. Ne, že by tu bylo ticho – ptáci pořád šelestili ve stromech a bylo slyšet tiché dupání. Zvolnila jsem krok a mezi kmeny procházela klidným, uvolněným krokem. Ale proč zmizel? Chtěl vůbec to samé, co já? Nemohla jsem zadržet pochyby, i když jsem si doteď byla jistá tím, že to tak není, že Starling mě miluje stejně jako já jeho a že rodina je přesně to, co by chtěl, co by jej zachránilo. A já, já jí s ním chtěla taky. Cítila jsem se připravená. Tak proč? Odneslo jej něco?
Se zvolněním tempa jsem si uvědomila, jak mě bolí nohy. Dlouho jsem si neodpočinula, nejedla. Možná by to chtělo něco k snědku předtím, než půjdu dál. Les musel být plný zvířat. Při té myšlence jsem se mimoděk zastavila a rozhlédla, mou pozornost však nezaujalo tolik nějaké zvíře, jako maličké světélko, které kousek ode mne plápolalo, zastřeně, ale v mlze zcela jasně viditelně. Co jsi? Chvilku jsem váhala, než mě zvědavost přemohla a já pokračovala za světlem.

>> za jezevcem

>> Šakalí přes Midiam

S každým dalším krokem mě opouštěla další a další starost. Život mi poradí, kde hledat Starlinga. Najdu Starlinga, řeknu mu, jak moc ho mám ráda – víc, než si kdy myslel že mám – pak se usadíme v nějakém krásném sympatickém lese a začneme nový život. Ragar nám dal oběma domov a ztratit jej bylo těžké, natož tímto způsobem – s myšlenkou na Faliona mě trochu bodlo u srdce – ale společně to zvládneme a náš budoucí život bude šťastný a s méně starostmi. Milovala jsem Ragar, hory, i když tam bylo tolik problémů, ale nejvíce jsem jej milovala kvůli Starlingovi, a dokud mám jej, trochu Ragaru bude všude, kde bude možné zabořit nos do jeho stříbřité srsti. Nebyl čas otálet. Život mi už tak pomohl tohoto života dosáhnout, omladil mě, dal mi znovu pružné nohy a čistou mysl, a Starlingovo zmizení je jen malý detail, který se vyřeší. Nemůže to jít tak lehce, ne? Trochu napětí do toho života.
Příroda asi měla stejný názor. Bylo trochu zvláštně – nade mnou se proháněla hejna a sem tam bylo vidět drobnou zvířenou, pelášící směrem k východu. Ale tak kdyby se něčeho měla bát, i tak je můj směr od toho. A já nemám.

>> přes Eso Jezevčí les

Tasa brzy pláchla a já byla nakonec asi ráda. Měla jsem důležitější věci na práci, než se tahat s touhle vlčicí. Měla jsem důležitější věci na práci, jako třeba najít svého partnera, říct mu, že spát se mnou je v pohodě, a pak mít vlčata. A byla jsem fakt blízko! Stydlín, pousmála jsem se měkce nad představou té nejisté, stydlivé, ale milující tváře svého partnera. Lehce jsem vzdychla a rozhlédla se. Občas bylo slyšet krůčky, dech – tyhle kopce byly plné zvířat s úplně jinými zájmy. Byl čas zmizet.
Nevěděla jsem kam je nejlepší jít, kdo by mi snad mohl pomoct – než jsem si vzpomněla na jednoho starého známého. Ten ví vše, ne? Je to samotné božstvo. Bylo to trochu mimo můj směr, ale pořád funkční východisko. Doufám že mě neobere o nějaké kytky. Bloumat po Gallireie a jen tak se ptát po Starlingovi ale bylo mnohem méně efektivní řešení, a tak jsem si protáhla nohy, švihla ocasem a rychlým poklusem vyběhla k jihovýchodu.

>> přes Midiam Mahar

// Mahtae jih přes medvědí

Tasa se do mě obula, já mohla ale jen vyprsknout smíchy. „Já nevím, kdo tu smrdí jak hromada hnoje!“ hihňala jsem se chvilku, než jsem se dokázala přemluvit, abych se trochu zklidnila. Tasa se dle všeho nechala poměrně rychle vyvést z míry, a já si potutelně užívala její zhrozené reakce, vesele si vedle ní ťapkajíc, pohazujíce ocasem, jako by se nechumelilo.
Zároveň jsem se však úplně nedokázala smát způsobu, jakým mluvila o starlingovi. To, co říkala o mně, mi bylo putna, ale čímsi tím zároveň znevažovala i jej. „Jsme spolu už nějakou dobu,“ dodala jsem k tomu, bez potřeby nějak svou pozici obhajovat. Já měla vlka, který mě miloval, který se mnou chtěl založit rodinu, a který by mě neopustil kvůli každé hovadině. „Myslíš, že neeksistuje vlk, který by toužil po vlčatech?“ obrátila jsem konverzaci směrem k ní, protože mě zároveň fascinoval ten postoj k druhému pohlaví. Jako kdyby si ti kohoutci nikdy nic takového nepřáli. Musela mít hrozný život.
Ona sama však měla otázku zas na mě a já se trochu zarazila nad tou formulací. Chrání před magičema? To by byla jako dobrá věc? Vždyť tu jsou všichni magiči? Nebo jen… Zamrkala jsem, jako kdybych se chtěla přesvědčit, že mé oči jsou stále šedé. Chvilku jsem rozvažovala odpověď, než jsem začla pomalu čím dál intenzivněji kývat a pohlédla jí přímo do očí. „Jojo, přesně. Když mě nějaký magič ohrožuje, spadne na ně kámen, jako je tenhle,“ objasnila jsem s pozvednutým obočím a velmi přesvědčivým úsměvem.