Pro úplný začátek vám bude stačit jediný pohled. Radostně si ťapkající vlčice, stříhající ušima a ladně se pohybující snad na všech druzích pevniny, neustále s úsměvem - to je Severka, věčný optimista, blázen v dobrém slova smyslu a milovnice všeho, co na světě najdete. Její hebký kožíšek, pronikavé šedé oči a jemný hlas dokáží snad každého vlka donutit k touze po něčem, co by se dalo nazvat přátelstvím.
První setkání s ní bývají především pro vlky vážnější povahy naprosto nepatřičným zážitkem a jestli si ti optimističtější mysleli, že se to časem zlepší, tak nezlepší. Severčino myšlení (a tím pádem i vyjadřování) se nedá z pohledu jiného vlka popsat jinak než jako chaos. Vibruje energií, vtipem a až neomalenou prostořekostí, je vášnivá pro každou maličkost a velmi lehce se nadchne. Tato trojice vlastností, energičnost, vtip a prostořekost jsou u ní tak výrazné, že naprosto přehluší všechny další vjemy, které by bylo možné při pobývání s ní zachytit. Tato podivná kombinace je pro mnohé vlky nevyřešitelnou hádankou. Nikdy si nemůžete být jisti, zda-li to co říká myslí vážně, jestli se máte cítit bytostně uražení nebo povznesení nebo jestli vám připadá víc šílená nebo geniální. Severka prostě nazývá věci tak, jak jsou, neumí to jinak, mluví bez zábran přirozeně, co na srdci, to na jazyku. Mnoho vlků, pokud se jim to takto řekne, by jí nazvalo neomalenou, nevychovanou, nekorektní, a ona taková nejspíš doopravdy je - ale tu necudnou pravdu jí bývá velmi těžké zazlívat. Je spíše upřímné vlče než kousavá chytrolínka, víte, že to nemyslí špatně. Někdo ji holt pro tuto bezprostřednost miluje, někdo nenávidí, faktem zůstává, že u ní vždy budete vědět, na čem jste. Říct však, že nic neskrývá, je ale podobně zavádějící - ačkoli její chování se podobá spíše lehkomyslnému vlčeti než nějaké veleprotřelé alfa samici, Severčinu bystrost nelze popřít. Ačkoli její mysl je spíše shluk vjemů než pečlivě urovnané hodnoty, je kdesi pod vším tím nadšením a euforií ze života možno zachytit tenkou linku životní moudrosti. V záplavě slov podobných spíše surrealistické básni než Platónovu dialogu je těžko postřehnutelná, ale je tam. Je to jako kdyby balancovala na tenké niti mezi šíleným chaosem a děsivou pravdou.
Je to právě tato intenzivní záplava vtípků, žblebtů a bláznivostí, která tak neprostupně chrání Severčiny niterné city a trápení. Je složité vmanipulovat Severku do situace, kde bude muset odhalit svou vážnou stránku a mluvit opravdu upřímně ze srdce, nitra své osobnosti. Je pro ni nesmírně těžké být v takovém postavení - nerada mluví o svých opravdu intimních problémech a obecně se zdržuje konverzace, kde by měla obnažovat svou tak křehkou dušičku. Jeden si ale zas nesmí myslet, že by celé to klubíčko cynického optimismu, radosti z maličkostí a sálavá energie byly přetvářkou a užívány pouze k ochraně jejích pravých pocitů, to určitě ne. Jejich účel je skrytý jí samé podobně jako ostatním, sama si neuvědomuje, že tím ostatní možná upoutává, ale propast mezi dvěma dušemi zůstává pořád stejná. I proto je velmi těžké rozpoznat, co si o vás vlastně doopravdy myslí - i když si můžete být jisti, že na tuto otázku vám odpoví, když se zeptáte, význam té odpovědi vyznívá často nejasně, ať už kvůli tomu, jak bez zaváhání je odpověď poskytnuta, tak žertovně vážnému tónu.
I přes celou tuto zvláštní sebeironizující a proměnlivou stránku Severčiny osobnosti je možné po čase vystopovat určité stálé vlastnosti. Severka je z nátury velmi tvrdohlavá a umíněná, je těžké jí něco vymluvit nebo vyvrátit, a to i v případě, že s ní nesouhlasí třeba ve smečce vlk výše postavený (což ji často dostává do prekérních situací). Seriózní výměnu názorů (vlastně jakoukoli seriózní konverzaci) je s ní velmi obtížné vést a v takových chvílích může být její euforické chování dost protivné.
Křivdy a bolístky si nebere moc k srdci, distancuje se od nich podobným způsobem jako od všeho ostatního, ale pokud něco opravdu zabolí (a že to vlastně nemusí být vůbec těžké - stačí slovíčko a Severka naprosto obrátí), dokáže být vážná. Její inteligence a břitký humor mohou v okamžiku místo bavení společnosti zasadit nepříteli trpké rány a už kvůli obecnému potlačení společenských bariér mohou být její slova obzvlášť krutá. Vlk, který by ji opravdu naštval nebo zranil, se se zlou potýká - Severka si rány pamatuje její pomstychtivost je pověstná. S neobvyklou zatvrzelostí je schopna dohnat vlka, který jí nebo jejím přátelům ublížil, k naprostému zoufalství. Její pomsta je ale zvláštního druhu - rány fyzické vrací psychickými újmami, a naopak.
Co opravdu nesnáší, jsou pomluvy. Považuje je za opravdu ubohé, a vlky, kteří se k nim snižují, tím pádem taktéž. V kontaktu s nimi je opět dobře poznat, že Severka má i stavy, kdy chápe co vlastně říká, a narážky v takových konverzacích často štípnou do svědomí mnohem častěji než obvykle.
Pokud je ale vlk schopen si ji k sobě připoutat, získal oddanou a obětavou společnici, na jejíž slovo a činy se může stoprocentně spolehnout. V přátelství i partnerství je Severka srdečná a svým laškovným způsobem nikdy nešetří lichotkami pro ty, kteří si je podle ní zaslouží, je ochotná a věrná. Miluje vlčata, možná i proto, že je jim svou náturou bližší než vlkům dospělým a starším, ale pro svou trochu přelétavou náturu je na zamyšlenou, zda-li je vhodné ji k nim pouštět často - sice by si všichni určitě užili spoustu zábavy, ale stejně tak je možné, že by to nemuseli přežít ve zdraví.
Jak již bylo řečeno, Severka je tvor velmi činorodý. Ráda provádí různé lumpárny a kulišárny, neustále by si z někoho střílela a asi nejšťastnější by byla, kdyby jediným jejím zaměstnáním byl smích. A také pro ní vůbec není těžké se smát - má ze všeho radost a je schopna se radostně obdivovat i těm nejtitěrnějším maličkostem. Sálá z ní láska k životu a všem jeho součástem, je jí prostoupena a všechny její činy se jí řídí. Ze všeho nejvíc pak ale miluje vítr, déšť, šedá skaliska a horské bystřiny - je to kraj jejího dětství a jen tam se cítí naprosto sama sebou. Mokrý kožíšek, blátivé tlapky a částečná zima jí dávají neuvěřitelný pocit volnosti, a při dešti proto často provozuje svojí další velmi oblíbenou činnost - běhání a skok. V obou disciplínách je velice zdatná, má dobrou orientaci na bezestromých, skalnatých oblastech, a dokázala by si s ladností jen tak hopkat celé dny.
Její velkou slabostí je jedna nezvyklá věc - oheň. Strach, který při jeho vidění pociťuje, se nedá slovy popsat, a je téměř nemožné, aby se se Severkou spřátelil vlk s magií ohně (pokud ona magii nějak pozná), natož aby mu věřila. Má v hlavě vsugerováno, že červené oči znamenají nebezpečí, a prchá. Je jí úplně jedno, jestli před ní stojí malé vlče, nebo velký černý vlk. Oheň nenávidí z celého srdce, a má pro to dobrý důvod. Napoví vám k tomu už jen nepravidelně narostlá šedočerná srst. A velká spálenina na rameni, která jí nikdy nepřestává pálit. Je pravdou, že za dobu, kterou strávila na Gallireie, se odnaučila okamžitému útěku v prvním mžiku pro spatření rudých očí, ale její chování v přítomnosti takových vlků je k nepoznání - tichá, nervózní a nedůvěřivá, připravena při známce sebemenší agrese uprchnout.
Zdál se to jako obyčejný den. Z nebe se jako obyčejně valilo tisíce dešťových kapek, které bubnovaly o tmavošedou skálu. Všude kolem se rozprostírala jen velká skalnatá masa, občas přerušená ostrůvky s ošlehanou trávou a mělkými jezírky. Ale tamnější zvěř byla na tyto drsné podmínky zvyklá. V západních horách se také nic jiného nedalo čekat. Na celých velkých skalách nebyla vidět ani špetka života, jen občas se krajinou mihl maličký kamzík. V dešti však byly slyšet i jiné zvuky - táhlé vytí, které svolávalo zdejší smečku k doupěti, kde se všichni scházejí na dlouhé noci.
A v té smečce, i v té samé noře, právě kňouralo pět maličkých vlčátek - dvě samičky a tři samečci, naprosto slepí a neschopní pohybu, stočení u bříška jejich matky, silné alfy Capelly. Kousek dál ležel i jejich otec, mocný a velký alfa Aldebaran, který se právě bavil s jeho věrným pomocníkem, mladým betou Denebem. Společně měli jediný, a však důležitý úkol - podívat se, jaké hvězdy se nacházely v době narození nad rozlehlým doupětem. Výsledek určí jedinou věc, která však může rozhodnout o životě těch maličkatých uzlíčků. Budou jim určena jména. Adebaran se zvedl a podíval se na Deneba. Oba se vydali ven, do nekončící bouře.
A však ani potom, co bouře ustala a nebe bylo čisté, se nikde neobjevovala černá srst obou ztracených vlků. Ve smečce, stejně jako v doupěti, začal vládnout čím dál větší chaos. Vlci byli zmateni ze ztráty dvou nejvyšších vlků a bylo to velice znát. Jiná Beta než Deneb se ve smečce nenacházela - a všechny dotazy, břemena i lovy spočívaly na vyčerpané Capelle. Na betu byla sice po pár dnech rozmýšlení postavena dřívější Gamma, a však byla to též samice a u vlků si ani jedna nedokázala vydobít pevnější autoritu. Zatežko to bylo oběma vlčicím vybrat v onom zmatku Alfa samce - a ten, i když byl vskutku silný a vytrvalý, nikdy neměl úplně ustálenou autoritu. Capella si na nového partnera později dokázala zvyknout - šlo přece o dobro celé smečky - a po pár měsících se všechno vrátilo - více méně - do starých kolejí. Jediné, co mohlo připomenout onu starou nehodu, byly pořád maličko pocuchané a prořídlé srsti vlků. A také mláďata, která, i když už se na světě pohybovala skoro dva měsíce, dosud nemějící svá jména.
A tak se jednoho večera, kdy byla noc jasná a po obloze plul měsíc jak půlnoční svícen, sešla celá smečka před doupětem. Mláďata se dokutálela před svoje obydlí, před zraky smečky, a spolu se svojí matkou si sedla na malou vyvýšeninu. Vlci postupně pozorovali hvězdy, a jak je naučily dávné schopnosti - podle času narození mláďat přiřadili hvězdy, které se v onu dobu nacházely na obloze, a pojmenovali mláďata. Bellatrix - krásná, krémově hnědá vlčice, první narozena, Castor - tmavohnědý vlk s bílou náprsenkou a tichou povahou, Arcturus - bílý vlk s černým čenichem a břichem, Pollux - šedý vlk s černými tlapkami a bílým kruhem kolem očí, a konečně Severka - rozpustilé černé vlče s šedým žíháním a pronikavýma očima.
A stejně tak, jako plynula voda, se pět vlčátek postupně učilo chodit, čmuchat a běhat po skaliscích, stejně jako lovit a stopovat. Stávala se z nich vytrvalá rodiná smečka, bojující bok po boku. Pět vlčat tvořilo dokonalou ideu sourozenectví. Navzájem si pomáhali, jeden druhého vytahovali z problémů, olizovali si rány, učili se z chyb svých i toho druhého. Přesto zde byla jedna malá potíž. Severka trávila mnoho času se svojí milou a upovídanou sestrou, a to tak moc, že se jí bratři začínali pomalu vzdalovat. Nejvíce z nich však Arcutus, přezdívaný Arci - byl arogantní a pošetilý, Severku bral jako naivní dětsko a i ostatní bratři se mu začínali vyhýbat - když pak byl povýšen na Deltu, Severce se vzdálil úplně. Přesto si však vždy byla jistá, že se její bratr změní. Věřila v něj, vždy když s ostaními sourozenci lovili po skalách kamzíky, i když věděli, že jejich bratr už to dávno umí, vždy, když pak tu kořist ulovili a snědli první polovinu masa, vždy, když se Severka s jedním čerstvým kusem doplížila k doupěti, aby mohla dát Arcimu pro mláďata - to, co oni vlastně pořád duší byli.
A však nic není nekonečné, a to platí i o životě mladých vlčků.
Tenkráte byly Severce dva roky. Stávala se z ní pohledná a ladná vlčice, ale stejně tak ztrácela svojí nevinnost. Celá smečka se ve skupinkách odebrala na Jih, kde je plno velkých lovišť, aby postupně naplnili svoje žaludky něčím jiným, než jsou kamzíci. I tři bratři se chystali odejít. Ale Severka se odmítala vzdálit od doupěte. V něm totiž nezůstávala sama. Byla tam s ní i stará a umírající Capella. Tu Severka nehodlala opustit, ani kdyby hořelo a sněžilo dohromady, a byla k tomu bouřka. A tak mladí vlci ponechali svojí sestru a matku ve skalách, samotné a opuštěné. A stejně, jako se Capellin dech zpomaloval, se zbylé hloučky vlků pomalu a jistě odebraly na Jih. A tak zůstala Severka sama, se svojí matkou.
Ona sice věděla, že to přijde. Že jednou uvidí svojí matku umírat. Ale stejně, jako nečekala prudké deště, se stalo, že se tahle mladičká vlčice, promočená na kost a špinavá od krve, vrátila s malým zajícem - naprostou vzácností - do doupěte. Ale tam už na ni nikdo nečekal. Jen v levém rohu leželo bezvládné tělo Capelly, kdysi velké a silné Alfy. Severka si přesně nepamatuje, co tenkrát prováděla. Něco jí říká, že se svalila u své matky a skelnýma, matně žlutýma očima očima se dívala na onu hrůznou scénu, která měla doopravdy podobu jen velké nepošpiněné mrtvoly. Možná, že se celá klepala, a kdyby uměla brečet, možná by teď plakala jak miminko. Možná, že se potom odebrala ke kořisti, dvakrát kousla a svalila se žalem k zemi. Možná, že potom se jen dívala, jak její jediní společníci, mající podobu šedavých kapek, rytmicky bubnují o černá skaliska. Jedno ví ale jistě - když se potom všem probrala, bylo ráno a po žádném vlku ani dešti nebylo ani památky. Otupěle se zvedla, a třaslavým krokem se vydala z doupěte. Věděla, že by se měla vydat na jih, ale orientační smysl byl u ní tenkráte ještě malý. A tak se váhavými kroky vydala tam, kde by měl být Jih - alespoň podle ní. První den, kdy přeskakovala skalky ještě na území, které znala, vypadal docela dobře. I přesto se jí občas podlomily nohy, a ona uklouzla a spadla na tvrdou skálu pod ní. Neměla ale v úmyslu se vzdávat, a tak se pomalu dostávala až tam, kde končilo teritorium jejich smečky. A v tu chvíli začaly strasti. Severka nevěděla, co a kdy má udělat za pohyb, a skoro při každém kroku uklouzla. A však ani tady se nebála prohry, a vytrvale postupovala dál, až do nížin.
A tam se také odehrávala duležitá část jejího života. Tenkráte poprvé uviděla to, co jí bylo doposud skryto za šedými skalisky. Poprvé viděla sílu řek, poprvé zahlédla jeleny a poprvé utekla před medvědem. Ty chvíle se jí někdy zdály i docela šťastné. Nikdy jí nenapadlo, že bude prohánět bažanty, protože je přece nikdy neviděla. Nikdy si nemyslela, že uvidí pumu, nikdy nevěděla, že voda se dokáže sformovat i do něčeho jiného, než je maličká tůňka. Poznávala úplně nový svět. Ale netušila, že se v něm může skrývat i větší nebezpečí. To, které jí málem zabilo.
Stalo se to tak, že se Severka dostala až na velké louky, na kterých se často proháněla jiná zvířata, ve snaze utéct, nebo se jen pobavit. Nezkušená vlčice netušila, proč tu všichni utíkají, a jistým, bezstarostným krokem se vydala dál přes louku. A to, co se jí tam stalo, nikdy nezapomene. Chvilku viděla jen malé plaménky, které si pobíhají po obzoru. Když se ale vydala blíž, cosi ucítila. Ve své hlavě najednou nebyla sama. Cítila, jak něčí myšlenky tvrdě hází na ostatní špínu. Nerozuměla jim. Na to byla její schopnost moc slabá. To, co ale věděla najisto, bylo, že by měla asi hodně rychle zdrhat. Ale místo toho, aby se otočila na tlapce a vzala nohy na ramena, zůstala jako přikovaná k zemi. A maličké plaménky se postupně měnily v obrovskou masu ohně, která jí obestírala ze všech stran. Kdesi vzadu spatřila žhnoucí červené oči - a v tu chvíli si byla naprosto jista, že jí ta věc chce zabít. Začala panikařit, ale tím si to ještě zhoršila. Plameny už jí olizovaly tlapky, když se naprosto bezesmyslů vrhla prostředkem plamenů pryč.
Když vyběhla z té hořící kružnice, vypadala, jako kdyby v životě neměla srst. Z jejího osrstění zbylo jen pár slabých homáčků, které postupně opadávaly při každém prudším pohybu. Všechna kůže jí pálila a v obou očích se jí červenaly žilky. Ale i tak, naprosto náchylná na jakýkoliv dotek, se vydala dál. Věřila, že se statečností přijde i štěstí. A to také přišlo. Do půl roku bezcílného bloudění, zkoušek lovu a probděných nocí, jí konečně část srsti dorostla, a ona, i když na zimu značně oslabena, se vydala dále. A tak, po dalších únavných týdnech vytrvalého klusu, se objevila v Gallireie. Neví, co ji tady čeká, ale ví, že i když se bude dít cokoli, ona se nevzdá.
Další info:
Severka má na předním rameni zčernalou spáleninu, která se jí po útoku vlka s magií ohně nedokázala zhojit.
