Příspěvky uživatele

Jeho emoce v tváři nedokázala pochopit. Dívala se na něj a nechápala, proč se takhle tváří. Reagovala tak pouze na slova, která vyřkl nahlas, neb si je nedokázala spojit s drobnými nuancemi jeho tónu. „Ne,“ nesouhlasila, „jsem slabá.“ Možná předtím byla silná duchem, nu teď už bylo pryč i to. Její tělo na tom nyní bylo lépe než mysl. „Hou-žev-natá,“ zopakovala po něm slovo pomalu. S tím měl jistě pravdu, jen proto ještě neležela zmrzlá na sněhové peřině domova. Podívala se na svou zadní nohu a pokývala zamyšleně hlavou. „Musela jsem,“ pronesla. Dokázala najít slova, co shrnuli její náročnou cestu po tom, co její bratr odešel. V tomhle byl jeho odchod pro ni dobrý, skutečně musela být schopnější. Sama pro sebe i pro smečku. Přeci jen jeho odchod přinesl něco pěkného. Samozřejmě bylo možné, že by se takto vypracovala i s ním po jeho boku. Bylo to však pouze v mlhavém co by kdyby.
Informace o smečce ho zasáhla, to bylo zřejmé. V Sesi to probudilo nejasné pocity, které nedokázala pochopit. Byla to podivná směska hněvu, smutku se špetkou zadostiučinění. Pozorovala Sikua, jak mu to uvědomění prostupovalo celým tělem a dumala nad tím, jak se teď asi cítí. Nebyla si jistá, že jeho zděšení není hrané, v její hlavě se všechno míchalo dohromady. Představy a reálný svět splývaly do sebe. „Vy-vy-vymírá,“ osvětlila mu situaci doma. Mohl si z toho snadno odvodit celou skutečnost. I to, že Sesi odešla proto, aby se o ni zoufalá smečka nemusela starat. Byla už jen na obtíž, když nebyla žádná vlčata, o která by se mohla starat. Nic nepřinášela, a tak musela odejít. Ne, že by ji snad vyháněli, ona vyhnala sama sebe.
Gallirea, zajímavé jméno, bude si ho pamatovat. Podle něj zde žilo mnoho vlků, Sesi nevěděla, zda by za to měla být ráda nebo naopak nerada. Neměla ve svém životě žádný cíl, bloumala jako stín světem a… Nic. Její život byl prázdný. Přikývla na důkaz, že ho poslouchá a rozumí. Pět smeček bylo hodně, nedokázala si to představit. Tolik na jednom místě. A přesto mají co žrát. Je tu teplo, to je pravda. Naštěstí slunce už se ukládá ke spánku a noc snad bude příjemnější. „Byl…“ zopakovala po něm tiše. Povzdechla si při vzpomínce na domov. Pak ji ještě něco napadlo, podívala se znovu na šedého a opatrně se zeptala: „J-jsou tu vl-vlčata?“ Těžko říct, jestli mohl chápat, proč se ptá. Než se ztratil, ještě byli sami vcelku malí a pečovatele začala dělat až nějakou dobu po jeho odchodu.

Odpověď na její otázku nebyl schopný dát. No jistě, jak příhodné. Třeba se jednoduše schovával, aby ho nenašli. Možná ho omrzel život s postiženou sestrou, a tak raději utekl pryč. Mohl jí to přeci říct na rovinu, ona by to unesla. Bylo by to lepší než tahle historka o tom, jak se malý Siku ztratil. Na druhou stranu… To, že nerozpitvával ten příběh dál, nesnažil se vymyslet jasný důvod, proč ho vlastně nemohli najít, mu dodávalo na důvěryhodnosti. Někde hluboko v Sesi se objevil pramínek důvěry. Prázdnota ho rychle zakopala do země a posadila se na něj jak žába. Avšak když se jednou pramen objeví, je těžké se ho zbavit. Teprve čas ukáže, co se s ním stane. Pro teď oba sourozenci s tímto tématem skončili.
Vychrlil na ní spoustu otázek. Byly to otázky, co s sebou nesly nepříjemné vzpomínky, kdyby mu je měla vyprávět. Zaraženě zamrkala, když přiznal, že ji chtěl znovu vidět. „Vi-vidíš,“ konstatovala suše, „vy-vyro-stla jsem.“ Dost na to, aby mohla být matkou, kdyby jí to bylo souzeno. Vzpomínka na její děti jí sevřela hrdlo a musela sklopit hlavu. Zaposlouchala se znovu do svého dechu, aby se uklidnila a zahnala nepříjemné myšlenky. Neměla v plánu se o svou největší bolest dělit se zrádcem. Rozhodla se mu říci něco podobně smutného. Něco, co bude bolet i jeho. Chtěla mu snad způsobit bolest, stejně jako on způsobil bolest svým odchodem jí? „S-smečka s-s-skončí,“ vyšlo z jejích úst. Byla to jednoduchá věta, která naprosto shrnovala vše, co věděla. Když odcházela, nebyla v podstatě šance na záchranu. Vlčice ve smečce byli starší než ona a bylo jich o dost méně než samců. Už dlouhou dobu se nenarodila vlčata a z minulých vrhů mnoho zemřelo. Sever začal být příliš krutý pro tamní vlky. Sesi nevěděla proč, nic jako genetiku a inbreeding neznala. Viděla jen dopady té reality.
Vlčice se vyškrábala na nohy, aby se dokázala posadit. Již neseděla shrbená, krom zadní nohy, kterou měla nepřirozeně skroucenou vedle sebe, se jí svalstvo na těle vypracovalo natolik, aby nevypadala jako ježibaba. Zadívala se znovu na obzor a třpytící se slunce na modravé hladině. Vypadalo to tak poklidně. „Kde jsem?“ zeptala se jednoduše svého bratra. Zajímalo ji, jak dlouho už je tady on a co všechno má od zdejší krajiny očekávat. Zdálo se, že zde to nebude tak těžké jako na ledem pokrytých pláních. Její srst začínala schnout a nabývat na objemu. Ten ji ve zdejší krajině bude spíš na obtíž, jak hádala z dnešních vysokých teplot.

Ládovala se mršinou ptáka, dalo by se říct spokojeně. Pro ni však i pouhá radost z naplnění žaludku již dávno vzala za své. Nyní to byla skutečně jen činnost, co byla třeba pro přežití jejího těla. Obyčejná rutina, nic víc. V tlamě převalovala sousta, která by si dříve vychutnávala. Maso bylo bez chuti, stejně jako vše ostatní v jejím životě. V hlavě se jí honily vzpomínky, co vyvolala přítomnost bratra. Na velké lovecké výpravy, kdy ona zůstávala s vlčaty doma. Na dobré velké kopytníky, co jako smečka spořádali. Ta chuť byla neodolatelná. Kdy začala kořist chutnat jako hlína? otázala se sama sebe. Asi když ji přestal nosit Siku a začal nosit Hanta.
Zatímco žvýkala, on mluvil. Poslouchala ho pozorně, její hlava však tolik rychlých slov za sebou nedokázala zpracovat. Neskákala mu do řeči, nechala ho jednoduše domluvit, a ještě po tom doznívala dlouhá pauza ticha. Pro něj to mohlo být nepříjemné trapné ticho. Ona to tak nebrala, možná pro ni čas plynul jinak a potřebovala ještě moment, než zpracovala jeho slova. Nebo chtěla jen v klidu dožrat ptáka, ze kterého teď zbylo jen peří a pár kostí.
Zvedla hlavu a našla pohledem jeho zlaté oči, byly stejné jako ty její, jen méně prázdné. „Hmm,“ začala nejistě. Netušila, jestli jeho příběhu věří, i když by moc věřit chtěla. Její hlava ho měla jasně zaškatulkovaného jako mrtvolu či zrádce. Mrtvý nebyl a jeho postavení tak bylo jasné. Proč by tedy měla důvěřovat zrádci? „Po-pokud,“ zhluboka se nadechla, aby se jí lépe mluvilo, „mluvíš pra-prav-du.“ Naklonila nechápavě hlavu na stranu rychleji, než stihla dát dohromady celý zbytek toho, co se jí honilo hlavou: „Proč jsme t-tě ne-nenašli?“ Ano, jestli ho pokopala zvěřina, zůstal by přeci někde ležet. A oni ho hledali, dlouho. Tedy než přišla bouře. Ale potom znovu a zas. Copak byl zmatený natolik, aby se nedokázal vrátit domů? To se jí nezdálo. Vždyť měl čumák v pořádku a mohl je vystopovat, byl přeci tak dobrý lovec! Ne, tahle historka je jistě smyšlená, aby v ní probudil lítost. Toho se nedočká, rozhodně ne teď.

// Pláž odvážných

Vlčice neustále ztrácela a nabývala vědomí. Rozdíl v těchto dvou stavech pro jejího společníka nemusel vůbec být patrný, měnil se snad jen v rychlosti jejích nádechů a v zatínání svalů zadní nohy, co nepříjemně trhala pokaždé, když byla vzhůru. Vnímala, jak se vzdalují od moře a od nepříjemných náporů větru. Poté cítila měkkou trávu pod svým zbídačeným tělem. Uvolnila své tělo a dovolila sama sobě oddechovat. Bratr na ní mluvil, ona neodpověděla. Možná byla v říši snů, nebo jenom nechtěla. Těžko říct, sama přesně netušila, kdy byla vzhůru.
Teprve po nějaké chvilce otevřela oči a rozhlédla se kolem sebe. Byli o dost výš než předtím. Místo písku zde byla hlína a tráva. Výhled byl dechberoucí. Do dáli se rozpínalo třpytivé moře a někde v dálce snad ostrov. Přišla Sesi snad z něho? Netušila, jak se jí podařilo dostat až sem. Stočila zrak doleva a viděla šedého vlka, jak jde přímo k ní. Její bratr se k ní vracel. Jak dlouho toužila vidět tenhle obraz? Déle, než byla ochotná připustit. Avšak teď bylo všechno jiné. Kolem nebyla sněhová nadílka a ona nebyla malá. Udělala slušný krok cesty od doby, co se jejich kroky rozdělily.
Donesl ji ptáka, možná trochu staršího, ale stále to bylo maso. Sesi byla na mršiny zvyklá, po cestě často nic jiného ulovit nedokázala. Opatrně uchopila křehké tělo kavky do tlamy a přitáhla si ji k tlapkám. Než se do ní pustila, obrátila oči k bratrovi. Ať si o něm myslela cokoliv, nyní jí zachránil život. Ne, za to mu děkovat nechtěla, právě naopak. Raději by mu vyhubovala, že ji nedokázal pomoci do hrobu. Ale přinesl jí jídlo, a to si Sesi vždy cenila. Snad v tom byl i kus nostalgie ze starých dobrých časů, kdy Siku odcházel na lov a vracel se spolu se smečkou s dobrým žvancem. „Mluv,“ vybídla šedého jednoduchou větou. Očividně byla klidnější, neb ho dokázala pronést bez koktání. Nastražila uši, aby jí neuteklo žádné slovo a sama se pustila do masa, co jí donesl.

Bratr jí nechtěl dopřát ani trochu klidu a odpočinku. Očividně již nacházel slova, která mu předtím svou přítomností dokázala vyrazit. Takhle to u nich bylo od malička, ona mluvila jen trochu a on jí vždy doplnil. Chybějící věty si dokázal domyslet. Když byli malí, bylo to jako by si navzájem četli myšlenky. Avšak tahle doba byla už dávno za nimi. Nyní ani jeden nechápal, co by ten druhý potřeboval. On potřeboval útěchu a ona čas. Navzájem se tak víc zraňovali, než si pomáhali.
„Ne-neopus-til?“ zabručela nesouhlasně. Nebyla to otázka, co by ho pobízela k rozvinutí jeho výmluv. Z tónu jejího hlasu mohl snadno pochopit, že to bylo spíše rýpnutí. Přeci právě to Siku udělal, opustil ji a jejich smečku. A teď se tady potuloval po pláži, jako by se nechumelilo. Jak dlouho ti asi trvalo zapomenout, hm? ptala se svého bratra v hlavě, neočekávala odpověď. Její mysl na všechny otázky měla své odpovědi, vznikaly po celou dobu její cesty světem a byly komplexní a neprůstřelné. Porazit je jistě nebude otázkou jednoho rozhovoru. Sesi se v uších rozezněly hlasy členů smečky, jak volají jeho jméno v tiché sněhové poušti. Byla to bolestivá vzpomínka na doby dávno minulé. Toho vlka, co tam hledali, už zvládli pohřbít. Teď ale stál před ní a tvrdil, že je neopustil.
Pozorovala vodu, začínala pohlcovat větší část písečné pláže. Možná přicházel příliv nebo se zvedl vítr, ani jedno Sesi nevnímala. Byla příliš vyčerpaná. Siku k ní přiskočil a popostrkoval ji k činnosti. Ona zůstávala ležet nehybně na zlatavé zemi a nechala omývat své tělo přibývajícími vlnami. Třeba tu zemřeme spolu, projelo jí hlavou. Bylo by to poetické, po tolika letech se shledali, aby za okamžik zemřeli. Dvě nešťastné duše na kraji světa.
Siku zjevně zemřít nechtěl a co hůř, nenechal napospas přírodě ani její zesláblé tělo. Tentokrát jeho zuby na zátylku pocítila, avšak neprokously jí cévy. Škoda. Zastavily se v kůži a vláčely ji skrz písek. Viděla jen, jak za sebou jejich těla zanechávají hlubokou brázdu v zemi. Nedokázala se nijak bránit ani šedému vlkovi pomoci. Po cestě nejspíš párkrát ztratila vědomí, jak vyčerpaná byla z cestování, plavání a i z nešťastného setkání.

// Sráz

Přála si rozplynout se jako mořská pěna. Stéct po písku zase zpátky do moře a nechat se unášet někam jinam. Sesi napadlo, že možná již zemřela a tohle je teď její soukromé peklo. Ale ne, to by tady byla i Atka a Amka, aby bylo mučení kompletní. Tohle byla krutá realita, velice špatný vtip osudu. Navíc bylo její tělo tak slabé, že nedokázala udělat ani jediný pohyb. Takhle to bylo s jejím tělem vždy, když ho nejvíc potřebovala, zradilo jí. Nezbývalo jí nic jiného než sledovat, jak se šedý vlk vrhnul k zemi a plakal. On plakal! Sesi to přišlo patetické. Přišel ji tak cizí, vůbec nebyl takový, jakého si ho pamatovala. Ačkoliv si možná půlku z těch věcí namlouvala, vzpomínky přeci jen rády klamou a zabarvují se do jiných barev. Dokonce i vzhledově se změnil, ostatně jako ona. Zatímco ona zesvětlala, on ztmavl. Jeho záda byla pokrytá tmavým pruhem, přeci jen to byl syn alfy. Hodně zmohutněl za tu dobu, co se neviděli. Sice bylo na obou vidět, že nejsou dobře živení, avšak on byl oproti ní úplný obr. A hlavně nebyl veselý, lehkovážný a ukecaný. Místo toho ležel a plakal. Ale proč plakal, vždyť to byla ona, co pro něj tak dlouho plakala. Ona by měla být ta, co teď pláče. Nešlo to, slzy nešly vynutit násilím přes hněv, co k němu cítila. Nebylo jí ho ani krapet líto.
Její prosbu odmítl, samozřejmě. Byl to zrádce a zbabělec. Nic se nezměnilo. Sesi si povzdechla a raději zavřela oči, aby se nemučila pohledem na toho, kterého za všechny své životní problémy vinila. V noze ji nepříjemně cukalo. Cítila, jak jí tepe rychle srdce a krev se jí nalévá do hlavy. Vnímala svůj dech, pravidelný nádech a výdech. Když nevěděla, co má dělat, často se vracela k těmto základní fyziologickým funkcím těla. Bylo to asi to jediné, co ji uklidňovalo. Zároveň to pro ni ovšem byla mučivá připomínka toho, že stále žije. Siku nemluvil a ona neměla v úmyslu začínat, vlastně ani nevěděla, co by mu měla říct. Nebylo co. Jejich dobrý vztah je rozfoukán tam na dalekém severu, pohřbený pod vrstvou ledu a zapadaný sněhem.
Uši zachytili zvuk obráceného žaludku a za nedlouho ji i do čumáku praštila nepříjemně nasládlá vůně žaludečních šťáv. Zkřivila tvář do znechuceného úšklebku. Její bratr se jí s každým okamžikem hnusil více a více. „N-n-ne-nev-vím,“ dostala ze sebe odpověď na jeho otázku. Byla velmi rozrušená a slova z ní padala spíše po písmenkách než po hláskách. Netušila, proč je zrovna tady, ani proč je stále na živu. Ale jedno bylo zřejmé, svého bratra rozhodně nehledala. To setkání bylo nemilé, bolestivé a utvrzovalo ji ve všem, co si o něm myslela. Nedokázala jeho slova pochopit, šla naprosto proti jejímu přesvědčení o tom, co se stalo. Jednoduše mu nevěřila. Podívala se mu přímo očí, které měl rudé od pláče a zopakovala po něm jedno jediné slovo: „Ne-ne-ne-vě-řím.“ Trhla krkem, aby se oddálila od něj a znovu se začala uklidňovat počítáním svých nádechů a pohledem na hladinu.

Vlk se k její smůle začal blížit přímo k ní. Jediné, co dokázala udělat, bylo odvrátit od něj oči a koukat se do modravého horizontu mořských hlubin. Kéž by teď mohla být neviditelná. Nebo ještě lépe, ať je ten neznámý zlý. Přála si, aby ji zardousil rychle a spolehlivě. Nechtěla už před smrtí utíkat, naopak by ráda přijala její otevřenou náruč. Proklínala svou vytrvalost, proč jí to osud dělá. V její hlavě hučelo a nebylo to šuměním vln.
Už slyšela kroky neznámého v písku, cítila jemné dunění země, jak pokračoval k ní. Byl na dosah. Zavřela oči a vydechla, doufala že naposledy. Místo ostrých zubů na svém zátylku však slyšela jen opatrná slova. A co hůř, byla slova doprovázena přízvukem, který ji řezal hůř, než by vůbec tesáky byly schopné. Ne, ne, ne, protestovala proti tomu tónu v hlavě, odmítala ho poslouchat. Nechtěla už nikdy znovu slyšet ten hořkosladký nádech její domoviny. To není skutečné, není… opakovala si stále dokolečka v hlavě. Upřímně věřila tomu, že si ten přízvuk domýšlí její hlava. Neušla tak daleko, aby narazila hned první na nějakého seveřana, to by osud měl opravdu zvrácenou náladu v tento den.
Otevřela očí a našla s nimi oči toho, co ji nepřinesl spasení. Oči byly prázdné, chladné, ani bolest se v nich nezrcadlila. Bolest, už ani ta nedokázala proplout na hladinu té propasti, ve které se nacházela její mysl. A ten cizinec najednou nebyl cizinec. Bylo to horší, byl to zrádce. Kdyby mohla, kdyby toho byla schopná, vrhla by se na něj a na místě ho zardousila. Po tom všem, co jí provedl si ji ještě dovolí oslovit! Teď už věděla, že její bratr nezemřel, a to znamenalo jediné. Odešel sám a zcela dobrovolně. Zradil vše, čemu jsme celý život věřili. Oba. Jak mohl? Nechal ji tam na pospas všem okolnostem. Kdyby neodešel, nikdy by se nic takového nestalo. Celá smečka by byla v pořádku, všechno by bylo, jak má být. Ale on udělal to sobecké rozhodnutí. Zlomená vlčice teď něco cítila, byl to extrémní hněv, ten se začal zrcadlit i v jejích očích, kterými by mohla vrhat blesky. Avšak ten projev nějakého citu nedokázala udržet dlouho. Po pár mrknutích její oči opět vyhasly a vrátily se do původní prázdnoty. Otevřela tlamu a z jejích úst se vydrala tichá trhaná prosba: „Z-z-zab mě..“

// Odněkud

Byl horký den. Takový, při kterém jsou všichni raději zalezlí ve stínu svého úkrytu a celý den lenoší. Pro tuhle vlčici ani úporné vedro nepředstavovalo důvod k zastavení. Proč by měla stát? Má snad nějaký důvod nepokračovat ve své cestě? Ne, žádný důvod nebyl. I kdyby měla zemřít, nebyl by to pro ni dostatečný důvod na to zastavit. Kam šla a co chtěla najít, to nevěděla ani ona sama. Věděla jen, že musí někam pryč. Daleko od jejího života, daleko od své smečky, daleko od kohokoliv, komu by mohla přinést svou smůlu. Ano, možná to byla její speciální schopnost, možná tím byla vyvolená. Přinášet smůlu do života všech kolem. A tak se stalo, že vlčici strhly dravé vlny a nesly ji někam pryč. Ona se nechávala volně unášet, ačkoliv ji do očí nepříjemně štípala sůl, co odletovala spolu s kapičkami moře.
Netušila, jak dlouho její vodní dobrodružství trvalo. Byla stejně tak připravená zemřít jako spatřit novou zemi, cizí zemi. Malé tělo vznášející se bezvládně na vodní hladině doputovalo k svému cíli, osud s ní má dnes jiné plány. Vítr rozfoukal vlny silněji a ona začala lokat vodu. Byla nedobrá, slaná a rozhodně ne životadárná. Teprve teď zafungoval její instinkt přežití, který i u zcela zlomeného tvora byl natolik silný, že nedovolil zbědovanému tělu dojít pokoje. Začala zuřivě máchat nohama, nekoordinovaně a trhaně. Stačilo to na to, aby se po každé vlně na krátký okamžik vynořila nad hladinu a nadechla se vzduchu. Příval ji pomalu donášel až k písčitému břehu.
Jakmile se zadní noha poprvé dotkla drolivé země, pokusila se vlčice zapřít. Trvalo to ještě pár temp, než se jí to podařilo. Horkotěžko se vyškrábala z modravé vody, zatímco se jí do zad opíral silný vítr. Udělala ještě několik kroků od vody, aby unikla natahujícím se rukám vodní hladiny a padla do písku. Vykašlala množství slané vody, co se jí dostalo při nepovedeném plavání do plic, a pak ztěžka oddechovala.
Pohyby jejího hrudníku se nakonec uklidnily na pomalé nahoru-dolů a ona zvedla hlavu, aby se rozhlédla kolem sebe. Kolem ní bylo moře, písek a vysoký sráz. A támhle v dáli. Byl to snad vlk? Sesi měla chuť se v tu ránu otočit a zmizet, nechtěla se potkat s žádným vlkem. Nechtěla být viděna jakýmkoliv vlkem. Její tělo na to mělo jiný názor, i hlavu musela po rozhlédnutí znovu zabořit do písku, neb byla zcela vysílená. Záleželo tedy spíše na vlku, zda si zuboženého předmětu na pláži všimne a přiblíží se.