Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Dlouhá řeka

Veškeré přesuny jí zabíraly hodně času. Mohla však dělat něco jiného, než jít stále dál? Byla ztracená. Ztracená v téhle zemi i ve svém životě. A tím, že si nedokázala dát do pořádku svůj život, mohla pro sebe udělat jediné: zorientovat se v této krajině. Bude to asi těžké a náročné. Nebyla žádnou zdatnou turistkou. Právě naopak, ve smečce většinu času trávila v úkrytu a jeho blízkosti s místními vlčaty. Jestli za ten ušla tři kilometry, bylo to hodně. Teď však neměla jistotu úkrytu a nebyla obklopená smějícími se balíčky naděje. Byla sama v nehostinném a krutém světě. Zdejší krajina je o hodně mírnější, vzpomněla si na slova bratra. Uvidíme, zima se rychle blíží, potom bude moct porovnávat. Zatím byl podzim a vše bylo mokré a vlhké. Zrovna začínal den a slunce se prokousalo skrz dešťové mraky. Příroda se začala zahalovat do barev podzimu. Bylo to krásné, Sesi věděla, že by ji to kdysi naprosto očarovala. Teď však v sobě necítila nic. Tíživé a svírající prázdno. Pouze pokračovala dál. Před ní se otevřel nevídaný pohled: nádherné vodopády, monumentální voda tryskající bezhlavě dolů. A tam stádo srnek, co přišli vodu k řece pít. Sledovala je, ne jako kořist, ale jako rodinu. Do očí se ji navalily slzy. Raději se otočila a změnila směr. Už nechtěla plout jako voda v řece. Teď chtěla letěl jako pták, daleko, daleko za obzor.

// Ostružinová louka

Září 1/10 - Nicos

Pomalým tempem se šourala k jezeru. Sychravé počasí začínajícího podzimu nepřidávalo vlčici na obratnosti. Její levá zadní byla kratší než ostatní nohy, a tak silně kulhala. Nohy ji k tomu občas podklouzly na mokrém blátě, chůze tedy byla ještě méně elegantní a plynulá než obvykle. Krom toho ji mokro nikterak neobtěžovalo, trvalo dlouho, než ji hustá severská srst proprší a všechno bylo lepší než krutá vedra, při kterých se sem dostala. Její nálada byla jako vždy na bodě mrazu. Stále měla plnou hlavu setkání s bratrem a nedokázala rozklíčovat vše, co zjistila. Zrádce? stále dokola ji vyvstávalo na mysli to slovo. Zavrtěla hlavou. Ne, nechtěla teď přemýšlet. Chtěla se jen napít. Upnula se na základní životní funkce a pokračovala k jezeru.
Z dálky už viděla zrzavého vlka, jak popobíhá na kraji jezera. Zpomalila. Chtěla se vůbec s někým setkat? Ve svém životě potkala jen vlky ze smečky a jednoho cizáka, co smečku zneužil. Podle bratra jsou zde vlci hodní, vytanulo jí v mysli. Ale mohla opravdu věřit zrovna svému bratru? Stále potřebovala pít, nezbývalo tedy nic jiného než pokračovat. Došla až ke břehu, sklonila hlavu a schladila sucho v ústech. Raději si nesedala, kdyby cizinec, co se k ní rychle blížil, nebyl přátelský. Možná mě jen přeběhne a nechá být. Přála si to? Sama nevěděla. Na jednu stranu byla osamělá, na druhou neměla žádnou chuť konverzovat. Přeci jen skládat slova ve složité věty ji stále dělalo velký problém.

Sesi jako Wednesday

Preferuji květiny a mušličky ^^

Přidáno 5 květin a 8 mušliček.

Ani spánek nepřinášel unavené mysli klid. Ačkoliv se její tělo dokázalo uvolnit, její mysl zůstávala nadále sevřená. A nebylo se čemu divit, vždyť toho na ní bylo tolik. Anděl strážný se vůči ní často otáčel zády. Ano, byla naživu, ovšem za jakou cenu? Alfou a omegou pro ni byla smečka, rodina, vlčata. Ach, jak ráda by nyní byla mezi nimi. Avšak byla daleko, šlapala nyní po zcela jiné krajině, zmizel sníh, převládlo slunce. Alespoň už se nemusela bát toho, zda neumrzne uprostřed zmrzlých plání. Automatika převzala kontrolu, jen chladná logika žij nebo zemři. Aniž by ji to dělalo radost, pokračovala v žití dál. Asi měla tuhý kořínek, přeci jen málokterý vlk si toho zažil tolik, co ona. A přesto byla stále mezi živými. Akorát potřebovala něco, co by jí ukázalo směr, co by jí dalo smysl žít. Analyzovala svou situaci často a dlouze. A tak jí bylo jasné, kam by měly mířit její další kroky, měla by si najít novou smečku. Argumentů pro bylo dost, těch proti ovšem ještě více. Agresivní vlci v této zemi, dle slov bratra, nebyli, naopak je označil za změkčilé. A ti by možná byli ochotní vzít si do svých řad ubohou znetvořenou vlčici. Anebo by se jí vysmáli do obličeje. Anatomie jejího těla přeci jen jasně dávala najevo, s kým mají to dočinění, špatná chůze, a ještě horší mluva, i kdyby ji poznali, neměla moc co nabídnout. Aby ji přijali mezi sebe, museli by to být blázni. Absurdní představa, kdo by dobrovolně zatížil životy ostatních kvůli vlčici, co si sama pořádně neuloví? Asistovat mohla leda tak u hlídání vlčat, jenže žádnému neznámému nováčkovi by přeci novopečená matka děti nesvěřila. A kolik se tu může toulat mláďat bez rodičů, hm? Anomálie, co se často nevidí, minimálně na severu by takoví malí tuláci nepřežili déle než pár hodin. Avšak byl tady problém. Atrapa vlka, nic víc než prázdná schránka, to byla Sesi. Ano, logika mluvila jasně, jenže ona nevěřila sama sobě. Artikulovat svá přání zatím nedokázala, bude muset ujít pořádný kus cesty, než sama sobě své potřeby přizná. Antidepresivní účinky přítomnosti vlčat byly prozatím ukryty za oponou truchlení po těch vlastních. Aktuálně tedy smetla možnost nové smečky ze stolu. Aktivně se postavila na všechny čtyři, zvolila si směr a vyrazila. Azurově modrá hladina řeky ji vedla hluboko do zdejšího území, než si najde nový domov, bude muset trochu poznat zdejší zákoutí a vlky, co se zde nachází. Ať je k ní osud zde přívětivější, než byl doposud. Amen.

vše OK, mockrát děkuji za akci

Přidáno

Máchala si přední packy v ledové vodě a užívala si chladivého efektu. Stále si nedokázala na to vedro zvyknout. Ani nevěděla jak, nějakým zázrakem se jí podařilo na břehu řeky usnout. Nejspíš byla její hlava tak těžká skrz téměř smrtelný přesun na tuto zem, doplněným o nepříjemné setkání s bratrem. Spánek s sebou nenesl vyčistění zmatku z hlavy, právě naopak. Šedavá vlčice se ze spaní kroutila, jak se brodila skrze noční můry.
Ze zajetí špatných snů ji vysvobodily až drobné kapky deště, co sotva dokázaly protéct přes hustou vrstvu severské podsady. Mrholení jí nevadilo, byla to příjemná změna oproti ostrým paprskům slunce dnů minulých. Navíc při zatažené obloze svět prazvláštně pošedl a odrážel tak pocity, co si šedivá nosila uvnitř. Melancholická bytost si povzdechla. Neměla žádný cíl, plán a vlastně ani nic, co by ji udávalo nějaký směr. Její život byl prázdný a zbytečný. A přesto svět pokračoval dál, tak jaksi bez ní. Ona byla jen nicotné smítko uprostřed obrovské země, o které nic netušila. Potřebovala najít něco, co by ji hnalo dál. Něco, co by nebyl pouhopouhý instinkt přežití. Byla dost houževnatá, ke své vlastní smůle. Jenže celý život za ní rozhodovali jiní, co tedy měla dělat teď? Sama vedle řeky dlouhé tak, že nedohlédla na její konec ani začátek. Nezbývá nic jiného, než se nechat nést proudem jako voda v řece, pomyslela si. Zvedla rozlámané tělo a vydala se po směru toku.

// Vodopády

Nejisté nohy vlčici dovedly do cíle. V dálce se před ní začínala rýsovat modravá hladina řeky prostupující táhlé louky široko daleko, kam dohlédla. Už z dálky cítila chladnou vodu, co ji volala k sobě blíž. Sluneční paprsky slibovaly příjemnější teploty, než byly ty včerejší. Severská nátura přesto nemohla být spokojená. Stále bylo vedro k zbláznění. Avšak nebylo to teplo, co vlčici přivádělo k šílenství. Bylo to její nečekané setkání s bratrem. Tím bratrem, co měl být už roky mrtvý. Je to zrádce, vytanulo ji ihned na mysli. Byla to pravda? Tvrdil, že se jednoduše ztratil a už nikdy nenašel cestu zpět. Podle všeho ho při lovu koplo zvíře. Při lovu, ozvala se nejistota, Vždyť prý ani lovit neumí. No jo, tvrdil to. Ona si přeci pamatovala moc dobře, jak zůstávala sama s malými vlčaty, zatímco on chodil na výpravy s dospělými. Snažil se mi namluvit, že se to nedělo, hučelo její vědomí. Musela nad tím pokývat hlavou. Ale proč by lhal, co by mu to mohlo dát? Nerozuměla vůbec ničemu. Jediné, co chápala, bylo sucho v tlamě. Měla pořádnou žízeň. Napřed ji vysušila slaná voda, potom se nažrala mršiny, ve které už sotva bylo dostatek tekutin a zajedla to dobrými bobulemi. Teď už chybí k fyzické spokojenosti jen jediné.
Dobelhala se na břeh. Byl nepříjemně prudký, už tušila, že se celá do vody nenamočí. Nedokázala by vzdorovat proudu a řeka se táhla dál než viděla. Opatrně se tedy sklonila k vodě a napila se příjemně chladné vody. Ledová tekutina ji schladila hrdlo a ona spokojeně mlaskla. Tohle byla teplota, na kterou by si dokázala zvyknout. Když se napila dosyta, lehla si na okraj pevné země a přední tlapy volně svěsila do ledové vody, kde si s nimi pohrávaly vlnky. Řeka byla krásně průzračná. Viděla oblé kamínky na dně i aktivní hemžení rybek. Opřela si hlavu o měkkou trávu a sledovala jejich pohyb. Přitom se snažila zahnat tíživé myšlenky.

Vzdalovala se od zvuků vln, co narážejí na útes. Stejně jako hluk nechala za sebou i svého spícího bratra. V její mysli bylo nadále rušno, ačkoliv krajina kolem ní utichala. Bylo toho na ní příliš. Přála si, aby mohla ten hluk umlčet. Snažila se od toho utéct. Nešlo to. Vlčice při chůzi napadala na jednu stranu, pro ni tak typický pohyb. Příliš pomalý na to, aby utekla nebezpečí, natož svému vlastnímu já. Došourala se až na travnatou louku. Všude kolem ní bylo barevné luční kvítí, léto bylo v plném rozpuku. Sesi neměla ráda léto, alespoň ne takové léto, jaké bylo v téhle zemi. Bylo příšerné vedro. Pro vlka ze severu přímo nesnesitelné.
Vlčice se rozhlédla kolem sebe. Nebyly tu žádné vzrostlé stromy, jen keříky plné modrofialových bobulí. Keříky byly pichlavé, špatně se přes ně chodilo, bobule vypadaly lákavě. Rostliny se brání, když jsou dobré, napadlo jí nepsané pravidlo přírody. Pokud jsou plody jedovaté, proč by si je rostlina chtěla bránit navíc trny? Neznala je, ale voněly hezky. Rozhodla se, že jednu ochutná. Kdyby byly otrávené… alespoň by konečně měla klid. Opatrně uchopila jednu ostružinu a utrhla ji z větvičky. Převalovala ji na jazyku, než ji konečně rozkousla. Byla to zvláštní chuť, sladká. Nebylo to špatné. Sesi si po cestě skrz louku natrhala slušný zákusek po mršině ptáka. Její břicho bylo spokojené.
Zbytek jejího těla už tak spokojený nebyl. Začínalo jí být opravdové teplo. Sluníčko nemilosrdně hřálo a ona tušila, že by se měla jít někam schovat. Nebo alespoň najít vodu, co není slaná, aby se schladila a napila. Chtěla najít pěkné místo, kam se uložit a srovnat si trochu myšlenky. Pokračovala pomalým krokem dál.

// Dlouhá řeka

Zdálo se, že přeci jen měl něco, v čem byl opravdu dobrý. Uklidnit horkou krev, rozesmát ostatní. Ne, to nebylo pro Sesi to pravé. Vždyť ona často ani nestíhala věty ostatních, nato na ně stavět další a pobavit je chytrými řečmi. Obdarovala bratra prázdným pohledem místo jakékoliv slovní odpovědi. Avšak v té mlčící tváři se toho dokázalo hodně odrazit, třeba zrcadlový obraz Sikua samotného, když tahle slova říkal. Jako by mu sestra dokázala mlčky sdělit, že právě popisuje své kvality, nikoliv jejich. Kdyby věděla, co se právě odehrává v jeho hlavě, musela by jásat. Funguje to skvěle a její slova mají sílu. Do hlavy vlkům však neviděla, a tak debata uhasla.
A přesto ho v zápětí svou naprosto logickou připomínkou rozesmála. Zmátlo ji to, vždyť se mu vlastně vysmívala, tak co ho na tom pobavilo? Zamrkala. „S-s-skoro to zní, že n-není tak s-s-starý,“ poznamenala uštěpačně. „R-rozhodně není moc m-milý,“ ohodnotila charakter, jaký o Stařešinovi odhalil. Po druhé za velmi krátkou chvíli zapochybovala, že má vůbec nějaký smysl pro humor. Ani jedno z toho jí nepřišlo legrační.
Na jeho milá slova nereagovala. Neměla tušení, co by měla říct. Vlastně stále nevěděla, co si o něm má myslet. Bude to chtít pořádně dlouhou dobu, než si udělá obrázek, co je a co není pravda. Přeci jen se od něj dozvěděla tolik novinek. Třeba že umřel, ale vlastně je živý. Zvláštní.
Jak dlouho se zde nachází neměl tušení. Vypadalo to, že tady nějakou dobu bude, ale rozhodně ne dost dlouhou na to, aby z domova přešel přímo sem. To znamená, že mezitím se muselo stát ještě mnoho věcí, než dorazil na Gallireu. Zaujalo ji i označení mezi světy. Tomu úplně nerozuměla, zapsala si to do hlavy jako další bod k přemítání.
Dál ležela na zádech a sledovala hvězdy. Bratr ještě mluvil, už to znělo, že se mu zavírají oči a mozek upadá do první fáze spánku. Sesi jen pravidelně oddechovala a poslouchala šumění moře. Čekala, než uslyší pravidelné oddechování i od něj. Jakmile se tak stalo, otočila se na bok a pak se ztěžka postavila na všechny čtyři. Noha jí bolela a bylo na čase ji trochu protáhnout. Zadívala se na šedé klubíčko ležící vedle ní. Potřebovala si hodně věcí promyslet a potřebovala na to klid, ticho a soukromí. Nic z těchto věcí by se svým bratrem nenašla. Rozhodla se tak, že raději zmizí pod rouškou noci, než aby mu to horko těžko vysvětlovala ráno. Nestála o to, aby ji začal panicky hledat. Proto mu do hlíny, kde předtím ležela, vyryla drápek malou sněhovou vločku. Bude tak vědět, že odešla sama, svobodně a samostatně. Jednoduše řečeno, měl to pro něj být signal: „Nehledej mě, nestojím o tom“. Ještě na něj naposledy pohlédla a tiše zašeptala: „Sbohem.“ Pak se otočila a pokračovala někam dál prozkoumat novou zemi, co se před ní rozpínala. Ačkoliv nevěděla, zda ho ještě někdy uvidí, odcházelo se jí jednoduše a ani jednou se neotočila.

// Ostružinová louka

Sesi se na něj podívala, vlastně ho neznala. Stejně jako on neznal ji. Oba se tak dlouho neviděli, až si byli vlastně cizí. „Třeba n-něco n-najdou,“ odvětila téměř povzbudivě. Možná v ní tahle bratrova stránka vyvolávala něco z hluboko zakořeněné lásky k němu. Nebo jí třeba jen připomínal malé nerozhodné vlče a ona ho kvůli svému vztahu k mláďatům měla za potřebí posunout k nějakému rozhodnutí.
Protočila nad jeho slovy oči. Vypadalo to teď skoro, jako že ona byla ta dospělá a on ten věčný snílek. Vlastně proč by tomu tak být nemohlo. Ona teď už měla být matka, zatímco on už jednou zemřel. „Moc s-s-si to ide-a-lizuješ,“ začala, „jen s-se celé dny f-flákat. C-co z toho?“ Už dávno nebyli malí, aby celý jejich den naplnilo nic nedělání. Sesi pro svůj život potřebovala víc. Potřebovala se cítit užitečná, chtěla, aby ji někdo potřeboval. „Byli js-sme malí,“ dodala a pokývala nad tím hlavou. Než zmizel, skutečně tomu tak bylo. Pak už i ona začínala cítit časté pnutí. Proč se dělit o žrádlo s někým, kdo nemá nic na práci? Křičelo to tehdy několik hlasů. „Povi-nnos-sti přišly,“ sdělila mu a tím zakončila tohle vlákno. Víc mu prozradit nehodlala a on mohl vidět, jak se od toho disociuje.
Seznámil ji s myšlenkou nadpřirozených bytostí a ihned té postavě dodal i jméno. Stařešina. Blbé jméno, neubránila se poznámce v duchu. Podle popisu však naprosto adekvátní. Být tak neudržovaný, že na vás rostou houby, to už je opravdu něco. Sesi se ušklíbla. „Věřil js-si vlkovi,“ musela na okamžik přeskládat písmenka v hlavě, aby dávala smysl, „na kterém ros-stou houby?“ Přišlo ji to komické. Dle popisu byl vlk možná starý, ale ne moudrý. „Hře?“ optala se, aby mohl rozvést své vyprávění.
„Ti moji ne-nefungují,“ špitla. Přeci jen toho špatného se jí v životě prozatím dělo víc než dobrého. Třeba se to nyní změní na Gallirei. Hladit po duši by potřebovala neustále a nejspíš ani to by nezacelilo její prasklé srdce schované pod vrstvami ledu. A tak spolu leželi a koukali na hvězdy, jako v dětství tolikrát. „Jak js-si tu dlouho?“ zeptala se ho.

Ten Siku, co před ní stál, byl úplně jiný než ten, kterého si pamatovala. Respektive jehož obrázek měla v hlavě jasně namalovaný. Tenhle Siku se jí ani z poloviny tak nezamlouval. Pohodila ohonem Její bratr měl být přeci chytrý, ukecaný lovec. A vůbec ne poblázněný vlk, co se bojí vlastního stínu. Především měl být její bratr mrtvý a ne zrádce. Zamračila se na něj. „Na-učit s-s-se dá hod-ně,“ odvětila mu chladně. Zdálo se jí, že se vlk před ní snaží jen najít výmluvy. Vždyť byl statný a zdravý, netrápilo ho žádné fyzické postižení, tak proč by se neměl naučit lovit? Alespoň tak jak říkal. Lépe vycítit zvěř, umět ji vylákat nebo zabránit, aby unikla. Samozřejmě svými slovy narážela i sama na sebe. I ona se toho musela naučit mnoho, včetně věcí, které by nikdo nečekal, že jednou zvládne.
Omegy tady existují. „Svět je tu v pořádku,“ spokojeně si pomyslela. Jeho další slova ji nepřekvapila. Už nebyla malá a byla ve smečce déle než on. Moc dobře vnímala tu změnu. Když odrostla nejen tělem, ale i roky vlčecím létům, ostatní se na ni také nekoukali jako na rovnocennou. „Honí s-s-si ego,“ zabručela souhlasně. TI vyšší se rádi koukali na ostatní z patra. Někteří jedinci to asi potřebovali k životu. A na omegy se každý může dívat z patra. Přesto jsou to stále členové smečky, má to své nesporné výhody. Vždy záleží hlavně na tom, kdo smečku vede.
Sesi se zdál jeho sentiment nad smečkou hloupý. Zbytečně bolestivý a nepraktický. Inu, nedokázala si uvědomit, jak čerstvá je pro něj tahle bolest. Vždyť i ji to převrátilo celý život naruby. Jen měla dost času na to se s tím smířit. Tyhle drobné emoční nuance jí stále protékaly mezi prsty. „Z-zkus, n-není s-s-se kam vrátit,“ pronesla tu necitlivou větu tak chladně a bez zájmu, až z toho mrazilo.
Jeho další slova ji naprosto odrovnala. Zemřel? Vždyť stojí přímo přede mnou! Je to ohavný lhář! bouřila se v mysli hned po první větě. Nechala ho pokračovat v jeho vyprávění. Nezdálo se, že by to hrál. Vypadal skutečně otřeseně, zmateně a vyděšeně. Možná skutečně zemřel? Od doby, co se ocitla na půdě této země se jí s každým okamžikem otřásal celý svět k nepoznání. Ničemu nerozuměla. Netušila ani, co by mu na tohle měla odpovědět. „Aha,“ řekla pouze bez emocí. Ještě sama nebyla rozhodnutá, zda mu věří nebo ne. Musela to všechno teprve zpracovat.
„Vy-vypadá to tak,“ souhlasila s tím, že zdejší končiny mají zřejmě jiná pravidla. „A kdo t-to má být?“ optala se se zájmem. Nadpřirozená bytost, to znělo zajímavě. Nikdy se s ničím takovým nesetkala a chtěla vidět, jak to pozná.
Povzdechla si. „Jak kdy,“ zhodnotila rozpoložení jejích vnitřních hlasů. Následovala jeho příkladu a lehla si znovu na zem. Svět kolem už potemněl a ozývalo se jen šplouchání moře. Sesi se překulila na záda a sledovala tisíce malých hvězd na obloze. Přála by si opět vidět polární záři. „T-ty ne-nepří-jemné vítězí,“ přiznala mu. Ještě aby ne, kdyby vyhrávaly příjemné, nebyla by z ní ledová královna.

Těmi slovy byl zaražený a pak se rozhodl opět narušit její smyšlené vidění světa. Nechápavě naklonila hlavu na stranu. „Ne-umíš?“ Nedávalo jí to žádný smysl. Přeci ho brávali s sebou na lovy, tak co tam dělal? On ji to rychle vysvětlil, aniž by se ho na něco dalšího musela ptát. Poslouchala ho a snažila se rozpomenout, zda o tom někdy v mládí mluvili. Brala to jako pouhý fakt, že byl lovec. Odcházel s nimi, vracel se s nimi. A přinášeli společně kořist. „T-to je t-taky dů-le-žité,“ zhodnotila nakonec. Vždyť mít někoho, kdo vypíchne zvěř je stejně zásadní jako mít toho, kdo ji potom užene. Alespoň podle ní to tak bylo. Jenže ona přeci jen nebyla lovec ani špetkou svého bytí, tak co o tom vlastně věděla? Její názor na bratra byl ovšem jistý. Byl to lovec. Lovec a zrádce.
Ne-nemají omegy? nepochopila úplně jeho prohlášení, že by mu to zde netolerovali. A co dělají s nepoužitelnými vlky jako byla ona? Rovnou je vyhnali? To by moc neodpovídalo tomu, co se jí snažil Siku namluvit. Na hodné a změkčilé vlky to nesedí. Třeba naopak nemají pozici omegy a všichni jsou alespoň kappy, napadlo jí a sama sobě to musela odkývat. Znělo to logicky, pokud tedy skutečně neměli nižší pozici.
Snažil se jí namluvit, že nemluví s nikým. Zírala na něj jantarovýma očima a čekala, co z něj vypadne dál. Přece ho jasně viděla, že mluvil. A nejen mluvil, ohnal se po něčem. Mohl přeci říci, že mluvil na otravnou mouchu. Ale Sesi žádné nezpozorovala. Proč by taky mouše měl potřebu říkat, ať do toho neleze? Sice bratr moc často smysl nedával, tohle bylo ovšem hodně z cesty i na něj. Pak konečně zpustil jinou písničku. „Pří-hody?“ pobídla ho, aby to celé rozvedl. Nad hlasy mávla rukou, neb si nebyla úplně sto představit, co přesně tím má na mysli. „Taky s-s-slýchám h-hlasy,“ přiznala se, „rodiny, s-s-smečky a tak.“ Myslela to v dobrém, ale bylo to absolutně nesrovnatelné. Její hlasy byly jen vzpomínky, ačkoliv někdy upravené její myslí. Siku mluvil o hlase se svou vlastní taktovkou, jako by to byla jiná bytost u něj v hlavě.

K tetám se už nevracela. Některé z vlčic již nežily a jiné zůstaly na severu, minimálně, než Sesi sama odešla. Co se stalo potom už byla otázka, na kterou neznala odpovědi. Proč se zabývat nejistými možnostmi, vždyť jim život předkládal mnohem záludnější a aktuální problémy.
Sesi se to zdálo nějak moc pochybně dobré. Mírnější podnebí zdá se dělá slabší vlky. Zákony přežití se posunují a žít není výsadou ale standardem. Neuvěří tomu však dokud to sama neuvidí. S jejím štěstím, co v životě má, dost pravděpodobně narazí na nějakého psychopata, co ji rovnou usmrtí. Nedivila by se, i když by to byla trochu potupa. Zemřít pod taktovkou zhýčkaného vlka. Všechno bylo zatím ve hvězdách.
Její bratr smečky odmítal, to jí trochu překvapilo. „P-proč?“ zeptala se ho. Samozřejmě, měli svůj domov tam na severu. Ale ta smečka už nebude existovat, zanikne a není se kam vrátit. Nehledě na to, že on odešel před takovou dobou. Ani by je nedokázal najít. A procházet krajinou sám? Vždyť to bylo nesmírně nebezpečné. Tedy v jejich končinách bylo, zde se zdálo, že ani tulákům nehrozilo tolik nebezpečí. „V-vždyť j-jsi lo-vec,“ nechápala jeho zdráhání. Byl zdravý a mohutný, dobře, sice trochu vychrtlý, stále to však byl normální vlk jako každý jiný. Ona stále žila v představách o jeho skvělých loveckých taktikách, aniž by tušila, že je na tom vlastně úplně stejně jako ona. Tedy o trochu lépe, byl o dost rychlejší. Rychlost se s jejím kulháním moc neslučovala.
Nemají o potomky nouzi, zopakovala si jeho větu v hlavě. „Skvělé, mají bu-budou-c-c-nost, řekla nahlas. Její obličej zůstával nadále skelný, myslí se jí honily vzpomínky na malá vlčata, co odchovávala u nich doma. Vyrostla, některá odešla a jiná zůstala. Co když se některá dostala sem? napadlo ji. Třeba jednou nějaké potká. Nebo potká jiná. Proč by zrovna jí, kulhajícímu Quasimodovi, měli rodiče dovolit přiblížit se k nim. Ach, přála by si opět být obklopena malou chlupatou energií.
Jeho další slova přišla jako blesk z nebe. Sesi nadzvedla obočí a dívala se na něj, jako by se snad zbláznil. „S kým t-to m-mlu-víš? tázala se ho opatrně. Rozhlédla se, aby se ujistila, že jsou na útesu stále sami. Široko daleko nebylo živé duše. Siku se musel zbláznit. Možná stejně jako ona. Třeba se s dospělostí každý tak trochu zblázní. Sesi však sama se sebou obvykle nemluvívala, minimálně ne nahlas.

V jeho slovech byla snad naděje, že některou z nich znovu uvidí. Stejně jako se znovu potkali ti dva. Sesi nechápala, proč by si něco takového měl přát. Z jejího praktického pohledu na svět to bylo sobecké. Pokrčila rameny. „Nevím,“ přiznala, „tě-těžko říct, pro-proč by od-odchá-zely.“ Pokusila se utlumit jeho snahu hledat někoho, o kom nic nevěděl. Je možné, že některé smečku opustí a půjdou hledat štěstí jinam. Avšak ani tak by nebylo jisté, kde skončí. Aby celá jejich smečka, tedy zbytek, co přežije tuto zimu, se postupně objevila zde v Gallirei? Ne, to bylo krajně nepravděpodobné.
Alespoň další slova i výraz pochopit dokázala. Tentokrát Siku zareagoval tak jak očekávala. S radostí, že jejich těla nezbyla napospas mrazu a zimě. U nich doma bylo spalování bráno jako uctivý pohřeb, kteří si zasloužili všichni členové smečky. Vlků s magií ohně ve smečce nebylo nikdy mnoho, tudíž to byla velká výsada a pocta. Sesi se sama sebe tázala, co se stane, až krev ohňo-vládců vymizí zcela. Nejen, že smečka bude zničena, ale nenajdou ani zaslouženého odpočinku po smrti. Zmrznou a budou sloužit jako žrádlo jiným či se jen tak rozpadnou a vítr rozfouká jejich kosti. Ne, to bylo kruté. Nechtěla nad tím takhle přemýšlet. Nádech, výdech. Klid. Ticho. Prázdnota.
Siku začal mluvit, přikývla a pozorně poslouchala. Vzpomínala si na tuláka, darebáka, co si ničeho nevážil. On tvrdil, že tady je to jiné, otevřenější a jednodušší. „V-vlci jsou tu ho-hodní?“ optala se raději, zda tomu dobře rozumí. Další slova přivála opět nový nával možností. Smečky netvoří jen rodiny, ale přijímají i jiné neznámé vlky. Jenže kdo by asi chtěl mezi sebe pustit někoho takového jako byla ona? Ne, tuhle možnost mohla rovnou zavrhnout. Zuboženou vlčici mezi své řady nikdo nepřijme. Ale Sikua mohli, on byl přeci normální. Navíc uměl lovit. „Ty,“ podívala se na něj vážně, „při-přidáš se?“
Oznámil jí fakt, že zde vlčice jsou s vlčicemi a vlci s vlky. Zůstala na něj zírat jak opařená. Plácal spoustu nesmyslu, ale tohle? To bylo pro prakticky smýšlející vlčici zcela nepochopitelné. Proč by to ti vlci dělali? Co z toho mohli mít? Vždyť cílem partnerství je mít vlčata. Sesi nepoznala ve svém životě lásku ani náklonnost partnera. Jediný cíl byli potomci, co z jejich vztahu měli vzejít. A zřejmě dávno zapomněla, jak rád měl otec matku. Tak moc, že se bez ní utrápil. Podle ní nedokázal převzít odpovědnost za mrtvé děti nebo nedokázal zvládnout péči o ně bez jejich matky. Ale láska? Ne, to pro ni byl cizí koncept. „Sv-svo-bodní,“ zamumlala. „Zvláštní,“ špitla ještě o trochu tišeji, zatímco se její mysl snažila tuto informaci zpracovat.

Asi se ji snažil uklidnit, že tady bude v bezpečí. Sesi se ani nehnula, nevěděla, jak zareagovat. Bezpečí. Zvláštní to slov. U nich doma nikdy nebylo bezpečno, a přesto to tam milovali. A vůbec, může být někde skutečně bezpečno pro kulhající vlčici, co zakopne o vlastní nohu? Přeci jen už v tento moment mohla být pryč, kdyby ji Siku nevytáhl na sráz, daleko od hladového přílivu. Bezpečná, to pravděpodobně země byla pro normální vlky, avšak ona byla jiná. Neměla zájem ani o jiné vlky, vždyť všichni by se na ní koukali s nechutí a odporem. Stejně jako předtím Hanta, její vlastní partner byl zhnusen. Jediný vlk, co se na ní koukal s láskou a obdivem teď stál před ní jako připomínka dávných dnů.
Ptal se na jejich tety. Nepřemýšlí snad? Jak ty by mohly zachránit smečku. Jen těžko ve svém věku mohly mít nová mláďata. „Jsou staré,“ odvětila smutně a pokývala nad tou skutečností hlavou. Samozřejmě některé z nich měly i jiné osudy, a tak dodala: „Některé mr-mrtvé.“ Byla to pro ní stejně přirozená věc jako východ a západ slunce. Sibiř byla krutá a vlci umírali, zatímco se noví rodili. Když se narušila ta rovnováha, znamenalo to velké neštěstí. „Byly s-s-spáleny s-se vší po-poc-tou,“ dodala, aby ulehčila tíhu toho prozření. Smrt jiných dobrých vlků by neměla být používána jako bolestivá dýka, ani pro největšího ze zrádců. Za tuhle smrt nemohl, nemoci ani zranění nebyly nic neobvyklého.
Její zájem o vlčata byl zřejmý. A vlk odpověděl velice pozitivně. Sám se očividně s nějakým setkal a neměla být jediná. Sesi to zjištění zahřálo u srdce. Znamenalo to, že zdejší země nevymírá. To bylo dobře. Nezpůsobím tady teď já problém? Ta myšlenka rychle utlumila její radost. Co když přišla šířit zkázu na místní obyvatele. Vlčata se přestanou rodit nebo budou vrhnuta mrtvá. A matky… matky je budou muset pozřít, stejně jako ona musela. Tak to příroda přeci zamýšlela. Vlčice se zachvěla. Najednou jí byla zima, i přes vysokou teplotu. Zastříhala ušima a vrátila se zase nohama na zem. „To je… dobře,“ řekla. Zaujalo jí jeho poslední slovo, a tak ho popostrčila, aby to rozvedl: „Jinak?“