Gallirea - Příspěvky uživatele

Projít všechna území, skrz které protéká řeka Kiërb

// Gejzírové pole

Podařilo se jí to. Unikla jistému osudu smrti usmažením. Jakmile zem pod packami vychladla, oddechla si a dovolila uvolnit sevřené tělo. Přitom ji v noze nepříjemně zaškubalo. Skončit? To by mi nevadilo. Ale projít přitom skrz vařící vodou, to nezní jako dobrá smrt, hodnotila situaci. Navíc kdo ví, jak to ve zdejší zemi se smrtí bylo. Siku přeci tvrdil, že už umřel, se smrtkou se setkal a teď opět žije. Na druhou stranu je to podrazák a lhář, připomněla ji hlava nepříjemnou skutečnost. Zbabělec, co měl být mrtvý už dávno a nebyl. Té smrti unikal na její vkus příliš často. A proč se s ní nikdy nesetkala ona? Vždyť právě tato vlčice by měla žít neustále na hraně mezi životem a smrtí. Už od dětství tomu tak bylo. Mrskla nespokojeně ocasem. Krajina kolem ní se začínala měnit. Napřed se objevily kopce a poté viděla vysoké hory. Nahoře se bělavě třpytil sníh. Sníh. Chyběl ji domov. Chtěla být obklopená známými vlky a hlavně vlčaty. Přála si znovu ucítit vůni jejich úkrytu a přitulit se k teplu, jaké může přinést jen jiné vlčí tělo. To nemohla nahradit jakkoliv horká voda. Pokračovala dál, vzhůru za sněhem, jako by jí snad ten mohl přinést klid a pohodu. Pohodlná cesta však přešla do drolivého kamení a prudkého stoupání. Snažila se seč mohla, skákala z kamene na kámen. Nebyla však dostatečně mrštná. Ani sníh jí život nepřál. Povzdechla si. Nedalo se nic dělat, musí se otočit zády ke sněhu, stejně jako se otočila zády ke své smečce. Nechat obojí daleko za sebou a hledat… co? Netušila. Její život se zdál mučivě prázdný.

// Ledová pláň

Projít všechna území, skrz které protéká řeka Kiërb

// Východní hvozd

Stromy kolem ní napřed velice houstly, a pak stejně rychle prořídly. Země před ní začala být rovná a podivně popraskaná. Navíc se z ní linulo nezvyklé teplo. Slunce dávno zašlo a měsíc byl schovaný za mračny, což dělalo noc obzvláště temnou. I kdyby schovaný nebyl, byl nov. Zima vlčici nijak zvlášť nevadila, to teplo však vypadalo tak lákavé. Sesi se nikdy s gejzíry nesetkala. Naivně tedy pokračovala rovnou čárou přes území, zatímco ji do pacek hřála teplá voda pod zeminou. Potom se někde po její straně ozvalo hlasité bum. Trhla sebou, připlácla se k zemi a roztřásla se. C-co to bylo? Netušila. Slyšela jen hučení a dopadání kapek zpět na zem… kapek? Musela to tedy být voda. Opatrně se vyškrábala na všechny čtyři a přiblížila se. K packám ji dotekla skutečně voda. Byla horká, přímo vařící. Prudce ucukla a neelegantně odskočila zpět. Horká voda, co s velkým výbuchem tryská na povrch? To mohlo být extrémně nebezpečné. Přitáhla uši k hlavě a plíživě se vydala dál. Při každé hlasité ráně křečovitěji sevřela pysky mezi své zuby, až jí nakonec z koutku začala kapat krev. Chtěla být co nejrychleji pryč, ideálně celá a nevařená.

// Sněžné velehory

// Řeka Mahtaë (sever) (přes Kojotí břeh)

Od vody pokračovala dál na východ. Cesta jí trvala dlouho, ale postupovala. Slunce už by mohlo být vysoko nad obzorem, akorát přes zatažená mračna nebylo vidět. Ponurá atmosféra pohlcovala okolní krajinu a tiše slibovala krutou blížící se zimu. Bude opravdu tak mírná, jak jí tvrdil Siku? Dokáže ji přečkat ona sama jako tulačka? Možná bych se přeci jen měla zamyslet nad možností smečky, dumala. Hodnotila všechna pro a proti. Jako černá skvrna se přes tu všechnu logiku táhla nejistota, zda by zrovna ji byl ochotný kdokoliv do smečky přijmou. Neměla co nabídnout, pouze by brala. Sklopila uši k hlavě. Stejně jsem zatím moc vlků nepotkala, jaká je pravděpodobnost, že narazím na celou smečku? ukončila svou vnitřní debatu.
Zaslechla zvláštní zvuky, a tak vzhlédla k nebi. Skrz listnaté větve sem tam zahlédla obrysy křídel. Muselo jich být desítky, ne-li stovky. Vypadalo to na velké ptáky, ale ne na dravce. Nějací tažní ptáci, co odlétají do teplých krajin. Vrací se domů nebo právě svůj domov opouští? naklonila hlavu na stranu. Nemohla se jich zeptat. Pro teď však nebyla na své pouti sama, což jí trochu zvedlo náladu. Zrychlila a postupovala hlouběji do lesa. Tam však s přibývající hustotou stromů pohled na oblaka ztratila úplně. Byla opět sama uprostřed děsivého lesa a nevěděla ani kudy jít. Nezbývalo nic jiného než jít přímo za nosem. A šla.

// Gejzírové pole

// Armanské hory (přes Jižní Galvatar)

Kopce jí daly pořádně zabrat. Byla udýchaná a unavená. Slunce bylo ještě vysoko na obloze, a tak usoudila, že ničemu neuškodí zastavit se u řeky, co se jí právě rýsovala na horizontu. Trochu se vydýchat a jít opět dál. Jak se přibližovala, viděla pozvolné břehy kroutící se v krajině v meandrujícím se toku řeky. Došla tedy až k vodě a nechala si vodou omývat unavené packy. Průtok byl velký a ona tušila, že přebrodit řeku nebude jen tak. Stála s packami ve vodě, ztěžka dýchala a snažila se zahnat nepříjemné píchání v boku. Noha jí bolela a cítila, jak se kvůli ní celá víc a víc stáčí k levé straně. Na druhou stranu bolest fungovala jako skvělé anestetikum pro zmučenou mysl. V uších jí stále ještě hučely vodopády. Když se vydýchala, pokračovala podél břehu na jih, než našla místo, kde se voda zpomalovala kvůli stromům, přebrodila řeku a pokračovala na druhé straně břehu zase dál, pryč od vody.

// Východní hvozd (přes Kojotí břeh)

// Vodopády (přes Lesík topolů)

Hluk vodopádů nechala daleko z a sebou. Prošla lesíkem a tyčily se před ní zvlněné kopce. Povedlo se jí vymanit z neustálého kolečka, do kterého se po příchodu do této krajiny zamotala. Alespoň něco se podařilo. Teď před ní byla výzva. Nepatřila mezi rychlé, obratné ani vytrvalé vlky. Vlastně nepatřila ani mezi úplně zdravé vlky. Její levé zadní brzdila pravidelný pohyb a jakákoliv delší vzdálenost ji způsobovala bolesti, a ještě zpomalovala tempo. Mohla však dělat něco jiného? Neznala zdejší krajinu a neměla žádné známé. Krom svého bratra, kterého rozhodně znovu potkat nějakou chvilku nechtěla. Musela se trochu porozhlédnout. Přeci jen musí si najít nějaké místo na zimu.

// Řeka Mahtaë (sever) (přes Jižní Galvatar)

// Přímořské pláně (přes Ostružinovou louku)

Vracela se přes místa již známá. Skrz louku teď už plnou víc trní než bobulí k vodě padající přímo k zemi. Vodopády, krásný přírodní úkaz. Sesi v ničem krásu neviděla. Její svět byl šedý a prázdný. Kolik vlků by obdivem vydechlo před takovou ukázkou síly vody. Ona ne. Ani koutkem oka nezavadila o blankytně modrou vodu. Vnímala jen nepříjemně hlasité hučení peřejí dopadající tekutiny a skláněla uši vzad, aby alespoň z části minimalizovala ten hluk. Raději zrychlila krok než ji krom vzpomínek na nedávný průchod, doženou i ty na setkání s jejím bratrem nebo snad odchod z jejich rodné smečky. Měla jediný plán. Jít tak dlouho, než padne vyčerpáním. To by mohlo být nádherné vysvobození z nešťastného života. Avšak dobře věděla, že ji tělo zastaví dřív, než by v to doufala.

// Armanské hory (přes Lesík topolů)

Na co tady čekala? Stála jako skála a koukala do prázdna. V její hlavě bylo nepříjemné ticho, to bylo snad horší než slyšet hlasy vlků již dávno ztracených. Povzdechla si. Nezbývalo nic jiného než se vydat opět na cestu. Už si odpočinula dost na to, aby dokázala zase pokračovat. Rozhlédla se, avšak všude kolem byly jenom holé rovné pláně. Zdálo se jí, že se motá v kruzích. Mohla bych se vrátit po svých stopách a pak úplně změnit směr, napadlo ji a vzápětí se jala činit tak, jak si usmyslela. Ztuhlé nohy donutila k nepravidelnému pohybu a dopadajíc na nedobrou nohu postupovala k louce plné ostružin a ještě dál. Slunce bylo schované za mraky a s podzimem ztrácelo na síle. Tohle počasí bylo o dost příjemnější na dlouhé pochody, možná by mohla dojít dál, než přes léto. Na druhou stranu jen prohlubovalo její špatnou náladu a chladné pocity v srdci.

// Vodopády (přes Ostružinovou louku)

Září 6/10 – Nicos

Sledovala zrzavého vlka před sebou a poslouchala ho. Měla co dělat, aby se opravdu nerozbrečela. Tentokrát ne od smutku nad svou minulostí. Byla pohnutá z toho, jak se k ní choval. Vždyť ji ještě před okamžikem ani neznal jménem, přesto k ní přistupoval jako by se znali snad celý život. Nevadila mu její pomalá mluva, koktání ani psychická labilita. Nijak se v tom nešťoural, což bylo opravdu dobře, pravděpodobně by plakala akorát silněji. Takto dokázala zahnat slzy a raději slabě pohodila ohonem. „J-je dobře, ž-že m-máš he-hezký do-domov,“ pokývala hlavou. Ať už vlk v životě zažil cokoliv, očividně to na něm nenechalo hluboké šrámy traumat, to Sesi obdivovala. „Dě-děkuji,“ vydrala ze sebe na jeho nabídku přečkání zimy v jejich smečce. „Ne-nevím j-jak by se n-na to d-dívala vaše a-alfa,“ podělila se s ním o svou nejistotu, co se týče hledání nového domova. Nedokázala si představit, že by ji jakýkoliv vysoko postavený vlk přijal. Jaký smysl by pro smečku měla pokroucená a zpomalená vlčice. Ne, vždyť ani své smečce nikdy nepřinesla nic dobrého. Nezasloužila si najít nový domov. Stáhla uši ještě víc v hlavě, jak ji pohlcovala vlastní temnota. Úsměv Nicose ji dokázal vytáhnout ven. „Ale r-ráda s-se na tebe přijdu po-podívat,“ řekla mu, snad aby mu její chladný přístup ke smečce nebyl líto, nebo možná aby měla ona nějaký nový cíl, co ji požene v životě dál. „A u-uděláme po-pořádnou k-k-koulo-vačku.“ A kdo ví, co budoucnost přinese.

Září 5/10 – Nicos

Nicos nevypadal jako ten typ, co by se přetvařoval. A jestli ano, šlo mu to opravdu dobře. Bylo v něm cosi nevinného. Jeho nadšení, mávání ohonem i jednoduchá slova vlčici uklidňovaly. Připomínalo jí to doby, kdy trávila čas s odrostlými vlčaty. Její koutky se po dlouhé době roztáhly do úsměvu. Ačkoliv to byl úsměv upřímný, byl hořký a zračil v sobě roky bolesti. „R-ráda,“ přikývla. Tentokrát našla pohledem jeho oči, aby dala najevo, že to myslí skutečně upřímně. Jeho zájem o opětovné setkání ji překvapoval, avšak neměla z toho pocit zlomyslné legrace. Pořádnou koulovačku s milým vlkem přeci nemůže odmítnout ani úplně zlomená vlčice.
„Mě-měla jsem s-smečku,“ řekla a při těch slovech se jí do očí nahrnuly slzy. Sklopila uši a podívala se do země. Nechtěla teď plakat, ne před hodným Nicosem. Našla svými zuby tvář a uštědřila sama sobě pořádný kousanec. Jestli něco dokáže zahnat pláč, je to bolest. Znovu zvedla hlavu a omluvně se pohledem vrátila ke svému společníkovi: „P-promiň. S-sama.“ Polkla, aby zahnala pachuť krve z prokousnuté tváře a poslouchala, co říká o Sarumenu, lese s místní smečkou. „Zní s-skvěle,“ špitla tiše. Záviděla mu, že má stále domov? Možná. Zároveň však byla ráda, tak zlatý vlk jako Nicos si ho rozhodně zasloužil. „Ty… na-narodil s-ses tu?“ zeptala se ho ještě na otázku, co jí zajímala.

Září 4/10 – Nicos

Dařilo se jí to. Skutečně vedla rozsáhlou konverzaci o počasí se zcela neznámým vlkem. I tahle ledová královna musela být teď sama na sebe po právu pyšná. Někde v hloubi jejího nitra zaplesala uťáplá dušička. Téměř hned však byla znovu uhašena neutuchající prázdnotou. Ale neznámý byl klidný, vesele mával ohonem a neměl chuť od ní utéct. „Ro-rozhodně,“ houkla, „s-se sně-hem toho j-jde dělat to-tolik. Dělat a-andílky, s-stavět s-sněhu-láky, ko-kopat díry…“ Vlčice se v jeho příjemné společnosti skutečně rozmluvila, tedy na ní. „B-bláto jen š-špiní,“ povzdechla si a sjela pohledem na jejich zablácené tlapky. Vlk se opět začal dívat přímo na ní, oční kontakt mu oplatit nedokázala, jen sem tam letmo našla jeho oči, než opět uhnula, snad aby nevyvolala potyčku. Nevěděla, co by teď měla dělat z hlediska slušného vychování, a tak si kecla na zadek, aby dala najevo, že taktéž nemá v plánu jen tak odejít. „J-já,“ začala nejistě, „ne, nejsem z-zdejší. J-jsem ze S-seve-ru.“ Kdyby mu vyprávěla o tom, jak ji na tuhle zemi vyplavilo moře, věřil by jí to? „Sa-ru-me-nu?“ zopakovala po něm tázavě neznámý název a nadzdvihla obočí. Snad Nicose neurazila tím, jak vyzvídá.

Září 3/10 – Nicos

Vlk k jejímu velkému překvapení neodešel. Vlastně pokračoval, jako by se nechumelilo, a rozvíjel konverzaci dál. Vůbec mu nepřišlo divné, že Sesi mluví pomalu a koktavě. Nevysmál se jí do obličeje ani se vyptávat, jestli je s ní něco špatně. Dal jí prostor a nijak na ni netlačil. Vlčici to dodalo jistý pocit klidu, což se ihned projevilo na držení těla. Polevilo křečovité zatnutí svalů a dech začal být pomalejší. „Š-špatně s-se cho-dí,“ opět odsouhlasila jeho slova o počasí. „Le-lepší je s-sníh,“ nadhodila. Ona sama preferovala zimu nad jakýmkoliv jiným ročním obdobím. Přeci jen bylo to pro ni nejpřirozenější, hluboká vrstva sněhu a teplo rodiny. Nyní to však vypadalo, že bude zimu trávit sama. Neumrzne? Ta myšlenka ji dohnala k tomu, aby otevřela tlamu a zeptala se neznámého: „J-jsi z-z-zdejší?“ Zvídavě naklonila hlavu na stranu. Ne, že by ji vadil rozhovor jen o počasí, avšak potřebovala získat co nejvíc informací o zdejší krajině. A ten vlk, co právě stál před ní, mohl pomoci tomuto účelu. Navíc vypadal mile. „J-jsem Sesi,“ představila se mu, když jí hlavou blýskla myšlenka, že přeci jen není moc slušné vyzvídat a nepředstavit se. Jestlipak zná mého bratra? napadlo jí, ptát se však nechtěla.

// Ostružinová louka

Vzdalovala se od louky i řeky a přibližovala se zpět k moři. Do čumáku ji udeřil slaný vzduch a srst čechral mírný vánek. Pokračovala dál, až se z louky postupně stala planina a rostlinky vymizely. I přes všudypřítomnou vodu toho zde mnoho zeleného nerostlo. Keře zde byly spíše žluté, snad aby barvou doplnily písek na pobřeží. Zadívala se do dálky na moře. Proč jsem tuhle cestu musela přežít? povzdechla si sama sobě. Doteď netušila, jak to vůbec bylo možné. Asi tomu osud tak chtěl, když místo utonutí skončila na břehu Gallirei, navíc v náručí svého bratra. Chtěla pokračovat dál, ale už měla dost cestování. Její křehké tělo si opět potřebovalo odpočinou. Posadila se tedy kousek od pobřeží a sledovala vycházející slunce, jak se třpytí na hladině neklidného moře. Slzy už se vsákly a její tvář opět nabila své normální prázdnoty. Z dálky musela vypadat jako socha, jen prázdná schránka. Akorát vítr, který čechral její hustou srst, prozrazoval, že není z kamene.

Září 2/10 – Nicos

Cítila na zádech pohled onoho kolemjdoucího. Zavřela křečovitě oči. Když neuvidím já jeho, možná neuvidí on mě, hučelo jí v hlavě. Inu, nepomohlo to a neznámý přistoupil k ní a oslovil ji. Když slyšela jeho tón, spadl vlčici kámen ze srdce. Nezněl hrubě, nevypadalo to, že by chtěl osamocené vlčici ublížit. Právě naopak, zněl velice přátelsky. Měl hlas medový a melodický, takový, jaký Sesi nikdy mít nemohla. Přestala pít a otočila se na mladého vlka. Byl dobře urostlý, měl čistou zrzavo-bílou srst a kolem krku měl paroží. Na první pohled vypadal jako někdo, kdo má svůj domov. Naopak on mohl vidět bídně živenou vlčici, jejíž objem tvořily jen husté chlupy. Tvář měla prázdnou a v očích ani jiskřičku. Vyhaslá a ztracená duše. „Uhm,“ začala nejistě. „Z-z-zdra-vím,“ vykoktala ze sebe. Byla nervózní z prvního setkání, a tak se jí slova tříštila na stovky kousků. „A-asi, a-ano,“ souhlasila s ním ohledně deště. „D-déšť j-je p-pro-pros-spěšný,“ podařilo se jí ze sebe vysoukat ještě jednu větu, ačkoliv její smysl nemusel být jistý. Příroda déšť potřebuje, zvlášť po dlouhé a parném létu, dodala sama sobě v hlavě. Nedívala se neznámému přímo do očí, neodvážila se. Koukala se mu spíš na čumák a na tlamu. Teď jen čekala, jak zareaguje. Nepřekvapilo by jí, kdyby se beze slova otočil a odešel. Tak na ní reagovala i většina vlků ve smečce, málokdo se chtěl zahazovat s pomalou vlčicí.

// Vodopády

Slzy ji pálily v očích a kanuly po tvářích dolů jako malé vodopády. Nedokázala je zastavit, ani se o to nesnažila. Vlhkost byla všude ve vzduchu a těch pár kapek navíc z vlastních zásob nic nezmění. Odcházela od vodopádů a od řeky, jako by snad mohla zároveň utéct od svých problémů. Avšak to nešlo. Démoni, co nosila v sobě, ji následovali všude a ani na okamžik neuvolňovali sevření.
Co čert nechtěl, skončila přesně tam, kde už byla. Tehdy, když se v noci odplížila od spícího bratra. Znovu cítila knedlík v krku při vzpomínce na jejich rozhovor, který stále nedokázala rozklíčovat. Bylo snazší potlačit nové zjištění než se v nich probírat. Možná by bylo lepší, kdyby pro ni zůstal bratr mrtvý. To už dokázala zpracovat, a že to trvalo. Teď byla všechna ta práce dlouhých měsíců v tahu. On je živý a… No nic, nechce mu znovu věnovat svůj čas. Kousla se do tváře, aby ji bolest odvedla od nepříjemných myšlenek. Raději pokračovala dál.

// Přímořské pláně