Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Z hrůzostrašné příšery se vyklubal obyčejný vlk obalený v bahně. To tady všichni mají nějakou úchylku na bahenní koupele? zabručela nelibě v duchu. Tenhle vlk byl naštěstí co k čemu a za vyděšení se řádně omluvil. Sesi se nechala uchlácholit a uvolnila zatnuté svaly. „Uhm,“ začala nejistě, „n-nic s-se ne-nestalo.“ Byla to spíš věta ze slušnosti, nejradši by na toho drzého vlka zakřičela, co si o sobě myslí, když takhle straší vlky. Nehledě na to, že je vyrušil od celkem vážného tématu.
Pak se neznámý začal vyptávat na magie. Ivar mu názorně ukázal svou magii ohně. Sesi sledovala malý plamínek a nutilo ji to přemýšlet nad domovem. U nich byli vlci s touhle magií ctění a žádaní. Dumala nad tím, proč tak moc Ivar potřeboval za jejím bratrem a jak ho mohl mít rád. Šedý jednouchý vlk nakonec nebyl tak špatný a zdálo se, že by si s ním dokonce i rozuměla. Třeba se spolu ještě někdy setkají. Snad mu můj bratr neublíží. Tentokrát nemyslela fyzicky, ale psychicky. O Sikuovi neměla valné mínění a bylo by jí líto, kdyby Ivara zlomil. Ostatně stejně, jako zlomil srdce jí. On však neváhal a vydal se ho hledat. „D-dobře,“ pípla tiše na jeho pokyn ohledně zardoušení.
Její žluté oči se pak vrátily na vlka, co tu s ní zůstal. „J-já,“ začala opatrně. Ohledně své magie toho moc netušila, nebyla v ní nikterak dobrá a moc často ji nevyužívala. „O-občas po-pohnu s p-p-před-měty,“ shrnula jednoduše své schopnosti. „O-oči s-se mi ne-neza-barvily,“ dodala ještě, co věděla. Doufala, že vlk razantně nezmění svůj přístup, když její bodyguard opustil pole.

Na její poznámku o zvrácenosti reagovala jak Morghana, tak Ivar tichým vrčením. Vlčice stáhla uši víc k hlavě a snížila hlavu, aby dala jasně najevo svou podřízenost, jako by tím snad mohla vzít zpátky svá slova. Jenže mohli se snad divit tomuto názoru. Vždyť si šedá nespojovala partnerství s láskou, byl to pro ni jen pouhopouhý prostředek k rozmnožení. Partneři byli od toho, aby zplodili potomky, kteří představovali budoucnost smečky. Pouhopouhý přenos genetického materiálu, žádné chemické pochody v jejím logickém pohledu neměly co dělat. Jak by tedy měla pochopit, že zde všichni vlci nemusí žít pod taktovkou snahy o přežití. Siku ji sice říkal o mírnějším podnebí a množství lovné potravy, avšak léty zajeté koleje se jen těžko opouští. Bude to trvat ještě nějakou dobu, než vlčice princip náklonnosti pochopí, jestli vůbec.
Morgoth vlčici vystrašil, když potvrdil svou nebezpečnost, i když nepocházela od magií. Sesi mu věřila, nepotřebovala žádný důkaz. Přeci jen ji by přepral i ten kamzík, co za ním odhopsal ožralý kyklop. Oddechla si, jakmile ti dva zmizeli z dohledu. Zůstal pouze Ivar, co se snažil vyzvídat další a další informace. Nevypadal však, že by se chtěl na ni vrhnout. Naopak, přísahal ji ochranu a jí nezbývalo nic jiného než mu věřit. Mluvil o nesvobodnosti vlků, byly to na ni příliš filozofické žvásty, které nedokázala rozklíčovat. Kdyby to zvládla, pravděpodobně by s ním souhlasila. Možná se na svět dívali podobně realistickýma očima.
„N-nevím,“ přiznala tiše. Naposledy to byla ona, kdo odešel dřív, než se vzbudil. Vůbec netušila, kde by se teď mohl nacházet. „Po-potkali j-jsme s-se n-na pláži,“ odhalila mu. „Tře-ba s-se d-drží m-moře,“ navrhla šedému alespoň nějakou možnost. Vůbec netušila, jestli by to mohla být pravda, ale zdálo se jí lepší něco si vymyslet než mu nijak neporadit. Ještě by si na ní mohl chtít vylít zlost, když nic neví. Jestli najde jejího bratra jí bylo jedno, vlastně by ho nejraději varovala, ať ho nehledá. Vždyť je to zrádce. Jenže než stihla cokoliv víc říct, baflo na ně hrůzostrašné monstrum. „Ík,“ vyjekla Sesi vyděšeně a nalepila se na strom, co jen mohla. Ivar ji zastínil vlastním tělem. Nezbývalo nic než čekat, co má příšera za lubem.

Setkat se s někým s magií myšlenek (a seznámit se s její existencí) 3/3

Zálěží mu na bratrovi. I jí kdysi na něm záleželo, a jak jí to vrátil. Odešel pryč a už se nevrátil, pak na sebe narazí po letech a má pocit, že bude všechno zase krásné a skvělé. A teď... nějaký vlk přijde a vykřikuje, jak mu na něm záleží. "M-máš h-ho r-rád?" zeptala se pro jistotu. Číst mezi řádky dělalo vlčici stále značný problém. Dokonce jsem zjistil, že zdejší vlci tvoří stejnopohlavní páry, vybavila se jí věta, co pronesl při jejich setkání Siku. Možná už tehdy se setkal s tímhle šedým vlkem. Dost pravděpodobně ho měl také plnou hlavu. Avšak v dobrém nebo špatném, to netušila. Tehdy to pro ni byl nový koncept a přišlo jí to: "zvrá-ce-né." To slovo ji omylem vyklouzlo z tlamy a zvukové vlny rozvibrovaly okolí. Sesii se podívala na Ivara a rychle ze sebe vykoktala. "Ř-říkal, ž-že jsou z-zde vlci s-svo-bodní," přiznala popravdě víc o slovech bratra. Nejspíš se k tomu neklonil jako ona. Jí to z čistě praktického hlediska nepřipadalo v pořádku. Z takového vztahu přeci nemohla vzejít vlčata, a k čemu byl jakýkoliv vztah bez nadějné budoucnosti. Neschvalovala to, prozatím. Vždyť vše cizí umí být značně děsivé.
Morgoth ji seznámil s existencí magie myšlenek. Přiznal však, že ji zatím ne moc ovládá. Sesi pokývala hlavou. Byla to pro ní nová věc, což znamenalo ještě několik hodin dlouhého hloubání, než ji dokáže zpracovat a udělat si na ni ucelený názor. Nebyla zrovna mistrem rychlého rozhodování a ukvapených soudů. Představa, jak se jí někdo hrabe v hlavě, se jí nelíbila ani za mák. Myšlenky jsou dost soukromá věc, ne? nespokojeně jí prolétlo hlavou. Na druhou stranu, vidět vlkům do hlavy může být jistě prospěšné. Tedy nachází-li se vlk na té druhé straně. Každopádně si začínala uvědomovat, co z toho plyne. Bude muset být u světlookých jedinců opatrnější a nenechávat svou mysl volně téct. To bude dost těžké, zvlášť když se vlčice cítí jistěji ve své hlavě. Přeci jen koktavá řeč pro ni nebyla příjemná, stejně jako pro okolí. Možná by se síla myšlenek hodila i jí, třeba by mohla vkládat ostatním do hlavy svá slova a vyhnula by se tak složité nutnosti fyzické komunikace. Jenže zatím neuměla ovládat ani svou magii, natož aby mohla dumat nad dalšími.
Morghana už se znovu přidala do jejich konverzace. Tentokrát však na vlčici přímo netlačila, a nevyžadovala nepříjemný fyzický kontakt. Jen se ji slovně snažila přesvědčit, ať se uklidní, přeci nejsou nebezpeční. Ona si nebyla jistá, jestli tomu úplně věří. Udělala tedy to jediné, co ji napadlo. "Sesi," představila se stroze, aby měla vlčice její jméno v hlavě. Při té příležitosti vyhledala na okamžik oči flekaté. Ta si mohla všimnout, jak šedé jedno oko ujíždí k čumáku.
Ivar se k uklidňování přidal. Můj zjizvenec? zopakovala po něm v duchu. Bylo podivné slyšet tohle z úst vlka. Snažila se udržet na uzdě své myšlenky a nedumat nad tím, zda zde nepanuje nějaká zákeřná nemoc, co napadá vlčí mozky. Přeci jen všechny vlky, co zde za posledních pár dnů viděla, měli někoho blízkého. A vůbec jim nevadilo se k sobě tisknout navzájem. Tohle myslel Siku, když tvrdil, jak jsou zde vlci milí a hodní? napadlo ji. Jí to nevyhovovalo, jemu možná ano. Těžko říct, vlastně ho vůbec neznala. "D-děkuji," poděkovala vděčně šedému, co přislíbil svou ochranu před možným nebezpečím. Za to nebezpečí označil světlého vlka, jehož stále neznala jménem. Podívala se na něj, stáhla uši a vykoktala: "J-jste ne-nebezpečný?"

// Mobil post, za překlepy se předem omluvuji

Setkat se s někým s magií myšlenek (a seznámit se s její existencí) 2/3

Strakatá vlčice se rochnila, teď už v listí bez těl. Vytvořila si ukázkové brnění a na hlavu místo helmy narvala malou lebku. Kdyby ji takhle potkala v noci, rozhodně by se bubáka lekla. Na druhou stranu, Sesi byla strašpytel, tudíž se nebylo čemu divit. Bála se pomalu i vlastního stínu. Každopádně odchod Morghany měl za následek nejen vznik hrůzostrašného bubáka, ale i úplný a finální rozpad hromadné muchlovačky v listí. Alespoň něco pozitivního. Jenže teď se veškerá pozornost přítomných vlků obrátila na ní.
Morghana na ní nechápavě civěla, cítila její ostrý pohled až do mozku kostí. Ten světlý vlk byl nejspíš její partner, s tím, jak moc si vyznávají lásku. Zeptal se, co má šedá za problém. Nejspíš namířil otázku spíš do vzduchu, než přímo na vlčici. Ona však cítila povinnost mu odpovědět. Minimálně mu dát najevo, že ho slyší. "N-nic," zalhala, ačkoliv chtěla křičet "všechno". "J-jak jsi p-před-tím z-znal j-jméno b-bratra?" odvážila se světlého zeptat na otázku, co tížila jí.
A Ivar se samozřejmě přihnal se spoustou otázek ohledně Sikua. Vlčice si povzdechla. Její setkání s bratrem nedopadlo zrovna dobře a bylo pro ni opravdu bolestivé mluvit o něm. "N-nevím, ně-někde t-tady," řekla jen neurčité. "N-nejsme s-si blíz-cí," těžce polkla. Byla to pravda nebo lež? Ani ona nevěděla. Nad další otázkou se musela pořádné zamyslet. "N-ne," prohlásila nakonec. Rozhodně ne jmenovitě. Ale mluvil o nějakých vlcich. Naklonila hlavu na stranu a pohlédla svému osudu v tváří v tvář. "P-proč? Znáš h-ho?" Zajímalo jí, co má tenhle vlk se Sikuem společného. Možná jí to pak i připomene nějaký úryvek z jejich krátké konverzace.

Setkat se s někým s magií myšlenek (a seznámit se s její existencí) 1/3

Seděla a ztěžka dýchala. Morghana se zase válela s tím světlým a uvěznili pod sebou i Ivara. Jednookému se však podařilo dostat ven, a ačkoliv vypadal v houfu vlků nadšeně, nevrátil se do něj. Odešel dál do hlubokého lesa a zmizel. Alespoň o jednoho blázna méně, vydechla. Koneckonců to byl původně právě on, kdo šedou shodil do listí. Tím vznikla celá motanice a ona byla její obětí.
Ivar na ní výhružně zakřičel. To ji zrovna na jistotě nepřidalo. V její hlavě se honily nejrůznější horrorové scénáře. Dumala nad tím, co tomuhle vlkovi asi tak mohl Siku provést. A proč ho teď tak moc chtěl… no jo, co vlastně chtěl? Zatím netušila. Věděla jen, že to bude něco vážného. S tím, jak na ni na začátku civěl, jako by snad viděl ducha, o tom nemohlo být pochyb. Třeba mu bratr také nasliboval hory doly a pak zmizel. Bylo by mu to podobné, stáhla nelibě koutky do tichého nesouhlasu. Jenže i kdyby, co s tím zmůže ona? S bratrem nemá dobrý vztah. Tedy hlavně protože měl být mrtvý a nebyl. Jednoduše utekl a nechal ji napospas osudu. Opravdu dokonalý bratr. Jeho hloupé výmluvy o tom, jak se nedokázal vrátit, mu nežrala. Jenže utéct by mohla jen těžko. Čekala tedy, než se ti tři vymaní ze vzájemného sevření.
Mezitím se zaměřila na toho světlého vlka, jehož jméno zatím neznala. Jak to věděl? Jak mohl tušit, že se můj bratr jmenuje Siku? Vždyť jsem si to pouze myslela. dumala nad možnostmi i nad jeho zvláštníma bílýma očima. Ještě se s takovým vlkem nesetkala. Jistě, červené oči Ivara značily oheň, takoví vlci ve smečce byli, ačkoliv jen poskromnu. Rudoocí se těšili velké oblibě, měli přeci jen speciální rituální funkci. Ale stříbroocí? To neznala. Podezřívavě probodávala pohledem Morgotha. Dokud ležel v klubku těl, nebyl důvod z něj mít strach. V momentě, kdy by se dostal ven ze sevření, sklopila by opět oči k zemi. Třeba má fakt dobrý odhad na vlky? napadlo ji. Mohl snad takovýto bručoun dokonale odhadovat povahy, nebo v tom snad bylo něco víc. Chtěla se zeptat, jenže strach jí to nedovolil.

Motanice pokračovala. Vlci se na sebe tiskli a těla se přelévala velice organicky. Snažila se vymanit z toho klubíčka, jenže to se snadno řekne, jen velmi těžko udělá. Přeci jen ležela úplně vespod všeho toho hemžení, a ačkoliv nebyla hlavním centrem dění, nevyhnula se nucenému tulení chlupatých těl. Flekatá byla první, co se vysoukala ven, zmizela z obzoru, pak se ovšem vrátila zpět. Naštěstí již do chumlu neskákala, a tak bylo o vlka méně. Alespoň zatím.
Začínala se pomalu dozvídat jejich jména. Flekatá byla Morghana a šedý byl Ivar. A Ivar byl naděje na její záchranu. Ani jemu se klubko nijak nelíbilo a pokoušel se je z toho dostat ven. Dost neúspěšně, neboť se na něj vrhl ten jednooký a tiskl ho k sobě. Sesi zatnula zuby a bolest nebolest, využila vhodného okamžiku, aby vysunula tělo zpod hnědého. Použila Ivara jako živý štít a fungovalo to. Rychle se přetočila na nohy a zvedla se, udělala dva kroky zpátky a co nejtěsněji se přitiskla k pevnému kmenu stromu. Nechtěla už mít na sobě přitisklého nic měkkého. Pevná kůra stromu ji uklidňovala.
Zavřela oči a stáhla se sama do sebe. Panikařila, zhluboka dýchala a celé její tělo zaplavovala studená vlna. Adrenalin mizel a nastupovalo hořké uvědomění, co se to právě teď stalo. Stala se součástí něčeho, po čem nikdy netoužila. Siku se zmínil o samcích, co žijí se samci a vlčice s vlčicemi. Možná je tu i normální být s více vlky naráz? byla zmatená a přišlo jí to proti přírodě. Klepala se jako osika. Přála si zmizet, věděla však, že těm čtyřem vlkům neuteče, i kdyby se snažila. Navíc po ní Ivar chtěl nějaké odpovědi. Ona si však nebyla jistá, jestli nějaké má. Seděla tedy dál od houfu a čekala, co z cizinců vypadne.

Muchluj se alespoň se třemi vlky v kupce napadaného listí (tak najednou a nebo zvlášť? 2., 3. a dokonce 4. vlk

Dřív, než šedý stihl cokoliv říct, přiblížily se bílé tlapy. Z úst, co jim patřily, vyšlo jméno jejího bratra. Jak? Jak to ví? vyděšeně vytřeštila oči. Dovolila si pohlédnout na pískovo-bílého vlka a spatřit jeho velice světlé oči. Rychle uhnula pohledem. Takové oči, zvláštní. Co asi ovládá za magii? letělo ji hlavou tolik otázek. Řešit je však nemohla, neboť na ní přistál onen hnědý vlk. Zaslechla jen šedého, jak nepřátelsky říká jméno jeho bratra. Asi to byl opravdu jeho nepřítel. A teď se na Sesi vrhne a pomstí se.
Ležela pod jednookým, co se snažil omluvit svým zvláštním tónem, avšak místo toho, aby jednoduše slezl a pustil ji, projel jí srst a vysmekl poklonu. „U-hum,“ zmohla se jen k nejednoznačnému zvuku. A vtom se na ně navalilo další tělo.
Jako by svět sám o sobě nebyl dost krutým místem, přihnal ji osud do cesty čtveřici nejdivnějších vlků, co kdy měla tu čest poznat. Čest? Spíš smůlu. Teď se válela v hromadě listí se čtyřmi úplnými cizinci. Takhle si milé a hodné vlky nepředstavovala. Sesi nemohla utéct, nemohla bojovat, a tak nezbývalo nic jiného než ztuhnout. Zavřela oči a snažila se zmizet, představit si nějaké pěkné místo, kde se cítila dobře. Jenže nešlo to. Teď ji někdo šlápl na nohu, pak zase na krk, vytáhl její ohon, pročísnul chlupy… Už chybí jen uslintané olíznutí a mohlo by se to označit za povedené orgie.
Flekatá se smála, světlý ji vyznával lásku, hnědý se přidal ke smíchu i tulení a šedý se otočil k ní. Pokusil se znovu zeptat na Sikua. Nechápala, jak teď může řešit jejího bratra. Copak neviděl, v jaké se právě ocitli situaci? „A-ano,“ souhlasně pokynula hlavou. Její oči prozrazovaly, jak nekomfortní a děsivá pro ni momentální situace je. Jako by se snažila žádat šedého, aby jí pomohl z toho všeho ven. Pro teď jí bylo jedno, jestli zvedne všechny ostatní a propustí ji na svobodu, nebo jestli ji zardousí kvůli čemukoliv, co mu bratr dlužil. Chtěla jen z tohohle klubíčka těl pryč.

Muchluj se alespoň se třemi vlky v kupce napadaného listí (tak najednou a nebo zvlášť? 1. vlk

Ti vlci, kterým packy patřily, museli být šílení. Motavé a černé se k sobě přiblížily, a dělali u toho neuvěřitelný bordel. Pak se k nim přidaly i bílé, co zněly dost nabručeně. Naštěstí si ani jeden z nich si ustrašené vlčice nevšímal, naštěstí. Navíc ten motavý mluvil skoro hůř než ona. To jí dodalo odvahu, aby na okamžik zvedla své oči a pohlédla mu do tváře. Chybělo mu jedno oko a asi milión mozkových buněk. Třeba je jako já? napadlo ji. Třeba mu také nebylo do vínku dáno. Netušila, že za jeho momentální stav nemůže genetika ale právě ta hruška, pro kterou dělali takový cirkus. Teda za tu mozkovou kapacitu, oko mu to ovoce asi nevypíchla.
Když už své oči zvedla, nemohlo jí uniknout, jak na ní šedohnědý vlk, co stál nejblíž, civí. Přímo ji rentgenoval. Bylo to krajně nepříjemné. Cukla šilhavýma očima opět k zemi a mírně sklonila hlavu, aby dala najevo svou úplnou podřízenost. Položil jí otázku. „A-a-ano,“ odpověděla bezmyšlenkovitě, byla zvyklá odpovídat na otázky jako slušně vychované vlče, popravdě. Ale byla to pravda? Stále měla bratra. „T-tak t-t-t-tro-chu,“ dodala potišeji. Bylo to přeci jen složité. Navíc netušila, proč by se o něj ten vlk zajímal. Snad mu Siku něco nedluží. Možná proto se tak kouká, na sucho polkla.
V tom se přiřítily motavé tlapy jednookého vlka. Než stihla jakkoliv zareagovat, opřel své tělo o její. „Uhm,“ stihla jen pípnout, než ji svalil celou svou silou do kupičky listí. Alespoň to ztlumilo jejich dopad. Nicméně teď ležela pod úplně cizím vlkem, který ať na tom byl jak chtěl, pořád byl naprosto neznámý a tím pádem děsivý. Ještě před pár dny by přísahala, že by dala cokoliv za teplo vlčího těla. Teď si byla jistá opakem. Ráda by se vypařila a objevila se někde daleko odtud. Těsná blízkost jeho tváře poskytla Sesi možnost důkladně prozkoumat jeho rysy. Chybělo mu nejen levé oko, ale i pravé ucho. Zároveň vnímala jeho vůni připomínající březový háj. V jiné situaci by tu vůni označila za příjemnou. Právě teď začínala panikařit, a ta vůně ji lezla krkem. Jenže co mohla dělat? Nebyla dost silná, aby vlka odtlačila. Objímal ji packami, že se nemohla ani hnout. A navíc ho nechtěla urazit. „N-n-ne,“ odvětila na jeho dotaz, zda si neublížila. Odvrátila hlavu na stranu, aby unikla přímému očnímu kontaktu a doufala v rychlé vysvobození.

Seděla sama v mlze a čekala, až se počasí umoudří. Zatím to na to nevypadalo, možná se naopak ponurá atmosféra prohlubovala. Alespoň není krutá zima, zkusila sama sebe povzbudit. Nebylo to moc efektivní, jen se jí zastesklo po domově a do očí se hrnuly slzy. Nevěděla, co by měla dělat sama se sebou.
V tom zaslechla kroky a po chvilce i hlasy. Byly to vlci. Tedy lépe řečeno hodně vlků. Jeden, dva, tři… čtyři? počítala vlčice v duchu a s každým bližším zvukem se zhrozila. Stáhla uši k hlavě a přivřela oči. Krve by se v ní nedořezalo. Přála si zmizet, být neviditelná. Najednou se mlha zdála jako příjemná kamarádka, co by mohla posloužit jako záclona. No jo, jenže stejně jako záclona, ani mlha nebyla neprůhledná. A tak co čert nechtěl, vlci stáli přímo u ní. Zhluboka se nadechla, aby dodala sama sobě chybějící odvahu. Nezbývalo jí nic jiného než tuhle interakci přežít. Siku přeci říkal, jací jsou zde vlci milí a hodní, uklidňovala se. Měla nutkavou touhu zvednout se a odejít. Místo toho se jen postavila na všechny čtyři a tichounce špitla: „Z-z-zdra-v-vím.“ Byla nervózní a hlas se jí klepal stejně jako celé tělo. Nedívala se přímo do tváří těch, co stáli před ní. Hodnotit jim mohla maximálně packy: černé, bílé, motavé a šedé. Ty šedé se k ní přiblížily. Měla nepříjemný pocit, že ji probodávají stovky pohledů. Měla jsem se držet vody, fňukla si.

// Kopce Tary (přes Gejzírové pole)

Místo u řeky se objevila v hustém lese. Měla bych zapracovat na svém orientačním smyslu, povzdechla si v duchu. Třeba opravdu zakopla o bludný kořen a teď bude chodit navěky v kruzích, jen se po nějaké době obmění jejich trasa, to snad aby z toho úplně nezešílela. Nebo právě naopak, aby mohla mít naději, jak se z toho krásně vymanila a pak spadne klec. Alespoň už nebyla tma tmoucí, ačkoliv přes husté větve stromů sem ani ráno moc světla nepronikalo. Veškeré okolí navíc zaplavila hustá mlha, a tak byla děsivá atmosféra dovedena k dokonalosti. Bála se v té mlze pokračovat hlouběji do lesa a vlastně netušila, odkud přišla. Kecla si tedy na zem, opřela se zády o strom a jala se čekat, zda ta protivná mlha neustoupí.

Pozorovat netopýry na noční obloze

Odpočívala, trávila a přemýšlela. Dumala hlavně nad tím, jakým směrem se vydat. Řeka může sloužit jako optimální výchozí bod. Nemůže chodit v kruzích, když řeka teče stále rovně. Když bude kličkovat vždy k řece a od ní, měla by dojít až na kraj tohoto světa. Potřebovala se trochu porozhlédnout. Možná zjistit, zda není možnost odtud odejít? Třeba se Siku opravdu vrátit nemohl. Byla to zbloudilá myšlenka naděje? Zavrtěla hlavou. Kdyby chtěl, vrátit by se mohl vždy. Jestli potkal tváří v tvář smrt a stejně přežil, určitě by dokázal přijít i domů. A kdyby tam byl, určitě by nedošlo ke zkáze jejich smečky. Už vůbec by neskončila s tím vlkem, kterému se tolik hnusila. Neměla by vlčata a nemusela by vidět, jak jejich nehybná tělíčka leží na zemi úkrytu. Plakala, tentokrát hodně a srdceryvně. Vzpomínka na její nesplněné štěstí jí lámalo srdce. Vzhlédla k obloze a snažila se pohledem do prázdna vyprázdnit i svou hlavu.
Nad hlavou uslyšela tiché třepotání křídel. Trvalo ji to pár okamžiků, než dokázala zaostřit na rychle poletující savce. Byli to malí netopýři. A bylo jich mraky. Nejspíš nad travnatým zázemím lovili malé poletující mušky. Museli zde mít přímo hostinu. Všechny jejich frekvence, ve kterých mezi sebou komunikovali, neslyšela. Jen sem tam protnulo ticho noci vysoké hvízdnutí. Těžko věřit, že takoví savci opravdu existují. Jsou netopýři dobří k snědku? napadlo ji. Ona by rozhodně žádného ulovit nedokázala, byla to však otázka, na kterou by ráda zjistila odpověď. Na jednu stranu, proč by neměli být? Vždyť jsou to v podstatě chlupaté myši. Na stranu druhou jsou rychlí a mrštní… a samozřejmě lítají. Určitě existoval vlk, co je někdy ochutnal a dokáže jí k tomu říct více. Pokud se s někým v blízké době potká, jistě se optá na jeho zkušenosti s netopýry.
Když ji poletující stíny omrzely, zvedla se a jala se řídit svým plánem. Její kroky měly vést zpět k řece, podél ní na jih a poté tam, kam ji nohy nesly. Jenomže ona neměla zrovna dobrý orientační smysl.

// Východní hvozd (přes Gejzírové pole)

Projít všechna území, skrz které protéká řeka Kiërb

// Řeka Kierb

Bloudila nocí jako ztracená bludička. Od řeky se cesta opět zvedala, až byla obklopená oblými kopečky. Její tlapky byly schované v trávě. Připadalo jí to, jako by se vznášela na obláčcích. Možná opravdu přešla na druhý břeh. Ledové krystalky se vytratily spolu se studeným větrem. Počasí zde opět připomínalo mírný podzim, a ne krutou zimu. Nadechla se zhluboka a pokračovala výš. Byla tma, a tak nečekala, že by mohla z výšky vidět něco zajímavého. Chtěla si jen dosyta užít jemné travnaté listoví. Bylo to opravdu příjemné, o to víc, když už ji začínaly pořádně bolet. Přeci jen ušla pořádný kus a nejspíš by byl dobrý nápad si na okamžik odpočinout. V tom zaslechla nějaký zvuk. Bylo to něco živého! Pomalu a co nejtišeji se blížila k nic netušícímu tvorovi. Byla to koroptev. Dost drobná, pořád to však bylo maso. Spala. To byla příležitost, jaká se nemusí opakovat. Sesi skočila a podařilo se jí přistát přímo na nic netušícím opeřenci. Ta spustila varovný pokřik. Nebylo ji to ovšem nic platné. Z tohohle sevření už neměla šanci utéct. Zardousila ji a slupla jako malinu. Byla opravdu drobná, pro vlčici i tak byla pochoutkou. Ulovit živou kořist se ji moc často nepoštěstilo. Po žvýkaní zůstala Sesi ležet na zemi a teď už s plným žaludkem odpočívala.

Projít všechna území, skrz které protéká řeka Kiërb

// Říční eso (přes Ledovou pláň)

Od řeky k řece? Proč ne. Zdálo se, že v této zemi není o vodu nouze. Navíc ty řeky byly rychlé, určitě moc často nezamrzaly, a tak zdejší fauna mohla žit bez strachu o tekutiny. Opravdu byla krajina obzvlášť přívětivá. Navíc stačilo jít podél řeky jen několik kroků, než objevila kamenný most. Nedůvěřivě si prohlížela tu zvláštní stavbu naskládaných kamenů do takového tvaru, že držely tvar a umožňovaly bezpečný přechod přes vodu bez nutnosti namočit se. Nikdy nic takového nespatřila. Udělali to snad zdejší vlci? Nebo je tu ještě nějaká vyšší síla? dumala, odpovědi však neměla. Vzpomněla si na výraz „přejít na druhý břeh“, kterým stařešinové v jejich kmeni označovali umírání. Naklonila hlavu na stranu. Nemohla by to postavit smrt? Nic kolem ovšem neukazovalo na cokoliv nadpozemského. Opatrně se dotkla balvanu a nestalo se nic. Byl to prostě kámen. Odhodlala se vytáhnout se na strukturu celá a překonat řeku bez ztráty kytičky. Je to praktické, musela si pochválit. Bez ohledu na to, kdo to postavil. Celkem chápala, proč by to někdo udělal. Teď se mohla vzdálit z chladných plání a poznat zase další kus světa.

// Kopce Tary

Projít všechna území, skrz které protéká řeka Kiërb

// Ledová pláň

Jejímu odchodu z ledových plání zabránila řeka točící se deltovitě skrz planiny. Vypadala studená a dravá. Sesi ji využila alespoň k osvěžení vyprahlého hrdla, než bude pokračovat dále. Pak zkoušela procházet po jejím břehu. Hledala místo, kde by mohla řeku přebrodit. Nezdálo se však, že by to mělo být jednoduché. Vlastně se to pro ni jevilo jako naprosto nemožné. Třeba, kdyby pokračovala dál na jih, našla by lepší místo? Nebo se mohla zase přes planiny zkusit vrátit na druhou stranu? To byla rozhodně lepší možnost. Nebude riskovat ani utonutí, ani prochladnutí. Přeci jen ani hustý kožíšek neuchrání vlka před studenou vodou. Navíc nebyla kdoví jaká plavkyně. Alespoň si budu moct ještě jednou připomenout, jaké to doma bylo, pomyslela si smutně. Avšak v tom smutku bylo i hodně něhy a lásky. Domov ji opravdu chyběl. Z očí se jí vykutálely velké slzy a dopadly na bělavé tlapky. Možná by ji pomohlo, kdyby se potkala s nějakými vlky. Samota přeci jen nedělala vlkům dobře. Potřebovali ve svém okolí někoho. Někoho, s kým se budou cítit dobře. Kde je však najít? Kdo hledá, najde. Jednou. Určitě.

// Řeka Kierb (přes Ledovou pláň)

Projít všechna území, skrz které protéká řeka Kiërb

// Sněžné velehory

Hory vystřídala naprosto rovná pláň. Ledový vítr se skrz ni proháněl a šlehal Sesi do obličeje. Ve větru poletovaly jemné krystalky ledu odlomené z podlaží. Tohle jí dost připomnělo domov. Možná i víc než sníh ve výšce vrcholků. Zatím to byla ta nehostinnější krajina, kterou za tu dobu zde poznala. Ano, tohle přesně znala. Hustá srst ji naštěstí celkem efektivně chránila před zimou, byla to ovšem záležitost jen nějaké doby. Ani nejtužší sibiřský samorost by tomuto prostředí nemohl čelit donekonečna. Natož ona, jemná vlčice. Přesto si dovolila na pár chvil zastavit, posadit se na zmrzlou zemi a dýchat ledový noční vzduch. Pálil ji na sliznicích a vytvářel teplou páru při výdechu. Krystalky ji šlehaly do uší i očí a způsobovaly nepříjemné štípání. Ale bolest jí nevadila. Ujišťovala ji, že je stále na zemi. Vracela ji do reality. A připomínala, jak je celá ta skutečnost nešťastná. Život byl krutý, to moc dobře poznala na vlastní kůži. A teď bez rodiny, jen s proradným bratrem, se zdál nesnesitelný. Avšak vlčice nebyla z těch, co by ho dokázali jen tak opustit vlastním přičiněním. Možná na to nebyla jen dost silná. Třeba hledala výmluvy, protože stále věřila, že má proč žít. Těžko říct. Jisté bylo jediné. Musí se opět začít hýbat, jinak umrzne jako socha. Zvedla proto své ctěné pozadí a rozešla se nejkratší možnou cestou dál.

// Říční eso