Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Loterie 5/5 (12)

Byl zvídavý, očividně chtěl znát všechno a to hned. Sesi byla odhodlaná se s ním podělit o všechno, co zná. Sice toho nebylo moc, ale někomu, kdo teprve poznává svět, mohlo stačit i to málo. „Ne-nedo-k-kážu s-s-skládat s-slova,“ vysvětlovala mu překotně, „ne-nejdou mi přes pu-s-su. N-ne t-tak d-dobře jako t-třeba t-obě.“ Byla v tom neskrývaná pochvala, jak mistrovsky tohle vlče zvládlo svůj jazyk. Přeci jen jel jako motorová myš a ani jednou se mu to nepopletlo. Trochu mu to záviděla.
Na jeho otázku ohledně magie souhlasně přikývla: „Jo.“ Sněhové koule postupně ztrácely rychlost, až se úplně zastavily, jak se na ně přestala soustředit. Chtěla mu říct, že se magii naučí ovládat, než se naděje, jenže mládě už bylo dlouho od matky a zcela oprávněně dostal strach. Pobíhal sem tam a rozhlížel se jako smyslů zbavený. Sesi se znovu postavila, a i ona otočila hlavu ze strany na stranu. Široko daleko nebylo živáčka. Třeba se ztratil navždy, proskočilo jí hlavou. Pak přišla další myšlenka, na kterou nebyla pyšná: Možná bych si ho mohla nechat. Vrátila se pohledem k Ezekielovi. Byl mladý a ona měla stejný kožíšek jako jeho maminka. Naklonila hlavu na stranu. Mohla by to udělat? Vlastně by to bylo snadné, na něco ho nalákat a odejít druhou stranou odkud přišel. Časem by jistě zapomněl na život předtím. Mohl by být můj, zajásala v duchu.
Zatímco ona byla zabraná do svých myšlenek, mrňous se jí schoval mezi přední nohy a bolestně sháněl svojí maminku. Ne, nemohla to udělat. Ani jemu ani jeho nebohé matce. Věděla, jaké to je přijít o potomka. Nepřála by to ani tomu nejhoršímu nepříteli. A jaký život by mladého pána čekal s ní? Nebyla schopná nakrmit ani sebe sama, natož jinou živou bytost. Už se rozhodla. „N-neboj,“ jemně se dotkla srsti na jeho zátylku v povzbuzujícím gestu, „n-najdeme j-je.“ Nasála do čumáku ledový vzduch, aby mohla určit, odkud Ezekiel přišel. „P-půjdeme po-po t-tvých s-s-stopách,“ vysvětlila mu. „Ne-neutíkej m-moc d-daleko,“ varovala ho pro jistotu, „J-ještě s-se z-ztratíš i mně.“ Pomalu se rozešla tam, kde cítila tu krásnou nevinnou vůni. Najednou měla v životě cíl: najít mámu tomuhle dárečku. „U-určitě b-bude b-blízko,“ snažila se ho uklidnit. „C-cedr-rový l-les je ně-někde t-tady? zkusila nadhodit otázku, aby mohl drmolit a nevzal roha za prvním stínem, co uvidí někde v dálce, j-jak t-to t-tam vy-vypadá?

Loterie 4/5 (11)

Ten prcek se rozhodně bál, to ještě poznat dokázala. Měla vlčata ráda, na rozdíl od dospělých v nich nebylo těžké číst jejich emoce. Také dobře věděla, že by si neměla utahovat z těch, co ještě nejsou přáteli, mohli by si to vzít osobně. Nekomentovala proto skutečnost, že se vyděsili oba k smrti navzájem. Poslouchala jeho představení, jeho slova byla velice rychlá a plná optimismu. „Hmm,“ zabručela, aby protáhla dobu, kdy by mu měla odpovědět. Potřebovala trochu delší chvíli, než slova od uší dojdou až k mozkovně. „T-těší m-mě, p-princi,“ mrkla na něj. Ezekieli, raději se nepokoušela zopakovat jeho jméno nahlas.
Z tohohle setkání vlčici tálo ledové srdce. Koukala se do žlutých očích drobečka a najednou svět začínal mít jasnější obrysy. Měla pocit, že se po dlouhé době může znovu nadechnou. Jeho slova ji však rychle vrátila do reality. Mám kožíšek jako maminka? její nitro se opět rozsypalo na tisíce kousků. Ne, ona neměla srst jako maminka, ona nikdy nemohla být maminka. Chtělo se jí plakat. Mladý hlas přetnul opět řetězec jejích myšlenek. „Ko-ko-koktám,“ odpověděla jednoduše na vysvětlenou. Víc ani říct nestihla, přišla smršť dalších otázek. Sesi seděla a mrkala, snažila se všechna ta slova zachytit a rychle vymýšlet odpovědi. Ezekiel si mohl všimnout, že jí to trvá o něco déle než jiným vlkům, teda jestli mu to jeho pozornost vůbec dovolovala. Chtěl vidět, co vlčice umí. Další palčivá otázka. Nic? proletělo jí okamžitě hlavou. „U-umím po-pohnout něč-ím d-díky my-mysli,“ řekla mu. Hrábla přitom do zmrzlé země a rozsypala sněhové hrudky na zem. Pak se hodně soustředila, aby donutila ty malé koule jezdit po zemi. Neuměla ovládat směr, a tak do sebe různě narážely a míjely se. Pro tuhle chvíli úplně zapomněla, že se to vlče nejspíš ztratilo.

Loterie 3/5 (10)

Noc pomalu utíkala a ona neudělala žádný pokrok ve snaze znovu objevit svou kreativitu. Hvězdy byly prostě jenom jednotlivé hvězdy, ať na ně koukala jakkoliv. Musela si to přiznat, už ani tohle nezvládne. Už se chystala sklonit hlavu a znovu alespoň očima lovit plavající rybky, když barevné světlo zaujalo její pozornost. Polární záře. Sesi jich za svůj život viděla mnoho, každá byla unikátní. Všechny byly nádherné a magické, dokázaly by vykouzlit úsměv na tváři nejtvrdšího bručouna. Ona se k tomu neměla. Její koutky zůstávaly svěšené ve stále smutné grimase, ve které zkameněla. Do očí se jí opět tlačily slzy.
Svět je malý a o náhody v něm není nouze. Možná to bylo dílem osudu, možná skutečně magická moc světélkující oblohy. Než se jí stihl zamlžit zrak pláčem, narazilo něco do jejího těla. Instinktivně vyskočila na všechny čtyři, sklonila uši a hlavu, aby dala najevo svou naprostou nedůležitost. Jenže to nebylo žádné monstrum, šelma ani naštvaný vlk. Bylo to malé šedivé vlče! Její srdce zaplesalo. „N-ne,“ vydechla rychle. „N-nejsem p-p-příše-ra. N-neboj s-se,“ snažila se vlčka uklidnit co nejpřívětivějším hlasem. Pomalu se usadila, aby mu svá slova dokázala a mohl si být jistý, že po něm nehodlá skočit. „Js-sem Sesi,“ představila se.

Loterie 2/5 (9)

Z dnešní noci ji mrazilo. Ne, že by byla taková zima, jen obloha byla zcela vymetená a měsíc nebyl nikde k nalezení. Ledovou krajinu osvětlovalo jenom tisíce hvězd. Vlčice zaklonila hlavu, aby si je mohla pořádně prohlédnout. Malé třepetavé bílé jiskry vznášející se na obloze. Bylo jich tam tolik a ona si pod nimi připadala jako zbytečné smítko z kostí a masa. Netušila nic o hvězdách, nikdy se nenaučila v nich číst, neznala jediné souhvězdí a už vůbec podle nich nedokázala cestovat. Vzpomínala na doby, kdy lehávala v rodné smečce s vlčaty a bavily se hledáním příběhů schovaných na obloze. Tehdy vše dávalo smysl, čáry mezi jednotlivými body se spojovaly, jako by byly očíslované. Nyní neviděla jednu jedinou možnost, jak spojit by jen dvojici hvězd. Trápilo jí to. Ztratila snad veškerou představivost? Přivřela oči, snad pomůže trochu méně šilhat. Tamty dvě by snad mohly? Ne, tak ne. A co tahle a tahleta? Pak by společně s tou o tři dál byly jako ucho zajíce! snažila se seč mohla. Ne, tak ne, povzdechla si. Proč se vůbec snažíš? zahučelo jí v hlavě, stejně to nedokážeš.

Loterie 1/5 (8)

Pozorovala ryby plavoucí si v ledové vodě, dokud se nesetmělo. S uhasnutím slunce se významně ochladilo, jí to však nevadilo. Podsada byla naštěstí dostatečná izolační vrstva sama o sobě. Kdyby se měla spoléhat na svou tukovou zásobu, to by byla jiná pohádka. Byla si jistá, že na tuhle zimu je minimálně dvakrát lehčí než minule. Musím se vyhýbat vysokým horám, jinak umrznu, dumala. Tichý hlas v hlavě jí však našeptával, že by to možná bylo lepší. Umrznutí přeci není tak hrozná smrt, zima rychle vystřídá pocit tepla a pak zmizí vědomí. No jo, jenže tělo dobrovolně jen tak samo neodmítne jít dál, o tom už se přesvědčila mockrát. Měla by spíš vymyslet, jak tuhle zimu přežít, a ne jak co nejrychleji skonat. Nespokojeně sklopila uši. Možná bych se měla vydat na jih, tam by mělo být tepleji. Rozhlédla se kolem sebe. Neměla dobrý orientační smysl, a to ji znemožňovalo vlastně jakoukoliv cestu za nějakým cílem. Jen se tak rozhlížela a přemýšlela nad tím, zda všechny řeky tečou od severu na jih nebo jestli to je úplná blbost.

Loterie 2/5 (7)

// Zrcadlové hory

Dokud byla vlče, zdála se jí cesta do kopce nekonečná. Vždycky se těšila, až bude moct hopsat dolů ze svahu. No, čím byla starší, tím víc si uvědomovala, že cesta vzhůru je ta jednodušší část. Sice se víc zadýchá a trvá ji to delší dobu, ale stačí se vydýchat a pokračovat dál. Jít z kopce znamená bolest v kloubech a nejistotu každého pohybu. Tady podjede noha na sněhu, tam se proboří, támhle zase klopýtne o kámen a vše s vidinou pádu do propasti pod ní. Bezmyšlenkovité sbíhání terénu už nepřipadalo v úvahu. Velice opatrně pokračovala k řece pod sebou.
Konečně byla u vodní hladiny. Řeka byla svižná a voda v ní vypadala ledově. Sesi přemýšlela nad tím, kolik stupňů by muselo být, aby i takhle rychlá strouha zamrzla. Skrz průzračnou hladinu viděla ryby. Měla hlad. Posadila se na břeh a s kručícím břichem pozorovala jídlo, co bylo doslova na dosah tlapky. Dumala nad tím, jestli vůbec má smysl zkoušet jednu z nich ulovit. Akorát se namočím a bude mi zima. Slunce už vyhasíná a v noci umrznu, snažila se přesvědčit svůj vlastní žaludek o tom, že vlastně nemá hlad a dál se týrala pohledem na chutné maso.

Loterie 1/5 (6)

// Zarostlý les

S každým dalším krokem stromů kolem ubývalo. Znovu začínala cítit slunečné paprsky na svém kožichu. Jenže i těch bylo postupně méně a méně. Blížil se večer. Noc by v jejím domově představovala velké nebezpečí. Mrazivé teploty hluboko pod nulou by bez dobrého úkrytu a tepla blízkých přinášely jistou smrt. Tady byla zima mírnější, minimálně zatím. Přesto z ní měla Sesi respekt. Nebyla to přeci jen zima, co by samotnou vlčici mohla zastihnout nepřipravenou. Dobře si uvědomovala své fyzické nedostatky a jak snadnou kořist mohla představovat. Narodila se sice jako vlk, to ona měla být obávaný predátor. Jenomže nemohla pořádně běhat, skákat ani dlouho stopovat. Stal se z ní tulák, kořist a mrchožrout. Život dokázal být tak krutý.
Rovná půda pod se začala vlnit a Sesi stoupala do hor. Měla v úmyslu vyjít výš, aby ještě při posledních paprscích dokázala najít bezpečné místo, kam se vydat. V kopcích zůstávat nechtěla, příliš se bála nepříjemné možnosti setkání se s rozzuřeným medvědem. Nejraději by našla další řeku, u které by měla jištěná alespoň záda. Za předpokladu, že v téhle zemi nebyli krokodýlové. Naštěstí pro ni nebyly stezky nikterak prudké, jen sem tam musela překonat větší balvan nebo úzkou spáru. Pak už se před ní otevřel pohled do krajiny. Viděla lesknoucí se plochu jezera a z něj vytékající řeku. Vykročila přímo k ní.

// Řeka Mahtaë (sever)

Loterie 5/5

// Maharské močály

Procházet skrz močály bylo nepříjemné i ve sněhu. Nemohla najít stabilitu, a tak se napůl brodila sněhem a sem tam čvachtala vodou. Naštěstí svítilo slunce a třpytilo se na zářivém sněhu, nepodporovalo to tedy ponurou atmosféru a cesta se dala tolerovat hodně lépe. Jakmile přešla močály, šlo se už znovu procházet po zledovatělé sněhové nadílce. Vlastně se po ní dalo přímo klouzat. Namrzlý sníh se leskl jako zrcadlo a Sesi měla co dělat, aby se udržela na všech čtyřech. Zvlášť levá zadní jí obzvlášť podkluzovala. Nespokojeně si zabručela. Jako by močály, sníh a led nebyly dostatečné nástrahy osudu, začaly kolem ní rychle houstnout stromy. Dokonce tak moc, až přestávalo svítit slunce. Ne, že by snad zapadlo. Avšak přes husté větve stromoví nedokázalo posvítit až na zem. Větve byly v tomhle lese všude, dokonce i blízko u země. Trvalo ji značnou dobu, než se přes všechny dostala. Občas se musela o tři kroky vrátit, jindy zakopla o kořen těsně pod sněhovou vrstvou. Nakonec přeci jen zahlédla vysvobození v podobě zvedajících se hor a stromy začaly postupně řídnout.

// Zrcadlové hory

Loterie 4/5

// Řeka Kierb (přes Jezevčí hájek)

Vzdálila se od vody a konečně došla na místa, kde ještě nebyla. Už se nemotám v kruzích, zajásala vítězoslavně v hlavě. A není to jedno? Stejně jsem ztracená, zaúpěla téměř v zápětí. Musela sebe samou shodit, nemohla si dopřát ani okamžik spokojenosti. Stáhla uši k hlavě a sklonila hlavu. Vždyť měla pravdu, její cesta neměla žádného cíle a tedy ani žádný smysluplný směr. I kdyby se motala v kruzích, nemělo by to žádný negativní dopad.
Kolem ní se objevily mohutné stromy a zem pod tlapkami se změnila. Byla sice posypaná sněhem, avšak bylo znát, že se sníh prohýbá jinak než u řeky. Pár kroků byl tvrdý, pak se zas propadala až po břicho. Nelíbilo se jí tady, a to ani netušila, jak moc by se jí zde nelíbilo v létě, kdy se kolem močálů stáhnou hejna krvesajícího hmyzu. Raději přidala do kroku.

// Zarostlý les (přes Hadí ocas)

Loterie 3/5

Smutek ji na nějakou chvíli zcela pohltil. Na druhou stranu byl vítanou změnou oproti hrůze z těsné blízkosti cizích vlků, které potkala před svým šlofíkem. Na své neštěstí byla zvyklá a možná v něm i tak trochu hledala útěchu. Nic jiného v jejím životě nebylo tak konstantní, jako pocit naprostého zoufalství. Neštěstí a silná touha přežít. Právě ta způsobila, že se vlčice přesvědčila k tomu, aby se vydala hledat místo, kde by mohla přečkat zimu. Ještě netušila, jestli hledá jen pohodlnou jeskyni nebo příjemnou společnost. Možná by skutečně bylo řešení přidat se do smečky. Nahradit svou minulost světlou budoucností. Jenže kde by uvítali vlčici jako je ona? Porouchanou a zbytečnou. Povzdechla si. Třeba bude mít štěstí a narazí opět na Nicose, ten jí přeci sám nabízel, že by mezi nimi mohla najít místo. Ale on přeci není alfa, tak o tom nemohl rozhodnout. Pohodila ohonem a začala se prodírat sněhem pryč od řeky.

// Maharské močály (přes Jezevčí hájek)

Loterie 1 (bez odměny)

Slečna toho moc do vínku nedostala. Samé narození neproběhlo šťastně, ačkoliv ten den měl být předurčený k velkým věcem. Silní vlci se mají narodit na zimu. Slunovrat, ten zimní, to bylo velké datum. Smečka věřila, že jejich narození přinese záchranu. Spásu celé jejich rodině. Smečka začínala vymírat, vlčat se každý rok rodilo méně a co hůř, nepřicházeli noví vlci. Samotní členi si to zatím neuvědomovali, jejich konec se blížil tiše, ale jistě. Snad nešťastné události na ten významný den je měly varovat. Sevřeni počasím na nehostinném místě by to nedokázali změnit ani tak. Sever byl krutý a mnoho cizinců se v tamní tundře neobjevovalo. Sibiř byla krutá a vlky z jižnějších částí nikterak nelákala. Samozřejmé, jeden se jim nemohl divit. Sesi však byla ta nepřátelská divočina domovem. Sníh teď zahalil i zdejší krajinu, a ačkoliv se zde zima zdála mírnější, nebylo radno ji podceňovat. Srst naštěstí byla to, co dostala od osudu darem. Stírala tak bezmyšlenkovitě bílé vločky tlapkami, aniž by ji studily. Sedala a lehala si do bělostných peřin, jako by to snad bylo napadané listí. Sněhobílé krajky zdobící krajinu ji uklidňovaly a zároveň naplňovaly její mysl nostalgií. Smutné, bylo to tak smutné. Svůj domov už nikdy nespatří. Slza jí ukápla z jantarových očí. Sen o štěstí se rozplynul. Sama se teď toulala krajinou a musela si najít novou cestu. Samo sebou, byl tu ještě její bratr. S tím se opět setkala. Sdílela s ním mnoho životních údělů, jenže ještě méně si prožila bez něj. Stále ještě neměla jasno v tom, co si o něm myslet. Sobec, darebák a ničema? Srab, dobrák a nešika? Slovy nedokázala popsat, jak se cítí, natož jak vidí jeho. Sklopila uši a tiše odešla, zatímco spal. Stát před ním nyní, udělala by to nejspíš znovu. Sama v sobě si to musí pořádně promyslet.

Loterie 2/5

Když otevřela oči, byla všude kolem ní tma. Opatrně zamrkala a nasála do čumáku okolní vůně. Jenže místo pachů jí sliznicí projela ostrá mrazivá bolest. Byla zapadaná sněhem! Trhla sebou, jak se rychle snažila ze sněhové peřiny dostat. Sněhu napadlo opravdu dost, mohla jen děkovat svému hustému severskému kožíšku, že v průběhu svého dlouhého spánku nepromrzla na kost. Nebo ho měla spíš proklínat, vždyť to mohla mít za sebou. Krásně a bezbolestně. Nedalo se teď dělat nic jiného než se odhrabat z pod bílé peřiny. Když se jí to podařilo, zhluboka se nadechla. Ledový vzduch jí polechtal v tlamě a srdce zaplesalo. Široko daleko nebylo nic než bílo. Připomínalo jí to domov. Slzička ukápla ze žlutého oka. Domov, dávno ztracený a rozpadlý domov...

Loterie 1/5

// Východní hvozd (přes Gejzírové pole)

Z hvozdu doklopýtala zpět k řece, kde únavou padla na zem a tvrdě usnula. Přeci jen nebyla úplně společenská, minimálně nerada poznávala nové vlky, zvlášť když byli tak šílení jako Morghana a její společenství bláznů. Naháněli jí strach a jakmile upadl ten, její tělo se jednoduše vypnulo. Asi potřebovalo tvrdý restart. Byla ráda, že za ní Varja nešel, sice vypadal jako opravdu milý vlk, dokonce se jí snažil i povzbudit, jenže ho neznala. Co kdyby se přiblížil, když by spala a už se nikdy neprobudila? Touhle obavou se nechaly unášet její sny, ve kterých ji honily nejrůznější monstra. Snažila se utíkat, avšak nikdy neunikla. Po každém snu následovalo bolestivé trhnutí celého tělo a tak stále dokola, dokud se její tělo spánku nenabažilo, a že to trvalo obzvlášť dlouho. Hrůza jakoby z ni vysála veškerý život.

Ahoj, mockrát děkuji za super akci

Za svých 7 bodů poprosím o:
4 křišťály (-6 bodů)
5 květin (-1 bod)

Přidáno.

Podívala se na toho vlka, co se znovu omlouval za vyděšení. Chápavě pokývala hlavou. „V po-pořádku,“ zopakovala již klidně. Adrenalin opadl a možná si teď dovolila i volněji dýchat, když kolem ní nebyla velká mazlivá sekta. Společnost jednoho neznámého zvládala o poznání lépe než blízkou přítomnost čtyř vlků v listí. Zvlášť, když vypadal neškodně, jen dost upatlaný od bláta. „T-tak,“ přitakala mu, jakmile v podstatě zopakoval, co říkala ona předtím. Nijak ji to neuráželo, sama si občas musela zopakovat věci, aby je pochopila nebo si je zapamatovala. Navíc chápala, že její koktání může působit problém v komunikaci. Naopak ji zatím překvapovalo, jak nonšalantně to ostatní přechází a baví se s ní jako by snad byla normální. „A-asi j-je to t-tím, j-jak mi t-to moc ne-nejde," dovysvětlila mu svou domněnku. Byla prostě a jednoduše k ničemu, a tak ji i příroda chtěla dát najevo její neschopnost, tedy takhle to viděla ona.
„Sesi,“ prozradila mu své jméno a jeho si uložila do paměti. Zeptal se jí, kam má namířeno a chtěl ji doprovodit. Vlčice naklonila hlavu na stranu. Kam půjdu, to je dobrá otázka, na kterou však nemám odpověď, stále netušila, kam by ji nohy měly nést dál. Nechtěla to Varjovi přiznat, a tak ze sebe raději vykoktala: „P-půj-du s-se pro-projít k řece,“ řekla mu jen. Její koktání se s nervozitou zhoršovalo. „Do-doprovod ne-není tře-třeba,“ doplnila a zvedla se. Kolem tohohle vlka si dovolí projít. „D-děkuji,“ slušně doplnila za milou nabídku společníka, potřebovala však chvilku ticha a promyslet si vše, co se zde stalo. Zmizela tedy mezi stromy a Varja mohl vidět, jak těžce dopadá na levou zadní.

// Řeka Kierb (přes Gejzírové pole)