Gallirea - Příspěvky uživatele

Loterie 1/5 (26)

Nedůvěra mladé slečny byla téměř hmatatelná. Ezekiel se jal uklidňovat svou sestru a řekl o Sesi tolik pěkných slov. Zahřálo ji to u srdce. Byla mu za to opravdu vděčná. Její tvář to sice znát nedala, v očích se jí však na okamžik zalesklo něco jiného než slzy. Po nešťastném setkání se svým bratrem a děsivou zkušeností s probíhajícím grupáčem, do kterého byla omylem zatažena, děkovala osudu za setkání s milým a přátelským vlčetem. Byla teď ještě víc odhodlaná najít jeho matku a vrátit ho v celku. Sice se toho setkání děsila, ale nemohla ho tu jen tak nechat u řeky a doufat, že je matka najde dřív než nějaká dravá šelma. Ani jeho sestru ne. Sesi si všimla, že se jí vlčice nepředstavila na oplátku. To bylo zvláštní, většinou jméno jednoho vlka následovalo jméno toho na druhé straně. Netušila, proč by tomu tak být nemělo. "T-ty jsi Vera E-Etney?" zeptala se tedy, aby měla jasno. Její jméno Vera jí prozradil Ezi a druhé jméno z logiky věci odhodila od jména jejího bratra. Proč by i přízvisko mělo být rozdílné, když jsou z jedné rodiny? Návrh malé Very se jí líbil, ona ocení, když vedení přebere někdo jiný, byť jen vlče. Jestli ví, kde maminku opustila, dovede je tam jistě velmi rychle. "V-Veď na-nás, P-p-princezno," vybídla ji a tím ochotně předala otěže do jejích tlap. Hlavu otočila na Ezekiela. "Ma-maminku na-najdeme co n-nevidět," řekla mu povzbudivě.

// Mobil post, omlouvám se za případné překlepy a jiné kiksy

Loterie 2/5 (25)

Po cestě k řece se Ezekiel ptal na to, kdo ho tady může hledat. „Č-čuchej,“ poradila mu. Popravdě sama netušila, komu známě neznámý pach patří. Přeci jen i jeho matka bude vonět podobně jako on. Teprve když se přiblížili na dohled a uviděla drobnou konstrukci siluety, oddechla si. Byla to jen jeho sestra. Sledovala šťastné shledání sourozenců a slzy se jí zase tlačily do očí. Naštěstí je stihla potlačit, než se dostala až k nové tváři. Ti dva si byli skutečně dost podobní, jen vlčice byla o něco světlejší a neměla Eziho masku v obličeji. Také se na ní nedívala stejným pohledem, jako její mladý přítel. Naopak, její oči byly plné nedůvěry. „Sesi,“ představila se jako by snad jméno mohlo ztišit plápolající nejistotu v jejích žlutých kukadlech. „Na-našla j-jsem ta-tady Eziho. S-snažím s-se ho v-vrátit ma-mamince,“ vysvětlila mladé dámě své úmysly. Čestně a narovinu. Měla z ní pocit, že je krapítek… uvědomělejší, než její bratr. Ne, že by snad Ezi byl hloupý. Spíš roztržitý a velice rychle rozptýlitelný. Ona se zdála být úplně jiná. „K-kde j-je?“ zeptala se jí a rozhlédla se. Široko daleko nikoho neviděla. Sesi měla strach, aby ji mladá princezna neodvedla prince a ona to pak nemusela vysvětlovat jejich máti.

Loterie 1/5 (24)

Zopakoval po ní slovo mlha. Souhlasně přikývla hlavou. Raději to neopakovala, ještě by si ten výraz zafixoval s více M na začátku. Ptal se na důvody, proč mlha schová slunce i mraky. Vlčice sice ve svém životě nabyla intelektu, o kterém by se jí v dětství ani nezdálo, stále však zůstávala více praktická a v jistém směru jednoduchá. Nevěděla nic o kondenzaci vodní páry, dokázala jen odtušit cykly, v jakých se mlha objevovala. „Ně-někdy k-když j-je z-zem ho-hodně stu-studená. Ne-nebo za-začne v-vát ví-vítr a j-je vl-vlhko. P-pak s-s-se o-objeví m-mlha,“ pokusila se mu objasnit aspoň to, co sama věděla. „Ho-hodně ča-často je n-nad vo-vodou,“ pokynula k řece, od které se přes noc vzdálili.
„A-ano, s-s-sníh,“ dosvědčila mu původ svého jména. Zajímalo by ji, co znamená jeho jméno. Jenže než se stihla zeptat, už vyrukoval s novou sadou otázek. „D-daleko. U-už b-bych t-tam ne-netrefila,“ přiznala se mu. Velkou část své cesty si ani nepamatovala. Byla příliš zaslepená žalem ze ztráty svých vlčat, než aby vnímala kroky. A co hůř, možná ani nebyla smečka, kterou by na původním místě mohla najít. Bylo tam už jen pár vlků, všichni rychle stárli a kolektiv se rozpadal. Hierarchie začala upadat a s ní i soudržnost smečky. Nedivila by se, kdyby mladí vlci do jednoho odešli a nechali ty staré napospas ledové pustině. Ona to kolem a kolem udělala taky. Ačkoliv u ní zápory její přítomnosti jasně převyšovaly klady. „N-ne, nejsem p-prin-ncezna,“ zavrtěla odmítavě hlavou, „j-jsem p-prostě Sesi.“ V hlavě jí začalo opět nepříjemně hučet vlastní mindrák.

Loterie 2/5 (23)

Jakmile znovu nabila kontrolu nad vlastním tělem, zhluboka se nadechla a vydechla. „T-to j-je m-mlha,“ vrátila se k vysvětlování přírodních skutečností mladíkovi. Bylo lepší zaměřit se na to, co bylo teď před ní. Potlačit jakékoliv strachy z budoucna, stejně hluboko jako veškeré pocity. „S-schová v-vše. A-ale m-mraky i s-s-slunce j-jsou po-pořád za ní. Č-často j-je ko-kolem vo-vody.“ Stočila se, aby mohla Eziho ještě lépe zahřát. Přeci jen její srst byla oproti té jeho o dost lepší izolační vrstvou. „Mám. M-moje j-jméno do-dokonce z-znamená s-s-sníh,“ řekla mu. „U n-nás by-bylo h-h-hooodně s-s-sněhu. Ce-celá k-krajina by-byla le-ledové k-království,“ vzpomínala na ledové pustiny. Se zdejší zimou se to nedalo srovnávat. „J-jaro j-je k-krásné. V-vše o-ožije. Za-zazelená s-s-se. U-uvidíš,“ snažila se ho povzbudit. No, s jejím kamenným výrazem těžko říct, zda to nepůsobilo víc jako ironie.
Leželi spolu, až mlha zmizela a opět se ukázala oblaka. Byla šedošedá a snášely se z ní sněhové vločky. A kolik! Stopy už dávno zapadaly, a co hůř, ztrácela se i vůně. Pohřbívala ji stále se zvětšující vrstva sněhu. „M-měli by-bychom za-zase j-jít,“ vybídla Eziho. Měli by rychle najít jeho matku. Dřív, než mu ten sníh bude sahat přes hlavu. Zvedla čumák, aby do něj nasála dostupné pachy. Vítr k ní donesl něco známého. Vonělo to jako princ, co šel po jejím boku. „Už ně-někoho cí-cítím,“ odhalila mu. Poté se tím směrem vydali spolu. A skutečně, v dálce u řeky spatřila malou šedou postavu. To musí být jeho sestra, napadlo ji hned. Matku ovšem stále neviděla. Nervózně se rozhlédla. Pokoušel ji snad osud novou nabídkou vlčete? Ne, nemohla se postarat ani o jedno, natož o dvě. Museli najít maminku stůj co stůj. „Ne-neutíkejte da-da-leko,“ stihla ještě říct Ezimu, než se vydal ke své sestře a ona ho pomalu následovala.

Loterie 1/5 (22)

Slova Ezekiela ji neuklidnila. Naopak, jeho potvrzení o velikosti smečky sevřely její mysl do místnosti, ve které se pomalu stěny posouvají k sobě. Cítila, jak se zrychluje tlukot srdce. Z pomalého lenivého lub-dub přešlo do zběsilého trysku. V krku měla úplné sucho, začal se jí stahovat a najednou se nemohla pořádně nadechnout. Otevřela tlamu, aby nahradila zdánlivý nedostatek vzduchu v plicích. Nepomáhalo to. Jako by ji někdo zalil horkou vodou, zatímco hrudník zapálil plameny. Hlavou se jí honily nejrůznější výjevy. Siluety mnoha vlků, jak se jí smějí, vyhání a rdousí. Slyšela dávno vyřčená slova z úst vlků její smečky i jejího partnera. Sklopila uši. Rychle a přerývavě dýchala. Jen blízkost teplého vlčete jí pomáhala neztratit hlavu úplně. Šedobílé vlče ji vracelo zpátky na zemi. Musím se uklidnit, proletělo jí hlavou, kvůli němu. Zavřela znovu svou tlamu a ostrými zuby se kousla do jazyku. Bolest jí pomáhala překonat paniku. Postupně uklidňovala svůj dech.

Loterie 1/5 (21)

Nechtěla mu brát jeho naivní představy o životě, a tak mu to víc nerozmlouvala. Třeba měl opravdu šťastný život. Milující rodiče, blízké sourozence a funkční smečku. Jenže těžko říct, co mu osud postaví do cesty. Zatím je malý a netuší spoustu věcí, stačí jedna nešťastná náhoda a celá pohádka nabere rychlý spád do hororového žánru. Sesi nebyla optimista a v budoucnosti neviděla žádné světlejší dny.
Vyzvala ho, aby mluvil, a on začal. Nějaká slova ohledně lesa už říkal, a tak se začínala více orientovat v jeho řeči. I tak ho nestíhala. Dostala pocit, jako by teď on učil ji a ne naopak. Ležela, vzorně poslouchala a snažila se najít polohu, ve které by ji zadní noha tolik netrápila. „Ho-o-odně m-moc,“ zopakovala si spíš sama pro sebe. Začínala se bát. Strach ji sevřel hrdlo a cítila, jak se klepe. Možná to celé nebyl tak dobrý nápad. Co když si bude jeho matka myslet, že jsem ho unesla já? Co když nebude věřit, že jsem ho našla? začala si klást otázky. Byl to neopodstatněný strach, avšak najednou se zdál naprosto hmatatelný. Nenajde klidné, měkoučké místo, kde by mohla přečkat zimu. Poštve si proti sobě celou smečku s hoooodně moc vlky. Silnou hezkou maminku, chytrým tatínkem, velikánským a silným starším bratrem, a ještě další maminkou. Začala nervózně těkat očima ze strany na stranu.

Loterie 1/5 (20)

Neuvědomovala si, jak zásadně mohla svými slovy otřást samotnými základy chápání světa nevinného vlčete. Přitom se snažila být tak opatrná a volit slova, co by ho příliš netraumatizovala. Ale nezacházela s ním v rukavičkách, neviděla pro to důvod. Svět byl krutý a nehostinný. Čím dřív to mladý princ pochopí, tím lépe se mu dokáže postavit. „N-n-nejspíš a-ano,“ odkývala mu jeho myšlenku. Ona nebyla nikdo, kdo by se vyznal ve vlčí psychologii.
„J-j-ještě t-toho h-hodně po-poznáš, j-jak bu-budeš r-růst“ konstatovala neutrálně. „A-ale j-je dobré ne-nezapo-pomenout, k-kdo jsi,“ souhlasila s ním. Trochu ironie, ne? Ona o sobě věděla jen všechny ty povrchní věci. Jak vypadá, jak mluví, jak chodí. Co se skrývalo v jejím nitru byla velká záhada i pro ni samotnou. Byla prázdná, zlomená životem a schoulená do nehybné kuličky. Neměla žádné cíle ani plány, jen silnou touhu zemřít. Avšak ani v tom nedokázala nikam pokročit, vrozený pud sebezáchovy zůstával silnější.
Pořád a pořád, zopakovala po něm v duchu. Znělo to krásně, příliš krásně, než aby tomu věřila. Podívala se do žlutých optimistických očí. Možná princ brzy pozná, jak krutý umí být život a vlci v něm. Jako by už viděla znechucené obličeje jeho rodičů, když ji potkají. Viděla je už tolikrát, ten pohled na pokřivenou vlčici, která ani dvě slova nedá dohromady bez koktání. Odpor smíšený s pohrdáním. Tak se zabrala do svých myšlenek, že si vůbec nevšímala prudkého nárůstu energie vedle ní. Až se ostré jehličky zabodly do její tváře, začala teprve znovu vnímat. Otočila hlavu a zachytila špičku šedivého ouška, jemně ho stiskla. „R-raději mi vy-vyprávěj, j-jak t-to u v-vás ve s-smečce vy-vypadá. J-je t-tam ho-hodně v-vlků?“ pokoušela se ho rozmluvit, aby se zase chvilku zaměřil na něco jiného, než na štípání a tahání jejích chlupů.

Loterie 2/5 (19)

Proč? To byla dobrá otázka. „N-nevím,“ přiznala se mu. Sama nerozuměla většině věcem, co vlci dělají, natož proč se vydávají za někoho, kým jsou. „M-mohl b-bys mít bu-bujnou f-fantazii,“ dodala, aby ho nenechala tápal v temnotách nejistoty. Po další otázce jako by ji polila ledová voda. Něco, čím není? Jsem zklamáním, jen zbytečná hrouda masa a kostí, nic než přebytečná živá bytost. Obyčejný kámen na noze, nic víc. Hlavou se honily myšlenky méněcennosti, které nebyly vhodné pro sdílet s mladým naivním princem. „J-já vždy v-v-věděla, kdo j-j-jsem,“ řekla mu pouze a odvrátila svou tvář. Do očí se jí hrnuly slzy.
Prcek přestal se sněžným kanonem a zvolil destruktivnější útok. Plnou silou přistál vlčici na břichu a trefil se přesně do žaludku. Ještě štěstí, že byl prázdný, jinak by skončil naruby. Nebyl sice těžký, ale i tak jí z tlamy uniklo: „Ugh.“ Sesi zůstala na zádech a nechala se kousat a tahat, jak jen to vlče umělo. Užívala si jeho přítomnost, a hlavně jeho mladistvou lehkovážnost. Jakmile se sesunul na zem, přetočila se na břicho, ale na nohy se nezvedala. Levá noha ji nepříjemně bolela. Už vážně potřebovala odpočinek.
Dělal na ni psí oči. To vlastně ani nemusel, Sesi si to takhle plánovala od chvíle, co ho našla. Tedy od okamžiku, kdy se rozhodla ho neunášet. „Z-z-záleží, j-jak s-se n-na to bu-bude tvá-řit t-t-tvoje ma-maminka,“ usoudila nahlas. Nepříjemná proměnná v jejím plánu. Ne všichni dospělí reagovali dobře na vlčici jako je ona. To zatím Ezi nemohl tušit. „A-ale r-ráda bych si s t-tebou h-hrála d-déle,“ kývla na něj a nebyla to lež.

Loterie 1/5 (18)

Zamyslela se, jak mu to jednoduše vysvětlit s co nejméně slovy. Chtěla se vyhnout obratu „prostě sis to vymyslel“. Olízla si čumák. „Ž-že s-s-se tak c-c-cítíš, i k-k-když n-nemáš u-u-u-rozený pů-původ,“ shrnula to nakonec. Dalo ji to pořádně zabrat. Měla bych zůstat u jednodušších slov, napadlo ji. Jednak by ji Ezekiel víc rozuměl a druhak by nemusela tolik mluvit. Hlasivky už ji začínaly pálit, jak mluvila hodně a dlouho. I Ezi vypadal, že ho konverzace přestává bavit. Začal si hopsat, dokonce i dost daleko od ní. Naštěstí se vždy bezpečně vrátil. Pozorovala ho svýma žlutýma očima a hlavou se jí honilo, zda by ho v případě nouze dokázala doběhnout. Nebyla si tím úplně jistá.
Na její pošťouchnutí zareagoval dobře. Vlastně naprosto výborně, rychle pochopil, že to byla sranda a chňapl jí u nosu. Sesi zacukaly koutky, jako by se chtěly prolomit v úsměv. Kamenná tvář to však nedovolila a koutky opět povadly. Přesto na okamžik opravdu zapomněla na útrapy své existence a skutečně pocítila pozitivní emoci… radost? Škoda, že je taková mlha, mohl by běhat kolečka, povzdechla si. Takhle si na honěnou ani na schovku nezahrají, nehodlala riskovat jeho druhé ztracení.
Ezekiel sněhovou kouli stihl zachytit a rozkousnout. Jako by mu to dodalo energii, začal lítat jako káča kolem. Vlčice stála na místě a hravě chňapala kolem sebe. To namydlené torpédo nebylo možné chytit, ale to ničemu nevadilo. Byla ráda, jak pěkně si hraje a jak málo toho od ní vlastně vyžaduje. Matka se sestrou zatím byly v nedohlednu, a tak se budou muset ještě nějakou dobu zabavit. Začal na ni házet sníh, trochu nešikovně a vlastně se ani netrefoval. Nenápadně udělala krok doprava, aby byla v přímé palbě. „Ach,“ vydechla dramaticky, „do-dostal j-jsi mě.“ S těmi slovy padla na záda a předstírala skon pod sněhovou lavinou.

Ahoj,
poprosím o:

12 lístků za 120 mušliček
7 lístků za 70 oblázků
2 lístky za 30 drahokamů

Celkem tedy 21 lístků pro štěstí ^^
Děkuji ♡

Loterie 3/5 (17)

Ezekiel jí domněnku potvrdil, i když nechápal, proč by to mělo být důležité. „Mo-mohl bys by-být sa-samozvaný p-princ,“ odvětila mu klidně. K tomu, aby sebe samé malé vlče označilo jako prince či princeznu určitě nepotřeboval urozený původ. „M-mluvil jsi o Ce-ced-drovém lese, n-ne o t-trůnu,“ řekla mu smířlivým tónem. „Ne-neboj, po-poslouchám tě,“ ujistila ho. A opravdu se snažila, jen těch slov někdy říkal tolik, že to nestíhala pořádně vyhodnotit.
Zarazilo ho, s jakým zájmem se koukala. Aby ne, vždyť na něj pro ten okamžik koukala jen jako na kus masa. Od kdy je ze mě tak prakticky myslící vlk? Změnila se, jak se jí měnil pohled na svět. Bez dobrých přátel najednou byli vlci pouhým nástrojem. Bylo jí ze sebe smutno. Tohle si vlče nezasloužilo. Vrátila se proto myšlenkami plně k němu a rozhodla se ho nachytat tak, jako jiní nachytávali jako vlčata je. „T-tady m-máš ně-něco,“ ukázala mu tlapkou na hrudník. Jestli se podíval, rychle zvedla packu a jemně mu polštářkem cvrnkla do čumáčku. Hravě zamávala ohonem, aby pochopil, že to byla jenom legrace.
S trochou protestování její diverzní akce na odklonění tématu skutečně vyšla. „Mo-mohou b-být rády, že t-tě ma-mají,“ mrkla na něj. On pak ochutnával sníh a Sesi dělalo radost, jak mu může předávat léty vydřené zkušenosti. Zvlášť pro ni byly tyhle základní věci něco, co si musela skutečně vydřít. Trochu se bála, jak se na ni bude tvářit ta jeho máti. Přeci jenom severská princezna, co si potrpí na čistotu nejspíš spíš ohrne čumák nad pochroumanou vlčicí. Ezekiel očividně plánoval samé vylomeniny. Nu což, ona neměla důvod mu v tom bránit. Přeci jen zatím nebyla terčem. Navíc zastávala názoru, že vlčtata by si měla užívat, dokud můou. „No-normální s-s-sní j-je v po-pohodě h-házet.“ Sotva to dořekla, rychle mezi tlapami formovala malou kouli a hodila ji po Ezekielovi.

Loterie 2/5 (16)

Upíral na ni ten svůj upřený žlutý kukuč a ona vůbec netušila proč. Po něčem toužil, to bylo jisté. Sesi se v těchto lehkých náznacích necítila jistá, a tak jen odvrátila hlavu zpět k čenichání jeho předchozích stop. Žádná další pochvala nepřišla.
Poslouchala jeho slova. Rodiče ho zřejmě učili dobře. Každé vlče je budoucnost smečky, napadlo ji. Z té myšlenky se jí sevřelo hrdlo, neboť si ji prožila na vlastní kůži. Rozpad rodiny bez potomků je stejně zaručený jako vysychání krajiny bez deště. Jenže k pouhému přežití smečky je zřejmě otec nesměřoval, když to pro ně má být čest. Sesi to pomalu všechno začínalo dávat smysl. Teď byla obzvlášť ráda, že tohohle prcka neunesla a raději se rozhodla přivést ho čestně k jeho matce. Očividně by si proti sobě poštvala celou smečku. „J-jsi o-opravdu p-rinc,“ pokývala hlavou. „T-tvoji ro-rodiče j-jsou a-asi vyso-ce po-postavení?“ zeptala se bez okolků. Pozorně si prohlédla Ezekiela. Možná se právě koukala na eso, co jí pomůže přežít zimu. Třeba by ji šťastná matka mohla dovolit zůstat s nimi v úkrytu přes zimu. Kdo by si pustil domů tulačku o které nic neví? vysmívalo se jí vlastní svědomí.
Samozřejmě se rýpal přesně v tom, v čem neměl. „Hmpf,“ odfrkla si nesouhlasně. Na Sikua měla stále vztek z jejich posledního setkání. I když nad ním přemýšlela dnem i nocí, stále se nemohla rozhodnout, jaké stanovisko by k němu měla zaujmout. Jak se má vlk chovat k někomu, koho už pohřbil, potom co ho najde živého a zdravého? A šťastného, doplnila si v duchu. To mu zazlívala nejvíc. Jak ji mohl nechat na pospas osudu, zatímco on si hledal přátele zde na ostrově? Nervózně střihla uchem, když si vzpomněla na Ivara a jeho přímo fanatický pohled při vyzvídání, kde by ho mohl najít. Sesi po tom dni mnohokrát přemýšlela, zda se šedí vlci shledali. „J-je he-hezké, že s-se chceš o-o s-své s-sestry s-starat,“ pochválila ho. Snažila se jeho pozornost odvést od tématu její bratr.
„V-ve s-sněhu j-je voda. J-je ale ho-hodně s-studená,“ osvětlila mu problematiku sněhu velice jednoduše, jak ji ona sama vnímala. Žlutý sníh zřejmě pochopil sám. Sesi vážně pokývala hlavou, tohle moudro by se měl naučit každý a je mnohem lepší osvojit si ho poslechem než praktickou ukázkou. „A ne a-abys ho po ně-někom házel!“ varovala ho ještě.

Loterie 1/5 (15)

Sledovala šedého ďáblíka, jak pozorně poslouchá a zkouší napodobit její chování. Byl učenlivý, to se mu musí nechat. Nebylo by ho dobré odsoudit jen na základě roztěkané nátury, ta mu mohla do budoucna být dost na obtíž. Díky ní teď měl plný čumáček sněhu. Vypořádal se s tím jako pravý princ, a i ona to přešla bez komentáře. Rozhodně neměla chuť se mu smát za to, že něco zkouší. Mlčela a nechala ho čenichat všude kolem, jestli to pro něj byla úplná novinka, chápala jeho nadšení. A koneckonců nikam nespěchala. Užívala si jeho společnost a matku ani sestru zatím necítila. „Z-zkoušej t-to po-pořád. H-hlavně s-si za-zapamatuj v-vůni s-své ro-rodiny,“ poradila mu na závěr své první lekce.
Souhlasně zabručela. Tenhle princ byl zřejmě zvyklý na své pohodlí, měkoučké kožešiny a teplou noru. Trochu mu to záviděla. „A-až bu-budeš větší, mů-můžeš cho-chodit kam-kamkoliv. I když bu-budeš ve s-s-smečce,“ poradila mu, jak může mít obojí, „j-jen s-se mu-musíš o-občas v-vrátit domů.“ Věnovala mu významný pohled. Nepřála si, aby si mladík z rozhovoru s ní odnesl sen stát se tulákem. Ještě by ji navěky proklínal.
Pak se hovor stočil z nepříjemného tématu na ještě horší. „M-mám b-bratra, a-ale ne-není s-s-se m-mnou,“ odbila jeho otázku. Nechtěla se s ním bavit o svých problémech. Nechtěla mu ani připomínat jeho problémy, a tak se raději, než na jeho rodinku zaměřila na sníh. Rozhodla se mu dát to nejdůležitější moudro do života. „Když za-zamrz-nou ř-řeky, mu-můžeš j-jíst s-sníh. A-ale ne-nejez ho m-moc, bo-bolí z něj b-břicho,“ začala seriózně, „A h-hlavně ba-bacha na ž-žlutý s-sníh. T-ten ne-nejez ni-nikdy!“

Loterie 2/5 (14)

Měla co dělat, aby o něj nezakopla. Byl úplně všude. Úplně by zapomněla, jak aktivní dokážou být vlčata, i když Ezekiel byl ještě rozlítanější, než které kdy znala. Tuhle otázku očekávala, a tak jí odpověď netrvala tak dlouho, akorát kvůli ní musela zastavit na místě. „Vi-vidíš j-jak držím h-hlavu?“ ještě víc přitiskla čumák nad ledovou zem. „Ne-nedotýkej s-se s-sněhu, s-studí,“ varovala ho, snad dost rychle. „Na-nasaješ vzduch d-do n-nosu,“ zhluboka se nadechla nosem, aby viděl rozšíření nozder. „A po č-čase s-se na-naučíš o-oddělit je-jednotlivé pa-pachy.“ Fíha, tohle vysvětlování jí dalo vážně zabrat. Musela se na pár sekund vydýchat, aby mohla pokračovat v učení prcka, jak má správně čenichat. „Z-zkus po-poznat j-jak se liší m-můj a t-tvůj pach,“ vyzvala ho. Byla zastáncem učení se prakticky, bylo to… nejjednodušší.
„Ano,“ konstatovala. Konečně jedna otázka, na kterou bylo možné odpovědět jednoslovně. Začínala z toho mít sucho v tlamě. Ještě chvíli a naučí ho žrát sníh. „J-je t-to s-složité,“ dávala si načas, aby dokázala vymyslet nějakou výmluvu, proč nemluvit o svém domově. Neubránila by se slzám. „S-spím k-kde z-zrovna u-usnu. Pi-piju z ř-řek, c-co po-potkám. Že-ru c-co na-najdu,“ začala, „to z-znamená, ž-že se t-toulám. Chodím s-sem a t-tam.“ Malému vlčeti neznalému světa se to mohlo zdát zázračné, ještě nechápal, jak osamělé to je. Teď už fakt měla vyprahlo v krku. Zabořila zuby do sněhu a nabrala si pořádný kus, aby ho rozkousala a svlažila své hlasivky.

Loterie 1/5 (13)

Každé jeho slovo bylo jako pohlazení po duši, stejně jako ostrým nožem, co probodává její srdce. Sesi měla v hlavě zmatek. Ale byla to emoce, nějaká pevná emoce uprostřed moře prázdna, ve kterém se topila už dlouhou dobu. Nedokázala sice své myšlenkové pochody pojmenovat, no neměla na to ani prostor. Ezekiel mluvil i přes totální paniku. „Do-doká-žu,“ řekla mu. Snažila se, aby to znělo přesvědčivě, alespoň pro malého strašpytla. Čich byl koneckonců jeden z mála smyslů, co neměla nikterak poškozený. Vyčenichat jeho trasu nebude přece tak těžké. Navíc nesněží a jeho stopy jsou i vidět!
Kdyby tohle byl seriál, hned za touhle myšlenkou by následoval rychlý střih na ty dva, jak stojí uprostřed mlhy, kde není vidět na krok. Stopy teda sledovat nebudou a půjdou po pachu. Sesi šla s hlavou skloněnou k zemi, aby jí nic neuniklo. Po očku sledovala, že Ezi nikam neutíká. Jestli něco nepotřebovala, bylo to hledat ještě jeho. Samozřejmě zároveň poslouchala jeho dlooooouhé vyprávění a snažila se ho nějak přelouskat. Jestli šli takový kousek, jak je možné, že my jdeme tak dlouho? dumala. Při pohledu na drmolícího vlčka jí to došlo: on určitě nešel přímou cestou. A bez jakékoliv šance vidět jeho stopy jim teď nezbývalo nic jiného než jít ty stejné kruhy znovu. Alespoň už je veselý, pomyslela si spokojeně. Bylo ča „P-přírod-da j-je r-roz-z-z-m-m… různá,“ zakončila svou myšlenku jinak, než původně zamýšlela. Slovo rozmanitá bylo příliš dlouhé. „J-já ne-nebyd-dlím ni-nikde,“ přiznala se mu. „J-j-sem tulák,“ dodala. Jestli byl trochu empatický, mohl na ní vidět, že se za to vlastně stydí.