Gallirea - Příspěvky uživatele

87

Světlá vlčice se jí představila jako Ciri. Sesi přikývla, aby dala najevo, že její jméno zaznamenala a dobře si ho uloží do hlavy. Raději už nic neříkala, přeci jen nebyla zrovna konverzační mistr a v tuhle chvíli se toho podle ní dělo až moc. Sledovala mladého prince, jak jančí po jeskyni s Ciri a pak mohutného alfu a jeho něžnou stránku, kterou projevoval ke svým vlčatům. Bylo to moc pěkné, avšak vlčici to nutilo myslet na svou minulost. Otočila raději hlavu ven z úkryt. Zdálo se, že sníh je nadobro pryč a už se nebude vracet. Z myšlenek ji vytrhl až odchod Etneye a cupitání Very pryč z úkrytu. Podívala se na zbylé vlky, co v úkrytu zůstali. Ještě pár chvil tam s nimi seděla, než se zvedla a vysoukala se z pohodlí nory do lesa, který si konečně bude moct prohlédnout. Alespoň bez toho, aby ji hrozila smrt z umrznutí. Podívám se na ty mohutné stromy, jak je popisoval Ezi, usmyslela si rozhodně. Popravdě to byla spíš záminka. Chtěla vypadnout z uzavřeného prostoru s vlčicemi, v jejichž přítomnosti zatím netušila, jak se cítit. Utéct za Etneyem, ve kterém měla jistou oporu. Minimálně měla jistotu, že ji v nestřeženém okamžiku nekousne.

// Cedrový háj

86

Spala dlouho a sladce. Nebylo divu, po dlouhém únavném cestováním a skoro umrznutím, se v teplém vyhřátém úkrytu spalo jako v nebi. Dokonce se jí nezdály ani žádné sny. Ty obvykle kazily pokoj její mysli mučivými vzpomínkami nebo představami o budoucnosti. Jenže teď se její hlava musela soustředit spíš na současnost. A na to potřebovala prostor. Zatlačila všechny strasti do pozadí své mysli. Jako by se snažila naházet všechen bordel do skříně, která už je plná věcí. A když dveře nejdou zavřít, postaví před ně židli. Bude to problém jejího budoucího já, teď na to nemá kapacitu. Teď jí hladí po duši přítomnost královské rodiny.
Hlas hlavy rodiny ji probudil. Rozlepila žlutá očka a zamžourala, aby přestala vidět rozmazaně a místo čtyř vlčat viděla jen dvě. Nebyla večer tři? napadlo ji. Pohlédla z úkrytu ven a viděla jasné sluneční světlo. Krutá zima zřejmě už povolila, a tak nebyl důvod strachovat se o chybějící vlče. Tedy dokud se o něj nestrachovali její rodiče. S Thyrou se holt seznámí jindy. Vera i Ezekiel už byli vzhůru a obtěžovali světlou vlčici, zřejmě jejich starší sestru, o které jí vyprávěli. Ona si všimla jí a sledovala ji rudýma očima. Nevypadala nebezpečně, avšak stále byla členem smečky. Smečky, v jejímž úkrytu se Sesi doteď rozvalovala. Sklonila oči v tichém respektu a odpověděla jí: „J-jsem Sesi.“ Kdyby to náhodou nepostřehla, Ezi zajistil, aby to nevyšumělo. Zakřičel její jméno přes celý úkryt. „D-d-dobré r-ráno, p-rinci,“ kývla na něj.
Potom se pomalu posadila a jen sledovala ten šrumec. Vlčata lozila sem a tam a Etney se snažil o nějakou produktivní konverzaci. Měl spoustu otázek, včetně toho, zda nemají ostatní hlad. Nechtěla do toho zasahovat, byla přeci jen úplný cizinec. Ale v břiše jí nepříjemně kručelo. Vlastně netušila, co by teď měla dělat. Mám se zvednout a tiše odejít? napadlo ji. Zima už není, takže to venku sama zvládne. Není přeci důvod, aby dál zneužívala dobrotu téhle rodiny. Jenže se jí to zdálo příliš drzé, a tak dál seděla a čekala, co bude dál. Bylo jí trapně.

85

// Cedrový háj

Mezi nohy se jí natlačil Ezekiel a zaklonil krk v dost nepohodlné pozici kobry. Věnovala svůj pohled žlutému pohledu ušatého netopýra a přikývla. „T-tak j-jo, u-ukaž,“ vybídla ho, i když dál pokračovala spíš, protože ji vyzval Etney, přeci jen měl hlavní slovo on a ne jeho mladý syn. Ale neviděla důvod kazit princi jeho postavení, zvlášť když se shodovalo rozhodnutí jich obou. Nina se v lese probrala ze svého zadumání a Sesi poděkovala. Vlčice i před ní sklopila oči a sklonila hlavu v pokorném gestu. Byla to partnerka Etneyho, matka vlčat a dle slov Eziho i severská princezna, uznání bylo na místě. Jistě by spolu měli vyměnit slov více, avšak teď se na to ani jedna z nich necítila. Vlastně nikdo z přítomných moc nemluvil, a to jí vyhovovalo. Byla po tom všem hrozně unavená.
Zavedli ji k díře, kde mezi sněhem vykukovaly kořeny červených obrů. Proklouzla mezi nimi za ostatními. V úkrytu bylo příjemně, rozhodně o dost víc než venku. Nefoukalo a ani třeskutá zima sem nedosahala plnou silou. „D-doma?“ zopakovala po něm udiveně. U nich doma, přeci, pokáralo ji rychle vlastní vědomí. Copak by jí nabízel domov? Ne, jen úkryt přes zimu, nic víc. A i to jen kvůli tomu, že nalezla jejich vlčata a dovedla je úspěšně zpět k rodičům. „D-děkuji, m-m-máte to tu k-krásné,“ připomněla si dobré mravy, co ji učily tetičky ve smečce. Nelhala, úkryt byl příjemný, voněl mechem a hlínou a vlčaty. Vypadal opravdu útulně. To dokazovala i dvě spící těla. Jeden světlý chlupatý kožíšek dospělé vlčice a druhý černý kožich vlčete, zřejmě sestra těch dvou. Thyra? vzpomněla si na jméno, samozřejmě ho znala od toho malého kecálisty Thyra Nina, doplnila si. Sundala Veru ze zad a opatrně ji přisunula k její sestře. Sama se pak šla uložit blíž k východu. Jednak automaticky zaujala horší místo, aby nepřekážela rodině, a druhak stále existovala možnost, že ji někdo z úkrytu vyžene. Přeci jen se s nimi zatím neznala až tak dobře, co když se ta světlá vlčice vzbudí a lekne se? Raději si kryla záda a měla dostupnou únikovou cestu po tlapce.
Pomalu odcházela do říše snů. Ukolébával jí po dlouhé době pocit hřejivého tepla. Trochu ironie v tomhle počasí. Nebylo to fyzické teplo, spíš vřelý pocit sounáležitosti. Už to byla dávno, co naposledy usínala obklopená vlky. Natož v úkrytu v rodině. Chybělo jí to.

// Jižní Galvatar

Všichni už byli unavení. Jako by to samo o sobě nestačilo, přidala se k tomu pořádná chumelenice. Naštěstí zvládli do lesa dojít dřív, než je sníh pohřbil pod závějemi. Ani tam sice nebyli v bezpečí před třeskutou zimou, ale vítr se tříštil o kmeny stromů a sníh přibýval pomaleji. Tohle bude pořádná bouře, napadlo ji. Byla opravdu ráda, že je Etney našel včera. Dnes už by se nenašli, jestli by teda vůbec ještě s vlčaty byli mezi živými. Místo toho jsou teď vlčata doma a ona se k nim mohla přifařit.
Jejich domov byl přesně takový, jaký ho Ezekiel popisoval. Vysoké mohutné stromy s úplně červenými kmeny se tyčily a působily majestátně. Akorát ať čenichala, jak čenichala, necítila tady ty stovky a stovky vlků, co mladý princ sliboval. Ba právě naopak, cítila jen pár pachů a většinu těch vlků měla po svém boku, teda spíš pár kroků před sebou. Buďto sníh tak dobře zakryl veškeré stopy, nebo je to jen rodinná smečka, došlo jí. Ne, že by na tom shledávala něco špatného. Konečně si mohla oddechnout, nebude muset svou přítomnost vysvětlovat stovkám. Na druhou stranu, nebylo to vlastně horší? Bude ztěžovat zimu „jen“ rodině. Ve velké smečce se jeden nešikovný vlk ztratí, ale v malé bude jako velký kámen na jejich noze. Cítila se jako zlotřilé klíště parazitující na jejich dobrosrdečnosti.
Z jejích úvah ji vytrhl hlas alfy. Znovu jí děkoval. Automaticky sklonila hlavu i zrak v submisivním postoji a samozřejmě odpověděla: „N-ne.“ Pěkná lež, Sesi už skoro vypustila duši. Její zadní levá noha byla v jednom ohni. Cítila, jak ji svaly začínají škubat v nekontrolovatelných křečích. Ale stěžovat si nebude, zvládla i horší věci. Navíc už byli skoro v úkrytu, kde se svého břemene zbaví, až Veru bezpečně uloží. „Sesi,“ představila se. Vůbec se jí nedotklo, že zapomněl. Ezekiel na ní vychrlil tolik slov, že se tomu vůbec nedivila. Plus jí nezáleželo na tom, zda ji bude oslovovat jménem, přezdívkou nebo urážkami. Nabídl jí úkryt a tím se v jejich očích stal svatým.
Zařadila se jako poslední a šla s nimi do nitra jejich lesa. Stále se nemohla zbavit pocitu, že tam nepatří a vetřela se do něj neprávem.

// Úkryt

Ahoj,
v první řadě mockrát děkuji za skvělou akci a opravdu štědré odměny

Nejvíc jsem si užila to aktivnější hraní, alespoň mi přes zkouškové nehráblo... úplně.

A taky jsem něco vyhrála, yay!
Takže prosím o:
Hvězdy jedné vlastnosti na maximum: do vytrvalosti
Teleportační lístek: do inventáře s ním

A samozřejmě jsem pro cool statistiku. Kdo by neměl rád tabulky a grafy?

Odměny připsány.

Do jejich diskuze o matce se nikterak nevměšovala. Ezekiel nejspíš zmizel sám od sebe, prostě jeho pozornost utekla a on s ní. No a Vera měla nechat matku jen kousek za sebou. Sníh a vítr je pak mohl jednoduše svést ze správné cesty. Ona se stále se snažila ujistit se, že se jí celá tahle situace nezdá. Pro jistotu si zatlačila zuby do jazyka, aby ucítila štiplavou bolest a mohla se případně probudit. Nic se nestalo, opravdu byla nohama pevně na zemi a chystala se následovat téměř neznámého vlka k němu domů. Sesi se odvážila narovnat a nenápadně sledovala šedého samce. Je to dobrý táta, pochválila ho v duchu, když utěšoval Ezekiela. Bylo jí jasné, že se vlčátka mají jako v peřince.
Obrátila svou pozornost zase na žlutooké vlče a pokývala hlavou: „P-p-půjdu. R-ráda j-je po-poznám.“ Ach, teď si vzpomněla na tu spoustu a spoustu vlků, co se s nimi v onom lese potká. Tenhle sen se ještě mohl hodně rychle změnit v noční můru. Pro teď však zatlačila takové myšlenky do pozadí. Dobře si uvědomovala důležitost toho dostat vlčata co nejrychleji do tepla, nebyl čas na panické záchvaty.
A tak šli, cestou potkali i jeho družku. Už na první pohled byla opravdu severského původu a jmenovala se Nina! Sesi v hlavě vyskočila žárovička. Ahá, takže Nina je jako holka a Etney je jako kluk, najednou všechno dávalo perfektní smysl. Byla to prostě a jednoduše jména rodičů. Nikomu z nich nebylo do řeči a ona rozhodně nebyla ten, kdo by nějakou konverzaci začínal. Raději se proto soustředila na své kroky v hlubokém sněhu a na to, aby Ezekiel nezapadl. Jeho úprk už nehrozil, musel být taky vyčerpaný. „U-ukážeš m-mi t-to u v-vás v le-lese?“ zeptala se ho ve snaze zahnat mu myšlenky na dlouhou cestu.

// Cedrový háj

Loterie 4/5 (35)

Viděla koutkem oka, jak se Ezekiel leknutím odkulil a nejistě na svého otce zíral. Bylo zřejmé, že takhle nahněvaného ho ještě neviděl. A že z něj šla pořádná hrůza. Jenže jakmile mohutný vlk vylil svou zlost, malé vlče zase přepnulo spínač na fretka režim a pustilo se naopak do táty. Sesi ani nestíhala sledovat, co všechno Ezimu vypadlo z tlamy. V ní byla jen malá dušička, příliš se bála podívat se do nazlobených očí. Čekala, co přijde, jestli se na ní vrhne nebo sebere své děti a beze slova odkráčí. V hlavě se jí míhali všelijaké scénáře. Byla připravená na cokoliv. Na cokoliv kromě klidu. Vlk si sedl a povzdechl si jako správný rodič. Ptal se na mnoho věcí a pak… poděkoval? Sesi se odvážila k nejistému zvednutí očí, stále se mu dívala spíš na krk, než že by navázala oční kontakt, ale pro ni to byl velký krok. Z dalších slov upadla na zadek, doslova. Posadila se a nejistě otvírala tlamu. Netušila, co by mu měla odpovědět. Ano, od začátku hledala místo, kde by mohla přečkat zimu a doufala, že by ji v tom vlčata pomohla. Jenže nečekala, že by to mohlo být až takhle snadné. „J-j-já,“ koktala ze sebe pomalu, „b-byla b-bych r-ráda.“ Na krátkou chvíli vyhledala stříbrné oči vlka, jen aby rychle ucukla. „A-ale m-moc to-toho ne-nesvedu,“ přiznala se studem. Tížila ji myšlenka vlastní neschopnosti. Najednou pro ni bylo nemyslitelné otravovat vzduch v cizím lese pro nic za nic. Jistě, přivedla sice jeho ratolesti, ale může tahle drobnost stát za několik měsíců tepla a jídla? „M-můžu n-na n-ně do-dohlédnout,“ napadla ji spásná myšlenka. Kývla směrem k Ezekielovi. „J-je t-to ne-neposeda. Mu-musí v-vám d-dát za-zabrat,“ dodala. Vůbec se nedivila, že se Ezi mamince ztratil, přeci jen nebýt sněhu, musela by ho i ona přivázat na vodítko, jinak by byl kdo ví kde. Mohla by to být skvělá situace pro všechny, oni si od něj občas odpočinou a ona bude moct s vlčaty strávit více času.

Loterie 3/5 (34)

Naštěstí i přes všechno pochopil, jak se to vyslovuje. Raději znovu nic neopakovala a jen důrazně kývla hlavou v němém: ano, ano, tak je to správně. Ezi měl i nadále spoustu otázek, až začala litovat, že se vůbec o něčem takovém zmiňovala. „J-je t-to n-něco na-nadpozemského, v-víc n-než magie,“ začala. Jenže netušila, jak to dokončit. „N-nedokážu t-ti to po-popsat,“ přiznala se mu. Neměla problém přiznat si vlastní chybu. „Z-zkus s-se ze-zeptat ně-někoho chy-chytřejšího,“ dodala. Zvlášť jeho matka by mu jistě mohla osvětlit ten pojem, jestli jsou z podobné oblasti.
Ach ta genetika, proč se někdy rodí zrzaví vlci dvěma bílým? Sesi neměla tucha o recesivních alelách nebo neúplné dominanci genů. Musela se spokojit jen s tím, co znala a mohla předávat dál. „M-může b-být černá,“ jala se sourozence uklidňovat, „z-zrovna s-srst ma-mají v-vlci ho-hodně rů-různou. I s-sourozenci.“ Ona sama sice s bratrem příkladem být nemohla, avšak v jejich smečce to nebylo nic neobvyklého, někdy vlčata z jednoho vrhu nevypadala ani jako vzdálení bratranci. „T-třeba m-máte če-černého d-dědu,“ navrhla možná řešení, „n-nebo ze-zesvětlá č-časem.“ Druhá možnost byl i její příklad, po těch letech už si s bratrem nebyli podobní jako vejce vejci.

Loterie 2/5 (33)

Avšak ten zázrak se nakonec stal. Na bílé pláni se objevila silueta, co se rychle blížila k nim. Nevoněla ovšem jako severská princezna. Byl to obrovský šedivý vlk s ještě větším vztekem v očích. A hned jak se přiblížil, začal křičet na Ezekiele. Ach, to bude jejich otec, došlo jí a cítila v sobě úlevu smíchanou se strachem z jeho velké osobnosti. Ptal se na samé logické věci. Kdyby Sesi byla průbojnější, mohla by se na to samé ptát jeho jako otce: Proč by u všech čertů nechali svá vlčata v takovém věku pobíhat samotná, když teplota rychle klesá? Mohla by zmrznout nebo najít úchyla, co by je odnesl? Vždyť i jí napadlo, že by si Eziho mohla nechat. Naštěstí pro rodiče si uvědomovala své nedostatky a jak nešťastný život by pak vlka čekal. Jenže Sesi nebyla odvážná, hádavá a už vůbec neměla problém s autoritami. Ba právě naopak. Sklonila hlavu téměř až k zemi, uši stáhla k hlavě a ocas schovala mezi nohy. Snažila se být co možná nejmenší. Díky tomu si tatínek mohl všimnout i svého druhého ztraceného vlčátka, co ho nesla na zádech. „O-o-o-o-mlouvám s-s-se,“ vykoktala ze sebe tiše. Bála se sice začít mluvit dřív, než bude tázána, ale ještě víc se hrozila hněvu, co by se na ní mohl sesypat ze špatně vyložené situace. „S-s-snažím s-se na-najít je-jejich ma-ma-maminku,“ na sucho polkla. Byla připravená přijmout cokoliv, co se na ní chystá.

Loterie 1/5 (32)

Ezekiela zaujalo duchovno. Jasně, kterému mrněti by se nelíbilo něco nadpozemského. Jen z jejího koktání špatně pochopil, jak se to slovo vyslovuje. „D-d-d-d-uchovno,“ pokusila se dát důraz na první a jediné D v onom názvu. Těžko říct, jestli to zlepšila nebo právě naopak. „J-je t-to n-něco fa-fantastického. Z-zvláštního. M-magického,“ snažila se mu vysvětlit ten koncept, ale sama pro to nedokázala najít slova. Byla to prostě kultura, víra v něco víc, než co je vidět. A ona nebyla žádný filozof, aby mu to dokázala vyložit čistě a jasně.
Tak severská princezna! To znělo vznešeně. Pro Sesi to bylo jasné potvrzení toho, že není z její rodné smečky. Tam se na žádné prince ani princezny nehrálo, vlci měli co dělat, aby přežili. Ale určitě to je hodnotná znalost, bude si před jeho maminkou muset dávat obzvlášť pozor na jazyk. Teda jako by někdy mluvila víc, než bylo nutné. „J-jo, t-tak t-to fu-funguje,“ odkývala mu jeho dotaz ohledně genetiky. „M-možná t-trochu m-méně, p-protože j-je tu t-t-tepleji,“ dodala. Čisté pozorování a vlastní zkušenosti s hustou srstí línající v teplejším podnebí. Ani jí nebyla genetika nikdy ani nastíněna. Kdyby ano, nejspíš by se nikdy nepokoušela mít vlastní vlčata. „N-naprosto ú-úžasná,“ souhlasila s krásou jejich jmen. Teda pro ní bylo zrovna to jeho naprostý jazykolam, ale to nebyl problém mladého prince.
Ezekiel se pro vytí naprosto nadchnul. Sesi několikrát pohodila ohonem ze strany na stranu. Z jejího vytí nikdo nebýval nadšený, srdce jí poskočilo radostí. A pak to zkusil sám. „N-na po-poprvé t-to není š-špatné,“ pochválila ho, „c-cvič a b-budeš v-výt j-jako p-pravý p-p-princ.“ Pohladila ho čumákem po krku. Uvědomovala si, že tohle budou poslední chvíle s těmihle vlčaty. Unavenou Veru si držela blízko těla, aby se nepodchladila a Eziho nezpustila z očí. Teď přijdou jejich rodiče a bude tomu konec, povzdechla si v duchu. A tak stáli a čekali, jestli někdo na vytí přiběhne. Jenže nic se nedělo. Žádná maminka široko daleko nikde. Sesi začala být značně neklidná. „Hmpf,“ odfrkla si. Co teď? Vera už nemůže a Ezekiel jde z posledních sil, což u něj už musí být opravdu špatné. „P-půjdeme,“ vyzvala šedé vlčka, zatímco Veru vzala na svá záda. Raději se pokusí najít úkryt než zmrznout při čekání na zázrak.

Loterie 4/5 (31)

// Řeka Mahtae (sever)

Ezekielovi se jména dvojčat také líbila. Sesi pokývala hlavou. „T-to j-jo,“ souhlasila s ním. Led a sníh, to byl v podstatě základ severské krajiny. „S-sever j-je za-založený n-na s-sněhu, l-ledu a d-d-duchovnu,“ dodala, neboť si při jejich konverzaci o jménech vzpomněla na jména těch, které se je nikdy nemohli naučit. Amka a Atka její vlčata. Odvrátila hlavu a zrychlila krok, aby Ezekiel s Verou neviděli pár průzračných slz, co spadlo do sněhu. „V-vážně?“ zpozorněla, jakmile Ezi odhalil další informaci o jejich matce. Snad to není někdo další z naší smečky, prolétla jí nemilá myšlenka hlavou. Avšak nevěděla o žádné tak mladé vlčici, co by ze smečky odešla před nedávnem. „T-to p-po ní bu-budete m-mít hu-hustou s-s-srst,“ konstatovala jen, „a-až b-budete v-velcí.“
Ohledně významu jejich jmen netušili nic. „N-nevadí,“ ujistila je rychle, „j-j-jistě s-se t-to b-brzy do-dozvíte.“ A nebo taky ne, těžko říct. U nich ve smečce jména obvykle význam měla, avšak nemuselo tomu tak být všude. Minimálně tady v té zemi už potkala několik vlků, jejichž jména byla prostě jen jména. „H-hlavně ž-že s-se v-vám lí-líbí,“ souhlasila s ním. To bylo to nejdůležitější, jestli jim sedí.
Od řeky došli na sněhem zasypanou pláň. Byla rozlehlá a nebylo jasné, kde končí sníh a kde začíná nebe. Sesi nervózně přešlápla z nohy na nohu. I jí začínalo dost píchat v noze. Přimhouřila oči ve snaze rozpoznat siluetu vlčice v dáli. Jenže těžko říct, co byl živý tvor a co jen keř. „U-umíte u-už v-výt?“ zeptala se sourozenců. Dost o tom pochybovala, a i kdyby, jejich hlas by pravděpodobně nebyl dost silný, aby se roznesl skrz celou planinu. A tak se Sesi posadila a zaklonila hlavu, aby zavyla. Její volání bylo dlouhé, i když přerývavé a nemelodické, stejně jako její přeskakující hlas. Rozhodně nebylo nikterak ukázkové, natož krásné. Svůj účel však plnilo: dát vědět vlkům v okolí, že se něco děje. S trochou štěstí je najde právě jejich matka. Víc toho udělat nemůže. Sama je oba na zádech neunese a pochybuje, že by dokázali po svých přejít celou louku.

Loterie 3/5 (30)
2/10

Díky té touze zmizet už nejednou zkusila mnohé. Někdo by řekl, že měla vždy kliku a vyvázla bez větších problémů. Ona to ovšem viděla jako další ze série mnohých zklamání. Osud se jí prostě smál do ksichtu a vůbec nic si nedělal z jejího neštěstí. Tak akorát dobrý den. Jestli přijde krutá zima a ona si nestihne najít vhodný úkryt, možná to skutečně bude to poslední, co udělá. I když by se vsadila, že v jejím případě spíš zmrzne jako rampouch, aby se na jaře mohla roztát a znovu se probudit, jen s extrémní bolestí všech kloubů a nenapravitelně ztuhlými svaly na krku. Navíc Siku říkal, že už jednou zemřel, vzpomněla si na rozhovor se svým bratrem. Možná je tahle země peklem a všichni v ní jsou již mrtví? Zavrtěla nejistě hlavou. Ne, to by zde musela potkat mnohem víc vlků ze své smečky. Navíc by se ji bratr neměl snažit přesvědčovat o své nevinně, to by bylo nanejvýš zvláštní chování. Nedávalo by to smysl, ďábel by ji spíš měl ujistit v jeho úmyslu nechat ji napospas životu. Možná je to jen výplod mojí fantazie? napadlo ji.

Loterie 2/5 (29)
1/10

Procházela zdejším krajem už nějakou tu dobu. Příroda zde byla opravdu rozmanitá a nabízela vše, co by si běžný smrtelník mohl přát. Od hor přes louky až po rozsáhlé planiny. Jenže téhle vlčici nedělala ta různorodost pražádnou radost. Její dny byly smutné a prázdné, stejně jako její nitro. Cvrlikajícího ptactva si nevšímala, padající vločky už dávno nechytala a lesknoucí se slunce na bělostném závoji sněhu ji tak maximálně pálilo do očí. V jejím životě bylo prostě všechno od základů špatně. Ráno vstávala vždy špatnou nohou, otevřít kukadla bylo těžší a těžší a o schopnosti zvednout svou kostnatou zadnici ani nemluvě. V té prázdnotě vůbec nevnímala, jak čas plynul. Rychle a zběsile, nikdy nezastavil. Nebral žádné ohledy na její nešťastný mentální stav, jednoduše řečeno nepočkal. Tímhle tempem se z ní stane stará a zapšklá stařena. Nebo rozkládající se mrtvola, zabručela v hlavě. Jenomže i to by bylo vysvobození z prosté nicoty. Nene, ona neměla takové štěstí, aby mohla jen tak zmizet z povrchu zemského, jednoduše přestat existovat.

Loterie 1/5 (28)

Oba vypadali skoro až triumfálně, když se ujistili o jednoduchosti jejího jména. Jí to samozřejmě nevadilo, byla za své jméno ráda. Bylo krátké, úderné a neslo v sobě nádech domova. Kdyby za ním následoval ještě dlouhý titul, jen těžko by se kdy dokázala představit. Navíc ona nebyla nikým významným, ba právě naopak. Její bezvýznamnost byla až směšná. Vděčně přenechá královskou čest jiným.
Ezimu samo sebou nic neuniklo. Sesi trhla hlavou, když to jméno zopakoval. Jako by ji zalil horkou vodou. Podívala se do těch velkých žlutých kukadel. Zná snad jejího bratra? Nejistota se jí rozlévala po těle. Ne, je příliš malý, sotva se mohl podívat pryč ze své smečky, snažila se uklidnit všetečné myšlenky. Říkal přeci, že v té jejich smečce je vlků spousta. Co když jedním z nich je i Siku? Opravdu by tak rychle vstoupil znovu do smečka? Odpovědi netušila. Nechtěla se v nich pitvat nahlas, jen by ji to mohlo zranit o to víc. Pokud ho v jejich lese opravdu potká, půjde raději o dům dál. „A-ah, a-ano,“ trvalo jí chvilku, než se vrátila nohama pevně na zem, „z-zna-namená t-to l-led.“ Stejné jednoduché, úderné a obsáhlé jméno jako to její. „A t-ty v-vaše n-něco z-z-zna-namenají?“ zeptala se na oplátku ze zvědavosti. Etney bylo pro kluka, Nina pro holku, to už pochopila. Ale Ezekiel a Vera? To se jí zdálo neobvyklé, tedy pro vlčici z ledové pouště.
Vera je nasměrovala nějakým směrem. Sesi nedokázala určit, zda byl správný, postupně se však začínali vzdalovat od řeky. „V-vydrž, u-už bu-budeme t-tam,“ houkla na Eziho, co si stěžoval na bolest pacek, aby ho namotivovala k delšímu pochodu. Přeci jen, kdyby zůstal ve sněhu, rychle by se podchladil a o své zářné budoucnosti by si mohli nechat zdát. On by žádnou neměl a Sesi by jeho matka roztrhala na kusy. Snad skutečně mířili tam, kde ztratily maminku. Nebo alespoň někam, odkud trefí do svého domova.

// Jižní Galvatar

Loterie 1/5 (27)

Sledovala žlutooká vlčata, těkala pohledem od jednoho k druhému a snažila se zapamatovat jejich tváře. Začínala v ní klíčit nemilá obava, že je už nikdy neuvidí. Co když v ní jejich matka bude vidět prachsprostého zloděje vlčat? Nebo co hůř, nikdy ji nenajdou, mladí dostanou hlad a kulhavá vlčice je nechá zemřít hlady. Jedna z představ byla horší než druhá. Jenže teď nemohla propadnout panice, ne v jejich přítomnosti. Zastříhala ušima, zatlačila hlouběji své emoce a raději se vrátila k faktům. Jejich jména. Ezekiel Etney a Vera Nina, zopakovala po nich v hlavě. Nahlas to raději nezkoušela, zapletl by se jí jazyk a zbytečně by je zkomolila. Eziho její nevědomost pobavila, Vera jí její omyl důkladně vysvětlila. Sesi sice stále nechápala, zda Etney a Nina jsou jména rodinných klanů, smeček, míst nebo samotných vlků, rozhodla se však dál nevyptávat. Jistě to časem zjistí. „A-aha,“ řekla nahlas, aby oběma dala najevo její účast na hovoru. „N-nemám,“ zavrtěla hlavou na dotaz Very, „a-ale m-moje j-jméno z-znamená s-sníh.“ To bylo něco, čím se mohla pochlubit. I když si sama nemohla být jistá, jestli je to pravda. Od dětství jí to bylo tvrzeno, tak proč to rozporovat? „A m-můj b-b-bratr je jen Siku,“ doplnila bezmyšlenkovitě. Ani si neuvědomila, že vytáhnou svého sourozence před zvídavým Ezim nemusí být nejlepší nápad. Inu, snad to nechá plavat. „U-určitě j-j-jste vy-výjí-ji…“ ne, tohle slovo jí opravdu nešlo přes jazyk. „Mi-mimořádní,“ dokončila větu. A byla to pravda, ačkoliv je zatím neznala nikterak dlouho, přišli jí sourozenci naprosto úžasní. Dala by všechno, aby s nimi mohla trávit více času.
Vydala se za Verou. Sněhu přibývalo a cesta byla těžší a těžší. Značně se ochladilo, avšak ráno vypadalo celkem mírně. Snad nás nic horšího nečeká, zadoufala. Přeci jen byli spolu na dost otevřené krajině. Jejich matka široko daleko nikde. Pachové stopy zapadávaly sněhem a vítr je rychle rozfoukával. Krajina se měnila tak rychle, že už sama netušila, kde si ještě včera hrála s Ezim. Snad Vera opravdu ví, kudy přišla. „J-je ma-maminka d-daleko?“ zkusila se zeptat mladé dámy v čele. Nervozita se začínala ozývat, stejně jako bolavá zadní noha. Nebyla sice expert na počasí, ale v takové klendře tuhly její klouby velice rychle. Těžko říct, jak ji musela zvládat vlčata, co jsou zvyklá na jemný les a vyhřátá těla rodičů.