Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Hlásím Sesi k Záhadě ^^

Nina přijala její odmítnutí překvapivě dobře a pronesla další zajímavou větu. V hlase je síla. I v tom mém? zarazilo ji to. Jejím slovům obvykle vlci nepřikládali velkou hodnotu. Kdo by taky bral vážně šilhavou, kulhavou vlčici. Ale Nina se zdála být jiná, dávala ji šanci. A Sesi ji nehodlala zklamat. Vděčně přikývla. „A-ano, d-děkuji,“ znovu poděkovala. „C-cením si v-vás v-všech,“ zahlásila. Byla to pravda, znala je sice jen pár měsíců, ale zdáli se jí naprosto dokonalí. Etney, Nina, Thyra, Ezekiel, Vera, Ciri i Reonys. Prostě celá rodina. Byli milí, ochotní, vřelí a schopní. Vlčice nemohla uvěřit tomu, jaké štěstí ji v životě potkalo. Teda pokud to co viděla byla realita. Mohli se vlci Cedrové smečky jen přetvařovat a hrát s ní nějakou zvrácenou hru? Pochybovala o tom. Jestli ano, zasloužili by si za to získat cenu za herectví.
Thyra vyprávěla příběh o tom, jak se málem utopila na tenkém ledu. Sesi ji poslouchala, ale nekomentovala to nahlas. Nechala to na matce, přeci jen tahle zpověď byla určena hlavně pro ni. Co se stalo, stalo se. Je hlavní, že se z toho Thyra poučila a příště už to neudělá. Teda, snad. Po jednom takovém setkání by si měla dávat větší pozor na cizí vlky. Očima zabloudila k Ikranovi, který se dál bavit s Etneyem ohledně smečky. Na druhou stranu je hezké, že nezanevřela na cizince. To by se nebavila ani se mnou, došlo jí v zápětí.
To už ji z myšlenek vytrhla samotná Thyra. „Hr-rozně moc do-dojatá,“ přikývla na její otázku. I když to samozřejmě nebyl pravý důvod jejích slz. „T-taky se m-mi s-staly š-špatné v-věcí,“ dodala, aby mladé dámě vysloveně nelhala. „T-teď j-jsem tady s s-vámi a je mi f-fajn,“ odtušila. Nebyla to celá pravda, ale Sesi nechtěla hezkou chvíli kazit ošklivými vzpomínkami. Užívala si blízkost Thyry, její jemnou srst cítila na tváři a teplý dech u ucha. „B-budu t-tady pro t-tebe kdy-kdykoliv bu-budeš po-potřebovat,“ odvětila jí. „T-taky slibuji, č-čestně.“ Tím se zavázala napevno. Jestli Sesi něco brala vážně, byly to přísahy.

Thyra přijala maso s díky a Sesi na ní jen souhlasně kývla. Byla ráda, že se tentokrát trefila do černého a udělala pro malou princeznu něco hezkého. Sice se do žrádla tmavé vrče hned nezakouslo, ale bylo to na dobré cestě. S hladovým žaludkem je těžké čichat tak lahodnou vůni, a k tomu ji mít hned na dosah. I když i to mohlo být jiné pro vlče, o které bylo celý život postaráno a netrpělo hladem. Možná mají tak velké chutě jen vlci, co dlouhé měsíce neměli pořádnou porci, napadlo ji.
Nina prohlásila zajímavý výrok o tuláctví. Sesi se na svět dívala úplně jinýma očima. Její stará smečka, její domov, to bylo pro ni vším. Jakmile z ní odešla, ztratila vše, jakýkoliv smysl života. Nevěřila tomu, že by někdy mohla být něco víc než obyčejný tulák. Osamocená odvržená vlčice. A teď? Teď byla obklopená novými vlky, stala se členem smečky. To z tuláctví opravdu činilo jen přechodové období. Ta slova ji otevírala nový pohled a nutila ji konfrontovat své názory.
Pak se oba rodiče jali utěšovat svou dceru. Vyznávali si náklonost a vysvětlovali si bolestivá slova, co si navzájem řekli. Bylo to krásné. Ty emoce byly naprosto syrové. Sesi odvrátila hlavu. Částečně jim chtěla dopřát více soukromí. Hlavně se jí ale do očí nahrnuly slzy. Záviděla jim tuhle blízkost? Ano, a jak. Vzpomněla si na dva malé uzlíčky, na svá vlčata. Tak moc by si teď přála obejmout je a šeptat jim sladká slůvka. Jenže to nebylo souzeno jim ani jí. Povzdechla si. Ne, teď nebyl čas plakat. Na to si později bude moct najít klidný koutek, hezky o samotě. Teď musí být silná, pro svůj nový domov a pro ty, co ji oslovují tetičko.
Zaryla zuby do jazyka, aby bolest zahnala slzy a pohledem se vrátila k vlčicím. Nina na ni upřeně hleděla svýma pronikavýma modrýma očima. Sesi ten pohled znervózňoval. Neustále těkala pohledem mezi očima a nohama vlčice. Udělala jsem něco? napadlo ji hned. Byla zvyklá, že na ní vlci zírali. Většinou to ovšem nevěstilo nic dobrého. Obvykle následoval výsměch, urážky nebo rovnou útok. Srdce se jí rozbušilo jako o závod. To co následovalo nečekala. Nina, partnerka Etneye, hlava Cedrové smečky, princezna, teď už spíš královna, a kdo ví kolik titulů ještě nosila, jí poděkovala. Zmateně se podívala vlčici přímo do očí. „N-ne,“ vydechla rychle. „V-vy jste m-mi p-p-pomohli a v-v-vzali m-mezi s-sebe.“ Její hlas byl roztřesený a o hodně koktavější. Byla ze změny situace rozhozená. „J-já…j-jsem v-vám v-vděčná.“ Všimla si, že Thyra změnila svůj výraz, začala se usmívat, uražení bylo to tam.
Sesi teď nedokázala sledovat dění mezi Etneyem a Ikranem. Byla příliš zaražená z milých slov Niny. Navíc slova mladíka byla nadmíru složitá. Pro někoho jako ona byly takhle dlouhé věty se vznešenou mluvou jako hádanky. Mluvil o nějaké prorokyni, nevěřil na náhody. Zdálo se však, že ho alfa chápe, co víc, dokonce ho i přes jeho drzost dál lákal do smečky. Třeba čekal krutou zimu a potřeboval víc lovících sil? Ale ne, to byla hloupost, vždyť zrovna začínalo léto! Možná v něm viděl něco opravdu hodnotného. Inu, v tomhle ohledu Sesi spoléhala na slovo modrého alfy. Pokud se přidá do smečky, seznámí se s vlkem jak se patří.

Klidné a spokojené hodování s nově nabitou rodinou se změnilo v drama jako z Hollywoodu. Sesi očima přeskakovala z jednoho vlka na druhého. Nina se na svou dceru vcelku tvrdě obořila. Ještě nikdy ji neviděla takhle rázně mluvit. Mluvila… no, jako správná matka. Zároveň ovšem neopomněla představit jejich smečku cizinci. Do toho se vložil i Etney, který vyrukoval s deklarováním celého královského původu jejich rodiny. Thyra se začala bránit náporu rodičů jako vzdorovitý teenager. A Ikran, jak se cizinec představil, se taky vůbec nedržel zpátky. Pro Sesi to bylo trochu moc komplikované. Ta situace se jí každopádně vůbec nelíbila. Byli tam naštvaní rodiče, drzý cizinec, uražené vlče a ona. Mohlo se to zvrtnout velice velice rychle.
Nechtěla stát mezi dvěma samci, co se špičkovali, kdyby se rozhodli poměřit své síly nejen slovy. Zároveň vůbec netušila, co za reakci může čekat od Niny. Rozhodla se proto přesunout k vlčeti, u kterého měla alespoň částečný pocit sounáležitosti. Thyra seděla opodál a vypadala sklesle. Šedá vlčice nevěděla, jak by ji měla utěšit. Vlastně ani nechápala, co se mladé dámě teď musí honit hlavou. Přeci jen přivedla cizího vlka přímo ke zdroji žrádla pro celou jejich smečku, nemohla očekávat, že Ikrana přivítají s fanfárami a přizvou ho na hostinu. Ale byla ještě malá, možná tomu nerozuměla o nic víc. Pořádně nejedla, napadlo ji. Přeci jen si sotva kousla, než byla pokárána za své chování. Odtrhla tedy kus libového masa z rozežrané kořisti a pustila ho před Thyru. „M-m-měla bys j-jíst,“ vyzvala ji něžně. Víc slov, co by ji mohlo povzbudit, ji nenapadlo. Posadila se pak mlčky kousek vedle ní a sledovala, jak se situace s Ikranem vyvine.

Stála opodál a sledovala, jak se ostatní nacpávají. Trpělivě čekala na chvíli, kdy je přejde prvotní nadšení z čerstvě uloveného masa a zaženou svůj hlad. Ačkoliv se k čerstvě skolenému losovi nedrala, její myšlenky už vykreslovaly v duchu barvité obrazy, jak bude ještě měkké maso chutné a jak se bude rozplývat na jazyku. Skoro jí z té představy začaly téct sliny. Jen přítomnost ostatních vlků ji nutila udržovat stále stejný výraz a nenechat volně vytékat hutnou kapalinu z tlamy. Příliš si jich vážila, než aby je podrobila takové podívané.
Jakmile dojedla vlčata, vyzval je Reonys ke společnému stopování. Oba na to samozřejmě bez váhání přikývli. To je dobře, že si to rovnou zkusí. Když teď viděli lov na vlastní oči, zaryje se jim to do paměti. No a plná břicha povedou k tomu, že nebudou zkoušet zbytečné hlouposti… Teda, snad ne, dumala v hlavě. Sesi se jen otočila na Thyru, která se pořád v dálce vybavovala s cizincem. Přemýšlela, zda by na ní neměla zavolat, aby mohla následovat své sourozence. Jenže vzpomínka na lov a její otázky ohledně bolesti co cítí oběť naznačovaly její postoj k celé věci.
Jak tam tak stála, připadala si neviditelná. Nikdo na ní nemluvil, nikdo ji nevyzval k jídlu, nikdo si ji jednoduše nevšímal. Jí to ovšem nevadilo. Znamenalo to, že ji nikdo zároveň nevyháněl. Naopak, tolerovaly její přítomnost a umožnili jí nažrat se těžce vydřeného úlovku, který si dle svých měřítek absolutně nezasloužila. Bez práce jsou koláče, minimálně pro tentokrát. Využila příležitosti, když od mrtvoly odstoupil i Etney s Ninou, a sama se dostala až ke kadáveru. Teď už značně nahlodanému kadáveru. Nasála do čumáku omamnou vůni čerstvě skoleného masa a bez váhání do něj zaryla zuby. Teda, něco tak lahodného neměla už dlouho. Zatřásla se štěstím a spokojeně pokračovala v konzumaci.
Kdyby mohla, pravděpodobně by sežrala sama půlku losa. Nacpala by se k prasknutí a zpátky do lesa by ji někdo musel odvalit jako nafouklou kouli. Jenže se přiblížilo poslední hladové vlče. Sesi odstoupila o pár kroků dál, aby dala Thyře prostor. Olízla si zkrvavené pysky. „D-d-děkuji,“ špitla směrem k dospělým vlkům, co zde zbyli. Byl to nefalšovaný vděk. Pak ji zaujal ten mladík, co ho Thyra dotáhla až k nim. Slušně pozdravil, ale jinak nic neřekl. Ani Thyra nic neříkala, jen se ládovala masem. „K-kdo to j-je?“ zeptala se Thyry. Možná o něco víc nahlas, než by se slušelo. Věnovala nervózní pohled Etneymu a Nině, aby viděla jejich rekci na cizince.

Thyra se stále vyptávala na bolest lovené zvěře. Sesi se nad tím zamyslela, byla to rozhodně dobrá filozofická otázka. Jenže jak bylo možné někoho zbavit života bez toho, aby to cítil? Zdálo se jí to nemožné. „N-nemyslím si. N-n-nejlepší j-je to u-udělat r-rychle. A-aby z-zbytečně ne-netrpělo,“ odtušila nakonec. Víc k tomu neměla co dodat. Ezekiel se oproti tomu ptal na to, kdy půjdou lovit oni. „R-reo-nys v-vás ve-vezme lo-lovit brzy,“ odpověděla povzbudivě. Slíbil jim to před lovem a ona věřila, že to nebral na lehkou váhu. Pohledem našla hnědého vlka, co strhával zrovna strhával vysokou k zemi. Vypadá jako opravdu dobrý bratr. Kéž by se takhle pyšně mohla obracet i na toho svého. A to už se velkého finále ujal Etney, který zasadil poslední smrtelnou ránu. Lov byl u konce, zbytek stáda se vzdálil do víc než bezpečné vzdálenosti. Vlčata jako by jim v tom okamžiku někdo přestříhl provázky, co je držely na místě a rozběhli se přímo na místo činu. Tedy dva z nich, Thyra se vydala na druhou stranu. Sesi ji vyprovodila pohledem. Byl tam nějaký černohnědý vlk. Zdálo se, že spolu v klidu rozmlouvají. Vlčice nevěděla, co dělat, měla by se vydat k nim a konfrontovat vlka? Co když je to nějaký jejich známý a akorát jim poleze do zelí? Co když se z něj naopak vyklube útočník? Sama ho přeci nedokáže zastavit. Rozhodla se proto vydat se za zbytkem smečky a podat hlášení.
Došla ke skupině vlků, ale zůstávala tak trochu bokem. I když se jí nad teplým tělem sbíhaly sliny, znala pořadí, ve kterém se bude hodovat, a moc dobře věděla, že na ní nezbudou nejlepší části. Nevadilo jí to, vždy tomu tak bylo. „B-byli j-jste u-u-úžasní,“ přidala se k všeobecné chvále všech lovců. Bylo to od srdce, opravdu všechny čtyři vlky obdivovala. Pak ale s vážnou tváří ukázala směrem, kde Thyra mluvila s cizincem. „T-thyra s-se šla se-seznámit s n-ním. Z-znáte ho?“ zeptala se pro jistotu. „N-nevypadá ne-nebezpečně,“ dodala zamyšleně. Ale raději bych na ní obzvlášť dohlédla. Kdo ví, kolik vlků v okolí by mohlo chtít svést mladou dámu na scestí?

Jakmile se před nimi spustila scéna jak vystřižená z akčního filmu, vlčata začala výskat postupně hlasitěji a hlasitěji. Ne, že by to teď už něčemu vadilo. Losi dobře věděli o přítomnosti vlků a nějaké další hlasy jim v tuhle chvíli mohly být okradené. Panika zachvátila jejich rozum a jediným cílem se stal útěk. Stádo se přelévalo sem a tam jako voda. Ale jeden kus se vlčicím podařilo oddělit od stáda. Štvaly ho, než ho povalil hnědý vlk. Sesi měla chuť vypísknout stejně nadšeně jako Vera, i pro ni to bylo poprvé, kdy takovou akci viděla. Srdce jí bilo jako splašené a krev byla plná adrenalinu, jako by snad i ona běžela za vysokou zvěří. „U-u-úžasné,“ hlesla tiše. Její obdiv vůči všem dospělým členům smečky akorát rostl.
Z obdivného okamžiku ji vytrhla opatrný otázka Thyry. Vypadala zaraženě. Sesi přikývla. „B-bolí ho t-to,“ přiznala jí bez okolků. To byl fakt, který nešlo zamlčet. Nebylo správné lhát vlčatům v těchto věcech, čím dřív pochopí, jak svět funguje, tím líp. Vera k těmto věcem přistupovala praktičtěji. „Vera m-má p-pravdu,“ dala mladé dámě za pravdu. „V-všechno ž-živé c-cítí b-bolest. Ž-život m-může b-být krutý. A-ale t-tak j-jsou věci d-dané,“ snažila se nějak vysvětlit složitý koncept potravního řetězce. „S-silnější l-loví s-slabší. Vi-vidítě j-jak ku-kulhá? Mo-možná by s-sám d-dlouho ne-nepřežil. Ta-takhle to b-bude m-mít alespoň r-rychle za s-sebou.“ A nebo by mohl žít dlouhý život plný útrap s jeho postižením. Kulhat se daleko za ostatními, být na okraji stáda, a nakonec zůstat sám na otevřené planině. Sesi se dokázala vžít do jeho kůže. I ona byla slabá, kulhající a dlouhou dobu na okraji společnosti. Jen zatím měla štěstí, že ji nikdo neulovil. I Ezekiel se pokoušel pochopit tuhle situaci, avšak víc ho trápila otázka bezpečnosti jeho druhů než bolest lovené kořisti. „K-k-kdyby si v-vybrali m-moc silného l-losa, m-mohl by na-naopak z-zranit je,“ začala vysvětlovat. „D-důležitá j-je s-spolupráce. V j-jednom bys l-losa ni-nikdy neulovil, a-ale s-spolu to z-zvládnou.“ Obrátila oči zpět ke stádu. I tam byla důležitá spolupráce, pokud by losi udrželi stádo kompaktní, nedokázali by je skolit ani deset vlků. Byla tak zabraná do rozhovorů s vlčaty, že si ani nevšimla dalších pachů, co se na pláni objevily.

Snažila se po očku kontrolovat tři vlčata, lovce i zvěř. Možná by jí to šlo lépe, kdyby její šilhavé oko nemířilo k čumáku a dokázala by s každým z nich pohybovat jinak jako chameleon. No, neuměla to, a tak byly tyhle tři úkoly prakticky nemožné. Začínala ji z toho všeho pořádně bolet hlava. Rozhodla se, že raději spustí oči z dospěláků, kteří si stejně všechno vyřeší sami bez její pomoci. Chtě nechtě přestala dávat velký pozor i na losy, kteří si zatím v klidu v dálce žvýkali nějaké listy. „Z-z-zapamatuj,“ přikývla na slova Thyry. Nepřišlo jí vůbec divné, jak nevinným hláskem to pronesla a jak se u toho zarazila. Jestli vlčata kula pikle, Sesi o nich neměla nejmenší ponětí. V jejím světě byla pravidla jednoduchá a vždy věřila tomu, co vlci řekli nahlas. A pro teď neměla nejmenší důvod jim nevěřit. Přeci jen všichni včetně ní jim vysvětlili, jak můžou být zvířata nebezpečná a proč by nebyl nejlepší nápad se rozběhnout přímo mezi ně, to snad bude dostatečná stopka pro jakékoliv hloupé nápady.
Vrátila se pohledem zpět na stádo, ke kterému teď byli na její vkus až nepříjemně blízko. Sesi se lovů neúčastnila, a tak tahle zvířata viděla vždy maximálně z dálky nebo už mrtvé a rozporcované. Teď jí tváří v tvář připadali obrovští. Rychle se rozhlédla do stran a čumákem ukázala na nejbližší houští, co bylo v dosahu. „Z-zastavíme u n-něj,“ rozhodla rázně. Její hlas byl pevnější, když ho živil náhle vyplavený adrenalin. „A-ať se m-můžeme p-při ne-nejhorším schovat,“ doplnila, aby vlčata rozuměla jejímu rozhodnutí. Bylo poháněno strachem a snahou najít si jistotu. Ne že by jim keřík s pár větvičkami mohl jakkoliv pomoci proti desítkám kopyt.
Skoro to ani nedořekla, když zaznamenala rychlý pohyb. Otočila hlavu a viděla světle hnědou skvrnu, jak vybíhá ke stádu. „K-k-koukněte, je t-to t-tady,“ upozornila vlčata, aby nepřišla o veškerou akci. Trochu se narovnala, teď už losi věděli o přítomnosti vlků, tak nebylo nutné se dál úplně plazit. „K-kdyby j-jste n-neviděli, o-opřete se o m-mně,“ doporučila ještě mladým učňům, přeci jen vysoká tráva jim mohla překážet v podívané.

„I-i-ideálně ne,“ přiznala Thyře ohledně pšíknutí. „Vy-vyplašilo b-by to a-asi v-všechny z-z-zvěr v o-okolí,“ doplnila. Její tvář zůstávala chladná, ale byl to asi největší pokus o žert, kterého se od smrti svého bratra pokusila. Bylo hezké slyšet zvonivý smích mláděte. Vůbec nic si nedělala z toho, že se vlastně směje jí. Na to konto mladá dáma ovšem zvážněla a šla si sama vyzkoušet čenich. „S-správně,“ pochválila její snahu Sesi. Asi nešlo předpokládat, že po prvním pořádném začenichání ucítí veškeré pachy a ihned je přiřadí.
Byla vděčná Reonysovi, když se ujal slova a pokusil se vlčata přesvědčit o tom, jak musí být opatrní a jak lov dokáže být nebezpečný. Zároveň jim nabídl, že s nimi pak uloví zajíce. To byl dobrý nápad. Zdál se být dobrým vlkem, nebo minimálně dobrým bratrem. Zaznamenala pak jeho pohled a znejistěla. Nebyla si úplně jistá, co tím chce naznačit. Úplně se neorientovala ve čtení mezi řádky. Tichá pozvánka k pozdějšímu lovu do jejího mozku nedotekla. Raději sklopila oči. Teď stejně nebyl čas řešit plány pozdějších dnů. Právě teď byl důležitý jen lov.
Ciri byla první, co zacítila zvěřinu. Sesi znovu začuchala, tentokrát bez následujícího pšíknutí, a opravdu, cítila zvěř. Dění v dospělácké skupině vlků dále sledovala jen koutkem oka. Netýkalo se jí to a byla za to ráda. Alfa začal rozdávat rázné pokyny jednotlivým členům lovecké výpravy. Ten její byl jasný: zamezit, aby se cokoliv stalo vlčatům. Těm se pochopitelně nechtělo jen sedět v trávě a čekat, až jim starší uloví. Chápala jejich frustraci, přeci jen ona už byla taky dost stará na to, aby mohla jít lovit. A přesto se aktivně lovu pravděpodobně nikdy nezúčastní. Maximálně jako návnada, ne jako lovec. Nejvíc netrpělivá se zdála Vera, která v momentě, kdy se vzdálili rodiče, okamžitě začala se smutnýma očima a žebráním. Proti takové dávce roztomilosti nebyla odolná. Zamyslela se nad tím. Doufala, že si jen sedne a z dálky bude pozorovat, jak lov probíhá. Teď to začínalo vypadat na mnohem akčnější den, kdy budou v závěsu za lovci. „Hmm,“ dala najevo svou nejistotu, což mohla být chyba, co se otočí rychle proti ní. Nikdo nám nepřikázal sedět na místě, ne? napadlo jí. „M-musíme s-se a-ale držet po-pořád d-dost da-daleko,“ odsouhlasila to nakonec mladé slečně, „a-ale d-drž se u m-mně.“ Nejraději by vlčata přivázala k sobě, aby měla jistotu, že se jen tak neseberou a nepoběží vysoké zvěři přímo pod kopyta. „A t-tiše, j-jinak vy-vyplašíme z-zvěr,“ dodala potichu. Přikrčila se, aby byla co nejníž k zemi a nenápadná. V téhle poloze opravdu cítila své fyzické nedostatky. Svaly i šlachy na noze se napjaly do nepřirozených poloh a bolestivě táhly. Potichu postupovala blíž k místu, kde měli vlci poslední poradu.

Po boku vlků vyšla z Cedrového lesa na otevřenou rozsáhlou pláň. Jaro už bylo v plném proudu a tráva byla příjemně měkká. Kulhavé vlčici zvyklé na zem promrzlou ledem se po tom koberci chodilo o poznání lépe. Pořád ovšem ne dost dobře na to, aby se odvážila jít lovit s nimi. Akorát bys jim to zkazila, našeptávala její hlava, a rychle by tě vyhnali pryč. Pryč ze smečky. Už zase. Z myšlenek ji vytrhl hlas druhé šedivé vlčice, jejich matky. Nina jim velice elegantně doplnila další poučku. Oproti koktavé mluvě byl její proslov jako pohlazení po duši. Sesi jen mlčky přikývla na důkaz souhlasu. Vlčata kolem dospěláků různě pobíhala a ona je koutkem oka sledovala, kdyby nějaké dostalo nějaký parádní nápad. Přeci jen potkala je samotné na zasněžené pláni, museli to být pořádní útěkáři. A netrvalo to dlouho, než Ezekiel visel za ocas svého otce. Sledovala zezadu jejich počínání a záviděla jim, jak šťastná rodina byli. Teď už kompletní.
Otočila se na Thyru. „Po-pozorně se ko-koukej,“ rozhodla se pokračovat v teoretickém úvodu k lovu. „M-musíš v-vidět ko-kořist d-dřív n-než ona t-t-tebe,“ zhodnotila. „A k-k-když fo-fouká s-správně v-vítr, můžeš za-zaklonit h-h-hlavu a na-natáhnout do č-čumáku vzduch. U-ucítíš t-toho v-víc n-n-než u-uvidíš.“ Jala se to názorně předvést. Trochu teatrálně natáhla čumák a hlasitě nasála vzduch nosem. Do jemné sliznice ji praštila vůně vlků, vysoké, ale hlavně velké spousty pylu z květin. Až si z toho musela pšíknout. Ještě štěstí, že zatím nelovili, jistě by tím vyplašila nejednoho daňka.
Etney jí dal specificky úkol pohlídat vlčata. Za to mu byla neskonale vděčná. Odpadl z ní ten stres, že by poprvé v životě skutečně musela jít aktivně lovit. Poslední rok strávila převážně pojídáním mršin, co na své cestě potkala. Podívala se mu do tváře a přikývla. Brala jeho příkazy smrtelně vážně. „A-ano,“ dodala tiše. Než stihla říct cokoliv dalšího vlčatům, ozvala se protestující Vera. Na to ji ihned odpověděl Reonys. „T-takhle ve-velká z-zvířata j-jsou ne-nebezpečná,“ odtušila. Pro vlčata, co mají strach z mravenců obzvlášť nebezpečná. „A-ale k-když bu-budete po-pozorně s-sledovat,“ snažila se je namotivovat k trpělivosti, „m-můžete to p-pak sa-sami vy-vyzkoušet na m-menších t-tvorech.“

Reonys ji opravil a dal značný důraz na slovo ‚jen‘. Zaraženě přikývla, aby dala najevo, že ho slyšela a bere jeho jméno na vědomí. Raději sklopila pohled a stříhla ušima. To byl tedy pořádný trapas. Snažila se o co největší slušnost, a i tak se jí podařilo šťouchnout do vosího hnízda. Ještě horší na tom byla její nevědomost. Jsou v hnízdě skutečně vosy nebo jen neškodné vosičky? Nedávalo jí smysl, proč jsou jedna vlčata pojmenovaná tak a druhá onak. Proč se nejmenuje po svém otci? Je to opravdu jeho otec? Přeci jen zbarvení mají úplně jiné, ani na Ninu se nepodobá. Ale říká mu přece tati, dumala nad tím sama pro sebe. Odvahu zeptat se nahlas neměla. A ani čas nebyl nakloněn otázkám, později třeba bude moct vyzpovídat Eziho, aby jí prozradil něco víc o své rodině. Teď bylo na čase věnovat se mladší sestře.
Otázky Thyry se obrátily úplně nečekaným směrem. To vlčici trochu vyvedlo z míry. „Ehm,“ vypustila nervózně, aby získala čas zamyslet se nad tím jménem. Cornic? Ne, nic jí to neříkalo. „N-ne, ne-neznám ž-žádného Co-co-cornica,“ odtušila. „S-sever je ve-velký,“ řekla, aby to mladé vlčici objasnila. O hodně větší než tahle země, podle toho co vyprávěl Siku minimálně. Sama ji ještě celou neprošla. „Ta-taky pa-patří do s-s-smečky?“ položila otázku naopak ona. To zajímalo jí, potřebovala vědět, koho znát a před kým se mít na pozoru, pokud se v lese objeví. Zatím z tohohle šrumce byla dost zmatená. Úplně zapomněla, jak hektické to ve smečce může být. Ale dělalo jí to dobře, kdy naposledy plakala? Teď musela fungovat, a ta myšlenka ji hnala vpřed.
Pozorovala seriózní výraz mladé dámy, na to jak byla mladá, uměla svůj obličej parádně ovládat. Za ten odsuzující pohled by jí Sesi klidně dala oskara. Jakmile se začala usmívat, zjihlo jí srdce. „B-budu,“ přikývla na souhlas a brala to jako pevně daný slib. Zdálo se, že si ty dvě k sobě našly cestu i přes vady řeči.
Veškerou pozornost pak otočila na Etneyho. Na jednu stranu ji lichotilo, kolik důvěry v ní vkládá, na druhou stranu ji to neuvěřitelně děsilo. Démoni v její hlavě se snažili protlačit myšlenky, jak moc by mohla selhat a ona cítila, jak se jí začínají klepat nohy. Musela se kousnout do tváře, aby zahnala nervozitu a získala kontrolu nad svými svaly. Stačilo to na krátkou odpověď: „P-p-provedu.“ To už do ní šťouchala Thyra i Ezi. Donutila se rozejít svižným, ačkoliv kulhavým krokem.
Netušila, kam jdou ani co budou lovit, ale tušila, že později už moc chvil na mluvení nebude. Zhostila se proto úkolu, co dostala a začala vysvětlovat základní lovecké poučky: „H-h-hlavně po-poslouchej h-hlavního lo-lovce. Mu-musíte být t-tým. S-sledovat o-ostatní a p-p-přemýšlet.“ Sama sice ve skupině nikdy nelovila, často ovšem poslouchala ostatní, když mluvili o jejich loveckých výpravách. Teorii by zvládnout měla, ale praxe? Tu raději přenechá vlčatům, přesně jak radil moudrý alfa.

// Severní Galtavar

Stála tam jak tvrdé ypsilon a vůbec nechápala, co se kolem ní všechno odehrává. Nestíhala sledovat jednotlivé tváře, výrazy a ani konverzace. Nestíhala to. A k tomu jí ještě hučela vlastní hlava plná otázek a scénářů. Najednou měla chuť odejít opodál a odpočinout si od všeobecného šrumce, jenže to nešlo. Nemohla se přeci odpojit teď, když jim jejich alfa udělí úkoly ohledně lovu. Dál tedy stála a se sklopenou hlavou vyčkávala, až se něco stane nebo ji někdo osloví. Ciri dělala to stejné, jak se zdálo. jen u toho vypadala celkem elegantně a ne jako kůl v plotě
(Reonys a Vera)
Stalo se. Ke skupině došel další dospělý vlk. I on voněl jako cedrové dřevo, očividně další z jejich rodinky. Začal se bavit s Verou opodál. Vera si stěžovala a Sesi neunikla její poznámka o vlcích, co k nim do rodiny vůbec nepatří. Píchlo ji u srdce. Nepatří, to je pravda. Mladá vlčice rozhodně nelhala, jen konstatovala obyčejný fakt. Bolestivý fakt. Sesi potlačila tu myšlenku a raději se soustředila na hnědavého vlka. Že by onen starší syn? Její podezření potvrdil až Ezekiel, který ho pozdravil jako velkého bráchu. Ciri se moc nepodobal, ale nejspíš mohl být starý jako ona. Nebo snad měl alfa štěstí víc jak třikrát? Otočila pohled na Etneye. Byl to velký vlk, statný, proč by nemohl mít tři vrhy? Proč by jich nemohl mít i více? Jen bylo zvláštní, jak podobní si byli Ezi, Thyra i Vera a jak odlišní od nich byli jejich starší soukmenovci. Sesi netušila, čím by to mohla být. Etney ho oslovil jako Reonyse. Sesi připadalo vhodné, aby ho i ona pozdravila, když na něj mluvili všichni. Nechtěla však rušit jejich konverzaci, a tak spíše tišeji vyslovila: „T-těší m-mě R-R-Reonysi E-Etney.“ Přišlo jí logické, že bude mít stejné druhé jméno jako ostatní vlčata. To ji přece naučil Ezi. Kluci po otci, vlčice po matce, ne? Sama sebe představovat nemusela, to už za ní stihl udělat Ezekiel. Stejně tak i Vera, ačkoliv její šeptání se k jejím uším nedostalo.
(Thyra)
K ní se teď přiblížila Thyra. Kroužila kolem ní jako by snad byla lovcem a Sesi její kořistí. Položila jí jednoduchou otázku, rázně a svižně, zatímco se elegantně nesla kolem ní. Jednoduchá otázka se složitou odpovědí. „J-já,“ začala Sesi zvolna. Polkla, aby se jí lépe mluvilo. „P-přišla j-j-jsem ze s-severu. Z da-daleka. Ze ze-země s-sněhu a le-ledu,“ prozradila malé detektivce. Nechtěla mluvit o domově a doufala, že jí tohle bude stačit nebo se směr jejich otázek stočí jiným směrem. Pak se jí Thyra podívala přímo do očí. Měla pevný pohled, Sesi měla chuť ustoupit o krok dál, ale neudělala to. Jen klidně odpověděla: „Po-pokud m-mi to do-dovolíte.“ Možná měla svou odpověď formulovat lépe s použitím slova „dokud“.
(Etney a Ezekiel)
Pak už její pozornost utrhl sám alfa. Oslovil ji a Sesi okamžitě zvedla zrak k němu. K tomu se jí mezi nohy připletl Ezekiel a přitulil se k ní. To jí dodalo odvahu trochu víc se narovnat a hledět na Etneyho a ne někam kolem. Ptal se na lov. Inu, to si nevybral zrovna dobrého učitele pro svou dceru. „D-dobře,“ přikývla na jeho pokyn. Neměla v povaze odporovat. „S-sama ne-nejsem do-dobrý l-lovec,“ vysvětlila stručně, „a-ale v-vím co a j-jak.“ Přeci jen ostatní vlci z jejího domova jí o lovech vždy vyprávěli mnohé. I její bratr vyprávěl. U té myšlenky musela potlačit slzy. Nejraději by jméno toho zrádce vymazala ze své mysli i paměti. Jenže teď nebyl čas plakat nad křivdami. Otočila se na Thyru. „Ř-řeknu ti c-co a j-jak, s-souhlasíš?“ zeptala se na oplátku ona jí. Měkce a opatrně. Nerada by mladou princeznu nutila do něčeho, s čím by ona sama nesouhlasila.

Byla obklopená vlky, kteří ji přijali mezi sebe. Vůbec nerozuměla tomu proč. Byla přeci slabá, nemotorná a neschopná. Naprosto zbytečná existence. A přece teď měla své místo na světě. Možná je to jen sen, zanedlouho se probudím a bude po všem, napadlo ji. Ale svět kolem byl až moc reálný, než aby to byl výplod její fantazie. Navíc kdy naposledy se jí zdál pěkný sena a ne noční můra? Tyhle myšlenky se jí honily hlavou, zatímco stála a čekala na jasný pokyn, co má dělat. Sama se do ničeho po hlavě nepohrne. Jestli dostane úkol, pokusí se ho splnit, jak jen to dokáže. Natáhla uši, když se Thyra představila. Její řeč taky nebyla plynulá a nevycházela z tlamy s takovou lehkostí jako u Eziho. Sesi se podívala přímo do jejich žlutavých očí. Cítila zvláštní míru pochopení, byl to pro ní naprosto neznámý pocit. Soucit. Ale vlčice byla ještě malá, třeba z toho ještě dokáže vyrůst. Mávla ohonem a sklonila před mladou dámou hlavu v projevu úcty: „Tě-těší mně, T-T-Thy-ro Nino.“ Pak se otočila na Etneyho. I ona byla připravená jít a zvědavá, jaké má pro lov plány. Přeci jen tahle skupinka vlků nebyla plná ideálních lovců.

Stála proti mohutnému vlkovi a připadala si ještě menší, než doopravdy byla. Každá sekunda se jí zdála jako věčnost. S každým nádechem ji zaplavovala vůně cedrového lesa, najednou byla těžká a dusila ji. V její hlavě byl rozsudek jasný, sama už si ho hlasem Etneye pronesla několikrát. Nemůžeš tu zůstat, přesně to uslyší, ví to. A jako by tato potupa neměla být dostatečná, bude u toho Ezi i Vera. Šedý vlk před ní otevřel tlamu a spustil. Po jeho první slabice Sesi smutně pokývala hlavou. Bylo to tady. Vůbec ji nedošlo, že jí jen odpovídá na vlastní otázku ohledně odchodu z lesa. Už se chtěla zvednout a odejít opět do samoty vyhnanství, když alfa pronesl druhou větu. Tu už nebylo možné interpretovat jinak než přijetí. Zvedla svůj pohled ze země a našla ten jeho. Koukala na něj s jasnou otázkou v očích: Opravdu? Nedokázala pochopit, čím si tuhle čest zasloužila. Vždyť mohli mít mnohem lepší a schopnější členy smečky než koktavou vlčici povahy depresivnějšího Íjáčka. Z jeho tónu nebyla sto nic vyčíst, jednoduše takhle nepřemýšlela. Vidět nějakou levárnu v jeho úsměvu bylo příliš nad její kognitivní schopnosti. Pro ní tahle věta znamenala jediné: má opět domov. „Ch-chraň svou s-smečku, bez o-ohledu n-na c-coko-liv,““ zamumlala si tiše, spíš pro sebe než ostatní, ale slyšet to mohli všichni, co byli zrovna tiše. Bylo to moto její staré smečky. Moto, které naposledy pronesla, když odcházela pryč aby ji nemusela rozpadající se smečka živit. A teď se hodlala držet tohoto hesla pro tento les a zdejší vlky.
Jenže následovala pozvánka na lov. To ji opět znervóznilo. „N-nejsem moc do-dobrý lovec,“ čumákem ukázala na svou zadní šmajdavou nohu. „A-ale ráda s v-vámi pů-půjdu. S-snad nějak po-pomůžu,“ dodala rychle, aby si to Etney nevykládal jako lenost. Kdo ví, třeba dokáže i nějak pomoci. A když ne, minimálně se seznámí se smečkou. Na to konto si dovolila obrátit se i na ostatní přítomné. Ezekiel a Vera už ji znaly. Pak tu byla jejich třetí sestra Thyra a nějaká mladá dáma. „A-ahoj, j-já jsem Sesi,“ představila se pro všechny, kdo by ještě neslyšel její jméno. Neusmívala se, ale její řeč těla mluvila jasně: Jsem naprosto neškodná, nemusíte se mě bát.

// Cedrová skalka

Vyhoupla se kolem kořenů do otevřeného prostoru lesa. Ve vzduchu bylo cítit jaro. Životem bující jaro. Sníh byl ten tam a slunce prosvítalo koruny stromů. A ty stromy? Byli to naprostí giganti, tyčily se do výšky, že nedokázala dohlédnout na jejich špičku. Při tom, jak zakláněla hlavu, se jí z toho zatočila a kecla si na zadek do jehličí. Ezekiel fakt nekecal, jsou obrovské, musela s vlčetem souhlasit. A stejně tak dobře popsal i barvu jejich kmenu. Kůra byla narudlá a hrubá. S tmavě zeleným jehličím tvořila výrazný kontrast. Sesi se nemohla vynadívat. Najednou si připadala malinká, nicotná, jako by její problémy neměly žádný význam. To by možná leckterému vlkovy bylo nepříjemné, ji to naopak uklidnilo. Zahnala své malicherné myšlenky a jen sledovala jeden z těch obrovských stromů. Byl to jen jeden kmen, a i tak na něm bujel život. Viděla spoustu brouků, much i mravenců, jak si navzájem křižují cesty. O kousek výš už číhal pták, co z dutiny stromu vydloubával nějakou tučnou larvu. A ještě výš se proháněla zrzavá chundelatá veverka. Sesi nebyla nikterak zběhlá v přírodovědě, vlastně ani v žádné jiné oblasti vědění. Obvykle měla co dělat, aby vůbec sama přežila. Jenže teď? Zdálo se, že s přežitím nebude mít v blízkých dnech problém. Možná by se mohla začít věnovat něčemu… užitečnému?
Jako na zavolanou se jí k uším donesly hlasy. Známý hlas pána zdejšího lesa. Vlčice okamžitě vyskočila na nohy a vydala se tím směrem. Třeba se najde něco, s čím bude Etney potřebovat pomoct. Anebo ji rovnou vyžene? Nejistota se začala přikrádat do její mysli jako stín. Než došla k dvojici otce a dcery, už jí opět zatemnila celou mysl. „D-d-děkuji,“ vysoukala ze sebe směrem k Etneymu, „z-za ú-úkryt p-před zi-zimou.“ Stáhla uši a oči se jí zabodly do země. Měla knedlík v krku a na jazyku otázku, na kterou vlastně ani odpověď znát nechtěla. „M-mám o-o-o-odejít?“ překonala sebe sama a čekala.