❅Vločka❅
Na první pohled vidíte drobnou a křehkou vlčici, její chůze je nejistá a oči koukají do prázdna. Téměř byste se mohli bát na ni promluvit, aby se na místě nerozpustila jako sněhová vločka. Pokud ji oslovíte, otočí se na vás a v obličeji se jí nepohne jediný sval, bude si vás jen tiše prohlížet očima, z nichž jedno utíká k vlastnímu čenichu. Bude vás poslouchat a možná se od ní dočkáte pokývání hlavy na souhlas nebo odpor. Třeba vám dokonce odvětí několika slovy, avšak nečekejte od ní celé složené věty. Pokud ji rozrušíte, její projev se stane ještě trhanější a nesrozumitelnější. Může se stát, že ji znejistíte natolik, až sklopí hlavu k zemi a úplně komunikovat přestane. Mluvit s ní chce velkou dávku trpělivosti a pochopení.

❅Jinovatka❅
Tahle nešťastná bytost se s vámi určitě prát nebude, a to ani slovně. Dobře si uvědomuje své fyzické nedostatky, a tak se snaží nepůsobit žádné problémy. Zároveň je snadno manipulovatelná okolím. Většinu času tráví ve své hlavě, zasněná do snů a zabraná do nářků. Pokud má svůj názor, nechává si ho pro sebe. Obvykle ovšem nemá žádné pevné přesvědčení. Jestli ji z jejího snění vytrhnete, může se snadno stát, že jí začnou téct slzy. Sesi nikdy neuvidíte se smát, rozhodně ne nahlas. Pokud bude mít na tváři úsměv, bude těžký a zdrcující.

❅Prašan❅
Její intelekt ji nakonec dostihl, dalo by se říci bohužel. Kdyby nevnímala, byl by její život rozhodně snazší. Ona si uvědomuje vše, co se stalo. Některé věci přesto může interpretovat nesprávně, obzvlášť emoční a sociální cítění někdy zaostává. Její motorika se nikdy nevyvinula natolik, aby dokázala interpretovat své úmysly, činy a slova. Je to zlomená vlčice uvězněná ve své hlavě.

❅Sníh❅
Než vlčici osud pošlapal celý život, měla spoustu věcí, co jí dokázaly vykouzlit úsměv na tváři. Měla ráda sníh, bavilo ji stavit sněhuláky a zbožňovala bruslit na zamrzlých jezerech. Dokázala by se hodiny dívat na zářící hvězdy nebo zírat s otevřenou tlamou na polární záři. Vůně jehličí ji vždy zahřála u srdce. Ze všeho nejvíc ovšem milovala vlčata. Užívala si každičký okamžik, co mohla strávit vedle dorůstajících vlků. Měla ráda jejich upřímnost, ačkoliv všechna viděla, že je zvláštní, neodstrkovali ji a stále jim stačila. Nyní je jí vše cizí. Nic, co by přinášelo radost, není. Možná je to právě radost z těch drobných věcí, co hledá.

❅Firn❅
Bývalá smečka kdesi na dalekém severu, to je pro ni opravdu bolestivé téma, o kterém nerada mluví. Když odcházela, nebyla ve smečce už žádná mladá krev. Funkčně tak byl její domov odsouzený k záhubě. Moc dobře to ví a nese si to v sobě jako by to snad byla její chyba, jako by tomu snad mohla nějak zabránit. A také mohla, kdyby se jen její potomci narodili živí. Atka a Amka, ta jména ji provádí světem a ona se nemůže zbavit pohledu na jejich tváře.

❅Led❅
Její bratr Siku. Kdysi dávno pro ni byl vším, nejjasnější světlo uprostřed bílých plání. Poté odešel a celý život se jí obrátil vzhůru nohama. Sesi nemůže pochopit, jak by mohl odejít nedobrovolně. Podle ní to byl skvělý lovec, který se prostě jednoho dne rozhodl opustit smečku, jinak by ho přeci našli. Buďto je mrtvý nebo zrádce, jiná možnost pro ni neexistuje. Někde tam v hloubce ledového srdce je zakořeněná jak láska, tak nenávist vůči němu.

Začátek jejího života měl být kouzelný, jedinečný a krásný. Byl to den zimního slunovratu, který byl v jejich smečce velmi významný. Ten den měl přinést silné a mocné přírůstky do smečky daleko na severu. A na minutu přesně se to stalo, alfa smečky Yuka vrhla přesně pět malých tělíček. Vlčata, co měla mít zářnou budoucnost, teď ležela na zemi a čekala na svůj první nádech čerstvého vzduchu. Jenže ten nádech nikdy nepřišel. Plodové obaly jim jejich matka nedokázala sejmout. Zatímco vlčata se měla nadechnout poprvé, ona vydechla naposledy. Byli odsouzeni zemřít a mladá vlčice se tomu nebránila, nechávala se ukolébat zimou do říše snů.

Najednou se ozval zvuk, co rozřízl její klidný odchod. Mládě pochopilo, že má jedinečnou příležitost zabojovat o svůj život. Instinkt přežití jí velel jasně, dát o sobě vědět za každou cenu. Pokusila se zakňučet, avšak z tlamy vyšlo jen slabounké písknutí. Zkusila tedy rozpohybovat své tělo a vskutku, velký teplý čumák se přiblížil i k ní. A ona poprvé mohla okusit ten svěží závan vzduchu.

Z rodiny tak zbyla ona, bratr a otec. Otec na tom byl hodně špatně, téměř ho neviděli a pokud je potkal, plakal. Nakonec se steskem utrápil úplně. Přesto se mladá vlčice necítila nikdy osamělá. Uprostřed ledové nehostinné krajiny měla celou smečku, která by pro ty dva mrňousky udělala cokoliv. Navíc měla svého bratra, ten ji vždy sloužil jako opora, jak psychicky, tak fyzicky. Dlouhé čekání na první nádech mělo u drobného tělíčka celoživotní následky, které malá vlčice i její okolí poznávalo v průběhu dalších dnů, měsíců i let.

První, co bylo zřejmé, byla pozice jejího levého oka. Po pár dnech ostatní ztratili naději, že by mohla šedivá tvář srovnat obě zorničky do latě. Velmi rychle následovalo prozření ohledně její vachrlaté chůze, ani ta nebyla zapříčiněna nezkušeností čerstvě narozených. Jakmile její bratr začal mluvit, bylo zřejmé, že ani v tomto směru jí nebylo do vínku dáno. Slova z ní vycházela velice těžko. Avšak byla tady, živá a zdravá, to jediné bylo důležité.

Jejich dospívání bylo krásné, i přes všechny překážky, co jí život házel pod nohy. Spolu s bratrem zažívali mnoho nádherných okamžiků. Ona měla všechen čas světa, smečka ji k ničemu nepotřebovala, a tak čekávala s mladšími vlčaty v úkrytu, než se ostatní vrátili z loveckých výprav. Obdivovala svého bratra, podle ní to byl statný lovec, který pomáhal uživit je všechny. Byla mu vděčná a milovala ho o to více. Často se domů vracel s nejrůznějšími zraněními a ona se o něj vždy poctivě starala. Starat se, to jí šlo. Nepotřebovala k tomu slova, a i se svými trhanými pohyby si dokázala poradit. Postarat se o jeho zranění, ale i o malá mláďata. Milovala hlídání vlčat a připadala si užitečná.

Jednou se Siku po lovu domů vůbec nevrátil. Celá smečka, včetně ní, ho vyrazila hledat. Avšak prudká sněhová bouře zastavila jejich marné pokusy. Ostatní ji jen stěží dokázali odtáhnout do bezpečí úkrytu. Ve dnech po bouři vyhlížela svého bratra a čekala, že se opět objeví na horizontu. Při každé lovecké výpravě doufala a věřila. Představovala si, jaké to bude, až ho opět uvidí. Řekne mu, jak se o něj bála a jak jí chyběl a aby ji už nikdy neopouštěl. Poví mu, jak moc ho potřebuje vedle sebe, jak je bez něj život o tolik těžší. On se nikdy na obzoru neobjevil.

Teprve poté si dokázala plně uvědomit, že její bratr je opravdu pryč. Navždy a nadobro pryč. Nebyl žádný důvod, proč by měl v ledové krajině sám přežít, přeci potřeboval svou smečku. A i když věřila jeho loveckým schopnostem, nedokázala si představit být na zmrzlých pláních samotná. Pochopila, jak se tehdy musel cítit jejich otec, když zemřela matka. Avšak ona byla houževnatější než on. Ona se nenechá utrápit kvůli věcem, co se staly. Ona bude pevná. Musí být pevná, pro svou smečku, co tu pro ni vždy byla. Zatnula zuby a dál se starala o vlčata, aby ostatní mohli využít svůj potenciál pro lov a obranu smečky. A kdo ví, možná právě odchod bratra byl to, co v životě potřebovala. Bez jeho neustále podpory a blízkosti se musela naučit více fungovat v normálním světě. Skutečně pronášet své myšlenky a přání.

Každým dnem se stávala plnohodnotnějším členem smečky. Ačkoliv stále a oprávněně byla na postu omegy, všichni vnímali změny, jaké v ní probíhaly. Byla více praktická, méně lehkovážná, svou práci brala odpovědně. I její oči dostali nádech větší hloubky, možná její mozek nakonec zvládl opravit sám sebe a inteligence ji přeci jen dostihla. Bohužel, to stejné se nedalo říct o její motorice, ta stále kulhala daleko za ní. Vlčice nebyla nešťastná. Ano, byla smutná ze ztráty Sikua, ta rána v jejím srdci zůstala navěky. Nicméně se cítila prospěšná, a to ji posouvalo dál a dál.

Měsíce utíkaly, roční období se střídala a ona zaznamenala to, co i ostatní. Potencionálních matek ubývalo, vlčat bylo stále méně a ona ztrácela svou jedinou radost. Opět se stávala nepotřebnou a nevěděla, jak na to má reagovat. Poté přišel alfa s návrhem, ve smečce byl mladý vlk Hanta, co k sobě neměl žádnou vhodnou družku. Byl to skvělý lovec a pro své schopnosti byl uznáván. Alfa věřil, že právě Sesi by mohla být vhodnou partnerkou. Přeci jen se narodila za zimního slunovratu a měla být zázračnou vlčicí. Ona souhlasila, vždyť by se pro svou smečku rozkrájela. Jenže si neuvědomovala, co to vlastně být partnerkou znamená.

Hanta se k ní nikdy nechoval zle, nebyl agresivní, ale ani milující. Ona dobře viděla, jak se mu hnusí. Neměl rád její zvláštní chůzi a chyběla mu trpělivost pro její zvukový projev. Nedivila se mu, vždyť tak šikovný vlk by mohl mít krásnou a normální vlčici, kdyby nějaká byla. Jenže do smečky již několik let nezavítala nová krev a lepší partnerka po ruce nebyla. Musel se spokojit s ní a jejich společný úkol byl jasný. Láska mezi rodiči přeci jen nebyla nutná a jejich potomky čekala milující náruč celé smečky.

Povedlo se a Sesi čekalo několik měsíců plných hormonálního kolotoče. Bála se, co se s jejím křehkým tělem stane. Zároveň se nemohla dočkat toho, až bude mít své malé kuličky vedle sebe. Trávila celé dny povídáním si sama se sebou. Dokonce si začala zpívat. Hanta v té době chodil často na lov, jednak aby své březí partnerce nalovil dostatečné množství potravy, a druhak aby nemusel poslouchat nový rozsah jejích komunikačních dovedností. Sesi to nevadilo, nepotřebovala ho, tedy ne psychicky. Fyzicky na něm byla v tomhle momentě naprosto závislá.

Bylo to asi ironií osudu, že datum porodu padl na zimní slunovrat, tedy 22. 12. 2023 ve 4:27. Sesi na rozdíl od své matky porod zvládla, i když byl těžký a bolestivý. Dívala se na světlé kožíšky, co ležely vedle ní a spokojeně oddechovala. Starostlivě je začala opečovávat jazykem. Už dávno před narozením je pojmenovala: Atka a Amka. Velká jména pro budoucí naději smečky. Nechala se unášet představami o jejich budoucnosti, aniž by si všimla, že ani jedno z vlčat se stále nehýbe.

Teprve po nějaké době začala mít zvláštní pocit. Neslyšela žádné kňučení, a tak si prohlédla své mladé důkladně. Oba byli studení, sliznice měli namodralé, ale byli sušší, nemohla jim přeci být zima. Sesi je znovu začala olizovat, zuřivě a odmítala přestat. To se přece nemohlo stát. Ne! Měla přeci nějaké povinnosti, měla pomoci smečce, měla být zázračná vlčice, oni měli být zázrační potomci. Tak proč nekňučí, proč?

Do toho do úkrytu přišel Hanta a s vyděšeným pohledem sledoval svou hysterickou partnerku, jak se snaží přivést k životu ty, co už jsou dávno za duhovým mostem. Uronil tiše slzu, snad pro jeho vlčata, nebo možná pro budoucnost smečky, která byla odsouzena k záhubě. Poté přišel za Sesi a opatrně se ji dotknul čumákem. Byl to snad první láskyplný projev, co k ní kdy udělal. Sesi se na něj podívala se slzami v očích a on mohl vidět, jak se ve vlčici láme poslední kousek naděje. Udělala to, co jí jako vlčici velel instinkt, a věděla, že musí pryč. „Ch-ch-chraň,“ začala tiše a hlas se jí lámal s nápory slz, „svou s-s-smeč-ku.“ Polkla jako by se snažila odstranit ten knedlík, co jí dráždil v krku. „Bez o-o-ohledu n-na c-c-co-ko-liv,“ poslední slovo musela vyhláskovat, aby vůbec byla schopná motto jejich života doříct. Po těch slovech se zvedla a odešla daleko od úkrytu, od smečky i od ledového severu.

Její další dny byly monotónní a těžké. Neustále šla, spala nebo se snažila ulovit alespoň drobné hlodavce. Tělo bylo s každým den slabší, avšak nebylo to nic oproti stavu její mysli. V myšlenkách se propadala stále hlouběji a hlouběji do propasti beznaděje. Začala ze svého osudu vinit všechny, koho znala. A nejvíc, nejvíc to dávala za vinu právě svému bratrovi. Kdyby ji tehdy neopustil, mohlo být všechno jinak!

Jak už to bývá, život má zvláštní smysl pro humor, a tak nohy vlčici zanesly sem na Gallireu…

Zajímavosti:
- Je to drobná a hubená, spíše vyhublá vlčice.
- Srst má hustou a nadýchanou, přeci jen je ze Sibiře.
- Má o trochu kratší levou zadní nohu. Na pohled tento nedostatek sice není vidět, ale ovlivňuje plynulost její chůze. Ta je neelegantní a trhaná.
- Trpí mírným monokulárním strabismem, jednoduše řečeno trochu šilhá levým okem dovnitř. Netrkne vás to hned do očí, avšak při delším pohledu je to znát.
- Mluví velice pomalu, neskládá dlouhé věty. Na rozdíl od bratra nemá přízvuk.
- Když je rozrušená, zakoktává se.