Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ač jsem se ve skrytu duše modlila, abych tohle všechno přežila, vše se zdálo být naprosto beznadějné. Už mi pomalu docházel vzduch. Už jsem se smiřovala s tím, že odejdu na onen svět. Ale ne! Nakonec se mi tlapka konečně dostala napovrch! Cítila jsem chladný závan, už jsem byla tak blízko! Snažila jsem se z posledních sil dostat se na povrch. Najednou jsem v ní však ucítila ostrou bolest. Jen jsem s ní lehce škubla, protože na víc jsem se nezmohla.. Brzy mi vykoukla i hlava, a já zalapala po dechu, po čerstvém vzduchu, který mi tam dole postupně odcházel.
Chvíli se mi motala hlava, ale nakonec jsem dokázala pomalu zaměřit zrak na černou vlčici, která mě za tu tlapu zatáhla. Byla lehce prokousnutá a z míst, kde vlčice měla tesáky předtím zakouslé se linula krev. Promluvila na mě a já jen nepatrně kývla hlavou. No snažila jsem se dostat ven, ale nebylo mi to nic platné, protože jsem se nemohla zapřít o tu tlapu. Nakonec mě vytáhla Kaya ven úplně.
Začala hrabat znovu ve sněhu. Nakonec se ven dostal i Star. Postupně jsem viděla i další, ale já jen tiše a smutně prozatím stála. Na tlapu, kterou mě Kaya vytáhla tím že mi ji zkousla jsem se pro teď nedokázala postavit plnou váhou. Jen jsem ji očima poděkovala za záchranu, Prosím, já chci už domů.. Zakňučela jsem se staženýma ušima dozadu. Malérů jsem tu vyvedla až-až, zapříčinila smrt mého kamaráda. Zdržela ostatní od toho, aby mohli zachránit ostatní.. Mami.. Prosím, přijď pro mě.. Sklonila jsem podřadně hlavu k zemi, A rázem byly moje plány na Vlastní smečku v budoucnu ta-tam, vždyť jsem nedokázala ochránit ani svého kamaráda..

Nemůže dělat nic, jen se modlit

Utíkala jsem, lavina se blížila. Nebyla jsem tak bláhová. Věděla jsem, věděla jsem, že ji neuteču. V poslední chvíli jsem se otočila a snažila se v ní plavat. Malou chvíli se mi to i dařilo, ale nakonec jsem byla dost slabou na to, abych se držela nad ní. Defakto naposledy jsem se v lapavosti dechu nadechla, než všechno kolem mě ztmavlo.
Sníh se mi dostal snad všude. Chvíli jsem se snažila i hrabat kolem sebe, ale bylo to těžké, tělo mě pod tou zátěží dostatečně neposlouchalo, To je konec? Prolétlo mi hlavou, To je můj trest za to, že Siku skončil kvůli mě v tý díře? Tlumeně jsem zakňučela, tedy, to co zúžený prostor, kde jsem sotva měla vzduch na pár minut. Brnění v těle, Čekala jsem na nadcházející konec. V takové beznadějné situaci jsem mohla čekat jen na svůj osud, Prosím, odpusť mi... Nechci ještě zemřít... .. Ač jsem se modlila hluboko uvnitř v zázrak.

D. pokusím se plavat v lavině (obratnost 12)

Každý mě jen defakto seřval, Je to tvoje vina. Bylo mi to řečeno, hned od několika zdejších vlků, hned několika způsoby. Jak jsem plánovala svou budoucnost, teď se sesypala jako domeček z karet a sžíravý pocit, že jsem zapříčinila smrt svého kamaráda. Můj hlas se k němu vůbec nedonesl, jak jsem chtěla. Hlas mě v tomto zradil.
Aby toho nebylo málo, tak mě něco štíplo do boku, ''Jauva.'' Štěkla jsem lehce a a rozhlédla se okolo, co to bylo!?
Můj pohled spočinul na Nině. Byla tak krásná, ta její barva srsti úplně imponovala se světem, který se díky oběti Sikua stal v tuhle chvíli mými barvami. Šedivý svět bez naděje na nějaké spokojené veselé barvičky života. ''Já uh. ProsímChciBýtTiVícUžitečnou... AbyJehoOběťNebyla.. eh..'' Mluvila jsem rychle, jazyk se mi motal, sama jsem si nebyla úplně jistá co jsem vlastně šedivé vlčici řekla.
Najednou jakýsi špatný pocit, lehce pošťouchnutí od Kayi, rozhlédla jsem se. Od hor se valil sníh obrovskou rychlostí směrem k nám, na prázdno jsem polkla. Rychlost v tlapkách jsem rozhodně ještě neměla. Mohla jsem se smířit rovnou s nadcházející smrtí. No přesto mi něco uvnitř naznačilo, že mám utíkat a tak jsem začala utíkat za ostatními..

/Počkám na odpověď z díry a pak do ní znovu zakřičím (vytrvalost 7)

Běžela jsem k díře odhodlaná skočit dovnitř, běžela jsem těsně za tím černobílým vlkem, když vtu... Měla jsem lehký dopad, dopadla jsem na obří tělo vlka před sebou, když on si mezitím nabil čumák. Z pádu, i když do měkkého, se mi trochu zamotala hlava. Pomalu jsem se z vlka sbírala, a dost možná právě zavčasu.
Ovšem to už, ale Siku svůj běh nedobrzdil a do díry sletěl. Chvíli jsem naslouchala kdy uslyším náraz, ale bylo to nejspíš tak hluboko.. Zatajil se mi dech a srst zježila, podívala jsem se na ostatní kolem sebe, ''Nemůžeme ho tam nechat.. Bože, bože, bože..'' Začala jsem mumlat a nervózně, tentokrát malinko dál od díry, pochodovat. Pohlédla jsem na Kayu a Lilac, které nejspíše pěkně kroutili hlavou nad našimi rozhodnutími, jedna z nich se na vlka o kterého jsem zakopla i pěkně zamračila.
Popošla jsem k vlčicím blíže a věnovala jim jeden smutný pohled, ''Prosím, nenechme ho tam.'' Je to můj jediný kamarád.. Svou myšlenku už jsem však nedořekla. Opět jsem se nahnula přes díru a snažila se v černočerné hluboké díře spatřit Sikua, který vůbec, na rozdíl od Zed, se vůbec neozýval, ''Sikuu!'' Zařvala jsem dovnitř díry. ''Siku, ozvi se prosím!''

Únor 1/10 // Proxima

Kráčela jsem stále zamrzlou krajinou, ale kupodivu dnes byl poměrně hezký den a tak jsem si jej v celku chtěla užít. Bez toho, abych se utápěla myšlenkou na to vše špatné co mě ještě do budoucna čekalo. Šla jsem kupředu přesně za svým čenichem a pro mou vlastní smůlu byl to i právě on který mě po několika kilometrový procházce zastavil.
Vítr dovál ke mě pach. Pach, který jsem ještě neznala. Musela jsem zapřemýšlet. Většina mých setkání dopadla velmi dobře a jedno celkem katastrofálně- o čemž svědčila má jizva na rameni, která už se alespoň řádně zacelila a to jsem mohla děkovat teda hlavně Sikuovi a jeho trik s ledem, který ránu předtím dokázal dostatečně zklidnit.
Nakonec jsem rázně připomněla to, že jsem se dnes nechtěla trápit žádnými špatnými myšlenkami a tak jsem se prostě vydala za pachem. Na jeho původce jsem nakonec také pak narazila. Povytáhlá vlčí dáma, asi tak podobně jak jsem byla já. Byla hezká změna vidět někoho podobně starého jako jsem byla já. I přes tu radost jsem se držela celkem zpátky a byla opatrná. I když byla mladá, mohla být nebezpečná.
Odkašlala jsem si, abych přitáhla její pozornost a mile se usmívala. ''Ahoj,'' Poté i pěkně pozdravila.

Skočit do díry také (Síla 5)

Ač jsem se snažila hledět na díru jakkoliv, ne a ne přijít na něco kloudného. Po očku jsem sledovala a i po oušku poslouchala názory ostatních a snažila se něco dozvědět. Defakto jsem tadyhle ani nemusela zůstat, že jo... Ale třeba bych pak mohla přijít o nějakou zkušenost a to by byla opravdu škoda! Už-už jsem se chystala nadechnout ke svému dotazu, když v tu Siku zakopnul a bouchl do mého vrstevníka, který přitom zaječel a spadl do díry. Vytřeštila jsem oči a doslova poskočila až ke svému příteli. ''Božíčku! Jsi v pohodě?'' Šeptla jsem mu do ouška a pak jsem se naklonila nad díru.
Díra byla černo-černá a mladý vlk se z ní ozval, že byl naprosto v pohodě, že to až tak hluboký nebylo, jen tam vskutku byla... černo-černá tma. Polkla jsem a rozhlédla se. Nikdo nevypadal úplně, že by chtěl se za mým vrstevníkem vydat, všichni dospělý vydávali ze svých hlav jen moudra. ''Vy js...'' Ani jsem nestihla na ně nijak zanadávat a přece jen se jeden vlk odhodlal do díry skočit.
To mě donutilo chvíli přemýšlet, ale doslova za pár vteřin jsem se podívala s vážným pohledem na Sikua, ''Jdu taky. Kdo ví co tam dole je a třeba budou potřebovat pomoc, když ostatní tu stojí jako stromy.'' Šeptla jsem mu, hlavou naznačila díru a s počítáním 'raz, dva, tři' v duchu jsem se odhodlala skočit.
Náraz k zemi byl těžký, ale naštěstí jsem si nic nezlomila. Dole byla doopravdy mega tma! ''Kde jste!?'' Zavolala jsem na vlka(Erlend) a svého vrstevníka. (Zed) a opřená o zeď jsem se snažila následovat hlasy, ale pokud zrovna mlčeli... kdo ví zda jsem nešla na úplně opačnou stranu?

Zkusit tu díru prozkoumat z bezpečné vzdálenosti (taktika, 8)

Snaha Sikua mě zastavit byla zcela zbytečná, už jsme byly od vlků dost na doslech a byly jsme okolo stále a stále zvětšující se díry. Na prázdno jsem polkla a lehce šťouchla do svého společníka. ''Neboj. Jen zjistíme o co jde. Přece se tu ta díra nemohla vzít jen tak. Hele, je tu i Star, ten o kterém jsem ti říkala.'' Kývla jsem k bílo-černému vlkovi, který se snažil převzít jakousi iniciativu.
Po chvíli začali i všichni ostatní se nějak vyjadřovat a já jsem stála opodál a snažila se zaslechnout toho co nejvíc o čem se bavili, když jsem byla dostatečně blízko, kývla jsem hlavou na pozdrav všem přítomným a Starovi, i Nině, i když jsem její jméno ve skutečnosti neznala, ale viděli jsme se když jsem od Stara zrovna odcházela, jsem věnovala i úsměv.
I když jsem se snažila... no, snažila.. Většinou jsem se do všeho vrhala celkem po hlavě, tak jsem stála opodál. Něco mi někde uvnitř našeptávalo, že nebylo zrovna rozumný chodit blíž, úplně nějak extra blíže. ''Mám z toho jakýsi zvláštní pocit Siku... Proč se to furt zvětšuje..'' Oči mi těkali po trhlině, jenž každou vteřinou rostla a rostla. Ale přesto jsem po chvíli udělala dalších pár kroků blíže, aby se mi naskytl mnohem lepší pohled a teď už jsem byla dost blízko i k ostatním vlkům, kteří díru zkoumali ze stejné vzdálenosti jako já. ''Přišel někdo na něco? Tohle mi hlava prostě nebere.'' Hodila jsem do houfu, po očku sledovala to mladé odvážlivce, a ignorovala zcela větu o tom, že by vlčata měl odsud někdo odvést. Si snad mohu být kde chci, ne? Semkla jsem tlamu do jedné linie a házela tázavý pohled na všechny přítomné.

<- Kopce Tary (přes Kierb)

Elegantně jsem si kráčela podél řeky se Sikuem po boku. Byla jsem ještě trošku rozespalá, ne že bych spala nějak špatně, naopak! Spalo se mi krásně, ale nepohrdla bych ještě si přispat hodinku nebo možná dvě. Po očku jsem sledovala svého kamaráda. Panovalo ticho, ale mně to vůbec nevadilo. Potřebovala jsem si trochu srovnat myšlenky. Měla jsem malé, maličkaté, úplně nepatrné obavy co se bude dít, až ho přivedu domů. Táta bude asi rád, Siku určitě nemá problém s autoritami. Vlastně by se mu mohl moc líbit, jako pokorný poddaný. Ale máma... Nojo, máma je trochu přísná. Ale když jim řeknu o tom, jak mi pomohl a pak mě celou cestu chránil a jak je světa znalý a praktický, budou ho mít stejně rádi jako já! Určitě!
Sama pro sebe jsem si pokývala hlavou a nasadila sebevědomý úsměv. Jo, úplně bez problému!
Otočila jsem se na Sikua. "Hele Siku, už se blížíme ke smečce a myslím, že bychom... eh?"
Ani jsem nestačila dopovědět myšlenku, protože na pláni se kolem něčeho tlačila kupa vlků. Nadzdvihla jsem jedno obočí. Co tam dělají? Popošla jsem blíž a otočila se na Sikua, "Zjistíme co se děje?" Vlastně jsem se neptala, ale rovnou oznámila a vydala se k nim. Pohled se mi poskytl na zvláštní útvar ve vzduchu, uprostřed ničeho.

Povídaní si nás vskutku v hluboké noci dostatečně uspalo a já jsem si ustlala na něm, ale už jsem díky hlubokému a tolik potřebnému spánku ani nevšimla, že mě přivinul do pevnějšiho objetí. Vím jen jediné, celý spánek jsem se cítila v naprostém bezpečí. I když byl Siku poměrně trasořitka, věřila jsem pevně v to, že kdyby mi mělo hrozit nebezpečí ve spánku, ochránil by mě a překonal by svůj hluboko zakořeněný strach.
Spánek jsem měla poměrně klidný a dokázala jsem celou noc zůstat ve stejné poloze, možná to bylo díky pevnému vlčímu objetí, který zde, v noře, panovalo.
Brzy se mělo blížit ráno a první světla stoupala a trvala se do našeho tmavého a tichého úkrytu. Siku do mě lehce dloubnul a já zamručela. Když promluvil svým hlasem s přízvukem, zastřihla jsem oušky na znak že jsem vzhůru, i když oči zůstávali ještě značnou chvíli zavřené, téměř vůbec nesrozumitelně jsem si něco zabrblala pod vousy ve smyslu, "Ještě pět minut.
Po pár minutách jsem vskutku oči konečně otevřela a pomalu zvedla zvedla hlavu a řádně si zívla. Ještě chvíli jsem koukala zmateně jako včela v zimě. Pak když jsem pohlédla na Sikua, usmála jsem se a otřela se mu o krk. "Dobré ráno." Řekla jsem a poté se jako první rozhodla vylézt ven z nory a venku, kde bylo dost prostoru jsem se začala řádně protahovat, až to místy prokřupalo.
Čekala jsem na Sikua a pak jakmile jsme byly oba připraveni, jsem opět zavelela k pokračování naší vycházky. A pak už bylo na čase jít domů..

-> Ledové pláně (přes Kierb)

Lehce jsem se pousmála a mrkla na něj, ''Uvidíš že jo.'' Kývla jsem. A i když jsem se bála poměrně jsem se už začínala domu těšit, protože jsem byla už celkem dlouhou dobu pryč a tak jsme se mohli teď vyspat a pak ráno vyrazit domů.
Vypadalo to, že si všiml mého chvění a zdráhání se, když jsem ulehla začal mě kontrolovat. Já se však na něj jen usmála a šťouchla mu čumákem do líce jakmile měl hlavu níž než byla v tu chvíli ta má. ''Nebylo to náročné, a vše je v naprostém pořádku.'' Uklidnila jsem jej v téhle záležitosti. ''Neboj se, kdyby se něco dělo, tak ti to řeknu, přece jsem ti to slíbila.'' Mrkla jsem na něj a mávla ocasem lehce do vzduchu, než jsem jej obtočila kolem svých tlap.
Mezitím jsem mu povyprávěla o Smrti, velmi mocné obrovské vlčici, u které si jeden může zlepšit magický dovednosti. ''Ale na druhou stranu, třeba by ses cítil mnohem-mnohem jistější, jakmile bys věděl, že jsi se setkat se samotnou Smrtí a ještě naopak jsi od ní přišel silnější. Nebylo by to fajn?'' Podívala jsem se na něj s nazvednutým obočím. Já rozhodně si myslím, že by to bylo fajn! Kývla jsem si v duchu spokojeně. I když jsem se ošila nad tou představou, rozhodně to bylo něco, co určitě si naplánuju, ale kdo ví kdy. Vlk míní, život mění.
Přikývla jsem ohledně Stara, ''Možná. Asi ano. Ale jsem ráda, že teď mám přítele, který bude sdílet jeden domov se mnou a můžu se na něj spolehnout kdykoliv a ne jen pouze během toho kdy ho jednou za čas potkám. Ale možná do budoucna, mezi-smečkové vztahy bude taky dobré rozvíjet.'' Zamyslela jsem se a podívala se přes díru nory ven, venku začala panovat noc a nám ten čas společně tady opravdu utíkal. Když znovu promluvil, usmála jsem se. Během toho jsem si také zívla, ne že snad by mě nudil, to prosím ne! Podívala jsem se na něj, znovu jej lehce šťouchla do líce. ''Neboj. Třeba budeme mít zítra mnohem více štěstí, než dnes a na něco narazíme a ve dvou si určitě s čímkoliv poradíme.'' Řekla jsem a pomalu nechala hlavu padnout k zemi, samozřejmě tak jak jsem chtěla já, ne že by mi přímo spadla. Chvíli jsem měla hlavu na svých tlapkách, ale nebylo to ani pár minut, co jsem se malinko celá přesunula a má hlava skončila opřená o jeho tlapky. Po tiché, poměrně teplé noře se rozvinuli spokojené nádechy a výdechy, které po pár vteřinách jasně značili, že jen ta krátká chvíle stačila k tomu, že jsem usnula.

Tak teda Seilah
- Chce zažít něco zábavmého
- Chce zažít nové přátelství

2x Bronzový ticket - 50 křišťálů Seika
1x Stříbrný ticket - Speciální magie pro Seilah | napíšu si Skylce
Díky!

Loterie 5/5

Zmlkl. Během hrabání a hloubění nory bylo ticho. Nebylo trapné a ani jsem z něj nebyla nervózní, bylo to takové pracovní ticho a já jsem se snažila přiložit tlapku k dílu co nejvíce. Uklidnil mě však, že nemám na tom co pokazit. Párkrát však se přidal k místu kde jsem hrabala já a malinko do mě strčil a já tak byla nucená se posunout o kousek dál, jednou-dvakrát, jsem to vzala se smíchem, asi byl tak zarytý, že měl šanci pro svůj vlastní zvyk z domoviny, ale když to bylo potřetí, švihla jsem nakvašeně ocasem, ale tak že si toho nemohl díky svému hrabání povšimnout, Takže přece jen se dá u hrabání nory něco pokazit! Pomyslela jsem si, ale nahlas jsem nic neříkala. Prostě jsem jen pokračovala vždy na jiném místě a celkem ho napodobovala, minimálně co se týkalo zadupávaní sněhu pro pevnější základ, Hlavně aby nás to nezasypalo. Pomyslela jsem si, když prohlásil že naše dílo bylo dokonáno. Vesele jsem zavrtěla ocasem, abych dala najevo jakousi spokojenost, "Paráda! A souhlasím a uvidíš, že takovou bezva spolupráci budeme mít i ve smečce!" Chtěla jsem teda využít pokaždé šanci mu přirovnat dobrou věc k přidání se do smečky, aby se toho tak nebál až nastane na lámaní chleba a vrátíme se domů. A stejně nebude jediný kdo se toho bude bát, heh.
Vešel do nory jako první a pohodlně se do ní ulehl, já hned za ním a stačila pouhá chvilka a bylo v ní skutečně přijatelné teplo, takové teplo abychom v pořádku přečkali chladnou noc, která se pomalu, ale jistě blížila a tak okolí pomalu venku pomalu chladlo. Chvíli jsem váhala, musela jsem si lehnout přímo k němu, doslova se na něj nalepit, no a znáte mysl puberťáků... Se srdcem co tlouklo jako dostihovému koni, jsem se svalila do klubíčka hned na těsno k Sikuovi. Podívala jsem se na něj, když položil svou otázku, To ho to, na druhou stranu neznervózňuje? No tak, poznáš už na něm když začne šílet, jediný kdo tu šílí jsi ty. Okřikla jsem sama sebe a odkašlala si. "Nevím o nich nic víc, než jsem ti už řekla. Pak jen to, že Smrt sídlí v nějakých rozpadlinách a naštvat ji určitě nikdo nechce. Koneckonců, představ si, kdyby při každém dostala svému jménu!" Oklepala jsem se, to musel jistě pocítit Siku dostatečně. "A Star je.. asi kamarád? Nevím úplně přesně. Je součást Sarumenské smečky. Strašně ho baví lov, slíbil mi že by mi ukázal pár fíglů příště až se zase uvidíme." Řekla jsem. "A uměl vyčarovat ze země borůvkovník! Takže naposledy jsem jedla borůvky, jako svačina na chvíli celkem pomohla, ale už de nemůžu dočkat až se najím pořádně!" Ano, i dcera Alf, vlčice Cedrového lesa, součást smečky, už měla hlad. Natož chudáček můj nový kamarád, který byl týdny na cestách a zastavil se, až poznal mě a přidá se k Cedrové smečce, díky mě. Snad bude táta hrdý.

Loterie 4/5

Když se na to zeptal podívala jsem se do nebes a znovu neurčitě zavrtěla hlavou. ''No, to myslím že úplně ne.'' Pomalu jsem si vzpomínala na to co to říkal Star. ''Star je nazval jako polobohy a sourozence. Život a Smrt. Smrt je údajně vysoká vlčice, která není úplně příjemnou společnicí.'' Nadechla jsem se, ''A její bratr Život je naopak prej úplně příjemnější.'' Dodala jsem. ''U Smrti že se dá vylepšit dost magie.'' Ještě jsem dořekla a podívala se směrem k Sikuovi opět.
Prý by mu druhá Sei nevadila a tak jsem se nadechla a zasmála se s pozvednutým obočím, když do mě dloubl, ''Ale nepovídej. To jsem ti tak přirostla k srdíčku, že by bylo lepší, kdyby bylo víc jako já?'' Bouchla jsem jej do boku lehce. Ne, pořád to byla hrozná představa.
Podívala jsem se na něj, když souhlasil, že tenhle sníh byl šel, ''Dobře.'' Přikývla jsem, a sledovala ho, když začal hrabat, pak mě vyzval k tomu, že vlastně mu můžu pomoct. ''Dobře.'' Přišla jsem k němu blíže a zabořila jsem přední tlapky do sněhu a začala hrabat. ''Ale musíš mě vést, abych ti to třeba nezkazila a vypadalo to tak, jak to má vypadat.''

Loterie 3/5
<- Gejzírové pole

Neurčitě jsem zavrtěla hlavou. ''Eh, myslím. A hlavně teda doufám že ne. Ale Gallirea je prej plná nejrůznějších nástrah zdejších bohů.'' Pokývla jsem hlavou a snažila si znovu představit, kdybych tu byla znovu byla ještě jednou a znovu se nad tím ošila. ''Ne. Znovu už ne. Cokoliv jen ne druhá Seilah!'' Poprvé mi to stačilo a už jsem nechtěla zažít sebe ještě jednou, ble.
Od gejzírů jsme popošli k jakýmsi kopcům nedaleko. A kývla jsem k nim hlavo. ''Nevím jestli to je úplně dostačující, ale sama jsem tu ještě nebyla, od těch výbušných děr jsem šla předtím rovnou domů, no a.. ten příběh už znáš.'' Cestou černý vlk, který mě zjizvil a pak Siku. ''Ale možná to je dost pevné a hluboké?'' Zvedla jsem zázavě jedno obočí. Sibiřský vlk se asi ve sněhu vyznal mnohem, mnohem lépe, než-li já.