Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Duben 2/10, Waristood

Podívala jsem se na hnědého vlka, který se nade mnou o dost tyčil. Ještě jsem musela něco málo porůst, abych se mu mohla dívat do očí bez nějakého většího natahování. Ale to vůbec nevadilo. Na jeho dotaz o tom jestli jsem Seilah jsem přikývla. Stále jsem ani nevěděla o té scéně co se předtím odehrála o tom kým vlastně přesně jsem. ''Ale.. chtěla jsem napít a tak..'' Odpověděla jsem mu i na ten druhý dotaz. Jelikož jsme nebyly nedaleko od našeho lesa, podívala jsem se nejprve směrem k němu a potom zase na Warise, ''Tak ses rozhodl zůstat déle, než jen na zimu?'' Zeptala jsem se i já. Jaro se pomalu probouzelo a pamatovala jsem si, že jsme se bavili jen co se týkalo zimy. Ač počasí bylo víceméně takové střídavé, dlouhá zima spíš skončila, než aby se plánovala vracet, alespoň takto jsem to viděla já. ''Bylo by to hezké mít více členů ve smečce.'' Dodala jsem s úsměvem a nakonec se posadila na zadek a nadechla se čerstvého vzduchu, který jsem nasála pořádně do plic.

A tak se z rohaté vyšlo jméno. Vivian to z ní opravdu dostala! ''Tak nechápu proč si mi to nechtěla říct... Je to.. zajímavé jméno.. Zamrskala jsem ocasem nespokojeně a zakabonila se. Ale jedno se muselo nechat... Rozhodně tady měla 'sestra' víc zkušeností, než vůbec já. Byla jsem... houby platná tady. A tak jsem jen přešlápla na místě, když Viv zmínila, že za chvíli tu stejně budeme spolu sami. Konečně jsem se na Styx vedle sebe podívala. Střídavě ji mizela a nemizela tlapa. Trošku jsem od ní odešla, abych se na ní lépe podívala a pak se podívala opět na Viv. ''Ach.. To.. Co na to říct.'' Pohrávala jsem si se slovy na jazyku.. Nedokázala jsem určit co si o tom myslet. Sama jsem svou magii neobjevila stále, ona Styx tadyhle pěkně problikávala, Viv hořeli záda. A já? Já si tadyhle teď připadala akorát navíc. Semkla jsem pevněji patra k sobě, až mi zaskřípali mezi zubisky a nervózně jsem se rozhlédla. Tadyhle se mi vůbec atmosféra moc nelíbí... ''No.. Já asi půjdu..'' Procedila tiše. Bylo znát, že se mezi nimi, mezi jejich dohady a tak, vůbec necítím příjemně a taky jsem pár kroky naznačila svůj odchod. Půjde některá se mnou? Nepůjde? Budou pokračovat v hašteření? Nebudou?

Duben 1/10, Waristood

A tak jsem se vydala k velkému jezeru kousek od lesa. Jedno setkání ze tří jsem úspěšně měla za sebou a měla jsem z toho dobrý pocit. Doufala jsem trochu, že bude o něco lépe. Také už jsem se nemohla dočkat až po delší době zase uvidím mámu a tátu.. Ale.. přesto mi něco chybělo. Bylo to Siku se kterým jsem se tak sblížila, ale ta zima mi jej vzala. Co s tím?
Mohla jsem neustále tiše truchlit, ale to mě tak nebralo.. Musela jsem se přece posunout dál ne? Navíc se mi hned dvakrát bylo potvrzeno, že se údajně dá vrátit? No nevím. Stále mi to přijde nelogické, ale aspoň tohohle kousnu naděje jsem se držela, že se jednoho dne se Sikuem budu moct znovu vidět. S tím ustrašeným pacholkem.
To už však jsem brzy zjistila, že jsem u jezera nebyla sama. Byl tam Waris, ten který přišel se mnou a Etneym do smečky, že jen po zbytek zimy a pak se uvidí. ''Ahoj.'' Usmála jsem se na něj a pak se přišla napít trochu z jezera, než jsem se k němu otočila úplně.

Já jsem překypovala kreativitou! Zamračeně jsem se podívala jejím směrem, ale mlčela jsem. Když jeden drží smutek, tak holt jen těžko něco vymýšlí, no! Podívala jsem se pak kupředu, kde byla Vivi. V první řadě se zdálo, že mě vůbec nepoznala o koho se jednalo, což na jednu stranu bylo pochopitelné, jen jsem se posledně před nimi mihla.
Jelikož jsem stála vedle vlčice, nevšimla jsem si, že by ji nějak mizelo- blikalo ucho. Spíš mě fascinoval plamen, jenž pohlcoval světlo, který hořel na zádech Vivian. Chvíli se bavili mezi sebou, ale to už pak přišla otázka na mě. Jo, asi jsem zase dělala něco špatně, že? ''No.. Chtěla jsem jít domů.. Ale pak jsem tadyhle potkala.. ji.. A byla povodeň a ... a tak..'' Dostala jsem ze sebe. Pravdu jsem mluvila o tom nebylo pochyb, ale očividně jsem až tak moc v pohodě nebyla. A když přišla další otázka, zavrtěla jsem hlavou. ''Jsi.. od té doby první.. Ale to bych raději řešila v soukromí.'' Dodala jsem a podívala se směrem na rohatou. Nevyháněla jsem ji, to ne! Ale, přeci jen adoptovaná dcera měla konečně mluvit s tou biologickou.. to.. jeden raději by před cizími vůbec neřešil.

Opětovala mi lichotku? Neopětovala? Aby se v té vlčici čert vyznal! Mladá jsem byla, to vskutku, to mi to každý musel předhazovat? Však já jim ještě jednoho dne všem ukážu! Ale.. prý neměla jméno.. ''Tak.. to ti teda budu říkat rohatá.. bohužel.'' Pokrčila jsem rameny na to jednoduše.
To už jsme však došli k Vivienne, která zdá se.. mě nepoznala. Což se mi na jednu stranu ulevilo! Takže.. jsem se mohla vyhnout nepříjemné situaci! Och, ach.. ne.. nakonec mě poznala.
Nevinně jsem se zazubila a u toho lehce schovala ocas mezi nohy, i když jsem se předtím snažila tvářit tak statečně. No, pak jsem se zase uvolnila. Čas překonat sama sebe Seilah! ''Ano, to jsem já.'' Řekla jsem, skálopevnějším hlasem, než když jsem vyslovovala její jméno před chvílí.
To už však se ptala mé společnice na její jméno, ''Teď jsem se také ptala, prý žádný nemá.'' Odpověděla jsem za vlčici vedle mě, aniž bych tušila co se děje. Zněla jsem v tomto ledabyle, byla jsem zklamaná z toho, že nemá jméno.. Každý přece měl mít nějaké jméno, ne? Jméno je naší jedinečnou součástí, alespoň tohle jsem si myslela.

<- Třešňový háj

Podívala jsem se na vlčici trošku nechápavě. Překroutila svá slova jinak, než jsem je podala. Že kdo řekne že něco vypadá zajímavě, většinou myslí jehož pravý opak. ''Um.. Nemám ve stylu lhát.. Nemám to ráda.'' Knikla jsem s hlavou danou na stranu. ''Naopak.. Myslím.. myslím, že jsi velmi hezká.'' Řekla jsem, ve hlase mi byla znát přesvědčenost o vlastních slovech. Sice jsem neznala její minulost, nevím čím vším si vlčice prošla, ale teď.. teď byla tady a já taky.
Zastřihla jsem oušky, když jsem zaslechla něčí hlas, ucítila něčí pach. Dost to připomínalo pach Cedru, také Lucyho a Etneye, Jeden z.. Ano jsem si nestihla domyslet myšlenku, než vlčice se kterou jsem nyní trávila svou volnou chvíli, znovu ozvala na moje předchozí slova. To jsem tedy se zase otočila k ní a už-už to rychle ládovala z lesa ven. ''To už jsem slyšela! Prý se jde vrátit zpět do světa živých! Ale.. stejně to moc nechápu, jak je to možné?'' Hodila jsem otázku do vzduchu, aniž bych věděla, že jsem právě nyní byla s vlčicí, která zemřela a obživla zrovínka hned dvakrát po sobě.
Na další slova jsem rovnou kývla, ''A.. uh.. mohla bych konečně alespoň znát tvé jméno? Nechci ti moc říkat.. já nevím.. třeba rohatá.'' Ušklíbla jsem se a u toho jsem švihla ocasem.
To už však místo lesa jsem došla nevědomky až k hlasu. Černo-bílá vlčice, jenž potvrdila mé předchozí domněnky. Lehce jsem se nad tím zarazila, byla jsem připravená na to konečně se s nimi pořádně seznámit? Navíc.. nepamatuji si, že by v Cedru na jejich zádech hořeli černé plameny. Teď jsem se toho setkání děsila ještě víc! Ale přece.. pokusím se tvářit tak statečně, jak jsem to jen uměla! A tak jsem se narovnala, vypnula hrudičku, a ''Vivianne..'' Skoro jsem to jméno až zašeptala. Hlas mě ke konci posledních písmen zradil. Hlas prozradil myšlenky, zradilo mé tělo, které se snažilo tvářit statečně. Ne, opravdu jsem nečekala že se s ní tak brzy setkám, s ní, nebo s Reonysem, nebo s Ciri. A přesto k tomu došlo.

Zavrtěla jsem hlavou nad její odpovědí. ''No.. nesedíš.'' Knikla jsem a zastřihala jsem u toho ušima. ''Ale mohla bys.'' Naposledy jsem si ji přeměřila pohledem, na což odpověděla že i když vypadá jako monstrum, neznamená že tím monstrem doopravdy je. Pak jsem pohled na chvíli sklopila omluvně dolů, ''Promiň, takhle jsem to nemyslela..'' Reagovala jsem tedy, v hlase jsem měla skutečně slyšet trochu té lítosti. Pak jsem lehce poskočila, neposedně, na místě a lehce jsem zamávala pouze špicou ocasu, ''A ... nemyslím si, že vypadáš jako monstrum... Um.. Vypadáš.. zajímavě! Nikdy jsem nikoho takového nikdy neviděla!'' Zazubila jsem se snad ve snaze, abych si ji trochu naklonila pro lepší myšlenky na mě, ne že bych teda věděla co si o mě myslí.
Pak se zeptala co se stalo na severu, to jsem trochu opět sklopila pohled dolů, ''No... Začala se tam trhat země do obrovské díry.. Můj.. Můj kamarád do ní spadl.. pak se spustila lavina, sotva... sotva jsem odtamtud utekla.'' Přiznala jsem tiše, on zemřel, já skoro taky..
Pak zavelela a vylezla ze svého prozatímního úkrytu, ''My?'' Zvedla jsem hlas v dotazu, ''Ty chceš jít ke mě domů?'' Naklonila jsem hlavu na stranu, no ale přitom jsem se taky i rozešla směrem kde by se měl Cedr nacházet.

-> Zarostlý les (Přes Hadí ocas)

Překvapeně jsem nad její řečí pokývala hlavou. Spíš nechápavě, než chápavě. ''Jak to jako myslíš?'' Zeptala jsem se a podívala se okolo, ''Jako.. Jo, na severu teda byla hrůza...'' Opět se mnou ošila ta představa toho všeho co se tam stalo. Pak jsem se podívala opět na vlčici, ''Ah.. A... ty jsi taková?'' Udělala jsem nepatrný krok vzad. ''Jednoho takového jsem už poznala..'' Pohlédla jsem na své rameno, kde se táhla jizva z vlkových drápů. Něco málo už mě naučilo, že bych si do cizích měla držet, alespoň nějaký minimální rozestup, ať už byly příjemní a vycházejíc z nich jakkoliv pozitivní nátura v jakékoliv míře. Držet si odstup nejspíš bylo dobré, pak když o toho někoho přijdete... nebude to bolet tolik jako když přijdete o svého nejlepšího přítele.
Když vlčice oznámila, že už si odpočinula, řekla, že se mi bude hodit společnost a pak dodala zda vím kudyma se dostat domů. Měla bych ji vést domů? Olízla jsem si pysky a pak jsem nepatrně přikývla. ''Vesměs ano, vesměs vím zhruba jak se domů dostat.'' Řekla jsem a naklonila jsem hlavu na stranu. Proč se jen na to vlčice ptala?

Noc utekla jako voda, ostatně. I přestávalo postupně pršet. Rozhlédla jsem se kolem. Možná už bych se dostala i domů? Teda jen jestli se voda vracela zpět, ale to bych se musela jít první podívat. Podívala jsem se na vlčici, nebyla moc sdílnou a tak jsem sekla pysky do jedné úzké linie, ''Naštěstí noc je pryč, než se jeden naděje.'' Zareagovala jsem, když se mezi větvemi draly první paprsky světla. ''Možná ne.. No..'' Jindy bych měla asi mnohem víc námitek, ale to co jsem si zažila teď na severu... že jsem skoro zemřela, že se můj dobrý kamarád ztratil v lavině a nejspíš to nepřežil.. Jo, kdybych pořád neutíkala od Etneye a Lucy asi mě tohle všechno minulo. Minul by mě i ten černý vlk od kterého mi zůstala pěkná jizva na rameni.
Na drát reagovala vlčice tak, že asi teda bláznem byla. No, určitě si asi teda povídat nechtěla, ale přesto jsem se ještě posadila. Ani na jméno nereagovala zpětně. ''Um..'' Odkašlala jsem si. Měla jsem se dál snažit téma nějak udržet? Vlčice o to nejspíš nestála, ''Asi... asi bych tě neměla dále vyrušovat z tvého odpočinku..'' Dostala jsem ze sebe teda po chvíli, ještě jsem chvíli čekala na její reakci, přemýšlejíc co se ji asi honilo hlavou.

Následovala jsem vlčici. Ta si očividně dle svých přechozích slov hledala asi nějaký suchý místo. Na mé rodiče, ačkoliv adoptivní, neměla žádnou speciální reakci. Tak jsem si nad tím mihla rameny. Proč se teda však ptala? ''Uh.. Proč tě teda zajímali mí rodiče?'' Zeptala jsem se po chvíli. Bylo to divné, celkově ta vlčice. Byla zvláštní a svým vzhledem mě dosti zaujala, i její aura okolo ní byla jakási speciální, že jsem se u ní už pak necítila tak vyděšená, ale.. pořád byla divná.
Tu věc okolo krku taky nechtěla sundat, ale proč? ''A tebe to neškrtí, jo? To je divný. Představa, že bych měla to a takhle chrčela, asi bych se z toho zbláznila.'' Pořád jsem ji následovala až si našla jakýsi přístřešek. No místo tam nebylo, ale mě déšť nevadil. Pod těmi větvemi, ačkoliv teprve listy pomalu začínali růst, nebyl tak intenzivním a tak mi bylo dobře, mokrá jako slepice už jsem byla tak či onak. ''Um.. Jinak.. jmenuji se Seilah..'' Došlo mi že jsem se za celou dobu nepředstavila a to jsem se na ní tak nějak upnula a sledovala ji až tady.

Vlčice přistoupila až k naprosté blízkosti. Znovu jsem si ji prohlédla. Z blízka už tak děsivě nevypadala. Usmála jsem se na ní, ale pak vyslovila sovu otázku. Trošku jsem natočila hlavu a udělala krok zpět, abych na vlčici lépe viděla. Ne že bych se ji teda bála v tuhle chvíli, to ne, ale chtěla jsem vlčici vidět celou. ''K rodině Etneye a Lucy.'' Znala je? To jsem netušila, ale netušila jsem ani na to, proč se mě na to ptá.
Pak reagovala na déšť, které tenhle čas na tomto místo provázel. Prošla kolem mě, a ohlížela se po lese. Když promluvila delší větu, všimla jsem si toho že dost mluví přiškrceným hlasem. Mohla za to ta ostrá věcička okolo jejího krku? Škrtila ji? ''Um, nepotřebuješ pomoci sundat tu věc okolo krku?'' Zeptala jsem se a pak ji rychle docupitala a snažila se s ní držet krok.
Podívala jsem se zamyšleně před sebe a znovu se mi objevila ta scéna kdy se sesypala lavina a schovala díru ve které byl Siku.. Prostě zemřel, zmizelo jeho tělo.. Ale Lilac říkala, že se může vrátit.. Snažila jsem se stále chlácholit touto myšlenkou. Jedna věc však při pohledu na mě byla jasná, ač jsem se snažila na vlčici usmívat, protože kdo ví proč jsem se s naprostou cizinkou cítila celkem příjemně, pořád mě něco trápilo.

Netrvalo to až tak dlouho. Ta moje samota. Můj zrak se brzy zaostřil na hlas, který dle všeho mluvil na mě. Černá skvrna, která se ke mě pomalu kamennou cestičkou blížila. Proč si myslím, že mluvila na mě? No, řekněme, že když jsem se rozhlédla, nikdo jiný kromě mě a nyní tmavé vlčice, tu nebyl.
Ještě pár sekund po jejím příchodu jsem na ní koukala jako na svatý obrázek, na zádech měla něco podobného křidélkům ptáčka, na hlavě zase něco podobného parůžkům srnečka, na pohled dost ostrá věc zabodnutá v srsti na krku. Neměla jsem z vlčice příjemný pocit, ale vzhledem k tomu že s Corvuse jsem měla normální pocit a skončilo to jizvou na mém rameni, naopak ze Sikua jsem měla špatný pocit a ukázal se býti skvělým vlkem, ať je mu země lehká,, tak jsem se rozhodla dát i této zvláštně vypadající tváře šanci. Možná se taky ukáže být fajn?
''I já zdravím..'' Zamumlala jsem tedy nakonec, když už to skoro začínalo vypadat, že asi neumím mluvit. ''Na co... Nerada bych si namočila kožich..'' Zamumlala jsem a pohlédla na zatopené místo nedaleko u nás. Ve skutečnosti jsem nevěděla ani jestli umím plavat. Za to vlčice vypadala, se svou mokrou srstí, že právě z tý vody sama vylezla. A i když pršelo.. Pod stromy bylo pořád víc sucho, než na tom poli.

<- Východní hvozd (Přes Hadí ocas)

Pokračovala jsem dál, dostala jsem se do nějakého lesa. Do něj jsem původně vstoupit také vůbec nechtěla, chtěla jsem ho obejít, ale to kvůli té vodě všude okolo jsem byla nucená. Hluboko uvnitř jsem cítila, že jsem nějak s vodou spojená, ale dle toho co mi tvrdil Star jsem svou magii ještě neobjevila, neměla jsem podle ní zbarvené oči..
No, ale nedalo se nic dělat, dokud jsem nezjistila jestli mám nějakou magii, ač se cítím jakkoliv spojená s vodou.
No prostě jsem tedy různě kráčela mezi stromy a netušila kudyma vlastně jdu a snažím se dostat, měla jsem pocit, že jsem od Cedru prostě odcházela daleko pryč. Ale nedalo se nic dělat, možná nakonec budu muset počkat, až ty povodně odejdou? Odejdou vůbec někdy? Nebo kromě toho, že jsem si musela zaplavat v lavině, tak si budu muset zaplavat i ve vodě? Je tu někdy i klid, kdy nejde o život!? No s těmito myšlenkami jsem se zastavila někde před koncem lesa a začala se rozhlížet. Opravdu jsem se dokázala ztratit? Proč se vlastně vlk, který přirozeně žije v lese dokáže ztratit v lese?

<- Ledové pláně (Přes Gejzírové pole)

Jakmile jsem vylezla ze severu, mě čekalo poměrně příjemné překvapení. Po všech těch událostech to vskutku je příjemné zjištění. Tuhá zima ukončila své podíly. Vše pomalu roztávalo. Sníh po kouscích mizel, bylo docela příjemné teplo. Že by to bylo jaro? To jsem si taky pamatovala jen velmi málo, ale měla jsem ho spojené s tím, že mě Lucy našla a začala vychovávat. Už jsem se viděla i v její náručí..
Ovšem tou, pro mě, známou cestou jsem se vydal nemohla. Zjistila jsem, že u těch vodopádů se vylilo koryto řeky. Semkla jsem tlamu v úzkou linii, protože tudyma jsem se nemohla dostat domů a ani jsem nechtěla po druhé pokoušet svůj vlastní život.
Otočila jsem se tedy na patě. Holt ač jsem neměla náladu, musela jsem najít jinou cestu, neboť jsem to musela vzít na okolo, Snad to koryto řeky má někde svůj konec, který se dá obejít.
No ale to mi nevydrželo moc dlouho, musela jsem se vydat na jinou stranu a kráčet po neznámých krajinách.

-> Třešňový háj (Přes Hadí ocas)

Kdo zemřel tak se může vrátit, když zmizelo jeho tělo? Zastřihala jsem ušima, když toto Lilac vysvětlila. Na jednu stranu to znělo dost nepravděpodobně, ale na tu druhou? Co když ano, on se mi může Siku vrátit? Prosím, Siku.. Vrať se. Poslala jsem mu tím směrem myšlenku, nevím sice jakým směrem, prostě jsem na něj myslela.
Přišel ke mě Star, který se zeptal zda jsem v pořádku. Posmutněle jsem se na něj podívala a lehce pomalu jsem zakývala hlavou, ''Jistě, nějak to zvládnu.'' Zamumlala jsem a podívala se před sebe. Ve skutečnosti jsem byla naprosto bez sebe a vyděšená, sama jsem skoro zemřela! A to jsem ještě nestihla nic zažít. Byl tu nyní klid, rozhodla jsem se tedy v jednu věc, tohle místo nebylo nic pro mě, nebudu tedy váhat a nutit se do věcí, které jsem v tuto chvíli nebyla schopná zvládat a odešla jsem z tohoto místa se staženým ocasem mezi nohama. Věnovala jsem pohled ještě každému z nich, ''Omlouvám se za potíže, které jsem tu způsobila.. A děkuju za vaši záchranu.'' Projela jsem pohledem všechny a pak se zase otočila a zamířila ke gejzírům a od nich pryč.

-> Východní hvozd (Přes Gejzírové pole)