Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<- Houbový ráj (VLA 2/5)

Od toho místa kde jsem přeskočila portálem už jsem došla k řece kde jsem se ještě jednou zkontrolovala. Byla jsem tak ráda, že jsem již nevypadala jako velký chodící marshmallow. Pak jsem se s řeky napila a uvažovala jsem kudyma to teče k velkému jezeru, který byl v blízkosti naší smečky. Podívala jsem se na jednu stranu, pak i na druhou a nakonec jsem se rozhodla jedním směrem vydat. Někde řeka končí a když to nebude strana kterou jsem chtěla, jistě mi nebude dělat problém se prostě pak vydat zase naopak. Pořád jsem se koneckonců o zdejších místech měla co učit.
Po několika desítkách minut chůze jsem spatřila jednoho vlka, poměrně zvláštně zbarveného, jak zrovna pil. Naklonila jsem zvědavě hlavu na stranu, nakonec jsem stejně k němu mířila. ''Zdravím.'' Usmála jsem se. Byla jsem zvědavá. Byly setkání, které mi přinesli utrpení, ale byly i setkání, které byly zase poměrně veselé... Byla jsem zvědavá co vznikne zase z tohohle setkání.

<- Márylouka (VLA 1/5)

Vyšla jsem portálem a celá jsem se zkontrolovala. K mé útěše jsem vypadala zase normálně. ''To je úleva.'' Zasmála jsem se a rozhlédla jsem. Reonyse jsem tu neviděla. Že by šel napřed? Jeho pach tu byl cítit.. Chápu. Mávla jsem nad tím tlapkou, jistě se doma zase uvidíme, bylo to příjemné. Myslím, že jsem se s ním celkem sblížila. Hned jsem se určitě cítila lépe po té co jsem zjistila, že možná to nebude hned, ale postupně si na sebe všichni zvykneme.
A tak jsem se vydala zase po vlastní ose. Ale určitě bych se také konečně měla vydat domů, protože jsem tam už dlouho nebyla. Přikývla jsem si sama sobě... Projdu se ještě kousek a pak už konečně půjdu domů!

-> Řeka Tenebrae

Přihlašuji: Seilah a Nerissa
Týmová výzva: Seilah Ano / Nerissa Ne

Mračila jsem se na toho vlka, ale ten mi neodpověděl. Jen to, že žádná další koule neexistuje. Před námi se zjevili dva portály a tím že máme odsud vypadnout. ''Pff..'' Odfrkla jsem a protočila očima a podívala se na Rea, ten taky vypadal že netuší která bije. ''Snad to není žádná past.'' Zavrtěla jsem hlavou. V koulích jsem viděla pouze nás, ale ne taťku s Ciri. Třeba se už také dostali ven? Možná.
Nakonec jsem nad tím mávla tlapkou a tím jsem se rozhodla jedním z portálů vydat. Víc toho nejspíš nebylo. A jen jsem se modlila, že můj nynější vzhled tímto taky i zmizí, protože to je něco neskutečného, když jsem vypadala jako obrovský zákusek.
Čekala jsem na Rea, až rozhodne který by mohl být ok a hned jsem se vydala za ním. ''Čas jít domů.'' Řekla jsem. Chtěla jsem na toto hrozné místo zapomenout.

-> Tam kde rozhodne Reo

Přikývla jsem. Takový lov by byl fakt hezký. Pěkně rodinný. Celkově by se mohla rodina takhle dát více dohromady. A já s nimi.
Jenže taková konverzace příliš dlouho už netrvala. Proč? Jednoduše.. Došli jsme do jakéhosi doprostřed tohoto zapeklitého bludiště, kde se ozval smích. Rozhlédla jsem se okolo, všude byly podobné koule, která se objevila když jsme vešli dovnitř. Na jedné z nich jsme byly i vidět, jak zrovna vcházíme dovnitř. Poznala jsem v ní Rea, ale.. sebe ne. ''To vypadám celá takhle? Prosím, že to zmizí.'' Zhrozila jsem se nad svou růžovou podobou.
To už se před námi ozval hlas, že jsme mu něco ukradli. Zašlehala jsem ocasem a koukla na Reonyse, než jsem pohled vrátila před sebe na vlka. Zamračila jsem se lehce na něj, protože se mi jeho tón vůbec nelíbil. Proč bych mu měla něco krást? Jestli to byla jeho hra celé tohle bludiště. ''Vždyť se podívej jak vypadám, proč bych asi měla mít pomyšlení něco ti krást? A Reo byl se mnou celou dobu, ten to taky nebyl!'' Štěkla jsem. Ze svého vzhledu jsem byla frustrovaná, byla jsem frustrovaná z tohohle zapeklitého bludiště. Kdo by mu co kradl?!

C) ''Mlčet''

Začal uvažovat o tom jaký je. Že není hbitý, ale ani obratný. Že spíš mohutný a silný. Že by měl být spíš ochránce. ''Velký, silný a mohutný je i táta a když si vezmeme že on taky toho spoustu zvládne, tak si myslím že nezáleží úplně na tom jaký jsi zvenku. Myslím, že zvládneš všechno co si zamaneš.'' Zazubila jsem se povzbudivě, ''Tak až se nám odsud někdy podaří vymotat, můžeme zajít za mámou společně a požádat ji o lekci v lovu?'' Zvedla jsem hlas v dotazu a lehce jsem zavrtěla ocasem s nadšením. Chtěla jsem si najít něco pozitivního na tom, i když teď spíš bloudíme.
To pak jsme řešili, že zvenčí jsem jim celkem podobná, ale to začal argumentovat tím, že se mám podívat na ostatní. Nikdo si nebyl extra podobný, což jak jsem nad tím zauvažovala, to byla celkem pravda. Vivi byla tmavá, jak zmínil, Ciri je barevná... A tak dál. Přikývla jsem.
To už jsme byly zase u té černé hladiny, kterou jsem se rozhodla přeplavat. Reo se dostal na druhou stranu celkem bez námahy, no já měla co dělat. Několikrát jsem se nalokala vody a když jsem se dostala na druhou stranu celkem chvíli jsem se vykašlávala.
Všimla jsem si zvláštní barvy svých pacek. Prohlížela jsem to trochu zděšeně. Stejně zděšený pohled jsem hodila po Reovi-- a to jsem ještě netušila že tak vypadám celá. ''Myslíš, že to zmizí? Co to je proboha?'' Ukazovala jsem mu tlapky ve snaze... že to není horší. Bohužel.
No.. a co se týkalo směru, zamířili jsme zase tentokrát doleva.

B

Pokývala jsem hlavou při tomhle. ''A co bys chtěl dělat? Já jsem uvažovala že bych se domluvila s mámou že by mě naučila lovit a že bych se stála lovkyní.'' Vysvětlila jsem svůj aktuální plán. Jo, ty úplně původní plány jsem si rozhodla nechat pro sebe. Zatím jsem na to jednoduše neměla.
Pak že se dá brát, že jsem sestra z mladšího vrhu a to jsem se tedy pořádně usmála. Zahřálo mě to u srdíčka. ''To máš pravdu. A minimálně po srsti tak rozdílná nejsem. Hnědá po mámě.'' Zazubila jsem se. Cítila jsem se po rozhovoru s Reem rozhodně mnohem lépe. Byl to tak chápavý bratr! V tomhle jsem asi měla opravdu štěstí.
To jsme zase došli k té vodní hladině. Začala jsem se teď už smát, ''Tohle bludiště oficiálně nesnáším..'' Vydechla jsem a opět zastavila před velkým kamenem. ''Asi bychom se měli teda dostat na druhou stranu, protože jinak se odsud asi nikdy nedostaneme.'' Řekla jsem zamyšleně a podívala se po okolí, ''Snad mají táta s Ciri teda víc štěstí, když mi tu bloudíme v kruhu.'' Povzdechla jsem. A podívala jsem se na Rea, poté na černou vodní hladinu, ''Tak.. Já půjdu první.. Snad... to nebude nic vážnýho...'' Rozhodla jsem se a s tím jsem s pevnou nabitou vůlí začala vcházet do vody a chtěla jsem se dostat na druhou stranu... Tak jsem doufala, že mě nic nesežere!

C. Přeplavu to

Začínala jsem být z toho upřímně zoufalá. Ona i ta cesta, kterou jsme se teď rozhodli jít vypadala slepě a tak jsme se zase rozhodli vrátit. Ale mezitím jsme řešili to nevyřčené. ''Mě přijdeš silný. Možná se tak nevidíš, ale.. vidím v tobě, že z tebe jednou bude silný vlk ochranář.'' Usmála jsem se na něj a malinko jej drcla do boku.
Byl pak však překvapen z mých slov, ''Uh. To nevím.. Spíš.. Já vím že zatím tak nějak všichni tvrdíte opak, ale mám v sobě takový velký otazník. Takový outsider.'' Zazubila jsem se nevinně. Kdy se to stalo? Ještě nějakou chvíli zpátky jsem byla sebevědomá vlčice rozhodnutá stát se božskou Alfou! A teď? Pochybovala jsem o vlastní existenci.
''Máš pravdu. Možná kdybychom se poznali trochu dřív, ne že jsme byly nějakou dobu jen já a máma, tak by to možná bylo jednodušší. Kdybychom se viděli vyrůstat.'' Podívala jsem se na oblohu a pak jsme konečně dorazili zpátky na křižovatku. Podívala jsem do všech směrů a pak na Rea, ''Uh.. Kudyma jsme vlastně přišly a co jsme prošli?'' Zastřihala jsem ušima a snažila se chytit náš pach, ale ten jakoby zmizel.
''Raději teď cestu vyber ty...'' Vzdychla jsem, protože nejdřív ta divná voda, pak neprůchodné křoví... Chvíli jsem počkala na Reovo rozhodnutí, aby tentokrát směr rozhodl on a tam jsem se pak vydala za ním.

Řekl, že si nemyslí, že by tu bylo vůbec něco bezpečného. Podívala jsem se na něj. Vypadalo to, že začíná pochybovat. ''Já asi chápu že se mnou asi není zrovna výhra trávit čas v takového zapeklité situaci.'' Zastřihla jsem ušima a podívala se před sebe. Před námi se vynořili obrovské křoviska, zcela jasně tak pro ublížení si, kdybychom se jen snažili jimi projít. ''Ah.. Tohle vypadá na slepou.'' Konstatovala jsem jinak zřejmou věc. A vzhledem k tomu, že nezbývalo nic jiného, než se vrátit podívala jsem se na Rea, jak kdybych čekala jeho svolení a pak jsem se vydala zpět ke křižovatce. Ona už nebyla nejspíš jiná moc možnost, než holt jít tou cestou, kterou jsme ještě nezkoušeli. ''Hele,'' Začala jsem po chvíli ticha, ''Mrzí mě, že jsem nezvaná vlítla do vašich životů. Kdybych dokázala vrátit čas, rozhodla bych se vám nenarušit rodinu. Bohužel jsem to neovlivnila já.. Totiž, jsem ráda že mě máma s tátou našli, vychovali, postarali se.. Ale zároveň mi přijde, že jsem pro vás cizinec. Což.. asi jsem.'' Začala jsem z ničeho nic. Uvnitř mě to trápilo a vzhledem k tomu, že to nevypadalo tady zrovna dvakrát, že se dostaneme brzy ven, tak jsem měla nutkání, že tohle je také skvělá příležitost si s ním o tom promluvit a později bude zbývat jenom Ciri.

A tak jsme se od zdi, která se tu před námi tyčila rozhodli oba pěkně odejít, jelikož jsme v tom neviděli žádný plnohodnotný přínos a hlavně ani to, jak se bezpečně dostat na druhou stranu. A tak bylo nejlepší rozhodnutí se bezpečně vrátit.
Když jsme se vrátili na tu křižovatku byla naprosto stejná jako když jsme se rozhodli vydat rovně. Bylo mi skoro až blbé, že jsem svému nevlastnímu bratrovi věčně říkala jenom já kam máme jít a tak jsem se na něj podívala docela zvědavě. ''Tak.. Zkus teď vybrat cestu ty, co? Můj výběr byl celkem nebezpečný.'' Řekla jsem a u toho zastřihla oušky.
Tak pak už to tedy nebylo tak složité a my zvolili cestu doprava. ''Snad se odtamtud dostaneme někam dál. Snad se tátovi a Ciri daří víc, než nám.'' Zavrtěla jsem hlavou během snahy představit si jak si vede asi dvojice se kterou jsme tu dorazili a rozdělili se.

B) Pravá cesta

Snažila jsem se tak moc přečíst to co se tam stálo, ale přesto jsem nerozluštila ani slovo. Soustředila jsem se tolik až mě z toho lehce rozbolela hlava, ale nakonec jsem to pak vzdala a podívala se na Rea. Jestli něco rozluštil on. Pak jsem stiskla pevně tlamu k sobě a snažila se přijít na něco co nám mohlo pomoc, ale nic. Že by nám opravdu nezbylo nic jiného, než se vrátit a vyzkoušet si jinou cestu? ''No, zkusíme to přes ty šlahouny? Nebo bys mě mohl zkusit přehodit.'' Přece jen jsem byla stále oproti Reovi dost hubená, ale nejlehčí už jsem taky nebyla, byla jsem téměř již dospělou vlčicí, žejo.
Nakonec jsem si povzdychla a podívala se směrem zpět, ''Nebo víš co? Raději vyzkoušíme v rámci bezpečnosti jinou cestu, hm? Já bych to tu neriskovala, tu to hrozí fakt ublížením si.'' A opravdu svým rozhodnutím nehodlám ohrozit druhého vlka. A navíc tentokrát svého sourozence, ač nevlastního.

C) Vrátíme se zpět

9/10 Duben - Waristood

Přikývla jsem hlavou. Waris byl vskutku příjemný vlk a snažila jsem se na jeho slovech najít kousek pravdy. Zdálo se, že to se mnou myslí opravdu vážně. Snaží se mi být slovy, alespoň trochu nápomocný. ''Opravdu vypadáš jako vlk, kterému chci nejspíš věřit. Navíc jsme koneckonců v tuhle chvíli členi jedné smečky a jsem ráda, že jsem tě teď mohla více poznat.'' Zazubila jsem se. Ať jsem se přiznat chtěla či nikoliv, bylo mi s ním v tuhle chvíli moc hezky a jeho slova mi dodala dobrých pocitů.
Na jednu stranu se mu můj návrh nelíbil, ale to jsem na moment naklonila hlavu na stranu a pak se zase narovnala, asi jsem trochu chápala jeho obavy a pak jsem se mu podívala do očí, tak, aby moje slova vyzněla vážně, ''Vychovávat mě vychovává máma... Ale chci abys mě něco naučil! Chci ukázat všem, že dokážu být lepší a věřím že mi tvoje učení k tomu pomůže!'' Nechci, aby mě vychovával, chci aby mě naučil být někým lepším, někým kdo se dokáže o sebe v případě potřeby postarat. ''Budu se snažit, slibuju,'' A nakonec tedy zakončeno se smutným prosíkem.

Hleděla jsem na to, co se před námi zjevilo. Zrcadlila se před námi vodní hladina. Přeplavat na druhou stranu možná by nebyl problém, ale nikdo jsme nemohl čekat o co tam vlastně pořádně šlo. Podívala jsem se na Rea a naklonila jsem hlavu. ''Riskneme to?'' Zeptala jsem se a pak se podívala na tu zvláštní kamennou desku, která se před námi tyčila. Byl na ní nějaký ten nápis a já se snažila vyluštit o co tam šlo. ''Přečteš to?'' Zamumlala jsem a dále se snažila prostě onen nápis přečíst.
Po chvíli jsem se ohlédla a chvíli uvažovala jestli nezkazíme nic tím, že bychom se vrátili zpět a zkusili jinou cestu, ale pořád mě dost lákalo snažit se rozluštit nápis, který se na desce nacházel. Ale kdo to kdy viděl? Vlk, který se snaží číst a přesto se to dělo. Jak moc ještě situace do kterých se Seilah dostávala mohli být ještě víc podivnější?

B. Pokusím se rozluštit nápis na tyčce (taktika lovu 11)

8/10 Duben - Waristood

Pořád jsem střídala pohled mezi Warisem a hladinou velkého jezera. Jeho pohledy na věc mi dávali smysl, ale přesto zároveň vůbec ne. Proč museli být vlci mladí? Ne.. spíš proč se museli rodit naprosto nezkušení. Vzdychla jsem tedy, "Myslíš že najdu někdy někoho komu bych mohla dostatečně věřit. Čím hlouběji toto s tebou probírám, tím více mi přijde, že bych měla věřit jen sama sobě." Pak jsem se uchechtla pobaveně, "Dost možná ani sobě. Raději vůbec nikomu." Dodala jsem s úsměvem. Věřit i vlastnímu úsudku, ještě to chtělo chvíli praxe.
Pak přišlo opakování o tom, že vlčice nemůže být prostě silnější než vlk. Nelíbilo se mi to, ale nejspíše to tak prostě mělo být.
Pokývala jsem hlavou, "A musíš se vrátit jednou domů? Třeba bys mi mohl ty pomoct. Jsi silný.. a tak." Naklonila jsem hlavu na stranu, "Nemohl by ses třeba stát mým učitelem? Naučit mě nějaké ty fígle, nebo tak? Bylo by fajn se naučit být víc... no.. prostě naučit se být lepší, než jsem teď." Narovnala jsem se. Myslela jsem tím výhradně to, že mohl být on tím pravým vlkem k tomu, mě navést k tomu správnému směru, který jsem jednoho dne chtěla dosáhnout. Mladá vlčice, ta se dala ještě navést přesně k tomu, čemu Waris hledal, no ne?

Skoro jsem až poskočila, když se ozval zvláštní hlas, který nás vítal ve své hře. Doslova, řekl totiž že se nudí. Když hlas utichl, konečně jsem se zase rozhlédla a podívala se před sebe. Před námi se klikatili tři různé cesty. Doleva, doprava, doprostřed. Rozhlédla jsem se pořádně do všech stran. Ale nikde jsem neviděla nic.
Co se týkalo severu, nechala jsem to jen za podlouhlým "hmm". Omluvil se, ano. Ale já už to prostě nechtěla omílat pořád dokola. Bylo jasné, že jsem odtamtud měla prostě jakési trauma, které bylo čas pořádně vyléčit. A třeba se tady trošku s Reem sblížím? Třeba mi to pomůže.. Snažila jsem se tím uklidnit. Reo působil velmi ochranářsky a cítila jsem se vedle něj stejně klidně, alespoň z části, stejně tak jako bych se cítila vedle Etneyho, Aspoň jde vidět, že to je jeho opravdický potomek. Lehce jsem se pousmála.
Reovi se tahle situace zdála dost nebezpečná, ale bylo jasný, že jestli jsme se odsud chtěli dostat a vrátit se k Ciri a otci, museli jsme tedy pokračovat dále. "Když půjdeme dál, třeba se s nimi sejdeme. Ale nelíbí se mi tu." Konstatovala jsem konečně zamyšleně. A když dál, tak dál. "Tak kupředu?" Zvedla jsem hlas v dotazu. Čekala jsem že by něco namítal, ale jestli nic, tak jsme se vydali zlatou střední cestou.

/C Zlatá střední cesta