Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Malá si spokojeně vyslechla slova chvály a nadšeně třepotala ocáskem. ''Sm-eška.'' Zopakovala a natočila hlavičku na stranu, ale vzápětí se ji dostalo i vysvětlení. Ne že by z toho měla teda o moc větší rozum, ale už se zdálo, že rychle se novému učila. ''My šme smeška?'' Zeptala se však aby si to ujasnila. ''Náš!'' Houkla stejně tak pyšně jako Lucy. Neskutečně se ji to líbilo a tak nebylo pochyb, že do ideologie smečky zapadne víc, než dokonale. A když přitom okouká nějaké ty vlastnosti navíc? Jenom bonus.
Vytí ji však velmi bavilo, i přesto že to spíš slovně napodobovala. ''Wuáááá.'' Ale čím víc se snažila a i když se mezitím smála, tím častěji tam byl slyšet alespoň malý náznak vytí. Zatím to však zůstávalo zábavou a nebylo pochyb, že když by takhle začala hulákat na celý les, i tak by bezpečně Lucy poznala, že by se něco dělo.
Vysvětlila bolest tlapiček, ale Sei si tvrdohlavě stála za svým. Boleli, ale proč by to měla přiznat nahlas, žejo! Ale unavená byla viditelně celkem dost. Ale když řekla, že tlapičky Lucy bolí, podívala se Sei takovým dětským soucitným pohledem. ''Ťak mě.. ťaky bolí ťapišky!'' Snad aby v tom nebyla Lucy sama, tak se nakonec přiznala? Cítila i jakousi úlevu, když si ji Lucy přitáhla do klubíčka a Sei se znovu zasmála, když byla špičkou jejího ocásku pošimraná na čumáčku. ''Mami.'' Jediné slovo, které uměla vyslovit bez chyb, jediné ve kterém měla všechnu úlevu od strachu. Jediné po kterém, skoro ve vteřině přichoulená k Lucy, usnula.

Od zajíce se dostali do záležitostí lesa. ''Ňové ďoma, ňová nagradní máma.'' Zaculila se Sei spokojeně. ''Šem áda!'' Vrtěla ocáskem ze strany na stranu vesele, byla opravdu šťastná. Smutné okolnosti pomalu upadali v sladkou nevědomost a začínala se sžívat s tím, co ji bylo ukazování, říkáno a hlavně časově věnováno v této chvíli.
Vesele ťapala po kousku lesa když nabrala nové odvahy a pak se zvědavě dívala na místa, jenž ji Lucy ukazovala a pak se nechala vesele provést hranicemi a tak ťapala za ní. ''Dobže!'' Souhlasila. Odpočinek zněl moc fajn! I když netušila úplně přesně jeho význam...
Většinu času se snažila zrychlovat, aby s Lucy držela ten správný krok, ale co si budeme, pokud Lucy nešla tak kilometr v hodině, měla Sei malé tlapky a kroky. Nechápavě ji však pozorovala že u každého stromu vykonává svou potřebu. Nešlo ji to do té její malé hlavinky. Netušila že to bylo potřeba pro obnovení hranic. Když však znovu na ní promluvila, poslouchala. ''Urat?'' Pootočila hlavinku. No, nějakou chvíli stejně malou potřebu neudělala a tak se u stromečku vyčůrala. Ale nebyla to snaha o značkování. Prostě to vzala svým způsobem. I když ji to prvních pár vteřin nešlo spustit, možná snad z nervozity. Pak se podívala na Lucy, snad čekala pochvalu, že to udělala správně?
Natočila hlavinku polekaně když z ničeho nic zavyla. Rychle se uklidnila, když zjistila že ten zvuk vydala Lucy a podala ji vysvětlení. ''Číží. Výtí.''. Řekla si kdovíjak chápavě a vyslechla si další příklad Lucyiného vytí. ''Wuááá.'' Zkusila ji napodobit. Zhluboka se nadechla, otevřela tlamičku, ''Wuáááá!'' Nepochybně to spíš křičela, než aby pořádně zavyla. Ale byla přesto na svůj výkon hrdá a tak se ze zazubením podívala na Lucy a třepotala ocáskem.
Nakonec se dostali pomalu tam kde zase začali a měli tak obchůzku hranic za sebou. ''Íbí!'' Štěkla nadšeně. ''Ňové ďoma.. še.. ibí!'' Nebylo pochyb, že byla nadšená. Zvláště při té nevědomosti, že nebude s Lucy jakožto náhradní maminkou sama. ''A.. žůš..neš še mňou?'' To už trošku sklopila ouška, snad se bála že by znovu zůstala sama?
Zavrtěla při té otázce hlavičkou! ''Ňe!'' Nesouhlasila, ale to, že hned vzápětí si zívla a pořádně se oklepala naznačoval opak. Nebo ne spíš tolik bolest tlapek, jakožto přicházející únava. Ušla velký kus, i když se značnou část cesty nechala nést.

<- Řeka M. přes J. G.

Seilah se držela zuby drápky Lucy, ale přitom se snažila s plnou parádou sledovat i okolí. Co si budeme, koukala teď na svět z takové výšky, ze které se ještě pár měsíců sama nepodívá. Lucy pozastavila a Sei se zvědavě podívala směrem kterým ukázala. ''Žáič.'' Snažila se zopakovat a zopakovala to slůvko asi třikrát. Pořád to bylo roztomilé žvatlání, ale nebylo pochyb, že čím víc ji Lucy věnovala mluvením, tím více se snažila rozmluvit i ona. ''Hop, hop!'' Vypískla nadšeně, když viděla že se zajíci dali na útěk netušíc, že jednoho dne bude muset vynaložit usílí za touto utíkající kořistí běhat.
Pak pokračovali skoro mlčky dál až po chvíli Lucy malou oslovila a ta se na ní zvědavýma žlutýma očkama podívala. S dodatkem 'jsme doma'. ''Ďoma?'' Zopakovala zvědavě a když měla tu možnost, svezla se ze zad dolů na vlastní zadek a pár vteřin ji trvalo se zvednout na všechny čtyři. Když se tak stalo hleděla na stromy a okolí. ''Tu teť ďoma?'' Podívala se znovu na Lucy, snad se chtěla znovu ujistit a pak už jen nepatrnými krůčky se odhodlala vejít mezi stromy a pořád se za Lucy ohlížela, snad se bála že ji i náhradní maminka zmizí jako zmizela ta skutečná?

Rybička byla moc dobrá a moc Sei chutnala a ještě si dlouho oblizovala tlamičku. Na ten specifický pach jistě nezapomene, ale na tu chuť také ne. Ale jak tak viděla jak to Lucy lovila... tušila správně, že sama by si rybičku ještě určitě neulovila. Na otázku spokojeně kývla. ''Jóóó.'' Protáhle souhlasila a sledovala jak si i Lucy dojedla svou chutnou část.
Když však byly u téma sourozenců, snažila se Sei aby rozumněla, nebo odpovídala, ale zavrtěla hlavičkou. Netušila a nevěděla kde jsou. ''Ňe.'' Opravdu netušila a bylo to pro ní bolestivé téma. Chtěla přirozeně zapomenout na bolest, která ji nechala opuštěnou a v Lucy viděla svou novou, i když jen náhradní maminku. A tak se jen uculila, když ji pohladila po hlavičce.
Když pak však promluvila znovu, věnovala ji plnou vlčecí pozornost a zapíchla na ní své žluté obrovské očka a musela rozvrtět ocáskem, když slyšela že se poveze! Nadšeně poštěkla a hned jak měla tu možnost se drala po Lucy na její hřbet. Samo sebou její nešikovnost možná trošku Lucy podrápala, ale nic z čeho by měla po takových malých drápech měla mít větší následky, ale cítit to asi jistě cítila. Chvíli ji trvalo, než našla pozici na které by se uvelebila a pořádně přidržovala, aby nespadla. ''Wííe.'' Vypískla nadšeně, když se Lucy rozešla vodou a s ní to jen házelo, ale držela se jak ji síly stačili, ale zároveň se snažila tuhle cestu pěkně užít, tohle bylo poprvé co si takovou krásu pěkně užila.

-> Cedrák přes J. G.

<- V. Hvozd

Seilah zaujatě sledovala okolí, kterým chodili a spatřila jak se hustota stromů pomalu zmenšuje a brzy se dostali k řece. S jiskřičkami v očích pohlédla na ty skákající vlnky. ''Bybiška, hlať.'' Ano, Rybička zažene její hlad. Už si dokázala šikovně dávat věci dohromady, ještě aby se to naučila vyslovovat pořádně a skládat věty.
Už-už chtěla se vydat blíže k vodě, než slyšela Lucy zmínit její jméno. S otázkou v očičkách se na ní podívala a vyslechla si varování. Naklonila hlavičku nechápavě, ale poslechla. Posadila se na zadek a se stejnou zvídavostí v očích koukala na Lucy, která do vody vlezla a na skákající vlnky se dívala velmi zamyšleně. Když najednou strčila hlavu do vody, Sei polekaně nadskočila a koukala se se strachem v očích, ale o to víc byla překvapená že Lucy vytáhla hlavu i s rybou. ''Bybiška!'' Štěkla nadšeně poté a rozkmitala ocásek. Mezitím Lucy rybu donesla a rozdělila.
Seilah si varovně k masu čichla a nakrčila čumáček nad smradem rybiny. Chvilku váhala, ale bříško vydalo zase ten podivný hladový zvuk. A tak překonala svůj strach i ten smrad a svými malými zoubky se do masa poprvé zakousla. Měla co dělat, aby kus odrhla, ale když se jí to podařilo, několikrát pořádně požvýkala a polkla. Opět se ji rozzářili očička a chutně si čumáček olízla a tak zápasila s dalšími a dalšími kousky dokud nebyla jako kulička. Samozřejmě snědla tak jen tu půlku, kterou Lucy rozdělila.
S rozvrtěným ocáskem a jiskřičkou v očku se na Lucy podívala. ''Dobjéé!'' Když pak přišla otázka, natočila opět hlavičku na stranu. ''Bašelion, Ilyca.'' Snažila se zopakovat jména, ale co s nimi bylo? Vždyť ji přece opustili! ''Sama! Lů, no-vá.. máma!'' Snad to křikla! Lucy se ji líbila každou minutou víc, neopustila ji. Stáhla ouška smutně dozadu. ''Šei... sama.'' Dodala smutně a velmi tiše.

<- Jezevčí hájek

Malá Sei přikývla nadšeně. ''Seilah.'' S výslovností 'Š'. Byla spokojená, že Lucy pochopila, že se už nějak jmenuje a že to jméno k ní patří i v nové rodince. Zavrtěla ocáskem mezitím co se snažila ťapat vedle Lucy i když na rychlosti většinou ztrácela pokud se Lucy nerozhodla pozastavit, aby ji Seilah bezpečně dohnala.
Když řekla, že maminkou není smutně svěsila ouška. ''Lůů.'' Tedy zopakovala. Ale, mohla být nová maminka! Ale zatím teda nenabrala nové odvahy, aby ji znovu takhle oslovila, poznala odmítnutí.
A tak zase kráčela za ní. ''Bybycku?'' Podívala se na Lucy zvědavě. ''Čo bybycka?'' Znělo to tak roztomile jak se snažila mluvit a vyslovovat to co od Lucy slyšela, ale nebylo pochyb, že nebude trvat dlouho a jistě se naučí mluvit. Ale jistě to bude na dlouhou trať. Byla momentálně od běžných vlčat svého věku díky traumatu trošku pozadu, ale vydalo to, že tahle vlčice se rychle naučí.

-> Řeka Mahtaë (sever)

Chvíli se malé slečně zdálo, že je velká zamyšlená, ale to nejspíše přemýšlela nad jejím jménem. Když však zopakovala se malá řekla, neznělo to jako její jméno. Zavrtěla hlavičkou. ''Ňee..'' S tímhle nesouhlasila. Takhle to přece neřekla! Tedy, abychom byly konkrétnější, takhle to nemyslela. Soustředila se hodně, hodně moc. ''Ššei...Šššeil..Ššeilah...'' Skutečně se to vyslovovalo, jakože 'Seilah', snažila se o to, aby to znělo tak, jak ji pojmenovali. Chtěla snad, aby ji tohle zůstalo? Bylo to to jediné, na co si už jenom vzpomínala. Její vzpomínky se začínali plnit tímhle setkáním. Tím, že tu s ní byla Lucy, s tím že s ní začínala cítit svou mámu, ale jak ji budou brát doopravdy? Teď však jen cítila to nutkání. ''Lů... je máma?'' Zeptala se. Chtěla vědět, tolik chtěla se nebát samoty, že má svou rodinu na kterou se bude moct spolehnout. ''Domov.. Domů.'' Jaké bylo však její doma? To měla už brzy zjistit.
A tak se stalo, že tříbarevná slečna pomalu začala ťapat za vlčicí a nechala se s nevinnou dětskou důvěrou vést tam, kde měla od dnešního dne patřit. A když se zeptala Lucy na jídlo, naklonila Seilah hlavičku. ''Hlať? Čo Hlať?'' Zdálo se, že čím víc na ní Lucy mluvila, tím lépe se snažila odpovídat i Sei, ale dát ji to dohromady, tu větu a rozumné slovíčko, to nejspíše vypadalo na delší čas. ''Hlať!'' Skoro až zakřičela, když ji bříško vydalo podivný zvuk na který by skoro tím strachem předtím zapomněla.

-> V. Hvozd přes močály

Podívala se vlčici a spatřila, že měla velká hrozně velkou radost. Alespoň to se malé vlčici zdálo. ''Lů.'' Zopakovala znovu a rozhodně se ji to tenkým, však melodickým hláskem opakovalo mnohem lépe. Velká Lů si pomalu získávala sympatie osamoceného vlčete a tohle vlče pomalými nepatrnými krůčky zase odhazovala strach z ní. Ještě lépe se cítila, když ji Lucy podporovala v každém jejím nejistém krůčku.
Trošku nechávala slova chvály, ale rozhodně pochopila, že to co ji Lucy řekla bylo pozitivní a tak i ocásek, který doteď byl zalezlý stydlivě mezi nožkami se pomalu rozhoupával. Ještě stále se držel na svém místě, ale už se koneckonců nestřásl, ale vrtěl, i když jen nepatrně a těžko pochytitelně.
Pád byl pro takovou slečnu drsný, ale ne vážný. Překvapilo ji trochu, když si ji po zakňučení přitáhla k sobě blíže, ale přirozeně se nebránila. Bylo při jejím kožíšku takové příjemné teplo, které jen matně připomínalo to, které cítila u mámy. Jenže v tu chvíli se cítila při Lucy stejně, cítila z ní lásku, kterou potřebovala. Být to kočka, nejspíš se spokojeně rozpřede, ale takhle se jenom přitulila ještě mnohem těsněji.
Na její další slova zvedla hlavičku k její a spatřila, že skutečně byla Lucy i přesto, že ležela o dost vyšší, než ona sama. Ani jejím dalším slůvkům o její rodině příliš neporozuměla, ale to, čemu rozumněla bylo, že už nebude dál sama! Spokojeně se zavrtěla a štěkla. Zcela jistě se dalo předpokládat, že souhlasila!
Lucy mezitím uvažovala jak by ji mohli říkat. A pronesla to těmi slovy, které už jednou od své matky slyšela. To znamenalo, že přemýšlí nad jménem! ''Šei!'' Vypískla až se sama nad tím lekla. Žel ji to tolik nešlo vyslovit, ale pamatovala si jak ji oslovovali! ''Šei..laa!'' Zkoušela to neúnavně znovu a znovu.

Malá a vyděšená na vlčici, která k ní vřele mluvila, jen zvědavě pokukovala. S každým vřelým slůvkem vylezla tím blíže k ní. Vskutku, víceméně a svým způsobem ji rozuměla, jen se prostě nedokázala vyjádřit. "Lu...lu?" Chtěla snad malá kulička napodobit její jméno?
Vylezla zpoza stromu a jen pomalinkými a neurčitými krůčky se k Lucy blížila, jak byla statečná!
"Sama." Znovu zopakovala. Chápala ten význam, byla sama. Ale teď nebyla! Byla tu s ní Lucy.
Nemotorně zvedla ťapku, ale v ten moment nevěděla co s ní vlastně udělat a tak ji zase položila zpátky a vydala se dalšími miniaturními a hlavně opatrnými krůčky blíže k Lucy a ocásek měla stáhnutý mezi zadními nožkami stydlivě.
Když konečně se odhodlala dojít až k blízkosti Lucy, co čert nechtěl! Byla tak opatrná, až byla neopatrná a zakopla o vlastní tlapku! A tak se na čumáček vybalila přímo u Lucyiných tlapek! Zakňučela, ale nezvedala se. Jen se smutnýma očičkama podívala nahoru, na vlčici. Opatrně, instuitivně, aniž by si uvědomila to uvědomit, přitulila se k Lucyině tlapce.

Ve svém z dalších provizorních skrýší setrvala možná až příliš dlouho, ale co z toho měla takhle ztracená duše? Nic, maximálně to, že se po spoustě bezesných nocích konečně pořádně vyspala, neboť usnula. Zdálo se ji o její matce, o jejich sourozencích se kterými strávila nuceně tak málo času. Pomalu se i však z jejího snu jejich tváře vytráceli. Zdáli slyšela jen nějaké slova. Hlas, byl to matčin hlas? Proč jej jen zapomínala? Otevřela své očka a před jejím malým tělíčkem stáli velké bílé tlapky.
Poskočila na nožky tak rychle jak ještě nikdy a schovala se za strom, který měla za sebou. Vylekaná, ovšem s bojovníkem v sobě, se pomalu ze stromu jedním ouškem a očkem vykoukla a obrovskou postavu, která se zjevila jako nic, si pomalu prohlížela. Byla to ona? Vrátila se pro ní snad!? Stáhla ouška až dozadu a jejím slovům až tak nerozuměla, díky samotě měla mezery v komunikaci. Nemohla se tak zeptat přesně na to, na co se zeptat chtěla. ''Máma..'' Bylo jedno z mála slov. ''Sama... máma...'' Pípla ustrašeně. Chtěla se přiblížit k vlčici, a tak zpoza stromu jen miniaturními krůčky lezla ven. ''Máma.'' Pískla znovu nesměle. Zapomínala pomalu tvář své matky, byla v takovém věku a tak vystresovaná situací samoty, že jen lehko dokázala sklouznout do toho, aby si rodiče udělala z náhodné kolemjdoucí.

<- Tajga

Zdálo se že Seilah překonala po nějaké době les a postupně se dostala.. no, do dalšího lesa. Tyhle lesy rozdělovala říčka, ze které se napila. Ovšem to v ní vyvolalo pocit, na který díky strachu zapomněla. Měla hlad.. A lovit neuměla.
Na připomenutí ji zakručelo v bříšku. Opět začala kráčet mezi stromy a ve vzduchu cítila něco zvláštního. Vonělo ji to, ale zároveň to bylo takové.. Šla za tou vůní a spatřila na zemi malou veverku. Už z části rozloženou. Dost možná z toho mohla mít na pár dní nepříjemné následky, ale měla takový hlad, že se pokusila svými malými zoubky maso odtrhávat. Maso bylo tuhé a příliš lákavě nechutnalo, ba po chvíli ji už smrdělo. Po pár kouscích zažehnala stupňující burácení v bříšku, ale jeden by tušil, že krize zažehnána nebyla zrovna na dlouho. Od staré mršiny malé veverky se vydala dál. Bloudila mezi stromy.
Pod jedním ze stromů ulehla, vybrala si zase kolem kterého se táhlo pár křovisek. Žel jaro teprve nastávalo a tak nebyly zrovna kdoví jak kvalitními schovkami, protože listy teprve pomalu rostli.

Stála ve své skrýši schovaná ještě nějakou chvíli, když nastalo ticho. Srst na tvářičkách měla ještě slepenou od slz, které se jinak momentálně z oček momentálně nelinuli proudem. Dost možné bylo, že ve skutečnosti ve své skrýši usnula, zaspala svou vyděšenost. Poté když jen na čumáček vykoukla ze svého úkrytu, na první pohled a na pár vteřin si ji jeden mohl splést se zajícem, neboť kmitala čumáčkem ve snaze něco zavětřit, ale že by dokázala si různé pachy srovnat v hlavičce a dokázat se zaměřit jen na jeden? To ještě ne, na to byla ještě malá a nikdo ji princip nevysvětlil. Tak to brzy vzdala a opatrnými nemotornými krůčky konečně z křoví vylezla ven.
A tak nyní opět měla před sebou pouť, ale jak daleko? Jestli to přežije? To nikdo, a ani ona sama netušil.

-> Jezevčí hájek

<- Odněkud

Mladé škvrně, ustrašené a samotné. Nechápala co se dělo a zoufale volala svou mámu, kterou ztratila. Jaký z toho měla pocity? Opustili ji schválně? Byla tak slabounká, že ji opustila? Nebo z jakého důvodu se ocitla najednou tak sama a opuštěná.
Její chůze ještě nebyla kdovíjak stabilní a určitě hrozilo, že když by ji nějaké predátor zahlédl, byl by to její konec. Kráčela lesem, a stále s pláčem knikala a volala. Neuvědomovala si, že tahle na sebe mohla přitáhnout nežádoucí pozornost, ale její cíl byl jen jediný. Najít sestřičku s bráškou a společně s jejich maminkou. Bála se být sama, bála se. Jak však měl její osud pokračovat? Měl skočit její život dříve, než začal? Ne, na tohle byla snaživá dost a instinkt, který ji nutil bát se, ji zároveň hnal dopředu. Mezi stromy se snažila neúnavně pajdat hlouběji a hlouběji..
Se slzičkami lesknoucích se u zlatých oček někde uprostřed lesa schovala se do křoví, jelikož prvně z dálky se k ní dostal zvláštní zvuk, kterého se nejprve pořádně vyděsila a tak schovat se bylo to jediné co ji v danou chvíli napadlo a modlila se ať ji ten divný zvuk nenajde.