Gallirea - Příspěvky uživatele

Seilah 1

Malá vlčice souhlasně, až zběsile, vrtěla hlavičkou na medvídkův dotaz. ''Anoo, anoo. Jsi úžasný, ňuňatý medvídek k pomazlení!'' Skoro to zakřičela, ale co! Jen ať ji slyší celý svět, že si našla medvídka k mazlení! ''A já jsem taky moc hezká a úžasná! Maminka mi to říkala hodněkrát! Nechala jsem si ji a ona si nechala mě!'' Zavrněla spokojeně. Zvlášť když řekl že ji zná a popsal ji! ''Anoo! To je maminka!'' Začala tak nadšeně poskakovat, div se nezačala opravdu létat. Nebo možná si to myslela, že létá.
Když popsal svůj problém, skoro pootevřela tlamičku. Medvídek měl úplně ten stejný problém jako ona! ''Jo, jsou to křiváci! Souhlasně, rázně přikývla. ''Objevila se ze světlušky! Najednou tam byla a tvrdila že jsem já. A chce mi ukrást Lucy a místo v lese! Ale to mě si našla! A já to dokážu!'' Kňourala na všechny strany. ''Víš co? Určitě to jsou mimozemšťani, a určitě nás tady chcou teď držet a ukrást nám naše životy! Měli bychom jim ukázat všem, že to my jsme ti praví!'' Ale byly? To nikdo nevěděl, třeba byly praví právě ti druzí.
Každopádně malou Sei začínala neskutečně bolet hlava. Tolik nebezpečné vůně určitě nedělalo malému vlčeti zrovna nejlépe. I když se cítila jako v sedmém nebi.

Seilah 1

Vlk najednou moc vlkem nebyl, byl tak huňatý! Sei vrtěla nadšeně ocasem, a tak hravě jak už několik dní ne. 'Ano, ano..'' Přitakála. Když se dostala dostatečně k němu blízko, natáhla tlapku a projela po jeho chlupaťoučké tlapičce. Skoro by přísahala, že se i slyšela zavrnět! Takový heboučký kožíšek! ''To je úžasný.'' Zavrněla znovu, fakt byl tak rozkošný!
Koukal na ní, když řekl že na jednu velkou hnědou vlčici koukal. Zavrtěla pak hlavou. Což zapříčinilo to, se ji zamotala hlavička a musela si sednout, aby udržela rovnováhu. ''Jmenuje se Lucyy, bydlí v lese..'' Zkusila mu dát další nápovědu. Jen kdyby věděla, že právě potkala toho, s kým se měla seznámit. S tím kdo by měl být její nový tatínek..
''Jsem tu s tebou. Nejsem sama.'' Zavrněla opět spokojeně. Přece když tu někdo je s ní, nemůže tu být sama, žejo. To je logika! ''Někdo mi zabral moje místo a já si slíbila že najdu důkaz že je podvodnice!'' Vyhrkla úplně bez problémů svůj problém.. Jindy by teda jako vlče neměla také problém sdělit své trable, ale teď neměla vůbec sebemenší důvod to tajit! Takový méďa. tomu se to všechno přizná tak snadno!

Seilah 1

<- Vřesový palouk (Přes řeku Kiërb)

Při první šanci tato malá vlčice překročila řeku na druhý břeh. Ano, opět zahlédla barevné místečko, které ji na dálku upoutalo pozornost. Opět tolik rozmarných vůní. A ne jen těch kytiček..
Vůně to byla vskutku krásná, čím víc ji chtěla cítit, tím víc čichala. Trochu ji v realitě držel ještě jiný pach. Cítila smečku, cítila Lucy. Rozkmitala ocásek a rozběhla se květinami, hledala svojí mámu..
Ale k jejímu zklamaní to byl zcela jiný vlk.. Už-už by se chtěla rozčilovat, ale ta vůně ji neskutečně uklidňovala, jeden by možná řekl že se začala cítit jak kdyby začínala létat.. Ale proč? Netušila, cítila se prostě moc krásně a tak se jen na vlka uculila tak, jak to uměli jen vlčata.. ''Neviděl jste tu takovou velkou krásnou hnědou vlčici? Cítím ji tu.'' Vlk měl štěstí, Sei už se naučila mluvit a tak ji bylo tak rozumět. Brzy i přes čekání a koukání na odpověď si spokojeně lehnula... A užívala si tu krásu kolem sebe, tu vůni. Dokonce... ''Týjoo, vaše tlapka je tak velká a tak chlupatá! Úplně se ji chci dotknout!'' Že by snad vůně květin spouštěla nějakou halucinaci? Vždyť viděla vlkovu tlapu jako velkou huňatou tlapku podobné medvědovi. Ale neviděla v ní hrozbu, vždyť byl tak roztomilý! A tak se zvedla a začala se k vlkovi přibližovat, aby splnila svá slova o dotknutí...

Seilah 1

<- Řeka Midiam (Přes Maharské močály)

Řeka ji tentokrát zavedla do né příliš přivětivých míst, ale její odhodlání bylo silnější, než kdejaké močály a tím že ještě neměla váhu dospělého vlka tak neměla téměř žádné problémy projít a tak se objevila brzy na paloučku plného fialových kytiček. Tolik vůně v čumáčku ještě nikdy v životě neměla. Začala v nich chvilku vyvádět a skákat. Přece si nenechá vzít i jen kousek zábavy...
Pšiknutí z množství pylu ji vrátilo do reality, to znamenalo že opět pokračovala po chvilce hraní ve své cestě.. A tak se brzy dostala opět k nějaké řece. A opět pokračovala dál po řece. Jak daleko se už dostala? Jak daleko už odešla od Cedrového lesa a Lucy? Nevěděla. Opět se ztratila.. ''A máma mě nebude hledat, protože jsem nechala tu podvodnici..'' Knikla smutně. Začala svého rozhodnutí zjistit pravdu litovat?

-> Elysejská pole (Přes řeku Kiërb)

Seilah 1

<- VVJ (Přes Východní hvozd)

Seilah byla stále trošku roztřesená svým zážitkem, ale po nějakých kilometrech v tlapkách už si přestala mumlat. Nevěděla kam šla, šla prostě za čumákem. Kde měla zjistit pravdu? Nebo snad něco jiného? Byla pravá? Určitě ano, a druhá byla jeden velký podfuk.. Přemýšlela tak moc jak ji ten její malý mozeček na to stačil.
Překročila les, dostala se k řece a teď jen zase musela jít dál a dál. Šla kolem řeky. Pořád koukala do vody, vzpomínala se slzičkou na krajíčku jak ji Lucy převezla přes jezero. Někde tady v blízkém okolí ji vlastně i Lucy našla, když ji její matka opustila? To byla ještě příliš malinká, aby si to místo vybavila přesně. Věděla jen kde patří a kam, teď to musela jenom všem ukázat.

-> Vřesoviště (Přes Maharské Močály)

<- Cedrová smečka
Seilah 1

Mladá slečna běžela seč ji síly stačili, pryč od milované mámy, pryč od svého domova, místa kde konečně patřila. Ale byla rozhodnutá, že zjistí pravdu. Rozhodně ano, pak se vrátí a bude zase šťastná!
Přemýšlela jak se dostane přes tu velkou vodu, posledně se svezla na zádech Lucy, byla sice už o něco málo vyšší, ale zcela jistě by se neuměla dostat tak jednoduše, musela by plavat. A tak se rozhodla jít na okolo, kam by se dostala? To jeden netušil. Ale šla kam ji tlapky vedli, odhodlaná jít za pravdou, až kamkoliv, jenže kam se nedospělý vlk mohl až daleko dostat? ''Ona ať si sedí na mojem místě, ale všem to dokážu. Já jsem přece ta pravá.'' Mumlala si celou cestu. Cesta kolem velké vody byla pro malé tlapky značně dlouhá.

-> Řeka Midiam (přes Východní hvozd)

<- Úkryt

Obě Seilah
Vskutku se obě slečny sekli na sobě nalepené, když se každá snažila dostat ven a jako první k Lucy, chvíli to trvalo, než se obě dostali ven a dost možná obě přišli o stěny vchodu o pár chlupů na srsti. Což nějak na kráse nešlo vidět, ale pocítili to.
Lucy byla pochopitelně v šoku, že najednou byly dvě. První z nich, ta o malý kousek rychlejší se dostala k Lucy jako první.

Seilah 1
Když se postavila před Lucy smutnýma očima se na ní podívala. ''Mámí, ona tvrdí že jsem já. Řekni ji, že tu nepatří, že Seilah jsem já!'' Zakňourala.
Seilah 2
Byla trochu pomalejší, ale přesto taky před velkou vlčici doběhla a tu první i požduchla, ''Nenene! Ty kecáš! Já jsem Seilah, mami ty to vidíš že jo! Ona kecá!'' Poukazovali stále jedna na druhou.
Seilah 1
Na Sei, už toho bylo příliš, nedokázala se s takovou situací poprat, nedala možnost pořádně Lucy ani reagovat a už si to svýma maličkýma tlapičkama směřovala jinam, mimo les do neznámá. ''Já dokážu, že jsem jen a pouze já!'' Taková mladičká a už si uměla rozhodnout, že prostě dokáže tu svou pravost. Něco málo zdá se od Lucy už okoukala.
-> VVJ
Seilah 2
Po chvíli hadrkování a dohadování najednou sleduje jak její dvojník rozhořčeně utíká. ''Ty nejsi já! Já jsem jenom já, já!'' Křikla nazpět, ale zda ji to vlče slyšelo, netušila. Pak se podívala smutně na Lucy, ''Ona se najednou objevila.. říkala že je Seilah, ale Seilah jsem přece já. Nikdo jiný nemůže přece být ne? Mámí, co se to stalo, proč tu byla?'' Jak už se naučila mluvit, už teď tu tlaminu nezavřela. ''Lítala kolem mě světluška a pak tam byla.'' Okamžitě vyklopila, jako správná Seilah, co se událo. Přitulila se k tlapkám Lucy, ''Ona mi tě určitě chtěla vzít.'' Knikla. Nechápala, ta pravá by přece neutekla od Lucy ne? Nebo snad jo, protože vždycky chtěla mít svou pravdu a dokázala si jít pro to kamkoliv čím byla starší? Obě rozhodnutí byly přece její.. Nebo ne?

/20/

Čas utíkal, na rodinu kterou stále Sei neznala se čekalo už dlouho.. Lucy byla znatelně nervózní.
Když rozhodla, že se půjdou někam dál podívat od lesa, Sei se s nadšením zvedla. Jenže ji něco v tu chvíli očarovalo. Dostatečně natolik, aby se zastavila, mezitím co Lucy vyšla ven, kolem Sei poletovalo světýlko. Nejdřív si myslela, že to bude ta světluška, ale najednou se jeskyně tak rozzářila, že na moment mladou slečnu oslepila...
***
Seilah 1
Když otevřela oči, spatřila.. sebe? Natočila hlavu, nechápavě. To byl nějaký vtip?? Zamračila se, přece nemohla vidět sama sebe, to mohla jenom na hladině vody, sama to viděla když ji Lucy vedla přes Velké vlčí jezero. ''Kdo ty si! Tady je můj domov! Lucy je moje máma, běž pryč!'' Začala nervózně štěkat po svém dvojníkovi. Měla nutkání vyběhnout za Lucy, ale to vlče před ní.. to ji nešlo přes její mladé myšlenkové pochody, kde se tu vzala proč? ''Kdo si?'' Štěkla znovu.

Seilah 2
Světlo ji skoro oslepilo, ale když to zmizelo a otevřela oči, spatřila sama sebe. Hleděla na svou tvář. Téměř synchronizovaně s tou druhou natočila nechápavě hlavu na stranu. Dříve, než však stačila cokoliv říct, začala štěkat ona, což se ji samozřejmě nelíbilo, protože ta druhá lhala! ''To nene! Tady bydlím já! Ty běž pryč!'' Začala se hned stejným tónem bránit. Zdálo se, že byly v zapeklité situaci a ani jedna z nich se nehodlala vzdát. ''Já šem Seilah, jenom já. Já. Já!'' Vztekala se nad druhou. Nejspíše se ani jedné z nich nelíbilo, že tu byly dvě a obě byly ona.

Seilah 1
''Nene! Seilah jsem já!'' Byla tak pevně rozhodnutá, že to tak určitě bylo, jenže stejně tak bylo rozhodnuté i to druhé vlče. ''Máma mě pozná! Uvidíš! Ty lžeš, ty nejsi já! Já jsem jenom já!'' Zdálo se to jako situace, ze které nebylo úniku. ''Mě našla pod stromem šamotnou! Mě vzala přes velkou vodu a ukázala mi můj nový domov!

Seilah 2
''Kecáš! To mě si vzala, mě říkala, že jsem krásná a jsem její! A přijde i další rodina, smečka! Já tady patřím!'' Vztekala se i tahle slečna. Bylo to těžké, obě znali to stejné, obě byly přesvědčené tím samým.

Obě Seilah
Jindy by bylo zajímavé pro vlče, kdyby poznali někoho ve svém věku, ale někomu kdo byl rád, že měl konečně jednoho dospěláka jenom pro sebe to byly dvě vlčata hodně. Zvláště, když se obě představovali Seilah a obě byly na chlup stejné. Zdálo se, že snad jediný východisko, jediná naděje bude Lucy, ta přece by poznala tu pravou! ''Mámí!'' Křikli téměř synchronizovaně a obě se snažili vyběhnout za Lucy ven z úkrytu.

-> Cedr

Zní to zajímavě.. snad Seilah nepřijde k velký úhoně xD
Čti prosím: Přihlašují se do akce!

/19/
<- Cedrový les

Po chvíli se Sei nadšením zklidnila a poté se nechala Lucy v klidu úkrytem provést. Brzy by mohla tato mladá slečna říct, že zná skoro každé zákoutí Cedru, a to jen díky svojí adoptivní mamince Lucy. ''Já še nebojím!'' Když už mluvila krásně ve větách, byla s ní rozumnější komunikace, dokonce se zdálo že již téměř dohnala své vrstevníky, kdyby tak alespoň nějakého znala..
Sei si s nadějnými jiskřičkami v očích prohlížela hlavní místnost, kterou ji Lucy představila. Jelikož byla ještě malá, i když se už za tu dobu vytáhla, připadala ji místnost i tak obrovská. Určitě víc než pro Lucy a její rodinu. Pak si Lucy opět její pozornost získala s ukázáním na věc, jenž poletovala, zářila a tím osvětlovala místnost. ''Svě-tlu-ška.'' Zkusila zopakovat a líbilo se ji jak to zní. Když dostala volnou tlapku, chodila od zdi ke zdi, čumák zabořený k podlaze a šmejdila si to tu hlavně čumákem a zdejšími pachy. Už byla dost velká, aby poznala že zde nebyla jenom Lucy, ale i někdo další, ale už tu nebyl nějakou dobu a tak to bylo dost slabé, ale i přesto tady byl.
Otočila se na Lucy a poťapkala si to k jejímu ležícímu tělu. ''A kdy myslíš, že še vrátí ostatní? Už še nemůzu doškat a zároveň še bojím!'' Ach ano, průzkum proběhl na vlastní pěst a tak se její pozornost typicky přesunula už jinam.

Za pochvaly na její osůbku byla vskutku hrdá a nekazit to to škaredé počasí, jistě by se i spokojeně culila. Pro teď však se pomalinku soukali do bezpečí úkrytu, i když se jistě počasí už pomalu časilo do lepších podmínek. Lucy začala tak pomalu zajímavé téma. Sei vypadala dokonce že nad odpovědí hloubavě přemýšlí. ''Hmm.'' Vyšlo z ní tiše a pak se se zaujetím podívala na velkou. I když se Seilah každým dnem vytahovala, pořád do Lucy měla dost daleko.
''Jóó...'' Houkla nakonec a zazubila se. ''Jako maminka, budu jednou velká, silná a všichni mě budou mít rádi!'' Sice netušila ve skutečnosti jakou Alfou Lucy byla, koneckonců doposud nepoznala ani ostatní členy rodiny.. Ale byla přece vlčím dítětem, kterému představy jen zaplňovali mysl.
Nakonec došli dovnitř. ''Pěkný!'' Houkla a vběhla aby mohla prozkoumat další místo jejího nového domova. Milovala to zde každým dnem víc a každým dnem byla mnohem víc vlčice, než když ji Lucy jako klubíčko neštěstí nalezla.

-> Úkryt

Seilah byla vyděšená, byla to její první bouřka v životě. Ještě navíc taková, která po sobě hodlala zanechat pěknou spoušť. Jediné co malou uklidňovalo bylo to, že byla zase v bezpečí u Lucy, která ji chránila svým vlastním tělem. Doslova.. Lucy dostala pěknou ránu větví do své hlavy, ani si nepředstavujme jaké následky by to mohlo mít, kdyby praštila Seilah, ale přesto.. bude mít Lucy asi pěknou bouli. Smutně a vyděšeně se podívala nahoru na Lucy, která se ji snažila ještě předtím uchlácholit. Mluvila na ní. ''Dobže.'' Opět je čekalo značkování lesa, ale tentokrát měla Lucy varovat před dalšími větvemi.. V hlase ji byla znít pěkná nejistota a s každým prásknutím blesku měla jak nejvíc se dalo ocásek stažený mezi půlkami a uši vyděšeně stáhnuté až k zátylku.
A tak teda nejistě, ale rychle kráčela za Lucy a zběsile, ale celkem dost pozorně pozorovala každý strom ke kterému Lucy šla, aby jej počůrala. Slabší malé větve padali silným větrem neustále a vítr si s nimi dost hrál, než narazili o jiné stromy a případně se zlomili. Seilah se otřepala, ne jen chladkem, ale i nad představou, jak by se ona sama o takový strom taky zlomila jako ta větvička... Skoro zapomněla dávat pozor, do reality ji vrátili až návrh Lucy, ale než ji odpověděla, zaslechla a zahlédla jednu z větších větví jak měla už na mále, byla na stromě, pod kterým Lucy právě stála. Sei začala zběsile se vrnět, kňučet i štěkat, aby svou maminku ochránila před další větví, která každou chvíli se hodlala zlomit. ''Požóór!'' Křikla co jí hlásek stačil.
Po tom všem... se ji Lucy snažila dovést do úkrytu a opět ji chránila vlastním tělem. Seilah nadtím moc nepřemýšlela, ale byla bystrá a na jednu stranu nechápala, i když už se jednou zranila, pořád ji chránila.. ''Neci další auu pro ťebe.'' Zaknikla, nechtěla aby se znovu Lucy něco stalo... Ale společně s ní kráčela k úkrytu. ''Ánooo.'' Moc z odpovědí neváhala.

*//Bez přechodu z minulého postu//*

Mladá slečna se při následování Lucy zatoulala nějak bokem, až to dopadlo tak, že ji ztratila z dohledu. Lekla se toho.. byla najednou zase sama. Byl to její úděl? Cítit se skvěle... a pak to vše ztratit? Ne, to přece nemůže být pravda. Seilah se tak rozhodla, že teď už nikam utíkat nebude. Všude po lese Lucy cítila, i když pomálu.. Ona si určitě pro Seilah příjde, když to slíbila!
A vším tím čekáním se tak vyčerpala, že pod jedním ze stromů usnula...
Možná spala krátkou chvíli, možná spala déle. To nikdo vlastně netušil přesně. Ale k jejímu spícímu tělíčku se velká vlčice opět blížila. Sei však o ní ještě dlouho netušila a jen sladce spala. Ale to však netrvalo dlouho, stačilo aby nad stromy udeřil blesk, doprovázený hromem a Sei se s leknutím probudila a několikrát vydala ze sebe kňučivý zvuk. Oblohou se doprovázeli blesky a hromy ruku v ruce, větve silou větru tančili vzduchem a padali okolo. Zběsile a vyděšeně koukala kolem, až si všimla Lucy.. ''Mámíí!'' Už skutečně nevypadala, že by Lucy měla za někoho jiného, teď to byla její záchrana! A na rozdíl od Biologické matky se pro maličkou ztracenou dušičku vrátila.

Seilah po dlouhé době spokojeně chrupkala, od doby co se ztratila už uplynula nějaká doba, stejně tak jako už nějakou dobu je v Lucyině péči. Postupně zapomíná na ten velký smutek, možná tomu dopomáhá ten krásný sen co se ji po dlouhé době místo noční můry zdál..
Z toho snu ji však něžně probudil ten laskavý a uklidňující hlas. Nejdřív však tlapky stáhla k obličeji a skryta si ho. Ještě krátkou chvíli trvalo, než se vskutku probudila a sotva rozlepenýma očkama mžourala zmateně po okolí.
Když se konečně po dalších minutách čekání konečně dala pořádně dohromady, to už Lucy stála na tlapkách a Sei ji napodobila. "A čo ježero?" Zeptala se. V tuhle chvíli netušila, že tam je voda ze které může se kdykoliv napít, že u říčky, jezeru podobnému místu, už byla. "A kdy še vrátí oštatní?" Už mluvila dost krásně. Nevěděla stále kdo ostatní byly, ale u věděla z předchozího dne, že Lucy sama v tomhle lese nežila, že jednou měl nastat ten den, kdy i ona pozná další vlky, rodinu do které se shodou náhod dostala. Pro teď však jen šla směrem za Lucy. "A čo pak buďeme ďelať?" Nepochybně bude ze Seilah dost zvědavá slečna..

-> VVJ

|1 / 28|

Maličká Seilah kráčela svou říší snů mezi vysokými stromy a každý z nich vesele očichávala a objevovala. Ve svých snech nebyla ta vyděšená, ale ta nejvíc statečnou jakou mohla býti. Ani nedokázala pochopit ten koncept toho, že se nacházela v říši snů, jako například to, že necítila vůbec nic. Pouze to, co si sama domyslela.
Někde uprostřed lesa se zastavila však před obrovským javorem, ne tedy že by ona věděla co přesně za strom to bylo, že. U něj se zaujatě zastavila. Vypadala že ji něco zaujalo, dost možná to zvláštní světýlko, které v dutině stromu se pohybovalo? Nechápavě otáčela hlavinkou a snažila se po stromě natáhnout, aby spatřila co to tak zvláštně světélkovalo. ''Halóó?'' Snažila se na sebe připoutat pozornost, ale výsledek však byl jen to, že už se nepohybovalo. Zmizelo! Seilah splašeně oběhla strom a hledala kam zmizelo.. ''Já netěla vylekat..'' Zakňučela pak smutně, protože se zdálo, že světélko již nenajde. ''Ale mě si nevylekala maličká..'' Byl to tichý, ale líbezný hlásek. Sei se smutně po zvuku podívala a zjistila, že přímo před čumáčkem ji to ztracené světélko poletovalo. Při bližším zjištění však viděla opravdu malinkatou vlčici s křidélky. Byla tak malinká, že ji usedla na čumáčku. Seilah byla přirozeně v klidu, jen teda se snažila zaměřit zrak na svůj čenich kde malá bytůstka seděla. ''Kto ši ty?'' Zeptala se zvědavě. ''Já jsem Javorová víla Zuběnka, víš? Vlčátka jako jsi ty mi nosí svoje zoubky, které jim vypadli.'' Vysvětlila se svým melodicky milým hláskem. ''Já šem Šeilah.'' Představila se také, protože to byla přece slušná holka.
''A přinesla jsi mi zoubek maličká?'' Zeptala se a zase vzletěla, ve vzduchu si udělala kolem Sei kolečko. Ta však jen zavrtěla hlavinkou a jazykem si po svých malých mléčných zoubcích přejela. I jednoho zadního zoubku však bolestí sykla. ''Neboj, než řekneš vlk, tak ten zoubek bude venku.'' Uklidnila ji víla. ''Ale zatím tu pro tebe nic nemám. Já si beru jenom vypadlé zoubky.'' A tak se pomalu schylovala k tomu, že od Seilah odletí pryč. Ale Sei se nedala! ''Poťkeej!'' Zahulákala, přece ji neopustí uprostřed lesa! I když se do něj dostala tedy sama.. Ale co čert nechtěl, svou neohrabaností zakopla a ejhle! Zoubek byl venku natotata! Víla se vrátila zpátky. ''Vidíš. Já říkala, že bude venku brzy.'' Zasmála se. Čekala, že hned Seilah vypadne? To nemohl tušit nikdo, až na samotnou Zuběnku.. Pro teď tedy tohle setkání končilo a Seilah byla bez rostoucí bolesti a zlobivého zoubku, už jen mohla čekat až ji vyroste nový.