Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<- Řeka Midiam (Přes Východní hvozd)

Od jezera se opět dostala do lesa. V tom již taky byla, když běžela z té hory na kterou se chtěla dostat zpátky, aby se dobře zorientovala, ale štěstí ji asi v tuhle chvíli přálo mnohem více, než rozum, neboť se nedostala k hoře, ale přímo k tomu velkému jezeru. Z jednoho lesa právě vyběhla, ale necítila smečku, a tedy o Cedr se nejednalo. Na druhé straně jezera však byl další les a to musel být on! Oh, ano. Konečně si bude tedy poté moct vypustit tyto věčné otázky o tom zda patří, nebo nepatří k Lucyině rodině! Odhodlaně přidala už do tak unaveného kroku, byla na nohou několik hodin, občas poblbla, zalovila si... To jednoho unaví, zvlášť když to ještě stále bylo vlče, i když už skoro dospělé. Po chvíli kráčení kolem jezera se z něj nakonec i napila. Pohled na tu hladinu přímo sváděl! Hrdlo se ji zvlažilo a ji bylo najednou tak dobře.
Když se však blížila k lesu, do čumáčku se ji dostával povědomý pach, tím více začínala být nervózní. Chtěla znát odpověď, ale bála se negativní reakce. Po chvíli se zamračila. Stále již před lesem... A bylo to teď a nebo nikdy, lehce oklepaná a zježená vstoupila do lesa, šla si pro své odpovědi.

-> Cedr

<- Narvinijský les

Aniž by si to uvědomila, najednou se objevila opět u řeky. Vesměs ji poznala, je to ta, kolem které šla několik hodin zpátky, vníž se i přebrodila právě na tuto stranu. Ale teď je zpátky tady, a tak bylo na čase zase naopak. Domů se ještě sice nevracela, ale určitě měla v plánu se vesměs držet momentálně hlavně tak nějak v okolí, protože kdyby se dostala bezmyšlenkovitě na druhou stranu tohoto místa, asi by měla problém trefit nějak rozumně zpět. A nebo se vrátit zpět rovnou? Jo, to by možná dávalo smysl. Alespoň se mamince Lucy ukázat, třeba se o ní už bála... A nebo na ní dočista zapomněla. Stejně tak jak se rozhodla před pár hodinami, tak se rozhodla i nyní. Zajde tam! A zjistí pravdu! Už to byla dost velká slečna, aby přece dokázala poznat pravdu, že? No, taky její pubertální mysl dokázala některý věci dost zkreslit...
Každopádně se vydala zpět na to místo, odkud se oddělila od Etneye, odtamtud šlo na Cedrový les pěkně vidět za denního světla a jistě, když by se dokázala dostat k tomu Velkému jezeru, trefit přesně už nemusel být o moc větší problém. Hrála si na dokonalou, ale k tomu měla ještě ve svém životě dalekou cestu, ale to přece nikdy nepřizná nahlas.

-> VVJ (Přes Východní hvozd)

<- Kopce Tary

Od kopců se dostala až k lesu. Moc neváhala, ráda tedy zkoumala nové věci a tak do nich zatím bezmyšlenkovitě vždy rovnou šla. Navíc jak jinak se naučit něco, že? Procházela mezi statnými stromy. Její kroky doprovázel hukot sov, které se právě budili k jejich nočnímu životu a vyráželi na noční lovy, aby se udrželi naživu. Jeden by řekl jaký byl koloběh života tak zajímavý.
Čím hlouběji zacházela, tím zajímavější pohledy se ji naskytovali. Třebaže i světlušky poletující okolo a místo se zdálo být až kouzelné, alespoň očích mladé vlčice, kterou Seilah byla. Aniž by si to uvědomovala tak se vesele usmívala a rozhlížela. Tu a tam slyšela zakřupat větve vysoko nad sebou. Ale nehledala jeho význam. Prostě procházela lesem a pokračovala dál za svým cílem. Ale jaký ten její cíl vlastně byl? V první řadě v této chvíli kráčet rovnou za čumákem. A semtam se vyhnout nějakému tomu stromu, který ji uhnout tak úplně bohužel nedokázal.
V lese jistotně strávila několik hodin a kdyby se nejspíše nesnažila jít celou dobu rovně, jistě by se začala motat v kruzích, ale nějakým zázrakem se dostala z lesa po pár hodinách chůze.

-> Řeka Midiam

<- Gejzírové pole

Pěkně vyhřátá Seilah se vydala tedy o místo dál a došla na jakési kopce. Přes sníh by jeden neviděl tu krásu, která se tu na pohled naskytla. Zvědavě to očima projela a zahlédla o kousek dál jakési stopy ve sněhu. V tom ji zakručelo v bříšku a uvědomila si jak dlouho vlastně vůbec nejedla.
Dostala se blíže k stopám a snažila se určit ke kterému zvířeti patřili. Ale lov viděla jen jednou v životě, a znala jen ryby a zajíce. Vzdychla si. Stopy byly jako malé tyčky, které zdálky připomínali jakýsi trojzubec.
Zkusila i zavětřit, ale vítr hrál proti ní, žádný pach, který by neznala necítila. A tak se jen náhodně vydala po stopě. Uši měla na stopkách, aby ji neunikl žádný zvuk, protože jinak zrak měla upřený právě na tyto malinké stopy, které by dokázali zmizet každou chvíli jelikož nebyly moc hluboké. Na chvíli se zastavila a soustředila se. Někde po jejím boku zakřupal sníh, pak slabý zvuk a tak se otočila. Bingo! Zrovna něco malého opeřeného se ji snažilo oběhnout na druhou stranu!
Jelikož moc zkušenou lovkyní nebyla, nepřemýšlela nad tím, prostě se rychle rozběhla, co ji to sníh dovolil, a snažila se to doběhnout. Jediný co věděla, tak to, že měla jen jedinou šanci to chytit. Zatnula všechny svaly a všechnu rychlost, kterou v tuhle chvíli dokázala ze sebe dostat. A pak když byla dostatečně blízko, snažila klapat zubami, aby tu věc chytila. Když v tu najednou se ji v tlamě objevila železitá chuť krve. Zastavila, pootevřela tlamičku a již téměř nehybný opeřenec naposledy vydechl po pádu. Seilah si chutně olízla tlamu. Zcela jistě se jednalo o štěstí začátečníka.
Pustila se do svého úplně prvního úlovku. Moc masa na té malé věcičce moc nebylo, samé švy a peří, ale žaludek na nějakou chvíli zasytila a to bylo nejdůležitější. Po dobré svačině se zase vydala dále.

-> Narvinijský les

<- Kaskády (Přes řeku Midiam)
14. Ohřej se u Gejzírů

Opět se přes řeku více namočit, to bylo.. vskutku hloupý nápad. Ještě v takové zimě! Příště ji jistě napadne něco podobného znovu, to určitě. ''Arg..'' Zasyčela.. a Navíc byla tak sama! A už se nudila. Jistě by bylo mnohem lépe, kdyby na své výpravě někoho potkala. Možná by se opravdu už měla vrátit, ale to by pak nemohla říct, že něco nového poznala a cítila by se blbě a nesamostatně před ostatními. Lucy s Etneyem ji tak netrápili, jako jejich starší děti. Byla i ona však plnohodnotná členka jejich rodiny? Jo, na to ji mohli odpovědět právě jen oni dva. A měla by se jich zeptat. Právě se rozhodla, že to vezme ještě na okolo a určitě se půjde rovnou zeptat! Dost možná...
V tuhle chvíli ji tedy její cesta zavedla až k horkým výparům vycházejících ze země. Zbystřila a pořádně se rozhlédla. V okolí těchto výparů z horké vody bylo teplo a její mokrá srst začala usychat pomalu až raketovou rychlostí. Skoro by se i blahem rozplynula jak ji bylo dobře! Pořádně se okolo jednoho z gejzíru protočila jak na prohlídce ze všech stran a tím pádem úspěšně uschnula z každého úhlu. Poté se jen posadila a nechala to teplo pomalu pronikat každým centimetrem svého těla.
Po chvíli ji začínalo být příliš vedro, možná hlavně z toho, že stála moc blízko a bez pohybu jen jednomu gejzíru. Tak tedy zbytek návštěvy tohoto místa strávila pochodem a kocháním se tohohle místa. Jeden by řekl, že by tu dokázal i zůstat, ale čas běžel a ona přeci si rozhodla určité věci a ty jistojistě nesplní, kdyby se rozhodla zůstat ještě o něco jinde.
A tak její cesta pokračovala zase o něco dále.

-> Kopce Tary

Seilah chvíli odpočívala, nechala ze sebe odpadnout zbytek toho adrenalinu z toho řádění ve sněhu. Její tak krásná srst byla tak mokrá, že teď spíš vypadala jak nějaký špinavý vořech odněkud. Na kůži ji bylo díky tomu dosti chladno, když vydechla z tlamičky ji vyšel jakýsi obláček páry, který se záhy ve větru rozplynul.
Nakonec se po další chvíli sezení postavila a oklepala. Sedět tady, to by taky mohla umrznout! A to její princeznovská zadnice vskutku nechtěla, brr. Vzala se a opět se vydala okolo řeky, ale něco na druhé straně břehu zahlédla. No, větší zima už ji být stejně nemohla.
Opatrně se snažila dostat na druhou stranu řeky, našla si nejmenší brod a tím se rychle přebrodila na druhou stranu, než se mohlo něco stát. A tak mířila do další destinace své poznávací cesty, nikdo nevěděl kam by ji ta cesta mohla zavést.

-> Gejzírové pole (Přes řeku Midiam)

<- Východní hvozd
11. Blbni ve sněhu

Chvíli šla kolem řeky, ale víc ji zajímalo co ten zvuk je a brzy to i spatřila. Spatřila tekoucí vodu z nebe. Neviděla přes houstnoucí mlhu, úplně nahoru a tak vypadalo, že padá voda z nebe. Jeden by řekl že v Seiiných očích poskočila jakási radostná dětská jiskra. Svým způsobem i když brzy měla oslavit první rok života, byla jistou částí pořád vlčetem, které si skoro nic neužilo. A ta atmosféra a ten sníh..
Úsměv se ji objevil od ucha k uchu, a začala ve sněhu tak řádit, jako ještě nikdy. Běhala od bodu A, do bodu B, najednou uskočila a běžela zase do bodu C. Sníh kolem ní jen létal do všech stran. Na chvíli se zastavila a pohlédla nahoru, sníh padal pomalu na její tělo a ona otevřela tlamičku, aby ji napadali ty kusy sněhu do tlamičky. Ale bohužel moc toho nebylo, a tak se pak jen ohnula k zemi a pořádně jej do tlamy nabrala. Ale jak rychle jej nabrala, tak rychle jej se snažila zase vyplivnout. Dost jej podcenila! Tolik ji to zastudilo na zubech! Ale radost ji to určitě v tuhle chvíli nevzalo.
Po chvíli, kdy tlama nebyla jako kus rampouchu, ještě párkrát poskočila, aby se dostala k ne tolik proběhaného sněhu, protože skočit do té bělostné přikrývky, bylo něco tak úžasného! Defakto tohle byla její první zima. V té minulé se totiž narodila a byla ještě malinká, aby si jej užila a kdy jindy si užít sníh, než ještě když byla tak mladá. Vesele skotačila, nakonec se plná veselí a radosti vybulila do sněhu, ve kterém se začala válet a začala tvořit něco jako sněhové andílky.
Když se postavila, odskočila od svého díla a i přes chlad a mokrou srst se svým talentem jen kochala. Adrenalin z těla pomalu mizel a ona se začala uklidňovat, ale rozhodně na tuhle chvíli jen tak nezapomene, byla jen její, Její chvíle kdy si mohla tolik zablbnout i bez té snahy být dost dokonalou, aby se vlkům z Cedru dost zavděčila.

<- Zrcadlové hory

Z hor sestoupila do lesa. Zdál se velmi rozsáhlý a tak nejspíše v něm plno času stráví. A nebo možná ne. Jen v klidu procházela mezi stromy. Jeden by řekl, že byla hluboce zadumaná v myšlenkách, ale to ne. Nebyla. Jen se kochala a snažila se mapovat si okolí. Stále měla v hlavě hlavně mapu, kterou se dostane do Cedrového lesa, kde se nacházela smečka, která ji přijala za svou, nebo to si alespoň snažila myslet. Stále se totiž nesetkala se všemi, jen s rodiči. Bylo vskutku vhodné oslovovat je tak? Lucy určitě, našla ji.. naučila ji co potřebuje. A Etney? Ten vypadal, jako medvídek, ale vskutku by Seilah dokázal mít doopravdy rád? Vypadal že měl rád jen sebe a svou krev, tedy ženu a děti, ona byla tou nevlastní.. Vzdychla si, jak jeden pokročil do věku stálých myšlenek, stačila malá chvíle, aby nad vším zbytečně složitě přemýšlela. Byla v tuhle chvíli sama a tak si nemusela hrát na tu dokonalou slečnu. Ale pozor, tou samozřejmě byla!
Po chvíli se rozhlédla kolem a zahlédla konec stromů. A hlavně ji zaujal zvláštní zvuk, který sice připomínal vodu, ale pořád zněl trošku jinak... A tak zaujatě za tím zvukem kráčela.

-> Kaskády (Přes Řeku Midiam)

Mladá slečna otevřela svá očka, a rozlámaně zívla. Ani netušila jak, či proč? Nejspíše ji chytla únava. Každopádně se po chvíli pomalu postavila a zjistila že má k zemi mnohem delší cestu. Jak měla prodloužené tlapky! Velká slečna! Vesele nad tou radostí zavrtěla ocasem. Pak se rozhlédla a povzpomínala si na poslední události. Byl tu s ní někdo! Někdo v jejím věku, ale u tu nebyl. Zdálo se ji to? Ne.. Dle pachu tu byl, ale už ne. Asi s ní nechtěl být. ''Pf, a kdo by se mnou nechtěl být. TSs.'' Zasyčela si uraženě pro sebe. Pak se protáhla a rozhlédla se. Měla by jít domů? Asi ano, byla již dlouho pryč. Ale na jednu stranu se dostala mezi úplnou rodinu, přijmou ji i ostatní? Když ji přijali oba rodiče...
Vzdychla si. ''Projdu se, provětrám si hlavu a rozhodnu se.'' Povzdychla si nahlas a vydala se na průzkum okolí.

-> Východní hvozd

Hlásím se. 1x :)

Když se rozjasnilo měla tu čest spatřit dotyčného, který se k ní přiblížil. Nebo spíše on měl tu čest potkat ji? Jak to vlastně fungovalo? Bude se na to muset zeptat Etneyho. Mezitím narušil její osobní zónu a začal čenichat, celkem přirozeně tohle napodobila a snažila se dle pachu vlka pořádně poznat. Ne, pach ji nic neříkal. Aby taky jo, znala pouze pach Cedru. ''Kdo jsi?'' Seilah doteď nepotkala někoho kdo by vypadal jako ona, tedy mladě. Viděla jeho tlapku, která se blížila k jejímu čumáčku. Nechala ho a vrátila mu tento krok.
''Ztratil ses? Já se kdysi ztratila, ale našli mě a teď jsem tady.'' Ještě větší ironií bylo, že mluvila jakoby to bylo před lety, ve skutečnosti jen před pár měsíci a skutečně měla štěstí ne jen v tom, že ji našli. Bez Lucy už tady jako malé vlče nemusela vůbec být, ale byla tady a učila se. A teď poznala jeho! Někoho mimo Cedr a mohla si konečně rozšířit obzory, ne že by to teda ona sama věděla, žejo. ''Já bydlím támhle, mohli bychom si hrát častěji!'' Navrhla, aniž by jej pořádně znala. Ovšem jen někde kývla hlavičkou za sebe, neukázala nic přímo, aby šlo rozpoznat kdo kde.

10 Květin na Seilah poprosím, děkuji!

Seilah ta se kochala přírodou, ale cítila někde uvnitř sebe, že na tomhle místě se nejspíše nenacházela sama. Nervózně se ohlížela okolo, ale již byla celkem tma a tak moc toho neviděla. Ale brzy ji byl i vítr celkem nápomocen a jak se prvně její pach vznášel okolím, i ji nakonec vítr pachatele popsal, tedy jeho pach. Vlk. A vzhledem k tomu, že se ji rozvíjela celkem princeznovská osobnost tak přece musela najít své první obdivovatele. Ne?
A tak šla za pachem a brzy spatřila dvě žhnoucí žluté oči. Stejně jako ona nesl celkem tmavý kožíšek a tak ho nedokázala hned si prohlídnout. Co si ale budeme, Sei byla i dost světlounká z části, takže na měsíčním svitu o dost více vynikla. No, každopádně začala sama a dost vesele a odhodlaně. ''Ahoj!'' Houkla a zavrtěla ocasem, ne že by to tedy šlo poznat. Dle hlasu bylo znát, že Seilah byla ještě nedospělá, ale už nejspíše k tomu až tolik nechybělo. Co si budeme, Seilah již byla deseti měsíční vlče, které brzy mělo oslavit svůj první rok života. A taky života v tomto světě kde se dostala do honosné královské rodiny, jakého štěstí se ji dočkalo! Bude princeznou, kterou každý bude obdivovat!

<- Travnatý oceán (Podél Esíček)

Vlk dával otázky na které vzápětí dostal své odpovědi a ještě ji podpořil v tom, že má být na své jméno pyšná a ještě ji podporoval. Spokojeně se ušklíbla, něco takového vlčici, která si formuje svou osobnost v téhle době, jsou to jedny z nejdůležitějších věcí v životě. Právě tady a teď. ''Seilah I. To zní skvěle. Teď už víme po téhle události, že já jsem jen já a nikdo nikdy nebude takový jako já.'' Souhlasila tedy s jeho slovy a pak se na něj trochu nechápavě podívala. Ale stačilo pár sekund, aby poznala jako styl uvažování. ''Královská rodina. Většího štěstí se mi dostat nemohlo.'' Vesele zamávala oháňkou a už přesně věděla, nebo minimálně tušila, kým chce v životě být. Jako nevlastní součást této rodinky ji čekala spousta práce.
''Já tu na chvíli zůstanu a pak doběhnu! Musím přece pořádně poznat okolí našeho královského domova.'' Rozhodla se z ničeho nic. Navíc podle pachu si už byla jistá, že do Cedru trefí. Mamku už by poznala na sto honů a teď, svého nového otce, ačkoliv by si ještě nedovolila ho takhle nazvat, už taky. Navíc i ona sama už byla nějaký pátek cítit celým Cedrem.
A tak zůstala v horách zatímco, šedý král pomalu odcházel směrem domů.

<- Kopretinová louka (Přes Tenebrae)

Když už měla Sei dlouhé nožky, hned se ji ztracená dálka za šedým mnohem lépe dohnala a určitě to nebylo kvůli tomu, že si to nejspíš uvědomil a čekal na ní! ''A proč bych nežila? Pff.'' Řekla trochu nechápavě. Však imaginárně nadtím pokrčila rameny a pokračovala v cestě s ním, koneckonců byl dospělý a určitě tady tu cestu musel znát mnohem lépe, než znala ona. Švihla ocáskem a podívala se na něj, když znovu promluvil, navíc si ho mnohem lépe prohlédla. Trávila s ním čas její dvojnice, ona jakožto originál byla s ním poprvé. Ale něco ji říkalo, že to asi nebude špatný vlk, zvlášť když to byl partner maminky Lucy. ''Chci jít domů. A ty určitě domů jdeš!'' Odpověděla mu tedy. Nechápala jeho smysl otázky. Doufám, že bude maminka ráda, že jsem ho našla! Střihla ouškem spokojeně. ''Jak se jmenuješ? Maminka nikdy neřekla jak se jmenuješ, a ani. vaše děti!'' Přece nebude po cestě ticho, žejo. ''Já jsem Seilah, maminka mě našla v lese, opustili mě. A tak si mě nechala. Miluji náš les!'' Vykládala mu. Vůbec ji nezajímalo, že ji mohl od rodiny kdykoliv vyhnat. Ale to by stejně Lucy určitě nikdy nedovolila, jak ji už znala určitě by mu pěkně pocuchala ten krásný medvídkovitý kožich!

-> Zrcadlové hory (Esíčka)