Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Leden 5/10 / Vento

Bylo až příliš hezký jak jsme se s Ventem v tolika věcech shodovali. ''No právě. Jen ležet na malém prostoru by byla přece nuda.'' Řekla jsem a podívala jsem se směrem na nebe. Po pár vločkách v očích jsem pohled opět sklopila a několikrát zamrkala, abych se zase pěkně rozkoukala. Když nechápal na co jsem narážela, vlastně jsem se aji zamyslela já sama. Měla jsem takový ty puberťácký myšlenky. Prostě si vlk najde svou lásku, zamilují se na první pohled a pohádka se šťastným 'šťastně až na věky'. Když jsem se na něj znovu podívala, pousmála jsem se. Tak šibalsky a lehce do něj bouchla svých bokem. ''Ale jednou třeba potkáš vlčici do které se beznadějně zamiluješ a budeš s ní chtít být do konce života, budeš chtít mít vlastní malé Ventíky, které spolu vychováte a prožijete své štěstí až do smrti.'' Rozpovídala sem se o tom s jiskřičkami v očích. A když se to stane mým příběhem rozhodně nikdy nedospustím, aby skončili jako já. I když jsem měla velké štěstí, i přesto jsem byla na jednu stranu prostě sirotek a jestli někdy budu mít vlastní rodinu, nedopustím aby moje vlčata dopadla stejně. A jak jsem si usmyslela, tak jsem se rozhodla.
Pak jsem se podívala směrem, kterým ukázal a první jsem se snažila v opatrnosti vyjít ten svah o něco výše. V celkové blízkosti se nacházeli skálové zdi. ''Třeba tam nějaká jeskyně bude!'' Houkla jsem ke svému společníkovi a sama se tím směrem vydala. Nemožné aby přece nějakou díru ve zdi, která bude dost prostorná, jsme nenašli. Vždyť už po těch horách jsme chodili už dost dlouho, abychom našli tu pravou!

Loterie 2/5

Poslouchala jsem jeho vyprávění o magii. Mluvil o tom téměř stejně nadšeně jako když vyprávěl o lovu. Asi mu dělá radost vše. To teda koukám. To je fajn. Pousmála jsem se během poslechu toho všeho. ''To by mě zajímalo jestli já taky budu mít magii. A jakou.'' Řekla jsem zasněně a představovala jsem si jaká bude jednoho dne má schopnost, a taky jestli nějakou vůbec mám. Doufám že ano. Uchlácholila jsem se a pak jsem opět věnovala pozornost svému společníkovi. ''A když víš že ji máš, ale ještě si ji neobjevil.. to je trošku klišé, ne? Asi jen nevíš jak začít. Já to třeba taky nevím.'' Zasmála jsem se. Snad abych jej alespoň povzbudila když už nic jiného a opět jsem mávla ocasem.
Dále jsem teda byla opět jedno velké ucho, protože mi vykládat o tom co je v lovu vlastně důležité. Jestliže dobře chápu, popisuje mi jak se loví srny a tak. Pomyslela jsem si, abych si dávala dohromady srozumitelně, pro mě samotnou, tak aby to dávalo smysl. ''Asi chápu.'' Zamumlala jsem po chvíli zamyšleně a snažila si to přebrat po svém. ''Takže je asi lepší mimo jiného lovit ve dvou a více. Hlídat si vítr, pachy, kroky..'' Defakto jsem si to zkrátila na nejmožněji krátkou větu a vskutku to dávalo smysl. ''Jo, myslím že to chápu a asi když se to jeden naučí, tak to není taková věda. Obzvlášť pro skupinu.'' Usmála jsem se a pohled otočila směrem k východu. Už byla poměrně tma a bylo jisté, že brzy se blíží noc. Strávila jsem se Starem celý den a strávím s ním i celou noc. Naštěstí čím déle jsem s nim byla, tím méně mi přišel podivný. ''A jsi rád ve své smečce?'' Začala jsem po chvíli nové téma. Ne, nechtěla jsem z něj tahat nějaký důvěrný informace nebo tak, prostě taková zvědavost a snaha udržet témata aktivní a živá.

Loterie 1/5

Pochutnávala jsem si na tom co tady Star nechal vyrůst. Když pak jedl on, zůstala jsem chvíli naprosto v klidu. Vypadal neskutečně vyčerpaně. Něco málo pojedl i on a pak odpadl jako.. no jako malina. Sklonila jsem hlavu až k zemi a sledovala jsem jej očima. "Hmm." Přitákala jsem, ohledně magie. "Ještě ne. Nemám s magií žádné zkušenosti." Nebylo se nač stydět. Byla jsem ještě vlčetem, kterému se jejich schopnosti ještě neobjevili. Ale dost možná nechybělo moc tomu, ale kdo ví? Třeba se také nemusí projevit nikdy, žejo. Kdo to měl vědět?
"Maliny. To je super. Jsou zajímavé!" Znovu jsem si olízla čumák spokojeně. I kdyby jen na chvíli, tak hlad zaženou. Pak když zmínil co bych vlastně chtěla o lovu vědět zamyslela jsem se. Vůbec jsem přemýšlela o tom co bych chtěla vědět. "Hmm.. já vlastně ani nevím. Třeba stopování? Nebo dle čeho se vybírá nejlepší kořist? A tak no." Vytáhla jsem ze sebe zamyšleně. Podala jsem to vůbec dobře? "Třeba tichost, nebo nenápadnost ta šla zcela mimo mě." Vzpomínala jsem matně na svůj první lov, kdy jsem měla co dělat dohnat ten náskok i když byl zraněný.

Loterie 1/5

Lehce jsem pohybovala ocasem během toho co jsme spolu mluvili o lovu. Že bych tedy sdílela takovou extra radost jakou měl Star, to se říct příliš nedá, ale byla jsem ráda v tom směru, že jsem se mohla naučit něco nového, což se jednomu hodilo, když měl být prospěšný i doma. Chci aby na mě byly hrdí, když mě vzali pod svá křídla. Dali mi domov, rodinu... Pomyslela jsem si proto abych se snad povzbudila pořádně. ''To jo.. Popřemýšlíme nad tím..'' Povzdechla jsem si. Teď by se moc nevyplatilo chodit ven a chtít lovit. Byla tam zima a Star nebyl ve stavu abychom tohle zvládli v pořádku oba. Riskovat jsem moc nechtěla.
Mezitím vypadalo že Starovi pukne hlava jak se soustředil. Už-už jsem se chtěla zeptat nad čím tak usilovně přemýšlí a pak se tu najednou pomalu ze země objevoval keřík. Rostl, rostl až dorosl a dokonce na něm vyrostli červeňoučké plody. Star vypadal že u toho vypustil duši. ''Páni... To ty?'' Magii jsem ještě neviděla přímo v praxi a tak to byla premiera. ''To je.. magie? Páni.. Super.'' Sklonila jsem mu poklonu a usmála se. Začenichala jsem k plodinám a jelikož mi zavoněli tak jsem ji aji vyzkoušela a zachutnali mi velmi a několik jsem jich splupnula. Pak jsem si olízla čumák, ''Páni, co to je? To je skvělé!'' Nebylo to sice maso, ale chuťovka skvělá! Spousta kuliček tam zůstala samozřejmě i Starovi.

Leden 4/10 / Vento

Přikývla jsem v souhlas. Už jsme neměli asi co více řešit v podobě mojí rodiny. Ani jeden z nás jsme nevěděli, že mi dodal sebejistotu podle magie. Prostě jsem se cítila skvěle a v ten moment mi bylo vskutku jedno z jakého důvodu to bylo. Sama sobě jsem to přisuzovala tomu, že mi bylo s Ventem velmi příjemně a viděla jsem v něm skvělého kamaráda a jeho hlas byl tak uklidňující a věděl co říct, když jednomu bylo nejhůř. Jsem tak ráda, že jsme se potkali znovu a že se ukázalo, že můžeme být takový super kamarádi.
''To máš vsutku pravdu. Tyjo, jakto že máš vždycky pravdu?'' Bylo až neskutečné jak jsem s ním se vším souhlasila. Copak nemám svůj názor? Ne, to bylo spíše tím, že jsme pro teď sdíleli stejný názory a tak nebylo proč oponovat. ''Možná by se mi líbilo kdybychom tam měli třeba nějaký malý pramínek čisté vody. Abychom třeba nemuseli cestovat daleko, když bychom měli žízeň. Ale není to pravidlo. Hlavně aby tam bylo dost prostoru a udělali bychom si to tam příjemný. Když to má být naše klubovna.'' Netušila jsem jak jinak jsem mohla naše místo nazvat.
Když nechápal můj náznak na problémy s holkou, zasmála jsem se. ''Nevím.. Třeba se zamiluješ.. Budeš mít někoho rád a ona ti třeba nebude opětovat city, tak se mi budeš moct vyplakat na rameni.'' Zazubila jsem se. ''Chci říct, občas se mají dva vlci rádi ne? Třeba jako mojí rodiče. Mluví o sobě jeden o druhém moc hezky a když jsou spolu jde vidět, že se mají rádi!'' Defakto jsem je spolu dohromady ještě neviděla, ale minimálně o sobě mluvili moc hezky, i když se máma na něj chvíli zlobila, když byl s ostatními tak dlouho pryč. A taťka... no ten mluvil celkově o rodině moc hezky. Když pokračovalo téma přátel, rozhodně jsem přikývla. ''To ano. Budeme ti nejlepší kamarádi! Ty máš sice tu.. tu.. Marion! Ale já za to zatím jenom tebe a je to úplně skvělý pocit!''
Do hor jsme pomalu došli, tam kde jsme se poprvé potkali. V zimě tu byla vskutku zima! Snad uvnitř nějaký jeskyňky bude pěkně teploučko a bude nám dobře!

Leden 3/10 / Vento

Přikývla jsem, když můj strach popsal naprosto skvěle, dokonale. ''Jako jo.. Asi máš pravdu.'' Promluvila s úsměvem. Na jeho další slova se na něj podívala a sledovala ho tak upřeně jako za celou dobu ne. Připadala jsem si náhle v tranzu. Když své slova Vento dořekl, několikrát jsem zamrkala. Pousmála jsem se a rozhodně přikývla. ''Máš pravdu! Nechápu čeho se pořád bojím, jsem přece silná holka!'' Pocítila jsem jakýsi nával sebejistoty a jistoty. ''Díky Vento. Příště až přijdu domů tak opravdu vím, že se nemusím ničeho bát.'' Bylo to divné, že jsem najednou tak obrátila a jen jsem sršela sebevědomím, které mě doposud míjelo obloukem. Mě to nepřišlo tedy divné, byla to taková automatika, přišlo mi to normální, ale pohled na mě musel být veselý.
''Lesy, hory.. To je asi jedno, prostě si najdeme nějaký místo a bude jen naše!'' Zazubila jsem se spokojeně a pokračovala směrem k horám na kterých jsme se viděli s Ventem prvně, i když jsme tam moc času nestrávili. Překvapeně jsem se na něj podívala a několikrát jsem na něj zamrkala. ''Vždyť jsem neřekla nic o tom, že bys mi měl vykládat o členech smečky.. Nebo já tobě.'' Upřesnila jsem, stále trošku nechápavě kde to vzal. ''Taky bych stejně neřekla nic o ostatních co by jim mohlo ublížit.. Myslela jsem když třeba se budeš trápit, nevím, třeba kvůli holce, tak bys mi to pověděl a nemusel se bát že tě nemá kdo vyslechnout.'' Bylo to to první co mě napadlo a tak jsem to řekla. ''Kamarádi přece můžou mít svoje tajemství ne? Nemyslím si, že je na tom něco tak moc špatného.'' Podívala jsem se směrem dopředu, trošku jsem nechápala jeho náhlý skok do zodpovědnosti, vždyť jsem neřekla nic špatnýho ne?

Loterie 1/5

Usmála jsem se nad Starovým nadšením z lovu. Byl tak nadšený i když mu nebylo dobře. ''Tak jo. Budu se těšit na lekci lovu.'' Řekla jsem po chvíli. Nakonec jsem stejně musela využit každou příležitost k tomu, abych se naučila pořádně všemu, co budu používat v životě. '''Prozatím si tady odpočineme a zůstaneme tu. Nejspíše přes noc.'' Podívala jsem se směrem ven, slunce pomalu zapadalo a tak se pomalu vytrácelo světlo díky kterému jsme na sebe dostatečně viděli. ''Zatím mi třeba můžeš povykládat teorii, než se dostaneme do praxe.'' Zazubila jsem se, zdálo se že téma lovu mu dost zvedalo náladu a nemyslel tolik na to, že mu nebylo zrovna dvakrát nejlépe.
V jeskyni byl pohled hluboko dovnitř opravdu krásný, ale určitě se mi nechtělo s nadcházejícím večerem a nocí v ní někde zabloudit a tak jsem se rozhodla ulehnout kousek dál od vchodu, tak abychom zůstali v teple před mrazem, který jen a jen venku stoupal. ''Venku bych v noci asi být nechtěla.'' Poznamenala jsem spíš pro sebe a znovu věnovala pohled Starovi. ''Když tedy přijdeš sám, tak já tě osobně přivítám!'' Zazubila jsem se. ''Tak.. Aby řeč nestála... napadá tě něco? Očividně tu několik následujících hodin strávíme společně.'' Usmála jsem se a překřížila tlapku přes tlapku v ležící poloze, ocásek se tu a tam mihnul.

/Vsuvka pro -> Loterie 3/5

Uvnitř jsem měla pár vteřin sama na sebe, přemýšlela jsem nad tím, proč jsem se vlastně doopravdy bála zůstat v Cedru, seznámit se s Ciri, Viviane a Reonysem. Proč se vlastně bojím minulosti, když si ji ani nepamatuji? Ano, měla jsem uvnitř v sobě obrovský strach a netušila jsem vlastně úplně proč. Třeba mě mamča neopustila schválně... Byla to nehoda.. Někde je, chybím ji a třeba mám i své skutečné sourozence, kterým chybím.. Myšlenky mi v tuhle chvíli létali jedna přes druhou a jedna teorie byla horší, než na předchozí. Ale proč mě to tak trápí? Co mi paměť sahala, to jsem měla ve své hlavě jen Lucy, později Etneye. Lucy mě naučila všemu, co zatím umím, i když toho moc ve skutečnosti zase nebylo. Dala mi domov. Etney, ten i když nadevše miloval svou skutečnou rodinu, měl to srdce aby mě mezi ně přijal a nazýval svou vlastní skutečnou dcerou. Sei.. Třeba se můžeš seznámit s nimi postupně.. Třeba se tak budeš cítit lépe, než mezi ně nakráčet. Vždyť máš mamku a taťku ráda.. Ti tě přece minimálně ze smečky určitě nevyhodí. Snažila jsem se utěšit každou možnou větou a dobrým pozitivem, která mi přistála na mysl. Jo, až se uklidním a tadyhle pomůžu Starovi tolik co je v mých silách.. Vrátím se domů a konečně tam zůstanu. Plán byl jasný vskutku, ale jak vlastně skončí opět realita? To bylo ve hvězdách.

Leden 2/10 / Vento

Ačkoliv jsem to nechtěla přiznat buďto sama sobě, nebo snad nahlas. Nebo respektive vůbec si to připustit... S Ventem jsem se hluboko uvnitř cítila celkem příjemně. Nevěděla jsem sice co to je, mít dobrého kamaráda, ale myslím, že jsem to pomalu poznávala. ''Kdo ví copak nám osud ještě hezkého nadělí.'' Ale nechtěla jsem upřímně moc do budoucnosti zasahovat, bylo to překvapením a co se má stát, to se stejně stane ať se snažíme jakkoliv. ''Máš pravdu.. Bojím se trošku reakce sourozenců víš. Ale... já to zvládnu! Určitě!'' Snad jsem se snažila dodat si trochu sebevědomí a doufala jsem, že to pomůže.
Vyskočila jsem na tlapky a pořádně zamáchala ocáskem. ''Určitě!'' Souhlasila jsem vesele. ''Jestli mám ráda? No. Nevím přesně teda jak ten pocit popsat. Ale myslím si, že asi ano. V lese se cítím teda bezpečněji a lépe, ale celkem v těch horách kde jsme se poprvé viděli trávím dost času, aniž bych si to vlastně pořádně uvědomila, zase jsem v jejich bezprostředním okolí... Třeba moje vnitřní já hory přitahují.'' Přemýšlela jsem nahlas a podívala se okolo sebe a pak zase na Venta do kterého jsem drcla lehce čumákem. Voněl.
''Tak třeba.. Vždycky si povíme co je nového! Nebudeme před sebou nic tajit, ale naopak, co proběhne na našich tajných srazech bude naše tajemství! Bude to naše tajemství, a hlavně i to místo! Bude jen naše!'' Hrkla jsem a vesele kmitala ocasem. ''Začala bych teda tam, kde jsme se poprvé potkali, co? Bylo by to hezký si myslím!'' Zazubila se a natočila se směrem, kde se Zrcadlové hory nacházeli.

Loterie 2/5
<- Zarostlý les (přes Zrcadlovky)

Přesun přes hory byl čím dále na jednu stranu pro mě jednodušší, na tu druhou... No, sníh a zima dělala své. Podívala jsem se na svého společníka s pozvednutým obočím. Čím déle jsem s ním teď trávila čas, tím více jsem byla klidnější, ale kdo ví zdali to dobře či naopak nikoliv.
Ohledně lovu toho tolik už nebylo co řešit. ''Máš lov rád? Poprvé vidím takové velké nadšení.'' Vlastně jsem ve skutečnosti s nikým nikdy ještě neřešila lov, možná to byl ten důvod. ''Mamča ta mi jednou ukázala rybu.. Od tý doby moc příležitosti k lovu jsme společně neměli.'' Že jsem se aktuálně vyhýbala společnosti mé adoptivní rodině, to vědět konec konců nemusel.
Trošku mě překvapilo jeho zaskočená reakce, přehnala jsem to? Svěsila jsem hlavu trochu níže, ale tak, že jsem se mu podívala přímo do očí. Zdálo se, i dle chování těla, že má slova mu spíše ublížila. ''Promiň. Úplně netuším jak mluvit s cizími.. Když nepočítám jednoho vlka, tak jsi druhý cizí vlk kterého jsem kdy potkala... Vlastně třetí, ale s tím druhým to jsem byla s taťkou, takže to dokázal vyřešit sám.'' Mikla jsem rameny. ''Víš co?'' Narovnala jsem se a zazubila, teď už snad na oko i přátelsky, ''Když přijdeš na návštěvu jen ty sám, budu to brát jako dobré znamení! Bydlíme u Velkého jezera, jde vidět tadyhle z hory!'' Ukázala jsem přibližný směr tlapkou, ale defakto v místech kde jsme teď byly zrovna dvakrát nicmoc vidět nešlo.
Pak jsme narazili na jeskyni. ''Lepší než nic, myslím.'' Poznamenala jsem a jako první se rozhodla pomalými a opatrnými krůčky vstoupit dovnitř. Zdálo se, že se jednalo o něco většího, než jen malou neobydlenou jeskyňku.. ''Asi bychom neměli zacházet moc hluboko.'' Poznamenala jsem po chvíli. I tady takhle na dohled od vchodu zůstaneme v rámci možností v teple. ''Už je ti lépe?'' Posadila jsem se, podívala se na svého černo-bílého společníka a znovu se usmála.

Loterie 1/5

Pokývala jsem hlavou, když tedy souhlasil, že by mi něco co se týkalo lovu mohl ukázat.. Nebo alespoň vysvětlit vzhledem k jeho aktuálnímu stavu. Čím déle jsem s ním byla, tím více jsem byla klidnější, nejspíše se tedy o jeho past nejednalo. Přesto jsem stále byla ostražitá a zas tolik jsem se neuvolnila, jen trošičku. ''No řekněme, že moje kořist byla raněný mládě, který kulhalo. Takže jsem měla štěstí že jsem na něco takového zraněného narazila.'' Jistě, doma bylo maso na zimu ukryto, ale bylo to na celou zimu a pro šest hladových krků, nyní sedm.
Když chtěl zvesela vědět kde se Cedr nacházel, podívala jsem se na něj a zastřihla jsem ušima. ''A můžu ti věřit, že bys nepřišel se svými kumpány a nerozhodnete se, že naší malou smečku zaberete, či hůř?'' Pozvedla obočí. Bylo jen realistické, že nebyla k cizinci tolik důvěřivá ačkoliv se rozhodla, že mu pomůže?
Zjistila jsem, že kráčíme směrem k horám. Zasmála jsem se, neboť jsem se nonstop pohybovala právě kolem, nebo v nich. Takové osudové hory pro mě! Jestli já v nich neprožiju celý svůj život s takovou. Ale na druhou stranu, neměla jsem to daleko k vyhlídce kde mě vzal taťka a vždycky budu mít Cedr nadohled. To byla utěšující myšlenka. A taky jsem mohla vidět na ten Asgaar, který Etny tak moc neměl rád. A na Borůvkový les!

-> Zrcadlové jeskyně (Přes Zrcadlové hory)

Loterie 3/5

Když se ukázalo, že je celkem v pohodě chodit sám, ulevila jsem si. Ale i tak jsem byla připravená kdyby náhodou zavrávoral. Ale doufám že ne.. Mám ráda celkem svůj kožich a nemusí být znovu zase celej mokrej od sněhu! Ve skutečnosti tedy mokrej od sněhu vskutku byl a ty lepivé kousky, kterých se budu zbavovat tak dlouho!
Pro lov se velice nadchnul, skoro jakoby byl v najednou v pohodě! Přimhouřila jsem nad tím oči, ale lehce pak zavrávoral, takže jsem to přisoudila k tomu, že nejspíš skutečně lov tak moc miloval, že to ho dokázalo alespoň trošku nakopnout. ''Tak to je super. Třeba mi u toho alespoň poradíš nějaký fígl, i to třeba pomůže.'' Mile jsem se usmála, To jediné mi bohužel nestihli pořádně ukázat.. Problesklo mi myslí, ''U posledního lovu jsem měla víc štěstí, než vlastního rozumu.'' Zasmála jsem se nad tím, že jsem svůj první úlovek chytla jen díky tomu, že to mělo poraněnou tlapku a kulhal.
Poslouchala jsem poté jeho vyprávění odkud pocházel. Rázem mi hned tedy porušil moje plány o tom, že bych ho mohla stáhnout do Cedru stejně tak, jako to bylo u Warise, Nu co se dá dělat. ''Já? No, řekněme že si vůbec nepamatuju odkud pocházím nebo tak. Máma mě našla ještě jako nemluvně.. Teďkom žiju v Cedrovém lese ve smečce. Je to malá smečka, ale doufám že se časem rozrosteme.'' Pověděla jsem tedy svou část. Čím více jsem si sama zvykala na to, že Lucy s Etneyem byly mými adoptivními rodiči, tím se postupně můj zakořeněný strach rozplýval. Otázka zní.. Proč se Ciri, Vivi a Reonyse tak bojím? Protože mě jednou rodiče opustili.. a bojím se že mě i tito opustí, kdyby mě nepřijali oni? Dala jsem si dotaz, který poprvé zněl trošku rozumně od chvíle, kdy jsem pořád a pořád přemýšlela nad mým strachem se setkání s nimi.

Loterie 2/5

Podívala jsem se na něj a nastavila uši směrem k němu, abych slyšela co mi poví. Chápavě jsem přikývla. "To je smutné... ale třeba si rozpomeneš." Snažila jsem se jej povzbudit, určitě mu to třeba zvedne náladu. "Zvládneš jít sám?" Zeptala jsem se a postavila jsem se vedle něj, ale na druhou stranu jsem byla stále připravená kdyby to byla past. "Najdeme teda nějakou noru a pak.. no.. alespoň se pokusím něco ulovit.. ale to ti moc neslibuji. Hlavně v takové zimě, ale třeba ni cestou narazíme na nějakou mršinu.. například mládě co začátek téhle zimy úplně nezvládli." Uvažovala jsem nahlas a poočku vlka sledovala. "A... na žízeň ti asi můžu doporučit.. nejspíše jenom tenhletec sníh... nechat ho roztopit. Když jsem naposledy viděla velké jezero, už bylo způlky zmrzlé, malé říčky asi už zmrzlé budou." Nejspíše než najdeme nějaký úkryt padne noc. A bude lepší asi tak či onak nějaký úkryt najít. Že já hloupá nezůstala doma.. hloupá Seilah. Opět jsem si na sebe ponadávala. "Odkud pocházíš?" Zeptala jsem se, aby třeba řeč nestála.. doslovně jsem mohla zkusit to co Etny. Žejo?

Loterie 1/5

Ještě chvíli jsem pod stromem sama na sebe nadávala a pak mě vyrušil blížící se chůze. Ve sněhu to pěkně křupalo. Jelikož bylo ještě dost bezvětří, hlavně tady mezi stromy minimálně zvuky teď šli slyšet dostatečně. Aniž bych se musela nějak více namáhat brzy se mi někdo ukázal sám. Vypadalo to na dospělého vlka a značně vysíleného. Vyskočila jsem na tlapky a oklepala ze sebe sníh. "Nazdárek." Řekla jsem s úsměvem, abych dala najevo, že nejsem vzhledem k jeho viditelně špatnému stavu nebezpečná. Popošla jsem pár kroku k němu. "Nemám páru. Ale mohu ti pomoci, můžeme najít nějakou noru a dát tě trochu dokupy." Ano, neměla jsem sebemenší důvod pomáhat cizinci, mohla to být past. Ale jen z pohledu na něj mi ho bylo opravdu líto. "Jmenuji se Seilah, těší mě Staré." Vzhledem k jeho stavu jsem vynechala princeznovské představování. Stejně by si jej neužil tak jak bych chtěla, žejo!
Popošla jsem až k němu, ale své rameno jsem mu ještě nenabízela, Ještě by mě shodil do sněhu! Oproti němu jsem byla dost ještě malá, i když už jsem neměla zase tolik daleko. Zblízka jsem si jej prohlédla, byl samá jizva, nejspíše toho měl spoustu za sebou a tak jsem nakonec zase udělala krok zpět. Jakýsi pud sebezáchovy, žejo. Vždyť to mohla být past! "Co se ti stalo?

Leden 1/10 / Vento
//zkusím změnu na první osobu, ta mi sedí u samic víc

Pousmála jsem se, když do mě dloubl čumákem a řekl svá slova. "To máš pravdu Ventíku. Myslím si, že tohle byl náš osud. Najít životní dobrodružství někde jinde!" Z vesela jsem zavrtěla ocasem, abych dala najevo že s tím souhlasím. "Abych ti řekla pravdu jsem u té adopce jsem srabík. Už dvakrát jsem utekla... ale tentokrát už neuteču! Vím že mě mají rádi, vždyť mě nazývají svou dcerou a já je svými rodiči!" Řekla jsem odhodlaně, snad abych si nahodila trošku toho sebevědomí.
Když po mě hodil sněhovou kouli, prostě jsem mu to oplatila! A tak jsme se chvíli koulovali!
Bylo to příjemné odreagování od nepříjemných a velmi osobních debat, i když se zdálo že jsme s Ventem byly na tom dost podobně a tak jsme se před sebou snad neměli o čem stydět.
Když jsme skončili celý od sněhu a z mé strany i bylo plno smíchu, tak pokračovalo téma o našem společném zvyku a krytu.
Podívala jsem se na Venta z úsměvem a rozhlédla se. ''Možná by bylo super kdybychom měli i pěkný výhled. Co tak někde trošku více do hor? Nebo si můžeme zkusit vyhrabat noru u toho největšího stromu, který najdeme!'' Navrhla jsem a u toho vesele pohupovala ocasem. ''I když, na hrabání a na naše tlapy bude asi půda dost pevná.'' Uvažovala jsem nahlas a podívala se na Venta co na to říká on. ''Asi tedy někde kde bychom měli pěkný výhled!'' Zopakovala jsem znovu svá první slova a vlastně i Ventův prvotní návrh. ''To si můžeme vymyslet celkově něco! Ne jen na.. no na ty Vánoce.'' Dodala jsem s připomenutím. ''Přece se nebudeme scházet jen v zimě ne?''