Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Loterie 2/5
<- Rozkvetlé louky (Přes Kaštanový les)

Cesta trvala o podstatnou dobu dýl, než jsem si zvykla okolo pobývat, ale minimálně jsem si provětrala hlavu a i vůbec myšlenky, vztek, který jsem v sobě měla postupně vymizel. Pořád jsem samozřejmě byla naštvaná, a nechápala jsem stále co svými slovy myslel, v čem jsem byla rozmazlená? Proč mě tak ponížil a ponechal mi na mém krásném rameni tak hlubokou ránu, která se jen tak nezhojí!? ''Ale aspoň to už nekrvácí.. No ale pořád to bolí a nejspíš ještě pár dní bude.'' Vzdychla jsem a na druhé straně rokle jsem si znovu pod jedním ze stromů sedla a znovu to několikrát olízla. Ano, krev už netekla, ale bystré oko poznalo, že to byla opravdu čerstvá rána. A mimo jiné, kdo mě viděl chodit, kulhala jsem, neboť nebylo zrovna příjemné na tu tlapku došlapovat. ''Achjo.'' Vzdychla jsem si a rozhlédla se. Jednou... Jednou budu tak silná, že se mi takový vlci budou klanět. Tiše jsem zavrčela, a pak se znovu uvolnila, rozhlédla se kolem. Kde jsem to došla tentokrát?

Loterie 1/5
<- Jižní Galtavar (Přes Smrkový les)

Díky, v tuhle chvíli, zmatený orientace jsem se dostala na blbou stranu, do jiného lesa, než jsem tedy původně chtěla. Ale aspoň jsem se mohla dát trošku dokupy, než se ostatním ukážu zase na oči. Když jsem měla pocit, že jsem od vlka dostatečně daleko na chvíli jsem se posadila a oddechla jsem si, jelikož jsem byla fakticky zmohlá. Natočila jsem se tak, že jsem si začala od ránu olizovat. Krev měla železitou chuť a jelikož byla má vlastní... no, nejlépe zrovna nechutnala. Po chvíli jsem si odplivla, ve sněhu se má krev jen leskla. Oklepala jsem sníh ze sebe a ještě chvíli pokračovala v olizování, brzy to přestalo minimálně krvácet, ale bylo to vskutku hluboké a nejspíš vypadalo, že tam určitě zůstane jizva. ''Tohle.. Mu jednou vrátím. Musím, takhle mě zohyznit.'' Znovu jsem si odplivla a poté se vydala opět na cestu, která vedla přímo za mým čumákem.

-> Úzká rokle (Přes Kaštanový les)

Loterie 1/5

Bolest mi od ramene, od krvavých šrámů z vlkových drápů, šlehala do celého těla. Naštěstí se má snaha podařila a podařilo se mi do té tlapy, která se mi zarývala v rameni zakousnout. Něco řekl, ale i přes vlastní na půl vrčení, na půl kňučení, jsem slyšela tak polovinu slov. Uši jsem měla stažené až k zátylku. Víc poníženě jsem se fakt cítit v tuto chvíli nemohla.
Nakonec si vyškubnul tlapu, slezl a posadil se bokem, aby si olízal tlapu jako kočka svou ránu. Ještě pár vteřin jsem ležela, ale nakonec jsem se pokusila postavit. Tlapy se mi třásli, po srsti stékali lepkavé cestičky z kapek krve, jenž stále pocházeli z krvavé rány. Na vlka mi nejspíš zůstane hluboká vzpomínka.. Podívala jsem se na něj, zabodla do něj své žluté oči. Tak abych si ho prohlédla pořádně a zapamatovala si jak vypadá. ''Já... zesílím. Zesílím a pomstím se ti za tohle.'' Ponížil mě, ale já ho donutím jednoho dne mi líbat tlapy. Samozřejmě, ale pro teď jsem pelášila jak nejrychleji mi mé zranění dovolovalo- přesněji řečeno jsem si to pryč kulhala, ale hlavně jsem mizela vlkovi z dohledu. Zavrčela jsem, ''Tohle mu jednoho dne oplatím a to dvojnásobně.'' Byla to vskutku životní lekce...

-> Rozkvetlé louky (Přes Smrkový les)

Loterie 1/5

Vlk byl čím dále horším společníkem a já se jen hluboko uvnitř modlila, aby toto setkání už bylo u konce. Zcela jistě to bude to nejhorší na co budu v nejbližší době vzpomínat. Rafnutí do jeho tlamy způsobilo krvavé šrámy ze kterých vyletěli kapky krve do všech stran jakmile se z mého, né příliš silného stisku vyprostil, cukl a oklepal se. Cenila jsem své zuby a uši držela vztekle u zátylku a z mého hrdla se ozývalo hluboké vrčení. Během jen krátké chvíle do mě zpětně strčil, nedalo se však říct, že jsem to úplně nečekala, čekala, ale pod váhou a síly vlka jsem se nemohla v téhle chvíli příliš rovnat a tak skutečně mě hodil k zemi. Když drápy zaryl do mé kůže zakňučela jsem. Bolelo to hlavně v oblasti ramene, tam se zaryl mnohem hloupěji a zpoza jeho tlamy se objevila krev, která pomalu stékala až na zasněženou zemi. ''Jsi ubohý.'' Zavrčela jsem znovu. Aktuálně přes bolest, ani přes jeho váhu, která mé tělo tlačila k zemi, jsem se stále nechtěla tak jednoduše vzdát. Nechtěla jsem si to nechat líbit. A tak jsem se snažila po pár vteřinách kroutit tak, abych se tlamou zachytla jeho tlapy, která se mi zarývala v rameni.

Loterie 1/5

Šlehala jsem ocasem jako kočka, která se chystala zaútočit. To opravdu existovali takoví vlci, kteří ze všeho udělali velký špatný? Nejspíš ano a stále jsem s ním měla veškerou čest. Žádné ze slov mi příliš nepomáhalo se z téhle situace dostat ven. A cítila bych se pak ještě hůř, kdybych prostě utekla. ''Měl bys to rozvést. Takové hloupé nedochůdče, jak si myslíš, přece potřebuje všechno na zlatým podnose.'' Zavrčela jsem opět.
Vlk mi zavrčel až do obličeje. Prý kde je moje místo. Kde je moje místo, to jsem se rozhodla už dávno. Ze mě jednoho dne bude ta nejúžasnější vlčice, kterou každý bude obdivovat! A když myslím tím, že každý, i tadyhle zlosyn to pozná! ''ZATÍM jsem slabší než ty. Se ti to dovoluje na vlčata, protože víš že se nemáme pořádně čím bránit!'' Zavrčela jsem znovu a když byl se svou tlamou dostatečně blízko, jakmile mi dýchal do obličeje, v ten moment jsem vyjela a tedy rafla jej přímo do tlamy, která byla dostatečně blízko, takže to bylo takové nečekané. Bylo jen jasné, že tohle byl jen jeden z mála útoků, které mohli něco způsobit, další? Inu.. To je nám jen záhadou.

Loterie 3/5

Lehké povrčování se přesunulo do jednoho, nebo dvou hlubších hrdelních zavrčení, které šlo slyšet pěkně i bez přes vítr, který se do nás opíral. ''A jak se mám asi dle tebe chovat? Hraješ si na někoho kdo o životě ví všechno? No tak prosím, zasvěť mě.'' Štěkla jsem. Nebudu lhát, vlk mě štval tak neskutečně moc, že jsem se držela z posledních pár sil, abych neudělala tu největší chybu, která mě mohla připravit o více, než jen pár chlupů.
Po chvíli, po jeho posledních slovech jsem se postavila, snažila se i celkem hrdě, ale vztek zaslepoval můj úsudek. Stačilo, aby vlk ještě jednou naposledy ji osočil ze svých problémů, i když mě vůbec neznal a nevěděl co už jsem stihla zažít. ''Až poznáš někoho víc, rozhodni o jeho chování. Takhle mě vidíš prvně v životě, neznáš ani jediný krok v mém životě a dohadujeme se tu vlastně o ničem, protože jen si dovoluješ na slabší.'' Štěkla jsem. Byla to snad jediná záchrana která mě napadla k tomu dostat se z téhle zapeklité situace ven. Ale taky... taky mohla zapříčinit i něco horšího.

Loterie 2/5

Zlost na vlka ve mě jen stoupala. Kdyby nebyla má srst mokrá a slepená od sněhu, dost možná už by byla vztekem celá zježen. Ale můj vztek na mém těle znázorňovali dost i uši stažené k zátylku a tiché chvilkové vrčení. Jestliže byl vlkův cíl štvát každého kolemjdoucího, u mě se mu to podařilo zcela z působivým efektem. Jen těžko jsem opravdu zvládala novou emoci, kterou jsem v sobě díky němu objevila. "To nejspíš tě tvoje generace musela těžce zahrnovat láskou, kterou nyní obtěžuješ nás mladší." V očích mi prolétla jiskra vzteku, ne že šla teda nějak extra vidět v nynějších podmínkách. "Snad si takový odvážný i na stejně staré. Nebo jsi s**b a troufáš si na mladší?" Neměla jsem už důvod snažit se chovat slušně, vždyť on také žádnou slušnost neměl! Jeho další slova přilévali olej do ohně, protože vskutku nevěděl o mě naprosto nic a mlel mantem slova, která mi na jednu stranu i hodně ubližovala. "Nic o mě nevíš. Naprosto nic, takže tyhle své řeči si nechej pro svoje děcka. A nebo radši ne. Představa že by byl můj otec jako ty, jsem ráda že jsem ho nikdy nepoznala." Až jsem si odplivla. Samozřejmě jsem myslela toho biologického. To samé jsem mohla říct i o své biologické matce.

Loterie 1/5

Znovu jsem se zamračila, protože vlkovo chování ke mě se mi nelíbilo a jelikož to bylo poprvé, tak jsem úplně přesně nevěděla jak bych měla na takovéto chování dobře reagovat. Snažila jsem se nedávat příliš najevo to, že nad jeho slovy přemýšlím a ještě se snažím vymyslet vhodnou odpověď, aby to zas neotočil proti mě. ''Kdybys na tu zem občas koukal, dost možná by sis mě i všiml, místo toho máš hlavu v oblacích!'' Řekla jsem tedy po pár vteřinách. Zda to dávalo smysl? Ani jsem nevěděla, ale rozhodně jsem si to nechtěla nechat líbit! Zda to otočí proti mě znovu? Dost možná.
Byl každým svým slovem v mých očích zlejší a zlejší, a já vskutku stále nevěděla jak s někým takovým jednat, abych mu dost dobře ukázala, že není na místě, aby byl krutým sobcem, co uráží kde koho na potkání. ''Nic o mě nevíš.'' Sykla jsem podrážděně. Nebyla jsem tak nezkušená. Teda... byla jsem, to jo, ale neměla jsem jen růžový svět. ''Nevím co se stalo tobě, ale své mindráky si nechej pro sebe a nesvaluj vinu na náhodné kolemjdoucí.'' Stále jsem byla zamračená, ale teď už bylo těžko říct zda to bylo kvůli tomu, že sněžilo a foukal nepříjemný vítr a nebo to bylo protože ve mě vstoupal vztek vůči černému vlkovi, který si do tlamy snad neviděl.

Loterie 1/5

Ano, vskutku jsem nechápala reakce tohoto vlka. Zatím jsem ještě nenarazila na někoho kdo by se ke mě chovat byť jen trochu zle a tak jsem nevěděla úplně přesně jak bych měla reagovat na někoho takového. Ale rozhodně jsem nechtěla to nechat jenom tak! Líbili se mi lichotky, líbilo se mi když mi někdo projevil aspoň trochu úcty! Ale tohle? Ne, to se mi nelíbí, on se mi nelíbí! ''Máš se koukat pod nohy, když se ti nelíbí do někoho vrážet a svou chybu dávat ostatním!'' Zamračila jsem se. To vážně chce naznačit, že je vlastně moje chyba, že ON vrazil do mě? Tak to teda ne! Docvaklo mi jak svá slova myslel a i když jsem třeba mohla přijít k úrazu nebo tak, rozhodně jsem si to nechtěla nechat líbit. A navíc už jsem skoro byla doma, takže jsem se tolik nebála, že by mě třeba taťka, nebo mamka nepřišli zachránit. Na jeho další slova jsem se zamračila, i když to nejspíše nešlo tolik v tom sněhu vidět. ''To teda ne! Já se naopak domů zrovna vracím, ale co je do toho takovému buranovi, hm?'' Zašlehala jsem ocasem a znovu si ho snažila přes vítr pořádně prohlédnout. To mu uletěli mouchy nebo proč je takovej? Jen těžko jsem snášela tu náhlou změnu u nově poznaného, Měla bych se mu líbit a měl by mi projevovat nějakou úctu!

Loterie 1/5

Procházet jindy touto plání bylo vskutku jednoduché, ale nyní.. nyní se to zdálo skoro nemožné. Když byl zrak momentálně vyřazen z fungujicích smyslů a ostatní taky zrovna příliš nepomáhali, jeden se cítil skoro až dezorientován. Když v tu najednou náraz! Pod náporem silnější a větší postavy jsem udělala krok dozadu. A najednou jsem zaslechla i hlas, zněl strašně... nepříjemně. I já se tedy snažila v tomhle větru a pod náporem sněžení do očí pořádně zaostřit. Srst viníka v sněhovém obalu dost razil, stejně tak jako razila moje srst. Zamračila jsem se, ačkoliv to nešlo poznat, protože díky vlivu okolí jsem měla zamračený výraz celou dobu, abych vůbec něco viděla. A vlk ani nevypadal že by mohl být sympatický společník! ''No dovol, tys do mě strčil!'' Ohradila jsem se. Jeho slova se mi ale vůbec nelíbila! Já chápu že je to počasí na houby, ale takhle silně do někoho strčit! Dost možná bych hodila i nějakou uraženou grimasu, ale to bylo bohužel mimo možnosti, teď byl jeden rád, že vůbec viděl na centimetr před sebou.

Loterie 3/5
<- Mahtae Sever

Chvíli jsem si aji myslela, že ta největší kosa a mráz přicházela od nezamrzlé řeky, ale mýlila jsem se. Jakmile jsem se dostala na pláně poskytl se mi pohled na sníh který padal z nebes, stejně tak jako si vítr hrál s tím, co už přistál na zemi. Vířil ho všude kolem. Sníh mi padal přes oči a já je musela mít zcela přivřené, abych vůbec alespoň na krok viděla. ''No snad v těch závějích se neztratím..'' Řekla jsem si a pořádně se oklepala, ne že by to mělo nějaký význam, ale měla jsem v ten moment pocit již těžkého těla jak srst ztěžkla. Nemělo to vskutku žádný význam, byla jsem promoklá z vloček, které se roztopili, jak slepice. Zavrčela jsem si sama pro sebe a pomalu se vydala kupředu. Vítr se do mě opíral, závěje mi ztěžovali pohled dopředu. Ovšem cesta se zdála ještě složitější, když už jsem se ji vydala, než se na první pohled zdála. Kroky byly pomalejší, než se prvotně zdálo a boj s přivřenýma očima také nebyl zrovna v dohlednu vyhrát. Že já ještě nepočkala. Proč jsem nad tím nepřemýšlela a vždycky jednám dřív, než přemýšlím! Nadávala jsem si.

Loterie 2/5
<- Zrcadlová jeskyně (Zrcadlové hory)

Projít hory už nebyl takový problém, jelikož jsem v nich opravdu byla momentálně pořád a tak už jsem si postupně vyhmátla super cestičky. Samozřejmě bez sněhu by jich bylo mnohem víc a určitě by se mnohem mnohem lépe pohybovalo, a mráz a vítr rozhodně nenapomáhal.. Ale, byla to cesta domů a nejrychlejší a tak jsem neměla se tomu jak vyhnout. Naštěstí v lese bude zase mnohem lépe. Došla jsem k řece. Ta k mému údivu ačkoliv byl mráz silný, nezmrzla. A tak jsem hledala vhodnou cestičku k tomu, abych mohla projít. Naštěstí, k mému samozřejmě, to příliš dlouho netrvalo a tak jsem rychle prošla na druhý břeh a pokračovala jsem dále. Vítr byl vskutku až kousavý a já si doposud neuměla představit, že by zima mohla být taková krutá. Jestliže jsem se já narodila v zimě, to mi je záhadou jak jsem to mohla přežít až do chvíle, než mě našla máma. Pomyslela jsem si trochu rozmrzele, že jsem vůbec to poměrné teplo a hlavně bezvětří vůbec opouštěla.

-> Jižní Galvar

Loterie 1/5

Znovu jsem se zasmála. ''To zní jako kdybych měla za chvíli umřít.'' Z lehu jsem se vyhoupla do sedu, neboť takové dlouhodobé ležení mi už celkem vadilo, již dlouho jsem neležela jen na místě nehybně a tak dlouho, byla jsem zvyklá se celkem pohybovat. No snad se ale naučím i odpočívat ať jsem taky někdy ve smečce. Zvláštní co mě ten strach ze setkání s nevlastními sourozenci naučil. Prolétla mou myslí myšlenka a pak jsem opět oči zapíchla do Stara, který pokračoval o Smrti. ''To je asi fakt. No uvidíme, třeba se s ní jednou setkám i já.'' A jestliže uměla pomoci zlepšovat magii a já ji měla jednou ovládat, zcela jistě jsem zatoužila se s ní setkat. A beztak z ní půjde menší strach jak z nevlastních sourozenců. Uchechtla jsem se.
Když zmínil mé jméno, opět jsem mu zavěnovala plnou pozornost. Chtěl lekci lovu odložit na jindy, chtěl se ukázat doma. Chápavě jsem přikývla. ''Ale jistě. Vůbec mi to nevadí, alespoň máme důvod se zase vidět ne?'' Mrkla jsem na něj a znovu švihla ocasem.
Do mého čumáku vstoupil pach, neznámý.. Pomalu jsem se začala rozhlížet, a nemusela jsem hledat dlouho. Majitel- nebo spíše majitelka- se k nám přiblížila sama. Stále jsem seděla a pohled jednoduše jen do neznámé zapíchla. ''Ahojky.'' Usmála jsem se mile. ''V pořádku, taky jsme se tu schovali na noc. A beztak tady můžeš teď odpočívat ty.'' Stále jsem se usmívala. Na její tón hlasu jsem se příliš nedívala, Etney povýšeným hlasem mluvil pořád a tak jsem si zvykla a nebrala jsem to jako něco nad čím bych se měla pozastavovat, koneckonců tu a tam mi to do povýšeneckých tónů utíkalo taky. Ne často, ale sem tam se to projevilo. ''Já ti rozhodně tohle malé vyrušení odpouštím, stejně už budu muset jít. Právě jsme se tadyhle taky chystali rozloučit, musím se vrátit domů.'' Nemusela jsem to vysvětlovat, ale říkala jsem to případně i pro Stara. ''Ráda jsem tě poznala. Budu se těšit až se uvidíme příště a ukážeš mi tvůj lov.'' Zazubila jsem se na Stara a podívala jsem se na cizinku. ''Jestli jsi v zemích, které ti ještě nejsou známé... Snad se ti tu zalíbí a jestli to tu znáš. Mou poznámku ignoruj.'' Mrkla jsem na ní a otočila se k východu. ''Tak ahojky Stare!'' Rozloučila jsem se s vlkem se kterým jsem zde strávila den i noc, ''A vám také přeji.'' Otočila jsem se i na neznámou a než došlo vůbec na nějaký jména nebo tak, vytratila jsem se z jeskyně do té zimy. Už svítalo. Mráz stále trval, zvedal se vítr...

-> Mahtae Sever (Přes Zrcadlové hory)

Loterie 4/5

Možná bych se i začervenala kdyby to bylo možné, ale nebylo a tak jsem se jen vesele zahihňala lichotce. Tahle jediná věc se mi potvrzovala pořád, lichotky se mi strašně líbili a prostě jsem je chtěla poslouchat vkuse a pořád. ''To ti pěkně děkuji. Takové dvě malé světýlka ve tmě.'' Zazubila jsem se. Když jsem se naučila lichotky přijímat, možná bych se je měla naučit i dávat? ''Ale taky ti ty oči celkem sedí. Ale uvidíš, třeba se jednou zbarví dle toho jak sám toužíš.'' No, přesvědčivě to nejspíš neznělo, ale rozhodně jsem se pěkně usmívala a tak tomu dalo určité kouzlo mladé puberťačky. ''Jo?'' Zamyslela jsem se. ''Léto mám za sebou a teď zima. Myslím, že jsem se narodila někde touto dobou v zimě. Ale jen si to myslím, kdo ví. Tak třeba brzy se to objeví? A nebo taky ne.'' Mluvila jsem přemýšlivým tónem a pak jsem nad tím mávla tlapkou. ''Polemizovat o tom mohu, ale co se dá dělat, stejně si budu muset počkat až se objeví, když se objeví. Až se mi jednou objeví, tak ti to povím až se příště uvidíme, jo?'' Znovu jsem se zazubila vesele a několikrát mávla ocasem.
Přikyvovala jsem, když mi pověděl o zdejších bozích, dle něj tedy polobozích. ''Tak to jsem zvědavá až ji někdy potkám. Snad nedostíhá přímo svému jménu..'' I když jsem úplně nevěděla co to smrt je, věděla jsem že je určitě opakem života i Života.
Pokračoval v popisu toho co ve smečce mají. ''Zajímavé.. Určitě se tam vrátíš rád až zase bude světlo a snad se trochu oteplí. Koneckonců tady asi nechceme zůstat po zbytek zimy, to by asi nešlo.'' A já se také chtěla vrátit domů. Už bylo na čase se postavit svému osudu čelem, svým nevlastním sourozencům. A mám takový pocit, že si to zase jenom myslím a zas uteču.. Tiše jsem si povzdychla, ale na Stara jsem se stále usmívala. ''Jo takhle.'' Zasmála jsem se když mi vysvětlil své vyjadřování o strýcích a tetičkách. A když se zeptal zpětně, zavrtěla jsem hlavou. ''Dětství jsem strávila výhradně z rodiči. Nedávno jsem potkala jednoho vlka, přibližně v mém věku, akorát to jsem se ani jméno nedozvěděla. Pak jsme s tátou narazili na Warise, kterému jsme nabídly přístřeší na zimu v naději že by se snad rozhodl že zůstane, ale kdo ví, vykládal že má velké plány, ale na zimu rozhodně rád zůstane.'' Nadechla jsem se, abych do plic nasála nový vzduch, ''A teď tebe.'' Bylo vlastně až žalostné, jak málo vlků jsem za svůj krátký život stihla potkat. Ale doufám že to se zlepší a začnu konečně poznávat zbytek světa, ale zároveň být prospěšná rodině a smečce. Takovou oběť, že se mě ujali a přijali za svůj, je to dluh, který jen těžko splatím. Díky nim jsem ještě naživu.

Loterie 3/5

Usmála jsem se při jeho potvrzení o tom, že mě jistě jednoho dne magie také čekala, ale kdy bude? ''A i kdyby se nezbarvili... myslím že se mi moje barva očí líbí.'' Zasmála jsem se. Nakonec, byla jsem na ní tak zvyklá že neumím si sama sebe představit z jinou barvou očí a tak jsem doufala, že až se jednoho dne probudí moje magie, oči mi nezbarví. Třeba jsou právě takovýhle jedinci, kterým se oči nezbarví i když svou magií mají. ''Ale myslím že to má asi čas. Koneckonců, jednoho dne to bude si myslím.'' Zazubila jsem se spokojeně a znovu zašvihala ocasem.
Když mluvil z zdejších bozích, opět jsem se stala jedním velkým uchem. Vskutku jsem se od něj dozvídala tolik novostí! ''A kdo to jsou? Ten Život a Smrt?'' Padl znovu dotaz. Za chvíli mu asi budu připadat hloupá. Ale jsou to témata na které s mamkou a taťkou ještě tak nějak nedošlo a tak jsem neměla důvod se na to ptát, když jsem o tom nevěděla a vše to slyším poprvé právě tadyhle od Stara.
K lovu už jsem pak jen přikývla. ''Dobře, dobře. To chápu, pak to vyzkoušíme i v praxi.'' K teorii už asi toho více nebylo co probírat, protože jsem naprosto netušila na co dalšího bych se měla ptát, vysvětlil mi to celkem srozumitelně.
Kolem smečky vypadal že byl velmi nadšený. ''Super. To je fajn že jsi tam tak spokojený.'' Zazubila jsem se. ''Naším lesem také protéká říčka, ale jinak nic speciálního jako mlhu nemáme. Myslím.. Stromy máme vysoké a husté, takže je mezi nimi dobře a náš úkryt je prostorný a suprový. A o nějakým mluvicím zvířátku teda zatím nevím. To asi nemáme, jinak by mi to mamka nebo taťka jistě řekli.'' Zamyslela jsem se. Ale kdo ví a třeba má každá smečka něco svého a ta naše taky, akorát zatím na to nedošla řeč. ''Ale myslím že v ní budu dlouho spokojená. Akorát doufám že se trochu rozrosteme, teď jsme defakto smečka pouze o rodinných členech.'' Plus možná Waris pokud by se rozhodl zůstat i po zimě. Kdo jen ví? Zamyslela jsem se nad tím jak vlastně dopadlo setkání mamky s Warisem. Utekla jsem asi příliš brzy, ale nakonec.. Však se to dozvím. ''Všimla jsem si že dost známých jmenuješ 'teta' a 'strejda'. Má to nějaký hlubší význam?'' Padla další otázka. Třeba to má nějaký výhody někoho oslovovat strýc a teta? Rodinné závazky šli vskutku mimo mě, bohužel. Vše jsem se teprve pomalu učila.