Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Snažila jsem se držet vzadu koziny zadní nohy, aby se už nezvedla. Pocítila jsem pár kopanců jejím volným kopytem. Bolelo to, ale byla jsem plná adrenalinu, že jsem to prostě nechtěla pouštět a nechtěla jsem aby ještě našla v sobě naději, že by snad mohla utéct. Ale postupně každý její pohyb slábl, intenzita jejího bránění se pomalu ochabovala. Ach ano.. Koza nakonec zemřela... Padla proto aby nasytila žaludek dvou vlků, kteří se jen náhodně setkali. Pustila jsem i svůj stiskl a pomalu se postavila na nohy. Musela jsem se oklepat a lehce jsem zaúpěla. Rány kopytem ač nebyly její plnou silou, cítit rozhodně byly. ''Taky si myslím, ale hlavně díky tobě.'' Nemohla jsem mu nepřiznat hlavní zásluhu, sama bych kamzíka jednoduše nesložila. ''Myslím že to pár dní ucítím, ale asi dobrý. A co ty?'' Usmála jsem se k němu. Taky si protahoval svou zadní nohu, takže můj pohled při mé otázce zamířil právě na ní.
Pak nakonec pokynul hlavou k našemu úlovku. Jeho slova tak příjemně rezonovala v hlavě, až jsem se musela prostě zazubit. ''Děkuji ti.'' A s kývnutím jsem se do kozy pustila. Vlastně jsem zůstala tak či onak u zadních nohou. Po takové době jsem se skutečně nakrmila do syta. Nakonec jsem se pak posadila a spokojeně si oddychla. Tak takhle vypadal plný žaludek? ''Dlouho jsem se už takhle nenajedla. Jsem ráda nakonec že jsme nedorozumění hned vyřešili a díky tobě se dokázalo tohle ulovit.'' Má vděčnost byla vskutku znát.

Jakmile jsem za kamzíkem vyběhla, všechno už šlo pak celkem rychle. Eladan nás nakonec dohnal a já cvakáním zubů a snahou ji dostat blíž ke svému spolulovci se to nakonec podařilo. Zakopla a trochu ztratila rovnováhu což Eladan velmi dobře využil a po koze skočil a srazil ji k zemi. Ne zcela, ale už neběžela, zprudka jsem zastavila a otočila se k dvojici a po rychlé instruktáži, že ji mám držet jsem se svou plnou váhou na ní zavěsila taky, abych ji znemožnila další pohyb. Jelikož zavěšený v přední části těla, já se zaměřila na tu zadní. Drápy jsem se ji snažila na zadních nohách přeseknout achilovku, aby, kdyby se vysmekla, nedokázala už utíkat, nebo alespoň ne tak rychle. Zuby jsem ji stiskla maso na zádech v oblasti páteře. Snažila jsem se ze všech sil, které jsem v ten moment v sobě i díky adrenalinu dokázala najít. Já měla za to, že náš lov se blížil ke konci a navíc úspěšnému. Ale ani tak jsem nepodceňovala kozu ani na krátkou vteřinu a snažila jsem se ji držet uzemněnou až do chvíle, než bude skutečně po všem.

Dostala jsem ještě malou radu o tom, že kdyby mi přece jen do skal utekla a já ji úspěšně od skal neodehnala, bylo lepší nechat ji tam, než přijít k úrazu. Pochopitelně jsem přikývla a dobrou minutu nebo dvě sledovala Eladana jak šlape do kopce ve snaze dojít ke kamzici a obejít ji. To jsem ale samozřejmě neviděla. Když byl Eladan už dostatečně daleko, sama jsem se konečně vypravila na své místo ke skalám a tam se připravila rovnou do pozice běhu, abych pak ve finále co nejvíc zkrátila čas rozběhu za kořistí. A třeba zjistím že je lov něco co mi půjde a já konečně budu vědět co ve smečce dělat? Nebo se rozhodnu že třeba chci celkově zkoumat a žít si na vlastní pěst? Možná dokonce vyzkoušet život i v jiný smečce! Mezitím co jsem měla oči přímo přilepené na svahu odkud měl Eladan s jejich budoucí kořistí běžet, mi v hlavě opět kolovali myšlenky na nejistou budoucnost.
Jakmile jsem Eladana spatřila, jak naháněl kamzici, zatřepala jsem hlavou, abych tyto myšlenky dala ven, protože teď už byl čas se soustředit. Pak.. zakřičel, signál k tomu, abych se dala do pohybu taky. Naštěstí jsem byla nachystaná k rozběhu a tak jsem téměř okamžitě vyběhla, kamzice která původně do skal mířila musela okamžitě změnit směr. A já za ní, snažila jsem se ze všech sil běžet vedle ní, na té straně aby neměla jak do skal zahnout. Občas jsem cvakla zubami vedle ní, abych ji naopak přiblížila blíž k Eladanovi. Teď jsme ji museli shodit, nebo brzy začnu ztrácet tu dynamiku v běhu.

Skutečně. Pozvánku k lovu si vlk nerozmyslel, ani když jsem se přiznala, že jsem nikdy příliš nelovila. Vždycky jsem teda měla pocit, že by mě to mohlo teda bavit, ale přesto jsem to nikdy pořádně nezkoušela. Mávla jsem ladně, ale přesto velmi nadšeně ocasem. ''Budu moc ráda.'' Reagovala jsem na to i slovně. To už se pak pustil do monologu o tom, že nedaleko odtud se pasou kamzíci a taky se začal bavit o svém plánu jak bychom ho úspěšně ulovili. Nahnal by samici ke skalám, ale to jsem ji měla v polovině svahu překazit, aby se k nim nedostala zcela, protože jako někdo kdo tu žije celý svůj život by nám v nich snadno utekla úplně. Inu, vyslechla jsem si tedy jeho plán a pak přikývla. Samotnou mě žádný plán úplně nenapadal a tak jsem neměla jiný návrh a vlastně jsem jen mohla doufat, že to nezkazím. Eladan ještě čekal, ale lehce jsem zavrtěla hlavou, ''To snad zvládnu. Hlavně ji nepustit do skal.'' Shrnula jsem. A pak ji společně musíme strhnout k zemi.. To taky zvládneme. Snad. ''Tak jo. Jdeme na to. To zvládneme.'' Rozhodně jsem přikývla hlavou a v myšlenkách už jsem přemýšlela nad tím, jak se nám ji pak podaří strhnout k zemi.

Vlk se vyjevil jako.. poměrně slušný jedinec, který opravdu nechtěl vylekat náhodnou kolemjdoucí, ale snažil se vyčíhat nějakou tu zvěř. Nejspíš byl na lovu a byla jsem to já, kdo mu to tu vlastně překazil? Nakonec jsem se po tom co jsem přiznala, že to je i má chyba, tak se na mé tváři objevil jen letmý, nenápadný úsměv. Představil se. ''Zajímavé hezké jméno.'' Vypadlo mi zatímco jsem střihla oušky. ''Já jsem Seilah.'' Kývnu tedy. A když přišla otázka.. Trochu neurčitě jsem zavrtěla hlavou, ''Vlastně abych řekla pravdu..'' Podívala jsem se okolo, jakoby se tam měla objevit mršina, kterou bych lovit nemusela, ''..vlastně jsem nikdy pořádně nelovila, ale ráda bych se to naučila a byla v tom trochu lepší..'' Jo, mohla jsem si hrát na dokonalou, ale pak ve finále se mohlo stát, že bych ten lov mohla vlastně celý pokazit, haha.. Podívala jsem se na Eledana, ''Zvete mě na společný lov?'' Střihnu oušky a zazubím se, ''Udělala bych co budu moct,'' zazubila jsem se, jakoby výčitky o neschopnosti vůbec neproběhli. Rozmyslí si to?

<- Borůvkový les (Přes Vyhlídku)

Kráčela jsem po horské cestě vzhůru. Jednou cestičkou prošla kolem vyhlídky, kde jsem skutečně měla dokonalý výhled na velké jezero a v dálce jsem zahlédla i Cedry. Les kde se nacházela smečka ke které jsem patřila.. Ale ty myšlenky, zda jsem tam patřila doopravdy, zda mě otec nevyžene... Opravdu mě to tížilo. Po horské cestě se šlo poměrně dobře, když už nebyla zima, naneštěstí jsem si tu svou poslední fakt nepamatovala. Ale taky se tu šlo dobře protože již byla perfektně vyšlapaná, hehe. Prošla jsem skalnatým útvarem a přede mnou se rozestřelo travnaté prostranství. Teda.. Chtěla jsem projít dál a v jednom ze stínů jsem spatřila vlka a bylo to tak nečekané, že jsem se ho polekala a malinko od něj odskočila a lehce vrazila do druhé skály, až jsem vzdychla lehce bolestí, ''Au..'' Prohlásila jsem jak jsem se zase narovnala a pak se podívala na toho vlka. ''Nemůžeš se tu tak skrývat, nikdy nevíš kdo z tebe dostane infarkt.'' Zamračila jsem se, ale v hlase mi nebylo znát, že bych se zlobila doopravdy.. ''Ale i já mám myšlenky někde jinde a ne na cestě.. Asi se nic neděje vzájemně.'' Zavrtěla jsem hlavou. A znovu se na vlka podívala.

Vděčně jsem se na vlka podívala a poté co jsem se já představila se mi v hlavě ozval hlas. Erlend. Trochu zmatečně jsem se ohlédla okolo sebe, ale pak jsem se podívala opět na vlka. Nakonec jsem se usmála. Musel to být on, pomocí nějaké magie. ''Těší mě tedy, Erlende.'' Kývla jsem hlavou. Nakonec mě odprovodil ke kraji lesa a poukázal, kudy se na horu dostanu. ''Děkuji za pomoc, hrozně si toho vážím, snad se ještě někdy znovu potkáme za lepších okolností.'' Mávla jsem ocasem. ''Tak se měj.'' Kývla jsem na rozloučenou a ukázanou cestou jsem se vydala z lesa pryč. Šla jsem tam jakoby mi zrovna ta hora měla vyjevit moje odpovědi na ty otázky, které tížili mojí mysl jako obrovský balvan. Jako malé ztracené vlče jsem to měla mnohem jednodušší, žejo. Žádné takovéhle myšlenkové pochody, byly jsme jen malá rodinka... Oklepala jsem se. A vstoupala vzhůru.

-> Zrcadlové hory (přes Vyhlídku)

Pozorně jsem sledovala vlka, který stál naproti mě. Jediným gestem se mi snažil něco naznačit, když ukazoval před sebe, před svou tlamu a vzhledem k tomu, že za celou dobu z něj nevyšla ani hláska jsem si dokázala spojit to, že nejspíš neuměl vůbec mluvit. Lehce jsem povzdychla a přikývla, jakože chápu. Ale i přestože to byl němý vlk, měla jsem pocit, že díky jeho gestům to trochu chápu, co se mi snažil říct dál. Nejspíš mě jako hrozbu nebral, což se mi hodilo.. Naznačil mi, že mohu mluvit dál. ''Potřebovala bych nasměrovat k Cedrové smečce. Nachází se u velkého jezera, vím že na obojí šlo vidět z nějaké hory. Včetně... na Asgaarskou smečku..'' A asi ještě na jednu? Nepamatovala jsem si úplně přesně co mi táta Etny vykládal, byla už to nějaká doba.. Možná šlo vidět ještě na jednu smečku? Ironií bylo, že zrovna v té druhé která byla zmiňovaná, jsem se zrovna nacházela. Ale o tom jindy. ''Když bych se dostala k té hoře, možná už bych se dokázala zorientovat.'' Doplnila jsem záhy a zase počkala a pořádně se snažila soustředit na jeho gesta, abych to případně dokázala dobře pochytit, jestli bude tedy vědět kudy se mám vydat. Přemýšlet nad dalšími kroky jsem mohla pak cestou. Lehce jsem se k vlkovi usmála, ''Jmenuji se Seilah.'' Nevím zda mu mé jméno k něčemu bude, ale jestli mě Etney s Lucy něčemu naučili.. Tak alespoň malé slušnosti.

Moje kroky rozhodně přinesli ovoce.. Teda respektive někoho kdo voněl podobně jako směsice pachů v lese, tudíž skutečně člena smečky. Asi trochu rychleji, než jsem vlastně zamýšlela, hehe.. Prohlížela jsem si ho. On.. se na mě usmál? Nepřipadal mi jako někdo koho bych znala, Možná v minulosti? Ale jistě nevypadal tak, jak vypadá nyní.. Takového vlka bych si totiž jistě i po svém výpadku určitě pamatovala.. A nebo jsem si to jen nalhávala? Kdo ví.. Každopádně jestli mě tedy čumák nešálil, a dala bych krk za to že určitě ne, tak je to člen smečky a já jsem na jejím území. A tak jsem udělala ještě pár kroků blíž, abychom na sebe nemuseli křičet. ''Zdravíčko, nerada bych narušovala zdejší hranice.. Ale asi jsem se trochu ztratila..'' Sklopila jsem uši lehce dozadu, snad na znak toho, že jsem byla nyní v postavení, kdy jsem nechtěla působit jako nějaký zlo, které chce této smečce nějak ublížit, haha.. V tom, že jsem se ztratila jsem sice nějak nelhala, ale.. chtěla jsem doopravdy nalézt cestu domů? Co jsem vlastně chtěla? Měla jsem pořád takový chaos v té své kebuli!

<- Ránský les (přes Mahtaë jih)

Z lesa jsem se nakonec a naštěstí vymotala celkem snadno a pak už jsem jen dle starších zkušeností kráčela podél řeky. Možná dýl, než jsem měla, dál než se nacházelo velké jezero a Cedr, ale měla jsem v hlavě tolik otázek a znovu a opět, spoustu pochybností, že jsem prostě neměla sebemenší páru jak daleko jsem došla. Samozřejmě, znovu jsem se zjevila v lese. Ani v tomhle jsem neměla úplně tušení kde to vlastně jsem, ale tentokrát bylo zcela jistý jedno. Tady se mísilo tolik pachů, že jsem se v blízkosti smečky jistě nacházela. Přesto bych neměla pocit, že bych ji znala. A já sama? Byla jsem hrozně dlouhou dobu sama a mimo smečku, že bylo dost nepravděpodobné, že by ze mě ještě smečka šla cítit, ale třeba se jen pletu? Netušila jsem. Už jsem neklusala a nebyla zahalená v myšlenkách, ale šla jsem pomalu a rozhlížela se okolo sebe. Snad mě nikdo nevyžene, ale třeba jen poradí? Kdo ví, chtěla jsem se vlastně cizím nějak svěřovat? Těžko.. Na to dojde, až na to dojde. Občas jsem si opravdu zbytečně zatěžovala hlavu hloupostmi, to bylo jisté..

<- Lachtaní pláž (přes Márylouku)

Naštěstí jsem nebyla tak daleko od kraje pláže, abych brzy se klusem neproháněla po rozkvetlé louce a brzy na to také lesem. Les měl velmi mohutné stromy a byl celý pokrytý mechem. A ať jsem patrala v mysli jakkoliv hluboce, nepřipadalo mi že zrovna v tomto lesu jsem vlastně někdy byla. A taky jsem tu nikoho v tuhle chvíli necítila, teda jo. Mísilo se tu několik pachů, které lesem taky třeba jen prošli, ale žádná smečka nebo tak. A jelikož jsem tu sama nikdy ještě nebyla, vlastně jsem úplně přesně netušila jak daleko jsem od Cedru, abych zjistila svojí vlastní situaci. Tyhle myšlenky ve mě akorát však vyvolali další otázku.. Chci se tam po takové dlouhé době, kdo ví jak vlastně dlouhé, vracet? Třeba už nejsem ani vítána. Nejlepší odpovědí bylo asi situaci osobně zjistit a prověřit.. No, nejspíš další kroky a situace, které nastanou budou odpovědí na to, jak vlastně bude můj život dál pokračovat.

-> Borůvkový les (přes Mahtaë jih)

<- Kamínková pláž

Jak to bylo, či nebylo? Co jsem si vlastně jako poslední pamatovala? Měla jsem poslední události v husté mlze. Jako posledního jsem si pamatovala Sikua, který mi na jedné ze zdejších pláží zmizel kdo ví kde. Snad si tentokrát nebude myslet, že jsem mrtvá? Kdo ví. Cítila jsem se tak. Jak dlouho jsem se po zdejších okolích proháněla jen tak, aniž bych vlastně si uvědomovala co jsem dělala? Jedna z mých poutí mě zavedla na pláž, která hodně-hodně smrděla a jestlipak to byl přesně ten důvod, kdy jsem si zase začala uvědomovat sebe sama a své okolí? To bylo těžko určitelné..
Když jsem se rozhlédla okolo sebe, byla plná lachtanů.. Oh, jak jsem se tu dostala? Byla má první uvědomělá myšlenka a tak rychle jak jsem sem přišla- nebo dýl, jsem se zase rozhodla zmizet, než si mě zdejší zvířectvo povšimne a stane se tu pěkná mela. Zvlášť takhle v sezóně. Ale kam mě mé tulacké tlapky zavedou? Jsem ještě členem Cedrové smečky? Co se všechno za tu dobu změnilo? Sama jsem netušila...

->Ránský les (přes Márylouku)

Kreslení zvládám, a ráda udělám jiným radost, aspoň něco, pšík, hlásím se tedy 2x

Na Seilah prosím
10 mušlí za 2 body a 5 drahokamů za 1 bod.
Děkuji pěkně ^^

Přidáno.

1) Zažít poslední letošní koupání na všech Galli plážích (4/5)
<- Rozdrásané údolí (přes Tětivový potok)

Jakoby to snad byl trest, ale pach Sikua mě provázel všude. Asi to bude tím, že jsme měli stejný plán? Že jsme chtěli projít pláže? Proč se toho plánu vlastně pořád držím? Možná jsem pořád trochu doufala, ale zároveň se strašně bála ho znovu potkat? Co vlastně čekám?
Vstoupila jsem tedy na další pláž a rozhlédla se. Tu nebyl, zklamání a zároveň úleva..
Popošla jsem až k moři kde mě ovanul chládek mořský vánek a chládek. ''Magie, že?'' Natočila jsem hlavu. Vstoupila jsem do vody a cítila jsem jak se o mě malé vlnky lámou.. Zavřela jsem oči a snažila jsem se soustředit. Magie, magie.. Milovala jsem vodu, dokázala mě uklidnit, dokázala jsem v ní řádit, třeba jestli magii mám tak právě spojenou s vodou?
Ale nic se nedělo.. Popošla jsem dál a švihla jsem ocasem. Ponořila jsem se opět jsem chvíli plavala. Vlna, vlny.. Byly silné, ale dokázala jsem si s nimi poradit. Po chvíli jsem z vody vylezla a řádně se oklepala, inu. Co si budeme, teď už to nebyla taková zábava, ale.. pořád to bylo lepší, než nedělat zhola nic. Otočila jsem se zpět k moři, Hledal by mě někdo? Natočila jsem hlavu na stranu a pak jsem.. zas pokračovala dál.. Pokračovala jsem po pláži a myšlenky mi utíkali kdo ví kam.

-> Lachtaní pláž