Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ač spíš nehraju, kreslím! I loni jsem kreslila!
2x prosím!

<- VVJ

Na její otázku jsem se zamyslela. ''Nějaká doba už to bude. Možná tak jednu zimu a jedno léto zpět?'' Řekla jsem s vlastní otázkou v hlase, jistá jsem si nebyla, ale na letošní zimu jsem tady rozhodně nebyla a díky tomu má mezera v čase byla vskutku znát.
Snažila jsem se rozluštit slovo, které se snažila vyslovit, když vykládala o té vlčici, která se ujala jejího přítele. ''Kalamitou?'' Zmínila jsem to slovo s lehkou otázkou, jako bych se ji snažila s tím slovem dopomoct. ''Jakou kalamitou? Co se stalo?'' Zeptala jsem se pohotově, protože mě zajímalo vskutku co se tu dělo celkově za mé nepřítomnosti, trochu doplnit informace.. Ale předpokládala jsem že nejvíc mi toho dokáží říct jen Etney, Ciri nebo Reonys. Mávla jsem nervózně ocasem, když jsme překročili hranice smečky a stáhlo se mi hrdlo nedočkavostí a i strachem a tak jsem na prázdno polkla. ''To je jen dobře.'' Úplně přešla to když jsem se ptala jestli si rozumí se sourozenci, rozumí si se svým kamarádem. To mě donutilo k malému úsměvu.
Proč by někdo někomu ubližoval? ''Já.. já nevím.. To jsem si taky kdysi říkala.. A přesto jsem potkala vlka který mi ublížil.. Jen protože jsem byla zrovna na stejném místě jako on..'' Spíš jsem to šeptala a měla u toho uši sklopené dozadu. Bylo mi z toho smutno kdykoliv jsem si na to vzpomněla. A radši bych na to nevzpomínala.
Její slova však měla nějakou.. pravdu. Teda alespoň takhle jsem to vnímala. ''To máš asi pravdu. Nejspíš se všechno děje opravdu z nějakého důvodu a všichni si máme něčím projít, abychom dokázali růst ne jen fyzicky, ale i psychicky.'' Dodala jsem, opět s trochou zamyšlení v hlase. Na milování od svého otce jen rozmrzele odpověděla. Věnovala jsem ji pohled a spolkla slova lítosti. ''Věřím že tomu tak je...'' Zakončila jsem.. A pak jsme dorazili do srdce území. Začínala se mě trochu zmocňovat panika. ''Snad tu tvého tátu najdeme.'' Rozhlédla jsem se trochu se strachem v očích, uši stále skloněné až k zátylku.

Takže Lucy nebyla členem smečky už? To mi nesedělo... Co se stalo mezi ní a Etneyem, když Etney měl vlčata s nějakou Ninou a ti měli spolu další vlčata? Změnilo se spoustu věcí, to bylo zcela jisté. Na její dotaz o přijetí jsem přikývla hlavou. ''Ano, přesně tak.'' Řekla jsem jednoduše. Pak zmínila, že má kamaráda který taky ztratil rodiče a vlčice, která se ho ujala byla nepříjemná. Jinak jsou spolu asi spokojení. ''Důležité je, že je tvůj kamarád šťastný a jak se ta vlčice chová když je s ním. Třeba jen neměla ráda cizí vlky.'' Snažila jsem se ulehčit situaci. Netušila jsem.. ''A někdy jsou vlci prostě takoví.. Někdy jsou bezdůvodně nepříjemní na ostatní a někteří dokáží bezdůvodně i ublížit.'' Vysvětlila jsem a přistihla jsem se jak jsem při těchto slovech pohlédla na jizvu, jenž se mi nacházela na mém rameni. Černého vlka mám doposud vypáleného v hlavě... Zmínila se že má ještě sestru a bratra. Střihla jsem přitom ušima a přikývla jsem, ''Tak to je skvělé. Jestli si spolu rozumíte jako vaši starší sourozenci spolu, tak to nejsilnější pouto.'' Reagovala jsem na to s lehkým úsměvem.
Nakonec vypadalo že má slova o její nabídce znovu zvažuje a pak mě kdovíjak vševědoucně varovala, že se mám připravit na to, že někteří zapomněli. Usmála jsem se. ''Děkuji za varování, jistě s tím počítám.'' Odpovím ji na to. Na tuhle možnost se připravuju už snad celé týdny co okolo Cedru jen procházím okolo a pořád sama sebe přemlouvám se vrátit.
Thyra vypadala že ji moje slova nepotěšili, ale zároveň ano a dodala své. ''Já myslím že ty se toho bát opravdu nemusíš. Dlouho jsem sice ve smečce nebyla, ale co si pamatuji, tvůj otec miluje všechny své potomky.'' Zazubím se. Snad to platí i o těch nevlastních... O Nině jsem mluvit nemohla.. neznala jsem ji.
Když se pak ujistila jestli teda jdeme a vykročila, tak jsem pocítila úplný knedlík v krku a nohy mi zcela ztěžkly. Tohle.. tohle byl rozhodující krok k tomu, jak se bude moje budoucnost dále ubírat. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla, ''Jo..'' Zodpověděla jsem Thyře a vykročila jsem prvním krokem vstříc Cedrové smečce. Kdyby to bylo fyzicky možné jsem během pár vteřin mokrá potem až na zadku.

-> Cedrový háj

Minehava | Červenec 5/10
To jsem trochu nechápala. Teď mě to o to víc zajímalo! ''A tak.. nehodilo by se to vědět do budoucna?'' Naklonila jsem hlavu zvědavě. Takové to jen naznačení, to nebylo ono. Když už, tak se pěkně dozvědět pravdu, jo!
A když se mi můj hod nepovedl, našla jsem si další oblázek, kterým jsem chtěla to zkusit znovu. Ale tentokrát jsem pocítila jak se na mě úplně namáčkla, ale opravdu úplně. Jen nepatrně jsem couvla, nebyla jsem na takovou blízkost někoho koho jsem sotva poznala tolik připravená. Dotýkala se mě a naznačovala mi co mám vlastně přesně dělat. I mě trochu navedla jak se mám přesně postavit a jaký pohyb mám udělat. No, nakonec se zase oddálila a já to zkusila přesně podle jejich rad. A vskutku! Kamínek se jedenkrát odrazil o hladinu, než se potopil na dno jezera. Poskočila jsem radostí a s úplným zubatým nadšeným úsměvem jsem se podívala na Mine, ''Viděla jsi to!'' Houkla jsem a zamávala nadšeně ocáskem. Úplný opak té hromádky neštěstí co tu seděla před chvílí.
''Oh, ale já tě nechtěla!'' Zarazila jsem se a podívala jsem se na ní, ''Nechtěla jsem tě hnedka posílat pryč, nene.'' Zavrtěla jsem hlavou pro upravení svých předchozích slov. Etney ten by byl asi rád za nového člena! Ale posledně mi to zrovinka dvakrát nevyšlo. Mé myšlenky sklouzli k Sikuovi.
''Je to Cedrová smečka, bydlíme tam v těch Cedrech. Je to celkem malinká smečka,'' aspoň co jsem naposledy o ní věděla, ''Hlavně rodinná, vlci v ní jsou dost fajn, akorát se Alfa rodina trochu chová že to je spíšero království, než obyčejné vlčí skupenství. Ale mám je všechny hrozně ráda.'' To jsem vlastně o Cedrové smečce nic neřekla, kromě toho kde bydlí, mhm.

Minehava | Červenec 4/10
Tentokrát jsem se vskutku pobaveně a od srdce zasmála. Bylo snad i hezké že se někdo divil nad tím jak já vypadám a její zvláštní příklady tomu jen dodávali váhu a rozhodně jsem si nemyslela něco ve stylu že by mě snad mohla urážet. Kdepak, nene. ''Sice úplně netuším co by takový pohřeb mohl být, Očividně toho o životě stále příliš netuším. ''Tak rozhodně je zajímavé slyšet názor někoho na to jak se jen žel narodil.'' Nikdy jsem si nemyslela, že by to mohlo být až takové zvláštní téma.
Nad tím že jsem nikdy neházela kameny do vody se opět Minehava poměrně divila. To jsem tak nudná a v životě nic nezažila? Zarazilo mě to. ''Noo.. byla a není to tak dávno zase..'' Odpověděla jsem nějak zaraženě. Nebo spíš překvapeně, ''Ale takhle jsem si asi nikdy nehrála no.'' Pousmála jsem se, avšak tentokrát lehko posmutněle. Když jsem nad tím tak přemýšlela.. Co vlastně jsem stihla pořádně zažít? Sama sebe dvakrát, zabloudit v bludišti, nechat se zavalit sněhem.. To asi příliš vlčat nemělo to štěstí.
Nakonec jsem sledovala jejímu příkladu a sledovala jsem se oblázek dvakrát odrazil od hladinu, než zapadl. ''Páni,'' Hlesla jsem v úžasu a sama si kamínek vzala tedy do tlamy a párkrát jsem se napřáhla než jsem ho hodila.. Inu, doslova. Žádné odrážení se nekonalo a oblázek se s doprovodem žbluňku rovnou dovalil někde na dno jezera. Sic se mi to opravdu vůbec nepovedlo, přesto mě to pobavilo. Hnedka jsem začala hledat nějaký další..
Minehava se na Gallirei skutečně nacházela jen pár dní. ''Dá se říct že bez pár dní jsem tu opravdu snad celý život.'' A třeba byla moje biologická rodina právě odtud... Kdo ví, byla jsem příliš mladá a v paměti mám pouze Lucy a Etneyho kteří mě vychovali. ''Inu.. Bydlím jen kousek odsud, Snad tedy ještě bydlím. ''Ve smečce. Vím jen o pár dalších smečkách a dokázala bych vás alespoň jen přibližným směrem nasměrovat a kde se přibližně co nachází.. Ale jinak ne.. Neznám každý zdejší kout.'' Což bylo ironické vzhledem k tomu že v očích smečky jsem musela vypadat jako tulák, tím že jsem byla pořád pryč. Heh. ''Ale jestli by bylo něco málo co by vás zajímalo, tak snad bych vám mohla poradit.. Ale bez otázek asi nevím úplně sama s čím.''

Minehava | Červenec 3/10
Nad slovy vlčice jsem se musela přesto malinko pousmát a pak se ještě jednou prohlédnout na hladině jezera. ''Nikdy jsem vskutku nepřemýšlela nad tím, že by mé zbarvení mohlo vypadat jako bych se vyválela v popelu.'' Odpovím s lehkým pobavením v hlase.
Její nápad zněl poměrně zvláštně, což jsem nechápavě naklonila lehce hlavu a vysvětlení přišlo záhy. ''Takže takové rozptýlení říkáte?'' Nakonec jsem si to dovysvětlila lehce sama, zda-li to chápu správně. ''Takové věci mě nikdy vskutku nenapadli, že bych mohla dělat.'' Dodala jsem zamyšleně a hleděla jsem na hnědou vlčici. Natáhla jsem se po jednom oblázku a přitáhla si ho k sobě blíže, ''Zní to zajímavě, takže ho prostě jenom hodit do vody, mhm?'' Počkala jsem co vlastně udělá ona.
Nakonec se vlčice představila jako Minehava. I jméno znělo jakoby ho měla na míle vzdálené od tohoto místa, stejně tak jako zněla její mluva. ''Jste na Gallirei už dlouho?'' Optala jsem se s lehkým úsměvem.

Na jméno Lucy se tvářila mladičká vlčice dost podrážděně. Lucy její máma nebyla, byla to jakási Nina. Já žádnou Ninu neznala, ale ostatně teď mi alespoň bylo jasné co mi na pachu Thyry zcela nesedělo. Měli jinou mámu. ''Mhm.. Takže táta je teď s tvou mámou.. A ani Lucy neznáš, to znamená že se nejspíš taky už nějakou dobu v lese neukázala.'' Spíš než abych to povídala Thyře, přemýšlela jsem nahlas.. Inu, rada vlčice jenž mi byla matkou by mi také dost pomohla, ale zdálo se že to není příliš možné. Nakonec jsem Thyře pomalu přikývla. ''Je to vlčice, kterou považuji za svou mámu... A tvého otce také beru jako svého otce.. Jen díky nim jsem přežila.. Ale samozřejmě jsem se nikdy nebrala... inu..'' Zamyslela jsem se.. Jak to říct, aby to vlče pochopilo správně? ''Vždycky jsem věděla že nejsem jejich opravdovou dcerou... To byly tví starší sourozenci.. A nyní ty a...'' Zamyslela jsem se.. ''Máš další sourozence?'' Doptala jsem se, abych nevypustila ze sebe nějakou hloupost.
Odpovědět mi zrovinka dvakrát rozhodně nedokázala. ''A tak myslíš že můžu využít tedy tvé nabídky a zkusit to ve tvé společnosti zjistit? Jestli mě ještě znají?'' Naklonila jsem hlavu v dotazu a všimla si když trochu zvedla tón hlasu. ''Třeba si i my dvě budeme rozumět. Mě se líbíš. Jsi taková... Rozkošná a odhodlaná chránit rodinu před cizími.'' Zazubila jsem se. Jo, Thyra se mi opravdu líbila.

Minehava | Červenec 2/10
Teprve až po nečekaném 'aha' jsem sebou cukla a zmateně se rozhlédla, než můj pohled skončil na hnědavé postavě, jenž stála jen kousek ode mě. Pak jsem se pomalu teprve narovnala a zježená srst se mi zase trošku srovnala. Měla tak zvláštně zkoumající pohled na mou osobu až jsem se začínala cítit krajně znepokojeně a to i přes pokračující poměrně milý hlásek se zvláštním přízvukem, který jsem jaktěživ neslyšela. Tahle odsud zcela jistě nepocházela, mhm. ''Dobrý i vám.'' Knikla jsem tedy zpětně pozdravem a vykročila jedním opravdu, ale opravdu nepatrným krůčkem vpřed naproti, když se ona blížila. Její další věta mi vskutku pak však nedávala smysl. ''Uhm.. Připadá vám má tvář smutná? No.. nebudu lhát, že bych se tak necítila..'' Pokývala jsem trochu zmateně hlavinkou a pak se opatrně zadívala do tváře hnědé vlčice. ''Jmenuji se Seilah. Těší mě.'' Věnovala jsem ji při svém představení, alespoň trochu úsměvu, který jsem ve svém nitru dokázala vyvolat. A že to každý úsměv byl opravdu velmi těžký.

Viděla jsem jak jsem mladičkou Thyru rozhodila. Inu.. jedna věc tedy byla nejspíš jasná... Nikdo o mě o mém odchodu a tak prostě nemluvil. Jakoby se na mě zcela zapomnělo. Tiše jsem si povzdychla. Její dotaz byl stejně zaražený a nejistý, jako se teď tvářila ona. A stejně tak jsem se tvářila i já. ''První ne.. Jsem mladší než jsou Reonys a ostatní.'' Dodala jsem a trochu se přikrčila, vlastně sedící polohu změnila do sedící. ''No... já nevím. Asi ano?'' Odpověděla jsem ji tedy trochu nejistě. Přišlo mi to takové zvláštní. ''Takže.. tvůj tatínek je Etney.. a maminka Lucy?'' To jsem ještě netušila jaké velké změny se v Cedru všechny odehráli. Její pach nebyl stoprocentně stejný jak měli Ciri, Reonys a Vivi.. byl něčím jiný a to mě znervózňovalo.
Lehce jsem se pousmála. ''Nejsem zlá.. Neboj se.'' Ujistila jsem ji prve na tohle a pak se malinko zamyslela. ''A co myslíš ty? Myslíš, že bych tam měla znovu patřit? Je to přece i tvůj les.'' Mávla jsem oušky a trochu naklonila hlavu.. ''Tvůj názor Cedrové princezny je určitě také velmi důležitý.'' Co mohlo být upřímnějšího, než právě názor mláděte?

Jeden by nečekal že mě ticho vlčete dokáže tak rozhodit.. Ale přesto. Její chvilkové a zamyšlené ticho mě celkem znervózňovalo a měla jsem co dělat, abych ji nechala čas na další odpověď nebo tak něco a přitom zůstávat jen klidně sedět a nejistotu nedávat vůbec najevo. Než nakonec vážně prohlásila, že to nejde. Nemůžu kdysi někde patřit. Že existuje jedině teď nebo vůbec. A ona mě tam nikdy neviděla. Z nervozity se stal naopak úsměv na mé tváři. Čeho jsem vlastně bála? ''V minulosti si mohla patřit kdekoliv. Kdysi je něco tvým domovem a v současnosti ne. Existují vlci co se dokáží stěhovat, víš.'' Odpovím ji, ve snaze ji to trochu vysvětlit. ''Ale u mě je to trochu složitější.'' Dodala jsem pak. ''Sama nevím co se stalo... Ale najednou to byla celá věčnost co jsem byla pryč, sama nevím kde ten čas zmizel, strašně rychle utekl a teď se bojím vrátit co na to poví tá... chci říct, Etney.'' Nemusela tomu rozumět, ale mě stačilo se z toho především vypovídat. Mé jméno jsem ji už řekla. ''Znala jsem v té době Etneyho a Lucy, Ciri, Reonyse, Vivianne a Waristooda.'' Vyjmenovala jsem tehdy malou smečku.
Její otázka o tom proč se nevrátím.. ''Ani nevíš jak moc bych si přála se vrátit.'' Uchechtla jsem se a oklepala se. ''Kdysi... mě brali Etney s Lucy jako rodinu.. Našli mě jako malé vlče, vychovali mě... brala jsem je jako své rodiče.. Ale ty časy jsou dávno pryč a obávám se, že to už takové nebude.'' Vzdychla jsem a přestala se na malou Thyru dívat. ''Že jsem jen cizinec na cizím místě.'' Dodala jsem jen velmi tiše.

Z mého zamyšlení a zaražení mě vytrhl až jemný hlásek pozdravu. Když jsem otočila hlavou a na původce jsem se podívala, věnovala jsem letmý, avšak nepatrný úsměv. ''Ahoj.'' Věnovala jsem ji stejný pozdrav a naklonila hlavu na stranu při jejím představení se. A zůstala chvíli tiše na ní hledět při tom, kdy zmínila že je to jejich les. Nejspíš mě tedy viděla jak na les neustále koukám. ''Ráda tě poznávám Thyro Nino.'' Začala jsem prve. Zavětřila jsem. Měla pach Etneyho, takže měl zatím další vlčata? Ale něco na tomto pachu bylo jiné... Nebylo to jako Ciri a Reonys.. Necítila jsem z nich Lucy. ''Já se jmenuji Seilah.. A kdysi jsem patřila do toho lesa také, víš?'' Vysvětlila jsem ji. ''A chybí mi, tak tu tak na něj koukám a přemýšlím.'' Dodám a přitom ještě jednou věnuji pohled lesu, než se na plno otočím k mladičké vlčici. Bylo vlastně.. příjemné tu mít teď v tuto chvíli společnost, jinak bych se asi zbláznila.

<- Zrcadlové hory (Přes Mahtae sever)

Do určité chvíle mi kroky šli dobře a úspěšně jsem odbourávala negativní myšlenky na mé případné vyhnání, že jsem tak dlouho byla pryč. Ale čím blíž se řeka začala roztahovat do obřího jezera, tím víc jsem cítila jak mé kroky těžknou a hruď se mi svírala. Až nakonec jsem k jezeru došla. Na jeho břehu jsem se posadila a hleděla přímo v před na Cedrové stromy. Lehce jsem se usmála a viděla jsem jak mě máma.. jak mě Lucy nechala plavit na svých zádech a přeplavali jsme to přes jezero. Při vzpomínce na toto mi z očka vyletěla jedna slza a rozprskla se o vodu. Rychle jsem si to uvědomila a hlavu ponořila na moment do vody. Když jsem ji vytáhla, měla jsem ji celou mokrou. Oklepala jsem se a stále zaraženě seděla na břehu. Strach mi moc nedovoloval jít dál, silou vůle jsem sama sebe držela před útěkem do pryč. A tak jsem jen jako přikovaná seděla u břehu jezera a střídavě se dívala na jezero, či Cedrové stromy.

A tak jsem se s Eladanem rozloučila a zůstala v horské oblasti sama. Teda, alespoň jsem nikoho jiného ještě neviděla kolem sebe, přesněji řečeno. Eladan byl pro změnu celkem dost sympatická a vítaná společnost a trochu jsem doufala, že ho znovu potkám.. Ale koho bych chtěla potkat znovu? Ach, jak mi chyběl Siku.. Tomu bych se tak mohla svěřit o svých starostech! A on by mě určitě plnou vervou podpořil, potěšil.. nebo možná dokonce nabídl abych šla s ním.. Na chvíli jsem se usadila ve stínech skal a odpočívala jsem.
No, pak byl čas se taky konečně zase zvednout a vyrazit dále. Dívala jsem se směrem na Velké jezero, kde se vedle něj nacházeli Cedrové stromy a mohla jsem jít domů.. Bylo to opravdu těžké rozhodování a tak jsem na sílu vytlačila negace z hlavy ven a prvních pár kroků udělala se zavřenýma očima... Prostě jsem se tím směrem vydala.. Byl čas se podívat pravdě do očí.. Musela jsem, jinak se brzy nejspíš zblázním.

-> VVJ (Přes Mahtae sever)

Minehava | Červenec 1/10

Letní dny ubíhali rychle a mě pořád běžel čas co jsem si mysl plnila obavami zda-li se chci vrátit domů. Má mysl toužila po tom abych ještě nakonec dokázala že dokážu být jejich správnou dcerou.. Ale zároveň mi temné kouty mé mysli našeptávali, že už mě dávno jako člena rodiny, či člena smečky vůbec nepovažovali. Bála jsem se. Bála jsem se jít zjistit pravdu... Třeba jsem se jen zbytečně bála? Jak se dokážu vlastně dozvědět pravdu, když tam přímo nezajdu? Čeho se moje vnitřní já vlastně strašně bálo, a dělalo si unáhlené závěry? Zhluboka jsem se nadechla a vydechla.
Stanula jsem u velkého jezera, s pouhým výhledem na Cedrový les na druhé straně a zasněně k němu hleděla. No.. Pak se zadívala na odraz na hladině. Co jsem si ve svých myšlenkách vůbec nepovšimla, byla vlčice jen nedaleký kousek vedle mě. Tak moc jsem byla zabraná ve svých myšlenkách, že jsem si ani nevšimla že bych cestou sem vydala nějaký zvuk s praskavými větvičkami. Nebo tak nějak.

Snažila jsem se držet vzadu koziny zadní nohy, aby se už nezvedla. Pocítila jsem pár kopanců jejím volným kopytem. Bolelo to, ale byla jsem plná adrenalinu, že jsem to prostě nechtěla pouštět a nechtěla jsem aby ještě našla v sobě naději, že by snad mohla utéct. Ale postupně každý její pohyb slábl, intenzita jejího bránění se pomalu ochabovala. Ach ano.. Koza nakonec zemřela... Padla proto aby nasytila žaludek dvou vlků, kteří se jen náhodně setkali. Pustila jsem i svůj stiskl a pomalu se postavila na nohy. Musela jsem se oklepat a lehce jsem zaúpěla. Rány kopytem ač nebyly její plnou silou, cítit rozhodně byly. ''Taky si myslím, ale hlavně díky tobě.'' Nemohla jsem mu nepřiznat hlavní zásluhu, sama bych kamzíka jednoduše nesložila. ''Myslím že to pár dní ucítím, ale asi dobrý. A co ty?'' Usmála jsem se k němu. Taky si protahoval svou zadní nohu, takže můj pohled při mé otázce zamířil právě na ní.
Pak nakonec pokynul hlavou k našemu úlovku. Jeho slova tak příjemně rezonovala v hlavě, až jsem se musela prostě zazubit. ''Děkuji ti.'' A s kývnutím jsem se do kozy pustila. Vlastně jsem zůstala tak či onak u zadních nohou. Po takové době jsem se skutečně nakrmila do syta. Nakonec jsem se pak posadila a spokojeně si oddychla. Tak takhle vypadal plný žaludek? ''Dlouho jsem se už takhle nenajedla. Jsem ráda nakonec že jsme nedorozumění hned vyřešili a díky tobě se dokázalo tohle ulovit.'' Má vděčnost byla vskutku znát.