Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Neunikala mi její škodolibost. Sledoval jsem ji rudýma očima a přemítal, zda opravdu může být tak zahořklá, nebo si na to jen hraje. Nešel z ní ovšem vyčíst žádný skrytý záměr. Přemýšlel jsem, jestli je to dobře nebo špatně, ale nemohl jsem přijít na nic. Proč jsou ty vlčice takový… Prostě takový. Tečka, domluvil jsem, doufal jsem, že tahle vlčice neumí číst myšlenky. Ačkoliv jsem měl pocit, že to ani nepotřebovala, protože ve mně beztak četla jako v knize po celou tu dobu, co přišla.
Pak začala mluvit. Pověděla, že aspoň ví, že nejsem dobrý obchodník. Tak to je snad jasné i mě, Ohnivá, pomyslel jsem si znuděně a našpicoval k ní uši. Prý první úkol prověří všechny mé schopnosti a nebude lehký. Začínal jsem mít zvláštní pocit, nejspíš z toho, že jsem nevěděl, co mě čeká. Pak pověděla první úkol a už ten se mi zdál nemožný. Byl taky jen jeden jediný. Jedná se o ryšavou žlutoočku jménem Jenna, která, stejně jako my dva, umí vládnout ohni, proto má také na tlapce ohnivou kytku a prý je někde na severu s její nabíječem. Řekla mi pro ni také vzkaz plný lásky a smutku a pak to zakončila tím, že tady chce nechat záruku. Zpozorněl jsem a ještě chvíli mlčel, než jsem všechno vstřebal.
„Chmm,“ zabručel jsem chraplavě. V tomhle stavu dojdu pár metrů za hranice a můžu jít leda do háje, pomyslel jsem si poměrně podrážděně a pomalu sklopil hlavu téměř až k tlapkám. Přívěšek pomalu sjel, ale pak se zadrhl. Potřásl jsem hlavou, přepadl přes hlavu a cinknul o zem. Poté jsem vzhlédl a pohlédl jí do očí. Jemně jsem kývl, otočil se a… Hurá na sever hledat vlčici, kterou jsem v životě neviděl.

// Přímořské pláně

Její mohutné zavrčení mě ubezpečilo v tom, že jsem opravdu měl držet tlamu. Zastavila se u toho a celá se nahrbila. Brrr… I když je ohnivá, jde z ní děsivý chlad, opravdu, pomyslel jsem si a nechal jsem se zdrbat. Au, cítím, jak mi ušlapává ego hezky do země, pomyslel jsem si krapet zoufale. Asi se s tím budu muset smířit. Aspoň teď a protentokrát jsem se rozhodl držet klapačku a prostě neodporovat. Nerad bych si ji proti sobě příliš postavil. Ačkoliv jsem mohl jen dumat nad tím, zda by vůbec mohla být tato vlčice krutější.
Ve chvíli, kdy se ušklíbla, mi cukl koutek do strany také. „Tomu bych i věřil,“ uchechtl jsem se nad její poznámkou, že moc přesvědčivě nevypadám. Co na to říct? Měla pravdu, uměl jsem si představit, jak hrozný pohled na mě je, ale hodlal jsem se dát do kupy. Jen jsem musel mít jistotu, že tu hezkou zadnici budu mít kam zaparkovat. Do té doby jsem mohl s… Kašlat na nějaké zkrášlování. Hleděl jsem jí celou dobu do očí, stejně jako ona mě.Jsem vlk. Nemusí být nafintěný jako nějaká vlčice. Jsem přeci vlk, mám jiné priority… Jo? A odkdy? musel jsem se nutit, abych už přestal přemýšlet nad takovými ptákovinami.
Následně mi i dokonce odmítla sdělit své jméno, takže jsem se prozatím rozhodl ji aspoň ve své hlavě oslovovat Ohnivá. Ovšem když oslovila ona mě Sayapíčku, málem to zcela otřáslo mým tělem a neubránil jsem se lehkému zhnusenému zachvění. Každopádně jsem celou dobu stále pozorně naslouchal. Pokračovala totiž otázka, zda jsem si jist, jestli to chci zkusit a byl jsem si jist, že je to teprve řečnická otázka na to, co má následovat. Prý bych měl možnost, ale musím splnit několik úkolu a pokud to nedám, jsem K.O. Stále utopen v jejích krvavých očí jsem jemně kývl. Co to k sakru děláš, ty máš snad tiky?! seřval jsem se. „Fajn, to zní jako dobrý obchod,“ pronesl jsem s povzdechem. „Aspoň k něčemu budu užitečný, hm…“

Kdybych mohl, pokrčím rameny. Ale jakýkoliv pohyb, který jsem mohl udělat, pro mě mohl být konečný. „Mám takový neblahý pocit, že v tomhle nejsem sám, co?“ poznamenal jsem trochu drze. Pro jednou jsem zvolil opětovat ránu. Aspoň jedinkrát. Přeci jen mám nějakou hrdost a nenechám se ušlapávat vlčicí. Oheň proti ohni? To bych proti téhle asi nevyzkoušel, i kdyby mi šlo o kejhák. Nejspíš. Nejlépe jsem stejně uměl vždycky běhat, ale v tomhle stavu bych stejně nic neuběhl. Sakra. No, takže mi nezbývá jiná možnost, než tu prostě zůstat stát a čekat, než mě zakousne. Achjo, tak to by asi šlo, shlédl jsem na její tlapky a přeměřoval si její střídavé odznaky.
Zaměřila se na to, na co jsem reagoval poměrně citlivěji. Věděl jsem, kam tím míří, a nehodlal jsem se nechat zahnat do kouta. I když vypadám tak jak vypadám, musel jsem se aspoň tvářit, že zemřu s hrdostí. Nebo se nechám s hrdostí vyhnat. Ehm, řekl bych, že možná už bez, s podpáleným kožichem. Sakra, od kdy uvažuješ takhle? měl jsem chuť zakroutit hlavou. Stiskl jsem zuby k sobě. Já ti nevím, třeba fakt stárneš? podíval jsem se znovu na ni. Na něco se mě ptala. Jenže ona vypadá zhruba ve stejné kategorii jako já. Myslím v tu dobu, co se to u mě dalo ještě posoudit. A ona vypadá mladě. Jenže já si mladý nepřipadám… Uh, ztrácím se v tom. Sakra, prober se, měl bys mluvit. Aspoň něco říct. Větu. Slovo. Slabiku. Písmenko? Prosím, tak řekni už něco kloudného! „Nezapomenu,“ řekl jsem prostě a odhodlaně. Co víc říct? Snad mé odhodlání v chraplavém hlasu, či v očích, muselo stačit.
Velice lstivě reagovala na mé pronesení, že udělám to, co ona bude chtít. Bylo to zašeptání, ale tak mrazivé, že se mi z toho znovu málem zježily chlupy na týlu. Znovu kolem mě kroužila. Znovu se má hruď zvedla v hlubokém nádechu. „Pověz mi prosím tvé jméno, ať tě mohu oslovovat jinak nežli přezdívkami,“ požádal jsem ji krapet opatrně a znovu po ní hodil rudý pohled. „Jak vidíš, mé proporce nejsou přizpůsobeny severu. O vaší smečce vím déle, ale osud mě sem dovál až teď,“ pověděl jsem. Zlatavý les… Zlatavá smečka? Pod vedením Ohnivé, opravdu hrůzu nahánějící vlčice? pomyslem jsem si zahloubaně.

Inu, kdybych nebyl samec, možná bych si na ní všiml, že jsem volil špatná slova. Nejspíš bych to zvládl vyčíst i z jejího výrazu, ale takhle mi to došlo, až když po mě štěkla. Opět jsem měl nutkání couvnout, každopádně jsem se mu znovu ubránil. „Ano, tenhle fakt nezpochybňuju,“ pověděl jsem naprosto vážně, tónem, aby ji bylo známo, že ji a její území zcela respektuji. Asi právě proto jsem zůstal stát na hranicích a v klidu vyčkal, než mě objeví. Musel jsem jí uznat, že byla opravdu pohotová. Znovu jsem se po ní podíval, když zopakovala mé jméno. S chladným klidem jsem přešel dokonce i to, jakým způsobem to řekla.
Zkoumavě jsem zastříhal ušisky, když mě oslovila ještě jednou a začala kolem mě kroužit. Tohle se mi přestávalo líbit, ale po bližším zjištění jsem si stejně uvědomil, že mi o nic nejde. Potřeba už jsem tu nebyl, nikdo mě nevyhledává, ani já v podstatě nikoho nevyhledávám, nic se mi nechce… Tak se mi může chtít asi umřít? Uvědomil jsem si, že bych ji měl poslouchat. Na něco se mě ptá. Cítil jsem její upřený rudý pohled v zádech, a abych se celý nezježil husinou, která po mém těle přejela, zavřel jsem pevně oči. Sakra její autorita mě fakt dostává, vydechl jsem a zase je otevřel. Upozornila mě, že mrtvola ve smečce je k ničemu a že domov se poskytuje jen těm, co si jej zasloužím. Hned na to se začala ptát, proč by měli vzít mě a pár věcí okolo, kdo aspoň jednou viděl příjem nebo odmítnutí smečky, ten to zná…
Poslední její narážka se mé osůbky ale už docela dotkla. „Dovol, abych namítl. Můj momentální stav je způsoben právě tím, že jsem se staral o ostatní a na sebe zapomněl,“ pověděl jsem pevně a nadechl se k dalšímu mluvení. „Poslyš, ani já se sám sobě nelíbím. A vím o sobě, že jsem nepodstatná chodící troska, která se při pouhém doteku rozsype, ale ne vždy tomu tak bývalo a bude. Hodlám si své místo ve smečce zasloužit a dřít pro něj. Jsem všestranný vlk, mohu tedy s klidem říci, že vykonám to, co budeš potřebovat,“ pověděl jsem jí s pevným pohledem do očí. „Ač jsem se nejčastěji zasluhoval jako lovec…“ dodal jsem pak ještě narychlo, uvědomujíc si, že mluvím až moc.
„Smečka a nová rodina mi má dát důvod, proč a pro co zase žít,“ řekl jsem jí pak tišeji ten hlavní důvod, proč tu vlastně jsem a o místo se uchází. Vzhledem k tomu, že byla Ohnivá opravdu tvrdá, nebyl jsem si jist, jak vlastně skončím. Vyžene mě? Podpálí? Zakousne? Nebo snad rozcupuje na kousky? Pravděpodobně, Sayi, přitakal jsem sám sobě a se zatajeným dechem vyčkával.

Chvíli jsem vyčkával, pak jsem ovšem zaslechl vytí s výhružným podtónem. Zastříhal jsem ušima, abych tento zvuk vstřebal a neklidně přešlápl, přičemž jsem se celý napjal. Poté jsem s dlouhým výdechem zase povolil, abych nepůsobil křečovitě. Musel jsem jednat klidně a neprokazovat strach. Pach, který se blížil, nebyl cítit jak celá tato smečka. Ale zdál se jako jediný zde přítomný. Byl tu ten vlk sám? Jak je to možné? To, co se ke mně blíží, je vysoce postavený vlk. Přesto hranice šly cítit jiným pachem.
A pak jsem ji zahlédl. Poměrně statná vlčice, ne však vyšší jak já, ale momentálně o dost mohutnější. Nikdy jsem nepatřil k mohutným vlkům, ale rozhodně jsem vždy vypadal o dost lépe. Klidné a odevzdané rudé oči hleděly před sebe. Přímo na přicházející vlčici. Ovšem ve chvíli, kdy se mi podívala do očí, jsem pohled zabodl krátce do země. Nechtěl jsem provokovat. Už tak její zjev vzbuzoval respekt. Měl jsem chuť couvnout. Ale je krásná… napadlo mě jen tak z ničeho nic a pak se zarazil. Koleduješ si o malér, může umět číst myšlenky, upozornil jsem sám sebe a zpozorněl jsem, když po mě křikla. Prý kdo jsem a co chci. Sám nemám tušení, co tu chci, Ohnivá. Jo, byla ohnivá, opravdu. Jak její povaha, soudě podle jediné chvilky, tak její magie. Přestaň se kochat nad cizí vlčicí, Sayi a mluv, na něco se tě ptala, upozornil jsem se a nadechl se.
Ušklíbl jsem se nad její poznámkou nepatrným cuknutím koutku. Ihned věděla, že„Byl jsem poměrně na pochybách, zda tu opravdu je. Je vás tu poměrně málo, že? Odpusť, jsem Say. Sayap,“ pověděl jsem poklidně, tvářící se, že mi je jedno, zda mi skočí po krku, protože jsem to opravdu měl u zadních partií těla. Budila respekt a věděl jsem, že se jí příliš nezamlouvám, ale změnit jsem se během chvilky, než přišla, nemohl. Škoda. Vzhlédl jsem do jejích očí. „Vím, že vypadám jako den před chcípnutím, ale hledám smečku, která by se mi stala domovem. Na oplátku nabízím věrnost,“ pověděl jsem odhodlaně. „Tedy… Předpokládám, že jsi alfa, ne?“ zamrkal jsem tázavě.

// Mušličková pláž

Znaveně jsem se ploužil pochmurnou podzimní krajinou. Sledoval jsem bez nálady okolí, přesto jsem měl pocit, že se mi tady cosi líbí. Měl jsem takový tušení, že jsem zde již někdy byl, ale nepamatoval jsem se. Zhluboka jsem se nadechl studeného čerstvého vzduchu a pomalu se zastavil. Někde tady by měla být smečka, pomyslel jsem si a nejistě se rozhlédl. Udělal jsem ještě několik šouravých kroků kupředu. Díky hlavě, kterou jsem nesl skoro až u tlap, jsem poznal, že jsem se přiblížil k jakési pomyslné pachové hranici. Byl jsem si jist, že jsem dorazil na hranici území smečky. Tak jo, mám to zkusit, nebo se otočit utéct? uvažoval jsem.
Nakonec jsem se zhluboka nadechl. Tenhle krok jsem musel udělat. Bez své partnerky, bez svých vlčat, prostě sám za sebe. Kdo ví, kde jim bylo konec. Hlodalo mi to svědomí, ale musel jsem se vzpamatovat. Prohlédl jsem si své vychrtlé tělo. Vypadal jsem jako tenká čára. Super vysoký, dlouhé atletické nohy, ale samá kost. I má jindy úžasná srst byla zašedlá z toho, jak dlouho jsem spal. Měl jsem pocit, že se na mě podepisuje věk silněji, než na první věk vypadá. Už jen kvůli bolesti v kyčlích, které mě trápily už tehda v Borůvkáči při lovech. Ne. Jsem stále zcela použitelný. Jen se musím pořádně probudit, přikázal jsem si.
Tak jsem tedy zvedl hlavu, hrdě ji narovnal, poskládal tlapky tak, abych stál nějak kultivovaně a ocas dal do polohy, který značil, že nehodlám škodit a dělat zle. A jen jsem mlčky vyčkával na hranicích, přemýšlejíce, zda přijde někdo, kdo mě na cucky roztrhá, s čímž by nebyl v mém stavu problém, či zda vůbec někdo dorazí, protože ty pachy zde byly jakýsi…. Omšelý? Takže bylo možné, že tu smečka byla, ale už není, nebo má jen malou hrstku členů, kteří pobíhají spíše někde mimo, což by mi právě vyhovovalo.

// Přímořské pláně

Čím déle jsem šel, tím více jsem si uvědomoval čím dál více věcí. Ale proč nehledají i oni mě? Co jsem jim udělal tak hrozného? Nemiloval jsem je dostatečně? Snažil jsem se o ně starat jak jen to šlo. Sám jsem se u toho málem uhnal, tak kde je nějaká vděčnost? Sice jsem jim nevěnoval úplně tolik času, co jsem chtěl, ale vždyť... zastavil jsem se a vzhlédl na moře. Pociťoval jsem nepříjemnou zimu a ledový vítr. Až teprve teď jsem si všiml zvláštně zabarvené oblohy. Tohle místo je tak otravně divné, pomyslel jsem si podrážděně a pak si všiml čehosi lesklého v písku.
Našpicoval jsem zkoumavě uši a rozešel se k tomu. Panečku, to bylo závratné tempo. Měl jsem pocit, že mě předběhne i hlemýžď. To se ovšem změnilo ve chvíli, kdy jsem zjistil, co ona hezká věcička je. "Ryba... Rybiška..." hlesl jsem téměř zoufale. Sice jsem nebyl milovníkem ryb, ale teď jsem měl tááák šílený hlad, že bych jich požral třeba stovky. Inu, ta ryba byla mrtvá. Kdo ví, na co zemřela, nechtěl jsem to zkoumat, páchla pořád stejně rybinou, tak jsem ji prostě drapl a začal hltavě pojídat. Po jejím požrání jsem se procházel po pláži dále a našel takhle ještě další dvě. S plným žaludkem se lépe přemýšlí... Inu, usadím se někde, nejlépe na jihu, ať mi není kosa a až se dám do pořádku, najdu svou rodinu, uznal jsem a vydal se dále na cestu.

// Zlatavý les

// Bobří ostrov

Připadal jsem si jako chrastící kostlivec. Nebyl jsem schopný jít rychleji, než šouravým krokem a s hlavou u země. Snažil jsem se uvnitř sebe najít sílu, ale nebylo to možné. Aspoň, že jsem měl vůli někam jít. Vůli najít svou rodinu. Netušil jsem ovšem, kam jít prvně. Něco si ulovit? Na to jsem neměl sílu. Musel jsem něco vymyslet. Najít řeku, napít se a něco sníst. Modlil jsem se za to, abych našel aspoň nějakou mršinu. Nebo sílu vykonat rychlejší pohyb a opravdu něco chytit. Ovšem této verzi jsem moc nedával. Proč nemohli zůstat v Borůvkové smečce? Všichni? Třeba bych je teď našel. Jediný, koho mám šanci najít, je Art. Ten by měl být u Scarity. Jenže to je pro mě momentálně daleko. Vlastně v těchto končinách pro mě momentálně nebylo nic blízko. Většinu svého života na Gallu jsem trávil spíše na severu. Na jihu jsem si nestihl vybudovat nic. Vůbec nic.

// Mušličková pláž

// Winter, moc se ti omlouvám za to neuvěřitelně dlouhé čekání! :(

S nespokojeným zabručením jsem se převalil a naprázdno přežvýkl. Neměl jsem vůbec náladu vstávat, natož tak dělat cokoliv jiného. Neměl jsem ani procento energie navíc a to jsem musel spát opravdu dlouho. Počkat, počkat, počkat... pomyslel jsem si a opatrně otevřel jedno z rudých očí. Pak jsem otevřel to druhé a rázem jsem byl vzhůru. Rychle jsem se rozhlédl, ale bílá vlčice nikde nebyla. "Winter?" zachraptěl jsem přeci jen a s námahou vytáhl jednu nohu z pod svého naprosto vyhublého těla. Věděl jsem, že takhle nemám šanci přežít zimu. Chci umřít hned, prosím, ať to tolik nebolí... zakňučel jsem sám pro sebe. Mé ego bylo ty tam, zcela zničené, utopené, ušlapané, rozcupované,...
Co budu dělat? Vždyť takhle nemohu fungovat dál. Musím něco vymyslet... První bych měl najít rodinu, zjistit, jestli jsou v pořádku... Ale nemám sílu na to, abych prošel tolik koutů Gallirei. Nezvládl bych to. Ale stejně musím někam jít. Jo, někam se zašiju a naberu síly. Najdu nějakou fuj-bleh mršinu, abych se pořádně najedl a najdu je, přemýšlel jsem a poslouchal své neuvěřitelně kručící břicho. Měl jsem pocit, že můj žaludek se požírá zevnitř.

// Přímořské pláně

Netušil jsem, že se tady dá ještě narazit na někoho, jako je ona. Někdo kdo vás neodpálkuje jednou jedinou větou, nebo někdo, kdo na vás nevrčí hned po prvním přiblížení. Zdála se být milá a upřímná. Možná z ní trochu mluvil strach, každopádně jsem z ní měl dobrý pocit. Ne takový, že mě každou chvíli podrazí, ale jistotu, že kdybych potřeboval, mohu se na ni obrátit. Někoho takového jsem potřeboval. Povšiml jsem si, že Winter větří a krátce jsem zadoufal, že cítí něco, co by se dalo zblajznout, ale když jsem ji napodobil, zjistil jsem, že se jedná o bobra. A toho jsem lovit moc nechtěl. Obrátil jsem pohled na Winter. Omlouvala se mi za informaci, kterou mi dala. Alespoň nelhala a nepoužila milosrdnou lež. Zavrtěl jsem hlavou. „To je v pořádku. Jsem rád, že aspoň oni se shledali,“ povzdechl jsem si a přejel očima okolí. Bude se někdo z nich držet poblíž borůvkáče? uvažoval jsem.
Pak mi Bílá potvrdila, že se mnou opravdu půjde. Vděčně jsem se na ni usmál, byla to od ní opravdu velkorysá nabídka a prostě jsem ji nemohl odmítnout. Nechtěla jsem být sám, ubíjelo mě to. Nebyl jsem na to zvyklý, ačkoliv jsem nebyl zvyklý ani na společnost cizích vlků. Věřil jsem ale, že jestli se třeba s Winter trochu seznámíme, bude to zase o něčem jiným. Nějak se ale seznámit musíme, no ne? „Budu moc rád,“ pověděl jsem nakonec vděčně a povšiml si jejího dalšího letmého úsměvu. Moc to s úsměvy nepřeháněla, stejně jako já. Asi se spolu moc nezasmějeme, ale myslím, že ani jednomu z nás stejně do smíchu není.
Vypadalo to, že jsem ji svou řečí o ochraně poměrně překvapil. Pověděla mi, že se jednalo o jakousi zrzavou. Pozvedl jsem obočí v údivu a naklonil hlavu do strany. „Vlčice? To jste se rvali o chlapa?“ zeptal jsem se s lehkou nadsázkou. Nedokázal jsem si ovšem představit, že se zrovna tahle vlčice pustila s někým do potyčky. Aspoň teda ne dobrovolně.

Letmo jsem jí naznačil úsměv a přikývl jsem. „Děkuji, snad brzy,“ pověděl jsem trochu podrážděně, vzhledem k tomu, že jsem se takový absolutně nepoznával. Potřeboval jsem se dát dohromady, ale nevěděl jsem jak. Neměl jsem u sebe vlčata a hlavně Haruhi a bez ní jsem byl prostě nikdo. Neměl jsem tu kamarády, známé, prostě nikoho. Celý život jsem zasvětil jí a teď ji nemohu najít. Co když zmizela? Stejně jako jsem spoustu let neviděl třeba Ariu, co když odešla z Gallirei pryč? uvažoval jsem a měl jsem pocit, že se asi za chvíli ze svých myšlenek rozpláču. Opravdu. Byla by schopná mě opustit. Nás opustit? Má tu děti, sestru, přátele… stiskl jsem zuby pevně k sobě. A dost, přestaň, napomenul jsem se zoufale a vzhlédl k Winter.
Do šálku mi zrovna nepřidala. Mou rodinu totiž viděla před rokem. Měl jsem pocit, že se mnou tahle informace práskne o zem. Zamotala se mi hlava a musel jsem se posadit. Zamrkal jsem, hledíc šokovaně do země, ale pak Winter navrhla, že mi je pomůže hledat. Vzhlédl jsem k ní zase se špetkou naděje. „Ty bys opravdu šla? Se mnou?“ Můj hlas zněl nevěřícně. Jako kdybych nechtěl uvěřit tomu, že se mnou chce někdo někam jít. Taky jsem tomu nevěřil. Když si vzpomenu, kdy naposledy jsem šel s někým jiným, když nepočítám ve smečce, kromě Haruhi a vlčat, vzpomněl jsem si akorát na Naxthera, když on hledal svou partnerku a já mou. Ale to jsme věděli, kde hledat. A Naxe jsem nějaký pátek znal, zatímco Winter vidím poprvé… Jasně neměl jsem ji z čeho podezřívat, byla mi sympatická, přesto mi ta představa nalezení potencionálního doprovázeče byla příjemná. Byla mi příjemná představa, že nebudu sám. Měl jsem chuť Winter umačkat, ale ovládl jsem se. Přesto mi párkrát kmitl ocas ze strany na stranu ve znamení nadšenosti, kterou jsem nezvládl ukrýt.
Bílá mi potvrdila, že na ní něco přibylo. A já tušil, co to bylo. Přivřel jsem nevraživě oči a zhluboka se nadechl, abych rozdýchal skutečnost, že někdo ublížil vlčici. „Ať to byl kdokoliv, v mé společnosti na tebe ani nesáhne, to ti slibuji,“ zavrčel jsem pevným hlasem a následně jsem na ni mrkl. Pokud mi chtěla pomáhat hledat rodinu, na oplátku jsem jí mohl slíbit svou ochranu. Navzdory tomu, že jsem byl vlastně stárnoucí mrzák.

Zhluboka jsem se nadechl. Bylo mi jasné, že to nezakecám, když jsem vypadal tak jak jsem vypadal. Ale svěřovat se mi zrovna moc nechtělo. „Jen na mě dopadly deprese… Díky za optání,“ kývl jsem na ni hlavou vděčně a pohlédl jsem jí do očí. Uvažoval jsem, zda je její starost a celkové chování upřímné. Ale ona nevypadala jako někdo, kdo by si zahrával s ohněm. Doslova s ohněm, protože to byla jak má magie, tak i povaha. Ačkoliv teď jsem se zrovna necítil na nějaké pobuřování. A už vůbec bych nehrozil vlčici. Možná trošičku a to jen v případě, že by si hodně zahrávala.
Poté mi začala povídat o Artovi. Prý ho viděla na pláži, od které jsem mimochodem před chvílí přišel a prý tam byla i jedna z mých dcer a Har! Mé srdce zaplesalo, ovšem oči zase zesmutněly při myšlence na to, že byli skoro všichni pohromadě a já je ani tak nenašel. Třeba jsou stále spolu a nemohou najít oni mě? pomyslel jsem si naivně. Poté bílá vlčice dodala, že neví, kam šel a je to delší doba. Sklonil jsem hlavu. „Jak dlouhá doba?“ špitl jsem téměř zoufale. Veškerá naděje šla zase ta tam. Neměl jsem ani dostatek energie procházet Gallireu pořád dokola, abych aspoň jednoho z nich našel. Doplatil jsem na svou vášeň jakožto lovec a bolavé klouby na zadních nohou mi nedovolovaly téměř nic, zvlášť když jsem je teď měl tak přeležené. Měl bych se rozhýbat.
„Těší mě, Winter. Jsem Sayap,“ představil jsem se jí poklidným tónem, který kdysi patřil vyrovnanému hrdému vlkovi, teď jen trosce. Stále měl ovšem ten chraplavý nádech, jen se postupem času prohluboval. „Mám jen takový pocit… Nebo na tobě něco přibylo?“ zeptal jsem se pak váhavě, když jsem si ji prohlížel.

Dlouze jsem hleděl směrem k lesu, který mi byl tak znám. Akorát jsem zastříhal ušima, když jsem zaslechl někoho poblíž. Nevěnoval jsem tomu příliš pozornosti, byl jsem na to hemžení se vlků tady už zvyklý. Ovšem nečekal bych, že ten někdo míří za mnou. Položil jsem si tedy znuděně hlavu na přední tlapy a překvapeně ji zase zvedl, když jsem koutkem oka zahlédl mihnout se kousek ode mě bílý kožíšek. Zanedlouho mě už zdraví jemný rozklepaný hlas, z čehož jsem rozpoznal, že vlastník si absolutně není jistý buď sám sebou, nebo mnou. Zaměřil jsem na vlčici své rudé zraky a naklonil hlavu mírně do strany. Znám ji? Je mi povědomá, uvažoval jsem. "Nejs... Ano, jsem, vlastně nejsem, ale... Uhm, to je jedno," povzdechl jsem si znaveně. Nechtěl jsem popisovat, co se se mnou právě teď děje. Přiznat někomu, že na mě přišla stařecká deprese? A že jsem si vlastně podělal celý svůj život? Ne, díky, nemusel to vědět každý na potkání.
Ale pak řekla něco, co mi vlilo energii do žil. Překvapeně jsem zamrkal. Art? Slyšel jsem dobře? Vážně to jméno vyslovila? "A-ano, jsem!" vyhrkl jsem rozrušeně a vstal jsem. Smutek v očích nahradilo nadějné očekávání. "Viděla jsi ho někde? Víš kde je můj syn?" ptal jsem se dychtivě. Doufal jsem, že jej najdu u Scarity. On byl jediný, u koho jsem tak trochu tušil, kde ho hledat, ale co když i jeho život ve smečce přestal bavit? Třeba mi Scarita poradí, kde je. Až teď jsem si byl ovšem schopný si tuhle vlčici někam přiřadit. Potkal jsem ji přeci, když jsem kdysi Arta ještě jako prcka hledal... Sayi, paměť ti ještě trochu slouží, tak to je ještě dobré.

// Přímořské pláně

Jak jsem tak šel se sklopenou hlavou, ani jsem si neuvědomoval, jakým směrem vlastně jdu. Když jsem posléze musel kvůli řece vzhlédnou, uvědomil jsem si, že se blížím k Borůvkovému lesu. Můj již tak smutný výraz se teď změnil na zcela zarmoucený při uvědomění, že už to není můj domov a že se tam nemohu vrátit a už vůbec tam nenajdu nikoho z rodiny, protože tam nejspíš, možná kromě Inayi, nezůstal. A i u Iný jsem pochyboval, že by tam trávila moc času, protože byla mladá a nejspíš někde objevovala svět. Snad ani jedna z mých dcer nenahání vlky, pomyslel jsem si. A snad můj syn není stejný proutník, jaký jsem byl já za mlada, dodala má mysl ještě a aniž bych se příliš uvědomoval, přelezl jsem vodu na nějaký meziostrůvek. Doufal jsem, že zde budu mít klid.
Sklonil jsem se k vodě, abych se napil, ale musel jsem se zarazit. Ten, kdo se na mě díval z odrazu, jsem nemohl být já! Kdysi krásný, atletický vlk, s akorát napasovanou postavou, živýma rudýma očima plné hrdosti, u kterých se zdálo, že nahlížejí do duše, s dokonale udržovanou srstí, která hrála spousty barvami, byl ten tam. Díval jsem se na vlka, který byl hubený, měl strhaný smutný a odevzdaný výraz a špinavá srst byla sem tam prorostlá nějakou šedinkou. Stáhl jsem uši a odvrátil od svého odrazu hlavu. Rozešel jsem se - ne zcela čistě, ale mírně pajdavě na zadní nohu - dál od vody a do té jsem zalehl. Jediný, čím jsem se mohl chlubit, byl ten přívěšek. Aspoň ten jsem na stará kolena našel, když už ne svou rodinu.

Zaslechl jsem nějaké hlasy a s cuknutím jsem se probudil. S doširoka rozevřenýma očima jsem se rozhlédl po okolí a naprosto si nevědom, jak dlouho jsem spal, jsem přemýšlel, kde vlastně jsem. Když jsem si to uvědomil a dal si dohromady, co se stalo předtím, než jsem usnul, byl jsem trochu klidnější. Pohlédl jsem na své tlapy, mezi kterými se ukrýval pohledný šperk a musel jsem uznat, že jsem vážně hlupák. Čumák jsem navlékl na šňurku, zaklonil jsem hlavu a tím přívěšek poslušně sklouzl tam, kde podle mě měl být.
Poté jsem své stárnoucí tělo posbíral ze země, protáhl se tak, aby ve mě nikde nekřuplo, i když jsem měl stejně pocit, že se mi přes záda prohnalo stádo buvolů, shlédl jsem na svůj přívěšek a líně jsem se vydal někam, ani jsem nevěděl kam. Cítil jsem smutek. Nevěděl jsem, kde mám partnerku, jestli si nenašla už jiného, či zda je v pořádku, nevěděl jsem kde jsou mé děti a modlil jsem se za to, aby se i jim dobře dařilo. Ale ten pocit, že je nemám u sebe...

// Bobří ostrov