Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Medvědí jezero

Nikam jsem nespěchal. Nebylo proč a nebylo kam. Stočil jsem svůj směr pomalu na jih, abych mohl pomalu za pár dní nebo týdnů, co já vím… Dojít zase zpět do Zlatavého lesa. Dojít si pro náhrdelník, oznámit oné vlčici, že její vzkaz byl vyřízen a že jsem s ním byl poslán do řitě a jít si zase po svých. Myšlenka na smečku mě znovu začínala děsit, obzvlášť pak, když bych tam měl žít s tou ryšavou sketou. Neuvěřitelné jak vlk může začít nenávidět druhého bez toho, aby se navzájem znali. Jak si tak jdu, nevnímajíc okolí, něco mě přeci jen donutilo vnímat. Byli to dva převelice známý pachy. Když jsem rudýma očima zašmátral po okolí, dokonce jsem je zahlédl.
Zastavil jsem se. V mé hlavě se začalo točit kolečko načítání, než jsem byl vůbec schopen vymyslet, co budu dělat. Buď se ještě pokradmu seberu pryč a vezmu roha, dokud si mě ještě nevšimli, nebo prostě půjdu a podívám se, jestli je to opravdu můj syn. Nějak mi nešlo do hlavy, že ještě žije. Neviděl jsem ho pekelně dlouho. Když jsem se na něj tak zahleděl, mé nicotné srdce pookřálo. Musím se jít podívat aspoň na jediné mé žijící vlče. Na Haruhi jsem absolutně neměl náladu, ale musel jsem ji překousnout. Však ono se to nějak poddá. Rozešel jsem se tedy směrem k nim. Můj dávno elegantní krok byl zlehka rušen nepatrným napadáním na zadní nohy. Nu což, na něco vlk zemřít musí. Já prostě jednoho dne nevstanu. Třeba to bylo způsobeno jen tím, že na mě byla jen minimální část svalstva a tuk už vůbec žádný. Tučný jsem nebyl nikdy, naštěstí.
Byl tam s nimi ještě někdo. Neznal jsem jej a ani mě nezajímal. Ostatně jako téměř všechno poslední dobou. Věnoval jsem mu naprosto lhostejný rudý pohled a o něco mírnější jsem věnoval synovi a jeho matce. Nevěděl jsem ani, jestli ji mohu vlastně nazývat svou partnerkou, protože jsme se v podstatě poslali k čertu. Nevadí, ono se to nějak vyhrotí… „Zdravím,“ zachraptěl jsem následně a usadil jsem se. Teď jsem věnoval pohled jen Artovi. Cizí vlk mi byl ukradený a u Haruhi jsem se modlil jen za to, aby si ode mě držel odstup a nepokoušela se dostat pod tu schránku necitnosti, do které jsem se během pár měsíců obalil. „Rád tě vidím, Arte. Aspoň někoho z vás. Tvé sestry jsi nepotkal?“ zeptal jsem se naprosto klidně a zastříhal ušima. Byl fakt, že jsem se k němu nechoval jako ke svému vlčeti, ale nejspíš mě to prostě přešlo s tím, jak vyrostl. Přeci už nebyl malá chlupatá koule na to, abych mu tady olizoval čumák a šišlal na něj.

// Medvědí řeka

Můj původní záměr po tom, co najdu tu zakrslou sketu, byl vrátit se zpět, odkud jsem byl vyslán, jenže milá Jenna mi onen plán tak znechutila, že jsem tam prostě teď jít nemohl. O ten přívěšek mi nešlo. Bylo mi to jedno, všechno mi bylo jedno. Kdybych si tady mohl prostě lehnout a umřít, prostě to udělám. Teď hned, na truc, abych jako řekl: Hele živote, už si naser, já tu nebudu. Jenže nic takového nešlo, takže jsem se musel smířit s tím, že tu budu smrdět ještě kdo ví jak dlouho, než si pro mě ta černá svině se zelenýma očima přijde. Smrdět? Jo no, měl bych se někde vykoupat, usoudil jsem, jenže pak jsem pouze líně zabručel. Nic nebude.
Zastavil jsem se a chvíli sledoval jezero. Do vody se mi opravdu nechtělo, ale nakonec jsem tam přeci jen vlezl. Za občasného zašplíchání jsem ze sebe shodil tu tunu nečistot a zase se vynořil na břehu. Úlevná to očista. Nechal jsem si svou magií prohřívat tělo a vydal jsem se dále na výšlap.

//Středozemka

Stál jsem tam a sledoval tu rezavou potvoru, kterou jsem naháněl snad už měsíce než týdne. Jistou úlevou pro mě bylo, že jsem jí již sdělil to, co jsem jí sdělit měl. Ten zbytek vlků mě vlastně ani nezajímal. Neměl jsem náladu na nikoho, takže mi mohli políbit zadní partie těla. Tu náhle na mě ryšavá zavrčela. Přitiskl jsem uši k hlavě připraven se bránit, ačkoliv by do mě jen strčila a mé kostnaté tělo zavánějící stářím by se rozsypalo, ale to bylo vedlejší… Vyštěkla na mě něco v tom smyslu, že je jí smečka k ničemu když vypadá tak jak vypadá a kamsi zmizela.
Stiskl jsem zuby k sobě a hrdelně zavrčel. Jestli se mi tahle obluda dostane ještě jednou pod tlapy, neručím za sebe. V tuhle chvíli jsem cítil takový vztek, vzhledem k tomu, že se ta zakrslá frajerka vydala místo směrem na jih směr na sever, kde rozhodně nebyla ta smečka, o kterou jsem se ucházel. Zavrtěl jsem hlavou a rozešel se pryč… Prostě někam.

// Medvědí jezero

Na (superúčastnícího se) Sayapa:
6 oblázků
9 kytek

... sraz ne
... pěkná akce, ale stíhat to prostě nestíhám :D

// Křišťálový lesík

Pokračoval jsem po břehu řeky pomalu. Nepospíchal jsem, Haruhi už dávno zmizela. Neměl jsem žádné tušení kam. Kam by asi mohla jít? Možná k Velkému jezeru? Bylo to naše oblíbené místo. Myslím si ale, že tomu se spíš bude teď raději vyhýbat, napadlo mě a zastříhal jsem ušima za jakýmsi ptactvem, které vylétlo z nedalekého keře. Každopádně když ji budu chtít hledat, tak nejspíš jedině tam, ujistil jsem sám sebe a rozhlédl se po okolí. Byl jsem tak zaneprázdněn svými myšlenkami, že mi naprosto unikly pachy vlků, kteří se zde nacházeli. Proto jsem byl opravdu překvapen, když jsem zahlédl už skoro známý, zrzavý kožich.
Nehodlal jsem tentokrát na nic čekat. Zahodil jsem myšlenky na všechno, co se momentálně stalo, a vydal se k malé partičce vlků. Byly tam dvě vlčice, z toho jedna, kterou jsem hledal už kdo ví, jak dlouho a jeden vlk. Ani jeden z nich mi nejspíš nebyl znám, pokud mě paměť nešálila. Váhavě jsem k nim došel. „Omlouvám se, že ruším,“ pověděl jsem chraplavě. Jasně nachlažené hlasivky, což nebylo, vzhledem k mému celkovému stavu, nejspíše k údivu. „Jsem Sayap a přišel jsem vyřídit tadyhle…“ představil jsem se z nutnosti a pohlédl na Jennu, pro kterou byla má další slova směrována. „slečně, že mě posílá ta, která ti údajně nakope pozadí, až tě uvidí, protože ses prý dlouho nevrátila do smečky a také něco o tom, že tě následně usmaží ve vlastním tuku,“ sdělil jsem jí konečně vzkaz, doufajíc, že jsem nic ze vzkazu Rudooké nezapomněl a neuvěřitelně potěšen tím, že už si to konečně nemusím přehrávat v hlavě, abych to nezapomněl.
„Myslím, že asi víš, o koho se jedná,“ nadhodil jsem potom a nervózně přešlápl z tlapky na tlapku, ač na mém skoro až apatickém výrazu nebylo znát skoro nic. Konečně jsem ji našel, konečně neutekla, konečně byl vzkaz vyřízen. Teď stačilo počkat, zda se vrátí do smečky se mnou, nebo budu muset jít sám a přesvědčovat tu trhačku o tom, že jsem Jenně skutečně její vzkaz byl schopen vyřídit. Nezdá se mi to jen?

Sledoval jsem ji a čekal, co vyřkne na můj ortel. Ona po mě vyštěkla pouhé slovo a mě bylo jasné, že tím neskončila. Teprve začíná. Stáhl jsem uši dozadu a sledoval, jak se její tlama hýbe v návalech vzteku. Slova z ní jela jako namydlená a nešetřila s nimi. Po tom, co mi cvakla zuby přímo u tlamy, jsem se celý naježil a zavrčel. Tohle se mi totiž opravdu nelíbilo. Sežehl jsem ji varovným pohledem, abych jí dal najevo, že ať je jakkoliv rozzuřená, tohle už beru přes čáru. V životě bych jí neublížil, pokud bych tomu ovšem nebyl donucen okolnostmi. Její vylévání srdíčka trvalo poměrně dlouho. Měl jsem chuť ji umlčet, ale očividně to potřebovala ventilovat ven. Tak jsem si ji vyslechl. Následně jsem nad ní pouze zklamaně zavrtěl hlavou.
Čekal jsem od ní pochopení.
Pochopení v to, že tu nebyla tak dlouho, tak jsem si našel jiný život. A je pro mě těžké ji z ničeho nic zase přijmout do toho života zpět. Pochopení v to, že si potřebuji něco vyřešit. Chtěl jsem navrhnout, že bychom se tu za pár dní sešli, jenže ona se rozešla pryč. Domluvila a rozutekla se pryč. S dlouhým povzdechem jsem zase odevzdaně sklonil hlavu. Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet, jestli mi právě dala konečnou, nebo to pochopila jako konečnou z mé strany, každopádně tahle situace byla špatná. Věděl jsem to. Přesto všechno jsem už byl natolik apatický, že jsem snad neměl sílu za ní běžet a omluvit se, ani sílu plakat a jinak truchlit. I přesto jsem se pomalu rozešel směrem, kterým zmizela ona.

// Medvědí řeka

Poslouchal jsem ji, zatímco jsem ji propaloval pohledem. Měl jsem pocit, že čím víc toho říkala, tím víc mi přikládala dříví do ohně. První se snažila nadlehčovat situaci tím, jestli si snad myslím, že naše děti se propadly do pekel, nebo vylétli do nebíčka a zakončila to tím, jestli jsem si náhodou nezačal nabrnkávat jinou vlčici na stará kolena. Celý jsem se zachmuřil a odtáhl jsem se od ní, když jsem ucítil dotek jejího čumáku. „Na to bych ani nepomyslel,“ pověděl jsem nabroušeně. „Máš pocit, že vlk, který si myslel, že přišel o rodinu, má náladu hledat náhradu?“ zeptal jsem se tónem, který jí naznačoval, že je to absolutní blbost, ale to by jí snad došlo i bez jakéhokoliv podtónu. Potom ty řeči, že, mě nikdy nepřestala mít ráda, že je asi nemocná a prý se vzbudila pod stromem a nic si nepamatovala. Hodil jsem po ní rychlý pohled.
„Takže ty v podstatě ani nevíš, jestli jsi nás opravdu hledala nebo ne,“ zavrčel jsem potom tiše a hleděl na své tlapky. Pak jsem k ní vzhlédl a znovu do ni zabodl pár rudých kukadel. Uvnitř mě se ozýval ten starostlivý partner zahnaný do kouta, který mě alarmoval, že bych se měl starat, že je má partnerka nemocná, ale na povrchu jsem zůstával apatickým. Nevěděl jsem, co jí mám odpovídat. Věděl jsem, že kdybych něco pověděl, bylo by to něco, co by ji hrozně ranilo a já se bál toho, že bych toho později litoval. „Haruhi, potřebuji si zařídit nějaké věci bez toho, abych za sebou kohokoliv měl,“ pověděl jsem jí pak tvrdě narovinu. „Také tě stále miluji, ale teď potřebuji tohle všechno vstřebat,“ zavrtěl jsem hlavou s pohledem zase na mých packách. Hlavní prioritou se pro mě momentálně stala neznámá Jenna a její najití. Chtěl jsem nazpět aspoň svůj přívěšek, když už by mě Cora neměla vzít do smečky.

Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet. Hledal jsem ji kdo ví jak dlouho a ona tu nebyla. A teď se prostě zjeví a bude mi vyčítat, že hledala ona mě. Vyčítat?! Pozvedl jsem hlavu v téměř pohrdavým gestu a stáhl uši dozadu. Hleděl jsem na ni jakýmsi přísným pohledem, jako kdybych si snad promýšlel všechna slova, která ze sebe sypala. Mluvila jakýmsi poklidným tónem, který mě jistým způsobem neuvěřitelným způsobem iritoval. Jak to mohla brát takhle? Tak tak jsem se bránil tomu, abych byl zbytečně zlý. Na jednu stranu si to nezasloužila, věděl jsem to.
„Jak dlouho?“ zeptal jsem se potom odměřeným tónem. „Jak dlouho se mě budeš držet, než budu zase sám?“ zeptal jsem se s výčitkou. Nebylo to poprvé. Vždycky jsme se záhadným způsobem oddělili a pak se dlouho neviděli. Jenže mě to už přestávalo bavit. Zavrtěl jsem hlavou a tu jsem pak zase sklonil, nechal jsem ji ovšem odvrácenou a sledoval krajinu za ní. „Byla to tak dlouhá doba, že jsem upřímně řečeno smířeně načal snahu o nový život bez vás,“ oznámil jsem jí pak a pohlédl jí znovu do očí. Neměl jsem co tajit a za co se stydět. Bylo jasný, že v tomhle věku a když už jsem nebyl zrovna úplně zdráv, nebudu chtít být tulákem.

Vypadalo to, že si mě vůbec nevšimla. Cosi pořád očuchávala na zemi. Nejspíš hledá zoufale mršiny stejně jako já… To jsme to dopadli, napadlo mě a sledoval, jak se ke mně šedobílá vlčice, která se podobala mé partnerce, jen nebyla tak krásné huňatá a čistá, přibližuje. Sklonil jsem zase hlavu tak, aby mě nebolelo za krkem. Mé boky zapadaly mezi žebra při každém výdechu a kdysi nádherná, čistá a lesknoucí se srst byla zakudlaná, matná a barvy na ní nebyly téměř poznat. Jen místa, která se namočila, když jsem šel přes řeku, vypadala trochu lépe. Celý můj zjev podtrhávaly oči, které byly naprosto odevzdané. Jako bych vzdal všechno. Nevrátila se do nich naděje ani když jsem viděl Haruhi. Cítil jsem uvnitř sebe chvění, ale jinak jsem byl hrozně zklamaný.
Dorazila až ke mně a mě připadalo, že stále neměla vůbec ponětí o tom, že tu stojím. Ale pak si mě přeci jen všimla. Vyrazila ze sebe jakýsi zvuk, kecla si na kostnatý zadek a zvolala mé jméno. „Har…?“ vydechl jsem stále nevěřícným tónem. Zvedla se a přitiskla se ke mně. Netušil jsem, jak mám reagovat, bylo to celé na hlavu, byl jsem zmaten, smířený s tím, že už ji v životě neuvidím a ona tu přede mnou stála, dotýkala se mě, byla skutečná! Ale v momentě, co mi vyčetla, že mě hledala hrozně dlouho, jsem se od ní odměřeně odtáhl. „Dlouho?!“ zopakoval jsem a v mých očích se objevilo zklamání. „Umíš si vůbec představit, jak dlouho jsem tě hledal JÁ?!“ zavrčel jsem potom a do očí se mi nahrnuly slzy. „Nenašel jsem ani jednoho z vás! Ani jednoho! Myslel jsem si, že jste snad všichni odešli. Smířil jsem se, že už tě v životě neuvidím a bylo to to nejbolestnější, co jsem kdy udělal!“ vyhrkl jsem na ni.

// Západní louky

Přebrodil jsem řeku, aniž bych jakkoliv zaváhal. Jindy bych okolo toho remcal a hledal, kde je nejmenší hloubka. Teď jsem to prolezl a bylo mi to jedno. Všechno mi bylo jedno. Pokračoval jsem dál s máčeným kožichem a chvěl se zimou. Neměl jsem ani sílu na to, abych použil magii pro ohřátí mého vychrtlého a strhaného těla. Nešel jsem cistě, kulhal jsem. Klouby na zadních nohou mě v téhle zimě zlobily více, než obvykle. S hlavou téměř u země jsem pokračoval zasněženou krajinou a rozhodl jsem se, že to vzdám. Neměl jsem šanci Jennu najít, ačkoliv jsem už měl konečně vodítko. Věděl jsem, jak vypadá a trošku jsem si zapamatoval její pach. I přesto všechno jsem té malé zrzavé potvoře měl chuť prokousnout hrdlo a to jsem ji ani nemusel znát.
Má přechozí chuť lovit byla tatam. Musel jsem si znovu najít nějakou mršinu. Jenže to v téhle zimě asi není možné, napadlo mě. Zvedl jsem hlavu. Měl bych se donutit něco ulovit. Umírám hlady, pomyslel jsem si a zavětřil. Pak přišel šok. Celý jsem ztuhnul v pohybu a vytřeštil rudé oči před sebe. „To snad není možné,“ vydechl jsem chraplavě a mé srdce se tiše roztlouklo. Nemohl jsem věřit, že jsem tuhle úžasnou vůni zase cítil. Nemohl jsem uvěřit tomu, že tady ještě je, že žije, že je tady někde kousek ode mě. Rozešel jsem se směrem, odkud pach přicházel. Musel jsem se přesvědčit na vlastní oči. Přišlo mi to téměř neuvěřitelné.
Zrychloval jsem na kroku, až jsem nakonec zahlédl známý kožich. Znovu jsem se zastavil. Cítil jsem, jak mě silně bodá v srdci. Z dálky vypadala mizerně, takže stejně jako já. Zůstával jsem stát. Něco mi bránilo v tom, abych se za ní rozešel. Cítil jsem se raněný tím, že na tak dlouho zmizela. Pokoušela se mě vůbec najít? Nepokoušela, ani tvá vlčata tě nehledají, na to nezapomínej! Víš to už dlouho, sejmul jsem sám sebe.

Ani jsem se nenadál a zrzavá vlčice zase zmizela rychlostí blesku. Zachvátila mě panika. Vždyť mi uteče už podruhé! otočil jsem se směrem, kam zmizela. Bylo to přesně to místo, odkud jsem přišel. Měl jsem chuť to vzdát. Neměl jsem sílu někde nahánět nějakou malou potvůrku. Zamračil jsem se a rozhlédl okolo. Byla to nepříjemná situace, opravdu. Dvakrát jsem ji málem měl, ale pokaždé zmizela kdo ví kam. Sklonil jsem hlavu k zemi a dlouze vydechl. Zavrtěl jsem nad sebou hlavou. Připadal jsem si opravdu hloupě. Mohl jsem svůj úkol už dávno splnit, místo toho jsem byl stále bezúspěšný.
Rozhodl jsem se, že si něco ulovím. Aspoň na to jsem se cítil už lépe. Zavětřil jsem, ale bohužel jsem tu nic necítil. Se zachmuřeným výrazem jsem se oklepal. Padající sněhové vločky mě znervózňovaly. Pak bylo načase, abych se zase hnul z místa. Respektive našel lepší místo, nebo se aspoň začal hýbat, abych našel něco k snědku. Živit se na mršinách jsem se už nehodlal. Toužil jsem po čerstvém masu. Teplé tekoucí krvi. Olízl jsem si čumák. Měl jsem pocit, že má hlava začíná být nemile pomatená.

// Křišťálový lesík přes řeku Mahtaë

// řeka Mahtae

Pokračoval jsem dál s ohnivou nadějí toho, že se jedná o tu, kterou mám najít. Čím déle jsem šel, tím více zesilovaly pachy vlků nedaleko. Nevěděl jsem, kam šla. Byla tu spousta stop a ty, které jsem sledoval, byly naprosto nejasné. Možná, že běžela zpět do smečky? napadlo mě a já jsem sklonil hlavu zase poddajně k zemi. Jak bych dopadl, kdyby do smečky dorazila dřív jak já? přemýšlel jsem a odevzdaně sledoval okolí. Začínal jsem se vzdávat. Byla mi zima, měl jsem hlad a tělo mě odmítalo poslouchat. Nebylo divu, když jsem mu neměl téměř co nabídnout. Nakonec jsem to vzdal a rozhodl se, že se vydám k hloučku neznámých vlků.
Došoural jsem se blíže podle pachů a zase hlavu jemně zvedl. Byl jsem od nich stále dostatečně daleko, abych vypadal jako náhodný kolemjdoucí, ale přitom jsem na ně mohl dobře vidět. Mé rudé zraky postřehly, že je zde cosi v nepořádku, aspoň s jedním z nich, ale neřešil jsem to. Nic mě nepřekvapovalo, ani jsem neměl sílu se nad něčím už vzrušovat. A poté jsem v tom menším hloučku zahlédl drobnější stvoření. Malá... zaslechl jsem Cořin hlas v hlavě. …ohavná ryšavá potvora, téměř souhlasně jsem kývl, když popis seděl.
Pohledem jsem sjel na její tlapky. Na levé přední tlapce má ohnivou kytku, pokračoval popis v mé hlavě a já si byl stoprocentně jist, že mám toho, koho hledám. Motala se okolo jakéhosi tmavého vlka. A to je asi její nabíječ? Takže to znamená, že když se k ní jenom tak rozejdu, bude mi chtít asi ukousnout hlavu, navíc ani já se tam nemůžu jen tak rozejít a dělat, že Jennu znám, ale nemohu si ji nechat utéct…

// já se omlouvám za vetření, do akce se zapojit každopádně nechci, proto nechávám Saye opodál :D

Spal jsem dlouho a tvrdě. A spal bych možná ještě dýl, kdyby mě cosi neprobudilo. Byl to náraz, nebo spíš o mě někdo zakopnul. Vzhledem k mému kostnatému tělu, které nechránilo nic víc, než jen ochablé tělo, to poměrně zabolelo. Dotyčná zanadávala. Zastříhal jsem ušima, ale zůstával jsem beze zájmu. Nechával jsem své rudé oči i nadále zavřené. Pokud mě neklamal už i sluch, vydedukoval jsem, že běžela dál. Pomalu jsem zvedl hlavu a zamžoural do dálky. Kromě zrzavého kožichu ztrácejícího v dálce jsem nic nezahlédl, takže jsem se začal pomalu zvedat na dlouhé, atletické nohy a otřepal jsem se.
A pak přišla rána z jasného nebe.
Zrzavý kožich?!
Zpanikařil jsem.
„Můj ty…“ hlesl jsem a zvedl hlavu nahoru. „Vlčí bože!“ dokončil jsem šokovaně větu a rozklusal jsem se tam, kde se mi ryšavý kožich vytratil z dohledu. Vážně, dělal jsem spoustu blbostí, ale běhat za každým zrzounem je také výhra… Ale dle hlasu to byla vlčice. Mohla by to být ona? Pokud ji najdu a bude to ona, jistě Coře udělám radost, uvažoval jsem a pomyslel na to, co přijde, až jednou Jennu najdu. Dostanu další úkol, jistě. Ale co to bude tentokrát, to jsem opravdu netušil.

// Západní louky

// Přímořské pláně

Už jsem sotva šel. Věděl jsem, že potřebuji odpočinek, zase se něčeho najíst a pořádně se prospat. Jaký je vůbec rozdíl mezi odpočinkem a spánkem? Osobně se mi totiž bude hodit obojí, uvažoval jsem, zatímco jsem téměř šoural čumákem o zem. Pomalu jsem sešel ke kraji řeky a pořádně se napil. Potřeboval jsem něčím trochu povzbudit, ale netušil jsem, jestli mi zrovna voda pomůže. Začínala být zima. Jemný poprašek sněhu všude kolem mě naprosto iritoval. Znamenalo to mokro. Nesnáším mokro, nesnáším mokrý kožichy, nesnáším vše ve spojitosti s vodou! Tedy... Krom Velkého vlčího jezera a vody, kterou zrovna potřebuji pít, uvědomil jsem si a zavrtěl nad sebou hlavou po tom, co jsem dopil.
Sledoval jsem hladinu a viděl jsem tam rybu. Prostě se tam jenom tak mihla. Nastražil jsem uši před sebe a jemně s sebou cukl. Ve správný čas jsem ovšem zastavil. Nenech se ovládat hladem, Sayi, když skočíš do té vody, v tomhle stavu akorát onemocníš. A nezapomínej, že se o tebe nemá kdo postarat. Umřeš sám, s dlouhým povzdechem jsem prostě ulehnul odevzdaně na zem, kousek od vody. Chvíli jsem se nechal, ze zbytku energie, zahřívat magií. Jenže rozehřát v téhle zimě to kostnaté tělo bylo téměř nemožné. Proto nebylo údivu, když jsem po chvílí usnul vyčerpáním.

// Zlatavý les

V hlavě se mi se mi honilo tisíce zmatených myšlenek. Co mám dělat? Kde ji mám hledat? Mám projít celý sever? Co když ji nenajdu? Nemáš šanci ji najít, děláš naprostou bláznovinu, nadával jsem sám sobě a zoufale klusal pajdavým krokem dál. Byl jsem vyčerpaný. Měl jsem pocit, že tohle nezvládnu. Nemáš o co přijít, Sayape, tvůj život není pro nikoho důležitý. Už dlouho ne, zchladil jsem se a dlouze si povzdechl. To je pravda, nemáš co ztratit, takže prostě jdi a hledej. Třeba tím získáš novou rodinu. Ač mi tedy Cora moc rodinná nepřipadne. Nijak mě to neodrazuje, samozřejmě, přemýšlel jsem a na chvíli jsem zastavil. Lehnul jsem si na zem, abych se mohl vydýchat.
Po chvilce odpočinku jsem své rozlámané a kostnaté tělo zase zvedl. Nebylo mi rozhodně fajn a ani jsem nevěděl, kde začít s hledáním. Prostě jsem šel tam, kde jsem to znal. Borůvkáč, spíš tedy kolem něj, Smrt, Velké jezero...Ach to mi chybí, pomyslel jsem si a pokračoval dále. Zavrtěl jsem pouze hlavou, abych se zbavil dotěrných myšlenek.

// Řeka Mahtaë