Příspěvky uživatele

< návrat zpět

loterie 10

Ptal jsem se jí, proč si myslí, že potkat skupinu vlků na jednom místě – netýkaje se to smečky – je nebezpečné. Netušil jsem, co tím může myslet, protože já jsem měl za to, že to bylo naprosto v pořádku. Vždyť… Když jsem chodil k Velkému Vlčímu jezeru, což v minulosti bylo často, bylo nás tam vždy spousta. A až na občasnou rvačku či menší potyčku se nikdy nic extra nedělo. Riveneth začala vyprávět. Natočil jsem k ní uši a pozorně ji poslouchal. Zaprvé jsem byl rád, že se taky trochu rozpovídala, zadruhé mě zajímalo, čím si tady vlk může projít. Ale netušil jsem, že to může být až takový masakr! To co povídala mi přišlo naprosto neuvěřitelné a ujeté. Prý strom, který krvácel, prosil o pomoc a pak se proměnil na monstrum, které kousalo a nutilo vlky k agresivitě. Otevřel jsem tlamu v údivu. „Cože?“ Vyšlo ze mě zaskočeně, i když to byla taková otázka spíše do větru, plná údivu.
Ale prý se jí staly ještě podivnější věci. Nechtěl jsem věřit tomu, že se může stát ještě něco podivnějšího, než to, co právě pověděla, ale bylo to tak. Následující vyprávění bylo stejně bláznivé, než to předchozí, že prý vlčice a od poloviny těla ryba a měnila na takové podivnosti i ostatní vlky. Potřásl jsem hlavou. Toto bylo opravdu možné? Pak další o mluvícím sobovi, hudbě, oblacích, smějících se stromech. Musel jsem na ni právě hledět jako na blázna. „Něco takového je opravdu možné? Mluvící soby, stromy…? Měnící se krajiny?“ Ptal jsem se s údivem a na její otázku zavrtěl hlavou. „Ještě se mi žádná taková šílenost nestala. Díky za to,“ vydechl jsem. „To máš tedy pestrý život, to ti řeknu,“ dodal jsem, ještě stále otřesen jejím povídáním.
Na mé usouzení, že jsou tu jen zajíci, odvětila, že i rodinka zajíců může být agresivní a vykopat nás ven. Pobaveně jsem se ušklíbl. „To každopádně,“ odvětil jsem při představě, že dostat takový kopanec od silných zaječích běhů není jen tak. Následně jsem vytvořil ohnivou bludičku a ona se mě zeptala, zda chci jít první nebo za ní. „Půjdu první,“ odpověděl jsem bez přemýšlení a vyrazil kupředu. Byla tu znatelnější zima a neuvěřitelné ticho. První šel jsem už jen z důvodu, že kdybychom opravdu něco vyrušili, chtěl jsem být na ráně a dát Riveneth možnost útěku. Ona byla přeci jen mladší a měla ještě šanci na hezkou budoucnost. Já byl jen starý mrzák. „Pozor, vcelku to tu klouže,“ varoval jsem ji.

Loterie 9

Začínal jsem v sobě pociťovat konečně něco jiného, než jen smutek. Byla to zvědavost a touha poznat něco nového. Věděl jsem, že bych se neměl moc zdržovat při hledání mé rodiny, ale stejně jsem urazil kus cesty a potřeboval jsem zvolnit. Byl jsem v žalostném stavu na to, abych putoval rychlostí, jakou dřív. Léta už mi taky zrovna nepřála a musel jsem na sebe být mírnější. Riveneth pověděla, že ani ona nepotkala moc vlků a když ano, nevěstilo to nic dobrého. Znepokojeně jsem na ni pohlédl. „Jak to myslíš?“ zeptal jsem se, abych byl více v obrazu. Jak jsem tak zjišťoval, příliš jsem toho nevěděl. Kde jsem žil celou tu dobu? Jsem tu už roky a vlastně mi všechno uniká. Nic neznám. Samozřejmě, poznal jsem toho spoustu, ale jak se zdálo, Riventh byla informovanější. Šikovná tulačka, to se musí nechat. Má aspoň přehled a určitě se jí hodí pro přežití.
Potom začala uvažovat, zda když někdo vleze do těch „nor“, zda se neztratí, nebo jestli se tam nenachází nějací tvorové. „Spousta zajíců. Ti jsou tu cítit všude,“ pověděl jsem přesvědčeně. Přeci jen jsem byl vášnivý lovec. „A doufám, že nic jiného,“ dodal jsem potom, protože jsem si stejně, jako ona, představoval naštvaného medvěda probuzeného ze zimního spánku, nebo i o něco menší lišky, které také uměly zavařit pod kotlem. Poté jsem vklouzl do vchodu a zaslechl souhlas Riveneth. Znovu jsem se krátce usmál a zamával ocasem, když jsem za ní ohlédl. Musel jsem s ní souhlasit, byla tu opravdu velká tma. „Hmmm, opravdu tam dál nebude vidět ani na krok,“ pověděl jsem s pohledem zase dopředu. Otevírala se přede mnou podzemní cestička. Něco jako tunel. Pak jsem se zase ohlédl na ni. „Myslím si, že dobře. Zvlášť pokud ti jde o osvětlení, to bych mohl zvládnout,“ kývl jsem hlavou a vytvořil ohnivou bludičku.

// děkuji :))

//Není za co ♥
~ Sky

loterie 8

Pověděla mi, že se nemám omlouvat. Pohlédl jsem na ni a mírně se usmál. Byla to krátká změna v mém výrazu a jak se rychle ukázala, tak se rychle vytratila. Nakonec mi pověděla, že jsem první vlk s červeným kožíškem, kterého potkala, což pro mě znamenalo jediné – mé dcery nepotkala. A nakonec dodala, že Arta a Haruhi také ne. Vydechl jsem a nasadil výraz, že se nedá nic dělat. Nedalo. Musel jsem prostě jen dál trpělivě hledat, nic jiného mi nezbývalo. Pověděla, že můžeme zkusit hledat její a mou rodinu, ale prý má za sebou dlouhou trasu a na nikoho pořádně nenarazila. Musel jsem souhlasit, jelikož to byla pravda. Přikývl jsem. „Máš pravdu. Také jsem téměř nikoho nepotkal. Jenže Gallirea je velká, že sám ani netuším jak moc. Kdo ví, kde všichni mohou být… A nebo ji prostě všichni opouští,“ dodal jsem už o něco smutněji.
Poté jsme přesunuli svou pozornost k té noře. Vypadalo to, že jsme se shodli na stejném názoru, protože zavrtěla huňatým ocáskem. Až teď jsem si pořádně všimla, jak krásný ho má. Musel jsem se zastydět za to, že se mi líbil ocas jiné vlčice, než mé partnerky, ale Riveneth jej opravdu měla na obdiv. Odtrhl jsem pohled od jejího chvostu a vyslechl si její otázky. „Myslím si, že pokud je tam opravdu nějaký komplex, mohlo by to vést kamkoliv. A nebo také nikam?“ položil jsem spíše řečnickou otázku a pohledem ji sledoval, jak přechází k dalšímu kopečku. Rozhlédl jsem se a když jsem opodál uviděl další, rozešel jsem se k němu.
Zkoumavě jsem si ho prohlížel. „Do tohoto by se dalo vejít poměrně bezpečně,“ hlásil jsem jí za chvíli, když jsem do něj krajně strčil i hlavu. Začínala se ve mně probouzet zvědavost. Konečně jiná emoce, než jen hluboký smutek! Opět jsem cítil, že ve mně ještě něco žije a necítil se tak prázdný. Její otázka s pokladem mě nadchla o to více. Pohlédl jsem na ni a zavrtěl ocasem. „Ničemu bych se nedivil!“ prohlásil jsem potom chraplavě. „Riskneme to?“ zeptal jsem se a aniž bych čekal na její reakci, vklouznul jsem do vchodu.

loterie 7

Vypadalo to, že jsem Riveneth uváděl do rozpaků. To jsem rozhodně nechtěl, ale už se stalo. Ani jsem sám netušil, kde se ve mně bere tolik slov a hlavně důvěry k úplně cizí vlčici. Ale cítil jsem potřebu to s někým probrat a někoho požádat o pomoc. Doufal jsem, že ona bude ochotná se nějak zapojit do mého hledání. „Promiň jestli ti je to nepříjemné. Upřímně jsem se živáčkem nemluvil snad věky,“ sdělil jsem jí popravdě a odkašlal si. „Obě mé dcery po mě zdědily můj načervenalý kožíšek. Litai z větší části, Inaya měla jen takový límeček kolem krku a pruh na hřbetu až ke konci ocasu. Art měl našedlý kožíšek po matce a pár prvků hnědé, takovou co mám já,“ ukázal jsem svou přední nohu. „Haruhi, má partnerka, je šedobílá, má fialové oči a nad nimi ve stejné barvě odznak magie,“ popsal jsem je všechny s nadějí, že by mohla kohokoliv zahlédnout, ale ztrácel jsem naději čím dál více.
Riveneth využila našeho tématu a ihned se zeptala na několik jmen. Ani jedno mi bohužel nic neříkalo, tak jsem posmutněle zavrtěl hlavou. „Žádné z těch jmen mi nic neříká, bohužel,“ řekl jsem a pohlédl na ni. „Můžeme se společně vydat je všechny hledat,“ navrhl jsem zase o něco optimičtěji a zahleděl se na stejnou záležitost, kterou sledovala ona. Byla to nějaká nora, u které celou dobu stála. Ptala se, kam by to mohlo vést a že prý je tu těch děr více. „Řekl bych, že by to mohly být propojené podzemní cestičky,“ pověděl jsem zamyšleně a nespouštěl z toho zrak. „Ale bál bych se tam teď chodit… Co kdyby východ zasypal sníh a jiný by tam nebyl?“ uvažoval jsem nahlas.

Loterie 6

Po její otázce jsem ostudně a posmutněle sklonil hlavu. „Pohádali jsme se. Potom jsme se rozdělili, a když jsme na sebe znovu narazili, pohádali jsme se ještě horším způsobem. V afektu jsem se od ní opět oddělil a byl rozhodnut, že začnu znovu a sám… Proto ta smečka… Ale uvědomil jsem si, že mi na ní stále záleží a není mi lhostejná. Potřebuji ji najít,“ řekl jsem téměř prosivě a zoufale jí pohlédl do očí. Ani jsem netušil, proč se jí tak moc svěřuji a vlastně jsem to ani nějak moc neřešil, protože jsem měl teď mnohem víc jiných starostí, než se snažit o to, abych na někoho udělal dobrý dojem, nebo si dával pozor na čumák. Prostě jsem teď pověděl všechno, co jsem měl na srdci prvnímu obětnímu beránkovi, na kterého jsem narazil. A to byla právě teď Riveneth.
„Mám dvě dcery a jednoho syna. Dcerky jsem neviděl pekelně dlouho. Syna naposledy asi stejně, jako jejich matku. Inaya, Litai a Art, tak se jmenují. Haruhi je má partnerka… Nenarazila jsi na někoho z nich?“ zeptal jsem se s nadějí a sledoval ji. Nedivil bych se, kdyby byla z toho mého mletí kolovrátkem už otrávená. Ale zatím, jak se zdálo, poslouchala, takže jsem toho musel využít. Očekával jsem, kdy ji to přestane bavit, ale prozatím mi stále pokládala další a další otázky. Přemýšlel jsem, zda ji to opravdu upřímně zajímá, nebo si to chce jen rychle odbít. Ať to bylo, jak to bylo, byl jsem rád, že si mě někdo aspoň vyslechne a já po několika týdnech mohu s někým mluvit. „Byl jsem členem Borůvkové, tam se narodila má vlčata. Jenže mé tulácké tlapky mě donutili jít se zase toulat a pak už jsem nebyl vítán. Byl jsem pryč příliš dlouho. Odešla odtud i má partnerka a později všichni potomci,“ povzdechl jsem si. „Ale bylo mi tam fajn. Teď toho lituji. Potom vím o další smečce, ta je na jihu a vede ji Morfeus s Neyteri. Ti byli s námi v Borůvkové, pak ale šli založit vlastní. Nedaleko od nás je smečka, kam patřil můj známý, ale o té nic nevím. A jediná smečka, o které vím, že se nachází na severu, je pro mě velkou nadějí pro najití mé družky. Alfou tam je totiž její sestra Scarita,“ pověděl jsem s nadějí.
Poté jsem narazil na to, že i ona je sama. Odvětila mi, že je to tak a že je to už dlouho. Prohlédnul jsem si ji. Soběstačná tulačka na vrcholu svých sil. Nebyla úplně mladá, ale zároveň ještě nesenilněla tak jak já. Prostě v nejlepším věku. Zastříhal jsem ušima, když jsem zaslechl vzdálené vytí. Bylo to z té nedaleké smečky, kde by měl být Naxther s tou svojí potrhlou partnerkou. Přemýšlel jsem, že bych se tam také někdy mohl zajít podívat, ale moc jsem na to navštěvování ve smečkách nebyl. „Byl bych rád za společnost, pokud nejsi proti,“ navrhl jsem jí nakonec.

Loterie 5

Pohlédl jsem vlčici do očí. Ovládala magii ohně stejně jako já. Netvářila se nijak nepřátelsky, tak se mi ulevilo. Poslední, o co jsem stál, bylo vysilovat se nějakým konfliktem. To bych se raději zase otočil a šel dál, než se zabývat s někým nepříjemným. Představila se jako Riveneth. Jemně jsem pokynul hlavou na náznak, že mě těší, ale jinak jsem na tyhle formálnosti nebyl. Takže ze mě už ohledně představování nevyšla ani hláska. Vypadalo to, že nad mou otázkou přemýšlí. Smečkou cítit nebyla a tímhle zamyšlením mi dala najevo, že vlastně ani sama neví, kam vede její cíl, že se jedná také o tulačku. Takže mi pověděla, že její cíl je nikam a zároveň někam. Natočil jsem k ní zvídavě ucho, abych jí dal najevo, že ji poslouchám, vzhledem k tomu, že jsem na tuhle odpověď neměl co dodat. Také jsem nepatřil zrovna k velkým řečníkům.
„Na sever. Mám tušení, že by se tam mohla nacházet má partnerka. Táhlo ji to vždy k severu. Doufám, že ji tam někde najdu. Hledám ji už týdny, možná měsíce… Kohokoliv z mé rodiny. Ale zatím… Jako kdyby se po nich slehla zem,“ povzdechl jsem si znaveně a krátce zvedl zrak ze sněhové pokrývky, abych se podíval, zda mě poslouchá. Netušil jsem, zda vůbec o mou společnost stojí, ale vypadala jako někdo, kdo jedná přímočaře, což dosvědčila i její následující otázka. Prý jaktože stále žiji, jako tulák v zimě sám. Krátce jsem se zasmál. „Řekl bych ti to, kdybych to sám tušil… Chtěl jsem se přidat koncem léta do jedné smečky na jihu, ale tamější… alfa? Mě pověřila úkolem, který když bych splnil, do smečky bych se mohl přidat. Jenže než jsem se vrátil, po smečce nebylo ani památky,“ sdělil jsem jí svým chraplavým hlasem. „Navíc, taky jsi sama, ne?“ zeptal jsem se, nebo se spíš ujišťoval, že ji teď někomu nekradu. Ale jak jsem si myslel již před chvílí, určitě by byla dávno pryč, kdybych jí nějak překážel.

Loterie 4

// řeka Midiam

Tohle tempo, kterým jsem se snažil dohnat vlčici, mi nedělalo vůbec dobře. Musel jsem trochu zpomalit, když jsem se nehezky rozkašlal. Mrazivý vzduch, který se vířil kolem vody, nebyl vůbec příjemný. Měl jsem pocit, že mé plíce trhá na kusy. Nebo je trhal onen nepříjemný kašel? Nebylo divu, že jsem ve svém stavu prochladnul. Tahle zima byla obzvláště krutá a já na ni nebyl vůbec vybaven. Lezla ze mě snad každá kost a vzhledem k tomu, jak moc jsem byl vysoký, to bylo znát opravdu na první pohled a bylo to nepřehlédnutelné. Celý tento zjev podtrhoval pohled bez života. Bodejť by v něm nějaký byl, když jsem o všechno přišel a zůstal na všechno sám.
Ani jsem netušil, proč neznámého vlka v popředí následuji. Možná jsem nechtěl být sám, nebo jsem potřeboval průvodce, někoho, kdo to tady zná a dovedl by mi pomoci mou rodinu najít. Kdo ví, co jsem si od toho vlastně sliboval. Po tom, co jsem nabral dech, jsem zase nabral zpět i své tempo a následoval stopy vlka přede mnou. Končily u spadeného stromu přes řeku. S hrůzou jsem se zastavil a s hlasitým polknutím jsem nedůvěřivě sledoval řeku. Neklidně jsem přešlápl z tlapky na tlapku a stáhl ocas. Tak toto není nic pro mě, pomyslel jsem si úzkostlivě a sledoval vlčí siluetu, jak mizí v dálce. "No tak přeci počkej," zakňučel jsem zoufale sám pro sebe a se strachem se dal do překonávání kmene přes řeku. Vítr byl jasně proti mě a já měl pocit, že se mě snaží shodit do ledové vody po de mnou. Zarýval jsem drápy jak jsem mohl, ale uvědomoval jsem si, že nejsem žádná kočka a je mi to téměř houby platné. Jestli já tady umřu, tak... Tak... Tak to je pěkně na houby, protože jsem neuvěřitelně rozhádaný se svou rodinou a všichni si mě budou pamatovat jako idiota co se neumí chovat!
Nakonec jsem přeci jen dorazil na druhou stranu v pořádku. Oddechl jsem si a rozeběhl jsem se směrem, kde silueta vlka mizela. Stále jsem následoval jeho stopy ve sněhu, než jsem jej zase zahlédl. Vydechl jsem a zvolnil jsem, když jsem uviděl, že stojí na místě a dál ve své cestě nepokračuje. Odkašlal jsem si a postupně zkracoval vzdálenost, která nás od sebe dělila. "Ahoj," pověděl jsem pak zadýchaně, když jsem byl již blízko. Byla to vlčice, o něco mladší jak já a sledovala nějakou... Noru? Ujistil jsem se, že ji neruším třeba při lovu a zastavil kousek od ní. "Omlouvám se, že tě následuji, ale za celou svou cestu jsem nepotkal ani živáčka..." pověděl jsem a v rychlosti jsem si ji prohlédl. "Já jsem Sayap a běhám tady od ničeho k ničemu, abych našel kohokoliv ze své rodiny. Zatím se mi to nedaří. Mohu se zeptat, kam vede tvůj cíl?" optal jsem se zvídavě. Třeba mířila někam, kam jsem měl namířeno taky. Ať to bylo jakkoliv, nechci být sám a to ze mě momentálně muselo čišet každým coulem. Aspoň tedy z mého pohledu, tónu hlasu a vlastně i z toho, jak zoufale jsem vypadal. Vždyť jsem je hledal už týdny...

Loterie 3

// Středozemní pláň

Uběhl jsem tímhle tempem sotva kousek, nebo mi to tak aspoň přišlo. Věděl jsem, že severní krajiny jsou ještě dost daleko, jelikož jsem na tu vlčici čekal docela dost jižně. Měl jsem pocit, že i když jsem tady tak dlouho, vlastně to tady moc neznám a nepoznávám. Také jsem nabyl pocitu, že Gallirea je větší, než jsem si pamatoval a asi nebude úplně jednoduché mou partnerku najít. Sakra! Prostě ji musím najít! Musím! pomyslel jsem si a klusal dále. Snažil jsem se nepolevit na tempu. Doufal jsem, že mám opravdu silnou vůli, jinak mé šance byly mizivé.
Dorazil jsem k řece a zachvěl jsem se. Šla od ní ještě větší zima, než byla normálně a k tomu jsem neměl vodu rád. Ani není zamrzlá, přemýšlel jsem. Zastříhal jsem ušima a slyšel z dálky hlasitý šum. Vodopád? Ani jsem netušil, že tu nějaké vodopády jsou. Musí být krásný. Teď nemám čas se kochat krajinkou, ale vrátím se sem. S Haruhi, plánoval jsem. Znovu jsem zavětřil a zjistil, že je tu poměrně čerstvý pach. Napojil jsem se na cestičku ve sněhu, která byla pravděpodobně vyšlapaná od vysoké zvěře a pokračoval dále. Opravdu jsem v dálce zahlédl siluetu vlka. "Hej!" Štěkl jsem a nabral tempo. Třeba jej doženu.

// Zelené nory

Loterie 2

// Zlatavý les

Svižným tempem jsem mířil směrem na sever, kde jsem očekával, že budu pátrat po své partnerce. Měla sice ráda teplo jako já, ale na severu se jí vždy líbilo více. Netušil jsem, čím to je, ale byl jsem přesvědčený, že jakmile se znovu shledáme, zeptám se jí na to. Zeptám se jí úplně na všechno, co o ní ještě nevím. Ach, jak já ji chci zpátky! Nevěřím tomu, že mi někdo může tak chybět. Je mi líto, že jsme se naposledy tak pohádali. Doufám, že se mnou stále počítá, i když jsme si řekli škaredé věci... Už to nikdy neudělám. Přemýšlel jsem stále nad jednou jedinou věcí, která mě tak silně táhla a držela mě na nohou. Byl jsem v žalostném stavu. Dlouho jsem se o sebe nestaral a podle toho jsem vypadal. Krásný kožich byl zašedlý a špinavý. Jednomu by nešlo do hlavy, že tohle vlk, který o sebe tak úzkostně pečoval, může vypadat takhle.
Rozhlédl jsem se kolem sebe a nasál čerstvý vzduch do čumáku. Hlavně jsem zkoumal, zda se tady neprohnal někdo, koho bych mohl znát. Bohužel jsem žádný známý pach necítil. Vždyť ani nikoho neznám... pomyslel jsem si a sklonil hlavu k zemi. Tohle mě zamrzelo. Byl jsem tady kdo ví jak dlouho a s nikým jsem neměl přátelský vztah. Smutné. Ani se svými vlčaty jsem neměl dobrý vztah... A když už jsme u toho, s Haruhi jsem byl naposledy taky pěkně na nože.

// řeka Midiam

Loterie 1

Je hrozná zima. Jak já nemám zimu rád. Chci teplo, jídlo, svou rodinu... Kdybych si tak vážil smečky a toho, co jsem měl. Bože, jaký já jsem hlupák... Truchlil jsem nad svým neštěstím asi hodiny. Zahřívajíc se ohněm pomocí magie jsem zde odpočíval a nabíral síly. Byl jsem pevně rozhodnutý najít kohokoliv z rodiny. A tentokrát jsem byl přesvědčený, že mi v tom nic a nikdo nezabrání. Jak se zdálo, svůj přívěšek už neuvidím. Ale ani ten pro mě nebyl tak důležitý, jako to, abych našel svou partnerku, svá vlčata, nebo kohokoliv, kdo by mě k nim mohl navést.
Byl jsem jakž takž najezený, odpočatý a zahřátý. Má cesta mohla začít a musela začít co nejrychleji. Tušil jsem, kde mám hledat aspoň jednu svou důležitou část. Milovala to na severu. Milovala Velké Vlčí jezero stejně jako já a bylo to také místo našeho prvního shledání. A když jsem ji zpočátku vždy hledal, našel jsem ji tam, jak na mě čeká. A pokud nebude tam, je jistě někde v okolí. Najdu ji!!

//Středozemní pláň

// Středozemní pláň

Nějakým způsobem jsem se doplahočil až sem a musel jsem se zastavit, abych popadl dech. Jak jsem tady tak stál, uvědomil jsem si, že to není daleko od místa, kde jsem ponechal svůj přívěšek jako svůj slib. Chtěl jsem ho zpátky. Chtěl jsem zpátky svůj přívěšek a svou partnerku. Možná i své děti, ale ti nejspíš nestály o mě. Nechápal jsem, co jsem jim udělal. Pff, asi to, že jsem je vůbec počal, to jsem jim udělal. To byl teda nápad... Chtěl jsem předat svou tehdejší krásu dál, protože ta má zkomírala, toužil jsem hlavně po lásce rodiny, ale dočkal jsem se leda nevděčnosti. Jak jinak.
Po chvíli, co jsem zde stál, jsem si uvědomil, že tenhle les již dávno nebyl cítit smečkou... Je to dlouho, co jsem tu byl, ale že by se tak rychle rozpadla? Podrážděně jsem zafuněl... Ani ta vlčice, které jsem svůj přívěšek předal, tu nebyla už dlouho očividně. To byla nepříjemná situace. Bez svého přívěšku prostě neodejdu. Ale co budu dělat? Pokud se smečka rozpadla, ta vlčice se sem vůbec nemusela vrátit. Taky mohla někde natáhnout papuč... A nebo šla prostě někam na lov a uznala, že už nemá cenu se sem vracet. Při pomyšlení na lov se jako na zavolanou nedaleko objevila lasička. Měl jsem strach, že ji mé kručení v žaludku vyplaší. V rychlosti jsem nechal vytvořit ohnivou kouli, kterou jsem ji srazil k zemi. Jen to nehezky zasyčelo a já se spokojeně zvedl ze země, rozklusal se a doběhl k připálenému masu. Nebylo ho moc a nebyla to kdo ví jaká delikatesa, ale pro mé vychrtlé tělo a hladový žaludek nebylo momentálně nic lepšího...

Probudil jsem se snad na stejném místě, na kterém jsem se naposledy pamatoval... Pokud jsem si vůbec něco pamatoval. Jako první mi hlavou blesklo, jestli jsem se opravdu musel probouzet. Bylo to tak nutné? Vždyť už bylo v mém životě všechno na h... Myslel jsem že už budu mít klid. Měl jsem klid, když jsem spal. Tak co jsem komu udělal, že jsem nakonec přece jen musel otevřít oči a podívat se na ten svět plný mizérie? Kromě otevření očí se od vychrtlého čehosi téměř zasněženým pod sněhem ozvalo nespokojené zabručení. Zabublalo to ve mě jako kdyby někdo vermomocí tahal z vodní dýmky. Jak dlouho jsem tu mohl ležet? Cukl jsem hlavou abych shodil sníh aspoň z očí. Neměl jsem sílu vstát a to jsem se o to nemusel ani pokoušet. Tak... Co budu dělat? Umřu tady? Budu čekat než umřu?
Co taky jiného můžu dělat, že... Už se mi absolutně nic nechce. Určitě vypadám příšerně... Jako kost a kůže. Srst musí být naprosto příšerná. Nechci se ani vidět. A nechci aby někdo viděl mě. Takže tu prostě zůstanu? v tu chvíli mým tělem projela husina. Vždyť tu je hrozná zima! Fajn, bylo načase se pomalu zvednout.
Myslel jsem si ihned, že to nebude nic snadného. Tělo mě absolutně neposlouchalo a tak moje vstávání vypadalo asi tak nějak jako když vstává čerstvě naarozené hříbě, tele, antilopa a kdo ví co ještě je absolutně neohrabané, když se sápe ze země na čtyři předlouhlé nohy. A jelikož já jsem oplýval poměrně dost vysokou postavou s dlouhýma nohama a teď momentálně na mě absolutně nic nebylo... Tak si asi každý dovede představit, že můj přízrak měl od vlka v tuhle chvíli daleko. Rozhlédl jsem se kolem a snažil jsem se zaostřit. Viděl jsem rozmazaně a mlhavě. Můj čumák zatím ještě asi stále spal, neboť jsem nedaleko zahlédl siluetu vlků. Stáhl jsem uši dozadu a tak rychle, jak mé tělo momentálně dovedlo, jsem se za třesu kostí vydal k nejbližšímu úkrytu, co jsem zahlédl. Ten mi měl poskytnout les.

// Třešňový háj

Ten cizák se mezi nás už očividně plést nechtěl a ztratil se někde uvnitř sebe, takže jsem se ho rozhodl dál neřešit. Nepotřeboval jsem do něj sypat dál. No, i když… Ale ne, nechme ho být. Poté jsem obrátil pohled na Haruhi, která mi zrovna povídala, že do mě údajně vkládala dost důvěry a prý že já jsem jí odsoudil a zase ta stejná básnička předtím „já taky všechny ztratila a nikoho nenašla“, přitom ani sama nevěděla, co s ní sakra bylo a jestli vůbec někoho hledala. Pouze jsem s povzdechem protočil očima a přešlápl tak, abych ulevil zadním nohám. Nakonec jsem se přeci jen zase usadil na ten svůj kostnatej zadek a hluboce se jí podíval do očí. „Co od tebe očekávám? Asi raději nic,“ odvětil jsem chladně a pohlédl na Arta.
Ten se začal vztekat, že jsme oba dva jak malí a že se za nás stydí. „Tak ty se za nás stydíš? Že ti není hanba to vůbec vyslovit, synu,“ sykl jsem s ušima dozadu a zavrtěl nad ním hlavu. „Vyprášit ti kožich jako otec můžu pořád, na to nezapomínej, mladý hochu,“ zabručel jsem ještě dodatečně a obrátil se zpět na Haruhi, které jsem opětoval pohled z očí do očí. Z těch mých vyzařoval takový ten klid, který dokáže hodně vlků přivést do rozpaků, protože to byl pohled, kterému jste nemohli věřit. Nutil vás přemýšlet nad tím, kdy ten klid vymizí a nastane další ohnivá scéna, protože se mi nálady měnily rychleji jak aprílové počasí.
„Měli bychom něco ulovit a povinně něco pojíst… Všichni,“ zdůraznil jsem a ohlédl se na trucujícího Arta. Už jen abych si mohl obhlédnout jeho lovecké zkušenosti. Toulal se už docela dlouho, tak mě zajímalo, zda byl vášnivým lovcem po mně.

Čekal jsem lepší reakce od svého syna, ale nedočkal jsem se ani pozdravu, ani řádné odpovědi na mou otázku. Sevřel jsem čelisti k sobě. Beztak teď táhne za jeden provaz s matkou, pomyslel jsem si zachmuřeně. Následně si neodpustil poznámku i ten neznámý, už na pohled naprosto nesympatický hlupáček. Věnoval jsem mu bodavý rudý pohled, který zakotvil do jeho očí. „Pokud máš problém, nikdo tě tady nedrží,“ zavrčel jsem na něj podrážděně a vstal jsem. Neuniklo mi, že i Haruhi s ním předtím, než jsem přišel, měla nějaký problém. „A pokud máš problém tady s Haruhi, radil bych ti přidat na kroku,“ dodal jsem ještě důrazně, protože i když jsem na ni byl sakra naštvaný, nikdo mi do ní přeci nebude rypat! Chvíli jsem se na něj ještě varovně díval, než si můj pohled donutila Har, která mě oslovila.
První se mě zeptala, proč si na ní vylívám zlost, když nic neprovedla a že prý dopadla stejně jako já. To bych ještě přes srdce přenesl, samozřejmě. Byl jsem sice bouřlivé povahy, ale tohle bych vzal. To co od ní však následovalo dále, že jsem ji zklamal a podvádím ji s tím, že jsem se vrátil do starých kolejí, mi rozpumpovalo krev v těle a srdce se mi rozbušilo na plné obrátky. Srst na týlu se mi postavila do pozoru a nebýt to moje (momentálně ex) partnerka, bylo jasný, že po ní skočím. Takhle jsem akorát zaryl drápy do země, abych se držel. „To si ze mě sakra děláš prdel?!“ štěkl jsem po ní zlostně, cítíc bodavou sílu jejích slov. Zasáhla mě tak hluboko, že kdyby mě nedržel na nohou vztek, asi by se mnou švihla o zem. „JÁ tady nejsem ten, kdo se cukruje s cizími!“ šlehl jsem znovu pohledem po tom vlkovi a pak znovu pohlédl do jejích očí. V těch mých poletovaly rozzuřené plamínky. „Každopádně je moc pěkný, že si to o mě myslíš, aspoň vidím, kolik důvěry jsi do mě vkládala!“ zavrčel jsem ještě, už o dost klidněji a odvrátil hlavu, přičemž rozzuřené plameny vyhasly a můj pohled změkl. To zklamání nešlo zakrýt. Být krapet citlivější povaha, asi bych se rozeběhnul se někam vyplakat. A nejvíc mě mrzelo, že si tohle všechno musel vyslechnout Art, který se mnou už tak očividně odmítal komunikovat.